Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 1.7.2017 Label: Goathorned Productions Tracklist: 01. The Chasm of the Cross 02. Daemon est deus inversus 03. Orders of the Most-High 04. Koakh Harsani 05. Annunciation 06. Black Temple Consecration 07. Fall of the Idols 08. Seven Cups of Divine Outrage Hrací doba: 55:10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Novae Militiae na scénu vstoupili již v roce 2011, kdy jim vyšla jejich debutová deska „Affliction of the Divine“. Musím se ovšem přiznat, že jsem tento počin úplně minul a vůbec nezaregistroval, že se něco takového objevilo. Ani v době vydání, ani zpětně. O Novae Militiae jsem se totiž dozvěděl až letos, když došlo k vyvrhnutí druhého dlouhohrajícího alba s názvem „Gash’khalah“. Zaujal mě jeho titul i krvavě rudá obálka, díky čemuž jsem se rozhodl vyzkoušet i hudební obsah. Své dojmy se nyní pokusím shrnout ve slohovém patvaru, jejž by ti největší odvážlivci mohli v pomatení smyslů nazvat recenzí.

Jednu důležitou věc stran Novae Militiae jsem doposud nezmínil. Pro poslech „Gash’khalah“ se totiž přimluvila ještě jedna skutečnost, a sice kombinace žánru a země původu. Francouzský black metal má totiž právem svůj věhlas, a když se podívám na název kapely, její logo, název alba, jeho obal… když jsem si dal tohle všechno dohromady, začal jsem tušit něco, co by se mohlo pohybovat kdesi na ose stylů formací jako Aosoth, VI, Situs magus, Malhkebre, Merrimack či Antaeus.

Vlastní poslech „Gash’khalah“ nakonec ukáže, že taková očekávání nejsou vůbec od věci. Pokud bych měl hovořit konkrétně, asi nejblíže mají Novae Militiae k posledním jmenovaným. Samozřejmě, jako ve většině takových přirovnání (tedy všech s výjimkou těch, kdy jde o prachsprostou kopírku) je nutno brát srovnání s jistou mírou rezervovanosti, ale i tak si myslím, že právě příznivcům Antaeus by produkce Novae Militiae šmakovat mohla. Vždyť i barevná podobnost obálky s posledním „Condemnation“ praští do očí.

„Gash’khalah“ boduje především v jedné věci – dokáže vytvořit silně nenávistnou atmosféru, která v konečném důsledku patří k hlavním devízám alba. Novae Militiae reálně nehrají zas až tak rychle a prvoplánově nasraně (ačkoliv i nelítostné pasáže zde jistě najdete), přesto výsledek působí značně agresivně a choromyslně. A to se rozhodně cení. Vždyť black metal neposloucháme kvůli tomu, abychom slyšeli nějaké sluníčkové sračky, takže jenom dobře, když to zní zle a ošklivě.

Daní za to ovšem je, že „Gash’khalah“ neposkytuje téměř žádné záchytné body. Působí jako jednolitá masa, která se místy slévá do stereotypního celku. Ten sice stále dokáže působit po stránce atmosféry, ale že by vám v hlavě zůstaly nějaké zásadní pasáže, to ne. Popravdě řečeno, mně se to nepodařilo ani po větším počtu poslechů, což už trochu zvláštní je. Možná jsem jenom nepozorný posluchač, možná tkví problém v samotném albu. Rozhodně se nestyďte si „Gash’khalah“ pustit a posoudit, kde leží pravda (a případně se o výsledky svého bádání podělit i v diskuzi).

Samozřejmě si nestěžuju na nepřístupnost, ani nevolám po větší stravitelnosti či chytlavosti. To jsou věci, které osobně tak úplně nepotřebuju a vlastně ani nevyhledávám. Zcela jistě bych však ocenil větší schopnost zfanatizovat posluchače. Možná právě to je má největší výtka vůči „Gash’khalah“. Nicméně nedokážu ukázat prstem a jednoznačně říct, co by Novae Militiae mohli dělat lépe, protože zapálenost a oddanost černému kovu jim neschází. Myslím, že tohle všechno je do určité míry dáno i rozhodnutím natočit téměř hodinovou desku, což je doba, během níž pozornost nutně opadává, nedostává-li dostatek záživných podnětů. Ruku na srdce – kdyby bylo „Gash’khalah“ o třetinu kratší, nahrávka by tím z obsahového hlediska neutrpěla žádnou zásadní újmu.

Poslední dva odstavce mohou vyznívat způsobem, jenž pro Novae Militiae příliš lichotivý není. Žádný zásadní obrat nyní nepřijde, protože nemáme důvod zakrývat, že deska svoje mouchy jednoduše má. Jenže i přes všechno, co jsem řekl, mi je „Gash’khalah“ něčím sympatické a cosi mě na něm přitahuje. A to se rozhodně počítá. Přece jenom není úplně běžné, abych tolikrát poslouchal album, z něhož si vlastně nepamatuju lautr nic, takže selský rozum velí, že něco v tom prostě být musí.

Vzato kolem a kolem jsem tedy vlastně rád, že jsem „Gash’khalah“ slyšel. Nicméně nebudu lhát – nemohu předpokládat, že bych se k tomu vracel. Jestli, tak jedině svátečně. Jméno Novae Militiae mi ovšem v hlavě utkví a další album si ze zvědavosti pustím.