Archiv štítku: black metal

Recenze

Morte incandescente – …o mundo morreu!

Napsat komentář
Morte incandescente - …o mundo morreu!

Země: Portugalsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: War Arts Productions

Tracklist:
01. Diz não á vida
02. Num cemitério
03. O final de uma era
04. Nunca mais irá amanhecer
05. Distúrbio absoluto
06. Ser incrédulo
07. Nas esquinas da alma
08. O sol não nasce mais
09. Tiro no escuro
10. Diz adeus
11. O fogo de dentro
12. Um rasto de ódio

Hrací doba: 48:10

Odkazy:
facebook

Budeme-li se bavit o metalové scéně v Portugalsku, mnoho lidí určitě zvládne tu jednu nejznámější kapelu, ale nic moc navíc. Nicméně ti, jejichž rozhled nekončí na soupisce Masters of Rock, jistě vědí, že i na západním pobřeží Pyrenejského poloostrova se najdou vysoce zajímavé smečky. Dnes si jedno jméno z místního undergroundu představíme.

Morte incandescente možná nepatří mezi známé formace, ale o nějaké mlíčňáky se v žádném případě nejedná. Tato dvojčlenná cháska funguje už skoro 15 let a svůj debut s názvem „…Your Funeral“ vydala v roce 2003. Oba členové navíc mají na kontě působení v mnoha dalších kapelách – a v tomto výčtu mimo jiné najdeme třeba i jméno formátu Corpus Christii, jejichž ústřední postava se angažuje právě i v Morte incandescente.

Snad díky množství aktivit v mnoha kapelách Morte incandescente přehnanou aktivitou nehýří. Letošní deska „…o mundo morreu!“ tak je první řadovkou po šesti letech od „…relembrando um túmulo esquecido“, přičemž v mezičase se objevilo jen jedno EP a jedno splitko. Ale to ostatně nevadí, je to snad i lepší, než když někdo vydává album každý rok a kvalita trpěla…

Black metal v pojetí Morte incandescente je svým způsobem zvláštní – je totiž stravitelný i okrajově vyhraněný zároveň. Ona stravitelnost pramení z vlastního materiálu, jaký se na „…o mundo morreu!“ nachází. Ve své podstatě totiž Portugalci neskládají nějaká ultimátní pekla, jejich podání žánru je vlastně docela přímočaré, přehledné. Nejedná se o těžkou hnusotu, v níž by se člověk několik prvních poslechů ztrácel. Morte incandescente sice ctí žánrová pravidelná a styl riffování jistě patří do black metalu, ale je to čitelné, jisté pasáže jsou vlastně docela chytlavé a některé riffy mají odpich jako čuně.

To ale neberte jako nějaké hodnocení, jen konstatování. Jako hodnocení můžete brát prohlášení, že ani v takových případech se nejedná o nic tupého. Třebas úvodní dvojice „Diz não á vida“ a „Num cemitério“ v některých pasážích šlape jak hodinky, ale v tom dobrém slova smyslu. Navíc se tu nacházejí i zajímavé momenty, mezi něž lze zařadit kupříkladu povedený „čistší“ vokál ve druhé jmenované.

Do podzemí ovšem Portugalce táhne sound, který je syrovějšího ražení, a ačkoliv ani zde se nejedná o ten největší extrém, na jaký lze narazit, věřím tomu, že špinavý zvuk může odradit mnohé posluchače, jimž by jinak materiál po skladatelské stránce nevadil. A vedle toho Morte incandescente samozřejmě umějí i trochu přiložit pod kotel a střihnout nějakou vypalovačku, to zas né že né. Především kratší kusy typu „Nunca mais irá amanhecer“, „Ser incrédulo“, „O sol não nasce mais“ či „O fogo de dentro“ bývají ostřejší.

Aniž by bylo „…o mundo morreu!“ náladově nějak výrazně rozhádané, jsou tu také skladby, v nichž se Morte incandescente snaží i o trochu té atmosféry. V takovém případě se většinou jedná o střední tempo a mrazivější melodie, leckde dojde i na momenty, které by se neztratily ani v depressive black metalu. Typickými zástupci této kategorie mohou být „O final de uma era“, „Nas esquinas da alma“ (ta je na poměry nahrávky netypicky klidnější a snad jako jediná z celku vystupuje) nebo „Tiro no escuro“.

Ačkoliv jsem u každé z pomyslných kategorií zmínil nějaké písničky, jedná se pouze o orientační příklady. Ve skutečnosti se to totiž má tak, že všechny ty ony takzvané kategorie či tváře Morte incandescente se tu v menší, tu ve větší míře projevují vlastně v každém songu na „…o mundo morreu!“. Možná i to je důvodem, proč nahrávka drží pohromadě, když se tak děje neustále, a proč to, jak už jsem výše zmínil, není rozhádané, což je samozřejmě plus.

Jediným opravdu výrazným neduhem „…o mundo morreu!“ je trvanlivost, protože to netrvá zas tak dlouho, aby se placka ohrála. Za pár poslechů už některé tracky jako „Diz não á vida“ nebo „Distúrbio absoluto“ (ta především) působí trochu ohraně. Na druhou stranu, i přesto počin za pozornost stojí, jelikož zpočátku je to velmi zábavné a má to rozhodně něco do sebe. Za půlroku už album točit jistě nebudu, ale určitě se jedná o kvalitní žánrovku, s níž není problém na nějakou chvíli strávit.

Recenze

Enoid – Exilé aux confins des tourments

Napsat komentář
Enoid - Exilé aux confins des tourments

Země: Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.5.2016
Label: Satanath Records / Black Plague Records

Tracklist:
01. Je t’arracherai les cieux
02. Ces cicatrices dans mon âme
03. Mangez ma chair, prenez ma douleur
04. La croix de mon existence
05. Nouveau cycle destructeur
06. Sourire éternel sur mes lèvres
07. La lumière disparaît
08. Ode à la haine

Hrací doba: 41:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Asher Media Relations

Ormenos, někdy též vystupují pod jménem Bornyhake, je docela činorodý chlapík. Budeme-li se bavit o jeho nejznámějších působištích, tak jste určitě mohli zaznamenat, že několik let tloukl do bicích v Kawir, působí v koncertní sestavě Deathrow (rovněž jako bubeník) a v pozici hosta se mihnul i u Manii (což je, jak známo, blackmetalová inkarnace Manes). Vedle toho má nebo měl i řádků dalších projektů a kapel, z nichž drtivá většina se pohybovala ve vodách black metalu nebo grindcoru.

Z těchto osobních projektů pak vystupují nad ostatní zejména dva – Enoid a Borgne. V posledních letech se k nim do nejaktivnější trojky přidalo ještě novější jméno Pure. Všechny tyto tři kapely spojují dvě věci – jsou jednočlenné a jsou blackmetalové. Ve všech třech se však Ormenos na tento žánr dívá z trošku odlišného úhlu.

