Země: Velká Británie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 10.3.2003 Label: Epic Records / Sony Music Tracklist: 01. A Bruise upon the Silent Moon 02. The Promise of Fever 03. Hurt and Virtue 04. An Enemy Led the Tempest 05. Damned in Any Language (A Plague on Words) 06. Better to Reign in Hell 07. Serpent Tongue 08. Carrion 09. The Mordant Liquor of Tears 10. Presents from the Poison-Hearted 11. Doberman Pharaoh 12. Babalon A.D. (So Glad for the Madness) 13. A Scarlet Witch Lit the Season 14. Mannequin 15. Thank God for the Suffering 16. The Smoke of Her Burning 17. End of Daze Hrací doba: 76:45 Odkazy: web / facebook / twitter / instagram

Zdá se mi, že album „Damnation and a Day“ má v diskografii Cradle of Filth zvláštní postavení, i když ne nutně v tom pozitivním slova smyslu. V mezičase od vydání „Midian“ se Britové věnovali neřadovkám, ať už šlo o minule diskutované EP „Bitter Suites to Succubi“, kompilaci „Lovecraft & Witch Hearts“ nebo live album „Live Bait for the Dead“. Samozřejmě nelze opomenout ani podíl na hororovém filmu „Cradle of Fear“, kde si Dani Filth zahrál hlavní roli, ostatní tehdejší členové si střihli štěky a muzika Cradle of Filth se samozřejmě objevila i na soundtracku.

S další dlouhohrající deskou nastaly změny. Kromě obligátního hýbání v sestavě – odešel kytarista Gian Pyres a baskytarista Robin Graves; „Damnation and a Day“ se nahrávalo jen s jedním kytaristou a baskytary se ujal Dave Pybus, jenž s kapelou vydržel dalších deset roků – se Cradle of Filth poprvé představili pod major labelem. S větším rozpočtem v zádech si konečně mohli dovolit dát plný průchod svým ambicím. Poprvé dostali k ruce celý orchestr, jehož užití přímo koresponduje s rozmáchlostí nahrávky.

Tato rozmáchlost se projevuje hned v několika ohledech. Opět se jedná o koncepční počin, tentokrát založený na básni „Paradise Lost“ od Johna Miltona, zároveň ale „Damnation and a Day“ obsahuje i nesouvisející songy. Vznikly hned tři videoklipy (doposud nejvíc), inspirované třebas dílem Jana Švankmajera („Mannequin“) nebo snímkem „Salò o le 120 giornate di Sodoma“ Piera Paola Pasoliniho („Babalon A.D. (So Glad for the Madness)“). V neposlední řadě se pak Cradle of Filth nešetřili ani co do objemu materiálu a na „Damnation and a Day“ připravili celkem sedmnáct songů trvajících dohromady přes hodinu.

Na druhou stranu, celé tohle megalomanství výsledku trochu podráží nohy. Jedním ze zásadních problémů „Damnation and a Day“, jinak rozdělené do čtyř kapitol, je obrovská a zbytečná délka. Obzvlášť když by se z alba dalo na mnoha místech ukrajovat, protože vata se tu jednoduše nachází. Stejně tak nelze přehlížet skutečnost, že jen málokterá píseň je skutečně dobrá jako celek. Tohle všechno ve finále na „Damnation and a Day“ vadí ještě víc než výrazný odklon od nálad předešlých alb.

Vynechám pět meziher („A Bruise upon the Silent Moon“, „Damned in Any Language (A Plague on Words)“, „The Mordant Liquor of Tears“, „A Scarlet Witch Lit the Season“ a „End of Daze“), které mě tradičně nezajímají. „Damnation and a Day“ se rozjíždí prostřednictvím „The Promise of Fever“, což je na poměry Cradle of Filth nezvykle agresivní song. A na celém albu také suverénně nejlepší.

Ne, že by ten zbytek byl kompletně nepoužitelný. Některé další písně mají i hodně dobré motivy nebo části („An Enemy Led the Tempest“, „Better to Reign in Hell“, „Serpent Tongue“, „Thank God for the Suffering“… když hodně přivřu oči, tak ještě melodická „Hurt and Virtue“), případně zajímavé pojetí („Doberman Pharaoh“ s egyptským feelingem). V některých případech jde nicméně jenom o riff nebo konkrétní melodii. Jako celek není ani jeden track fakt dobrý a ve všech zmíněných se nechají nalézt hluché pasáže.

Na opačném konci spektra naopak stojí otravné „Mannequin“ a „Babalon A.D. (So Glad for the Madness)“ a hned za nimi zástup písniček neurážejících, leč dočista obyčejných. „Carrion“, „Presents from the Poison-Hearted“ nebo „The Smoke of Her Burning“ by hravě zapadly i na mnohem kratším titulu, natožpak na desce, co hraje víc jak hodinu a čtvrt.

„Damnation and a Day“ v zásadě není úplné zlé album a jasně lze slyšet, že Cradle of Filth pořád měli nápady. Jak už padlo, najdou se tu povedené riffy, melodické kytary se taky v některých písních povedly a klávesy nabídnou nějaké příjemné motivy. Dani rovněž standardně ječí jak magor, takže i tady všechno v pořádku. Kdyby se ty kvalitní nápady nacpaly na plochu 40minutového alba, jednalo by se o super věc i navzdory změně atmosféry a příklonu k písničkovější formě. Realita ale vypadá jinak – jako zbytečně roztahaná záležitost, která nutně potřebovala zeštíhlit. Doposud nejvýpravnější a nejambicióznější paradoxně započala postupný úpadek Cradle of Filth. Tady ten sešup i navzdory hromadě problémů ještě není tak extrémní, ale to brzy přijde.