Francouzští Fange na sebe doposud upozornili dvěma minialby „Poisse“ a „Skapheusis“, která vyšla v letech 2014 respektive 2015. V kadenci jedné nahrávky za rok pak pokračují i letos, nicméně tentokrát už se nejedná o pouhé EP, nýbrž o dlouhohrající fošnu. Byť zůstává paradoxem, že řadový debut „Purge“ je asi o dvě minuty kratší než první ípko „Poisse“.
Rozhodně je tu jedna skutečnost, jež napovídá, že by Fange mohli být vítaným hostem v přehrávači těch posluchačů, kteří si libují v nehezké hudbě. Mám tím na mysli jméno, jaké se nachází v kolonce vydavatele „Purge“. Throatruiner Ṙecords totiž nejsou žádné vyměklé moče – fakt, že ve svém portfoliu mají skupiny typu Cowards či Plebeian Grandstand, jasně ukazuje, že se toho tenhle francouzský label nebojí. A nebudu vás napínat – Fange takový předpoklad bez větších problémů naplňují. Kdybych si měl rovnou odbýt i nějaké srovnání se zmiňovanými stájovými kolegy, tak se připravte na něco, co není zas tak vzdáleno od Cowards.
Na Fange mě docela baví jedna věc. Nehrají to nijak progresivně, avantgardně nebo experimentálně; je to prostě fašírka, jejímž jediným smyslem existence je rozcupovat vás na kousíčky a navrch ty kousíčky ještě pochcat. Přesto jsou ale Francouzi žánrově ne úplně jednoznační, výsledkem čehož je stylové kombo v info boxu. Pojďme si to tedy rozebrat o něco podrobněji, ale až v novém odstavci:
Řekl bych, že tím nejzákladnější, z čeho Fange na „Purge“ vycházejí, je sludge. Z tohoto žánru si čtveřice francouzských rabiátů bere hutnost a zatěžkanost. Některé riffy jsou heavy jako svině, a jestli někdo tvrdí opak, tak je to prašivý plantážník! Hardcore je tu reprezentován agresí a neurvalostí. Což je svým způsobem docela zajímavé, jelikož „Purge“ ve své podstatě není rychlá deska. Jistě, jsou tu i momenty, v nichž se Fange utrhnou ze řetězu a sešlápnou rychlostní pedál k podlaze, ale rozhodně se nejedná o většinovou náplň alba. Naopak majorita stopáže se nese ve středním až pomalém tempu, které však agresivnímu vyznění zjevně nijak nebrání. Právě díky téhle (ne)rychlosti lze leckde potkat i škatulku doom metalu, jíž Fange rovněž bývají častování, ale zrovna s tímhle žánrem bych já osobně byl dost opatrný, protože doomové „Purge“ skutečně není. Ne všechno, co se nese ve středním či pomalejším tempu, je automaticky doom!
Se škatulkami jsme však stále neskončili, jelikož sludgová těžkost a hardcorová nasranost je navrch zalita blackmetalovou misantropií a nenávistí. Nehledě na fakt, že „Purge“ z black metalu nezřídka čerpá i po stránce atmosféry. Jako třešničku na dortu si pak dosaďte, že Fange to tu a tam proříznou i noisovým „zapísknutím“, což dojem z alba posouvá ještě o kousek dál směrem k ošklivosti. Když všechny ty jmenované atributy a škatulky dáte dohromady, začne se už pomalu rýsovat výsledek. Asi netřeba dodávat, že se nejedná o záležitost pro pohodové poslouchání. S roštěnkou si na to ploužák fakt nezatančíte, ale pokud plánujete někomu rozpárat břicho a zauzlovat mu střeva, „Purge“ může být velmi vhodným soundtrackem. S tímhle v zádech se vám ty vnitřnosti třeba povede smotat do stejné koláže, jaká se nachází na obalu desky.
„Purge“ sice zdobí vysoká intenzita a nepřátelskost, ale do pozice poslechu-hodné nahrávky ji povyšuje ještě jiná věc. Fange totiž nezapomínají ani na to, že i extrémní hudba potřebuje kvalitní skladatelské nápady, aby se z bezhlavého náseru na vymlácení palice přelila do alba, jaké stojí za koupi. Tohle je třeba to, co mi trochu chybělo na posledním počinu výše jmenovaných kolegů Cowards. Fange ovšem nápady nepostrádají a dali dohromady počin, který dává smysl i po kompoziční stránce. Výbuchy animální agrese se střídají s hnusnými táhlými pasážemi, které zní, jako by vás někdo pomalu řezal žiletkou, nechybí ani opravdu působivé momenty, ale i v nich vám budou uvřískané vokály neustále připomínat stěžejní poselství desky – že máte chcípnout jak prašiví psi.
Zdravím! Nechoďme kolem horké kaše a začneme hned zostra. V čem dle tvého mínění tkví esence skutečného black metalu?
