Země: USA Žánr: industrial metal Datum vydání: 30.3.2012 Label: 13th Planet Records Tracklist: 01. Ghouldiggers 02. Double Tap 03. Freefall 04. Kleptocracy 05. United Forces [S.O.D. cover] 06. 99 Percenter 07. Relapse 08. Weekend Warrior 09. Git Up Get Out ‘n Vote 10. Bloodlust Hodnocení: Zajus – 3,5/10 H. – 6/10 Kaša – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 5/10 Odkazy: facebook

Mám rád návraty velkých kapel. Opravdu ano. Na každý takový návrat nutně navazuje napjaté očekávání, zda nový materiál bude srovnatelný s klenoty minulosti. Takovým kapelám jsem mnohdy ochoten i leccos prominout, jen abych se mohl radovat, že jsou zpět. U Ministry se ovšem o zvlášť velkém návratu mluvit nedá. Nejde mi ani o délku pauzy mezi řadovými alby, která činí pouhých pět let. Jde mi o aktivitu kapely v tomto mezičase. Ministry za pět let od vydání “The Last Sucker” stihli odjet rozlučkové turné, vydat koncertní DVD, best of album a asi pět remixových alb. Tak se přeci neaktivní kapela zdaleka nechová. Nebylo pro mě tak žádným překvapením, když v srpnu loňského roku ohlásil Al Jourgensen reunion kapely.

Nechme ovšem nehudební okolnosti stranou a podívejme se tedy, co nám na “Relapse” Ministry přinášejí. Poslední alba před “rozpadem” kapely byla vskutku povedená a novinka tak rozhodně měla na co navazovat. První singl “99 Percenters” předstihl desku samotnou o celé čtyři měsíce a již v té době jsem měl dojem, že zde něco páchne. Skladba na podporu stejnojmenného hnutí oplývá prvotně nesmírně špatným textem. Ten totiž neobsahuje nic jiného než mnohokrát opakované “Hey”, oslavný pokřik “99 Percenters” v refrénu a výzvu k okupování jedné ulice a tří měst. Je směšné text takto popisovat (rychleji byste ho měli celý přečtený), jenže on i ten text samotný směšný je. Hudebně navíc Ministry nepředvedli nic nového, celá píseň se odehrává v jednoduchém a chytlavém rytmu, který působí, jako by kapela cílila primárně na mainstreamové hitparády. Alespoň že se v polovině písně nachází velmi povedené kytarové sólo.

Po této zkušenosti jsem k albu musel přistupovat o něco opatrněji. Vše navíc prohloubil obal a názvy písní. Bylo zjevné, že Al Jourgensen přesunul svou nenávist od George W. Bushe k celému kapitalistickému systému. Úvodní “Ghouldiggers” (nelze přehlédnout ani “krutopřísné” zkomoleniny, které se z názvů několika posledních turné přesunuly na studiová alba) začíná dvouminutovým proslovem. Al Jourgensen si stěžuje na nenažranost svých manažerů, což vás jistě moc zajímá. Píseň, která se rozjede po sáhodlouhém intru, však není vůbec špatná. Skvělý riff vás bude bohužel těšit jen krátkou chvíli. Navazuje na něj totiž další mluvená část, tentokrát podle scénáře “Al se nemůže dovolat svému manažerovi”. I po ní se ovšem skladba pěkně rozjede. Kdyby se vysekal balast okolo, mohl by tak z “Ghouldiggers” být opravdu skvělý otvírák. “Double Tap” naštěstí již odsouvá nehudební stránku věci až na vedlejší kolej a světe div se, výsledkem je nesmírně povedená píseň. Textově se sice opět pohybujeme na tenkém ledě (kritika USA za zastřelení Usámy bin Ládina), ovšem vše vyvažuje skvělá kytara, fantastické sólo a závěrečný náklep od (naprogramovaného) kopáku. Nesmím pak zapomenout ani na tématicky správně vložené hudební vlivy arabské hudby.

Po relativně slibném začátku se však pohybujeme jako na houpačce. Slabší dvojici “Freefall” a “Kleptocracy” střídá povedený cover S.O.D. v podobě hitovky “United Forces”. Z něco ční hlavně povedené sólo, které zde snad ještě více než v originále zní, jako by vypadlo z pera Jeffa Hannemana. “99 Percenters” pak v kontextu alba vychází jako jedna z lepších písní. Následuje trojice slabších písní a album nakonec uzavírá jedna z těch lepších: “Bloodlust”. Ta jako by nezapadala do zbytku alba a zní tak mnohem uvolněněji. Není z ní cítit umělost předchozích skladeb, což ji činí mnohem lépe poslouchatelnou. Na limitované edici pak ještě navazuje remix skladby “Relapse”, k němuž se snad radši ani vyjadřovat nebudu.