Ve všech případech ovšem platí, že Ormenos nepředvádí nic extrémně originálního. Všichni ale víme, že ne vždy je to potřeba, aby hudba byla dobrá. Mě osobně jeho pojetí black metalu baví a vlastně mám tvorbu tohohle holohlavého týpka docela rád. Tedy – do jisté míry. Abych byl totiž skutečně přesný, tak musím dodat, že mám rád především Borgne. Ten je i díky ambientním vlivům ze všech těch black metalů nejvíc zatížen na atmosféru, ale stále ve velmi syrovém, leckdy takřka až garážovém (viz „III“) podání. Ale baví mě to a minimálně „IV“ je jednoduše skvělé album, k němuž se stále rád vracím.

Jak ale vyplývá z nadpisu tohoto článku, předmětem dnešní recenze není Borgne (zde jsem příležitost k čerstvému představení v recenzi propásl – poslední album „Règne des morts“ vyšlo loni v září), nýbrž Enoid. Abych se přiznal, alba tohoto projektu zas tak podrobně nesleduji. Mám vcelku rád první dvě desky „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, které jsou velmi dobré. Z dalších nahrávek už jsem slyšel jen něco a to, s čím jsem čest měl, mě zdaleka neoslovilo tolik jako debut a jeho přímý následovník. S letošním počinem „Exilé aux confins des tourments“ jsem se rozhodl to opětovně zkusit, tak si pojďme říct, jak to dopadlo…

Kdybych tu recenzi chtěl hodně omrdat, tak bych lakonicky prohlásil, že stále platí, že pro mě v rámci diskografie Enoid vede dvojice „Livssyklus“–„Dodssyklus“, na čemž novinka nedokázala nic změnit. Hádám však, že s tímhle byste mě pěkně hnali, tak to zkusím trochu rozvést. „Exilé aux confins des tourments“ je do jisté míry trochu obyčejné a nemá tolik síly, aby člověka doslova strhlo a nabídlo mu tak poutavou atmosféru, aby šlo odpustit jakživ neduhy. Zrovna v tomto případě mě nijak nerozčiluje relativní jednotvárnost či absence výrazných skladeb, které by nějak vystupovaly z celku. Vzhledem k žánrovému směřování Enoid to není třeba. Neschopnost uhranout však zamrzí.

Enoid

Tím nicméně nechci říct, že by „Exilé aux confins des tourments“ byla hloupá nahrávka. V rámci black metalu, který bychom vágně mohli definovat jak dostatečně podzemní a čistokrevný, ale ještě ne garážový a echt špinavý, se jedná o dost solidní práci. Ormenos toho má za sebou přece jenom hodně a zkušenosti jsou z novinky jednoznačně cítit. Je to složené s jistotou a stále dostatečně kvalitně na to, aby šel poslech absolvovat v o poznání pozitivnějším duchu než jen stylem „nějak to přetrpím“. Některé pasáže jsou dobré a především ve druhé půli počinu se atmosféra přece jen zahušťuje. Skladby jako „Nouveau cycle destructeur“, „La lumière disparaît“ či „Ode à la haine“ jsou povedené a vlastně toho proti nim nelze moc namítat. Důstojnou laťku si ovšem udržuje celé „Exilé aux confins des tourments“ a ve finále tu není písně, na niž by šlo ukázat, že právě tahle je nadbytečná.

Největším problémem „Exilé aux confins des tourments“ ani není kvalita samotného materiálu, jaký se na nahrávce nachází. Desce spíš ubírá body skutečnost, že Ormenos už v minulosti natočil i výrazně lepší a poutavější alba, která tou silou posluchače strhnout disponují. A samozřejmě tím narážím zejména na „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, o nejlepších deskách Borgne ani nemluvě.  Tohle z „Exilé aux confins des tourments“ dělá počin, který si člověk právě teď, v době vydání, poslechne vcelku s chutí, vlastně ho to i baví, ale z dlouhodobého hlediska tu není moc důvodů, proč se vracet.

Jakkoliv si za tímhle prohlášením stojím, nechci, aby recenze vyzněla přehnaně negativně, jelikož se skutečně nejedná o špatnou záležitost. „Exilé aux confins des tourments“ je poctivé žánrové album, jež má své kvality, dobré pasáže, působí vlastně vcelku sympaticky a navzdory poměrně standardnímu výrazivu nezní vyčpěle. Což jsou věci, s nimiž se kolikrát nemohou chlubit ani výrazně známější skupiny. Je však na každém z vás, zdali to stačí k tomu, abyste se pustili do poslechu. Sám za sebe mohu říct jen to, že čas strávený ve společnosti „Exilé aux confins des tourments“ mi ztracený nepřipadá, jen nemám potřebu pokračovat dál.

Recenze

Glorior Belli – Sundown (The Flock That Welcomes)

Napsat komentář
Glorior Belli - Sundown (The Flock That Welcomes)

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Lies-Strangled Skies
02. World So Spurious
03. Rebels in Disguise
04. Thrall of Illusions
05. Sundown (The Flock That Welcomes)
06. Satanists Out of Cosmic Jail
07. Upheaval in Chaos Waters
08. We Whose Glory Was Despised

Hrací doba: 48:11

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Glorior Belli rozhodně nelze upírat vývoj. I když nebudeme počítat experimentálnější mezihru v rámci vedlejšího projektu 11 as in Adversaries (jehož jediná deska původně měla být normální řadovkou Glorior Belli), tak i v rámci samotné hlavní skupiny proběhl citelný progres. Po syrových počátcích se do hudby pomalu začaly vkrádat vlivy southern metalu a Billy Bayou a.k.a. Infestvvs si to se svou družinou namířil k docela ojedinělému zvuku.

Avšak letošní deska „Sundown (The Flock That Welcomes)“ jako by tento vývoj popírala. V jejím případě je totiž na místě ponechat v příslušné žánrové škatulce pouze – black metal. Jižanské riffy a feeling, které se prvně objevily na „Meet Us at the Southern Sign“ a jejichž význam postupně narostl na „The Great Southern Darkness“ a „Gators Rumble, Chaos Unfurls“, tentokrát ustoupily do pozadí. „Sundown (The Flock That Welcomes)“ je jednoznačně blackmetalovější a tyhle chuťovky se zde objevují maximálně pocitově. Snad jedinou skladbou, jež tuto tvář Glorior Belli na novince stále prezentuje, je třetí „Rebels in Disguise“.

Jakkoliv se však zbytek stopáže nese v čistokrevně blackmetalovém duchu, nejedná se o návrat ke kořenům. Když totiž člověk srovná „Sundown (The Flock That Welcomes)“ s prvními dvěma deskami „Ô laudate dominvs“ a „Manifesting the Raging Beast“, je to znatelný rozdíl. Novinka totiž stále reflektuje, že se hudba Glorior Belli v poslední dekádě nějakým způsobem vyvíjela, tudíž se nejedná o oživování již dávno řečeného. Navíc je v tom i navzdory ústupu jižanského feeling stále cítit rukopis Glorior Belli, což je samozřejmě pozitivní.

Bezchybné však „Sundown (The Flock That Welcomes)“ zdaleka není, jelikož v jedné věci na „Gators Rumble, Chaos Unfurls“ přímo navazuje – a v tomto případě bohužel. Předchozí album trochu bojovalo s tím, že navzdory formálním kvalitám se ani zdaleka nejednalo o tak poutavou záležitost, jak byl člověk od Glorior Belli zvyklý. „Sundown (The Flock That Welcomes)“ je na tom naštěstí o něco lépe, obsahuje dobré nápady i kvalitní skladby, ale i přesto mám z desky jako celku pocit, že to není úplně ono a že Billy Bayou má na víc.

