Země: USA Žánr: alternative rock / metal Datum vydání: 29.7.2008 Label: Interscope Records Tracklist: 01. Serious 02. Funny 03. Exploding / Reloading 04. Stoner Hate 05. Insane 06. World Long Gone 07. Kill Each Other / Live Forever 08. Babylon 09. Chemicals 10. Enemy 11. Universe 12. 3005 13. Cute Machines 14. Whoring Streets 15. They Say Odkazy: web / facebook / twitter

SYSTÉMOVSKÝ PROLOG

Eponymní, první a doposud i jediné album projektu Scars on Broadway se tu na Sicmaggot již kdysi dávno recenzovalo, přesto jsem se k němu v rámci našich retro recenzí rozhodl ještě jednou vrátit (i když, tohle zas až tak velké retro není), a sice ze dvou důvodů. Tím prvním je ten, že ona původní recenze vyšla pravěkých dobách naší skromné stránky, kdy ještě nikdo ze současné redakce na Sicmaggot nepůsobil (to jste nevěděli, že už tu není nikdo ze zakládající sestavy?). Tím druhým (a vlastně i důležitějším) důvodem je pak to, že mám “Scars on Broadway” prostě rád a i po šesti letech od vydání mě to album neskutečným způsobem baví. Inu, pojďme na věc…

Předpokládám, že snad všichni z vás vědí, kdo Scars on Broadway jsou a odkud se tahle skupina vzala, nicméně z jistých formálních důvodů nesmí obligátní úvodní slovo o bližších okolnostech chybět. Tato kapela je silně provázána s proslulými System of a Down, jejichž kariéra začala stoupat strmě vzhůru ve druhé půli 90. let. System of a Down tenkrát přesně vystihli tu dobu, kdy tehdy nastupující generace posluchačů měla hlad po rockové hudbě, ale nechtěla poslouchat tvrdou muziku svých taťků. Tento hlad vyplodil také moderní vlny jako nu-metal nebo rap metal (které se sice samozřejmě zrodily již dříve, ale bavíme se o masovější popularitě). System of a Down však byli výjimeční v tom, že ani k jednomu z těchto tehdy moderních proudů nepatřili a naopak utvořili svůj vlastní, jehož součástí byli v podstatě jenom oni sami. Řečeno jinými slovy, byli jiní, byli sví a měli vlastní ksicht.

Postupem času System of a Down přestali být tak ostří jako ve svých začátcích, přičemž úměrně k postupnému zpřístupňování tvorby rostla i jejich popularita. Přesto jsem u nich nikdy necítil nějakou snahu o podbízení se a onen vývoj mi opravdu přišel spíš jako hudební dospívání (ačkoliv třeba rádiovou baladu “Lonely Day” si svého času odpustit mohli). I přes enormní úspěch provázaných desek “Mezmerize” a “Hypnotize” (obě 2005) se skupina na jaře 2006 uložila ke spánku na dobu neurčitou a jednotliví členové se rozutekli do dalších vlastních projektů. Baskytarista Shavo Odadjian se společně s RZA z Wu-Tang Clan pustil do hip-hopové skupiny Achozen. Zpěvák Serj Tankian se vydal na sólovou dráhu, v jejímž rámci k dnešnímu dni vyplodil tři rockové nahrávky, jednu orchestrální a jednu jazzovou. No, a nakonec kytarista Daron Malakian spustil nový projekt, jímž jsou právě Scars on Broadway, a mimo jiné se k němu připojil i poslední zbývající člen System of a Down, bubeník John Dolmayan. 29. července 2008 pak vyšel eponymní debut “Scars on Broadway”.

JIZVY NA BROADWAYI

Možná si někdo z vás bude ťukat na čelo, protože přece Serj Tankian vole, ale pro mě osobně byl vždy hlavní postavou System of a Down právě Daron Malakian. On je většinovým autorem hudby na všech deskách skupiny a postupem času rostl i jeho podíl na textové stránce, takže zatímco na debutu “System of a Down” z roku 1998 psal slova pouze Tankian, na “Mezmerize” a “Hypnotize” měl už i v nich převahu Malakian. Ostatně to, kdo byl tím hlavním v System of a Down, potvrzují i kvality “po-systémovských” projektů. “Scars on Broadway” se totiž s čímkoliv z diskografie System of a Down může bez sebemenších obav rovnat, zatímco Tankianovy sólovky jsou pro mě osobně (a jak si tak všímám, nejen pro mě) velice rozporuplnou a hlavně nudnou záležitostí. První “Elect the Dead” ještě nebylo špatné, ale na dalších “Imperfect Harmonies” a “Harakiri” (bavíme-li se jen o rockových počinech, ty další dva jsem si nechal s klidným srdcem ujít) bylo znát, že Tankian pro svůj specifický hlas potřebuje opravdu silného skladatele (jímž byl právě Malakian), jinak zabředává v nezáživnosti co do muziky a až otravné politické agitaci a angažovanosti co do textů.