Hails! Esence skutečnýho Black Metalu je v jeho jednoduchosti, syrovosti, chladnosti a temnotě. Člověk do toho musí jít vážně srdcem aby přenesl sračky z hlubin svojí duše do songu, protože jedině tak může onu rozkládající se hnilobnou náladu cítit i ten, kdo to potom poslouchá a cítí, že je to upřímný a neni to jen nějaká snůška sraček od někoho, kdo to vůbec tak nemyslel a nevěřil tomu co dělá na 100%. Díky upřímnosti při tvorbě, a díky daný vizi co oním songem chce člověk říct, vzniká velká část atmosféry která je v případě Black Metalu poměrně dost důležitá a zároveň vzniká i most mezi posluchačem a nahrávkou. Orchestrální prvky, přílišnej důraz na propracovanost bicích, super mega technický pasáže a zvuk teplej/čistej a uhlazenej jak stehno panny do Black Metalu v původním slova smyslu (dobře, v tý době Extrémního Heavy/Thrash Metalu) nepatří – ale je i pár kapel co by se dalo zařadit mezi vyjímky. V případě Black Metalu platí dvojnásob, že míň je někdy víc. Něco málo k filozofii tvorby skutečnýho Black Metalu píšu ještě u devátý otázky.
Jaká deska je podle tebe ztělesněním pravého black metalu? Jmenuj prosím maximálně tři nahrávky a pokus se se z otázky nevyvlíknout nějakou obyčejnou odpovědí typu „to nejde určit“, „tři je moc málo“ nebo „záleží na náladě“…
Na náladě nezáleží, já se dokážu vžít do atmosféry alba a pokud je udělaný dobře, tak i moje nálada se změní podle toho co z tý nahrávky cítim – pokud jsem tu náladu neměl už předtim… Ztělesněním pravého Black Metalu je spojení určitých prvků „The Return……“ od Bathory, „Satanic Rites“ od Hellhammeru a „I.N.R.I.“ od Sarcofaga… ale vážně, tři jsou fakt málo.
Mohl bys objasnit význam názvu Behewrath? Spíše než o slovo „wrath“, jehož význam v anglickém jazyce je vcelku zřejmý, mi jde o předponu „behe“. Má snad jít o odkaz na nějakou ze skupin jako Beherit, Behexen či Behemoth?
Nezkrácenej název Behewrathu je Beherit’s Wrath, v překladu to teda znamená Ďáblův Hněv. Mimo těch tří kapel co jsem jmenoval výše totiž vychází hodně mojí inspirace právě od Beheritu.
Aniž bych jakkoliv soudil, zdali je to dobře nebo špatně, tvá hudba je dozajista zpátečnická a jasně odkazující na již dávno zavedené žánrové postupy severské školy. Má takový regresivní přístup na dnešní scéně nějaký prostor? Proč by si měl člověk pustit Behewrath namísto syrové magie v podání kupříkladu Mare, Dark Sonority či Sortilegia?
Vzhledem k tomu jak se Black Metalová scéna vyvíjí, tak prostoru pro opravdový BM kapely ctící postupy zavedený v průběhu 80. let bude nejspíš míň a míň, ale pořád nějakej bude. To jádro z undergroundu je sice menší než bývalo, ale zároveň se pořád objevují noví lidi kteří chápou o co v Black Metalu jde a jak by se měl dělat. Jinak lidi ať si pouští cokoliv chtěj. Můžou si pustit něco jinýho mimo Behewrathu (mj.) ze dvou důvodů – buď jim prostě nesedne, nebo nevědi o čem Black Metal je a chtějí radši moderní lepenici ala Batushka. Pokud je to ten druhý případ, tak jsem jedině rád že se drží dál od hudby Behewrathu a můžou klidně táhnout do hajzlu. Ta hudba pro ně neni.
A z jiného úhlu. Black metal za víc jak třicet let urazil dlouhou cestu, True Norwegian Black Metal není jeho jediným vyústěním, a tak jsme byli svědky už mnoha žánrových fúzí a experimentů. Kde podle tebe leží hranice, kam až lze s BM vykročit, co na něj lze naroubovat atd.?
Hranice, která byla daná začátkem a kolem poloviny 80. let a v hodně, hodně ranný fázi začátku let 90., byla už dávno překročená. Vlastně by se dalo říct, že ta hranice kam by už neměl Black Metal vstupovat byla mnohými překročena už kolem roku 91, což hodně lidí pokládá za začátek zlatý éry Black Metalu. Překročení hranice a boření limitů je ale přirozenej vývoj, ať už v případě Black Metalu nebo u čehokoliv jinýho mimo hudbu. Vždycky se najde nějakej trendy idiot, co je línej si zjistit (když už nic jinýho…) byť jen podělaný základní informace o tom z čeho to vzešlo, proč tomu tak bylo a o celkovym pozadí, a instantně začne prznit žánr svýma rádoby inovativníma prvkama a hlásat, že je strůjcem třetí vlny Black Metalu… bla bla a podobný kraviny dál… Takoví lidi si zaslouží jen násilnou smrt, přirozená smrt by pro ně byla moc velkou laskavostí. Ani já nemám žádný právo kecat do toho, jak by měl Black Metal znít nebo jak by se měl dělat, vlastně na světě je už jen „pár“ takových co to právo mají, ale já aspoň nekonečně ctim kořeny a lidi, který stáli u zrodu. Do smrti jsem zavázanej všem, kteří stáli u zrodu Black Metalu, kteří za něj prolili krev a kteří bojovali a pořád bojují za to, aby zůstal v undergroundu.