Bavme se ovšem ještě chvíli o tom, co se povedlo. Líbí se mi otvírák „Lies-Strangled Skies“, jehož některé motivy jsou povedené a hlavně výborně vypointovaný závěr má šťávu. Podobně dobře vygradovaná je i nejdelší „Thrall of Illusions“, jejíž druhá půle není vůbec špatná, a i v té první se pár slušných nápadů najde. V neposlední řadě je tu pak ještě „Rebels in Disguise“, která z celku vystupuje již diskutovanými southern dozvuky.

Glorior Belli

Písně „World So Spurious“, „Sundown (The Flock That Welcomes)“, „Satanists Out of Cosmic Jail“, „Upheaval in Chaos Waters“ a „We Whose Glory Was Despised“ taktéž nejsou špatné a vlastně v každé se dá najít nějaká pasáž, jež by snad za zmínku stála. V titulním tracku je to třebas hned úvodní motiv, ve „We Whose Glory Was Despised“ se jedná o skvělou pomalejší pasáž, „Satanists Out of Cosmic Jail“ má zase slušný odpich. Ono co si budeme povídat – zkušenosti a talent jsou u Glorior Belli na takové výši, že i v těch slabších místech diskografie si to stále drží úroveň, jakou by mnozí záviděli. Jenže i navzdory tomu, že objektivně lze jen těžko něco vytýkat, necítím u „Sundown (The Flock That Welcomes)“ ani zdaleka takovou uhrančivost, jako když jsem svého času poprvé slyšel „Manifesting the Raging Beast“, ani takové zaujetí, jako když jsem poprvé slyšel „In Every Grief-Stricken Blues“ z „Meet Us at the Southern Sign“.

Asi je znát, že mám ze „Sundown (The Flock That Welcomes)“ poměrně rozporuplné dojmy. Počínání Glorior Belli je mi stále poměrně sympatické a svým způsobem mám tuhle kapelu rád, ačkoliv mezi mé nejvyšší favority nepatří. Novinka mě vlastně relativně baví, popravdě jsem jí věnoval dost slušný počet poslechů a nemohu tvrdit, že by mě to sralo (ačkoliv se zvyšujícím se počtem otočení už některé riffy začaly působit ohraně, ale nic zásadního). Pokud však budu upřímný sám před sebou, tak vím, že se k „Sundown (The Flock That Welcomes)“ už nevrátím.

Jaké je tedy resumé? Hádám, že fandům Glorior Belli to není nutno doporučovat, jelikož ti už mají „Sundown (The Flock That Welcomes)“ dávno naposlouchané. Pro nováčky v tvorbě téhle francouzské skupiny může být novinka dobrým odrazovým můstkem, protože si dokážu představit, že kdo nezná starší věci, může být i nadšen. Kdyby však po mně někdo takový chtěl, abych mu doporučil rovnou vrcholné dílo Glorior Belli, vím jistě, že bych ukázal jinam (a nejspíš na „Manifesting the Raging Beast“). Nicméně o ostudu nebo pošramocení pověsti se nejedná ani v nejmenším, takže z tohoto pohledu lze vlastně mluvit o střízlivé spokojenosti.

Glorior Belli

Recenze

Throane – Derrière-nous, la lumière

Napsat komentář
Throane - Derrière-nous, la lumière

Země: Francie
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Sortez vos lames, que nous perdions nos poings
02. Aussi féroces que nous repentons
03. Derrière-nous, la lumière
04. Un instant dans une torche
05. Contre terre
06. Nous blâmons la tempête de nous avoir laissés en plaies
07. A cette chute

Hrací doba: 31:37

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (H.):

Již mnohokráte se mluvilo o tom, že Francouzi patří v současné době v rámci black metalu ke světové špičce. Je to klišé tím začínat recenzi, bezesporu ano, ale když člověk poslouchá nahrávky jako „Derrière-nous, la lumière“, jen těžko se lze takovým velkohubým prohlášením ubránit. Ačkoliv se totiž jedná o debutovou desku a vůbec první nahrávku projektu Throane, buďte si jistí tím, že rozhodně jde o záležitost, jíž se vyplatí věnovat velkou dávku pozornosti. A nebuďme tak skromní, nedržme se tak při zemi – serte na Dark Funeral a podobné vyčichlé moče, protože to nejzajímavější, co black metal v letošním roce nabízí (a snad i obecně současný black metal, nejen ten letošní), najdete právě ve formacích typu Throane.

Při představování Throane ovšem nelze vynechat jednu důležitou věc. Již padlo, že „Derrière-nous, la lumière“ je vůbec první hudební prezentací projektu, a navíc tato vychází pod renomovanou značkou Debemur Morti Productions, což je label, jehož jméno na nosiči jistou úroveň zaručuje. Na otázku, jak se někdo k takové firmě dostane bez předchozího materiálu, je jednoduchá odpověď – samozřejmě sestava.

Jediným členem Throane je totiž jistý Dehn Sora. Tenhle chlapík má na kontě hned několik projektů – z těch nemetalových se jedná o Treha Sektori a Sembler Deah. Rovněž je členem nové sludge/post-metalové kapely Ovtrenoir, jíž letos v lednu vyšlo debutové EP „Eroded“, a krátce byl k vidění i v Glaciation. Hlavně má ale dost slušné jméno na poli metalové grafiky – namátkou v jeho portfoliu najdeme obaly pro Code, Otargos, Vorkreist, Ad hominem a v neposlední řadě i mocné Blut aus Nord.

Již od začátku šlo očekávat, že kvality materiálu na „Derrière-nous, la lumière“ nebudou nízké. Dehn Sora už v minulosti ukázal, že audio tvorba mu nejde o nic méně od ruky než vizuální tvorba a že jeho hudební choutky se směřují k atmosféře a hloubce. Prostřednictvím Throane toto opětovně potvrzuje. Od nahrávky rozhodně nečekejte vzývání bohů 90. či snad dokonce 80. let. Jedná se o – v tom nejlepším slova smyslu – moderní black metal. „Derrière-nous, la lumière“ se ovšem nesnaží o progresi či avantgardu, míří spíš na intenzitu prožitku. A výsledek ukazuje, že je to zcela jistě dobrá cesta.

Jednotlivé skladby se mezi sebou vlastně příliš neliší, snad až na výjimky, jakou je třeba z větší části darkambientní „Contre terre“. V tomto případě to však vůbec nevadí, jelikož síla tkví v celku a ta jednolitost tomu ohromně sluší. Celou deskou prostupuje sugestivní a nervní atmosféra; hlavně se ale hned od úvodní „Sortez vos lames, que nous perdions nos poings“ až do úplného konce daří držet posluchače v šachu a v nepolevujícím napětí. Ačkoliv formálně se nejedná o nejextrémnější záležitost, jakou jste kdy slyšeli, a místo pro agresi tu moc není, tak „Derrière-nous, la lumière“ hypnotizuje konstantním a neutuchajícím tlakem. A nakonec i díky dosti krátké stopáži (nemůžu tvrdit, že bych si nenechal líbit i víc), jež jen lehce přelezla půlhodinku hrací doby, se jedná o velmi intenzivní a koncentrovanou záležitost.

