Archiv štítku: black metal

Recenze

||| – Lines & Lands

Napsat komentář
||| - Lines & Lands

Země: Itálie
Žánr: post-black metal / ambient
Datum vydání: 25.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. A Mirroring Sleep
02. Line |
03. Line | (reprise)
04. Line ||
05. Line || (reprise)
06. A Sleeping Mirror

Hrací doba: 26:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
|||

Matteo Gruppi je vcelku činorodý chlapík, který svou činorodost začal projevovat teprve nedávno, ale na druhou stranu – vůbec se od té doby nefláká. Se svým hlavním projektem Chiral už má na kontě pěkných pár nahrávek, mezi nimiž nejvíce vyčnívají dvě dlouhohrající desky, dvě splitka a jedno ípko. Vedle toho má na triku i experimentálnější projekt Il Vuoto, s nímž rovněž vydal jedno album a dále mimo jiné split „Senseless Painful Lives in Tears“, o němž jsme si tu v recenzi povídali před nedávnem. To mu zjevně nestačí, tudíž se pustil do další formace, jejíž název zní ||| (pozor, nejedná se o římskou číslici, skutečně to jsou tři čáry, nikoliv tři písmena I).

Sám muzikant tvrdí, že se v rámci ||| pustil do kombinace lo-fi black metalu, noisu a ambientu. Hned na začátek musím tuhle škatulku rozporovat, protože noisu je na debutovém EP „Lines & Lands“ co by se za nehet vešlo (náznak soft noisu maximálně tak v „Line I (reprise)“), spíš ještě míň (Radek Kopel by chlapce vyškolil, zač je toho hluk!). A o ambientu jsou pouze mezihry, z nichž všechny vyjma závěrečné skladby „A Sleeping Mirror“ jsou dosti krátké. A když už jsme u toho, tak lo-fi black metal bych si taky představoval ještě o notný kus špinavější a primitivnější, aby tomu šlo říkat lo-fi.

Kdyby to bylo na mně, tak bych řekl, že ||| je prostě post-black metal… dobrá, ať nežeru, tak post-black cáknutý ambientem, protože ta intermezza, intro a finální song tam jsou (byť nutno dodat, že je to klasicky black, nebo ambient, ne kombinace black metalu a ambientu). Nicméně ta „poštovní“ melodika je v oněch blackmetalových skladbách citelná, což je krásně slyšet zejména v „Line ||“, o jemnějších akustických předělech (a teď nemám na mysli mezihry) ani nemluvě. Řekněme, že přece jenom je asi pravda, že je to zde servírováno v poněkud ušpiněnějším zvukovém hávu, než v rámci post-blackmetalových záležitostí bývá zvykem, ale rozhodně to není natolik ošklivé, abych uznal pojmenování lo-fi, které má být vyhrazeno jen těm echt kanálům. Prostě to má celé blíže řekněme k novějším Blaze of Sorrow (abychom zůstali v Itálii) než ke skutečnému peklu (což pro někoho z vás samozřejmě může být spíš plus).

Což o to, tohle všechno by ještě nemusel být problém, však já mám nakonec styl vcelku na salámu a vlastně mě ani nijak neuráží, že se moje představy podob různých žánrů evidentně rozcházejí s představou autora „Lines & Lands“. Trošku mě ovšem dráždí, že je ta muzika taková… mělká. A je to pocit, jaký jsem měl již u Chiral i Il Vuoto (poslední jmenovaný projekt z toho vychází ještě nejlépe) – jako by se Matteo Gruppi snažil, aby jeho tvorba byla hluboká a působivá, ale ta snaha je moc násilná a očividná, nevěřím tomu, nepůsobí to na mě, přijde mi to ploché. Výsledek tím pádem vyznívá poněkud obyčejně.

To, co jsem právě řekl, přesně vystihuje i mé dojmy z „Lines & Lands“. Je znát, že nad tím autor přemýšlí – už jen dle názvů skladeb i skutečnosti, že každá píseň má svůj vlastní artwork, které jsou všechny stylově sjednocené (super nápad, vážně) – ale samotná hudební produkce mě nechává chladným. Navzdory jistým schopnostem i potenciálu, které tam bezesporu jsou. On ten muzikant není nějaké dřevo, jenže je cítit, že ambice míří mnohem výše a na vyšší laťku už prostě ||| nemá. Třeba to jen není určeno mým uším, tudíž to nedokážu správně nacenit – ostatně se tady někde válí přehrávač, tak neváhejte zkusit – nicméně já bohužel přesvědčen nejsem.

Recenze

Profanatica – The Curling Flame of Blasphemy

Napsat komentář
Profanatica - The Curling Flame of Blasphemy

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.7.2016
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Ordained in Bile
02. March to Golgotha
03. Magic & Muhr
04. Black Hymna
05. Host Over Cup
06. Rotten Scriptures
07. Yahweh Rejected
08. Bleed Heavenly Kingdom
09. Vile Blessing
10. Curling Flame

Hrací doba: 36:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

Pokud se lidé baví o blacku metalu, jeho tradici a historii, tak se obvykle zastaví nejdéle u severských klasik druhé vlny a na severu pak mnohdy zůstanou, i když se třeba řeč stočí na ty nejranější počátky. No ale všichni víme, že ta první vlna se probouzela takřka všude možně po světě (udělejte mi radost a znalecky přikyvujte) a k volání Ďábla nebyli hluší ani v hlavní baště křesťanského pokrytectví. Debata o tom, co byla první blackmetalová nahrávka v USA, by asi neměla jednoznačného konce, takže uveďme, že mezi ty první patřili Von, Demoncy a Profanatica, kteří jsou evidentně předmětem tohoto článku.

O historii Profanatica bych se rád otřel co nejstručněji. Ono by rozhodně bylo o čem psát, dokonce i o věcech, ze kterých by znejistěl i ten největší samozvaný neznaboh a nemrava. Ale to ať si v případě zájmu každý dostuduje sám. Důležité je, že v prvotní fázi (1990-1992) Profanatica vyprodukovala jen několik krátkých nahrávek a po nahrání svého prvního alba se kapela rozpadla. Oficiální debut tehdy dokonce ani nevyšel, protože finální záznam byl zničen a kdo ví, co by se s odkazem kapely stalo, kdyby ty nejkultovnější skladby nebyly zvěčněny na desce Havohej – „Dethrone the Son of God“. Ale pro nás je tím nejdůležitějším skutkem obnovení Profanatica bubeníkem/vokalistou/lídrem Paulem Ledneym v roce 2001. Po několika letech zdánlivého přešlapování na místě byl do kapely povolán John Gelso, jenž v počátcích kapely také přispěl svým nezanedbatelným dílem. Reuniony starých fotrů, co si zasteskli po mladých letech v kapele, jsou obvykle mor, protože až na těch pár koncertů, jimiž vezme zavděk asi každý fanda, pak s největší pravděpodobností dojde i na vydání dosti slabé desky. Což ale není případ Profanatica. Nejenže v roce 2007 vydali hodně dobré album „Profanatitas de domonatia“, ale dokonce jej o tři roky později trumfli s „Disgusting Blasphemies Against God“. A letos tu máme již desku čtvrtou „The Curling Flame of Blasphemy“, jež odkazu Profanatica rozhodně ostudu nedělá (o třetí „Thy Kingdom Cum“ se ještě otřu).