Na Scars on Broadway si velice cením jedné věci. Ačkoliv za tím projektem stojí hlavní postava System of a Down, hudba na “Scars on Broadway” rozhodně není System of a Down verze 2 s jiným vokálem. Je pravda, že vzhledem ke směřování tvorby System of a Down bych si klidně dokázal představit, že by “Scars on Broadway” vyšlo i pod jejich hlavičkou, pokud by se tehdy nerozpadli (ostatně, třeba skladba “Enemies” obsahuje motivy jedné nevydané písně System of a Down, jejíž pasáže občas Malakian hrává živě mezi jednotlivými songy). Nicméně si myslím, že je to vlastně dobře, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože Malakian není jen výborný skladatel (a kytarista), ale taktéž skvělý zpěvák, jenž nemá sebemenší problém celé album utáhnout (ostatně, i na posledním dvojalbu System of a Down se s Tankianem o vokály dělil takřka napůl), a vlastně si ani neumím představit, jak by “Scars on Broadway” znělo, kdyby to měl snad nazpívat čím dál tím více mečící Tankian.

Právě jsem jinými slovy řekl, že Malakianův rukopis je jasně rozpoznatelný, přesto se Scars on Broadway nerovná System of a Down – jaký je tedy ten rozdíl? Vlastně dost jednoduchý – jak již padlo, System of a Down svou tvorbu postupem času zpřístupňovali, přičemž Malakian šel v rámci Scars on Broadway v tomto ohledu ještě dál a dokonce natolik, že ze žánrových škatulek můžeme v případě “Scars on Broadway” v podstatě úplně vypustit slovíčko “metal”. Jednoduše řečeno, “Scars on Broadway” je prostě rocková, písničková deska.

Když o něčem zaslechnu, že je to obyčejná písničková rocková deska, představím si album, jež mi vydrží třeba na pár příjemných poslechů, ale pak jej založím a už se k němu nejspíš nikdy nevrátím. Jak je tedy možné, že “Scars on Broadway” i po šesti letech stále funguje stejně dobře jako v době svého původního vydání a že i mě, tedy člověka, který se jinak dobrovolně pohybuje v diametrálně odlišných žánrech, baví takovým způsobem, že si to album pouštím s větší či menší pravidelností po celých těch šest let? Odpověď je zcela triviální – jsou to ty písničky.

Žádná atmosféra, feeling, technické orgie nebo cokoliv jiného, prostě jenom neskutečné silné songy. “Scars on Broadway” je od první do poslední vteřiny doslova přecpané naprosto skvělými skladbami, z nichž ani jedna není slabá či dokonce jen slabší. Malakian byl tehdy evidentně v obrovské skladatelské pohodě, protože na album dodal 15 výtečných písní, které jsou sice ve své podstatě docela jednoduché, ale pořád chytré, což navrch zasypal výtečným zpěvem – a bylo vyhráno. Ačkoliv jsem mluvil o relativní jednoduchosti, žádná primitivnost se nekoná – ta muzika má pořád nějakou duši, je inteligentní i chytlavá zároveň, album je pestré a dramaturgicky promyšlené. Takřka všechno, na co si jen vzpomenete, vše, co od rockové desky očekáváte, vyšlo na “Scars on Broadway” na jedničku.

