Stíny plamenů - Šum v pološerech

Stíny plamenů – Šum v pološerech

Stíny plamenů - Šum v pološerech
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.12.2015
Label: Nasphyr Records

Tracklist:
01. Borský sběrač
02. Lesk mrtvých požárů
03. Dějiny krve
04. Oddech par
05. Bledé cesty čistírenských muk
06. Flexibilní stoka
07. Sesutí podzemních cest
08. Synchronizace vod

Hrací doba: 31:06

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Stíny plamenů

Po delší pauze, kterou Stíny plamenů porušily předloni deskou „Propadlé vody“, se plzeňští žháři a kanálníci fungující pod taktovkou Lorda Morbivoda vydali na další výpravu do stok západočeské metropole. Poeticky nazvaná novinka „Šum v pološerech“ na první vyslovení evokuje spíš černobílou fotografii, nicméně pekelný black metal vypuštěný na svět během loňského prosince na sebe nenechává dlouho čekat a jeho burácivá podstata složená ze směsi odpadních vod a krve se hlásí ke slovu od první vteřiny.

Kanální výlet za účelem lovu zašuměného pološera to tentokrát bere trochu hopem a svojí délkou se takřka blíží hranici toho, co už bych byl rozměrově ochoten akceptovat za delší ípko. 31 minut je na Morbivodovu tvorbu plochou snad až nezvykle krátkou, nicméně nutno říct, že v porovnání s předchozím počinem o to intenzivnější. Na rozdíl od „Propadlých vod“ je „Šum v pološerech“ po kompoziční stránce založen spíš na agresivních kytarových riffech, což zohledňuje i výsledná produkce. Obě kytary, EgonovaOpatova, znějí průbojněji a ostřeji, což je dáno především útlumem Sheafraidhovy bicí soupravy, jejíž kopák minule měl tendenci bez milosti pohřbívat pod sebou vše, co by jej náhodou chtělo přehlušit, a mám dojem, že i Morbivodova baskytara byla o pár fousů výraznější. Finální mix tak více odpovídá charakteru hudby, aniž by ztrácel na čitelnosti jednotlivých nástrojů nebo hloubce.

Osmi skladbám zároveň dodává dostatečnou dávku ohně a agrese, díky níž vám doslova propálí skrz uši dřív, než se stačíte vzpamatovat z toho, co se vlastně děje. I při soustředěném poslechu jsem si chvíli musel zvykat na to, že sotva se rozezní první disharmonie „Borského sběrače“, chvíli nato už dohrává závěrečná „Synchronizace vod“. Nutno ale uznat, že to stojí za to. Stíny sice pořád jedou ten svůj charakteristický UG black metal a zásadnějším změnám se (alespoň na první pohled) vyhýbají jako odpadní voda čističce, vždy dokáží přijít s materiálem, který mě dokáže v nějakém směru oslovit. Díky tomu mi je ve výsledku víceméně jedno, že stavební kameny, potažmo celková struktura nebo směřování hudby se příliš nemění, a když už, tak spíše na úrovni atmosféry jako takové či tématu, něhož kterého se aktuálně deska točí.

Naopak páně Morbivod je jeden z toho mála lidí, u kterých jsem ochotný akceptovat i ohlédnutí se zpět, neb ve většině případů mám jistotu, že to ohlédnutí bude spíše zábavnou reflexí minulosti, jejíž užití má nějaký význam, aniž by sklouzl k sebevykrádání či patetické nostalgii – a už nezáleží na tom, zda tak činí po stránce hudební či textové. Specifická tématika ukrývající neméně specifický smysl pro humor v krvi, sračkách a mnohdy až absurdních výjevech si mě ostatně spolu s prachmatickou Umbrtkou získala již drahně let zpátky – a ačkoliv jsou mírně fanatická léta, kdy jsem byl schopný recitovat nejeden text takřka zpaměti, nejspíš dávno pryč, Stíny mě baví pořád, což platí i pro „Šum v pološerech“.

Osobně nevím, jestli z desky vypíchnout třeba retrospektivně laděný úvodní „Borský sběrač“, zběsilé „Dějiny krve“ nebo rozmáchlejší „Bledé cesty čistírenských muk“, protože by mi to přišlo trochu nefér vůči ostatním pěti skladbám. Každá z nich má svoje silné momenty, jež jsou schopny upoutat pozornost a bavit, přičemž naskládání tak intenzivního materiálu na mimořádně krátkou hrací plochu takřka eliminovalo možnost vaty. Kompozice jsou v tomto ohledu oholeny až na kost a víc už je ořezat nejde, aniž by nepřestaly dávat smysl. Jediným negativem, které mohu albu vytknout, zůstává samotná hrací doba, protože takhle silného materiálu bych si nechal naložit klidně o čtvrt hodiny víc. Pravda, můžete celkem po právu vytýkat, že to vlastně není nic nového, že je to pořád je to „jen“ black metal. Jenže v takovém případě si můžete jít pustit řadu jiných kapel. Stíny plamenů takové už prostě jsou. A ten black metal je na “Šumu v pološerech” pořád po čertech dobrý.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.