Na black metal v podání Profanatica je třeba si vypěstovat chuť. Asi jako na prcání pořádně macatých bab, což někdo zmlsaný kultem vychrtlé peroxidky (nebo vypiplaným, přeblástěným „norse-core“ blackem) nemusí chápat, ale o to větší zábava pak tohle vlnivé šukáníčko je. Profanatica vždy byla všechno jen ne melodická nebo progresivní (v klasickém slova smyslu). Regrese každým coulem, rouhavé dřevní riffy smrdící sírou a raným satanským  metalem à la Necrovore, Bathory („The Return……“, „Under the Sign of the Black Mark“), Hellhammer, Incantation či Possessed a nad tím vším ten nejostřejší, ohavný vokál Paula Ledneyho.

Profanatica

Co ovšem považuji za úctyhodné, je fakt, že Profanatica nestojí na místě, vyvíjí se a navzdory výše uvedenému, přistupuje ke své hudbě chytře. „The Curling Flame of Blasphemy“ je toho příkladem. Kapela už z rukávu netahá a snad ani nechce tahat nakažlivé „hity“ jako „Weeping in Heaven“, „I Arose“ nebo „As Tears of Blood…“. Reziduum raných devadesátek nejvíce přetrvávalo na debutu „Profanatitas de domonatia“ v podobě opravdu chytlavých a svým způsobem až zvráceně „veselých“ riffů, ale věci se záhy počaly zvrhávat v horší směr. Chuť přinést co nejprimitivnější, nejhnusnější zloblack vykrystalizovala v „geniálně tupé“ „Thy Kingdom Cum“.

Zatímco některé kapely se snaží vykreslit mocnosti pekla jako cosi romanticky-vznešeného a posvátného, Profanatica zplodili retardovaného, groteskního čorta, co se sadisticky-zvířecím potěšením týrá, mučí a bije. „Thy Kingdom Cum“ přesně takové bylo; ve své zvrácené pitvornosti až fascinující deska, ale jinak není vůle si ji připomínat a už vůbec po mně nechtějte, abych si z ní vybavil jediný riff…

No, a „The Curling Flame of Blasphemy“ lze shrnout celkem jednoduše. Stále se jedná o 100% Profanaticu, o tom žádná. Ale zároveň novinku považuji za „nejvážnější“ album v historii kapely. Ano, regrese a cílené diletantství jsou přítomny, stejně jako pokroucené riffy a stále skvělý vokál, ale zároveň se myslí za roh; každý song nabízí jistou přidanou hodnotu nebo něco v rámci kapely „nového“, což vybízí k opakovaným poslechům a nikoliv jen k občasnému „obveselení“. A nejvíce ctím „rozhodnutí“ zachovat ponurou náladu po celou hrací dobu desky. Zdá se, že jsou pryč zpívánky o cákajícím ptáku Krista, blití po jezulátku a mrdání Panny Marie do ánusu. Zůstalo už jen pohrdání vůči abrahámskému moru a touha po jeho definitivním zániku.

Nevím, jestli stále platí vyřčená myšlenka, že by Profanatica mohla po této desce ukončit činnost. Zdá se, že kytarista a riff-mistr John Gelso ji vzal vážně a s kapelou již nehraje, zatímco Paul Ledney se rozhodl aktivněji koncertovat. Co bude dál, nevím. Faktem zůstává, že „The Curling Flame of Blasphemy“ je ukázkové album Profanatica, které bych bez váhání postavil vedl „Disgusting Blasphemies Against God“ či „Dethrone the Son of God“.

P. S. Pusť si „Magic & Muhr“ a neříkej mi, že zvuk té basy není geniální!

Profanatica - The Curling Flame of Blasphemy

Recenze

Elffor – Malkhedant

1 komentář
Elffor - Malkhedant

Země: Španělsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 29.2.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Gaizkiaren hats iluna
02. Gerlarien kondairak
03. Solis in Antris
04. Eldhr

Hrací doba: 45:25

Odkazy:
web

Elffor je skupina – nebo přesněji řečeno projekt – již mnoho lidí nesnáší. A popravdě řečeno, já to svým způsobem docela chápu, pokud někdo tvorbu tohoto španělského muzikanta pokládá za píčovinu. Nicméně mě osobně hudba Elffor docela baví. Rozhodně netvrdím, že by šlo o nějakou srdcovku nebo že bych si to pouštěl pravidelně nebo že bych znal celou diskografii nazpaměť (sice jsem slyšel vše, co pod hlavičkou Elffor vyšlo, ale paměť je sviňa a ne všechno v ní zůstane). Čas od času si to ale s relativní chutí pustím a užiju.

Dokážu pochopit, že někoho Elffor mocně nudí – ono co si budeme povídat, jakmile někdo nemusí battle ambient, tak si tady ani neškrtne, protože muzika tohoto projektu je právě o jeho kombinaci s black metalem. Je tu ovšem také opačná skupina mnohdy i fanatických příznivců. I navzdory tomu, že mám tu hudbu docela rád, mi přijde trochu přehnané, jak kultovním jménem Elffor pro mnohé je. Důkazem mohou nejenom mnohdy nechutně vysoké částky, za jaké se již vyprodaná cédéčka starších počinů střílejí na Discogs, ale i letošní „Malkhedant“. Eön si původně vydal 300 kusů, které byly rozebrány takřka okamžitě, tak jich nechal udělat ještě 200 (ty jsou rovněž považovány za původní) a i ty už jsou pryč. Nyní, po pouhém půlroce, se tato verze na výše jmenované stránce prodává za cca €50, což mi přijde jako dost nelidová cena.

Každopádně, „Malkhedant“ již v mezičase vyšlo znovu hned v několika verzích (digipak CD, dřevěný box, 2LP – všechny rovněž limitované)… bohužel ale se změněným přebalem, který je naprosto příšerný. Což není překvapení, jelikož obálky alb byly vždy Achillovou patou Elffor a většina z nich je dost směšná. Původní artwork „Malkhedant“ sice taky nebyl žádný extrémní zázrak, ale šlo snad o první, na nějž se dalo koukat, aniž by člověk dostával křeče od smíchu, takže o to víc škoda té změny. No, naštěstí je vlastní hudební náplň o dost lepší než vizuální stránka.

