Země: USA Žánr: industrial rock Datum vydání: 6.10.2017 Label: Loma Vista Recordings Tracklist: 01. Revelation #12 02. Tattooed in Reverse 03. WE KNOW WHERE YOU FUCKING LIVE 04. SAY10 05. KILL4ME 06. Saturnalia 07. JE$U$ CRI$I$ 08. Blood Honey 09. Heaven Upside Down 10. Threats of Romance Hrací doba: 47:33 Odkazy: web / facebook / twitter

Brian Hugh Warner alias Marilyn Manson je dost možná nejmetalovější popová superstar posledních dvou desetiletí. Slovíčkem popová nenarážím na skutečnost, že by byla Mansonova hudba jakkoli měkká, o to tu vůbec nejde. Jde mi spíše o to, že Manson samotný (tedy Brian Warner, nikoli entita složená z více hudebníků známá jako Marilyn Manson) se vždy staral spíše o prezentaci a hudbu nechával na ostatních. Těžko mu to však zazlívat, dovedl prorazit s ostrým rockem a provokativními myšlenkami v oblastech, kde obvykle vládne šeď a konformita.

Po nabitých devadesátých a raně nultých letech se však, jak je známo, k Mansonovi štěstí otočilo zády, výsledkem čehož byla řada naprosto nepovedených nahrávek a snad jen díky své všudypřítomnosti tak Manson neupadl do úplného zapomnění. O to překvapivější pak byla předloňská deska „The Pale Emperor“, která možná nebyla návratem do vrcholné formy, ovšem byla dost dobrá na to, abych se hudbou amerického excentrika zase jednou doopravdy nadchnul. Stejně jako letošní „Heaven Upside Down“ ji složil Tyler Bates a tak by se dalo předpokládat, že půjde o alba co se kvality týče víceméně srovnatelná. Bohužel opak je pravdou a „Heaven Upside Down“ kouká svému staršímu bratříčkovi na záda z velké vzdálenosti.

Ona změna je zřetelná hned od úplného začátku. Jednou z nejvýraznějších silných stránek „The Pale Emperor“ byla jeho dospělost. Manson jako by si na něm uvědomil, že nemusí nutně šokovat každou vteřinou své hudby a že méně je někdy více. V jistém ohledu tak šlo o téměř konvenční rockové album, na nějž Mansonův uřvaný chráplák výborně zapadl. „Heaven Upside Down“ se vrací hned o několik kroků nazpět a na sto honů z něj čiší snaha posluchače zaskočit. Skladby ztratily alespoň část své předchozí rafinovanosti a vrátily se k ostrosti prvních desek, ale tentokrát již bez oněch skvělých riffů a autentičnosti. Navíc se na „Heaven Upside Down“ dostalo i úsilí o hudební originalitu, které, v případě lepších skladatelů vždy ceněné, udělalo z řady Mansonových alb neposlouchatelné škváry. Jinými slovy, na „Heaven Upside Down“ se hlava nehlava mísí vše špatné a jen trochu toho dobrého z Mansonovy dlouhé kariéry.

Rád bych vypíchl několik lepších skladeb, seznam však bude bohužel krátký. „Tatooed in Reverse“ patří mezi nejlepší kousky díky kombinaci Mansonova chytlavého zpěvu ve slokách i refrénech a dobře odsypající rytmiky. „KILL4ME“ je vlastně přiostřená taneční skladba a to je poloha, která Mansonovi sluší překvapivě hodně. Titulní skladba je na poměry desky nezvykle rozvážná a asi nejvíce připomíná klasickým rockem načichlé minulé album. Tím výčet vyložených pochval však končí.

Manson učinil nešťastné rozhodnutí, když na úvod umístil nezajímavou „Revalation #12“, která se sice snaží album nakopnout, ale možná i díky absenci výraznějšího motivu a alespoň náznaku zajímavých riffů se jí to vůbec nedaří. „WE KNOW WHERE YOU FUCKING LIVE“ představuje jeden z těch nešťastných momentů, kdy nevíte, zda posloucháte umělce samotného, nebo někoho, kdo se jej snaží parodovat, zatímco „SAY10“ z bahna vytahuje jen chytlavý refrén, ovšem mimo něj nedovede skladba nabídnout vůbec nic zajímavého. Rozpolcený jsem ohledně „JE$U$ CRI$I$“, jež je sice skladatelsky zajímavá a opravdu odvážná (byť se stále nedovedu rozhodnou, zda v dobrém smyslu), vše ovšem pro mě naprosto kazí až nadpozemsky stupidní text. Zbytek alba je pak bohužel úplně nevýrazný, což nejlépe symbolizuje osmiminutová „Saturnalia“, která by měla problém utáhnout i poloviční stopáž.

Problém není ani tak v tom, že by se Manson nesnažil dostatečně, on se totiž snaží až moc. Rád by šokoval a i v téměř padesáti letech by chtěl překypovat mladickou zuřivostí. Skladatelsky k tomu má blíže než na většině alb v třetím tisíciletí, „Heaven Upside Down“ rozhodně není tak komicky špatné jako někteří jeho předchůdci, jenže selhává na jiných frontách. Texty jsou možná nejslabší stránkou nahrávky a vlastně je škoda, že si na psaní textů Manson nesežene někoho talentovanějšího. Mám však problém i se zpěvem. Přestože jsem Mansonův hlas měl vždycky rád, na „Heaven Upside Down“ působí chvílemi jako naštvaný školák, který se vzteká protože ho rodiče nutí vynést odpadky, což snad nemůže vystrašit ani posluchače rádia Impuls. Proto bych chtěl Brianu Warnerovi popřát, aby konečně dospěl. Má dobrou kapelu, hromadu posluchačů a zpívat také umí. To se jen tak někomu nepoštěstí a byla by škoda, kdyby takovou příležitost promrhal křečovitou snahou působit jako nekonformní drsňák, který se neplánuje ve zdraví dožít třicítky.