Archiv štítku: black metal

Xibalba Itzaes – Ah Tza Xibalba Itzaes

Xibalba Itzaes - Ah Tza Xibalba Itzaes

Země: Mexiko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.10.2018
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Ah Tza!
02. Intro All Hail Chaac
03. All Hail Chaac
04. Rituals in the Sun
05. Throughout the Equinox
06. The Storm of Giaia
07. Nine Steps Below
08. Dawn of Endless Horrors
09. Ekab
10. The Owl
11. Ah Tza Xibalba Itzaes
12. Katun II (The First Chronicle)

Hrací doba: 32:39

Odkazy:
web / facebook

Dovolím si tvrdit, že mexické Xibalba nebo také Xibalba Itzaes lze řadit mezi kultovní skupiny, kde slovo „kultovní“ neznačí všeobecnou popularitu, nýbrž velkou oblibu v úzkém specifickém okruhu lidí. To mi na Xibalba Itzaes sedí jako ulité, protože se svým debutem „Ah Dzam Poop Ek“ se myslím zapsali nejen do análů žánru, ale i do srdcí mnohých blackmetalových fans.

Xibalba vznikli v době, kdy v Norsku byla u moci mafie druhé blackmetalové vlny provázené hořením kostelů a kdy české žánrové legendy jako Master‘s Hammer, Root nebo Törr měly na kontě své první dlouhohrající desky. Až na to, že Xibalba operovali daleko od hlavního dění, mimo dosah většiny posluchačů – z Mexika. Ani to jim ovšem nezabránilo, aby natočili už zmiňovanou skvělou desku „Ah Dzam Poop Ek“ (1994).

Nedlouho po jejím vydání, v roce 1996, ovšem Xibalba ukončili svou činnost a na dlouhou dobu se uložili ke spánku. K obnově činnosti došlo až v roce 2007, nejprve pod původním jménem, nicméně přibližně ve stejnou dobu vznikla v Kalifornii hardcorová formace, která si přivlastnila tentýž název, shodou náhod si zvolila velmi podobné logo a podobně jako mexičtí Xibalba se ve svých textech rovněž věnují starým hispánským tradicím a odkazu. Kvůli odlišení se od této kapely se Mexičané rozhodli svůj název v roce 2010 rozšířit na stávající Xibalba Itzaes.

V nové éře si Xibalba Itzaes doposud připisovali pouze krátké počiny. Postupně se objevily demosnímek, minialbum a singl, takže ani v tomto ohledu se nejednalo o nějakou přehnanou aktivitu. Až loni na podzim, téměř čtvrtstoletí po vydání „Ah Dzam Poop Ek“, vyšla druhá dlouhohrající deska „Ah Tza Xibalba Itzaes“

Navazovat na něco po takové době, obzvlášť jedná-li se o kultovní věc jako „Ah Dzam Poop Ek“, bývá ošemetné, ale Xibalba Itzaes se s tím popasovali se ctí a prostřednictvím „Ah Tza Xibalba Itzaes“ ve svém odkazu pokračují důstojně. Druhé album dokonce vnímám podobně jako debut – není to věc, kterou bych nutně potřeboval poslouchat často a opakovaně, ale rozhodně je zajímavá, stojí za to ji znát a jednou za čas si to poslechnu s obrovskou chutí.

„Ah Tza Xibalba Itzaes“ má v sobě nepochybně určitou návaznost na „Ah Dzam Poop Ek“, ale je logické, že po čtvrtstoletí dlouhé pauze přinese i nějaké změny. Kontinuitu ovšem zajišťuje skutečnost, že Xibalba Itzaes opětovně čerpají primárně z první vlny black metalu, což je asi sdělení, které si jistě dokážete sami přebrat a naložit s ním, jak uznáte za vhodné. Stejně tak nechybí ani atmosférické závany korespondující s tematickou náplní textů Xibalba Itzaes. Občasné intro nebo mezihra navozují náladu dávné mayské kultury, kterou lze při troše snahy pochytit i ve staroškolském black metalu, jenž je nakonec pořád stěžejní náplní „Ah Tza Xibalba Itzaes“. Občasné přechody bicích nebo kytarové melodie udělají svoje. A když už se bavíme o atmosféře, pak nemohu nezmínit obal, který je perfektní (což ostatně platilo už u „Ah Dzam Poop Ek“, takže i v tomhle lze vidět návaznost).

Xibalba Itzaes

Zmínil jsem kytarové melodie. Právě v nich spatřuji největší posun oproti debutu, protože na „Ah Tza Xibalba Itzaes“ hraje sólová kytara velkou roli a zní dost svojsky. Zprvu jsem si na ni sice musel zvykat, ale má to svoje kouzlo a Xibalba Itzaes tímhle hojným pliváním vyhrávek určitě nesáhli vedle. V celkovém součtu se mi však o trochu víc přece jenom líbí klasika v podání „Ah Dzam Poop Ek“, protože ta mi přijde víc atmosférická, což mi spíš vyhovuje.

Tak či onak je ale „Ah Tza Xibalba Itzaes“ pořád zajímavé album, přestože třetinu tracklistu již bylo možné slyšet na dřívějších neřadovkách nové éry. Stojí za slyšení.


Gorgoroth – Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan (2003)

Gorgoroth - Twilight of the Idols - In Conspiracy with Satan (2003)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.8.2003
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Procreating Satan
02. Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man
03. Exit – Through Carved Stones
04. Teeth Grinding
05. Forces of Satan Storms
06. Blod og minne
07. Of Ice and Movement…
08. Domine in virtute tua laetabitur rex

Hrací doba: 32:28

Odkazy:
web / facebook

Když se na to dívám takhle zpětně, řekl bych, že s „Incipit Satan“ skončila zlatá éra Gorgoroth. Vše nejzajímavější v jejich diskografii již bylo řečeno a žádné z budoucích alb už není tak výborné jako ta z devadesátých let a prvního roku nového tisíciletí. V neposlední řadě také kluci začali trochu zlobit a mnohdy mediální prostor okupovaly spíš jejich eskapády se zákonem než vlastní hudba.