Tedy, to poslední tvrzení je samozřejmě vysoce relativní. Pokud se vám totiž muzika Elffor nelíbila doteď, „Malkhedant“ na tom nezmění zhola nic. Eöl (občas si říkává i přímo Elffor, ale radši použiju to jiné jméno, aby se to nepletlo s názvem skupiny) se nikdy nijak překotně nevyvíjel a v jádru je jeho produkce po celé ty roky vlastně stejná. Tu a tam je některá nahrávka trochu klávěsovější, jinde je ambientu méně, ale v zásadě je víceméně to na jedno brdo. V tomto ohledu „Malkhedant“ nepřekvapí, ale na druhou stranu – ani nezklame. Zrovna zde jedná o počin, kde má navrch spíš black metal a ambientu je méně (neříkám však, že není vůbec), nicméně dávno nastolená atmosféra je na novince přítomná úplně stejně jako na kterémkoliv ze starších alb.

Elffor

Ti z vás, kdo Elffor znají, již tedy jistě tuší, že nyní musí následovat prohlášení, že od „Malkhedant“ nelze čekat nic jiného než syrovější black metal s epičtější, místy až heroickou atmosférou (dejme tomu, že tam je i nějaký fantasy-medieval feeling… ale to jste asi čekali, když jsem výše zmiňoval battle ambient), střední tempo, monotónnější skladbu písní, jejichž délka bývá neskromná, a mrazivé vytí na pozici vokálu. Aniž bych protiřečil svému dřívějšímu prohlášení, že je „Malkhedant“ blackmetalovější nahrávkou, nechybí ani ambientní předěly či s přivřenýma očima skoro až folkové motivy.

Důležité ovšem je, že si Eöl drží svou nastavenou laťku i tentokrát. Hádám, že vzhledem k monotónnějšímu ladění hudby tohle beztak neposlouchá nikdo, koho by nějak zásadně sralo, že je to v základě to samé furt dokola, takže jestli vás to bavilo kdykoliv v minulosti, ani s „Malkhedant“ problémy mít nebudete. Zvlášť když se zde nacházejí i velmi dobré momenty. Mezi takové bych zařadil třeba finále první písně „Gaizkiaren hats iluna“ nebo klidnou mezihru v „Gerlarien kondairak“. V „Solis in Antris“ zase překvapí výrazný čistý ženský vokál, ale rozhodně nepůsobí nepatřičně, naopak mi to k soundu Elffor sedí a je to použité docela vkusně, takže jsem pro.

Elffor

„Malkhedant“ navíc nechybí ani další typická vlastnost Elffor – fakt strašně suprově se to poslouchá, vážně je to relax. Možná mám trochu zakalený úsudek, ostatně jsem se nikdy netajil tím, že monotónní blacky jsou moje krevní skupina, ale mně tohle prostě dobře leze do ucha, baví mě to jako kulisa ke čtení, baví mě to i na soustředěný poslech k usínání. Je ovšem pravda, že už teď vím, že se k „Malkhedant“ budu zpětně vracet jen těžko, protože se prostě nejedná o nic zásadního. Častokrát jsem tu v recenzích prohlásil, že mě to dané album zas tak nerajcuje, ale zaryté příznivce toho konkrétního stylu by uspokojit mohlo. „Malkhedant“ a vlastně vše od Elffor je ten samý případ, akorát tady jsem ten zarytý příznivec já. Jak se s tím (ne)poperete vy, to je samozřejmě vaše volba. Jestli jste ale fandové Summoning a existence téhle španělské kapely vám doposud unikala, určitě se do toho pusťte.

Minirecenze

Isgärde – Jag enslig skall gå

Napsat komentář
Isgärde - Jag enslig skall gå

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.6.2016
Label: Symbol of Domination Prod. / Black Plague Records

Hrací doba: 43:44

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Isgärde je jednočlenným projektem se vším všudy. Za touhle skupinou stojí jistý Somath, který debutovou desku „Jag enslig skall gå“ kompletně složil, nahrál i vyprodukoval. Pouze mastering svěřil do rukou někoho jiného a na nemetalové intro „Isgärde“ a outro „Korpen“ si pozval hosty. Aby toho nebylo málo, tak hned zadní obal nahrávky hrdě křičí do světa, že domovinou Isgärde není kontinentální Švédsko, nýbrž ostrov Öland, jemuž je nakonec celá nahrávka i věnována.

Vcelku amatérský přebal „Jag enslig skall gå“ (vůbec bych se nedivil, kdyby si i ten Somath vyrobil sám) věští, že zde půjde buď o blackmetalovou nudu, anebo nenápadnou podzemní chuťovku, jež v sobě skrývá víc, než se na první pohled může zdát. Poslech ovšem ukáže, že správně je bohužel ta první možnost, jelikož „Jag enslig skall gå“ je vcelku průměrným cvičením na téma severského syrového black metalu.

Potenciál probleskuje jen ve chvílích, kdy se objevují pokusy o nějakou atmosféru. Střední tempo Isgärde sedí mnohonásobně více než vichřice, které jsou v drtivé většině případů velice nepovedené. Ve středních rychlostech se tu a tam daří přijít i se slušným riffem („Ancient Forest of Witchery“) a relativně příjemné jsou občasné klávesové náznaky, jimiž si Somath pomáhá ke zdůraznění atmosféry. Výjimečně se objeví i letmý folkový motiv, jako se tomu děje ve „Funeral Fire“, ale to rozhodně nebývá pravidlem – na rozdíl od kláves, které lze zaslechnout přece jen o něco častěji. Suverénně nejlepší skladbou „Jag enslig skall gå“ je však finální pětiminutovka „Korpen“, již pro Isgärde složil a nahrál Lord Aganaroth z WAN. Jedná se o řekněme medieval ambient, který jako první a jediný na desce skutečně disponuje nějakou náladotvorností, což pro Somatha není úplně nejlepší vizitka.

Nicméně, všechny tyto věci jsou na „Jag enslig skall gå“ pouhým kořením, protože většinovou náplní nahrávky je syrový black metal oscilující mezi průměrem a podprůměrem. Většina alba se nese ve středním tempu, což se ještě dá v pohodě strávit, a ačkoliv i zde se vyskytnou nějaké jalové pasáže, víceméně bezproblémový slabší průměr to stále je. Do regulérního podprůměru ovšem patří rychlé pasáže, které jsou největší slabinou Isgärde.

