Země: Norsko Žánr: progressive metal Datum vydání: 25.5.2015 Label: InsideOut Music Tracklist: 01. The Price 02. Third Law 03. Rewind 04. The Flood 05. Triumphant 06. Within My Fence 07. Red 08. Slave 09. Moon 10. Down 11. Lower 12. Pixel [bonus] Odkazy: web / facebook

První pohled (Skvrn):

Kdybych měl zahájit střelbu od boku s úkolem určit, kolik let na scéně mají za sebou norští Leprous, asi bych jen neustále míjel. Pětice progresí očarovaných muzikantů totiž zodpovědně klame všemožnými prostředky. Považte onu mladickou vizáž i roky vydání zveřejněných počinů – vždyť prvotina „Tall Poppy Syndrome“ spatřila světlo zemské až v roce 2009. Faktem však je, že příštím rokem budou Leprous již 15 let v hudební pohotovosti a sousloví mladá kapela, které se kolem Norů neustále točí, už asi nebude úplně košer. Jeden by mohl namítat, že sestava se několik let usazovala a zrod současných Leprous přišel až o pár let později. Nicméně ne, zamítá se. Mimo bubeníka Baarda Kolstada zbylá trojice pobývá v Leprous již přes 10 roků a od věci zkrátka nebude mluvit o kapele v těch nejlepších možných hudebních letech.

S Leprous jsem se setkal někdy v roce 2013, tedy v době, kdy vycházelo „Coal“, třetí řadové album. Tehdy jsem však měl s tímhle uhelným přírůstkem docela problém a jal jsem raději naposlouchávání „bilaterální“ houbařiny. A ačkoliv jsem za nějakou tu dobu jakžtakž proniknul i do problematického „Coal“ a dokázal ocenit jeho kvality, „Bilateral“ mám dodnes raději, byť ne na úrovní nějakého bezbřehého adorování. Čekat od „The Congregation“ úplně málo tak nebylo na místě. Že jsou Leprous schopni hrát hodně vysokou hru, se ukázalo už v minulosti, a zvědavé pohledy tak spíš než na kvalitu směřovaly na volbu výraziva, jež mělo Nory posunout v rámci progresivního písečku zase o kousek dál či alespoň jinam. A povedlo se. „The Congregation“ je skutečně někde jinde než poslední dva záseky, avšak zároveň ne natolik, aby člověk neměl šanci uhodnout, kdo že za touhle větší hodinou hudby vězí. Tudíž kdo měl Leprous za progové exhibicionisty a vokál Einara Solberga za ukňučené lálálování, názor nezmění, ruce pryč.

„The Congregation“ je docela dlouhé a i díky jednoskladbovému bonusu úspěšně atakuje hranici 70 minut. V kombinace s progresivní komplikovaností tedy délka, jež na papíře vypadá jako skvěle provedená sebevražda. Jenže chyba lávky. „The Congregation“ má velmi přímočarý charakter, výborně leze do uší a oněch 70 minut ubíhá pocitově neskutečně rychle. Leprous zanevřeli na sofistikovanější kompozici celku a všechny karty vsadili na jasně slyšitelnou snahu o písňovitost. Novinku nelze vnímat jako monolitický tok, dynamický celek s jasně vymezeným začátkem a koncem. „The Congregation“ je zkrátka sbírka dvanácti přístupných písní obdařených silnými refrény a zpěvností. Možná se nabízí nějaké to hudrování nad ústupky a opuštění progového hračičkování, ale vězte, není to třeba. Leprous v tomto ohledu neslevili ani o krkolomný akord a polyrytmus, spíše naopak. Zatímco v rámci celku kapela svou tvář zpřístupnila, ve vrstevnosti jednotlivých kompozic se šlo spíš opačným směrem. A zdá se, že v tomto ohledu jsou Leprous nevyčerpatelní. Pohybují se však v navzájem blízkých teritoriích, čímž se dostáváme k dalšímu význačnému znaku desky. Celistvost. Celé to drží bezvadně pohromadě, nic není navíc, a přesto jsou jednotlivé dílky bezpečně rozeznatelné a samoksichtoidní. Přesně tak to má vypadat.

Vzhledem k relativní přístupnosti materiálu jsem byl po nějakých pěti posleších unešen a bez ostychu desce hledal vyhřáté místo v první pětce letošního hudebního nadělení. Žel přímočarost brzy začala ukazovat i svou stinnou stránku a místo zařazování desky do ročníkových žebříčků jsem začal přemýšlet o její trvanlivosti. Zanedlouho jsem nechal i toho, „The Congregation“ odložil a bylo jen na něm, zda mě vrátí do původně nadšené nálady. Po nějakém měsíci uzrávání nakonec musím říct, že se to z velké části povedlo. Asi byl můj „hrr“ přístup až příliš barbarský a album vyžadovalo trochu jiné zacházení. Teď už je opět všechno v pořádku. V nenávratnu je pocit pouhé recenzentské povinnosti. Znovu totiž mohu mít z „The Congregation“ také radost. Byť ne bezbřehou.

Jak již padlo v předešlých řádcích, jednotlivé písně jsou si poměrně podobné, a přesto má každá něco do sebe. Všemu vede propracovaná, avšak poměrně čitelná rytmika, moderní pojetí kláves a především vokál, jenž celou desku perfektně protkává. Chápu, že kdekomu Solbergova pěvecká poloha nesedne. Že je to exhibice. Že je to výplod nabubřelého ega. Ale, vážení, do té muziky ten zpěv prostě skvěle padne a co se týče objektivních kvalit, tak ani tady není co řešit. Jednoduše extratřída. Solberg si to v mnohých pasážích dělá složitějším, než by bylo nutno, ale i tak jeho projev zůstává velmi svěží a naprosto nenucený. Živě to pak bude zatracená výzva.