„Grim Echoes of the North“ jsi vydal na CD v počtu 25 kopií, u čehož bych se rád na chvíli zastavil. První otázka zní – proč byla zvolena právě tato limitace? Není záměrné znepřístupnění nahrávky ve fyzické formě pro větší počet lidí umělou snahou o tvorbu kultu? Kolik kusů je již prodáno?
Nechci aby se CD dostalo do rukou někoho, kdo si to nezaslouží. Je jen pro lidi co se dokážou do nahrávek vžít, vnímat z nich ten chlad a temnotu a jsou pro ně tyhle elementy vším co jim na týhle zkurvený Zemi zbylo. Zároveň jsem nikdy nikde neřekl, že po nějakym čase nedám udělat další. A pokud nějaký lidi začnou vnímat omezený množství CD jako prvek kultu, tak jsou prostě jen blbý. Jinak zbývá 11 kusů.
Otázka druhá – proč byl zvolen CD formát? Nebylo by vzhledem k pravověrné hudební stylizaci vhodnější zvolit nosič, který se hodí k duchu undergroundu více než chladné CD, například audiokazetu?
Můj původní záměr byl vydat „Grim Echoes of the North“ jen na MC, ale prostě to nevyšlo. Během posledního půl roku jsem musel svůj čas soustředit na řešení životních problémů, který po jejich vyřešení byly následovány ještě většími problémy až do doby, kdy poslední problém už nemohl být větší – takže všechen čas co jsem mohl jsem věnoval tvorbě hudby a na zbytek věcí, jako hledání firmy pro zhotovení MC včetně bookletů, už ho moc nezbylo. Takže jsem se na hledání prostě vysral a udělal kompromis v podobě CD.
Otázka třetí – CD jsou podepsána tvou vlastní krví. Z jaké části těla krev pochází a jak jsi ji získal? Vzal sis na pomoc injekční jehlu, anebo jsi to bez vytáček naříznul nožem? Jakým předmětem došlo k podpisu; byl brk smočen přímo v otevřené ráně?
To neni podstatný, je to naprosto normální podpis jako každej jinej a nechci tim odvádět pozornost od hudby. Takže stručně – hrana zápěstí levé ruky, otvírací nůž a druhá strana tenkého štětce omotaná vatou a namáčená přímo v ráně.
Jsi plně a stoprocentně spokojen s tím, jak demosnímek dopadl a jak výsledný produkt zní? Zkus prosím svou odpověď formulovat s vědomím toho, že se na to tážu především kvůli vokálu, který osobně pokládám za nepříliš povedený, a kvůli třetí a čtvrté skladbě, jež mi v porovnání s úvodními dvěma kusy přijdou výrazně slabší…
Vzhledem k tomu, že mou filozofií tvorby Black Metalu je co největší upřímnost, chladnost a autentičnost zvuku, tak do vokálů ani do jiných stop po jejich nahrání nezasahuju, nepřidávám tam syntetickej reverb ani žádný podobný kraviny o co se běžně snaží v komerčním studiu. Chci aby posluchač slyšel, že to hraje člověk, že to neni jen produktem něčeho, co kdysi prolezlo skrz XY efektů a pak tu nahrávku ještě někdo několik hodin upravoval všemožně pomocí SW. Z tohohle hlediska jsem spokojenej, ale kecal bych, kdybych řekl, že jsem spokojenej s vokálama u první, titulární, skladby „Grim Echoes of the North“ (která původně měla být nahraná znovu kvůli její odlišný produkci od zbytku demo alba) a u třetí „Towards the Valley of Nothingness“.
Jeden výraznější kytarový motiv v „Towards the Valley of Nothingness“ je v podstatě totožný s dalším kytarovým motivem v „Caught by Mighty Shadows“. Byl to záměr?
Záměř to nebyl, jsou to dva téměř naprosto odlišný riffy co se týče techniky jejich hraní, jen zní podobně. U songu „Caught by Mighty Shadows“ to byl tak trochu „experiment“.
Jaké jsou tvé další plány s Behewrath? Máš v úmyslu povýšit projekt na regulérní kapelu s vícečlennou sestavou, anebo hodláš zůstat v pozici jednočlenného studiového projektu? A přemýšlíš už nad novou muzikou? Máš v šuplíku nějaké písně, jaké se na demosnímku neobjevily, anebo je čtveřice songů z „Grim Echoes of the North“ prozatím vším, co repertoár Behewrath obsahuje?
Behewrath neni kapela co si chce hrát na cirkus během vystoupení, takže nechci hrát a ani nehraju nikde naživo. To znamená, že přibrání dalších členů by nemělo žádnej smysl, naopak by to spíš uškodilo, protože obecně každej z členů chce většinou do tý hudby dát něco svýho, ale já nemám zájem o to aby mi do toho někdo kecal. Kdybych chtěl někoho přibrat do Behewrathu, tak jedině někoho kdo má stejnej pohled na tenhle posranej svět a nebojí se jednat, někoho kdo ví o čem Black Metal je, ctí kořeny a to z čeho to vzešlo. Nikdo jinej si nezaslouží aby hrál hudbu Behewrathu. Behewrath neni zasranej cirkus, neni to ani školka pro peace and love idioty.