Vzato kolem a kolem je „Jag enslig skall gå“ obyčejná a nevýrazná nahrávka, jež za poslech nestojí. Sem tam nějaký solidní motiv posluchače nijak nevytrhne, takže ve výsledku je docela adekvátní, že debut Isgärde jen tak prošumí okolo, aniž by vzbudil větší zájem. Popravdě řečeno, cédéčka bylo vylisováno 500 kusů, ale vzhledem k (ne)úrovni „Jag enslig skall gå“ bych se spíš divil, kdyby se fakt našlo 500 lidí, kteří si to s chutí a dobrovolně koupí, takže asi tak…

Recenze

Trautonist – Trautonist

Napsat komentář
Trautonist - Trautonist

Země: Německo
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 28.4.2016
Label: Wolves and Vibrancy Records

Tracklist:
01. Stay
02. Distance
03. Fragile
04. Escapist
05. Deep
06. Downgaze

Hrací doba: 34:01

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Stalo se takovým dobrým zvykem nadávat na Českou poštu. Ne, že bych tady tu společnost chtěl obhajovat nebo jí dokonce dělat reklamu, ale občas mi přijde, že je ten hejt trochu přehnaný. Sem tam je možná nějaká pošťačka trochu pizda, ale nic zásadního a dá se s úrovní jejich služeb vcelku žít. Když pominu, že mi odmítají nosit vinyly domů, protože je to prý moc velká zásilka, takže si pro to vždycky musím na pobočku, tak to ujde. Hlavní ale je, že mi zatím vždycky všechno dorazilo v pohodě a z pár stovek balíků se mi ztratil jeden jediný a to už je víc jak deset roků. Obecně vzato s poštovními službami problém nemám… zato mám ale kurevsky velký problém s poštovním black metalem.

Tolik inteligentního humoru pro začátek, který vám měl naznačit, že si dnes budeme povídat o post-black metalu. Konkrétně tedy o německé formaci Trautonist, jejíž sestavu tvoří jeden mladý gentleman (obsluhuje všechny nástroje a zpěv) a jedna lepá dívčina (ta předvádí jen zpěv). Dvojice začala nějakou větší aktivitu vyvíjet až letos, když nejdříve do světa vypustila singl „Distance“, jenž se stal předzvěstí eponymního dlouhohrajícího debutu. Ten vyšel stylově jen na černém asfaltu limitovaném na tři sta kopií a až o pár měsíců později jej doplnilo i CD.

Vcelku zajímavý obal mohl věštit nějaký potenciál, nicméně vlastní poslech „Trautonist“ mě osobně příliš neuspokojil. Vlastně bych to album mohl šmahem odsoudit s tím, že je to prostě obyčejný post-black metálek, jak je dneska moderní jej hrát. S tím pak vcelku očekávatelně souvisí i skutečnost, že Trautonist znějí docela zaměnitelně a obyčejně. V takových případech se prostě chtě nechtě vkrádají myšlenky o naskakování na trendový vlak.

Abych ale úplně nekecal, několik málo pozitiv na „Trautonist“ přeci jen vnímám. Především je fajn, že se Němci vyvarovaly takových těch echt teploušských zvonivých kytáreček, které mě vždycky serou až do pekla. Což ale nic nemění na faktu, že je muzika Trautonist stále přespříliš hodná a nekonfliktní a že Bestial Mockery by mi podřízli chřtán, kdyby se dozvěděli, že jsem si dovolil v souvislosti s něčím takovým byť i jen pomyslet na black metal (a měli by samozřejmě pravdu – tohle je „black metal“ jen ve formálním označení).

Dále považuji za pozitivní, že zpěvačka Katharina dostala dost málo prostoru. Já mám sice holky v metalu obecně vzato rád, ale v tomhle případě se ona do muziky zapojuje vždy v těch nejemnějších momentech s pseudo-atmosférickými nápěvky. Asi to mělo být jakože snové, ale mně to spíš otravuje a přijde mi to nechutně sladké (viz „Distance“ nebo „Deep“), pročež mi vůbec nevadí, že se tak neděje příliš často, a vlastně by to tam toho klidně mohlo být ještě méně. A abych Trautonist úplně nekřivdil, tak je pravda, že některé pasáže nejsou úplně jalové a jisté momenty skladeb jako „Fragile“ či „Escapist“ jsou relativně hratelné.

Trautonist

Nicméně abychom si plně rozuměli – předchozí dva odstavce neberte jako nějaké zjemňování kritických hran nebo snahu o diplomatičtější vyznění recenze. Navzdory jistým dílčím (a nepříliš velkým) plusům se totiž stále jedná o desku veskrze průměrnou, která se osciluje mezi stavy „stravitelná kulisa, jakou moc nevnímám“ (naštěstí většina hrací doby) a „sere mě to“. Z mého pohledu se nejedná o nic jiného než další převařování už dávno známých post-blackmetalových postupů, jež mě vlastně nebavily ani v podání těch, jimž Trautonist koukají přes rameno. Vlastně jsem byl na poslech tohoto alba vcelku zvědavý, ale výsledek mě prostě nepřesvědčil ani za mák.

Abych zachoval aspoň nějaké zdání objektivnosti, tak bych asi měl na závěr upozornit, že vzhledem k tomu, co a jak Trautonist hrají, dozajista nejsem cílovou skupinou, protože tohle odvětví black metalu (ehm…) mi nic neříká. O mix a mastering téhle nahrávky se postaral Markus Siegenhort, lídr Lantlôs – pokud vám tahle informace zní zajímavě, možná by se vám to mohlo líbit. Pokud si na rozdíl ode mě myslíte, že Deafheaven je fakt dobrá kapela a starší desky Alcest milujete, je možné, že se budete bavit i u Trautonist. Pro mě osobně to ovšem byla ztráta času.

Recenze

Triumph, Genus – V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl

1 komentář
Triumph, Genus - V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.3.2016
Label: Hexencave Productions

Tracklist:
01. Mýtit tu černou nezdařilost
02. V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl

Hrací doba: 11:58

Odkazy: –

Triumph, Genus jsou krásný příklad kapely, která si nijak nehraje na povrchní či vtíravou prezentaci, ale předkládá vždy jen hotový výsledek, jemuž nechybí úroveň. Pokud dění v místní blackmetalové scéně sledujete, tak věřím, že jste se o kvalitách kapely již přesvědčili sami, tudíž přejdu od úvodu rovnou k nejnovějšímu dvouskladbovému EP „V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl“. To vyšlo v březnu u slovenského labelu Hexencave na kazetě limitované počtem sta kusů.

S úvodními vteřinami „Mýtit tu černou nezdařilost“ na posluchače dýchne militantně-vznešený duch evokující švédské Arditi, do kterého J. pozvolna deklamuje své poselství světu. S nástupem již ryze blackmetalové sypačky onen epický feeling neutichá, naopak. Riffy a pestré bicí bohatě čerpají ze severského odkazu, ale jak již fanoušci Triumph, Genus sami ví, pánové s ním dovedou zacházet poměrně po svém. Bez experimentů či překvapivých zvratů, ale to není žádné mínus, když je hudba dotažena do důsledků, jak tomu v tomto případě bezpochyby je.

