![]() |
Země: Itálie Žánr: occult doom metal Datum vydání: 20.1.2015 Label: Beyond… Productions Tracklist: Odkazy: K recenzi poskytl:
|
S italskými okultisty Disharmonic jsme se již na našem webu jednou setkali – stalo se tak prostřednictvím malé recenze na jejich předcházející počin, jímž bylo EP s názvem „Il rituale dei non morti“. To však – navzdory faktu, že je muzika Disharmonic sama o sobě velmi zajímavá – nedopadlo úplně přesvědčivě, a přestože mělo své momenty i solidní atmosféru, nakonec si mě na svou stranu plně nezískalo.
Letos se Disharmonic opětovně přihlásili o slovo, avšak tentokrát ne s minialbem, nýbrž rovnou s plnohodnotnou deskou „Magiche arti e oscuri deliri“. Ta je v historii skupiny již třetí dlouhohrající, což není příliš velká kadence vzhledem k tomu, že se vznik Disharmonic datuje již do roku 1998. Nutno však zmínit, že osm roků nevyvíjeli žádnou činnosti a ve své rané éře před rozpadem vydali jen jeden řadový počin „The Black Dance of Evil Spirits“ (2003). Nepočítáme-li ono ípko „Il rituale dei non morti“, tak je novinka po comebackové nahrávce „Carmini mortis“ (2012) druhým albem v aktuální inkarnaci kapely.
Po formální stránce „Magiche arti e oscuri deliri“ nabízí vesměs to samé, co se objevilo již na „Il rituale dei non morti“, přesto je tu jeden citelný rozdíl – a rozhodně tím nemyslím jen to, že se počet skladeb navýšil ze tří na jedenáct a hrací doba nakynula z 16 minut na 64. Novinka je jiná v tom, že na rozdíl od svého přímého krátkohrajícího předchůdce skutečně funguje a její sdělení je – byť to vzhledem k mnohonásobně delší stopáži může znít zvláštně – mnohem koncentrovanější a tím pádem i silnější. Zatímco „Il rituale dei non morti“ bylo „jen“ zajímavé, ale k úplnému uspokojení posluchače mu něco scházelo, tam „Magiche arti e oscuri deliri“ dokazuje, že Disharmonic umí obrovský potenciál své hudby skutečně využít.
Disharmonic produkují doom metal, k němuž je mnohdy připojován přívlastek okultní. Ke cti Italů ovšem slouží fakt, že v jejich případě se toto pojmenování nevztahuje pouze na tematiku textové stránky, ale plně koresponduje i s vyzněním a atmosférou samotné muziky. Disharmonic se sice pohybují v žánru, jenž v metalu patří k těm nejkonzervativnějším, avšak patří k těm nemnoha skupinám, jejichž pojetí není již dávno provařené.
Na „Magiche arti e oscuri deliri“ se totiž kříží hned několik různých… nevím, jak přesně to nazvat, ale asi přístupů. Vedle zatěžkané a pomalé doomové rytmiky to je kupříkladu svojská práce kytar, jež celou nahrávku naplňují lámanými a táhlými (skutečně takhle působí) dřevními riffy a v neposlední řadě také množstvím příjemně divných melodií. Uživí se ovšem i „ospalé“ sólování jako třeba ve čtvrté „Alter ego magico“. Nelze však opomenout ani zajímavou vokální, jež se pohybuje tak napůl cesty mezi šepotem a deklamací, ale dojde i třeba na mluvené slovo. Tím vším pak navíc prostupují další zvuky, o něž se starají především klávesy, které mnohdy dokážou vyčarovat opravdu skvělé momenty – kupříkladu nástup sice jednoduché, leč maximálně efektní melodie v „Il casto siero del peccato“ mě položí snad při každém poslechu, protože to je prostě síla.
Tím možná končí nástrojový výčet, ale nás čeká ještě druhá vrstva „Magiche arti e oscuri deliri“ – výčet abstraktních pocitů. Jak již padlo, desce vládne skutečně výtečná okultní atmosféra. Na první poslech je „Magiche arti e oscuri deliri“ docela nepřehledné a většina písni mezi sebou splývá, avšak je to právě tahle celková nálada, díky níž album dokáže působit již od začátku a díky níž budete mít chuť se k tomu vracet a objevovat dále. Zároveň však „Magiche arti e oscuri deliri“ disponuje trochu divadelním nádechem, čemuž výrazně napomáhají kusy jako třeba hned úvodní „Nelle arte e nei deliri“, závěrečná „Il delirio delle arti“ nebo „recitační“ „Litania della porta ermetica“. Aby toho ovšem nebylo náhodou málo, z hudby Disharmonic je cítit taktéž silné zalíbení ve staré metalové škole, jež se ale nijak nebije s náznaky jakési avantgardní dekadence. To vše je pak zalito zastřeným zvukem, který podporuje nejen ony stopy oldschoolu, ale výrazně pomáhá i té atmosféře.
Do toho už stačí přidat pouze množství silných nápadů… „Cose buie“, „Ippomanzia“, „Le sei torri d’alabastro“, „L’uomo che si veste di bruma“, také ty již výše jmenované písně – ty všechny obsahují výtečné pasáže, ať už jde o riffy, melodie nebo cokoliv jiného. Rozhodně je tam toho dost na to, aby šlo objevovat po mnoho poslechů a aby po objevení šlo vychutnávat. „Magiche arti e oscuri deliri“ určitě není lehká nahrávka a není to záležitost na jeden, dva poslechy, ale má svoje kouzlo a přinejmenším mně za ten čas stála, takže ji mohu doporučit.