Throane - Derrière-nous, la lumière

A tohle všechno jsou samozřejmě věci, jichž je nutno si cenit. Možná by se mohl najít někdo, kdo si bude stěžovat na skutečnost, že se hudba Throane místy až povážlivě blíží pomalejším kompozicím od již jmenovaných Blut aus Nord, ale upřímně – to už je vlastně hledání negativ za každou cenu. Dle mého tohle nijak nevadí a popravdě řečeno, celkově vzato nevidím žádné neduhy. Působivost a síla „Derrière-nous, la lumière“ totiž vše předčí a zbude jediné – vysoce poutavé dílo.

Stejně jako na začátku a i v dalším průběhu recenze, ani na jejím konci není nutné šetřit superlativy a skrývat nadšení, které je zde skutečně na místě. Opětovně musím zopakovat, že „Derrière-nous, la lumière“ patří k tomu nejpůsobivějšímu a nejzajímavějšímu, co šlo v letošní blackmetalové sezóně doposud slyšet. A to rozhodně není málo. Stojí to za poslech? Jednoznačně ano. Stojí to za dlouhodobé poslouchání? Jednoznačně ano. Stojí to i za koupi? Jednoznačně ano!

Druhý pohled (Skvrn):

Jakkoliv se projekt Dehna Sory skví novotou, založení Throane nelze považovat za krok výrazně překvapivý. Je pravdou, že co do hudby se tenhle Francouz pohyboval hlavně ve vodách dark ambientu, nicméně svou výtvarnou činností s black metalem již nějaký ten rok otevřeně koketoval. A nikterak v té koketérii netroškařil, nebo jsou snad obaly pro Blut aus Nord nebo Archgoat málo? Odpovím si sám: ne, málo to není. Přesto se s rolí blackmetalového přihlížitele – byť ne ledajakého – Sora nespokojil a započal příběh jménem Throane. Hezky stylově, sólo. „Derrière-nous, la lumière“ mě zaujalo okamžitě, na první poslech, a to přestože jsem okolnosti jeho vzniku neznal. Teprve až poté, co jsem zjistil, kdo za materiálem stojí, překvapení (nikoli radost poslechu) opadlo.

Debut Throane vychází přibližně ze tří základních přísad. Úplný základ odkazuje na monotónní black metal stojící na minimálním počtu riffů, jež stojí na mohutném, všeobklopujícím zvuku. K tomu se přidal silný post-metalový vliv především v otázce intenzity a údernosti, což slibuje také velkou potenciální nadstavbu při případném servírování živě. Až na proklamovanou monotónnost by tu tedy byla dnešní moderní škola francouzského post-blacku. Jenže je tu ještě jedna, nezanedbatelná ingredience – ambient, téměř mrtvé plochy, dozvuky metalu a chvíle příprav na další výjezdy.

Throane

A jak že s těmito složkami projekt pracuje? Velmi dobře, i když ne bez výhrad. Důležité je, že celé „Derrière-nous, la lumière“ zní kompaktně a od první minuty jasně přichází s tím, co se po další půlhodinu bude dít. Na absenci silných momentů si není třeba stěžovat, i přestože jsou budovány povětšinou velmi podobě a bez náznaku větších obměn. První příklad je k mání hned na počátku, v podobě „Sortez vos lames, que nous perdions nos poings“. Šťávu ale deska neztrácí, třeba „Un instant dans une torche“ je rovněž parádní zásek uprostřed nedlouhé stopáže. Ale jak jsem řekl, úplně bez výhrad to nebude. Možná by šlo ukázat na malou variabilitu, nicméně 32minutová hrací doba byla volena pravděpodobně právě jako lék na možnou únavu podobným. Občas mi spíš vadí nadužívání darkambientních ploch, tedy pasáží, kde by měl být Sora nejsilnější. Skrze tyto party se dění nikterak neposouvá, spíše jde o pauzy, kterých je pro zdůraznění intenzity možná až přespříliš.

„Derrière-nous, la lumière“ je ale jinak velmi dobrým post-black metalovým dílem plné silných momentů a atmosféry opírající se o vydařený zvuk. Throane má za sebou výborný start, tak teď jen pokračovat a vydat se třeba i cestou koncertní. Kousky z „Derrière-nous, la lumière“ naživo nemůžou zklamat.

Throane

Recenze

Ashbringer – Yūgen

Napsat komentář
Ashbringer - Yūgen

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Solace
02. Oceans Apart
03. Lakeside Meditation
04. In Remembrance
05. Celestial Infancy
06. Yūgen
07. Omen
08. Glowing Embers, Dying Fire

Hrací doba: 55:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Atmosférický black metal – žánr, jenž poslední roky trpí těžkou nadprodukcí a současně absencí většího počtu opravdu geniálních jmen. Samozřejmě v tom není sám, jen u žánru, který máte rádi, vnímáte vše okatěji. Atmosféricky blackové kapely – nejčastěji ty přírodně laděné – rezignují na sebemenší náznak invence, tudíž touha po jménech, která by snad na tomto faktu mohla něco změnit, je hned větší. Stále nejosvědčenější způsob hledání nabízí přebaly, takže máte-li chuť na alespoň jakous takous invenci, na přírodní výjevy s logem z větví zřejmě bude třeba zapomenout. Jinak byste jehlu namísto atmosféricky blackových kupek uschlé trávy hledali marně.

Američtí Ashbringer sice lesy nezavrhli, ale stejně jako na loňském debutu přírodní motiv pojali (na žánrové poměry) netradičně. Letošní putování za invencí přesto skončilo kdesi v půli cesty, možná ještě před ní. Nicméně i když „Yūgen“ nezanechává dojem novátorských orgií, v několika dílčích bodech jsou Ashbringer skutečně sví. Navíc mohu bezpečně prohlásit, že již na druhém albu před námi stojí víceméně hotová kapela s ucelenými vizemi a vědomím, co a jak hrát. Což mimochodem stvrzuje mé mínění o Avantgarde Music jakožto příjemné vydavatelské stálici, která nejenže vydává osvědčená jména, ale také hledá mezi nadějnými, lety činnosti neopotřebovanými spolky.

Základ hudby tvoří uživatelsky přívětivý atmosférický black metal, který místy přechází do post-rockových pasáží („Celestial Infancy“), jindy zase do těch akustických a neofolkovou hudbu připomínajících („Oceans Apart“ a jiné). Drobný háček spočívá v tom, že tenhle odstavec není vytržen z článku o Agalloch, jen Ashbringer od svých krajanů nemálo převzali, ostatně poslechněte třeba „Glowing Embers, Dying Fire“. Nejsou první a rozhodně ne ani poslední, zvlášť když rozpad pravděpodobně povede k ještě většímu nárůstu věrných následovníků. Ashbringer každopádně umějí víc než kopírovat – jsou ve svém konání přímočařejší, údernější, ale stejně jako Agalloch dokážou chytit a jen tak nepustit. Letos se rozpadnuvší legenda sice boduje větší pestrostí, ale silou materiálu nejsou Ashbringer nakonec příliš pozadu, což je, nechoďme kolem horké kaše, vlastně pořádný kompliment.

