Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 15.4.2018 Label: The Ajna Offensive / Norma evangelium diaboli Tracklist: Disc I: 01. Adgnosco veteris vestigia flammae 02. She Weaves Abyssal Riddles and Eorthean Gates 03. Behind Stellar Angles II Disc II: 01. Cosmic Thule, Inner Temple 02. Subcosmos Archetypes 03. Through Flickering Stars, They Seep Hrací doba: 113:31 (49:32 / 63:59) Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Norma evangelium diaboli

Některé recenze se píšou těžko, zvláště takové u kterých si ani po desítkách poslechů nejste jisti svým názorem, a přesto víte, že si zaslouží vnutit všem případným posluchačům. Ostatně to druhé mohu tvrdit už o debutu Altar of Perversion – „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“, které v roce 2001 vyšlo u kultovního labelu End All Life Productions. Nikdy jsem neměl pocit, že by album strhlo takovou pozornost jako jiné zásadní tituly tohoto vydavatelství, mezi které patří například alba veličin Deathspell Omega, Abigor, Watain nebo Mütiilation. Ale na druhou stranu se Altar of Perversion dostávalo pozornosti v elitních undergroundových tiskovinách jako Hellish Massacre, Horrible Eyes, 666, Hellpike nebo The Sinister Voice. No, a účast na kompilačce „Black Metal Blitzkrieg“ (2001) po boku Deathspell Omega, Clandestine Blaze, Katharsis, Musta surma, Mütiilation, S.V.E.S.T. a Moonblood mluví sama za sebe.

„From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ lze popsat jako srážku „A Blaze in the Northern Sky“, „De mysteriis dom Sathanas“ a „Pure Holocaust“. Bylo by asi nepatřičné album vnímat jako pouhou poctu těmto žánrovým pilířům, neboť členové Altar of Perversion zažili black metal v jeho prvopočátcích a vyrůstali s kapelami, které formovaly i žánrové inovátory, jak například nepřímo dokládá účast členů na hodně solidním ípku Necromass z devadesátého-třetího. Italové po přelomu milénia možná nepřišli dostatečně brzy s natolik nadčasovým materiálem, který by zasloužil postavit naroveň zmíněným modlám, ale stále se jedná o černý kov takřka nejvyšší jakosti, který je znatelně prosycený esencí „lidského“ zla. Jinými slovy, skrytý poklad blackmetalového undergroundu.

Ale hlavní část textu má samozřejmě náležet „Intra naos“. Není úplně pravdou, že by tvorba druhé dlouhé desky zabrala celých 12 let, což je doba, která uběhla od vydání dvouskladbového EP „Ad adgnosco veteris vestigia flammae“. Altar of Perversion se v mezičase potýkali s problémy jak v sestavě, tak v osobním životě. Přesto je množství píle věnované tomuto dílu výjimečné a posluchač může být jen rád za sebekritický úsudek členů, kteří vícekrát odložili proces nahrávání a album dále tříbili až do jeho současné podoby. Kompozice byly hotovy někdy v roce 2015, v květnu roku 2016 zmiňoval šéfredaktor The Sinister Voice poslech „Intra naos“ v předmluvě pátého čísla, a přesto album vyšlo až v dubnu letošního roku skrze Norma evangelium diaboli a The Ajna Offensive. Cesta to byla nepochybně dlouhá a klikatá.

Podobně jako „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ je i „Intra naos“ black metalem vysokých kvalit, jenž žánrovou tradici dodržuje do důsledku, velebí ji celou svou bytností a zejména originalitou. Tentokrát mi snaha přirovnat zdejší zvuky ke konkrétním jménům přijde marná, i když věřím, že mnohému posluchači se vybaví například Nightbringer.

Předpokládám, že pokud jste v posledních měsících na „Intra naos“ někde narazili, tak vás nejspíš upoutala jeho takřka dvouhodinová stopáž. Altar of Perversion k takto extrémní délce nepřistoupili jako před lety Dødsengel, kteří s „Imperator“ uvedli kolekci 22 velice rozdílných skladeb. Přítomné šestero kompozic je jednolité, kompaktní a z toho důvodu album působí na první pohled velice monotónně. Ale i běžné soustředění zajisté odhalí něco jiného. Jednotlivé skladby jsou vystavěny až dramaticky. Sice se nejedná o akademické hudební kompozice, ale rozhodně mi imponuje, jak neskutečně přirozeně na sebe jednotlivé riffy a melodie navazují; tenze organicky zvolňuje a kulminuje. V pozadí desky tedy cítím jakýsi logický narativ. Dovolím si z tohoto a ještě dalšího důvodu přirovnání k literatuře. Naprostá většina hudebních nahrávek, ať už jsou jakkoliv koncipované, mi svou stavbou připomíná sbírku povídek (jednoho konkrétního autora samozřejmě). Postavy a motivy se mohou opakovat, avšak každá skladba představuje jeden uzavřený příběh – jeden soubor souvisejících nápadů. Zmíněný „Imperator“ je toho perfektním příkladem, zatímco „Intra naos“ na mě působí jako román o šesti kapitolách. Představte si ovšem něco ve stylu Joyce nebo Dostojevského než Tolkiena.