Avšak s druhým titulním songem, již určité problémy mám. Jedná se pochopitelně o ryze subjektivní věc, ale z nějakého důvodu mi titulní skladby všech dosavadních vydání Triumph, Genus přijdou slabší než zbytek („Jiné se dnes má mými světy rozléhat“ není špatná skladba, ale v porovnání s „Na nejhlubších lidských dnech“ doslova bledne) či doslova plané („Všehorovnost je porážkou převyšujících“ na jiných formátech často přeskakuji). Skladba „V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl“ počne bez okolků v tempech nejrychlejších, ale i když bych jí z objektivních hledisek vytknout nic nemohl, přesto ji považuji za nudnou. Holt není riff jako riff a v tomhle ohledu první skladba jasně dominuje. K zlepšení dojde cca za půlkou, ruku v ruce s pomalejšími tempy. Přesto mám jasno, kterou z přítomných skladeb upřednostňuji.

Takto mi pochopitelně vychází jakoby půlka vydání byla „zbytečná“, což by v rámci delší hrací doby působilo poněkud tragicky. Ale i tak si nemyslím, že se jedná o bezúčelné vydání. Uvidíme, jak se tyto skladby Triumph, Genus blýsknou v kontextu vydání na CD či LP. Co mě však přivádí k myšlence, že je něco takového snad v plánu? Fakt, že toto EP je nejchudším kazetovým titulem Triumph, Genus. Takže tedy ještě k vydání a nosiči samotnému. Zvukově to máme někde mezi dlouhohrající deskou a předchozím kazetovým EP. „Všehorovnost je porážkou převyšujících“ je na magnetofonové pásce dle mého názoru zahuhlaná až příliš, zatímco „Jiné se dnes má mými světy rozléhat“ zní perfektně čitelně, a přesto nepostrádá ono specifické kazetové zabarvení, díky němuž mám (nejen já) tenhle formát v oblibě. Grafický layout přiložené j-card mi navzdory všeobecnému vizuálnímu minimalismu Triumph, Genus připadá také slabší. Ale oním hlavním argumentem je absence textů, které byly dříve přítomny vždy, no a jak fanoušek jistě instinktivně ví, ty nejsou v rámci Triumph, Genus vůči hudbě druhořadé. Důvody mohou být samozřejmě jiné, ale přesto je jejich absence překvapivá.

Ať už je váš pocit z recenze jakýkoliv, já pouze dodám, že by si fanoušci Triumph, Genus tak jako tak neměli nový materiál kapely nechat ujít.

Reporty

Sortilegia, Nyönpa

Komentáře: 4
Sortilegia, Nyönpa

Datum: 21.8.2016
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Nyönpa, Sortilegia

H.: 17. července 2013, Praha. Právě probíhá druhý den Prague Death Mass II, přehlídky elity blackmetalového zla. Měl jsem několik svých favoritů, kvůli nimž jsem na místo dorazil především, ale byl jsem rozhodnut podívat se na každé ze 14 vystoupení ve dvou dnech, a to včetně těch skupin, jejichž tvorbu jsem neznal. Jako druhý účinkující druhého dne vystupuje právě jedna z mně neznámých formací Sortilegia, v té době jen se dvěma demosnímky na kontě. Neměl jsem ponětí, jak jejich muzika bude znít, ale když temné vystoupení skončilo, bylo o jednom z vrcholů festivalu rozhodnuto.

H.: O tři roky později je situace diametrálně odlišná, protože od Prague Death Mass II jsem začal kult Sortilegia zodpovědně uctívat. Kapela v mezičase vydala desku „Arcane Death Ritual“ a EP „Ecstasies of the Sabbath“ a její samostatný klubový koncert v Praze byl naprostá povinnost. První živé setkání totiž stále považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké jsem kdy viděl, takže možnost dát si po třech letech opakování samozřejmě nešlo odmítnout. Nejprve ovšem k supportu…

Metacyclosynchrotron: Jen málokdo tušil, kdo se vlastně za jménem Nyönpa skrývá, ale dostupná informace, že se jedná o veterány místní ambient / noise scény, mohla napovědět mnohé. Nu, zprvu bych uvedl, že jsem od dua očekával podstatně divočejší teátr a rachocení, protože Nyönpa byli takzvaní „šílení jogíni“ či „svatí šílenci“. Ale dost možná se mé chápání tohoto pojmu pouze rozchází s představou interpretů. „Hudebně“ měla performance Nyönpa asi nejblíže k žánru drone než očekávanému hlukaření. Hluková stránka byla spíše v pozadí, prim hrály hlasy tvůrců – dominantní mužský a převážně doplňující ženský. Pochopitelně se nijak nezpívalo; Maskulinní aspekt se spíše věnoval (snad korespondujícím) mantrám, případně byly ruchy v pozadí a hlasy doplněné kytarou (ani jsem si nevšiml, kolik vlastně měla strun), proto tedy můj dojem, že by se set dal označit převážně za „drone“ (ale ono to je koneckonců fuk). Později dostal prostor i celkem slušný hrdelní zpěv a vůbec by mi nevadilo, kdyby prolnul podstatnější část vystoupení. Feminní aspekt také nezahálel, spíše, jak jsem již řekl, ten mužský doplňoval, ale bylo v něm více síly a také trocha toho očekávaného šílenství. Set Nyönpa mohl být propracovanější, ale přesto jsem nakonec litoval, že nebyl delší. Výborné a trefné zahájení.

Sortilegia

H.: Tváře ukryté za černou látkou patřily, pokud se nemýlím, lidem z Arkham Productions. Na rozdíl od kolegy bych ovšem byl při hodnocení setu Nyönpa trochu rezervovanější. Hudební stránka – nepochybuji o tom, že přinejmenším v nějaké míře jistě improvizovaná – potenciál měla. Sice jsem v šumících plochách neslyšel nic zas tak zvláštního, ale špatné to také nebylo a především ve „vokálu“ ženské části dua jsem nacházel zajímavost a poutavost. Nicméně hudební stránka věci nebyla tím, co zabraňovalo, abych se do vystoupení mohl výraznějším způsobem ponořit.