Název šesté desky „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ opětovně odkazuje na dílo a myšlenky Friedricha Nietzscheho – už jako třetí v řadě. Z knihy „Twilight of the Idols, or How to Philosophize with a Hammer“ si Gorgoroth jméno pro nahrávku vypůjčili již na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, tentokrát jen použili její titul, nikoliv její podtitul. Na Nietzscheho odkazoval i orel s hadem na obálce „Incipit Satan“, ani nemluvě o tom, že se zde objevila skladba „Will to Power“, což je jeden z hlavních konceptů Nietzscheho filozofie.

Menší kontroverzi způsobil také přebal „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na němž se nacházejí trosky kostela Fantoft, jejž v roce 1992 zapálil Varg Vikernes. Nepříliš známým faktem jen tak mimochodem je, že na sérii vypalování křesťanských kostelů na začátku devadesátých let se podílel i jeden bývalý člen Gorgoroth, baskytarista Kjettar, který se objevil pouze na demosnímku „A Sorcery Written in Blood“ z roku 1993.

Většina „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ byla natočena již v roce 2002, ale k pozdržení jeho vydání došlo kvůli Gaahlovi, jenž si od února do prosince téhož roku pobyl ve vězení za napadení. Zpěvy tedy nahrál až v lednu 2003 a k vydání došlo až v létě, opět a naposledy pod hlavičkou Nuclear Blast.

„Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ přineslo ještě jednu zajímavou změnu. Infernus, jediný zakládající člen a dlouholetý lídr Gorgoroth, zde vůbec poprvé nedrží skladatelské otěže. Jeho jediným kompozičním vkladem je ani ne minutové klávesové outro „Domine in virtute tua laetabitur rex“. Jinak většinu desky zkomponoval baskytarista King ov Hell a dvěma písněmi – „Procreating Satan“ a „Of Ice and Movement…“ – přispěl bubeník Kvitrafn, což pro neznalé není nikdo jiný než Einar Selvik dnes známý z Wardruny.

Oproti otevřenějšímu a progresivnějšímu „Incipit Satan“ představuje „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ návrat k tradičnějšímu pojetí black metalu co do formy, ale zvukově pokračuje ve stavitelnějších tendencích svého předchůdce. Jinými slovy se nejedná o album, které by uspokojilo pouze ty posluchače, jimž vyhovuje, když kytara zní jak otvírání zrezivělé konzervy, vrzání nenamazaných dveří nebo bzučení včelího úlu.

Gorgoroth

To je ještě v pohodě, ale s úrovní vlastního materiálu už je to o trochu horší. Na nahrávce sice není žádný úplně špatný song, ale ani vyloženě skvělý. „Procreating Satan“ s vyhroceným závěrem je slušná vypalovačka. „Forces of Satan Storms“ je nejspíš největší hitovka desky s jednoduchým, leč poměrně funkčním riffem. Asi nejzajímavější jsou „Blod og mine“, která má jako jedna z mála výraznější nápady, a slušně nasypaná „Of Ice and Movement…“, již uzavře industriální druhá polovina. „Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man“, „Exit – Through Carved Stones“ a „Teeth Grinding“ mají docela dobré ústřední motivy, ale třeba druhou jmenovanou zbytečně brzdí četná zpomalení, takže se jedná jen o odvar z „Litani til Satan“ z alba minulého nebo „Sign of an Open Eye“ z alba následujícího.

Vesměs má každý song nějaké poznávací znamení, díky němuž jej lze pohodlně odlišit od ostatních, i když to je v některých případech „jenom“ něco jako solidní riff. Ale nakonec – metalová hudba přece je o kytarových riffech, takže co na tom. „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ ovšem ztrácí především na celkových dojmech, které navzdory vcelku dobrým dílčím elementům nejsou nijak omračující. Jako kdyby šesté desce scházelo větší charisma.

Gorgoroth

Co ale Gorgoroth ztráceli na skladatelské potenci, to dohnali alespoň na jiných frontách. Tři čtvrtě roku po vydání „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, 1. února 2004, odehráli v polském Krakově koncert nasnímaný pro vydání DVD, k čemuž se Norové pořádně vybavili. Po pódiu rozlili osmdesát litrů ovčí krve, ovčí hlavy také napíchali na kůly a přibrali i čtyři ukřižované naháče. Akorát nějak nevěděli, že urážka náboženství je v Polsku trestná. Okolnosti koncertu vyšetřovala i policie, která nakonec také zabavila natočený materiál. Gorgoroth navíc v důsledku této kontroverze skončili u Nuclear Blast (což je možná spíš výhra). Nicméně reklama dobrá. DVD s koncertem nakonec vyšlo až v červnu 2008 pod názvem „Black Mass Kraków 2004“.


Cult of Fire, Lamia Vox

Cult of Fire, Lamia Vox

Datum: 5.4.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Cult of Fire, Lamia Vox

Koncert 5. dubna v pražském klubu Underdogs‘ byl jedinou příležitostí spatřit letos Cult of Fire živě na našem území. Přestože Kult ohně není kapelou, po jejímž koncertě bych nějak horlivě toužil, hozenou rukavici jsem přesto zvedl a lístek koupil prakticky hned po zahájení předprodeje. Kdo to neudělal stejně a nehejbnul sebou, měl smůlu, protože Cult of Fire smíchovský sklep vyprodali bez sebemenších problémů a hodně rychle.

