Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 22.2.2019 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Last Man Standing 02. Believe in the Fight 03. Head of a Pin 04. BatShitCrazy 05. Distortion 06. A Mother’s Prayer 07. Welcome to the Garden State 08. Where Few Dare to Walk 09. Out on the Road-Kill 10. Hole in My Soul Hrací doba: 51:03 Odkazy: web / facebook / twitter

Co dva roky, to nové album. To je průměr amerických thrashových legend Overkill už po bezmála čtyřicet let. V začátcích býval rozestup mezi řadovkami pouhý rok, jindy se zase čekání o rok protáhlo, ale déle ani ťuk. Když k tomu vezmeme v potaz, že Overkill nikdy nenahráli žádný škvár, nic na co by se obecně koukalo skrze prsty, nezbývá než smeknout. Samozřejmě mají ve svém katalogu i slabší desky, ale žádnou „Chytrou past“, žádný „St. Anger“. Letos v únoru spatřila světlo světa devatenáctá placka pojmenovaná „The Wings of War“ a snad nikoho nepřekvapím, když rovnou napíši, že jsou to prostě zase klasičtí Overkill.

Leckdo by mohl namítat, že hrát takovou dlouhou dobu v podstatě to samé je celkem nuda, avšak já musím kontrovat tvrzením, že v případě Overkill, znamená více toho samého také více toho dobrého. Studnice nápadů, jak z té zajeté formule vytřískat další a další povedené motivy, je zdá se pro bandu kolem D.D. Verniho a Bobbyho „Blitze“ Ellswortha bezedná. Pakliže vám byly po chuti minulé počiny „The Grinding Wheel“ nebo „White Devil Armory“, nebude zklamání ani při poslechu „The Wings of War“.

Samozřejmě, ani tyto předchozí desky nebyly bezchybné, a novinka rovněž není, ale já upřímně nemám v případě Overkill žádná přehnaná očekávání. Svoje definující opusy vydali, stejně jako jejich souputníci, kdysi dávno, avšak Overkill si na rozdíl od mnohých z kolegů udržují obdivuhodnou formu i několik dekád poté. Nejenomže nakopávají prdel živě při hraní klasických kousků, ale dokážou stále skládat i jim konkurenceschopné pecky.

V kapele došlo po letech k jedné personální změně: z osobních důvodů Overkill opustil dlouholetý bicman Ron Lipnicki, kterého nahradil zkušený Jason Bittner. Odrazilo se to nějak výrazně na hudbě? Ani ne, oba svou práci odváděli a odvádějí výborně, takže zezadu jsou Overkill jištěni nadále víc než dobře. „The Wings of War“ tvoří tradičních deset skladeb a stejně jako v případě posledních alb mě více baví první půlka.

Úvodní píseň „Last Man Standing“ dává s houstnoucí atmosférou dobře tušit, že tohle bude další z řady povedených otvíráků, a taky že jo. Úderné tempo, zapamatovatelný refrén, tvrdé riffy a sborový vokál – na to by si mohli Overkill pořídit ochrannou známku. Když se k tomu ještě přidají groovy změny v tempu a nějaké ty kytarové exhibice jako u následující „Believe in the Fight“, je to komplet. Nejchytlavější věcí je trojka „Head of a Pin“ s až překvapivě melodickým refrénem, ale stále jasným rukopisem tvůrců. Vrcholem by bývala byla „BatShitCrazy“, ale dojem z ní mi kazí naopak nepříliš povedený refrén, který už jako samotný název písně vyznívá trochu blbě. Jinak je to však neskutečná jízda s pořádně ostrým riffem. Nic překvapivého, ale jak už jsem psal výše, Overkill prostě umí vydolovat i z toho stokrát použitého něco nového.

Druhá půlka „The Wings of War“ už podobně zářné skladby nenabízí. Opadá také energie a rychlost, kdy se písně začínají dostávat i do teritorií klasického heavy metalu, ostatně jako poctu klasikům žánru Judas Priest vnímám už intro k „Believe in the Fight“ nápadně připomínající „Riding on the Wind“. Tyto vlivy jsou Overkill na každém z posledních alb vlastní a ani „The Wings of War“ není výjimkou. Rozvleklá „Distrotion“, punkrocková „Welcome to the Garden State“ nebo atmosférická „Where Few Dare to Walk“, přestože jsou dobré, už nemají takový tah na bránu a při jejich poslechu se začíná projevovat zbytečně natáhla stopáž, nejen těchto skladeb. Do uší to však bije zejména v případě zmíněné „Welcome to the Garden State“, protože mít skoro pětiminutovou punkovou halekačku na už tak celkem dlouhé desce… říkám si proč.

I když je druhá polovina novinky „The Wings of War“ slabší, stále se drží a nesklouzává do žádné bídy. I proto mají Overkill na kontě další povedené album, které fanouška nezklame. Opět zde máme několik koncertních tutovek, několik desítek minut poctivé thrashmetalové zábavy, a o to jde především. Sice se nabízí otázka, jestli by nebylo lepší střádat materiál déle a pak vydat to nejlepší za delší dobu, jelikož ono kdyby se posbíralo to nejlepší z posledních tří alb, dalo by to dohromady stejně famózní desku, jakou byla tenkrát „Ironbound“, ale je to prostě takhle, a dokud jsou nahrávky Overkill alespoň takto kvalitní jako doposud, tak mi to určitě nevadí.