Co se týče plánů s Behewrathem, tak ty jsou neměnný – prostě se soustředit dál na to co dělám, na hudbu, na Black Metal. Nad novou muzikou nejen že přemýšlim, ale už na ní i pomalu dělám a dávám dohromady nápady a riffy. Zatim je poměrně brzo se o tom víc rozepisovat, ale tentokrát se bude jedna o plnohodnotný full-length album, který bude mít zachovanou chladnost z demo alba „Grim Echoes of the North“, ale oproti němu bude ještě víc temnější, rituálnější a pro obyčejný lidi nechutnější. Snad nemusim zdůrazňovat, že se bude opět jednat o Black Metal ctící svoje kořeny z 80. let, takže to rozhodně nebude žádná moderní trendy sračka s vyumělkovanou křišťálově čistou produkcí… Prostě Behewrath něco chystá a lidi mimo underground by se od toho měli držet sakra dál.
Jinak k poslední části otázky – mám dva rehersal songy, který se na demo albu Grim Echoes of the North neobjevily, ale to jen z důvodu, že na něm nikdy být neměly.
Tvou hudbu lze zcela jistě považovat za projev ortodoxní formy černého kovu. Nicméně, Behewrath jakožto skupina má profil na Facebooku a YouTube a ty sám jsi na internetu hodně aktivní, tvoje profily lze dohledat na spoustě stránek – metalovým fórem počínaje, přes DeviantArt až po ČSFD. Myslíš, že internetový život a metalový underground (snad si rozumíme, že metalovým undergroundem opravdu nemyslím Behemoth) může jít ruku v ruce? Mnohé podzemní smečky odmítají internetovou prezentaci, a když už nějakou úlitbu vůči online prostředí, tak pouze vlastní web, nikoliv sociální sítě. Dle tvého názoru může v jádru tak nihilistický styl jako black metal existovat na vysloveně komerční platformě typu Facebook, aniž by ztratil svou tvář?
Hodně mojí osobní aktivity na internetu souvisí s mojí bývalou i současnou prací, ale nic z toho krom dvou příspěvků na Metalovym fóru (nebudu si kvůli nim zakládat novej účet) nemá s Behewrathem nic společnýho a nikdy to ani nezasáhne a neovlivní mou tvorbu. Mojí osobu spojenou s Behewrathem reprezentuje pouze jméno Helvete.
Kapely by se rozhodně měly vyhnout přílišnýmu používání sociálních sítí a tomu podobných. I mě to sere, ne že ne, ale na druhou stranu se třeba Facebook může používat dvěma způsoby. Buď může kapela na Facebook přidávat každý den nějakou kravinu bez jakýkoliv informační hodnoty, nebo může mít sice kapela stránku na Facebooku, ale přidá tam jeden příspěvek za 4 nebo 6 měsíců, kde se lidi můžou dočíst důležitý věci. Stejně jak jsem to popsal v tom druhym případě, tak se k tomu snažím i tak přistupovat. Behewrath nechce být nějakou podělanou sociální kapelou, ale zase se chci soustředit na tvorbu hudby a ne abych se staral o chod webu, proto teda používám bezúdržbovej Facebook. Navíc ho používám jen abych dostal k lidem ty nejdůležitější informace a proto o sobě Behewrath nemusí dát klidně rok vědět. Mnohé podzemní smečky sice odmítají být na sociálních sítích a tváří se, že díky tomu jsou naprosto kurevsky izolovaný a o to víc „misantropický“, ale zase za ně často tu prezentaci dělají labely nebo jsou hodně „fyzicky“ aktivní vrámci komunity undergroundu a ještě k tomu si hrajou na cirkus při jejich koncertech – ať mi nikdo netvrdí, že to nejsou „sociální aktivity“. Co z toho dělá Behewrath? Všechno je relativní a pokud člověk neni idiot co se chce akorát zviditelnit a podojit Black Metal, tak to nemůže mít vliv ani na vyobrazení kapely jakožto ortodoxní undergroundový BM smečky.
…mimochodem Polskej Behemoth už ve spojení s Black Metalem a undergroundem nezmiňuj. Je to příklad toho, jak idioti můžou v jejich začátcích dojit Black Metal, přitom srát na jeho kořeny a následně z toho udělat pop, kterej s BM nemá nic společnýho. Spousta lidí to ale nedokáže pochopit.
Mimochodem, na ČSFD jsi hodnotil DVD Nightwish „Showtime, Storytime“ a jejich film „Imaginaerum“ v obou případech pěti hvězdičkami, tedy nejvyšším možným hodnocením. Jsou Nightwish dostatečně true na to, aby je cenil někdo, kdo se prezentuje demosnímkem jako „Grim Echoes of the North“?
Proč by měli být Nightwish true? Kdybych měl specifikovat svůj zájem o Metal, tak bych se popsal jako redaktor co nikde nepíše. Zajímám se o to, kam obecně Metalová scéna směřuje a proto mi nedělá problém si ze zvědavosti poslechnout i jiný subžánry v rámci Metalu a posoudit je dle jejich subžánru. Stejně jako mám v plánu poslech novinky od Equilibrium a pár dalších (pokud se máme bavit o těch popovkách) – ne proto že bych je žral, ale proto abych viděl kam směřujou nebo jestli pořád dělaj stejný vykrádačky sebe sama jako doposud. Narozdíl od většiny ostatních se to nebojim přiznat.