H.: První třetina setu byla vlastně zabitá, protože v klubu panoval šrumec, lidé pořád přecházeli, hledali si místo, běhali na hajzl, pro pivo, chodili si dvojici na pódiu vyfotit… a při takto introvertní produkci je to značně rušivé. Druhým problémem bylo světlo – pokud jste někdy byli v Modré Vopici, tak asi tušíte, o čem hovořím. Ano, celá polovina klubu se stoly a lavicemi byla samozřejmě plně rozsvícená, což Nyönpa strašně škodilo. Pokud by jejich rozjímání bylo ponořeno do tmy, jistě by byla atmosféra koncentrovanější, leč nestalo se, takže světlo bylo jak ve dne. A do třetice všeho zlého mě dráždil zvuk, který byl moc potichu. Asi by snad nebylo nutné, aby šlo z beden tolik decibelů, že by to člověku uřízlo hlavu, ale když je pod hudbou slyšet i „přírodní“ drnčení baskytarových strun a dokonce i nevázaný hovor lidí od baru, které vystoupení Nyönpa nezajímalo, tak je to prostě zle. Nápad na takového předskokana pro Sortilegia byl skvělý, provedení ze strany samotných Nyönpa rovněž víceméně v pořádku, ale okolnosti jednoduše nepřály…

Sortilegia

H.: Poté už nastal čas na černou mši v podání dvojice Koldovstvo–Haereticus. V předstihu jsem se trochu bál místa konání v Modré Vopici, což sice není špatný klub a vlastně se mi v něm do určité míry i líbí, ale nebyl jsem si jistý, zdali se jedná o vhodný prostor pro někoho formátu Sortilegia. Naštěstí se má největší obava nevyplnila a nedošlo ke stejnému zabití celého koncertu světlem, jako se tomu stalo v případě Nyönpa. Tentokrát již celý klub potemněl, dokonce i bar. Přesto bylo aktuální vystoupení mnohem světlejší než posledně na Prague Death Mass II, protože úplně zatemněno také nebylo, ale dalo se to.

H.: Pódium bylo bohatě, nikoliv však přeplácaně zdobeno svícny, lebkami, kostmi i kadidly. O naaranžování oltářů po stranách se navíc nepostaral nikdo menší než David Glomba. Přesto nic z toho zbytečně netahalo oči – největší díl pozornosti si totiž pro sebe uzmula muzika a samotní muzikanti. Haereticus je neskutečný ďábel a Koldovstvo se svým zvířecím vytím zabíjela. Výkony obou byly naprosto odzbrojující a oddanost samotnému Peklu byla očividná. Z desek je Sortilegia prvotřídní raw black metal, ale v živém podání se hudba mění v černočernou magii. Síla pramenící z temných hlubin byla nezměrná a podmanivá a smetla veškeré pochyby, trans se dostavil záhy a až do samotného konce nepolevil. Zlo bylo na dosah ruky.

Sortilegia

Metacyclosynchrotron: Na rovinu, setu Sortilegia poněkud uškodil zvuk. V předních řadách jsem v se jednotlivých riffech skladeb moc neorientoval a tudíž jsem si musel vypomáhat „odezíráním“ z hmatníku. Určitě tomu přispíval bestiální, na kost oholený a také hlasitý tlukot bubeníka Haereticuse, jemuž v průběhu setu museli asi dvakrát upevňovat činely, protože by o pár úderů později asi vybouchly či odlétly a vepředu by s trochou štěstí někoho dekapitovaly (to by byl jistě kvlt). Nestalo se, ale animální charakter projevu (nejen bubeníka) bylo to něco, co pro mě osobně set Sortilegia definovalo a učinilo tak mocným. Ani mi nevadilo, že koncert nebyl tak „temný“ jako kdysi na Prague Death Mass II, během kterého jsem se obával, že onen mrazivý pocit prázdna v mém nitru, způsobený dusivou aurou koncertu, již nic nenapraví. Z tohoto důvodu jsem se tehdy třeba nemohl ubránit srovnání s Mare na Prague Death Mass I, kteří mě ovšem poničili podstatně více a s trvalými následky. Teď ovšem byl koncert Sortilegia jiný a klidně bych se nebál říci, že ve svém důrazu unikátní. Spíše mě energií a silou dobíjel a s každou minutou se nápor brutálních bicích, posedlého řevu a ponurých, bezútěšných riffů jen stupňoval, až byl po čase jen těžko k vydržení. Závěrečné „Ekstáze Sabatu“ byly opravdu věrné svému názvu. Síla. Připadne vám, že snad přeháním? Ne. To jen vy jste nepocítili skutečnou Black Metalovou esenci!

Metacyclosynchrotron: Již nemá cenu dále zdůrazňovat, že koncert vraždil a zůstane nadlouho vpálen v paměť přítomných. Takže jen pár poznámek bokem. Jistě by šlo vybrat vhodnější klub, ale svému účelu posloužil a přispěl komornímu rázu vystoupení. Časově akce probíhala hladce, mezera mezi kapelami byla přesně akorát, mnozí přespolní jistě ocenili i dodržení „slíbeného“ konce okolo půl jedenácté. A slova chvály si zaslouží i úprava pódia. Dnes je sice děsně cool si pódium nazdařbůh zasrat svícny a kostmi, ale zde bylo vše rozestavěno s rozmyslem a hlavně vkusně. Prostor okolo vystupujících byl rovnoměrně zaplněn a co bylo nejdůležitější, vhodně a mocně byl stimulován nejen zrak a sluch, ale také čich, což samozřejmě podtrhlo přítomnou magickou auru. Takhle to má vypadat.

H.: Sortilegia je živě jedna z nesilnějších blackmetalových skupin současnosti. O nejlepším koncertu letošního roku je myslím rozhodnuto…

Recenze

Raw – From the First Glass to the Grave

Komentáře: 3
Raw - From the First Glass to the Grave

Země: Kanada
Žánr: haunted blues from hell
Datum vydání: 10.6.2016
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Death Waltz
02. Chopped Em’ Up
03. Slowly But Surely
04. I’m a Shell (But I’m Your Man)
05. Mine
06. From the First Glass to the Grave

Hrací doba: 39:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Formací s názvem Raw běhá či běhala po celém světě celá řádka. Jedna z nich je ostatně i česká a nyní působí v Praze. Dle Metal-Archives jsou ovšem nejagilnější němečtí Raw, kteří mají na kontě několik alb, z nichž to aktuální „Battalion of Demons“ vyšlo letos. Dnes se ovšem budeme bavit o docela jiných Raw, jaké na zmiňované metalové encyklopedii (aspoň v současné době) nenajdete, a to i navzdory skutečnosti, že jejich produkce dýchá blackmetalovými vlivy.

Tihle Raw pocházejí z Kanady a prezentují se něčím, co musí potěšit každého příznivce neobvyklých hudebních forem – netradiční žánrovou kombinací. Ta základní myšlenka je ve své podstatě jednoduchá, jelikož se – hodně vágně řečeno – jedná o skloubení dvou v základě temnějších žánrů, jejichž míchání se však vidí jen zřídka. Možná vám napoví, když prohlásím, že s jistou dávkou nadsázky a cynismu by šlo říct, že Raw vlastně dotáhli k dokonalosti to, co svého času lehce načrtli francouzští Glorior Belli.