Předskokan byl velmi zajímavý, minimálně stejně jako hlavní chod. Lamia Vox toho večera nicméně nepřesvědčila. Při domácím poslechu mi její hudba přijde výtečná, ale v Underdogs‘ to nějak nefungovalo. Těžko říct, jestli bylo něco špatně ve výkonu, protože Lamia jen stála schovaná za pultíkem a notebookem, a v tomto zákrytu čarovala svá atmo-kouzla. Projekce příhodná. Přesto jsem se po celou dobu jejího setu nedokázal naladit na správnou vlnu (a to bych předem řekl, že prostředí Underdogs‘ by její produkci mohlo sednout) a vlastně mě to moc nebavilo. Když pak někdo, kdo měl zřejmě už dost upito, začal dělat kdesi v prvních řadách bordel, šlo do kytek i to málo atmosféry, co se podařilo vykřesat.

Krátce nato následoval Kult ohně. Kdo už někdy tuhle smečku živě viděl, určitě věděl, co by měl od vystoupení očekávat – a také se toho dočkal, poněvadž žádná překvapení se nekonala. Cult of Fire předvedli svou klasiku. Pódium bylo bohatě zdobené, plné symbolů a obrazů souvisejících s hinduismem a védskou kulturou. Sama skupina byla tradičně navlečena do hábitů, které stoprocentně ladily s tematickým zaměřením textů. A jako vždy – vypadalo to cool.

Na druhou stranu, Cult of Fire jsem viděl již několikrát a zdaleka nejpůsobivější to bylo poprvé. S každým dalším koncertním setkáním mám silnější a silnější pocit, že znovu vidím prakticky to samé a že jakkoliv je kapela svým vizuálem svojská, chtělo by to už nějakou obměnu, aby měl člověk důvod navštěvovat vystoupení opakovaně. Obzvlášť když nejde pouze o záležitost vizuální, ale i hudební. Jednoduše mám dojem, že koncerty Cult of Fire jsou jako přes kopírák a že s každým dalším mě to baví méně a méně.

Cult of Fire

V Underdogs‘ jsem tedy zrovna nadšením neskákal. Bylo to fajn a všechno, to jo, ale něco velkého jsem tam tedy neviděl a nezažil. Někde v polovině setu jsem se trochu přistihl, že je to z mojí strany vlastně jen čekání na závěr, kdy nastoupí ty největší šlehy, což se také stalo. Finální trojice „Závěť světu“, „Vltava“ a „Satan mentor“ nakládala a suverénně se jednalo o vrcholný moment večera.

Nemůžu tvrdit, že by mě vyloženě sralo, že jsem za to ty prachy dal a šel. Kdybych ale vynechal, o nic bych nepřišel. Dejme tomu, že kdyby Cult of Fire zvolili podobný model i příští rok a hráli na našem území jeden exkluzivní koncert, tak už bych si jej nechal s klidným srdcem ujít.


Nyredolk – Demo

Nyredolk - Demo

Země: Dánsko
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 16.10.2018
Label: Caligari Records

Hrací doba: 13:16

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Může vám to připadat zvláštní, že mi ke štěstí stačí jen tohle, ale když jsem viděl obal dema od dánských Nyredolk, věděl jsem, že tohle budu chtít slyšet. Neodradila mě ani škatulka, která slibovala kombinaci black metalu a (crust) punku, přestože podobné věci většinou nemám potřebu vyhledávat. A klidně se pochválím – nakonec se svým rozhodnutím můžu být spokojen.

I když… abych se zase přiznal, původně jsem od Nyredolk očekával ještě trochu víc, než co jejich první třináctiminutový demosnímek nabízí. Doufal jsem, že ta muzika bude o něco obskurnější a divnější a že mě to smete. To se ovšem nestalo, takže jsem první dva, tři poslechy přemýšlel, jestli náhodou nebude záhodno mluvit o zklamání. Dánové si mě však na svou stranu nakonec získali. Po nějaké chvíli jsem si totiž uvědomil, že jejich počínání své kouzlo rozhodně má.

Rozhodně se sluší zmínit, že Nyredolk nehrají bezhlavou primitivní jebačku, jak by se dle žánru možná mohlo zdát. (Crust)punkové vlivy jsou sice na demíčku znát, ale primární roli hraje black metal. Navíc bych se nebál zmínit i další elementy, o nichž se v souvislosti s touhle skupinou nikde nemluví. Osobně si totiž myslím, že borcům neschází ani láska k dřevnímu syrovému heavy metalu a že se jí při skládání vlastní hudby ani nesnažili bránit. Také lze dodat, že špína a barbarský primitivismus zde kráčejí ruku v ruce se s citem pro náladatvornost. Kombinace je to lákavá.

„Indvold“ a „Kødæder“ jsou taky fajn, i v nich najdete povedené riffy a Nyredolk už s jejich pomocí víceméně ukážou, o čem jejich muzika bude, ale to hlavní se podle mě odehrává až ve druhé polovině demosnímku ve skladbách „Dø langsomt“ a „Blottet for empati“. V nich naroste počet atmo-prvků a hlavně některé riffy jsou kurevsky zabijácké.

Celkově vzato si myslím, že první demosnímek Nyredolk je určitě fajn a vlastně i vcelku zajímavá jednohubka. Až mě skoro štve, že jsem si to pustil až v době, kdy byla kazeta vyprodaná, a než jsem se pořádně rozmyslel, zmizel i sedmipalcový vinyl. Stále se mi někde vzadu ozývá našeptávač, že jsem přece doufal v něco víc, ale i přesto jsou Nyredolk sympatičtí a jejich muziku k poslechu můžu doporučit. Další počin si každopádně určitě pustím, i když tentokrát už možná budu přísnější.