Původně jsem přemýšlel o tom, že bych se pustil do postupného popisu skladbu po skladbě s tím, že vypíchnu jen ty nejzajímavější, ale hodně rychle mi došlo, že z oněch 15 kusů bych jich vyjmenoval přesně 15. Možná to zní jako největší recenzentské klišé, ale všechny ty songy jsou prostě super. Jsou tu chytlavější pecky jako úvodní “Serious”, “Exploding / Reloading”, “Stoner Hate” (jak skvěle může fungovat “lalala” v refrénu a krátká pasáž s “ohohoh”!), “World Long Gone” (i s “měkčím” refrénem), “Cute Machines” (dokonce se ozve až black metalový ryk, sypačka a ohulená baskytara) nebo závěrečný geniální hit “They Say”, který nedosahuje ani tří minut, ale snad nikdy neomrzí. Stejně tak tu jsou ale pomalé věci jako “Funny” (hned na druhé pozici – není problém!), “Insane”, úžasná “3005” nebo “Whoring Streets” (a pak, že ty balady nejdou!) a dobré jsou úplně stejně. Pak tu ale máme i skladby, které stojí někde na pomezí (“Kill Each Other / Live Forever” s výbornou kytarou v refrénu), písně, kde se rychlejší i klidnější momenty prolínají (“Universe”), nádhernou a hravou “Enemy”, propracovanější a vygradovanou “Babylon” nebo bezchybnou úchylnost “Chemicals”. A i tyhle fungují pořád stejně skvěle.

“Scars on Broadway” je pro mě osobně v podstatě prototypem dokonalé rockové nahrávky. Je rozmanitá a přesto drží pohromadě, je chytlavá a stravitelná a přesto chytrá, je jednoduchá a přesto má charisma a vlastní tvář. A právě proto dokáže fungovat i po mnoha let, zatímco většině ostatních rockových desek dochází dech po týdnu (a to ještě v tom lepším případě). Daron Malakian nejpozději právě se “Scars on Broadway” potvrdil svou pozici nesmírně talentovaného skladatele, který k sobě nepotřebuje žádného Tankiana nebo jakéhokoliv jiného silného zpěváka, protože když ho nemá, tak si to prostě nazpívá sám a je to pořád výtečné.

SYSTÉMOVSKÝ EPILOG

Koncem roku 2010 System of a Down oznámili tolik kýženou obnovu činnosti a v roce následujícím se pustili do koncertování. Snad všichni jsme očekávali, že odjedou nějaké to turné a pak přijde oznámení příprav šesté desky. Od té doby však uběhl už nějaký ten pátek a ono oznámení stále ještě nepřišlo. Serj Tankian stále v rozhovorech zarytě tvrdí, že se o tomto tématu ještě v kapele vůbec nebavili (čemuž já osobně nevěřím ani omylem) a že případné nové album přijde, až nastane pravý čas. Jak ovšem tu a tam ostatní členové (ať chtěně či nechtěně) naznačí, ono to s tím “nemluvili jsme o tom” nebude až tak žhavé.

John Dolmayan občas něco utrousí, ale většinou se drží v diplomatičtějších vodách, i když již několikrát prohlásil, že by další album System of a Down udělal rád a že se současnou situací v kapele není zrovna spokojený. Jaká však ta situace ve skutečnosti je, nejspíš nejpřesněji odráží to, co udělal baskytarista Shavo Odadjian v květnu loňského roku, kdy mu evidentně došla trpělivost a do světa bez servítek vyhlásil, že tři čtvrtiny System of a Down novou desku chtějí udělat a jediný, kdo celou věc zdržuje, je právě Serj Tankian. Dokonce také prohlásil, že on sám by neváhal udělat další album bez účasti Tankiana, a zeptal se fanoušků, jestli si myslí to samé. Vcelku rychle byl status z jeho Facebooku smazán a management System of a Down hned druhý den situaci hasil prohlášeními o tom, že to vůbec není pravda a že Odadjian vše napsal vlastně omylem, nicméně kdo má v hlavně aspoň kousek mozku, jistě si dokáže domyslet, proč skupina ještě nevydala nové album.

Daron Malakian během comebackového koncertování System of a Down ohlásil i obnovu Scars on Broadway (jejichž činnost byla roku 2009 po vydání debutu ukončena) a přípravu druhé desky projektu, jež měla vyjít v roce 2013. K tomu však nedošlo, postupně ze sestavy Scars on Broadway odešel jak John Dolmayan, tak i ostatní členové a v současné době je Malakian oficiálně jediným členem. Od té doby se neobjevily žádné nové zprávy a nastalo regulérní ticho po pěšině bez jediného vysvětlení. Těžko říct, jestli Malakian zlenivěl, nebo se rozhodl materiál hodit do koše anebo snad… se rozhodl uzavřít Scars on Broadway a složený materiál si ponechat v záloze, aby až se Serj Tankian rozhoupe k tomu svému “pravému času”, byla deska hotová a mohlo se rovnou nastoupit do studia a natočit další System of a Down? Kdo ví, ale snad se to časem ukáže…

---