Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 24.4.2020 Label: Terratur Possessions Tracklist: 01. Black Labyrinth 02. When Gold Turns into Lead 03. Sorath the Opposer 04. Omega Dragon 05. Call of the Burning Blood 06. Hymn to Lucifer 07. Legacy of Naamah 08. Destroyer of Illusions 09. Luciferian Dawn Hrací doba: 42:13 Odkazy: facebook / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Suspicious Activities

První pohled (H.):

Tohle pojmenování bývá zpravidla určeno projektům z poněkud mainstreamovějších sfér, ale s trochou nadsázky bychom mohli Bythos označit jako all-star projekt finského black metalu. Tahle tříčlenná formace se zařadila k početné rodince kapel personálně napojených na jména jako Behexen nebo Horna, z právě jejichž řad se sestava Bythos rekrutuje.

Vokálu se ujal Hoath Torog, zde známý jako M.S., jenž jinak své hlasivky týrá v Behexen, jejichž je zakládajícím členem, a ještě pár let nazpátek vřískal také u Sargeist. Kytaru a baskytaru si vzal na starost Infection, zde jako M.L., který je kytaristou Horna a Ajattara a také se nachází v koncertní sestavě Behexen. Posledním do party je bubeník L.R. známý z Horna nebo Trollheims Grott.

Bythos na zvuk představený zmiňovanými formacemi navazují. Taktéž esteticky a – soudě na základě názvů písní a těch několika úryvků textů, které se mi během poslechu debutové desky „The Womb of Zero“ podařilo pochytit – myšlenkově pokračují ve stejných šlépějích. Druhá zmiňovaná návaznost platí spíš pro Behexen a Horna. Po hudební stránce mají Bythos o něco blíže k Sargeist, The True Black Dawn (na „Come the Colorless Dawn“), Ajattara anebo třeba některým polohám Enochian Crescent. Díky melodické stránce nicméně nebude od věci vzpomenout ani na švédské Dissection.

Bythos se sice na „The Womb of Zero“ prezentují black metalem, ale jeho pojetí je na první pohled melodičtější a klidnější než třeba muzika Horna nebo Behexen. Ale to je myslím docela v pořádku, protože by nedávalo úplně smysl, kdyby borci založili nový projekt a hráli v něm úplně to samé jako ve svých domovských skupinách.

Na výsledku je samozřejmě znát, že se v Bythos angažují zkušení muzikanti, kteří za sebou mají hromadu alb, z nichž některá jsou navíc opravdu dobrá. „The Womb of Zero“ je deska zahraná i složená s obrovským přehledem a nadhledem. Jedná se – jakkoliv takové pojmenování může na první pohled vypadat v souvislosti s black metalem poněkud nepatřičně – o „písničkové“ album. Prakticky každá skladba dokáže nabídnout silný a jasně rozpoznatelný motiv, který velmi brzy uvízne v hlavě. Nejde ale o nic vtíravého nebo podbízivého, leze to do hlavy takovým tím „správným“ způsobem. Zároveň se jednotlivé stopy mezi sebou neslévají a jsou lehce rozlišitelné už během pár poslechů, přestože se Bythos drtivou většinu času drží pohodlného středního tempa.

Některé songy jsou docela slušné hymny. V tomhle ohledu bych vyzdvihnul třeba „Omega Dragon“ (tohle bych klidně považoval za regulérní hit), „Destroyer of Illusions“ nebo atmosféričtější „Hymn to Lucifer“. A vlastně klidně i „When Gold Turns into Lead“, která mě sice jako první singl nic jak zvlášť nezaujala, ale postupně jsem jí přišel na chuť.

Naopak z opačného spektra bych poslal trochu hejtu na „Call of the Burning Blood“, jejíž hlavní motiv se sakra rychle obehraje a postupně se mi docela zajedl. Nicméně ani v tomhle případě nejde o žádný průser a má-li tohle být nejslabší píseň alba, pak není sporu o tom, že „The Womb of Zero“ dopadlo vlastně dobře. Ostatní nezmíněné songy jsou ok, občas i nabídnout dobrou kytarovou linku, ale zase to není taková prda, abych vám tu o tom musel vypisovat.

„The Womb of Zero“ má nicméně i své nedostatky. Nepatří zrovna do sorty těch objektivních, ale opomíjet je nelze. V určitém ohledu slabiny alba tkví právě v tom, z čeho pramení i jeho přednosti. Nadhled zkušených mazáků se projevuje v jistém „profesorství“. Deska sama o sobě je udělaná skvěle, ale nemůžu se zbavit dojmu, že by jí prospělo víc ohně a pekla. Zmiňoval jsem pohodlné střední tempo – svým způsobem celá deska působí trochu „pohodlně“ a usedle.

Další věc je, že se Bythos nedokážou zbavit okovů pouhého vedlejšího projektu. Zvukem se nejedná o takový rozdíl a kvalitou nejde o takovou palbu, aby dávalo smysl „The Womb of Zero“ nějak intenzivně poslouchat na úkor domovských formací zúčastněných muzikantů.

Netvrdím, že „The Womb of Zero“ není fajn placka. Její poslech mě vlastně bavil, a dokonce si myslím, že i vám by za pár poslechů stát mohla. Celé je to udělané sympaticky a pozitivní dojmy převažují. Rozhodně ale nechci vzbudit dojem, že bychom se tu bavili o něčem zásadním. Možná, že někdy v budoucnu si to výjimečně zase pustím, ale na pravidelné vracení to stoprocentně není a věcem z katalogu Behexen nebo Horna budu obecně vzato pořád dávat přednost.

---

Druhý pohled (Dantez):

Jak již bylo řečeno, Bythos navazují na švédskou melodičtější odnož black metalu. Do uší nejvíce bije inspirace Dissection. V jistých momentech slyším i vliv Selima Lemouchiho. Melodie, které se zde místy objevují, totiž pracují i s typičtějším rockovým feelingem. Lze to slyšet třeba ve vyhrávce v polovině „Omega Dragon“ a napříč celou „Call of the Burning Blood“. Právě tyto tradičnější prvky přidávají „The Womb of Zero“ na ladnosti a přístupnosti.

Je vlastně trochu zarážející, s jakou lehkostí se „The Womb of Zero“ do uší line. V tomto ohledu bych se nebál desku přirovnat třeba i k posledním počinům Behemoth – v obou případech si totiž dokážu představit, že by se strávením hudby neměl problém ani posluchač dosud black metalem neotrkaný.

Ve snadné poslouchatelnosti zároveň tkví kámen úrazu. Na chvíli je to fajn. „The Womb of Zero“ je totiž plná solidních riffů a kvalitních autorských nápadů. Některé skladby prýští silnou energií, například burcující „Sorath the Opposer“, která mocně exploduje v refrénu. Ve většině případů však deska obdobnou nosností neoplývá. Stejně snadno jak hudba do uší leze, tak vyprchává z paměti. Po několika posleších si tak kromě refrénu „Sorath the Opposer“, vzpomenu jen na úvodní melodický motiv a podobně laděný vokál z „When Gold Turns into Lead“ a chorálem umocněný refrén v „Omega Dragon“. „The Womb of Zero“ je určitě kvalitním, dobře odehraným počinem. Jen by potřeboval o trochu více vyhraněnosti, který by jej vytáhl z poměrně fádního vyznění.

---