Leprous - Coal

Leprous – Coal

Leprous - Coal
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 25.5.2013
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. Foe
02. Chronic
03. Coal
04. The Cloak
05. The Valley
06. Salt
07. Echo
08. Contaminate Me

Hodnocení:
Onotius – 6,5/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Třetí pohled (Onotius):

Tak nám Leprous vydali následníka dva roky starého a kritikou vesměs chváleného záseku “Bilateral”, prvního alba vydaného pod hlavičkou žánrově váženého labelu InsideOut. Vzhledem k tomu, že pod touto společností vychází desky žánrových ikon typu Pain of Salvation, Ayreon či Devina Townsenda, musel to být pro kapelu po mnoha stránkách obrovský pokrok, ovšem nutno říci, že svým debutem “Tall Poppy Syndrome” si to kapela celkem zasloužila, jednalo se přece jenom o počin progresivní a zároveň nesmírně moderní a zábavný. Zpětně když o tom přemýšlím, byla to možná ona ideální hranice mezi progresivním metalem a rockem (teď možná zuřivým škatulkářům zavařím hlavy, ovšem v projevu Leprous slyším i onu lehkost typickou pro takový alternative rock), spláchnuto vše do šikovně pestré (a dosti abstraktní) škatulky avantgardního metalu. Koneckonců, instrumentálně propracovaná a kompozičně zajímavá, přesto chytlavá hudba v tomto případě fungovala i na následujícím, ovšem lehce upnutějším a syrovějším (ovšem lehce, žádný thrash) počinu “Bilateral”, který možná i díky Ihsahnovské reklamě spočívající ve společném koncertování vzbudil v žánrových vodách slušný rozruch.

Marně jsme si tedy do nynějška mohli lámat hlavu s tím, jak skupina naloží se svým bleskovým vzestupem, reprezentovaným nejen podpisem smlouvy se značně renomovanou společností (což proběhlo již před vydáním předchůdce), nýbrž i samotnou vybudovanou tváří neotřelých mladých intelektuálů s “Bilateral” na kontě a pod nenápadným dohledem respektované persóny norské blackové scény. Nebádejme tedy nad okolnostmi a zaměřme se na album “Coal”, jehož booklet mohl být pro fanoušky předchozích počinů prvním zklamáním. Ve srovnání s psychotickými houbičkami zdobícími “Bilateral” nabízí artwork “Coal” pouze nenápaditou černobílou vizi jakési diamantové lebky. Za zápor bych si toto ovšem netroufal označit už jen proto, že tím obal leccos říká o samotném směřování desky, která více medituje, více hloubá a klade větší důraz na popěvky Einara Solberga, jenž se s valností využívání opakujících se pasáží snad inspiroval Devinem.

Hlavní specifický rys zvuku bychom tedy měli. Einar disponující svým jemným tenorem na desce výrazně dominuje při melancholických i tvrdších částech a provází nás emotivními refrény. Dalším prvkem typickým pro ozvučení této desky jsou významnější klávesové party, které zde pojmou táhlé elektronické podmazy i standardní klavírní preludování. Naštěstí však i tento dominantnější prvek je zde užit s mírou, neutopíme se tedy ve vaně po okraj naplněné umělou orchestrální a bombastickou omáčkou, jak to mají ve zvyku melodicky power metalové spolky (které tuto omáčku často připravují z instantního polotovaru), nýbrž jsme vkusně atmosféricky provázeni po podzemních prostorech alba. Kytary zde samozřejmě také hrají roli významného vyjadřovacího prostředku (koneckonců, je to stále deska metalová/rocková), tentokrát ovšem je technika více podřizována samotným melodiím.