Tuhle myšlenku ve mně vyprovokoval i způsob, jakým tohle album vnímám, protože „Intra naos“ je snad první hudební nahrávkou, kterou prožívám a konzumuji spíše jako knihu. Ani z těch nejvýraznějších částí „Intra naos“ mě nemrazí (čemuž se upřímně divím), nemohu ji uspokojujícím způsobem poslouchat pod vlivem, nenabíjí mě energií. Zato při poslechu cítím něco niterního, co působí na intelekt a estetično, takřka stejně jako když čtu něco hluboce podnětného. Z tohoto ryze subjektivního pocitu ovšem plyne jeden užitečný tip i pro vás ostatní. Opravdu nemá smysl se nutit do poslechu desky v celé její délce, klidně si poslech rozdělte pokud není čas nebo vadne pozornost. Nic tím nezkazíte. Mimochodem, dosud nejlépe se mi album poslouchalo při procházce přírodou. Vyplatí se ovšem skladby neposlouchat na přeskáčku, protože jak jsem uvedl dříve, jistý narativ a souslednost tu jsou…

…stejně jako nudné, zdánlivě bezcílné pasáže, které se ovšem po čase vždy nějak zmátoří, aby dále posluchače dovedly k jednomu z mnoha (!) uhrančivých motivů desky. Když jsem se jednou pokusil na „Intra naos“ pohlédnout co nejpřísněji, říkal jsem si, zda z těchto planých částí nesestává až pětina alba, což není zanedbatelné. Dále si také myslím, že album polevuje především ve svém středu. Avšak pokud tu dochází k lapsům v rámci hudební kvality, atmosféra, ten nejzásadnější z aspektů, nepolevuje takřka vůbec. Podezírám, jestli s tím nemá něco společného užité pythagorejské ladění, ale ono to bude spíše dáno zvoleným, úzce dodržovaným hudebním konceptem a čím Altar of Perversion žijí.

O něco výše jsem zmínil „lidské“ zlo. Předchozí album „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ je navzdory esoterickým textům doopravdy zlovolné a agresivní, až si člověk připomene kontroverzní slova Ofermod a Funeral Mist, parafrázuji: „že poslechem svatého blackmetalového umění posluchač podporuje fašismus, válku, zneužívání substancí a násilí všech možných druhů vůči jiným lidským bytostem.“ Což je zlo, jak jej definovala historická zkušenost člověka a které je naší nezpochybnitelnou součástí.

„Intra naos“ bude na posluchače působit jako zlá nahrávka. Avšak v na rozdíl od zla „From Dead Temples (Towards the Ast’ral Path)“ se zde jedná o zlo „nezemské“ nebo pro snazší, vhodněji zabarvenou představu zlo kosmické. A úplně nejlepší by bylo tento termín zlikvidovat úplně. Dle Order of Nine Angles, což je satanistický řád, který Altar of Perversion silně ovlivnil, slovo „evil“ etymologicky pochází ze staroanglického „ubils“, jež se dá podle nich přeložit jako něco „odjinud“, něco, co se nachází za určitými hranicemi. O téhle dedukci si myslím své, ale minimálně napomáhá pochopit, že „Intra naos“ zkoumá odvrácenou strany bytí, temnotu uvnitř a vně bez morálního a antropocentrického zkreslení. Byť jsou Altar of Perversion všechno jen ne trendová kapela, tak se zařadili v zástup současných introspektivních kapel, které skrze náhled v niterní vesmír zároveň odhalují ten vnější a snad i něco zcela mimo čas a prostor. Zároveň pokud vnímáme satanismus jako myšlenkový proud, který jedince pohání k nedosažitelné sebe-dokonalosti, a tohle album bez debat satanistické je, tak je „Intra naos“ po všech stránkách exemplárním úspěchem.

Nemohu zaručit, že se vám „Intra naos“ bude líbit, jsem ale přesvědčen, že by jej měli slyšet všichni fanoušci žánru a zvlášť ti, pro které je black metal víc než hudba. To ostatně platí i o první desce, které je navíc mnohem stravitelnější. Laran a Calus nepatří k nejnadanějším instrumentalistům/umělcům, které v žánru máme, ale i tak italská dvojice vytvořila album, které přesahuje většinu. Vznešené a hluboké blackmetalové dílo až numinózních kvalit, které je na druhou stranu v jistých ohledech defektní. Ale co lidského není?