Raw nasáli black metal a blues, které smíchali do jednoho celku a navrch to okořenili dalšími přísadami, z nichž asi nejvíce vystupuje psychedelický rock. Nicméně pozor, tyhle Kanaďany není radno chápat jako blackmetalovou skupinu s bluesovými vlivy! Na debutové desce „From the First Glass to the Grave“ totiž hrají oba styly zcela vyrovnanou partii. Bluesovým black metalem by to šlo nazvat úplně stejně jako blackmetalovým blues, Raw jsou jednoduše přesně na půl cesty mezi oběma světy. A právě díky tomu se jedná o tak zajímavou a poutavou nahrávku.

Hlavní náplní „From the First Glass to the Grave“ jsou ve skutečnosti spíše bluesové či bluesrockové postupy. Momenty, kdy by šlo říct, že tohle je regulérní black metal, tu vlastně – nejsou. Ona přítomnost esence černého kovu pramení jednak ze zvuku „From the First Glass to the Grave“, jednak i z celkového feelingu desky. Jako by to byl spíš pocit mezi řádky, ukrytý v té hlubší sféře, jež není slyšet, ale je cítit. Přesto je tento pocit natolik silný a hraje natolik důležitou roli, že debut Raw prostě nelze nazvat bluesrockovou nahrávkou, přestože i nálady tohoto žánru do portfolia „From the First Glass to the Grave“ bezesporu patří. Asi ne nadarmo Raw svůj styl označují jako „haunted blues“ nebo „blues from hell“, což docela i sedí.

Navrch pak už jen přihoďte, že Raw jsou na výši i co do skladatelské stránky a nemají sebemenší problém s tvorbou silné a působivé atmosféry, která rezonuje ve všech přítomných písních. Daří se gradaci (a to i v kratších kusech), sluší tomu špinavost i chraplavý vokál ošlehaný litry levné kořalky. Na albu se vlastně nachází jen jediný moment, jenž mi k srdci úplně nepřirostl, a ten se objevuje ve čtvrtém songu „I’m a Shell (But I’m Your Man)“ (k němuž paradoxně vznikl i videoklip). Naštěstí se však jedná jen o detail, jelikož i sama píseň jinak nabízí hodně dobrého k poslechu.

Kdybych měl volit svoje osobní vrcholy z šestiskladbového tracklistu, asi bych volil opojnou a opilou „Chopped Em’ Up“ a titulní „From the First Glass to the Grave“, jež z desky viditelně vystupuje. Jedná se totiž o čtvrthodinový opus v samém závěru desky, a jak už tomu v takových případech bývá, u takto vysoké stopáže se otevírá ještě větší prostor pro budování atmosféry a pomalé gradování – což jsou ostatně věci, s nimiž Raw bodovali již v kratších písních – a nakonec i pro výše zmiňované psychedelicky rockové koření. A snad není překvapující, že Kanaďané dokázali zužitkovat i bezmála 16 minut a připravili si na závěr svého debutu lahůdku, jež předchozímu vývoji nahrávky nasazuje pomyslnou korunku. Nicméně pozor, rozhodně je zde co poslouchat po celou dobu, dvě právě zmiňované věci nejsou tím jediným, co je na albu dobré. Třebas „Mine“, která postupně vybuchne do neurvalého stoner rocku, je taktéž důkazem, že Raw mají v rukávu nejedno eso.

Raw

„From the First Glass to the Grave“ je vysoce zajímavou deskou, jejíž kvality i neotřelost jsou nepopiratelné. Oč obyčejnější název si Kanaďané zvolili, o to neobyčejnější je jejich hudba. Já osobně jsem nadšen a počínání Raw budu rád sledovat i nadále. Stojí za poslech i za koupi.

Recenze

Korgonthurus – Vuohen siunaus

1 komentář
Korgonthurus - Vuohen siunaus

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. Kaaos
02. Puhdistuksen tulet
03. I.K.P.N
04. Vuohen siunaus
05. Inho
06. Ihmisyyden raunioilla
07. L.U.X.

Hrací doba: 48:28

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Woodcut Records

Na první pohled může znít jméno Korgonthurus neznámě – pravda, jedná se o uskupení, jež sice funguje již od začátku nového tisíciletí, ale na kontě má pouze dvě dlouhohrající desky. Stačí si však dohledat, co jsou členové téhle finské black metalové kapely zač, aby bylo jasné, že rozhodně nejde o nějaké bezvýznamné amatéry. Hned tři jména jsou totiž spjata s celkem uznávanými depressive blackovými Totalselfhatred, jejichž především debutová deska svého času v daných okruzích rezonovala. Jenomže zatímco ti o sobě od roku 2011 nedali vědět žádným albem – Saturnus, Corvus a Necron se neflákali a po boku svých starých spoluhráčů (Totalselfhared jsou koneckonců novější skupina, ti byli založeni až o pět let později, než Korgonthurus) spáchali desku „Vuohen siunaus“, jež vyšla letos v květnu.

Co se týče hrubého zařazení, stále se pohybujeme v black metalu, nicméně hudba Korgonthurus rozhodně není specifická tím teskným, depresivním, avšak melodickým zvukem, na jaký jsme byli zvyklí u Totalselfhatred, spíš jde mnohem více ke klasické tváři žánru (ono by koneckonců nedávalo moc smysl vydávat pod jiným jménem hudbu stejného ražení). Stačí letmý pohled na perfektně provedený obal, aby bylo jasné, že z tohohle bude čišet nefalšovaný ortodoxní black. A artwork koneckonců i celkem dobře charakterizuje mé první dojmy z desky – ačkoliv je námětem kombinace největších žánrových klišé, je vyveden velmi poctivě a celkový dojem působí moc dobře. Vydržel však tento relativně pozitivní dojem i po vícero poslechů?

První, co člověka při prvním prohnání nahrávky ušima zaujme, je syrovější a nepříliš vypiplaný zvuk. To sice u black metalu lze s klidem přejít jako záměr, ale když to ubírá materiálu na jeho průraznosti a celkovém vyznění, přeci jen si člověk říká, že trocha preciznějšího zvukového inženýrství by na škodu nebyla. Je to zvláštní, protože zatímco u takových islandských Misþyrming mi nekvalitní zvuk nevadí, protože tam ještě posiluje atmosféru, tady mám pocit, že to zní podivně suše a syrově a že se dalo ze samotného materiálu barvitějším zvukem dostat víc. Především bych ocenil více basů a obecně větší plnost a rozeznatelnost nástrojů. Co se týče charakteru samotné hudby, jedná se o tradiční black metal s deathovými prvky a využívající trochu chaosu i epičtějšího vyznění – což však berte s rezervou a představujte si spíš třeba již zmiňované Misþyrming či Naðra než Emperor.