Svartidauði – Revelations of the Red Sword

Svartidaudi - Revelations of the Red Sword

Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.12.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Sol Ascending
02. Burning Worlds of Excrement
03. The Howling Cynocephali
04. Wolves of a Red Sun
05. Reveries of Conflagration
06. Aureum Lux

Hrací doba: 47:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Začínat recenzi na islandský black metal povídáním o islandském black metalu je asi to největší klišé, jaké lze v posledních letech vysypat z rukávu, když člověk píše recenzi na islandský black metal, ale zrovna u druhého alba Svartidauði se to vcelku hodí. Důvod je vcelku jednoduchý. Zdá se mi, že to jsou právě Svartidauði, kdo se mohutnou, ne-li tou největší měrou postaral o to, že se z islandského black metalu stal během pár let takový malý fenomén, jenž hodně nahlas promluvil do žánrového dění, přestože se v reálu jedná jen o pár kapel, v nichž navíc pořád dokola hrají pořád ti samí lidé.

O Svartidauði bych si dovolil tvrdit, že tuhle vlnu spustili. Ne snad, že by byly první, kdo na Islandu vyndal na veřejnost nějaké blackmetalové album. Ale vysoká úroveň jejich debutu „Flesh Cathedral“ z roku 2012 a následné intenzivní koncertování vyšlapaly cestu i dalším formacím. Publikum si posléze smlslo na dalších jménech jako Sinmara, Misþyrming, Naðra, Wormlust, Skáphe a dalších, v některých případech už méně viditelných formacích. Samotní Svartidauði si ale s dalším materiálem dávali dost na čas. Sice v mezičase vydali hned tři ípíčka „The Synthesis of Whore and Beast“, „Hideous Silhouettes of Lynched Gods“ a jedno nepojmenované, ale řadovka je řadovka a na ty se hraje především. „Revelations of the Red Sword“ dorazilo na konci loňského roku s o trochu menším humbukem, než bych v předstihu očekával, a nakonec to čekání vlastně stálo za to. Pojďme na věc!

„Revelations of the Red Sword“ mi hned na první poslech přišlo přístupnější než „Flesh Cathedral“, což ostatně mohl naznačovat i vyšší počet skladeb při hrací době kratší o celých deset minut. Výjimečně tohle prohlášení nemyslím v pejorativním slova smyslu. Svartidauði to s tímhle přístupem nakonec vlastně dost sluší. Dokonce bych se nebál vyslovit kacířskou domněnku, že je „Revelations of the Red Sword“ ještě lepší než debut. „Flesh Cathedral“ je určitě výborné album, ale totálně v rauši jsem z něj zase nikdy nebyl a na Islandu mám větší favority, o čemž ostatně svědčí i to, že jsem se doteď nedonutil si jej koupit. Oproti tomu „Revelations of the Red Sword“ si mě s přibývajícími poslechy získalo opravdu hodně, a i když první rande ještě vypadalo všelijak, nakonec mohu vyhlásit jednoznačnou spokojenost.

Důvody nejsou nikterak složité. Zajímavých pasáží se tu najde poměrně dost, přičemž ty nejlepší jsou vážně pekelně dobré. Zmínit mohu třeba závěr „Burning Worlds of Excrement“, skvělé melodie ve dvou třetinách „The Howling Cynocephali“ nebo několik výborných momentů v „Reveries of Conflagration“. Což všechno samozřejmě stojí za pochvalu, ale svým způsobem ještě důležitější je, že celkově nejde jen o zdlouhavé čekání na ty nejvýraznější momenty, že ty stěžejní momenty nejsou poslepovány pouhou vatou. Jednak i ty nejmenované songy dokážou nabídnou dostatečně poutavou muziku, jednak si Svartidauði udržují rozumně vysokou kvalitativní úroveň prakticky po celou dobu, co „Revelations of the Red Sword“ trvá. Jistě, určitě se najdou pasáže, které nejsou zrovna dvakrát strhující, zároveň tu ale není prakticky není žádný moment, jenž by mi vyloženě nesedl.

Svartidaudi

Celkové dojmy z „Revelations of the Red Sword“ jsou tedy veskrze kladné. Netvrdím, že by se mělo jednat o album roku, to zase není nutné přehánět, ale zcela jistě jde o velmi nadprůměrnou nahrávku, s níž Svartidauði potvrzují, že patří do vyšší ligy.


Druhý pohled (Dantez):

Jak bylo zmíněno, jedním ze zásadních uskupení, která se na definici dnes již tradičního islandského zvuku signifikantně podílela, jsou právě Svartidauði. Jejich debut „Flesh Cathedral“ je toho jasným důkazem. Kroucené riffy, přidušené vokály a všudypřítomná disonance se nesou skrze čtyři monumentální hymny.

Po silném debutu následovaly tři EP, která nabídla solidní materiál, avšak kvalit „Flesh Cathedral“ nedosahovala. Kapela si zde snaží vypomáhat špinavější produkcí a kratší stopáži skladeb. Lo-fi přístup ubírá materiálu na debutem nastoleném gravitas, a tak se materiál i přes zřetelné kvality po většinu doby moc nezarývá.

„Revelations of the Red Sword“ pracuje s rovnicí nastolenou na EPkách a za mě je to trochu škoda. Atmosféra tady sice rozhodně je a jde perfektně ruku v ruce s album artem uvnitř gatefoldu, který je jako vystřižený z Boschova Triptychu. Songwriting však není tak konzistentní jako na debutu. Grandiózní začátek finální „Aureum Lux“ otevírá nejepičtější věc desky, ale v porovnání s intrem skladby „Flesh Cathedral“ je o kus slabší. Podobný případ lze slyšet v „Burning Worlds of Excrement“, která si skvěle hraje s nepředvídatelnými tempy a abruptními breaky, avšak celkově není tak dokonale vyšponovaná jako třeba „Sterile Seeds“ z prvotiny.

