Země: Slovensko Žánr: power metal Datum vydání: 1.12.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. The River of the Mystery 02. The Prophecy 03. Lost Dreams 04. Rise Up! 05. Scream into the Darkness 06. Open Your Eyes 07. No Sorrow 08. Inside My Rage 09. Fate in Your Hands 10. The Secret of Midnight 11. No Sorrow (Orchestral version) Hodnocení: 5,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandzone K recenzi poskytl: Anthology

Možná jsem si toho dřív jenom nevšímal a začal jsem to registrovat až relativně nedávno, ale přijde mi, že se v poslední době roztrhl pytel s mladými metalovými kapelami ze Slovenska. To je samozřejmě super, protože těm několika osvědčeným jménům by určitě slušela nějaká společnost, takže jen houšť. A je asi více než zřejmé, že bych takhle nezačínal, kdyby dnes nebyla na řadě deska právě takové kapely, a vskutku – je tomu přesně tak. Tak se pojďme podívat, co si pro nás připravila parta, jejíž většina sídlí v Nižné a která si říká Anthology.

Jak už jsem řekl, Anthology jsou mladá kapela, a to v obou významech toho slova. Věkový průměr muzikantů se pohybuje okolo dvacítky a vznik kapely se datuje do roku 2009, přičemž první demo “Exitus” spatřilo světlo světa ode dneška tři roky nazpět a deska “The Prophecy”, o níž dnes bude řeč, je pro Anthology řadovým debutem. Jak už je ale v dnešní době tak trochu zvykem, ani mládí a asi nepříliš bohaté zkušenosti automaticky neznamenají, že před námi stojí pár čerstvých a náležitě vyklepaných absolventů lidušky, takže předsudky hoďme směle za hlavu a pojďme se na to podívat zcela střízlivýma očima.

Anthology se musí nechat jedna věc – snaha a předpoklady k tomu znít zcela profesionálně. “The Prophecy” totiž z čistě technického úhlu pohledu nejde nic moc vytýkat. Zvuk je dle diktátu doby náležitě vyleštěný, přehledný a vychytaný (aby taky ne, když je pod ním podepsaný Roland Grapow), hráčskými dovednostmi se pak Anthology mohou směle měřit s kdejakou zavedenou kapelou a v celkovém dojmu to desce přidává jak na profesionalitě, tak na takové té povšechné jistotě. No, a když lze stavět na takových základech, to by v tom byl čert, aby to nakonec nedopadlo dobře, ne? Upřímně, ne tak docela.

Anthology hrají klávesami nadopovaný a veskrze melodický power/speed metal, což samo o sobě ještě neznamená vůbec nic, ale pokud přeci jen, s přihlédnutím k výše řečenému by šlo usuzovat alespoň na podařenou nahrávku. A potenciál k tomu, aby to bylo fakt dobré, tu rozhodně nechybí, protože vedle té technické zdařilosti kapele rozhodně nejde upřít schopnost dát dohromady album, které si drží jistou úroveň. Skladby na “The Prophecy” jsou skvěle zahrané, z kompozičního hlediska dávají smysl a nejednou se objeví vyloženě dobré momenty – ať už je to riff nebo třeba nějaká aranžérská vychytávka. Bohužel, značná část desky se skládá z materiálu, který je pod tím leskem trochu (oukej, občas poměrně dost) chudý na dobré nápady a povážlivě sklouzává k těm nejotřepanějším žánrovým klišé zejména co se stavby melodií tyče.

Další problém vidím ve skutečnosti, že album až na pár výrazných momentů (přímočarý start “Inside My Rage”, mužské vokály v “Rise Up!”) prakticky postrádá jakoukoli dynamiku a je to pořád tak trochu na jedno brdo, což znamená jediné – dříve nebo později – podle toho jak to má konkrétní posluchač nastavené – nevyhnutelně nastoupí nuda. A vzhledem k tomu, že má “The Prophecy” skoro hodinu, její nezanedbatelnou část tvoří poněkud nevyzrálý materiál a až na pár výjimek, které se navíc nacházejí skoro výhradně v první půli, se není prakticky čeho chytit, je asi zřejmé, že tohle asi nebude úplně ono. A to si ještě nechávám v záloze asi nejzásadnější výtku, kterou k “The Prophecy” mám.

Věřte mi, neříká se mi to vůbec snadno, protože fakt nerad ukazuju prstem na někoho konkrétního, ale tentokrát to prostě nejde jinak. Na “The Prophecy” se mi zkrátka nelíbí zpěv. Zpěvačka Ľubka sice umí vyloudit hezké tóny, ale rozsah, ve kterém se jí to daří tak, aby to znělo přirozeně, je příliš malý, než aby s tím šlo utáhnout tak dlouhé album, a to tím spíš, že se většinu doby drží mimo něj. Jako jo, třeba takový refrén “Scream into Darkness” (a nejen ten) se vážně povedl a opravdu se mi líbí (ostatně celá ta skladba je dost slušná), ale jinak mi zpěv připadá trochu lámaný přes koleno a najde se i pár míst, kde je to nepokrytě falešné, což rozhodně nedělá dobrotu. Holt ne každý, kdo umí celkem hezky zpívat, uzpívá hlavní vokál v kapele, je mi líto…

Já vím, docela jsem tu nadával a dával jsem Anthology celkem do těla. To všechno – jakkoli si za tím stojím – ale ve výsledku pořád neznamená, že by byla “The Prophecy” špatná deska. Navzdory všem výhradám se mi totiž poslouchala celkem dobře a zejména její instrumentální složka mě nejednou příjemně potěšila. Akorát se na ní asi přeci jen projevuje nezkušenost a nevyhranost kapely. Pokud se ale do příště podaří trochu zahustit nápady, dát tomu nějaký průběh, zajistit opravdu kvalitní zpěv a trochu vystřízlivět co se týče délky, vůbec bych se nedivil, kdyby Anthology přišli s vážně povedenou a svěží nahrávkou, kterých obzvláště v rámci žánru není nikdy dost. Tyhle požadavky možná znějí jako trochu utopický a naprosto univerzální recept na dobrou desku, ale v případě Anthology jsem přesvědčený, že tam ten potenciál je. Jen ho nechat dozrát a pak naplno zúročit…