Zmíněné ingredience jsou Ashbringer schopni nenásilně proplétat bez hmatatelných šablonek. Skladby neoplývají bouřlivou komplikovaností ani výjimečnými instrumentální výkony, ale proč taky, když je všechno vynahrazeno zřetelnou schopností skládat smysluplně. Hudební cesty Američanů nejsou slepé, touha vdechnout jednotlivým celkům vývoj a lehkost mě okouzlila svou všudypřítomností. „Yūgen“ navíc nepostrádá silnou atmosféru a co především, ani emoce, přičemž i v jejich rámci lze vnímat vývoj korespondující s plynulým obměňováním hudebního výraziva. V přirozeném střídání nálad Ashbringer zkrátka ukryli další část ze svého nesporného talentu.

Ashbringer

Svůj skladatelský um pak kapela nechala vyniknout v úvodních řádcích zmíněnou jasnou vizí. Celistvost, která neskončila díky chváleným atributům neustálým omíláním toho samého, nemohu označit jinak než za příkladnou. A nezapomínejme, 55 minut stopáže je pořádný ranec, jen Ashbringer mají své nosné svalstvo zatraceně zpevněné a necelou hodinu hudby předkládají bez příležitosti k sebemenšímu náznaku nudy.

Tím bych povídání o novince Ashbringer počal končit. „Yūgen“ je deska celistvá a skladatelsky parádně zvládnutá, ale co především, deska krásná. Američané stojí za nahrávkou s duší, za nahrávkou, jež žije svým vlastním životem, byť s nepříliš vzdáleným genetickým řetězcem od pravděpodobných zdrojů inspirace. Ashbringer v roce 2016 ale i tak hrají první ligu atmosférického black metalu a se svým novým přírůstkem za mnou mohou na konci roku zaskočit a poptat se, zda neskončili na pomyslné žánrové bedně vyhrazené třem nejlepším. Určitě nejde o předem prohraný boj.

Minirecenze

The Shiva Hypothesis – Promo 2015

Napsat komentář
The Shiva Hypothesis - Promo 2015

Země: Nizozemsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 1.12.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 20:34

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Shiva Hypothesis

Vždycky mě bavilo vyhledávat a objevovat nové kapely. A to ať se budeme bavit o již zavedených jménech, která mi do té doby unikala, anebo začínajících talentech. Na druhou stranu, u začínajících formací onen talent může být leckdy docela diskutabilní a často se člověku stane, že spíš sáhne do hovna. Nizozemci The Shiva Hypothesis patří právě do té druhé jmenované sorty a my si teď zkusíme povědět, jak jsou na tom s talentem… zdali je to dobré, anebo se jedná o sáhnutí do vy-víte-čeho…

The Shiva Hypothesis jsou skutečně teprve na začátku své cesty a dodnes za sebou mají jen koncertní činnost a loňský třískladbový kraťas, na nějž se zaměříme (ačkoliv kapela již aktuálně pracuje na svém dlouhohrajícím debutu). Nicméně ani tyto okolnosti The Shiva Hypothesis nijak nebrání v ambicích. Skupina se hned na první pohled snaží působit dojmem, že se nejedná o nějaké nazdárky, což lze považovat za sympatickou skutečnost, protože nějaká dravost a zdravá drzost by k mladým kapelám patřit asi měla. Ony ambice se projevují v textové stránce, zajímavých fotkách a třeba i ve faktu, že si The Shiva Hypothesis hned na demáči vyšlápli na devítiminutovou kompozici. To všechno vypadá dobře, ale podtrhnout by to měla i hudební stránka. A v tomto případě už mě Nizozemci nedokázali úplně přesvědčit.

Vadí mi především to, že ten jejich black / death metal je prostě… absolutně nevýrazný a obyčejný. Ti muzikanti zcela zjevně umějí hrát velmi dobře, hráčské výkony jsou kvalitní. Zvuk je taktéž dobrý, a ačkoliv je nahrávka značena jako demo, ve skutečnosti splňuje veškeré technické nároky. Tady všechno v pohodě. Nicméně po skladatelské stránce mě The Shiva Hypothesis nedokázali moc zaujmout a i navzdory nějaké formální úrovni jsem si z těch dvaceti minut neodnesl jediný pořádný riff, motiv, kulervoucí pasáž nebo skutečně zajímavý moment.

Trochu slušnější jsou jenom chvíle, v nichž se kapela opustí obyčejný metal a zkusí to trochu ozvláštnit. Krátké zvolnění v „Praedormitium“ nebo lehčí pasáž ve středu „Maze of Delusion“ jasně ukazují, že sami The Shiva Hypothesis jsou si vědomi toho, že dnes už je třeba nějakého nadstandardu, aby posluchače zaujali. Jenže se jedná jen o kraťoučké záblesky potenciálu, které však v kontextu celé nahrávky nic neřeší. Naopak v metalu, jenž je přece jenom tou stěžejní náplní dema, zůstal jakýkoliv teoretický potenciál nenaplněn a Nizozemci se utápějí v bezejmenném davu dalších kapel, jež se snaží udělat díru do metalového světa.

The Shiva Hypothesis

Úplně bez potenciálu The Shiva Hypothesis nejsou, a jak už několikrát padlo, ambice jim zjevně nechybí. Jenže to není všechno a k tomu, aby mohli začít posluchače zajímat, by potřebovali mnohem větší osobitost. Ve zlepšení však moc nevěřím, protože k němu Nizozemci nemají důvod, když už teď jim snad všichni kromě mě, kritiku nevyjímaje, lížou prdel, jak je to skvělé a dokonalé. Což mi připadá dost smutné, když v reálu je to prostě… jen průměr s ambicí.

Recenze

Blliigghhtted – Into the Cunt of the Witch

1 komentář
Blliigghhtted - Into the Cunt of the Witch

Země: Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Black Flame I: Life Is a Prison
02. Black Flame II: Keep Your Light from Me
03. Black Flame III: Death Is Life
04. Illusion I: Religion
05. Illusion II: Pleasure, Pain and Pedophilia
06. Illusion III: Suicide Is Painless
07. Death I: Unknown, Unknowable, Uncertain
08. Death II: Ejaculating into Darkness
09. Death III: Black Flame Is Refusal
10. Suicide I: Chaos Everywhere
11. Suicide II: Naked Life
12. Suicide III: Certainty Is Illusion

Hrací doba: 38:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Zvrácená formace Blliigghhtted vtrhla do světa undergroundové muziky s opravdu úctyhodnou vervou. V roce 2014 vyšel jeden demosnímek „Which of You Have Done This?“, který byl pouhou předzvěstí toho, co následovalo v roce následujícím. V průběhu dvanácti měsíců s kódovým označením 2015 (dle gregoriánského kalendáře, samozřejmě) totiž Blliigghhtted vyplivli tři dlouhohrající desky „Zeroes“, „No Temple“ a „Kosmoskampf“ a mezi nimi ještě další víc jak půlhodinu hudby v rámci splitka s Italy Red Bible Black.