Do alba nás uvede skladba „Kaaos“, která mi hned trochu evokuje zmiňovanou islandskou dvojici. Trochu nekonkrétní zvuk, avšak pečlivě tažený precizní mohutnou rytmikou (bohužel též nikterak šikovně nazvučenou) rámuje píseň, jež disponuje relativně čitelnou strukturou a využívá především dvojice nosných nápadů – úvodního tremolovaného postupů a následné epičtější blasfemické melodie, které jsou propojeny o špetku deathmetalovějším hoblováním. Oproti zmiňovaným formacím je zde ovšem znatelně méně podmanivé atmosféry a samotné nápady na několikátý poslech trochu omrzí. Což neplatí jen pro tuto skladbu, ale tak trochu pro celé album. Následující song limituje dost fakt, že jeden z jeho melodických postupů velmi připomíná ten z první skladby, tudíž má člověk neblahý pocit, jako kdyby kapela hned u druhého kusu začala vykrádat sebe samu. Naštěstí se zde však mihne i několik dalších solidních motivů, tudíž nakonec jako celek celkem obstojí. V tuto chvíli je už ale zřejmý způsob kompozic, který využívá podobného algoritmu a jehož hlavní slabinou není neschopnost motivy za sebe zajímavě srovnat, ale motivy adekvátně gradovat a vylepšovat. Takto pak deska občas ustrne v solidním momentu, jenže celkový dojem je tak nějak na půl cesty ke skutečné katarzi.

Korgonthurus

Nevýhodou materiálu je pro mě jednozančně fakt, že je zde celkem slyšitelný rozdíl mezi těmi skutečně povedenými pasážemi a vycpávkami mezi těmito momenty. Tomu pomáhá i jistá kompoziční nevyrovnanost, která některé motivy dávkuje ve velkém, zatímco jiné nechává na pár taktů. Kapele jdou mnohem více atmosferičtější a melodičtější pasáže než ten klasický náklep – ten sice formálně žánrové parametry splňuje, ale nenabízí žádnou přidanou hodnotu.

Nejsilnější skladbou je asi „Ihmisyyden raunioilla“, která asi tento stereotyp nejvíce nabourává. Využívá i akustických kytar doprovázejících klasický blackový hřmotný zvuk. Navíc šikovně pracuje s dynamikou i se zajímavě vyvíjí. Za zmínku stojí též poslední čtvrthodinová „L.U.X.“. Té by sice prospělo zkrátit stopáž o zbytečnou, nedostatečně vypointovanou repetitivnost, nicméně jisté nápady jsou zkrátka povedené. Co je třeba pochválit, jsou rozhodně maniakální vokály Corvuse (také mimochodem bývalý člen Horna), jenž je se svými black metalovými skřeky až překvapivě variabilní.

Novinka Korgonthurus není ani žádný zázrak, ale zase není ani vyložený průser. Na první poslechy mě dokonce celkem slušně bavila, ale s přibývajícími se začaly čím dál tím množit mouchy, které velmi rychle naznačily, že spokojenosti budu dalek. Navzdory některým skvělým nápadům totiž kompoziční předvídatelnost a především nepřesvědčivý zvuk stahuje dojem z desky dolů. Na jednu stranu zde slyším slušný potenciál, na druhou stranu ovšem trestuhodně nevyužitý.

Minirecenze

The Hexagram – Demo MMXVI

Napsat komentář
The Hexagram - Demo MMXVI

Země: Ukrajina / Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 09:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

Přestože je „Demo MMXVI“ – ostatně jak už jeho název napovídá – demosnímkem, projekt s názvem The Hexagram není úplně čerstvou záležitostí, jež by vznikla třeba letos nebo loni. Počátky formace se datují do roku 2013, ale tehdy šlo o trochu něco jiného co do stylového zaměření. Slyšel jsem EP „Other Kingdom“, jež vyšlo v březnu 2014, a jednalo se o typického zástupce neurvalé black/hardcorové větve, namátkou něco ve stylu The Secret, Hexis nebo s přivřenýma očima Celeste.

„Demo MMXVI“ lze tedy považovat za cosi jako nový začátek – vlastně je tak i prezentován přímo skupinou. Jednak jde o restart žánrový, druhak i o restart geografický. Zemí původu The Hexagram je totiž Ukrajina, ale veškeré indicie nasvědčují, že v mezičase se jediný člen (ano, jde o jednočlenný projekt), který si jen tak mimochodem říká velice úsporně D. (to je mi sympatické, haha), přestěhoval do polské Varšavy.

To jen tak pro informaci, země původu je v konečném důsledku spíš jen zajímavost; stěžejní je pro nás hudba. Odpověď na otázku, kudy se ubírá nové směřování, je vcelku jasná – stále se jedná o black metal, avšak tentokrát o jeho čistokrevnější formu. Ačkoliv jak se to vezme. Tvrdit, že po vlivech hardcoru už zde nejsou ani památky, by možná bylo trochu unáhlené, protože když nic jiného, i „Demo MMXVI“ zdobí schopnost urvat se ze řetězu a nakopat prdel. Jen se tak děje v syrovějším a černějším hávu.

Demo nabízí dva songy, jejichž souhrnná délka se zastavila nedaleko před hranicí deseti minut. Mně osobně přijde o trochu lepší úvodní „The Ritual I“, která je agresivněji laděná. Zběsilé pasáže jsou proloženy středně-rychlým předělem v půli skladbu, jenž má slušnou atmosféru a nakonec vyvrcholí v povedeném kytarovém sólu. O nic objevného nejde, ale nedá se tomu v rámci nastavených mantinelů upřít funkčnost. „The Ritual II“ obsahuje také agresivní momenty, ale nestojí jen na riffování, protože tu a tam se objeví i melodie. Ta urputnější podoba The Hexagram mi však seděla o trochu víc, byť ani zde se nejedná o špatnou skladbu.

Úroveň „Demo MMXVI“ je i navzdory demo statusu dost solidní a je z toho cítit, že D. už něco málo nahráno má. Jakkoliv se tedy nejedná o nic výjimečného, nahrávka působí relativně slibným dojmem. Prý by se mělo jednat o rozcvičku před nadcházejícím dlouhohrajícím debutem, jehož poslechu se po zkušenosti s „Demo MMXVI“ nebudu bránit. Sice nebudu očekávat velké věci, ale věřím, že sympatická a důstojná žánrovka by z The Hexagram vypadnout mohla (měla?).