Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 10.5.2019 Label: Code666 Records Tracklist: 01. An Eagle Upon My Shield (Veteris vestigia flammae) 02. Before Me (The Womb of Spite) 03. Carved in Disharmony (Void and Essence) 04. Severed and Reversed (Feudal Attitude) 05. Down Lower (Men and Ruins) 06. Celebrate Consume… Burn! 07. Toward the Fallen Ones (Psalms to Discontinuity) 08. Thorns to Redemption (Gemendo germinat) 09. Idols to Hung 10. Icons with Devoured Faces Hrací doba: 43:04 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Aural Music / Code666 Records / Dewar PR

Řekl bych, že italští Handful of Hate bezezbytku naplňují význam slovního spojení „veteráni scény“. Jejich kořeny sahají až do začátku devadesátých let, a přestože tuhle ranou éru pamatuje v aktuální sestavě jediný člen Nicola Bianchi a přestože kapelu neminulo ani krátké přerušení činnosti (mezi lety 2008 a 2009), pořád tu káru táhnou dál a vesměs pravidelně vydávají nové desky. Sestava se sice proměňuje a v minulosti se v ní mihla i zajímavá jména jako Claudio Alcara z Frostmoon Eclipse, Asmodeus z Naer Mataron anebo blackmetalová bubenická star Gionata Potenti (pro jeho úctyhodné portfolio navštivte metalové archivy, tohle tady odmítám vypisovat).

Mně osobně Handful of Hate k srdci nikdy výrazně nepřirostli. Dokonce jsem ani neslyšel všechna jejich řadová alba a znalosti střední části jejich diskografie mi vesměs chybí. Na druhé straně, co jsem slyšel, to úplná píčovina nebyla. Nikdy žádný zázrak, ale ani mě to vyloženě neuráželo. Třeba debut „Qliphothic Supremacy“ z roku 1997 je oukej a navzdory jeho naivitě se mu nedá upřít solidní 90’s feeling. Minulé album „To Perdition“ jsem v čase jeho vydání také relativně poslouchal, ale nebudu vás tahat za fusekli – dneska si z něj nepamatuju ani riff a od té doby jsem jej neslyšel ani jednou.

Na letošní novinku „Adversus“, která přichází po nejdelší – šestileté – přestávce v historii Handful of Hate, jsem se tedy nijak zásadně netěšil. Víc než ze skutečného zájmu o muziku Handful of Hate jsem se do poslechu pustil spíš z akademických důvodů, abych si udržel profesionální povědomí o tom, co tihle Italové produkují. A vykoumal jsem, že ani „Adversus“ na mém vztahu ke kapele nic nezmění. Stále se jedná o poslouchatelný průměr, který člověka neurazí, ale nějaké velké zázraky byste od téhle desky čekat neměli.

Začněme tím pozitivnějším. Handful of Hate dokážou tu a tam přijít s nějakou slušnou pasáží či relativně zapamatovatelným (nikoliv však pamětihodným) motivem a/nebo melodií. Hned úvodní „An Eagle Upon My Shield (Veteris vestigia flammae)“ je díky docela chytlavé ústřední lince pohodová hitovka. Něco podobného by se dalo říct také o páté „Down Lower (Men and Ruins)“, kterou bych nejspíš prohlásil za nejlepší track „Adversus“, kdybych musel vybírat, a nějak mi utkvěly ještě „Toward the Fallen Ones (Psalms to Discontinuity)“ a „Thorns to Redemption (Gemendo germinat)“.

Musím nicméně dodat, že ani ty nejlepší chvíle „Adversus“ nejsou skutečně strhující. Jde pouze o oukej momenty, leckdy i relativně líbivé (ne nutně v tom negativním slova smyslu), ale nic, kvůli čemu byste album měli potřebovat slyšet. Vata a obyčejné pasáže totiž bohužel převažují. Většina desky jedním uchem vchází a druhým prakticky okamžitě teče ven. Člověka to nesere, ale to rozhodně nic nezmění na skutečnosti, že se jedná o regulérní průměr. A vzhledem k tomu, že takhle vyznívá většina vyhrazeného hracího času, nebude od vůbec od věci prohlásit za průměr i celé „Adversus“.

Dojmy nijak zvlášť nevylepší ani příliš čistý a nekonfliktní zvuk, který blackmetalovému rouhání prostě nesedí. Kdyby to Handful of Hate alespoň zabalili do zastřené špíny, z níž by vystupovaly melodie (jichž je na „Adversus“ relativně dost, o nijak zásadně agresivní materiál nejde, přestože rychlejší tempo není výjimečné), myslím, že by to celé vyznělo lépe. Takhle mi to ale bohužel zní moc sterilně.

Jak vidno, „Adversus“ není žádný zázrak. Handful of Hate hrát umějí a také se na své nástroje hrát nebojí, o čemž svědčí množství různých vyhrávek a evidentní snaha udělat propracovanější black metal. Na vytvoření něčeho zvláštního jim ale schází větší kompoziční umění a odvaha dát zvuku punc undergroundu. Za stávající situace to za pozornost vlastně nestojí. Osobně si za týden ani nevzpomenu.