V roce 2016 jako by tvůrčí přetlak ustal, protože žádné desky nevycházely, a to ani u personálně spřízněných projektů Viranesir či Yayla. Jak se ovšem ukázalo, když byla ohlášena nová nahrávka „Into the Cunt of the Witch“, háček asi vězel v něčem jiném. Hlavní tvůrčí silou v pozadí Blliigghhtted totiž byla Ruhan (nebo také Ruhanathanas), která v loňském roce spáchala sebevraždu. „Into the Cunt of the Witch“ je tedy posledním albem. Jeho materiál byl složen ještě v době, kdy Ruhan žila, ale nahrávání a dotažení již proběhlo bez ní (což si prý přála, aby došlo k dokončení desky). O texty se na rozdíl od předcházejících počinů Blliigghhtted postaral Emir Toğrul (všechny nástroje vyjma bicích) a i bez jejich přečtení je už jen z názvů skladeb jako „Life Is a Prison“, „Death Is Life“ nebo „Suicide Is Painless“ zřejmé, co je jejich tématem. Když už jsme ale u toho, je nutno dodat, že texty na „Into the Cunt of the Witch“ jsou svým způsobem dost zvláštní, hlavně při vědomí, že se nejedná o pózu, ale že za tím stojí skutečný příběh a smrt. Rozhodně stojí za čtení při poslechu, neboť pak dojde k umocnění zážitku.

Pro člověka znalého dřívějších nahrávek Blliigghhtted asi „Into the Cunt of the Witch“ po hudební stránce nebude nějakým extrémním překvapením, jelikož gró zůstává nezměněno. Opětovně se jedná o mocně chorobný špinavý blackmetalový hnus. Může se zdát, že se Blliigghhtted vlastně jen opakují, ale na druhou stranu, ta jejich produkce je natolik intenzivní a natolik nemocná, že to ani na čtvrtý pokus nenudí. Rozdíly jsou sice jen kosmetické, ale nějaké přece jenom jsou. „Zeroes“ a „Kosmoskampf“ sázely na malý počet dlouhých kompozic, ale novinka se svým pojetím blíží spíše k „No Temple“, což v překladu znamená, že operuje s větším počtem zběsilých kusů. Ačkoliv je pravda, že mnohé z nich na sebe navazují tak plynule, že to je skoro jedno.

Tu a tam se samozřejmě objeví i nějaký dejme tomu pomalejší moment, například hned ve druhé „Black Flame II: Keep Your Light from Me“, nicméně pomalejší v podání Blliigghhtted stále znamená ultimátní zvrácenost a leckde se stává, že i pod nějakou pocitově ne tak agresivní pasáží stále jedou zvířecí bicí. Právě animálnost a pocit jakéhosi nezkrotného amoku a šílenosti, jaký z muziky vyvěrá, je jednou z hlavních předností Blliigghhtted a „Into the Cunt of the Witch“ v tomto ohledu nijak nezaostává. Nicméně pozor – i navzdory tomu se nejedná o tupou řezanici a v rámci nastavených mezí se jedná o vcelku propracované skladby. Je ovšem pravda, že to není zrovna lehký úkol tam tohle slyšet…

Blliigghhtted

Nebudeme si nic nalhávat, Blliigghhtted hrají docela extrém a nejedná se o lehce stravitelnou záležitost. Já osobně mám z produkce Merdümgiriz (a teď mám na mysli především ty projekty točící se okolo Emira Toğrula, majitele labelu) naposloucháno relativně dost, už vím, co od toho čekat, a přistupuju k tomu s tím, že půjde o zkurveně temnou záležitost s chaotickým oparem. A přesto s každým novým albem docela bojuju, protože to snad ani nelze strávit na dva, tři poslechy. Stejně tak se to mělo i s „Into the Cunt of the Witch“, které potřebovalo čas, aby se z té změti odpornosti začaly nořit momenty jako třeba „chóry“ v „Death II: Ejaculating into Darkness“, ale je to tam, opět jsem si v tom dokázala najít to svoje. Nicméně vzhledem k tomu, jak zvěrsky ta deska zní (hlavně na první poslech a hlavně v momentě, kdy neznáte starší věci), plně pochopím, pokud to někdo zahodí po prvním poslechu s tím, že je to prostě bordel. Což svým způsobem jistě je, akorát já to myslím jako pochvalu.

Recenzi snad ani nelze ukončit jinak než obligátním prohlášením, že pokud jste si svojskou produkci Blliigghhtted oblíbili v minulosti, pak vás „Into the Cunt of the Witch“ dostane taktéž, jelikož si Turci drží svou laťku – specifickým týráním kytary počínaje, zmagořenou palbou bicích pokračuje, hnusnými vokály konče. Všechno tam je, bez slitování to posluchače ničí ohavnou atmosférou a navíc to v sobě ukrývá hned několik moc silných chvilek. Krása Blliigghhtted tkví v jejich odpudivosti.

Na závěr ještě dodatek. Vzhledem k tomu, jak dobrá všechna čtyři alba Blliigghhtted jsou, je velká škoda, že kapela fungovala takto krátce, ve své podstatě se vše hlavní událo během jediného roku. Nevěšme ovšem hlavu, neboť turecké šílenství dozajista nekončí úplně. Věřím tomu, že Emir Toğrul už ve své noře kutí další počin Viranesir, což je obdobná hnusota.

Blliigghhtted

Minirecenze

Wrath of the Weak – Weight

Komentáře: 11
Wrath of the Weak - Weight

Země: USA
Žánr: drone / black metal
Datum vydání: 19.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 27:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

Drtivou většinu veškerých námi recenzovaných nahrávek tvoří aktuální desky. Od momentu vydání články dělí zpravidla menší počet měsíců, v tom lepším případě (a uznávám, že většinou ne v tom mém) jen pár týdnů. Je tedy nanejvýš logické, že inkriminovaná hudba pochází od aktivních, v době recenzování nahrávky hrajících a skládajících spolků. Nicméně existují i výjimky a jedna z nich přichází právě dnes. Americký alternativně blackmetalový projekt Wrath of the Weak sice ukončil činnosti v roce 2010, avšak jeho poslední počin, EP „Weight“, vyšel až letos, šest let od ohlášení rozpadu.

Důvody pro tento krok bych vám sdělil rád, jenže veškeré pátrání skončilo bez valnějšího úspěchu, a spokojit se je třeba jen s odhadováním. Vše naznačuje, že na letošní nahrávku zřejmě žádný následovník nenaváže. Ústřední postava projektu pokračuje s hudebním vyjadřováním se v ambientním projektu Nested a o pokračování Wrath of the Weak stejně jako všemožné portály mlčí. No nic, pátrání s úlevou předávám kolegům z detektivního a raději se zastavím u hudby.

I když, i zde se to neobejde bez otazníků. Wrath of the Weak podle všeho kombinovali prvky black metalu, ambientu, dronu, noisu, prý i shoegazu, a to v rozličných poměrech. Novinka nic takového nevyvrací, byť žánrově bohatá zas tolik není. Celé „Weight“ těží z nemocně monotónního drone/blackmetalového minimalismu. Nahrávka se skládá z minimálního počtu riffů, které nepodstupují žádné změny a vytrvale smyčkují, co to jen jde. „Growing in Reverse“, „A Noose Around the Neck of the Past“ je pak dvojice skladeb, jíž se to daří nejpřesvědčivěji.