Jako své vyznání uvádíš satanismus. Můžeš objasnit, co to v tvém případě znamená být satanistou? Být sám sebou, neuznávat autority, žít si dle vlastních pravidel… a tedy chodit v černém metalovém triku a s obráceným křížkem z Metalshopu na krku jako milión dalších metalistů? Inspiruješ se nějakými konkrétními řády, naukami, anebo si vystačíš s tím, co LaVey vykradl od lepších myslitelů?
Hned na začátek – ty srance co píše LaVey v jeho Satanský Bibli jsou občas stejný hovadiny jako píšou Křesťani ve svojí Bibli, tudiž tenhle druh Satanismu neuznávám. Pro mě a snad i pro mnoho dalších je Satanismus individuální filozofií – sice to o sobě tvrdí i LaVeyho propagační leták, ale cesty v jeho individualismu a mém individualismu se značně rozcházej. Já nemám žádný pravidla, žádný zábrany, zkrátka nic co by určovalo jak se mám chovat, co mám nebo nemám dělat nebo v co věřit. Žádný posraný desatero a podobný kraviny. Když budu chtít, tak narozdíl od “LaVeyovských Satanistů” můžu před barákem zmasakrovat dítě sekerou a nebude to proti mému vyznání, nebude to proti ničemu. Pokud bych měl to, jak svůj Satanismus vnímám k něčemu přirovnat, tak spíš vycházím z historických událostí, mytologie a hlavně svojí vlastní interpretace toho, co to je nebo není. Tam kde ostatní vidí chaos, tam já vidim řád, tam kde jiní vidí temnotu, tam já vidím potenciál, tam kde jiní vidí zlo, tam já vidím přiležitost. Všichni se bojí temnoty, zla a smrti – já naopak tyhle věci vyhledávám a uctívám, protože smrt člověka nikdy nezklamala a vždy to bude jediná věc, na kterou se člověk může spolehnout. V každém z nás to je, vždycky to tu bylo a vždycky to tu bude, jen někteří „peace and love“ idioti to v sobě potlačují, nebo si nechávají diktovat ostatními aby to v sobě potlačili. Satanismus je pro mě procitnutím, objevováním temných stránek člověka, objevováním sebe sama a uctíváním toho, co by pro lidi mělo být za dobu jejich existence na Zemi nejvíc přirozený, ale nějakým záhadným způsobem to pro většinu lidi stále přirozený neni.
Považuješ vypálení několika kostelů s nepochybnou historickou hodnotou na začátku 90. let jako akt chvályhodný, či odsouzeníhodný? A v obou případech – proč? Jak by se měl black metal stavět vůči současnému společenskému trendu hyperkorektnosti?
Ony kostely sice měly historickou hodnotu, ale zároveň Křesťani při jejich stavbě naprosto chcali na historickou a spirituální hodnotu míst kde je stavěli a na čem je staví. Samozřejmě ne všechny kostely byly postaveny na dávných, pro Pohany důležitých místech, ale to nic nemění. Křesťani za svou historii zníčili po celém světě tolik památek a kulturních odkazů, že by to nemělo být zapomenuto a naopak by lidem mělo být připomenuto, že ti kdo se tváří jako jejich spasitelé a zachránci, tak jim ve skutečnosti jen s úsměvem na tváři dávají neviditelné okovy a zaslepují je svými lžemi.
Vypálení tehdejších i současných kostelů do základů je rozhodně něco, co si zaslouží uznání a má to mojí nekonečnou podporu a souhlas. Je to cesta jak lidem otevřít oči a pomoct jim si uvědomit, kdo je ve skutečnosti jedem v jejich životech. Válka někdy ušetří víc krve nežli mír.
Co se týče vyměknutí dnešního Black Metalu a snaze některých kapel líbat zadky všude okolo sebe jen aby z toho měly nějaký výhody a byly společensky příjímány, tak s tím se už nic dělat nedá. Takový je průběh vývoje a celkově i dnešní společnosti, protože to, co bylo nekorektní v 70. až 90. letech, tak dnes je už poměrně dobře příjímáno. Ale i tak, kapely co hrajou Black Metal by si měly uvědomit, že pokud budou na koncertech hrát v teniskách a tričku z vegansky korektního materiálu, lobovat za zákaz rybolovu a podporovat krmení Africkejch dětí, tak asi zapomínají že nehrajou hippie-pop-rock. Black Metal ignoruje a naprosto chčije na trendy – jestliže je v dnešní společnosti trend hyperkorektnosti, tak by to nemělo Black Metal nijak ovlivňovat. To by měl každý z Black Metalový komunity vědět,
Poslední otázky se v našich rozhovorech nesou v uvolněnějším duchu a ani dnešek nebude výjimkou: Co si myslíš o skupině Babymetal? Díky za tvé odpovědi!
Formace s divným názvem Karmanjaka je zcela novým jménem na poli black metalu, které se navíc chlubí tím, že pochází z „nejsevernější, nejchladnější a nejopuštěnější“ části Švédska. To zní jako patřičně metalové místo původu. Když řeknete, že pocházíte z nějakého velkoměsta, tak je to každému u análu, ale když někdo pochází ze severské zamrzlé pustiny, kde (polární?) lišky dávají dobrou noc, tak je to kurva metal. O poznání méně metal je ale textové zaměření Karmanjaka, protože Metal-Archives uvádí, že Švédové opěvují „Bröderna Lejonhjärta“ (česky „Bratři Lví srdce“), což je fantasy knížka pro děti, kterou napsala Astrid Lindgren. Ééé… dokázal bych si teda představit i hustší věc než toto. Ty vole, to už rovnou mohli zhudebnit dobrodružství Pipi Dlouhé punčochy…
No, nejhorší na tom je, že tomu odpovídá i vlastní hudební produkce. Karmanjaka se možná chlubí, že pocházejí z ledového severu, ale jejich muzika teda moc mrazivá není. Fakt není radno očekávat syrové vichřice a misantropii, na debutovém ípku „I törnrosdalen“ se nachází… ehm… pohádkový black metal.
