Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 30.3.2013 Label: Les acteurs de l’ombre Productions Hodnocení: Licee – 5/10 H. – 8/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: facebook

Milovníkům depresivního black metalu jistě neunikla francouzská kapela Pensées nocturnes, která má tento rok již čtvrté album v pořadí. Správně bych však měla mluvit pouze o jednom člověku, a sice Vaerohnovi, protože veškeré nástroje a vokály spadají jen na jeho vlastní bedra. Ani zaškatulkování do hudebního žánru není v případě nového alba tak přesné. “Nom d’une pipe!” nám totiž nabídne směsku avantgardy, jazzu i starých lidových písní, to vše zasazeno do black metalového pozadí s operním zpěvem v doprovodu opravdu zoufalého growlu. A jak už samotná obálka napovídá, bude to velkolepé představení.

Jenomže toto představení pro mě samotnou nebylo tak zábavné, jak se na první pohled zdálo. Musím sice uznat, že na to, že to skládal jeden člověk, je to obdivuhodný výkon, ale na druhou stranu se snažil vytvořit až tak moc šílený a avantgardní komplex, jenž se odehrává v cirkusovém prostředí, že je z toho jen cirkus v pravém slova smyslu, a to bohužel z větší části díky vokálu. Kdyby totiž nebylo jeho monotónního growlu a občasných operních orgií, obé dosti dominantní prvky celého alba, tak by “Nom d’une pipe!” bylo o mnoho poslouchatelnější a stravitelnější. Pouze na málo místech se oba skutečně hodí a vyzdvihují tu správně šílenou atmosféru. Ženský doprovod, se kterým se setkáte v písních “Le berger”, “L’androgyne”, “La sirène”, působí naopak jako čokoláda v neochuceném jogurtu. Pro mě jeden z mála záchytných bodů. A pro zajímavost – v poslední zmíněné písni uslyšíte také starou lidovou píseň “Greenslaves” zahranou na zvonkohru. Určitě ji budete znát, jelikož o jeho české podání se zasloužili bratři Nedvědovi. Ale zpátky do Francie. Celkově má album velice autentickou atmosféru. Je veselé, hravé, velkolepé, ale také úmorné a přeplácané. Jednotlivé skladby si jedou v téměř náhodném proudu, pasáže se neustálé mění a snad se ani nikdy neopakují. Ale jakoby pluly v jedné řece pořád dokola, vlévaly se sami do sebe a nedopluly k žádnému gradujícímu cíli. Jedinou hlavu a patu zde má samotné album skrze úvodní a závěrečný song. Takže ve chvíli, kdy se objeví principál s hlubokou úklonou a uspokojivým výrazem, všude zní burácivý potlesk a výkřiky, já se zvedám a krčíc rameny odcházím. Jsem ráda, že jsem si nekoupila lístek.

Další názory:

Mně se to naopak líbí. Samozřejmě, je to hodně divné, ale já jsem měl divnou muziku vždycky rád, takže se mi novinka Pensées nocturnes rozhodně trefila do vkusu. Vaerohn na “Nom d’une pipe!” přes sebe evidentně plácá všechno, co ho napadne, místy až zdánlivě nelogicky, přesto to nějakým prapodivým způsobem drží při sobě, a ačkoliv se deska může zdát na první pohled jako pořádný oříšek, vcelku brzy se z téhle avantgardní (do depresivního black metalu má “Nom d’une pipe!” přece jen trochu daleko) mozaiky všeho možné vyklube po čertech zábavná záležitosti plná šílených nápadů, z nichž některé jsou nečekaně hravé. Na rozdíl od kolegyně si naopak cením toho, že člověk nemá představu, co na něj deska vyhodí v následujících vteřinách, těch překvapujících míst je tam vskutku požehnaně. Za mě super.
H.