“Návrat” Ministry je tak přinejmenším rozpačitý, a to ze dvou důvodů. Prvním jsou texty. Al Jourgensen mi svými texty nikdy nebyl po chuti, což se ostatně projevilo i na posledním “The Last Sucker”. Nikdy však svůj politický aktivismus neprosazoval tak okatě, jako tomu je na “Relapse”. Ve svých skladbách odmítá nenasytnost kapitalismu, jeho dramatický “odchod a návrat” lze však snadno považovat za primitivní kalkul, snahu získat si trochu pozornosti. Sám tak dělá něco, co tak snaživě kritizuje, což z něj dělá pokrytce. I kdybych však odhlédl od textů (což jednoduše nelze), nemohu se zbavit dojmu, že až na několik skladeb, z nichž jen jedinou bych označil za opravdu hodně dobrou, je “Relapse” plné velmi slabého materiálu. Nalezneme zde naopak spoustu vaty. Chvílemi mám dokonce dojem, že hudba v některých písních slouží jen jako pozadí, do něhož Al Jourgensen vykládá svá moudra. S přihlédnutím k výše zmíněnému tak albu jednoduše nelze udělit ani průměrné hodnocení.

Další názory:

Jsou návraty, které by prostě proběhnout neměly. To, co právě předvedl Al Jourgensen, je naprosto krystalickou ukázkou něčeho takového. Nejprve dramaticky odejdeme ze scény, všichni fanoušci se povinně dostaví na poslední turné… a po třech letech se najednou zničehonic koná návrat s velkou slávou. Ať se na to člověk dívá z kteréhokoliv úhlu pohledu, vždy jej prostě musí napadnout něco o kalkulu – a to je u člověka jako Al Jourgensen docela průser, vzhledem k faktu, o čem tento pán celé roky zpíval. Ale což o to, klidně by se daly přivřít oči, třeba šlo jen opravdu o upřímnou změnu názoru, to nikdo z nás nemůže ani vyvrátit, ani potvrdit, ale… i samotné “Relapse” není po hudební stránce příliš dobré. Právě naopak, dovolím si tvrdit, že se jedná o hodně velké zklamání… ne přímo průser, ale zklamání určitě. Pokud bylo důvodem návratu samovolné složení neskutečně silných skladeb, jak Al tvrdil, tak já tam ty silné skladby prostě neslyším. Poslouchat se to dá, to ano, ale když to srovnáte s tím, co pod hlavičkou Ministry vycházelo ještě před pár lety… mírný úšklebek je rozhodně na místě. Dokonce i texty jsou slabé, ve většině songů v podstatě jen opakování jedné fráze pořád dokola, kde jeden verš stěží přesahuje délku tří, čtyř slov. Zářným příkladem budiž třeba singlovka “99 Percenters”, která je přehlídkou lyrické stupidity (tisíckrát “Hey” za čtyřminutou písničku je prostě moc). Řeknu to na rovinu – “Relapse” je nahrávka, která vzniknout neměla. Kdyby jí nebylo a Ministry stále leželi u ledu, všichni by na tuhle kapelu vzpomínali jako na legendu, která do jisté míry změnila tvář metalové muziky, s příchodem “Relapse” se však tato představa zbortila jako domeček z karet a zbyla jen hořká pachuť… šest bodů je spíš z úcty ke jménu Ministry, ne kvůli kvalitám “Relapse”…
H.

Ministry to se svým koncem trochu uspěchali. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že před pěti lety měli za sebou trojici skvělých alb věnovaných G. W. Bushovi. Vrchol této trilogie přišel na druhém v pořadí “Rio Grande Blood”, ovšem i následující “The Last Sucker” mělo něco do sebe. Stejně unáhleně jako se ze scény parta kolem Ala Jourgensena vytratila, se bohužel zase vrátila. Nikoli však unáhleně co do počtu let strávených na odpočinku, ale spíše co do kvality nového materiálu. Z úcty k legendě bych byl nerad přehnaně kritický, ale novinka “Relapse” je suverénně nejslabším počinem v diskografii industriální legendy. Zveřejněný singl “99 Percenters” ve mně ještě vzbuzoval naději, že se dočkáme důstojného pokračovatele a hlavně rozloučení za bohatou historií Ministry, ale s prvním poslechem tato naděje odezněla. Netvrdím, že celé album je úplně špatné, koneckonců, našel jsem pár songů, které mě chytly, ať už zmíněná přímočará singlovka “99 Percenters”, úderná “Double Tap”, povedená předělávka S.O.D., “United Forces”, nebo předposlední melodická “Bloodlust”, která pro mě představuje jasný vrchol alba. Naproti tomu se na albu nachází šílená úvodní sedmiminutovka “Ghouldiggers”. Takhle dementní skladbu jsem od Ministry ještě neslyšel. “Relapse” takto v mých očích zůstane jako zbytečné návratové album, bez něhož by Ministry svou kariéru zakončili mnohem důstojnějším způsobem.
Kaša