Intro „Karmanjaka“ má necelou minutu, ale i těch 50 vteřin je víc než dost, protože je to dost příšerný rozjezd. Jeho hlavní motiv mě upřímně řečeno mocně sere, je to kýč až do pekla, jak kdyby to tam uteklo z nějakého agro power metalu. Takovéhle intro si nic jiného než nekompromisní hejt nezaslouží, protože je to prostě sračka jak bič.
Žádné velké zázraky nepřicházejí ani v následujících minutách s dvojicí regulérních tracků „I törnrosdalen“ a „Katla“. Rozjezd toho titulního je vcelku ucházející a daří se mu tvořit výpravnou náladu, ale nepochybujte o tom, že mu velké míře pomáhá skutečnost, že po zvěrském intru to zní mnohem lépe, než to asi v reálu je. Přesto jsou právě úvodní tři čtvrtiny „I törnrosdalen“ tím nejposlouchatelnějším, co Karmanjaka na svém debutovém ípku nabízejí. Poslední minuta skladby s otravným sólováním se ale zase může jít zahrabat. Finální kus „Katla“ opět začíná hovadsky, protože melodická kytarová linka je dost vidlácká. Ani v dalším průběhu pak třetí song nedokáže nabídnout nic moc zajímavého – v těch stravitelnějších momentech to jde jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, ale to je ještě ten lepší případ, protože pohádkové sólování v závěrečné třetině je zas píčovina jak mraky.
Karmanjaka nehrají black metal, spíš jen takový bleček nebo black metálek. Karmanjaka produkují black metal pro návštěvníky Masters of Rock, ale rozhodně ne pro lidi, kteří vědí, že jen málokterou skutečně blackmetalovou skupinu lze vidět hrát na open air fesťáku. Klidně si říkejte, že to zní elitářsky, ale je to pravda. A Karmanjaka? Dobré leda tak pro děcka nebo vidláky. Jinak absolutně nestojí za pozornost, protože je to hluboce podprůměrná kýčovitá mrdka, jejíž poslech se rovná ztrátě času.
Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 26.8.2016 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Intro: The Force Before Darkness
02. From Chaos They Came
03. Wings of Anu
04. Vortex from the Celestial Flying Throne of Storms
05. A Black Aeon Shall Cleanse
06. The Flames of Infinite Blackness Before Creation
07. Mystical Blood
08. Through the Divine Spirit of Satan a Glorious Universe Is Known
09. Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith
10. Power from the Center of the Cosmic Black Spiral
11. A Magnificent Crypt of Stars
12. Outro: The Invocation of the Absolute, the All, the Satan
13. Coda: Hymn to the Cosmic Zenith
Inquisition jsou samozřejmě kapelou, jakou není nutno představovat. V rámci blackmetalové scény to platí už dlouho, v rámci metalové scény obecně to v posledních letech začalo platit rovněž. Možná je to jen můj subjektivní pocit, ale zdá se mi, že od doby, co Inquisition přešli pod značku Season of Mist (a tento přechod s tím jistě bude souviset), tak je o nich mnohem víc slyšet a pronikli i k posluchačům, kteří se nerekrutují z fanatických uctívačů černého kovu.
Takový stav se samozřejmě nemusí nijak podepsat na kvalitě vlastní tvorby. Přesto se nemohu zbavit neodbytného pocitu, že alba Inquisition, která vyšla už pod hlavičkou Season of Mist, jsou prostě o něco slabší než opusy, jaké duo Dagon–Incubus vydávalo těsně předtím. Jistě je možné, že nástup k větší firmě (přeci jen – před Season of Mist Inquisition vydávali u No Colours Records a Hells Headbangers Records, což jsou úplně jinačí kalibry co do příslušnosti k metalovému undergroundu) s poklesem nijak nesouvisí a jedná se jen o souhru okolností, ale nakonec je to vlastně jedno. Výsledek je totiž stejný.
Nepočítáme-li reedice kompletního katalogu, tak Inquisition pod hlavičkou Season of Mist doposud vydali dvě desky – „Obscure Verses for the Multiverse“ v roce 2013 a čerstvě „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“, které vyšlo před měsícem. A vzhledem k tomu, že jsem v předcházejícím odstavci použil plurál a řekl alba, nikoliv jen album, je asi zřejmé, že onen stav, že už to prostě není ono, se vztahuje i na letošní novinku.
Nechápejte mě špatně, „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ v žádném případě není špatná nahrávka. Baže, co by za takovýhle materiál mnozí jiní dali! Inquisition si bezesporu udržují svůj rozpoznatelný ksicht, udržují si i nemalou laťku kvality. Na fošně je spousta povedených riffů, jsou tu i zajímavé momenty a skvělé motivy, Incubus se svou bicí artilerií opětovně předvádí přísný diktát a samozřejmě nesmí chybět ani typický Dagonův kvákavý vokál. Jako celek se „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ poslouchá více než dobře – když tedy pominu trochu připosraný slitý mix, díky němuž jsem měl zpočátku problém to vůbec doposlouchat.