Výrazně vybočujících songů je jen pár, tudíž pojďme na ně. „Rewind“ je paráda a rozhodně jedna z nejlepších skladeb na desce. Progový klenot plný hravých kláves – krajané Shining jsou blízko – a hlavně bicích. Co tady Kolstad vyvádí, plně odstřeluje celých 7 minut do těch nejvyšších pater progové scény a ten konec, ten ani nejde popsat slovy. Solberg se od Ihsahna hodně naučil a teď to i bravurně prodává. „Within My Fence“ nenápadně demonstruje sílu Leprous jako skladatelů. Neskutečně chytlavá věc, která je citlivě ukončena již po třech minutách. Ani vteřina navíc, žádné natahování, jen pár minut intenzivní údernosti. Když se další uličky ukážou být slepými, proč je násilím probourávat. Stejná slova pak můžu aplikovat i na závěrečnou „Pixel“, která si, netuším proč, vysloužila titul bonusové písně. Jeden z nejlepších kousků by prostě měl být náležitě vidět.

S úderem prvních tónů „Slave“ se celková nálada desky posouvá trochu jinam. Hraje se na melancholičtější notu, kterou neshodí ani chrlení progresivních zapeklitostí. Vyvrcholení zadumanějšího výrazu však přichází až posléze. To se už chopí slova zpočátku pochmurnější dvojice „Moon“, „Down“, přičemž obě jmenované ve svých závěrech sklouznou zpět k zaběhlé koketnější náladě. Odmyslíme-li si bonus „Pixel“, celou desku uzavírá „Lower“, jež se drží podobného schématu jako posledně jmenované kolegyně. Tady je ovšem onen kontrast mezi zamyšleností a živelnými refrény ještě mnohem markantnější a slavnostněji znějící závěr bych si dokázal jen těžko představit. A opět, ten zatracený bonus. „Pixel“ je sama o sobě skvělá, avšak na konci desky působí kontraproduktivně a pečlivě budovaný závěr s ještě větší pečlivostí devastuje.

Jsme na konci. Leprous mají na svědomí vyzrálou nahrávku plnou chytlavých skladeb, skvělých instrumentálních nápadů i bezchybného vokálu. Ve všech těchto disciplínách Norové excelují. Doteď by bylo vlastně úplně všechno v pořádku. Cítím však, že k dosažení úplně nejvyšších met, tedy těch devítek, desítek z deseti, co kolem mě poletují, „The Congregation“ ještě něco shází. Osobně trochu postrádám takový ten pečlivě rozvíjený koncept, který by celé představení zarámoval a vtiskl mu osobitou tvář. Novinka totiž nenabízí převažující náladu a vášeň – pro smutek, radost, zadumanost, sdílnost. Všechny tyto pocity vedle sebe hádavě stojí mnohdy na prostoru několika desítek sekund a právě tento fakt mi brání „The Congregation“ zařadit do té nejvybranější společnosti. Jinak ale nechci končit negativně, protože to si Leprous nezaslouží. „The Congregation“ je totiž primárně skvělá deska bez vaty a těch pár „ale“ je už jen velmi subjektivních.

---

Druhý pohled (Zajus):

Leprous považuji za jednu z nejoriginálnějších kapel současného metalu. Obvykle označuji za originální už jen nápadité směsice dosud oddělených hudebních směrů, jenže Leprous jsou originální na hlubším stupni, protože nejen míchají (což dělají také), ale i vytvářejí. Jestliže „Bilateral“ byla naprostá perla, „Coal“ už mě tolik neoslovilo, i když kvalitu mu upřít nešlo. A ačkoli se mi novinka „The Congregation“ zdá být hudebně bližší právě ke „Coal“, jde o jednoznačný návrat do formy a další skvělou desku těchto norských talentů.

„The Congregation“ kloubí hned několik novátorských prvků. V první řadě je to netradiční práce kytar, kdy z jednotlivých přerušovaných nárazů do strun vznikají koherentní melodie, jejichž síla je až překvapivá. Tato skutečnost prostupuje celou deskou, jako příklad si můžu vybrat nádhernou „Red“, jejíž instrumentální část v druhé polovině je až nečekaně emotivní. Druhým důležitým prvkem, který však prvnímu předchází, je netradiční rytmika. Znát je to i na bicích, za nimiž sedí nový bubeník, který svou hrou, spoléhající často na ohromnou roli činelů, dává hudbě Leprous nadpozemské vyznění. Vše pak korunují všednější, přesto zajímavé záležitosti, jakými je třeba Solbergův zpěv či ne úplně běžné prolínání kláves a kytar.

Jestliže jsem svou neoblibu „Coal“ vysvětloval přílišnou složitostí alba, „The Congregetion“ není o nic jednodušší. Vše navíc umocňuje výrazně delší stopáž, bezpečně přesahující hodinu hudby. Přesto mi „The Congregation“ poměrně rychle učarovalo a každý další poslech mě do něj zavrtává hlouběji. Leprous si tak připisuji na krátký seznam mladých kapel, které mají našlápnuto k legendárnímu statusu.

---