Země: Irsko Žánr: post-black metal Datum vydání: 30.4.2013 Label: Profound Lore Records Tracklist: 01. Mills 02. God Alone 03. A Body Shrouded 04. Burnt Year 05. Twelve Was Ruin 06. A Remedy and a Fever 07. Scald Scar of Water 08. Found Oval and Final 09. Reflection Pulse Remains Hodnocení: Atreides – 9/10 H. – 9/10 Průměrné hodnocení: 9/10 Odkazy: facebook

První pohled (Atreides):

Altar of Plagues jsou jednou z toho mnoha kapel, které jsem objevil při brouzdání po Encyclopaedia Metallum kdysi dávno, kdy mé hudební obzory jen opatrně tu a tam prozkoumávaly prostor za hranicemi zvučných jmen, poslechl a s nezájmem zahodil. Rovněž jsou jednou z mnoha kapel, ke kterým jsem se později vrátil a pravidelně, poslech co poslech, sbíral čelist ze země, jak skvělá (a nedoceněná) je to hudba. A v neposlední řadě jsou dalšími, kteří mě po boku Primordial, Cruachan nebo klidně i žánrově zcela odlišných The Cranberries utvrzují v tom, že na smaragdovém ostrově prostě umí dělat hudbu, jíž nechybí oduševnělost, nápaditost, vyspělost a v neposlední řadě ani kvalita. Že to bezezbytku platí i v případě “Teethed Glory and Injury“, snad ani nemusím zmiňovat.

Hned z kraje se zastavím u toho, co mě při pohledu na tracklist uhodilo do očí nejvíce – délka a počet skladeb. Na rozdíl od předchozích počinů pánové z Corku poměrně výrazně změnili svůj modus operandi a jednotlivé kompozice jsou mnohem kratší. Nejdelší z nich má rovných devět minut, což je čas, kde začínaly nejkratší kusy “Mammal” i “White Tomb“, většina z nich si ale vystačí i s pouhými pěti minutami. Není těžké uhodnout, že s osekanou délkou skladeb narostl jejich samotný počet, v tomto případě, budeme-li počítat i atmosférické čtyřminutové intro, na devět. Pryč jsou rozmáchlé, depresivní kompozice, na jejich místě najedete zážitek mnohem zhuštěnější, avšak neméně atmosféričtější. Mnohdy mi při poslechu přijde, že to, co Altar of Plagues na “Mammal” vložili do jednoho půlhodinového eposu, na “Teethed Glory and Injury” byli schopni zkrátit a navrstvit do pětiminutové skladby, aniž by výsledek působil přeplácaností či neposlouchatelností. Naopak, mnohdy přidalo irské trio navrch prvky, jež se v předchozí tvorbě nevyskytovaly (a snad ani nemohly, aniž by v předešlých eposech nepůsobily rušivě), a posunulo svoji hudbu zase o něco dál, nebál bych se tvrdit kamsi na pomezí post-black metalu a avantgardy.

Pokud “Mammal” s elektronikou sem tam koketovalo, současná tvorba jí bezmála háže rukavici do ringu, ať už mluvíme o klidnějších, ambientních plochách, občasným zábleskům soft-noisu nebo o nenápadných detailech, jež se tu a tam vyskytují po celé ploše desky a nenápadně podbarvují kytarový nářez. Jak už jsem ale řekl, největší změnou bezesporu prošla struktura písní, kousky na “Teethed Glory and Injury” jsou mnohem rozmanitější a proměnlivější. Vzhledem ke kratším plochám riffy obecně nabyly na hutnosti a mnohdy i agresivitě, poměrně vzdálené svým rozmáchlejším bratříčkům z předchozí tvorby, kteří se vyznačovali spíše minimalismem a zdravou jednoduchostí, s jakou pokrývali mnohaminutové pláně. Ty však nebyly zcela zapomenuty a ač kytara mnohdy uhání zběsilým tempem vpřed, našel bych několik míst, kde zběsilost v ten pravý moment střídá bezbožný klid a naopak, kdy klid šílené jízdě předchází. Vynikajícím důkazem toho budiž depresárna “Burnt Year“, která se ze šlapavého industriálního rytmu zvrhne v agresivní sypačku podbarvenou arytmickou elektronikou a nekompromisně pálí vše, co jí stojí v cestě až do samého závěru, kdy se v pomalém tempu doloudá k další skladbě. Tou je její protipól, ambientně temná “Twelve Was Ruin” nebo pomalejší závěrečná “Reflection Pulse Remains“. Srdcovou je pro mě nejspíše tribalová “A Remedy and a Fever“, z níž na mne dýchá ona typická irská zádumčivost, jíž se proslavili Primordial, ale zahalena v jiném hávu, uchopena a zpracována v jiném, neméně originálním pojetí. Dává albu, potažmo kapele, odér unikátnosti, který ji nezaměnitelně odlišuje od kterékoliv jiné skupiny, kterou v rámci žánru můžete potkat. Obzvlášť když si kapela takových kvalit se svou hudbou začne hrát a experimentovat.

