Země: Finsko Žánr: power metal Datum vydání: 29.2.2012 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Circus Black 02. Cold Kiss 03. Crimson Flower 04. Charnel’s Ball 05. Fight 06. Letter 07. I Share with You This Dream 08. Rivalry Between Good and Evil 09. Guardian 10. Lily of the Moon Hodnocení: Ellrohir – 6/10 H. – 4/10 Madeleine Ailyn – 4/10 Průměrné hodnocení: 4,7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Dnešní povídání začnu trochu zeširoka tvrzením, že když koncem 90. let vtrhli na metalovou scénu Nightwish, vnesli do ní takovou malou renesanci. Možná nebyli úplně první symphonic skupina (když nikdo jiný, tak Therion je s albem “Theli” trhli o rok), ale rozhodně se stali zcela suverénně nejznámější (to při vší úctě k ostatním konkurentům). Nakonec i já jsem cestu do světa metalu našel právě skrz ně a jsem za to jen rád. Popularita pochopitelně zrodila řadu následníků (a to nepočítám revivaly, byť ani ty nelze úplně zatracovat), více či méně (většinou asi spíš méně) kvalitních a originálních. Osobně mám pro hudbu tohoto typu (operní (plus minus) zpěvačka + symfonické prvky + klasicky metalové elementy) spíše slabost a mezi mé poměrně velké oblíbence tak patří například rakouští Visions of Atlantis (první dvě desky s Nicole (R.I.P.)) anebo naši českobudějovičtí Tears of Rain.

A jak do toho všeho zapadají Amberian Dawn? Ti, kdo je znají, už asi tuší. Tato finská partička patří k nejmladším následovníkům slavného odkazu Nightwish. Zformovala se v roce 2006 a na “velkou” scénu vtrhla s plnou parádou v roce 2008. Pokud si tu dobu dobře pamatuju, bylo kolem nich tehdy docela halo a album “River of Tuoni” bylo přijato docela vřele, byť pozdější ohlasy už třeba tak vstřícné nebývají. Snad na to mělo vliv i tehdejší relativní zklamání z pořád poměrně čerstvého představení Anette Olzon v pozici nové zpěvačky Nightwish. Člověk si v osobě Heidi Parviainen mohl nostalgicky připomenout takřka zbožštělou Tarju, která mnohým tak moc chyběla. On i hlas milé Heidi zní vcelku dost podobně, takže zavřít oči, odmyslet si, že hudbu nesložil maestro Tuomas, a může se vesele snít o starých dobrých časech…

Já jsem je popravdě tehdy i později v podstatě ignoroval. Udržoval jsem si povědomí, že něco takového existuje, ale žádné z jejich tří starších alb, které už mezitím stihli vydat, si nenašlo cestu do mého přehravače. Mám dojem, že snad jediná skladba, co jsem od nich vůbec slyšel, byla “Birth of the Harp” z “The Clouds of Northland Thunder”. Takže až nynější “Circus Black” je pro mě první plnohodnotné setkání. Hned na úvod bych nastolil rýpavou otázku, jestli je náhoda, že mi motiv na obalu až překvapivě hodně připomíná aktuální cover Nightwish, byť není laděn do ledové šedi a modři, nýbž spíše do nachově růžové. Na obhajobu Amberian Dawn je pravda, že vzhledem k názvu desky těžko volit něco jiného než cirkusové šapitó. Ale stín “velkého vzoru” a “zdroje inspirace” se nad tím v mých očích vznáší hned od první chvíle…

Zřejmě vás nepřekvapí, když řeknu, že cover art je zdaleka ta nejmenší známka Nightwish vlivu. Amberian Dawn sice nasazují do boje dva kytaristy, čímž o 100 % překonávají svůj vzor, ovšem je otázkou, nakolik je to v podobně symfonické hudbě, kde téměř od začátku do konce hlasitě vyhrávají klávesové melodie, vůbec poznat. Troufnu si říct, že moc ne. Částečný význam to snad má v sólech, kde jeden kytarista virtuozuje a druhý k tomu dělá křoví. Ale tak zřejmě jim kytara navíc nepřekáží, tak proč nakonec ne.

Co je horší, mám sem tam pocit, že hudba jaksi neplyne úplně přirozeně, že se moc tlačí na pilu a vytváří disharmonie. Nedokážu to přesně popsat a zdůvodnit, ale kazí to můj osobní prožitek z poslechu. Dobrým příkladem budiž hned úvodní “Circus Black”. Možná má jít o pokus vyvolat nějakou vzdáleně “burtonovskou” atmosféru, ale pokud ano, tak selhal na celé čáře. Anebo mám taky příliš bujnou fantazii… Každopádně, když už ne vyloženě dojem “disharmonie”, tak mnohé pasáže mi přijdou eufemisticky řečeno nezajímavé. Hraje nějaká melodie, do toho Heidi se svým à la Tarja kvazi-operním zpěvem, čas plyne… a člověka to popravdě zas tak moc nebaví. Lépe řečeno dostává neodbytný pocit, že by svůj čas mohl trávit výrazně lépe.