Když je všechno zdánlivě na svém místě, co je tedy špatně? Klidně si říkejte, že je to vůči aktuální tvorbě Inquisition nefér, ale problém tkví v tom, že starší věci prostě a jednoduše byly mnohem lepší a působivější. „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ je pohoda, nesere mě to, ale když si hned vzápětí pustím „Nefarious Dismal Orations“ nebo „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“, tak je to prostě jiná liga. Na novince postrádám dechberoucí momenty, chybí mi ty naprosto fenomenální melodie, při nichž běhal mráz po zádech a které ještě před pěti lety na „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“ kapela sypala jak na běžícím páse. Ty vole, dokonce i ten žábí vokál býval ještě kvákavější. Dřívější materiál byl svou kvalitou docela jinde. Na „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ – stejně jako na „Obscure Verses for the Multiverse“ – si Inquisition jen udržují pohodlný standard. V jejich případě je i tohle samotné dostačující k solidní fošně, která šlape zodpovědněji než kurva na E55. Ale nemůžu za to nadšeně tleskat, když vím, že Inquisition umí i mnohem lépe – zvlášť pokud jsem si docela jistý, že na to pořád mají. Že by prostě usnuli na vavřínech a vystačili si jen s tím standardem, když jim za to nesoudná většina fanoušků a samozvaných kritiků beztak bude lízat prdele?
Dobrá, abych jen nepíčoval, tak musím uznat, že tu jsou i povedené kusy. Zajímavá je „A Black Aeon Shall Cleanse“, v níž Inquisition dokazují, že jim bude fungovat i vlastně úplně primitivní kytarový motiv. Hodně se mi líbí „The Flames of Infinite Blackness Before Creation“ s parádními melodiemi patřícími k tomu málu, co se může srovnávat se staršími majstrštyky. Za mě asi nejlepší píseň novinky. Vcelku povedená je i titulka „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“, v níž se taktéž objevují parádní kytarové nápady. Obecně nejsilnější je právě střed alba mezi pátou a devátou skladbou, jelikož „Mystical Blood“ má taktéž docela koule a „Through the Divine Spirit of Satan a Glorious Universe Is Known“ se blýskne alespoň zajímavým sólem. Oproti tomu nejslabší mi přijde začátek nahrávky, protože „From Chaos They Came“ i „Wings of Anu“ se docela rychle ohrají.
Obecně vzato se k „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ stavím poněkud rozporuplně. Pořád je to solidní album, na němž se nacházejí i velmi kvalitní nápady. Dojem ovšem kazí pocit, že je to vlastně pohodlná sázka na jistotu, jež se nemůže rovnat deskám, na nichž si Inquisition svůj kultovní status vybudovali. Samozřejmě, nemám problém „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ poslouchat, ale na rovinu říkám, že vracet se k tomu nebudu a po takovém „Nefarious Dismal Orations“ prostě vždycky sáhnu mnohem radši.
Druhý pohled (Onotius):
Nová deska amerických Inquisition je opět výtečnou porcí pravé vybroušené blackmetalové démoničnosti. Stylový klenot, jenž by měl být pro každého žánrového nadšence naprostou povinností. Tentokrát možná o špetku méně agresivní a lépe balancující mezi chytlavě atmosferickým a drtivě blasfemickým, především se ale stále jedná o neskutečně kvalitativně vyrovnané dílo. Dagon je opravdu fenomenální riffotvůrce a nyní snoubí cit pro agresi a atmosféru ve formě, v níž mi přijde hudba Inquisition ještě o špetku přístupnější než kdy dřív. Tomu také napomáhá především dobrá zvuková produkce. Trochu mi poslech „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ evokuje pocity z poslední Mgły – ačkoliv se v jistém smyslu může jejich charakteristický rukopis zdát až sázkou na jistotu, je to vlastně takový koncentrát všeho, co mě vždy na na tvorbě kapely bavilo.
Jakmile dohraje intro a spustí hitovka „From Chaos They Came“, je slyšet, jak krásně muzika koresponduje s precizním obalem. Oproti epičnosti takového „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“ trochu návrat ke konzervativnější žánrové temnotě, ovšem prezentované tak šikovně, že je schopna posluchače omotat kolem prstu neskutečně rychle. Přechody mezi rychlými náklepy a chytlavými střednětempými pekelnými meditacemi fungují plynule. Ať už přímočará „Mystical Blood“, „A Magnificent Crypt of Stars“, „Vortex from the Celestial Flying Throne of Storms“ či atmosferičtějí „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“, vše je na desce krásně v rovnováze a funguje ďábelsky. Ať už se jedná o hutné, melodické, propracované i minimalistické pasáže, vše až do ambientního závěru působí skvěle. Pravda, trochu nerozumím, proč je závěr alba rozdělen na dvě outra, která spolu trochu nekorespondují, ale vzhledem ke kvalitě materiálu je to vada opravdu marginální.