Nyní ovšem přibude informace zcela klíčová. Na poslech jsou Wrath of the Weak strašně nepříjemní, za což může jen a jen zvuk, který přichází s naprosto zločinnou dynamikou. DR měřič se usadil na hodnotě 3, což objektivně činí „Weight“ absolutně neposlouchatelným. Jenomže Wrath of the Weak mají v tom nepřehledném hlukovém špuntu jakési zvláštní kouzlo, a ačkoliv uši pod tlakem valící se plochosti protestují (i těch necelých 28 minut je strašný nápor), samotný hudební materiál mě nakonec zpravidla přesvědčí setrvat. Jakákoliv písňově založená deska by neměla šanci, ale zde se u všeho toho zvukového štěpení, komolení a deformování naprosto zvráceně bavím, zřejmě terapie.

Vážněji. Lepší zvuková péče by „Weight“ samozřejmě prospěla, člověk by se nemusel nikterak přemáhat, aniž by byl ochucen o dronující kytary, které by v hudbě zůstaly zachovány tak jako tak. Momentálně považuji novinku Wrath of the Weak spíše za řádnou kuriozitu s ušlapanou atmosférou, pro jejíž objevování je třeba zahodit veškeré zásady kultivovaného poslechu. Volně přeloženo, objektivními měřítky neposlouchatelný paskvil, těmi subjektivními úchylná očista k zapadajícímu slunci nejen v přímořských končinách.

Recenze

Grey Aura – Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort

Napsat komentář
Grey Aura - Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Blood Music
Původní vydání: 10.11.2014, selfrelease

Tracklist:
Disc I:
01. Introductie
02. Naar het noorden
03. Bereneiland
04. Keerwijck
05. Tweestrijd
06. De wind blies
07. Kruiseiland
08. De kust van Nova Zembla

Disc II:
01. Een bevriezende zee
02. Tussenspel I: Vorst
03. Het behouden huys
04. Monotonie en isolatie
05. Winterkou
06. Bedrog
07. Tussenspel II: Een open zee
08. Ijshoek
09. Ziekte
10. Nu alle troost ontbrak

Hrací doba: 83:26 (36:40 / 46:46)

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Amygdala Agency

Musím se přiznat, že finský label Blood Music mi k srdci nijak zvlášť nepřirostl. Není v tom na vině jejich hudební portfolio, jako spíš ostatní věci okolo. Počínaje trochu zvláštní cenovou politikou, pokračuje leckdy prapodivným počítáním cen dopravy, konče strategií „plaťte prachy navíc, abyste si něco mohli objednat o den dřív“, což je při kolikrát stokusových nákladech docela svinské a efektivně to znamená, že kdo není členem jejich placeného elitního klubu, tak má prostě pech a může si to koupit akorát tak za půlroku na Discogs za €500 (a to se rozhodně nebavíme o těch jejich extrémních boxech, kde základní cena začíná na téhle částce). Jednoduše mi zrovna tahle firma není úplně sympatická.

Na druhou stranu, i přesto všechno musím uznat, že mnohdy vydávají velmi pěkné věci. Mnohdy i tak moc pěkné, že jsem překousnul své antipatie a pár kousků z jejich shopu si taktéž objednal. Nelze jim upřít, že se postarali o vinylové edice některých velmi dobrých alb, a od doby, co se pustili i do vydávání nové hudby, jim nejde upřít ani jistý čuch na vyhmátnutí zajímavých formací. Ostatně, vcelku nedávno jsme si zde povídali třeba o Rïcïnn, což byla tuze dobrá muzika a taktéž to pustili do světa právě oni.

Nizozemští Grey Aura jsou zdánlivě další hodně zajímavou skupinou, kterou Blood Music ulovili do svých osidel. Přesně s tímhle jsem šel do poslechu jejich debutu „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ (původně vyšel digitálně v roce 2014, nyní v CD reedici finské firmy), jehož název bych si tedy nedokázal zapamatovat ani za zlaté prase. Nicméně jaksi nemohu říct, že by mne Grey Aura jednoznačně přesvědčili a že bych si z jejich alba sednul na prdel. A to ačkoliv jsem s deskou strávil vysoce nadstandardní množství času a skutečně jí dal prostor na uzrání, což zrovna v tomto případě asi byla nutnost, když o tom člověk chce veřejně prezentovat svůj názor. Na následujících řádcích se pokusím to trochu objasnit a snad si z toho něco odnesete…

Vlastně ani nelze začít ničím jiným než prohlášením, že „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ je už od pohledu zdálky velmi ambiciózním počinem. Zaprvé se jedná o nadité dvojalbum, v jehož útrobách na vás na ploše dvou disků čeká více jak 80 minut hudby. Zadruhé je to i velmi zajímavý koncept, který se točí okolo nizozemského mořeplavce Willema Barentse (resp. Barentsze v originálním znění), jenž se svého času snažil najít severní cestu do Asie po moři. Při své třetí výpravě s posádkou uvízl na ostrově Nová země, kde museli přežít takřka rok, aby nakonec zemřel při zpáteční cestě. Dnes je po něm pojmenováno hned několik věcí, mimo jiné třeba Barentsovo moře, jež omývá právě Novou zemi. Grey Aura navíc látku uchopili dost zodpovědně, a dokonce o Barentsově životě napsali 60stránkovou knihu, která je součástí fyzické edice alba.

I na dramaturgii „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ je znát, že jde o koncepční počin, jelikož oběma disky se proplétají atmosférické vsuvky, mnohdy i s mluveným slovem. Plus možná za zmínku stojí i skutečnost, že nejde o žádné levné samply, ale že si prý Grey Aura veškeré zvuky nahráli sami a na proslovy si pozvali herce zastávající jednotlivé role skutečných historických postav. Takováhle intermezza alba mnohdy dokážou zabrzdit, neřkuli rovnou zničit, ale je pozitivní, že zrovna v tomto se tak neděje. Nejspíš i z toho důvodu, že se jedná o přirozenou součást celku a že nejde o nic vzácného. Považte sami dle výčtu, protože do téhle sorty lze zařadit „Introductie“, „Keerwijck“, „Kruiseiland“, „Winterkou“ a „Ziekte“ a částečně i sem tam pasáž ostatních písní (třeba „Monotonie en isolatie“).

Grey Aura

Všechno asi zatím zní docela zajímavě a nejspíš bude znít i poté, co prozradím, že se Grey Aura hudebně pustili do chytřejšího a vrstveného black metalu. Což je dle mého názoru dobrý odrazový můstek pro poutavé zpracování příběhu, v němž někdo na rok uvízne v zamrzlé pustině a musí zde přežít. Tím pádem jsem se pustil do práce a nijak mě neodradilo, že po prvním poslechu jsem z toho moc moudrý nebyl. Cítil jsem ovšem potenciál k tomu, aby „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ vyrostlo. Problém ovšem nastane v momentě, kdy to průběžně posloucháte tři měsíce (nedělám si srandu) a ono… jaksi furt skoro nic.

Asi takhle – „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ není hloupé album, to fakt ne. Rozhodně je cítit, že Grey Aura k celému dílu přistupovali s velkou pečlivostí a že jim navíc nechybí notná dávka talentu. Lze zde nalézt množství povedených pasáží, z prvního disku třeba v „Tweestrijd“ nebo „De kust van Nova Zembla“, ale obecně vzato bych řekl, že druhý disk je o něco povedenější. Snad i proto, že působí trochu naléhavěji a temněji. Varlata do ohně bych za tuhle informaci sice nedal, ale asi to souvisí i s vývojem příběhu, protože pokud se mi správně podařilo pochopit googlovské rádoby překlady nizozemských textů, tak na konci prvního CD dojde k uvíznutí na Nové zemi a na druhém se odehrává pobyt v zamrzlé pustině.