Pravda, jsou tu i světlé momenty. Povedená je třeba druhá skladba “Cold Kiss”, kde kapelu poctil svou přítomností mistr Timo Kotipelto, výborný zpěvák známý díky Stratovarius. Je rozhodně zdaleka nejlepší, nejumělečtější a nejvíc hodná času případného posluchače. Druhý člen téhož souboru, klávesák Jens Johansson, je pak uveden jako pomocná síla na tracku číslo tři, ten už mi ale nijak zvlášť v paměti neutkvěl. V paměti mi naopak utkvěla sedmá “I Share with You This Dream”, ale to hlavně díky participaci další hostující dvojice mužských zpěváků Tuomase Nieminena a Nilse Nordlinga, samotná kvalita tohoto duetu zase kdovíjaká není. Ale za to taková sypačka “Fight”, ta mě dost možná přinutila zvednout celkové hodnocení nejméně o bod směrem vzhůru. Co na albu rozhodně nemuselo být vůbec, je instrumentálka “Rivalry Between Good and Evil”. Něco do sebe snad i má, ale kdyby trvala minutu, dvě…

Když se nato podívám kolem a kolem, osciluji v hodnocení někde mezi 5 a 6 body. Což může znít zvláštně s ohledem na předchozí řádky. Ale to máte tak. Několik věcí je nesporně pravda – je to vcelku málo (nebo vůbec ne) inovativní “kopírka” Nightwish, která přitom zdaleka nedosahuje kvalit originálního vzoru. Přinejmenším část alba není ničím zajímavá a dokonce by se dalo říct, že určité procento stopáže je skoro až odpudivé. Přesto, jak jsem zmínil v úvodu, hudba podobného rázu je mi v zásadě sympatická. Nechápu ji jako prostředek k hlubokému intelektuálně-transcendentálnímu naplnění (na to by asi opravdu nestačila), nýbrž jako v zásadě sympatické hudební pozadí, o kterém netřeba zase tak moc přemýšlet. Tento úkol “Circus Black” plní přes všechna negativa, která jsem uvedl. A jako bonus tu je několik skladeb, které za to přeci jen stojí. Takže dohromady za šest.

Další názory:

Jestli se Amberian Dawn v něčem podařilo uspět, pak by to jistě bylo v tom, že jejich “Circus Black” je ta největší nuda, jakou jsem za poslední dobu slyšel. Nemohu si však pomoct, ale pod nánosem neustáleho nechutně pozitivního trylkování a rádoby vyprávné atmosféry jen málokdy vykoukne nápad, o němž by se dalo tvrdit, že je něčím zajímavý či zábavný. 99 % hrací doby zabírá nekončící střelba melodie za melodií v takové míře, že jediné, co z toho posluchač chytne, není ani dobrá nálada, natožpak nějaký kvalitní zážitek, ale akorát žaludeční vředy. Pokud se to někomu líbí, žádný problém, je to v pořádku a já mu to jen přeju, ale sám za sebe nemohu říct nic jiného než: nikdy víc! Upřímně se vám přiznám, že příliš poslechů jsem tomu před hodnocením nedal, ale album, jehož poslech vám připadá doslova za trest, lze jen těžko vydržet nějak déle. Netvrdím, že jsem neměl tu čest slyšet ještě mnohem větší zvěrstva (ostatně proto také hodnocení není na bodu mrazu), ale to nic nemění na faktu, že “Circus Black” se dle mého skromného názoru jako dobrá deska nedá označit ani v nejmenším.
H.

Už podle názvu jsem měla takový neblahý pocit, že nebudu nadšena. To cirkusové téma je nový výmysl asi tak jako výroba piva. A taky existuje ve spoustě variací od dosti symfonických skupin. Jenže právě proto se často může zvrhnout v kýč plný důvěrně známých představení, not a vokálů, které v komplexním důsledku stojí, těžko to říct jinak, za “to hnědý a mazlavý”. Nemůžu říct, že bych zbožňovala předchozí “End of Eden” a ještě víc mě Amberian Dawn zklamali naživo na Out of the Dark. Ale tohle nechme stranou. “Circus Black” není posun vpřed a vážně váhám, zda to není cesta do pekla. (Možná, že jsem teď zapomněla na všeodpouštějící kolos, jako jsou skalní fanoušci.) Instrumentální “klišé” skladba “Rivalry Between Good and Evil” tomu nepomůže, oproti předchozímu albu je těch songů o dva míň a to, že si opět přizvali Jense Johanssona (Stratovarius) s keyboardem, tomu taky moc nepřidá, a tak jediným světlým místem v tohle ponurém a trochu i smutném šapitó pro mě zůstává song “Cold Kiss”, v kterém hostuje další Stratovarian, zpěvák Timo Kotipelto, který má zajímavou polohu hlasu a s Heidi Parviainen tvoří docela protikladný hudební pár. Ta píseň je celkově taková chytlavá, ale právě to z ní zase dělá klasickou “odrhovačku”. Takže, abych to shrnula a neprodlužovala klinickou smrt. Tohle už skoro vypadá na kopání hrobu a nestojím o to, aby se mnou sdíleli své sny. Alespoň prozatím. Naděje ostatně umírá poslední. Budu hodná a za těch pár světlých momentů a za zmiňovaný song dám čtyřku.
Madeleine Ailyn