Zvuk je oproti předchozímu albu hutnější a plnější – vzhledem k vrstvení nástrojů to snad ani nejde jinak – a nelze mu vytknout vůbec nic. I přes jeho členitost je krásně čitelný a vyvážený, zároveň podtrhuje depresivní náladu celého alba dostatečnou hloubkou a mrtvolností, z níž při poslechu dosova odkapává čerň. Přesně takhle má podle mého názoru znít zvuk současného black metalu. Ani nástrojům není co vytknout, profesionalita jejich vládcům rozhodně nechybí. Obvzláště bych chtěl vyzdvihnout jejich zabarvení, které je snad jako vždy v případě Altar of Plagues jedinečné, zejména jedná-li se o kytaru. Ucho potěšila i basa, která si ráda brmlá nahlas a nebojí se stát v popředí, aby ji bylo pořádně slyšet. Speciální místo ale patří Davu Condonovi a jeho nelidskému vokálu, či spíše skřekům, které se pomalu přibližují hranicím sebevraždy a během několika písní jí naprosto nekompromisně překročí.

Altar of Plagues se povedla další skvělá deska. Skvělá jinak než desky předchozí a pochopím, když někteří fanoušci budou zklamáni, protože nenajdou svoji várku epických depresáren z irských luhů a hájů. Zato najdou nahrávku, jakou Irsko delší dobu nezažilo. Nebudu se přít o tom, zda je vyspělá nebo snad dostatečně kvalitní. O tom se nemá cenu přít, protože taková prostě je. Kromě toho je ale i nadčasová a na black metal nezvykle pestrá a nebojí se experimentů, aniž by ztrácela typický rukopis a punc alb předchozích. Mimoto je neuvěřitelné, že kapela zvládla za pouhé dva roky od vydání předchozího počinu “Mammal” obrat, jaký jiným kapelám trvá i několik alb, sebevíc je pravděpodobné, že něco takového leželo v hlavách tvůrců už delší dobu než pouhopouhé dva roky. Ze všech (a nejen z) těchto důvodů můžu “Teethed Glory and Injury” směle pasovat na jedno z alb roku.

Druhý pohled (H.):

Altar of Plagues je na první pohled poměrně nenápadná skupina, což se ovšem nikterak nevylučuje s kvalitou, které tito Irové mají bezesporu na rozdávání (ačkoliv je pochopitelně dobře, že ji nerozdávají a spíše ji promítají do vlastní tvorby). Osobně je sleduji od první desky “White Tomb” a prozatím ani jednou nezklamali, nicméně v případě “Teethed Glory and Injury” jsem byl obzvláště zvědavý, s čím přijdou, jelikož již dopředu byla slibována notná proměna zvuku a výrazný posun oproti dřívějším nahrávkám. Výsledek ale dopadl na výbornou – jak vidno, kdo umí, ten prostě umí, což platí, i když se pustí do výraznějšího vývoje.

“Teethed Glory and Injury” je třeba v porovnání s předchozí řadovkou “Mammal” mnohem pestřejší, řekl bych až avantgardnější; obrovskou změnou je také upuštění od dlouhých, skoro až dvacetiminutových opusů, namísto nichž Altar of Plagues vsadili na “písničkovější” tvorbu. Jenže nic z toho nakonec vůbec nevadí, protože jak samotný poslech ukázal, materiál je to stále velice působivý, veškeré změny mají své opodstatnění a kapela se do nich podle všeho nepustila jen tak náhodou, tudíž se ani náznakem nejedná o nic samoúčelného – a co je na tom nejlepší, to vše se i přes dříve neslyšené náznaky elektroniky a další podobné věci děje, aniž by veškeré dosavadní výrazivo bylo jen tak hozené za hlavu, protože v momentech mocných těžkých riffů tam znalý posluchač stále může vycítit ty staré Altar of Plagues, jen v ještě otevřenější a svým způsobem i náročnější podobě (ačkoliv ani dříve se nejednalo o něco vyloženě konvenčního nebo jednoduchého, právě naopak).

Z mého pohledu je tedy “Teethed Glory and Injury” další excelentní nahrávkou, které nasazují korunu klenoty jako “Burnt Year”, fenomenální prostředek “Twelve Was Ruin” nebo uhrančivá “A Remedy and a Fever”. Jednoduše skvělá kapela, jež by si svou kvalitou zasloužila mnohem více pozornosti, než kolik jí má…