I přes veškeré klady se ale nemohu zbavit dojmu, že jsem čekal prostě víc. „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ se poslouchá velmi dobře a místy i bez uzardění baví, ale že by šlo hovořit o nějakém uhranutí či vysloveně strhnutí do vyprávěného příběhu… to bohužel nikoliv. A navíc se mi ještě stalo, že jsem se snažil meritu atmosféry dopátrat tak dlouho, až se mi to nakonec jaksi přeposlouchalo a některé riffy mě začaly spíš rozčilovat (asi nejžárnějším příkladem budiž „De wind blies“).

Inu, zjevně jsem šel s očekáváním příliš vysoko a „Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort“ tuhle laťku nedokázalo dorovnat. Což může být vůči Grey Aura trochu nefér, ale prostě bych lhal, kdybych tvrdil, že nejsem trošku zklamaný, protože jsem prostě doufal v o poznání silnější zážitek, než jaký jsem nakonec dostal. I navzdory tomu však zůstává neoddiskutovatelným faktem, že Grey Aura mají jistý talent i schopnosti a z tohoto úhlu pohledu se asi nebudu bránit poslechu dalšího počinu (ačkoliv hnát po hlavě se také nebudu). Klidně se vám to může zdát jako srabské otupování kritických hran, abych to neshodil až příliš, a že neumím na plnou hubu říct, že mě to nesebralo, ale v tomto případě to skutečně cítím takhle rozpačitě a rozpolceně. Formální kvality slyším a uznávám, jsou tam a nejsou a nízké, ale za srdeční sval mě debut Grey Aura jednoduše nechytil. Což samozřejmě neznamená, že vy nemůžete být úspěšnější.

Grey Aura - Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort

Recenze

Neige et noirceur – Les ténèbres modernes

Napsat komentář
Neige et noirceur - Les ténèbres modernes

Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.6.2016
Label: Sepulchral Productions

Tracklist:
01. Si vis pacem, para bellum
02. Battlespirit
03. Walpurgis 1917
04. La saison des morts
05. La mécanique de Lucifer
06. Post mortem
07. Ciel d’acier
08. Felgrau
09. Des spectres
10. Adieux

Hrací doba: 39:55

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Jméno Neige et noirceur snad není nutno nějak zdlouhavě představovat. Jednak se jedná o formaci, která si již za dobu svého působení (byť je to aktuálně jen lehce přes jednu dekádu) stihla vydobýt nějaký status v rámci undergroundového black metalu; nehledě na skutečnost, že tento projekt navíc patří k pověstné quebecké žánrové líhni. Druhak se pak jedná o formaci, s níž se na našich stránkách rozhodně nesetkáváme poprvé, naopak jsme se Neige et noirceur zabývali v nejedné recenzi…

Jedna z těchto recenzí se týkala třeba donedávna poslední desky „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“, jež vyšla v březnu roku 2014. Nebudu napínat vaši paměť, protože je mi jasné, že jistě máte všichni důležitější věci na zapamatování, než abyste nosili v hlavě, co jsem zrovna já napsal v jaké recenzi před dvěma lety, takže rovnou připomenu, že tenkrát se jednalo o velice kladnou kritiku. No, a i vzhledem k tomuto faktu – tedy že všechna má dosavadní setkání s muzikou Neige et noirceur byla pozitivní – jsem se samozřejmě nijak nerozpakoval ani nad poslechem letošní novinky, jejíž název zní „Les ténèbres modernes“ neboli „Moderní temnota“.

Není však třeba lekat se názvu, Neige et noirceur model 2016 rozhodně neznamená odklon k nějakému modernímu pojetí metalu. Stále se jedná o blackmetalovou syrovost. Nicméně i navzdory tomu „Les ténèbres modernes“ jisté změny přináší. A hned mohu prozradit, že se z mého pohledu se bohužel nejedná o trefu do černého.

Jakousi změnu ostatně věští už samotná obálka „Les ténèbres modernes“. Ta je na první pohled náladově docela jinde než artwortky předešlých alb, z nichž byla cítit nevlídná mrazivost, tedy jeden z těch stěžejních prvků dosavadní tvorby Neige et noirceur. A právě tohle mi na „Les ténèbres modernes“ poněkud schází, protože jakkoliv se i tentokrát jedná o black metal špinavějšího rázu, postrádám onen misantropický nádech, jenž byl na starších deskách dávkován plnými hrstmi. Novinka tím pádem působí trochu obyčejněji, což dozajista není zrovna pozitivní zjištění, zvláště vezmeme-li v úvahu, že ani dříve Neige et noirceur nezdobil vybroušeně originální sound.

Vedle toho mi na „Les ténèbres modernes“ vadí značná nevyrovnanost materiálu. A to zamrzí i z toho důvodu, že nahrávka je už jen dle názvů skladeb zcela zjevně tematicky sevřena. Nicméně několik povedených písní se přece jenom najde. Baví mě hned úvodní „Si vis pacem, para pellum“, jež zaujme naléhavým vyzněním předpovídajícím zlé časy. Podobně zajímavě na mě působí taktéž „La saison des morts“, „Post mortem“ nebo „Des spectres“. A vlastně i kusy, které se již vzdalují black metalu a blíží se více k dronu, nejsou špatné, což se týká „Felgrau“ a závěrečné „Adieux“, v níž velkou roli hrají samply a zvuky války.

Na druhou stranu je tu třeba nepříliš záživná vypalovačka „Walpurgis 1917“ nebo taktéž poměrně obyčejná „Ciel d’acier“, byť v té se ještě pár slušných riffů najde. „La mécanique de Lucifer“ zaujme leda tak postupným zpomalováním, díky němuž hutný závěr vyznívá slušně vygradovaně, ale první půle skladby není ničím jiným než standardním blackmetalovým riffováním. Naopak „Battlespirit“ zase nutí posluchače takřka po celou dobu přemýšlet, kde už něco takového slyšel, protože některé obraty s veškerou úctou k Neige et noirceur vyznívají poměrně nepůvodně. Ani nemluvě o tom, že jisté motivy téhle písně se mi zdají trochu tupé.

Neige et noirceur

Nicméně když člověk srovná počet povedených skladeb a počet songů, k nimž lze mít výhrady, pak nám čistě z převahy té první jmenované množiny vyjde, že „Les ténèbres modernes“ není špatným albem. Tak to skutečně je, protože ačkoliv jsem byl po prvním poslechu dost zklamaný, s postupem času deska prokoukla a odhalila, že se na ní nacházejí i kvalitní nápady. Stále si ovšem nemůžu pomoct, že starší nahrávky na mě zapůsobily o něco silnějším dojmem. Navzdory tomu je „Les ténèbres modernes“ albem, jaké bych si byl ochoten za nějakou rozumnou cenu koupit (a nutno dodat, že cena necelých €7, za niž Sepulchral Productions CD aktuálně prodávají, rozumná skutečně je).