Země: USA Žánr: heavy metal / hard rock Datum vydání: 23.8.2013 Label: Warner Bros. Records Tracklist: 01. Shepherd of Fire 02. Hail to the King 03. Doing Time 04. This Means War 05. Requiem 06. Crimson Day 07. Heretic 08. Coming Home 09. Planets 10. Acid Rain Hodnocení: Zajus – 5/10 H. – 5/10 Kaša – 4/10 Průměrné hodnocení: 4,7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Začněme recenzi konstatováním jasných skutečností. Avenged Sevenfold si v současnosti užívají masivní popularity – takové, jakou si může dopřát jen málokterá rocková kapela. Zároveň s tím se vždy najde skupina odpůrců, kteří uvádějí více či méně pádné důvody, proč si kapela svou pozici nezaslouží. A obě skupiny nyní napjatě čekají na recenzi alba na Sicmaggotu, která jejich rozpory jednou pro vždy vyřeší absolutně objektivním hodnocením. Nebo tak nějak.

Avenged Sevenfold je kapela, kterou zlehka sleduji již od jejího založení. Zatímco debut “Sounding the Seventh Trumpet” nepřinášel prakticky nic dobrého, nástupce “Waking the Fallen” byl již mnohem zajímavější. Na vrchol si kapela podle mne sáhla až s dalším počinem. “City of Evil” stále zůstává solidním rockovým albem, někde na hranici vlezlé zábavnosti a rozumné inteligence. S dalšími počiny již to tak slavné nebylo a třeba poslední “Nightmare” jsem naposledy slyšel v době jeho vydání. Novince “Hail to the King” jsem tak nedával velké naděje a nebýt slibu recenze, asi bych si ho asi ani neposlechl. Myslím však, že by to byla docela škoda.

Začněme tím, co je na albu špatně. Velice stručně by se to dalo shrnout slovy “téměř všechno”. Album díky své popularitě (zejména za velkou louží) vyvolalo pobouřené reakce v lecjaké hudební redakci a některé z těchto poznatků zasáhly i posluchače, kteří by o albu jinak vůbec nevěděli. Prvním problémem je originalita. Ve skutečnosti je to tak, že pokud bych měl sepsat seznam deseti věcí, které se mi na “Hail to the King” nelíbí, neoriginalita by byla na prvních sedmi příčkách. Nevybavuji si album, ze kterého by “inspirace” hudebními velikány takto zjevně tryskala. První inspirace je zjevná. Černé album od Metallicy je zde zastoupeno snad pěti skladbami a Avenged Sevenfold si z něj berou vše, včetně některých riffů (posuďte sami, rozdíl mezi ústředním riffem “Sad But True” a “This Means War” je tak malý, že bychom ho nebyli schopni změřit, i kdyby existovalo nějaké “meřidlo vykrádání”). Inspirace Panterou Avenged Sevenfold nebyla cizí nikdy a na novince se nic nezměnilo. Vokální výkony pana M. Shadowse pak značně napodobují Axla Rose z jistých Guns n’ Roses. Problém netkví ve skutečnosti, že Avenged Sevenfold z tvorby těchto (a dalších) kapel čerpají. Problém tkví v tom, jak nesmírně průhledně to dělají. Kdyby vykrádali svá vlastní starší alba, udělali by mnohem lépe.

Problém číslo osm: bicí. V dobách, kdy za bubenickou seslí sedával zesnulý The Rev, byly bicí ozdobou hudby Avenged Sevenfold. Ani Mike Portnoy neudělal kapele ostudu, koneckonců je to Mike Portnoy, tak jak by mohl. Ale kde probůh kapela dokázala vyhrabat člověka, jako je Arin Ilejay, to nechápu. Jednodušší pochodové rytmy už nelze vymyslet. Aron Sanchez z Buke and Gase hraje na bicí lépe, a to ke hře nepoužívá ruce, pouze jednu nohu. Jsou tu výjimky, třeba v našláplé “Coming Home”, ale ani zde nejde o nějakou hitparádu. Bicí jednoduše kazí i to, co zjevná neoriginálnost alba zkazit nedokázala.

Pokročme ale dál, k devátému problému, kterým je zvuk. Bicí znějí jako obrovské plechovky a při delším poslechu (v kombinaci s monotónním rytmem) dělají album lehce nesnesitelné. A to říká člověk, který považoval “St. Anger” za obstojně znějící desku. Hlasitost kytar účelově skáče tak, aby byl vždy slyšet důležitější motiv, což ale probíhá nesmírně okatě, jako třeba v titulní skladbě, kde se sólující kytara plynule přemisťuje z takřka neslyšitelné polohy do pozice nejhlasitějšího nástroje, a když její čas pomine, vrací se zpět na pokraj existence. To by bylo v pořádku, pokud by to ovšem nebylo tak hrozně nápadné. Nedostanete příležitost být překvapeni a hloubat, “kde se tam tahle melodie vzala?”, protože ji slyšíte přicházet, a ve chvíli kdy dostane hlavní slovo, je už zastaralá a oposlouchaná.

