Země: Bosna a Hercegovina Žánr: raw black metal Datum vydání: únor 2020 Label: Black Gangrene Productions Tracklist: Actus Primus: 01. Veritas I 02. Violentiam I Actus Secundus: 03. Veritas II 04. Violentiam II Hrací doba: 37:09 Odkazy: –

Kdybych uměl chrlit kvalitativně konzistentní články, určitě bych tu častěji psal o bosenském seskupení kapel Black Plague Circle a vydáních spřízněného labelu Black Gangrene Productions. Se svou kadencí můžu být rád, že jsem tu kdysi aspoň zmínil ohavnost jménem Obskuritatem, ale loni odtud například vyšel solidní full-length Sulphuric Night nebo působivá dema Tergum Ambulare a Vrač. První uvedené demo je prostě hnusná, satanská zkurvenost, ale v případě Vrač a jejich „U vječnoj magli života“ vám radím zpozornět, protože ty melodie a atmosféra jsou vynikající! Teď ale bude řeč o nahrávce, která vyšla velice nedávno u Black Gangrene Productions, a i když se jedná o druhé album kapely, já o její existenci ještě před pár týdny netušil.

Názvy Malevolum a „Veritas et violentiam“ smrdí klasicky laxním přístupem metalistů k latině, ale význam je jasný a nic jiného než zlo, nepříjemná pravda o bytí a násilí posluchače nečeká. Nikoliv násilí ve smyslu warmetalových brutalit, ale spíše aspektů a důsledků, které se k němu pojí, tedy strachu, lítosti či zhnusení, i když zde nechybí ani klasická agrese, jež zbavuje rozumu a dodává na síle. Přístup kapely k žánru má do laxnosti také daleko. Hudebně lze Malevolum přirovnat k ortodoxním kapelám z přerodu milénia, případně mladším věcem, které bez avantgardního přístupu obcují s disharmoniemi jako divé; těch by šlo vychrlit určitě spousta, zvláště vzpomeneme-li si, co se dělo ve Francii cca před deseti roky. Jenže já mám opravdu problém uvést, co a koho „Veritas et violentiam“ přesně připomíná. V případě Black Plague Circle, a Malevolum nejsou výjimkou, je rovněž nutné brát v potaz hudební a stylistické dědictví Belkètre a dalších zvratků Les légions noires.

Jistě by šlo nalézt argumenty, proč je „Veritas et violentiam“ obyčejné „raw BM“ album. Pravda, nic převratného se tu opravdu neděje, ale svébytnost a uhrančivé nápady Malevolum nechybí, protože jinak bych v posledních týdnech necítil tak silné nutkání se k „Veritas et violentiam“ vracet i vícekrát za den. Zároveň jsem si ale vědom pasáží, zvláště v druhé půli desky, které ji v delším časovém horizontu nejspíš zlomí vaz, ale uvidíme, co se ještě bude dít. Malevolum u mě totiž bodují v jedné zásadní věci.

„Veritas et violentiam“ je totiž od začátku do konce veskrze negativní album a jeho poslech mi dovedl vícekrát navodit tíhu a zhnusení, jako když jsem si jednoho památného večera četl o zvěrstvech války v Jugošce. Jasné, mluvíme tu o black metalu, žánru, kde je negativita inherentní, ale možná vnímáte tendence i těch jakože satanistických kapel vzhlížet k ďábelskému jako k prostředku vykoupení a povznesení. Tady se nic jako útěcha, spása nebo snad odměna neslibuje. Tedy pokud nejste natolik narušení, abyste si něco takového našli ve shánění obětin pro lačná ústa masového hrobu.

Malevolum jsou jednoznačně určeni těm, pro které je black metal prvořadým žánrem, i když tím nemyslím tupce, co sežerou kdejakou uměle surovou sračku s xeroxovaným obalem. Vysoký standard lze očekávat ve všech ohledech a moc se mi například líbí, jak poslední vydání Black Plague Circle zní. Sice se evidentně jedná o DIY produkci, ale ta má vlastní ksicht, stopy se příliš neslévají a vůbec zvukový háv hudební složce parádně sedí; některé disharmonické linky zní tak hnusně, až jsou nepříjemné! Posluchači tudíž nic nebrání si užívat skvělé basové linky nebo se vcítit do mocných vokálů. Nevím teda, kdo vlastně v Malevolum hraje a řve, ale podobně výtečný přednes šlo například slyšet z nahrávek Arjen a Obskuritatem. Až mi je líto, že tady až na pár slov nerozumím textům.

„Veritas et violentiam“ je objektivně dobře zvládnuté album s několika ukrutnými nápady a pár slabšími místy, jehož největší význam tkví v negativní, zlé atmosféře a ukázkově undergroundovém přístupu ke korunnímu metalovému žánru.