„Revelations of the Red Sword“ je sama o sobě dobrá deska, která své kvality odkrývá s opakovanými poslechy a alespoň za pár rotací rozhodně stojí. Věřím však, že s trocha více nápady a čistším zvukem mohla být skvělá.

Svartidaudi


Gorgoroth – Incipit Satan (2000)

Gorgoroth - Incipit Satan (2000)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.2.2000
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Incipit Satan
02. A World to Win
03. Litani til Satan’
04. Unchain My Heart!!!
05. An Excerpt of X
06. Ein eim av blod og helvetesild
07. Will to Power
08. When Love Rages Wild in My Heart

Hrací doba: 36:46

Odkazy:
web / facebook

Po trochu nepřehledném období okolo „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, kdy se sestava Gorgoroth točila dost často, se pro následující album konečně podařilo stabilizovat jádro kapely, které drželo pohromadě po následující tři desky, což se do té doby ještě nepovedlo.

Samozřejmý je Infernus jakožto hlavní motor Gorgoroth, k němuž se přidal vokalista Gaahl (objevil se už v jednom songu na minulém počinu) a baskytarista King ov Hell, pro nějž to byla první známější štace. Tahle trojice posléze vydržela i na dalších dvou počinech „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ a „Ad majorem Sathanas gloriam“, dokud nepřišel nechvalně známý a svého času mediálně dost propíraný rozkol. Pro „Incipit Satan“ se nicméně z „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ vrátil ještě kytarista Tormentor a za bicí usedl Erlend ErichsenMolested. A právě v této podobě Gorgoroth dali dohromady třetí ze svých nejlepších desek.

„Incipit Satan“ nabízí další výrazný posun, možná ještě citelnější než mezi „Under the Sign of Hell“ a „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Gorgoroth se na svém pátém dlouhohrajícím počinu představili v progresivnějším duchu. Již na předešlých dvou albech se nechalo nalézt pár výstřelků (viz druhá půle „The Rite of Infernal Invocation“), ale až na „Incipit Satan“ se tyto snahy projevily v míře jako nikdy předtím a vlastně i nikdy potom.

Úvodní song ještě nenaznačuje takový odklon. Sice má titulní skladba poměrně daleko k tomu, co Gorgoroth předváděli na „Pentagram“ nebo „Antichrist“, ale pořád ji asi nikdo nemůže obviňovat z toho, že by snad neměla patřit k blackmetalové kapele. Podobně už na tom ale na albu je pouze „Ein eim av blod og helvetesild“ a s přivřenýma očima „Unchain My Heart!!!“. Poslední jmenovaná je z nich skladatelsky nejvyspělejší, u ní vlastně ta větší přímočarost platí jen o začátku, protože zbylé dvě třetiny songu jsou o dost zajímavější. Každopádně se jedná o jeden z vrcholů alba. „Incipit Satan“ je určitě nejvíc in-your-face hit alba, čemuž ostatně napomáhá i její umístění na samém začátku. „Ein eim av blod og helvetesild“ je zato asi nejméně záživným songem na albu, vlastně jediným slabším, protože jinak je celá nahrávka dost parádní.

„A World to Win“ přichází s čitelnými riffy, melodickými pasážemi, v pozadí lze slyšet atmosférické klávesy. „Litani til Satan“ je podmanivá monotónní hymna ve středním tempu, kde standardní blackmetalový jekot střídá zlověstné zaříkávání. „An Excerpt of X“ je zpočátku pouze kytarová, ale později se přidají i další nástroje a čistý/mluvený zpěv. Výsledkem je silně náladotvorný pomalý kus. Zajímavostí je, že „An Excerpt of X“ kompletně nahrál sám Infernus, všechny nástroje i vokál.

Gorgoroth

„Will to Power“ je industrial/ambientní záležitost, která možná obecně na poměry těchto žánrů není zas takové terno, ale já osobně ji mám vcelku rád. „Incipit Satan“ mám naposlouchané fest intenzivně, takže jsem na ni zvyklý a myslím si, že má na nahrávce své právoplatné místo. Možným vrcholem alba je finální „When Love Rages Wild in My Heart“, která je sice instrumentálně vystavěná podobně jako „A World to Win“, ale navíc ji zdobí působivý čistý vokál, o nějž se postaral hostující Michael Krohn alias Micky Faust.

Diskografii Gorgoroth podle mě zdobí především tři alba. Dvě z nich už tu proběhla – jedná se o debut „Pentagram“ (1994) a třetí „Under the Sign of Hell“ (1997). Tím posledním je právě „Incipit Satan“. Gorgoroth jsou zde možná přístupnější a vzdálili se svým ortodoxním počátkům, rozhodně bych však netvrdil, že se zaprodali nebo zpronevěřili své myšlence. Pouze slovo Satanovo šíří v poněkud usedlejší formě, zároveň ale s větším rozhledem a rozmyslem. Skvělá záležitost, která je v tvorbě téhle norské sebranky dost unikátní.