A teď klasický zlom, který ve svých recenzích dělám s takovou pravidelností, že již nikoho nemůže překvapovat. Problém číslo deset je ryze můj. Protože i přes vše zmíněné, i přes nulovou nápaditost, i přes nesnesitelný zvuk, stupidní bicí a primitivní texty mě “Hail to the King” vlastně docela baví. Je tak hloupoučké, až se nad ním člověk musí pousmát. A pustit si ho ještě jednou. Většina skladeb (snad až na balady; kam se poděla ta kapela, která napsala “Seize the Day”?) si drží jakousi solidní skladatelskou úroveň. Chytlavé refrény střídají svižné sloky, skladby sem tam ozvláštní nějaký lehký zlom, a když už jde vše do kopru, přijde sólo a situaci zachrání. Synyster Gates je poslední nadějí kapely, a i když jeho práce není nikterak objevná (neříkal jsem to už ve spojitosti s tímto albem?), technicky vzato je prostě dobrá. Jeho nejsilnější chvilka nastává v “Coming Home”, která je ostatně zřetelně nejlepší skladbou alba, a minutu a půl dlouhé sólo je tak radost poslouchat. Naopak některé skladatelské nápady jsou výsměchem. Neexistuje nic ohranějšího než latinsky zpívající sbor, neurčitý text o zkáze a mluvené slovo na pozadí srdceryvných smyčců. Zvláště pak, když skladbě dáte název “Requiem”.

Mluvil jsem na začátku recenze o objektivitě, a kdybych se o ní vážně snažil, musel bych album vykopnout se třemi body, podobně jako jsem to nedávno provedl Švédům Amaranthe. Nepřijde mi to však fér, koneckonců každý jsme individuální a snažit se tu popírat svůj vlastní vkus (či v tomto případě nevkus) by bylo přetvářkou. A tak se přikloním k pětibodovému hodnocení, protože mě “Hail to the King” nějakým záhadným způsobem docela baví. Proti tvrzení, že je to (s prominutím) sračka, však nemám žádný argument.

Další názory:

Naprosto bezezbytku musím souhlasit s tím, co už napsal Zajus ve své recenzi. “Hail to the King” je totiž opravdu dost hloupoučká a hodně nepříjemně předvídatelná deska, neškodná jak čajíček, jednoduše rock pro masy – a to vážně není myšleno jako pochvala. Stejně tak i já považuji za jeden z největších problémů alba to, že Avenged Sevenfold nyní s velkou slávou objevují to, co již bylo dávno objeveno, tváří se u toho jak mistři a navíc se naprosto okaté výpůjčky motivů ani nesnaží jakkoliv maskovat a na férovku to tam sází přesně tak, jak už to svého času nahrál originál. A rozhodně nejde jen o Guns ‘n Roses, kteří jsou cítít skoro v každém druhém songu, a tolik propíranou vykrádačku “Sad But True” od Metallicy v “This Means War”, je tam toho ještě víc. Třeba takový začátek “Heretic” je na hulváta obšlehnutý motiv ze “Symphony of Destruction” od Megadeth; “Coming Home” zase zní, jako kdyby při jejím skládání Avenged Sevenfold zrovna poslouchali Iron Maiden a řekli si něco jako: “Ty vole, to je cool, to musíme zkusit taky.” Jak trefně poznamenal Robb Flynn z Machine Head, “Hail to the King” je s nadsázkou vlastně album předělávek. K tomu pak již stačí navrch připočíst dvě naprosto tupé pseudo-baladické uchcávačky “Crimson Day” a “Acid Rain” (já vím, že na balady poslední dobou v hodnoceních nadávám moc často, ale nemůžu za to… dobrá balada se prostě nerovná tuny patosu a kýče) a máme před sebou desku, která by vlastně měla stát maximálně tak za spláchnutí do hajzlu. Nicméně, ať chci nebo ne, vlastně musím souhlasit i s tím, že ve skutečnosti “Hail to the King” není tak strašné a neposlouchatelné, jak by se mohlo zdát. Víc jak 5 bodů si sice Avenged Sevenfold nezaslouží ani náhodou, ale méně podle mě taky ne… Poslechnout se to dá, člověk si z toho nic moc neodnese, ale do spuštění činnosti vyhazování předešlého oběda (odborně znamé jako blití) to má zase daleko. Nepopírám ovšem fakt, že už si tu nahrávku asi nikdy v životě nebudu chtít pustit znovu…
H.

Vlastně ani nemůžu jinak, než souhlasit s kolegou, který to vystihl naprosto přesně. Snad jen s nazvučením bicích nemám takový problém, nicméně po kompoziční stránce jsou bicí nutným zlem, který hudební projev kapely nikam neposouvá a nudný bum-čvacht rytmus tak musíte přetrpět na ploše desíti skladeb. Přestože jsou Avenged Sevenfold schopni nahrát jak slušné (“City of Evil”), tak úplně stupidní (“Avenged Sevenfold”) album, vždy jsem měl menší problém s inspirací u výše zmíněných kolegů. Ale to, co M. Shadows a jeho parta předvedli na “Hail to the King”, je do očí bijící vykrádání, které už ani nemohli myslet vážně. Metallica a Guns n’ Roses jsou z toho cítit na sto honů. Možná, že bych se nad to dokázal povznést, kdyby však aktuální materiál nebyl tak bezzubý a nudný a novinka by šlapala jak hodinky. Kapela sice nikdy nepatřila mezi progresivní mágy a vyznává spíš přímočarý přístup ke kompozici, ale “Hail to the King” je průhledné a předvídatelné od první vteřiny. Neříkám, že jsem byl od začátku do konce zhnusen a jenom jsem skřípal zuby, protože pár skladeb mě baví, ale v kontextu diskografie se jedná o slabší odvar dříve pohodové tvorby. Třeba sandmanovská “Shepherd of Fire” je bez problémů a dvojice “Coming Home” a “Planets” jsou svižné kousky, kterým nelze nic moc co vyčítat. Bohužel drtivá většina desky je tak stupidní a primitivní, že tři, čtyři slušné skladby z ní žádnou hitparádu neudělají. Ale co je to naplat, když fanoušci budou u vytržení a prodá se toho víc než rohlíků v menším městě za týden, takže kapele nabere dojmu, že to je super. Pravdou však je, že “Hail to the King” je prázdná a nudná deska, jíž jsem se měl vyhnout obloukem.
Kaša