Země: Česká republika Žánr: industrial metal Datum vydání: 10.4.2017 Label: Metalgate Records Tracklist: 01. Světlo přítomnosti 02. V těžní kleci květ 03. Illud tempus 04. Zajištěná cesta 05. Černé duše mráz 06. Expanze důlních stěn 07. Zápary a ohně 08. Selhání Hrací doba: 39:29 Odkazy: facebook / bandcamp / bandzone K recenzi poskytl: Metalgate Records

Morbivod je jméno, jaké snad není nutno zevrubně představovat – asi každý, kdo se aspoň trochu pohybuje v českém metalovém rybníčku, na tohohle chlapíka z Plzně nějakým způsobem narazil. Což ovšem nevypovídá vůbec nijak o kvalitě jeho tvorby – vypovídá to pouze o tom, že co se hudby týče, je to zjevně pracovitý člověk. Ale i to si zaslouží určité uznání.

Asi je zbytečné tu vykládat, že se Morbivod různým způsobem podílí na x kapelách. Vystačíme si pouze se suchým konstatováním, že vlastně každá z nich je svým způsobem něčím zajímavá, což platí i o War for War. Tento projekt si prošel zajímavým vývojem a od agresivního black metalu ve stylu Marduk se dostal až k industriálnímu blacku s neotřelou hornickou tématikou. Obecně vzato mi však Morbivodova hudba přijde zbytečně nadceňovaná… samotnému je mi něčím sympatická, neupírám jí jakési specifické fluidum a přistoupí-li člověk na tu hru, má to něco do sebe, ale když se podívám kritickým okem bez berliček typu „na české poměry“, tak těch skutečně dobrých alb má Morbivod na kontě minimum. Minulá „Věž smrti“ ovšem dle mého názoru patřila k těm lepším.

Tím spíš zamrzelo, že byla činnost War for War po vydání nejlepší desky projektu ukončena. Tak nějak jsem ale už tehdy tušil, že někdy v budoucnu k obnově dojde – došlo nejprve nakrátko v roce 2013 na několik koncertů a pak loni, přičemž výsledkem onoho druhého návratu je i čtvrtá řadová nahrávka „Illud tempus“. Po jejím náslechu si však nemůžu pomoct a musím se zeptat – nebylo by nakonec lepší, kdyby jméno War for War zůstalo spát a zbyla po něm jen důstojná vzpomínka?

Nebudu chodit kolem horké kaše – „Illud tempus“ je zklamání. Novinka sice formálně víceméně pokračuje ve stylizaci i stylu, jaký byl plně rozvinut na „Věži smrti“ (ačkoliv ubylo industriálního chladu), ale je to takové… nevím, jak to přesně pojmenovat. Když to nazvu lacinější verzí minulého alba, nebude to mé pocity vystihovat přesně, ale bude se to tomu blížit.

Mnohé pasáže mi připadají takové humpolácké, skoro jako kdyby to hrála nějaká zábavovka, nikoliv člověk, jenž patří k největším stálicím českého metalového undergroundu. Takzvaný industrial je v případě „Illud tempus“ spíše úsměvný, nicméně tím spíš strašidelnější je zjištění, že občasné rádoby beaty pro začátečníky jsou pořád zábavnější než většina metalových pasáží – až tedy na výjimky jako třeba několik strašných prvních vteřin „Černé duše mráz“. Nezřídka jsem na „Illud tempus“ zacítil i závany Umbrtky, jenže jak se ukazuje, bez umbrtkovského svérázu a nadhledu to nefunguje. Někdy se různé melodie dotýkají nevábného kýče, čehož může být důkazem třeba titulní píseň. Navrch „Illud tempus“ dost často hrdě vyráží do boje s postupy, jaké byly za hranicemi dávno vyčichlé retro už před víc jak deseti lety.

Zvláštní kapitolou je i Lenka Machová, která se do kroniky českého metalu zapsala podílem na prvních dvou deskách Ador Dorath a na „Illud tempus“ vystupuje jako regulérní člen War for War. Nicméně si nejsem jist, co si mám o jejím vkladu myslet. V některých chvílích je právě ona tím nejsolidnějším (třeba jedna pěvecká linka v titulním songu), ale jindy (a bohužel častěji) mám zase pocit, jako kdyby se do těch skladeb vůbec nehodila, a je v nich vesměs jen kvůli tomu, aby dostala nějaký prostor, když má být právoplatným členem. Navíc i díky ní (avšak nejen díky ní) album dostává nádech jakéhosi gothic metalu, což v kombinaci morbivod-metalem mrzké formy a levné rádoby elektroniky dává dohromady poměrně bizarní, místy až nechtěně komický koktejl.

Ani nemluvím o tom, že mě Lenčino neustálé „á á ááá“ hodně rychle začalo vyloženě obtěžovat. Ale nejen to. Jak rostl počet poslechů, zjistil jsem, že namísto toho aby se „Illud tempus“ rozevíralo a zrálo, spíše se čím dál tím víc propadá a všechny neduhy jsou znatelnější. Výsledek je asi takový, že třeba na druhou „V těžní kleci květ“ jsem si dokázal vypracovat nefalšovanou averzi a nemůžu ten song už ani cítit. A pozor, nebavíme se o nějakých desítkách poslechů.

Smutné je, že pozitiva se hledají jen těžko, snad jedině textová stránka je vesměs v pohodě. Sem tam pasáž nebo motiv dejme tomu mají potenciál, ale skutečnost je asi taková, že zde nenacházím píseň, k níž bych neměl výhrad a o níž bych mohl říct, že se mi líbí celá. Asi nejstravitelněji z toho vychází finální „Selhání“, ale jde o jednookého krále mezi slepci.

Možná, že je recenze příliš příkrá, ale nějak jsem nenašel nic, čemu by se dalo tleskat. A chválit z nějakých pokryteckých důvodů jako třeba kvůli jménu nebo protože je to české, to zapotřebí nemám. Za mě tedy takhle ne, tenhle návrat nemusel a snad ani neměl proběhnout. Nuda, zklamání, bída.