Gorgoroth


Ultra Silvam – The Spearwound Salvation

Ultra Silvam - The Spearwound Salvation

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2019
Label: Shadow Records / Helter Skelter Productions

Tracklist:
01. The Spearwound Salvation
02. Ödesalens uppenbarelse
03. Birth of a Mountain
04. Förintelsens andeväsen
05. Wings of Burial
06. A Skull Full of Stars
07. The First Wound

Hrací doba: 27:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Regain Records

Když se Shadow Records vrátili před pár roky na scénu, tak jsem od labelu Marcuse TenyTriumphator očekával, že se pokusí opětovně zachytit blackmetalovou jiskru z přelomu tisíciletí, kdy kapely jako zmínění Triumphator, Funeral Mist, Watain a Malign braly esenci žánru smrtelně vážně, plodily výtečné nahrávky a prostě black metal bez přehánění obrodily. Shadow Records tehdy vydali třeba přelomová EP „Fireborn“ a „Devilry“, druhé album Sorhin, nějaké elpíčka Marduk a v kamenném obchodě labelu se slézala smetánka tehdejší scény. Jistě se tam děly zajímavé věci, neboť v roce 2001 policajti v obchodě provedli z nějakého důvodu razii a Tena šel sedět.

Každopádně Shadow Records jsou teď silnější než dřív a kromě novinek Mephorash, Ofermod nebo Heretic Cult Redeemer vydali i jednu z nejfanatičtějších nahrávek posledních let, sedmipalec „Deathtrip Transcendence“ švédských The Third Eye Rapists. Za velkou pozornost nově stojí i debut Ultra Silvam pojmenovaný „The Spearwound Salvation“.

Stejnojmenné, třískladbové demo kapely jsem v době vydání z nějakého důvodu ignoroval, ale z letmého poslechu mohu říci, že Ultra Silvam na něj navázali jak se patří a veškeré představené aspekty svého vyznění výrazně umocnili. „The Spearwound Salvation“ má v prvé řadě příjemný, přirozený zvuk, který skvěle podtrhuje nespoutanou údernost kapely, a v průběhu necelé půlhodiny se můžete těšit na promyšlený sekec mazec evokující Sorhin, násilnější songy Taake a klidně i Nifelheim. Nekompromisním tahem na bránu mi Švédové sem tam připomínají i Misþyrming, avšak ledové disharmonie či zmar tady vůbec nečekejte, hudba je věrná tradiční švédské melodice, ale ani na sekundu nezní změkčile. Je vlastně až zvláštní, natolik euforicky a melodicky Ultra Silvam zní, zatímco je nahrávka esenciálně blackmetalová a drsná. „The Spearwound Salvation“ tak působí jako soundtrack ke starému dobrému ultranásilí, kdy pořádná zábava začíná s prvním krvácením či vyraženým zubem.

Je tady hafo parádních riffů, které jsou zasazeny do natlakovaných, hbitých kompozic. Nápad střídá nápad, deska ve své intenzitě polevuje jen málokdy, i přestože drobné rytmické změny či úplné zpomalení tu nechybí. S výjimkou „Birth of the Mountain“ mi ovšem jednotlivé skladby dost splývají. Oblíbených pasáží tu mám vcelku dost, ale ani po mnoha týdnech pravidelného poslechu si je nedokážu zařadit ke konkrétním skladbám. To možná ani není negativum, protože jak předesílám, Ultra Silvam se absolutně s ničím nepářou a deska skončí dřív, než se nadějete. Ale skutečně mistrovské kapely dovedou i s přísně jednolitým, omezeným konceptem utvářet alba, kde každý song je výrazný něčím jiným. Na to ještě Ultra Silvam nemají. Co se týče vokálů, rytmiky a snad i zvuku, tak by se prostor pro zlepšení našel, ale nemyslím si, že by nějaký aspekt nahrávku jako celek srážel.

Ultra Silvam

„The Spearwound Salvation“ je debut jak víno, a pokud vám třeba zmíněná „Birth of a Mountain“ sedne, tak nepochybuji, že si užijete celé album. Docela bych se i divil, kdybyste ho nesjeli víckrát za sebou. Každopádně tu nečekejte samoúčelnou primitivní špínu, war metal ani žáden „avant/post/prog“.

Pokud Ultra Silvam dokáží současné vyznění posunout ještě dál, tak jim věštím velkou budoucnost a osobně doufám, že na první koncertní setkání nebudu dlouho čekat.


Bloody Lair – Warhate

Bloody Lair - Warhate

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.7.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Warhate
02. Corapthor
03. Baphomet Domination
04. Attack on Your Empire
05. Hostis humanis generis
06. Yperit

Hrací doba: 29:00

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Bloody Lair

Bloody Lair nikdy nebyli kapelou, jejíž hudba by mi zrovna imponovala. Nebudeme si nic nalhávat, parta okolo kytaristy Lorda Obsta vždycky hrála spíš blackmetalový průměr. A nemusíme to prodlužovat nebo chodit kolem horké kaše – průměr je to i nadále, na čtvrtém dlouhohrajícím albu „Warhate“.

Jestli lze na Bloody Lair něco ocenit, je to spíš buldočí zápal, s jakým Lord Obst tuhle smečku táhne neúnavně dál. I když se sestava kolem něj neustále mění („Warhate“ zase nahrával někdo úplně jiný než „Behind the Gates of Terror“), i když se Bloody Lair nikdy nedokázali prosadit do širšího povědomí českých posluchačů metalu. To je mi vlastně docela sympatické.

S kapelou jsem se poprvé setkal už na jejích raných koncertech, ještě (relativně) dlouho před vydáním jejich debutové fošny „Vzestup zla“. Vzpomínám si třeba na jednu hodně vtipnou akci v Ústí nad Labem, kde původní zpěvák Necronuss hajloval před klubem plným pankáčů. Koncert v Děčíně po boku Sekhmet nebo Sator Marte byl také vcelku výživný. Určité zážitky tedy s Bloody Lair spojené mám. Co se však domácího poslechu týče, nikdy jsem jejich tvorbu nevyhledával, na čemž „Warhate“ nezmění zhola nic.

