Země: Ukrajina Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 9.3.2018 Label: Season of Mist Underground Activists Tracklist: 01. Накрита неба бурим дахом… 02. У дахів іржавім колоссю… 03. Вечірній смерк окутує кімнати… 04. За зорею що стрілою сяє 05. Білявий день втомився і притих… Hrací doba: 43:30 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Drudkh je stálice, na niž se lze spolehnout. Hudebně i kvalitativně. Samozřejmě, že jisté jemné rozdíly mezi jednotlivými deskami jsou, ale vzato kolem a kolem se jedná jen marginálie. Celková atmosféra a dojmy z desek Drudkh zůstávají vesměs konstantní, což sice nemusí znít dvakrát povzbudivě, ale zrovna tenhle ukrajinský projekt patří k těm, u nichž mi to nijak zásadně nevadí.

Přiznávám se, že několik posledních alb Drudkh točím zpravidla jen v době jejich aktuálnosti, čerstvě po vydání. Pokud mám na jejich muziku náladu jindy, téměř vždy sáhnu po mistrovském „Кров у наших криницях“ anebo akustickém „Пісні скорботи і самітності“. Ale to mi nakonec nijak nevadí, protože přinejmenším na tu omezenou dobu mě to pořád baví. Což platí i tentokrát v případě „Їм часто сниться капіж“, byť je to tentokrát s menším ale…

Od minulého „Борозна обірвалася“ uběhly vlastně jenom tři roky, což není nijak závratná přestávka, ale Drudkh v mezičase stihli realizovat jeden moc zajímavý projekt. V průběhu let 2016 a 2017 totiž vydali splitovou trilogii, kde jednotlivé části sdíleli s norskými Hades Almighty („Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“), švédským projektem Grift („Зраджені сонцем / Hägringar (Mirages)“) a švýcarským projektem Paysage d’hiver („Десь блукає журба / Schnee (IV)“). V prvním a třetím případě to byli paradoxně právě Drudkh, kdo tahal za kratší konec, ale tenhle názor může plynout i z toho, že subjektivně si Hades Almighty a Paysage d’hiver cením prostě výš.

Nicméně i na těchto splitech se Drudkh prezentovali ve své typické poloze, tudíž nepřekvapí, že v této naprosto plynule pokračují i na „Їм часто сниться капіж“. Mluvil jsem o jemných rozdílech mezi jednotlivými nahrávkami a tyto u mě v případě novinky reprezentuje pocit, že „Їм часто сниться капіж“ je oproti „Борозна обірвалася“ a „Вічний оберт колеса“ ještě o kus melancholičtější.

Přesto bych aktuální počin bez obav označil jako typickou desku Drudkh se vším, co k jejich tvorbě odjakživa patří. A nejen hudebně, ale i po textové stránce, v níž se opět využívají díla ukrajinských básníků (tentokrát Bohdan Ihor Antonyč, Majk Johansen, Vasyl Bobynskyj a Pavlo Fylypovyč). „Їм часто сниться капіж“ se dále může pochlubit typickou zádumčivostí, osudovostí a slovanských feelingem, budeme-li se bavit o pocitech. Stejně tak jako vždy platí, že hlavním tahounem atmosféry je kytarová stránka, která boduje díky už dávno charakteristickým melodiím. Podobně se jako vždy trpělivě buduje atmosféra v rozmáchlejších písních, které nestojí na zapamatovatelných či hitových motivech, ale dokážou zaujmout svou celkovou náladou a náladotvorností.

„Їм часто сниться капіж“ bych tedy hodnotil jako slušně odvedený standard kapely, což v sobě nese plusy i mínusy, přičemž obojí je natolik zřejmé, že snad ani není nutné to věnovat. Nicméně i navzdory tomu, že je onen standard Drudkh vysoký a že „Їм часто сниться капіж“ je nesporně fajn deska, zařadil bych ji v diskografii formace spíš do spodní poloviny pomyslné tabulky. Výhodou Ukrajinců budiž víceméně vyrovnaná tvorba, tudíž rozdíl mezi „nejlepším“ a „nejhorším“ albem není nijak propastný, přesto mám dojem, že už to Drudkh zvládli i lépe. Což ostatně ilustruje i obálka, jež mě tentokrát příliš nezaujala, čímž se znovu potvrzuje korelace, že čím poutavější obal deska Drudkh má, tím poutavější je i samotný obsah.

Nechci ovšem na „Їм часто сниться капіж“ kydat žádnou špínu, protože v zásadě je to hudebně pořád dobré; nemůžu tvrdit, že bych proti poslouchání tohohle něco měl. Drudkh se za svou novinku stydět nemusejí, pořád je to placka úplně v pohodě.