Již při prvním poslechu si ovšem člověk uvědomí, že četnost opravdu dobrých motivů je tentokrát sporadičtější, větší důraz je kladen na atmosféru podporující repetice, za jejichž důkaz lze zmínit například pasáže v úvodní “Foe”. Přitom zrovna tato skladba disponuje celkem zajímavou melodií, časem ovšem opakování popěvků založených na onom melodickém základu začne kapele přerůstat přes hlavu (a dost možná při častějším poslechu i kritičtějším posluchačům lézt slušně na nervy). První skladbou, která byla zveřejněna již před vydáním desky, je na albu následující “Chronic”, která nabízí celkem zajímavé nápady a patří mezi ony lepší stopy, přesto ovšem v kontextu starší tvorby spíše stagnuje, nabízí každopádně celkem zapamatovatelný refrén (ale také nic přehnaně originálního). Pěknou baladou je však “The Cloak”, která ukazuje ideální poetické vyžití reprezentované Einarovým zpěvem za doprovodu hypnotických kytarových linek a patří mezi nejsilnější skladby na albu. “The Valley”, na jejímž začátku mi ony výraznější klávesové plochy evokují momenty z novinky Cult of Luna (je dost možné, že se jimi Leprous při tvorbě tohoto alba nechali inspirovat), ukrývá výborný refrén, jenž ač je založen na celkem standardním harmonickém postupu, nabízí celkem emotivní momenty. Další skladba, se kterou nejen nemám problém, nýbrž jsem si ji byl schopen oblíbit. Na často opakující se popěvky značně dojíždí devítiminutová “Echo”, která sice nabízí nádhernou pohlcující atmosféru obohacenou o nejrůznější náladotvorné prvky, ale nových nápadů je zde spíše pomálu. Za zmínku ovšem ještě stojí závěrečná “Contaminate Me”, která také čítá necelých deset minut a nabízí množství zajímavých momentů, mezi nejeuforičtější z nich poté závěrečné houslové vyhrávky doprovázené zoufalými growlovanými výkřiky.

Novinka Leprous je jako procházka v podzemních chodbách nějakého dolu. Raději není moc razantní a divoká, aby se s námi tunel náhodou nezasypal (snad pouze na konci desky bychom možná skončili zavaleni), chvilkami krásně medituje, občas dojímá, několikrát však také nudí. Vstup do žánrové atmosféry Cult of Luna se ovšem nemůže naplno podařit pokud nejsou řádné nápady, pánové…


Druhý pohled (Zajus):

“Bilateral” zaznamenalo v době svého vydání na metalové scéně široký zájem a po zásluze se na závěrečných seznamech nejlepších alb roku 2011 vyskytovalo poměrně často. Já sám jsem ho zařadil na místo čtvrtého nejlepšího alba roku a ani nyní bych své rozhodnutí neměnil. Netřeba tak dlouze vysvětlovat, že “Coal” bylo v mých očích albem velmi očekávaným. I přes jeho nesporné kvality však zdaleka nejsem spokojený tak, jako jsem byl v případě jeho předchůdce. Na “Bilateral” bylo mnoho věcí, které šlo beze zbytku obdivovat. Netradiční struktura písní, líbivé melodie, které se neoposlouchají, i některé tvrdší momenty, jichž nebylo zrovna málo. V první řadě mi však uhranul úžasný hlas zpěváka.

To vše je ve větší míře i na “Coal”, ale působí to celé poněkud obyčejněji a zároveň posluchačsky velmi náročně. Do skladeb se velmi těžko dostává a na rozdíl od “Bilateral”, na kterém posluchač nacházel mnoho vrstev, které mohl postupně odhalovat, působí “Coal” mnohem přímočařeji a po proniknutí do hlubších úrovní již nenabízí žádné další překvapení. To je však spíše věc vkusu, i přímočařejší alba mohou být výborná a Leprous nakonec odvedli velmi dobrou práci, jde jen pouze o nečekanou změnu. Druhým bodem, který mě trápí o poznání víc, je nadužívání hlasu zpěváka. Stále platí, že jde o zpěv výjimečně dobrý, ovšem kapela jako by se tuto výhoda snažila uplatňovat víc, než je zdrávo. Možná by stačilo, aby byl hlas ve výsledném zvukovém mixu o něco tišší a nezakrýval tak práci nástrojů (která je technicky vzato opět precizní), ale takto mě album odrazuje už úvodní skladbou “Foe”.

Z jednotlivých písní musím vyzdvihnout nesmírně příjemnou “The Cloak” spolu s delšími kusy “The Valley” a zejména závěrečnou “Contaminate Me”. Poněkud negativní názor však musím uzavřít pozitivně. Album mě zklamalo spíše kvůli vysokým nárokům (soudě podle reakcí zahraničních kolegů bude “Coal” u kritiků jedním z nejúspěšnějších alb roku), ovšem z objektivního hlediska mám výtek jen minimum. Hodnocení berte tudíž jako orientační a mnohem více subjektivní, než je obvyklé.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.