Sluší se ovšem zmínit, že „Warhate“ přináší několik změn, z nichž některé jsou pozitivní. Mezi ně sice nemusí spadat už zmiňované rotování sestavy, ale určitě sem patří informace, že od minulé desky odešel vokalista Heretic. „Warhate“ tak s Lordem Obstem nahrál baskytarista / zpěvák Vama Marga, jehož jste mohli zachytit i v Depths Above, a Skull, někdejší bubeník Krabathor či Master. I když asi nepůjde o první nosič, na němž se představují, poněvadž Bloody Lair v mezičase od „Behind the Gates of Terror“ vydali i dvě splitka, z nichž jedno, „…nas raízes do metal negro“ s jihoamerickými skupinami Përgamo a Vulto Abissal, mělo hodně vtipný obal plný odkazů na legendární metalové smečky.

Co se těch zmiňovaných pozitivnějších změn týče, tak snad vůbec poprvé u Bloody Lair působí obal a grafika alba trochu profi dojmem. Můžeme se samozřejmě bavit o obsahové kvalitě malůvek, ale ani v tomhle ohledu mě „Warhate“ nedráždí a rozhodně se mi to líbí víc než udělat přebal z live fotky kapely jak posledně.

A když už jsme u toho srovnání s „Behind the Gates of Terror“, přijde mi, že „Warhate“ je lepší také po stránce zvukové (třeba bicí znějí trochu příjemněji) i hudební. Pořád to sice není žádná extratřída, ale jednotlivé skladby jsou o trochu zajímavější, aniž by se Bloody Lair zpronevěřili svému stylu, kterýžto stále zůstává zakořeněn v agresivněji pojatém black metalu s občasným thrashovějším riffem.

Bloody Lair

Třeba song „Baphomet Domination“ má docela oukej riff. Stejně jako minule lze pochválit občasné melodičtější momenty, třeba ten ve středu „Corapthor“ se povedl, stejně jako dvě další pasáže v „Hostis humanis generis“.

Když už probíráme jednotlivé písničky, určitě stojí za zmínku, že dvě ze šesti jsou ve skutečnosti nově nahrané starší věci. „Attack on Your Empire“ se objevilo již na druhém albu „Total Mayhem“ a „Yperit“ zase na debutu „Vzestup zla“. Zatímco prvnímu jmenovanému nový kabátek docela prospěl, v případě „Yperitu“ jde trochu o zklamání. Tenhle song mám zaškatulkovaný jako to nejlepší, co Bloody Lair nahráli, ale předělaná verze nemá takový feeling jako originál a moc mi v ní nesedl ani vokál, přestože skladbu pro „Warhate“ nenavřískal nikdo menší než hostující Barbarud HromManiac Butcher.

Celkově vzato mi ale „Warhate“ přijde určitě lepší než „Behind the Gates of Terror“. A když tak o tom přemýšlím, možná jde o doposud úplně nejlepší desku Bloody Lair vůbec. Což sice neznamená, že bych měl někdy v budoucnu pocítit potřebu si to pouštět znova, to rozhodně ne, ale nemám problém to nazvat důstojně odvedeným poctivým průměrem, který si na nic nehraje.


Devil Master – Satan Spits on Children of Light

Devil Master - Satan Spits on Children of Light

Země: USA
Žánr: punk / black metal / crust
Datum vydání: 1.3.2019
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Listen, Sweet Demons…
02. Nightmares in the Human Collapse
03. Black Flame Candle
04. Devil Is Your Master
05. Christ’s Last Hiss
06. Skeleton Hand
07. Nuit
08. Gaunt Immortality
09. Desperate Shadow
10. Her Thirsty Whip
11. Dance of Fullmoon Specter
12. Webs of Sorrow
13. XIII

Hrací doba: 36:52

Odkazy:
bandcamp

Trend amalgamace černého kovu s téměř jakýmkoliv dalším žánrem se v posledních letech šíří jak smrad. Na povrchu je toho hodně překryto našedlou shoegazovou mlhou nebo přehozeno post/progresivním potahem. Žánr fundamentálně vystavěný na základech, které měly odolat všemu přijatelnému a hezkému, je dnes často vypulírovaný a vítaný s otevřenou náručí. Zda je to špatně, nebo ne, nechť si rozhodne každý sám.

Ne všechny fúze se však snaží black metal okleštit o původní filosofii. Naopak. Existuje nemálo případů, kdy kapely berou inherentní černý hnus a přidáním další ingredience se jej snaží posílit. To lze dobře vidět zejména u projektů, které zasazují black metalové fluidum do kontur punku a grindu. Za zmínku stojí poslední počiny skupin jako Slavehouse, Ritual Knife nebo Raw Moon.

Nyní ale nastolují první dlouhohrající materiál Devil Master, kteří se na předešlých demech vezli na podobné black/punkové vlně. Do rovnice však navíc vnášejí aspekty žánrů, které v soudobém míchání nejsou zase tak zaběhlé. Hned na první poslech zaujme silná esence deathrocku.  Zvuk kytar evokuje první desku Christian Death a manické psaní songů zavání klasikami od Rudimentary Peni. Dále se dostává na skočné psychobilly rytmy, které připomínají portfolia kapel jako Nekromantix nebo The Cramps. Díky těmto aspektům by se kapela dala zařadit spíše do novodobé goth/post-punk/deathrockové vlny mezi smečky jako Cemetery, Grave Pleasures a Belgrado než vedle blackmetalových projektů tradičnějšího vyznění.

Na „Satan Spits on Children of Light“ se kapela poprvé představuje bez hávu lo-fi produkce. A sázka na čistý zvuk se bezesporu vydařila. Deska si pořád zachovává kýžené procento špíny. Materiál ale navíc zní o dost svižněji.

