Země: Francie Žánr: alternative metal Datum vydání: 27.1.2015 Label: Pavement Entertainment Tracklist: 01. Stinkin’ of Gold 02. Neglected Skies 03. The Clock Is Ticking 04. Speculations 05. Warnings 06. Confusion Core 07. Cliffs 08. Screenshot 09. Lady Marmalade 10. Fuck Your Autotune 11. Tomorrow Comes Fast 12. We Love to Complain Odkazy: web / facebook / twitter

Je docela dobře možné, že jste o kapele jménem One-Way Mirror zatím nikdy v životě neslyšeli. Nebylo by se ostatně čemu divit, v české kotlině nejsou tihle Francouzi příliš známí. Mohlo by vám ale něco říkat jméno frontmana – Guillaume Bideau. Ano, jde přesně o toho člověka, který jako poslední převzal vokální otěže dánských Mnemic a nazpíval s nimi poslední tři alba. Vzpomínáte na „Mnemesis“ z roku 2012? Zcela o ničem. Tak hrozné naštěstí „Capture“ není, i když o nějaké terno také nejde.

One-Way Mirror mají na kontě celkem tři dlouhohrající nahrávky. Eponymní „One-Way Mirror“ jsem v roce 2008 strašně žral, a i když si ji v poslední době už pustím opravdu jen zřídkakdy, nedám na ni dopustit. Předposlední „Destructive by Nature“ mě skoro úplně minula a slyšel jsem ji asi jen dvakrát. Nešlo tehdy o žádnou valnou kvalitu, takže jsem svou pozornost zaměřil někam úplně jinam.

„Capture“ vychází tři roky po „Destructive by Nature“. Mnemic se mezitím stihli uložit do stáze, a tak měl Guillaume Bideau spoustu času věnovat se novince One-Way Mirror. No, věnovat… ona je ta jejich muzika vlastně pořád úplně stejná a od debutu se liší jen minimálně. K popsání stylu One-Way Mirror sáhnu opět k Mnemic. Představte si tedy dánskou sbíječku, trochu uberte na metalu, přidejte hard rockové vlivy a máte zhruba ponětí o stylu One-Way Mirror.

Hlavním tahákem One-Way Mirror je samozřejmě pan frotman a musím říci, že jestli někdy podával hodně dobrý výkon, je to právě na „Capture“. S přehledem zvládá čistější polohy stejně jako typicky rockový chraplák nebo lehčí formy screamu a growlu. Parta muzikantů kolem něj mu zdatně přikuřuje a technicky se tady bavíme o dobře zahrané desce.

Formálně nelze „Capture“ prakticky nic vytknout. Muzika je to energická, poměrně zábavná a dvanáctiskladbové album pěkně odsýpá. Z obsahového hlediska ale přichází první velký problém a tím je nulová zapomatovatelnost jednotlivých písniček. „Capture“ tak sjedete jednou, podruhé, podesáté a říkáte si, jakou má šťávu a jak vás baví, ale hodinu po odložení sluchátek vlastně vůbec nemáte páru o tom, co jste poslouchali. To může být výhoda některých živých produkcí, ne však dlouhohrající desky o 52minutové stopáži.

Druhým zásadním neduhem, kterým „Capture“ trpí, je nedostatek kdovíjak závratných nových nápadů. Pamatujete, jak jsem mluvil o tom, že One-Way Mirror hrají pořád to samé? To je v tomhle případě docela na škodu, protože je sice hezké, že se kapela drží svého kopyta, ale když ono to všechno zní tak strašně stejně. Z dvanácti písniček jsou opravdu originálně pojaté snad jen tři a zbytek je tu s většími a tu s menšími obměnami sprostě kopíruje. Nepomáhají časté vyhrávky nebo zábavné melodie, všechno tohle jsme slyšeli alespoň padesátkrát předtím.

Za vypíchnutí stojí otvírák v podobě klipovky „Stinkin’ of Gold“ se slušným rozjezdem. Tvrdší „Speculations“ se také dá v pohodě poslouchat a exceluje hlavně v nejrychlejší části před refrénem. Vtipně pojatá „Lady Marmalade“ určitě neurazí a jde o příjemné osvěžení jinak poměrně sterilní desky. Když tak přemýšlím, na jakou písničku ještě upozornit, říkám si, že vlastně žádná není vyloženě odbytá. Spíše je „Capture“ jako celek dosti nekonzistentní a dobré nápady se ztrácí pod náporem sterility.

„Capture“ určitě není špatné album. Ve výsledku je jenom příšerně průměrné a tuctové. Pokud předchozí tvorbu One-Way Mirror znáte, jste jako doma, ale zároveň budete cítit silný hlad po nějaké zásadní změně a inovaci. Pokud neznáte, vlastně ani nemáte důvod se seznamovat, protože podobných kapel jsou na trhu desítky. Pořád ale může být hůř. Pusťte si poslední Mnemic a „Capture“ je vedle toho skvostné.