Za dynamiku nezodpovídá jen vytříbenější zvuk. Žánrová směs, kterou Devil Master vytváří, posluchače opakovaně překvapuje. Náhlé a nečekané změny rytmů a riffů prostupují celé album. Na „Skeleton Hand“ se v závěru tradiční punkové rytmy na moment lámou do zběsilého blast beatu. „Desperate Shadow“ se v polovině zlomí do čistého reggaetonu, po kterém ihned následuje nelítostná d-beatová palba. Podobných výstřelků nabízí album více. A právě ty, společně s neotřelým žánrovým koktejlem, dělají z debutu Devil Master z větší části zábavný poslech.

V některých pasážích se však tempo přece jen zadrhne. Jde zejména o momenty u tracků, které přesahují stopáž tří minut. To je sice na black metal dost málo. Na briskní punkovou náturu, kterou si album po většinu času drží, to je paradoxně občas až příliš. Solidně oseknout by se dala například „Webs of Sorrow“, která při konci desky už tak trochu zdržuje. Nejde o kdovíjaký průser. Jen mi přijde, že by celková stopáž něco málo pod třicet minut slušela debutu více a přidala by materiálu ještě trochu na svižnosti.

„Satan Spits on Children of Light“ je všehovšudy zábavný a poměrně unikátní počin, který po delší době představuje vcelku originální zapracování blackmetalové esence do netradiční formy. Věřím, že živé vystoupení musí bavit každou vteřinou – nejen kvůli energii a syntetickými pavučinami opředené estetice kapely, ale i díky tomu, že by se v kotli mohla šťouchat zajímavá banda lidí s triky kapel jako třeba The Sisters of Mercy, Venom nebo Misfits. Pokud se alespoň k jedné z těchto chásek hlásíte, debut Devil Master určitě koštněte.


Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Truchło Strzygi - Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Země: Polsko
Žánr: black metal / punk
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Puls trupa
02. Jasna pustka
03. Złudny spokój jesieni

Hrací doba: 12:17

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

O polské rouhače Truchło strzygi jsem poprvé zavadil minulý rok, kdy vydali svojí prvotinu „Pora umierać“. Už ta se mi zamlouvala, ale tak nějak jsem si říkal, že by to mohlo být klidně ještě lepší. Na pokračování se nemuselo dlouho čekat, v únoru se totiž kvarteto ozvalo znovu, a to prostřednictvím ípka nazvaného „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“.

Když si člověk prohlédne obálku „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“, případně i promo fotky a videoklipy skupiny, zřejmě každému začnou na mysl vyskakovat nejrůznější asociace se známými extrémně metalovými kapelami; Bathory, Blasphemy, Goatlord, Mayhem nebo snad Sodom? Takový mišmaš hudba Truchło Strzygi rozhodně není, ale tato poznámka spíše poukazuje na to, jak se tu hledí na velikány a zavedené zvyklosti, protože to se právě odráží i v hudbě samotné.

Truchło strzygi hrají staroškolský black metal poháněný kupředu pořádnou dávkou punku. Ačkoliv to takhle nezní kdovíjak atraktivně, Truchło strzygi to umí podat obdivuhodným způsobem. Přestože se tu neděje nic překvapivého a už vůbec ne inovativního, jednoduše to rve hlavy. „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ obsahuje pouze tři skladby, což je nějakých 12 minut, a utíká to tak rychle, že si ho s chutí dávám většinou hned několikrát za sebou. Jejich styl by se dal docela přirovnat k punkovému období Darkthrone nebo kapelám jako Chapel, Malokarpatan či Midnight, ale u Truchło strzygi vnímám onu blackmetalovou esenci silněji, i když i tady je to ohlížení za heavy/speed metalem přítomno.

Jak jsem psal na začátku, dlouhohrající placka „Pora umierać“ je dobrá, ale mohla být i lepší. EP „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ toho vyššího stupínku dosáhlo. Všechny tři skladby jsou opravdu povedené a netrvá dlouho, zaryjí se do paměti. Hodně mě tu baví zpěv, kterému je docela překvapivě dobře rozumět a polštiny znalý posluchač nebude mít problém rozklíčovat náměty textů. Polština vůbec nevadí, protože v podání Gambitova naléhavého řevu sem sedí naprosto přirozeně a nad jazykem není vůbec důvod se pozastavovat. Současně jeho občasné skřeky a jiné výjevy působí svojsky, což je v kombinaci s tím primitivním randálem krásné.

Nahrávka je uvedena zvuky, jako když někdo vylézá z hrobu, poté pronese krátký proslov, chopí se nástroje a začíná jízda, která až do konce neustane. Mezi písněmi není nijak znatelná pauza a „Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ tak neztrácí ani na moment svou sílu. Poskládání všech tří kusů je celkem jasně dané, většinou se opírají o nějaký riff, kolem něhož je poté střídáno energické punkové tempo s tím druhým, ve vyšších otáčkách a víru blastbeatů. Občas dojde na melodické kytary a dokonce se v určitých momentech dostaví i lehce epické záchvěvy, třeba když se v úvodní „Puls trupa“ ozve sborový zpěv. Mám-li vybrat, úplně nejvíce mě bere „Jasna pustka“, konkrétně její výborný začátek. Ale oblíbených pasáží tu mám několik a vlastně bych mohl s každým poslechem vybrat jinou.

„Nad którymi nie czuwa żaden stróż“ je jednoduchou, ale vysoce účinnou nahrávkou, až si říkám škoda, že se jedná pouze o třípísňové épéčko. Tenhle black metal punk se jim podařil namíchat skvěle, má to svoji chytlavost, silné motivy a je to uvěřitelné jako pocta a zároveň oslava daného žánru. Ani po mnoha protočeních se mi to ještě neoposlouchalo a tuším, že se k tomu budu vracet i do budoucna. Rozhodně doporučuji.