Co se týče diskografie Inquisition, „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“ zřejmě zůstane v mých očích nepokořeno, neboť to působilo přeci jen různoroději a celkově disponovalo o něco více mysteriózní atmosférou. Přesto je však novinka zatraceně povedeným dílem, které se rozhodně v mém playlistu neztratí. Vybroušená žánrová deska, co víc dodat.
Patříte-li mezi ten druh lidí, kteří rádi vyhledávají nová a neokoukaná jména, pak tato minirecenze je určena právě vám, jelikož nabízí jeden relativně zajímavý tip. Somnium Nox je dvoučlenná formace z Austrálie, jež má aktuálně na kontě svůj debutový kraťas „Apocrypha“ – a samozřejmě právě o něm si budeme povídat. Nutno říct, že Australané se hned na pilotní ukázce své tvorby nešetří. „Apocrypha“ totiž ve své podstatě není album, nýbrž skladba, jejíž délka přesahuje čtvrt hodiny…
Somnium Nox produkují monolitičtější black metal s jasným důrazem na atmosféru. Právě v těch nejhutnějších pasážích je „Apocrypha“ nejlepší, protože se v nich Australanům daří tvořit příjemnou naléhavost a nátlak. Kapela mnohdy jen opakuje daný motiv, ale postupně jej zahušťuje přidáváním dalších linek, což ve výsledku funguje více než dobře a nijak tomu nevadí ani skutečnost, že rytmickou palbu má na svědomí bicí automat (přinejmenším tedy mě to nesere, ale je pravda, že já na rozdíl od mnohých jiných posluchačů metalu nejsem ortodoxní fetišista na živé bicí). A jsem rád, že právě tento přístup tvoří většinovou část nahrávky.
Australané ale kytarovou stěnu dokážou i dočasně zbourat nějakou kratší poklidnější vsuvkou. Právě zde se tu a tam dostávají ke slovu i lehce „post“ melodie, ale naštěstí se nejedná o nic rušivého nebo kýčovitého. Jindy se zase Somnium Nox nebojí nad jemnější pasáží spustit až progové kytarové sólo, zatímco jinde se ke slovu dostane i didgeridoo. Ve většině případů se jedná o vcelku sympatická ozvláštnění, ale abych byl upřímný, „Apocrypha“ mi možná trochu paradoxně stále přijde nejsilnější tehdy, kdy jsou Somnium Nox nejvíc metal, a pokud by tam jakákoliv zvolnění vůbec nebyla (vyjma začátku a konce, dejme tomu), pak by mi to vlastně taky nevadilo. Ale že by mě stávající stav obtěžoval, to taky ne.
Každopádně, „Apocrypha“ Australany představuje jako docela slibnou skupinu. Již nyní Somnium Nox pustili do světa skladbu, jejíž kvality nejsou zrovna průměrné. Nejedná se o něco skutečně výjimečného, je to „jenom“ dobré, ale ani to na začínající formaci není zlý výsledek. V současné době již Somnium Nox pracují na dlouhohrajícím debutu, na němž se objeví živé bicí (postará se o ně Robin Stone z Norse), a také slibují víc atmosféry, víc didgeridoo a trochu jiný směr. Nejsem si jistý, zdali je to pro mě to pravé vzhledem k tomu, co mě na „Apocrypha“ baví nejvíc, ale určitě si to pustím. Počin by prý měl vyjít začátkem roku 2017.
Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 17.6.2016 Label: Satanath Records / Black Plague Records
Tracklist:
01. Helleborus Black
02. Coils
03. Edge of Black Waters
04. Colored Spores of Yuggoth
05. Draconian Discipline
06. The Poison of Sleep
07. Temple of Seventh Death
08. A Gift of Renewal
09. The Carnal Sabbath
Helleborus se na první pohled tváří jako mladá formace, ale jak už tomu v mnohých případech bývá, za novým jménem nestojí úplní zelenáči. Abychom se dopátrali původu téhle chásky, musíme si představit formaci Akhenaten. Ta sice taktéž nepatří zrovna mezi veterány, ale pár let již funguje a na kontě má dvě alba – to aktuální nese název „Incantations Through the Gates of Irkalla“ a vyšlo loni. Tuhle smečku tvoří bratrská dvojice Jerred a Wyatt Housemanovi. No, a Helleborus je jejich dalším projektem. Akorát teda když už dělají novou kapelu, mohli si alespoň vyrobit nové fotky, protože používat v obou formacích jeden a ten samý fotoset mi přijde jako nesympaticky lenivé ojebávání…
Samozřejmě se nabízí otázka, v čem se Helleborus a Akhenaten liší, když sestava je tedy zcela totožná a dokonce i styl je +/- obdobný, jelikož se v obou případech jedná o (v základě) black metal. Odpověď na tuhle otázku je docela jednoduchá, neboť v rámci Akhenaten bráchové míchají extrémní metal s orientálními prvky Blízkého východu. Helleborus je tedy zjevně tím konzervativnějším z obou projektů, protože zde se jedná „jenom“ o black metal bez dalších elementů navíc.
Bylo by ovšem vcelku krátkozraké tvrdit, že Housemanovic hoši v rámci Helleborus rezignovali na jakýkoliv koncept. Už jen jméno skupiny je zajímavé, jelikož jde o latinský název čemeřice, tedy rodu rostlin, jehož druhy jsou povětšinou jedovaté a kvetou v zimě, díky čemuž se jim občas říkává zimní růže. Květina to ostatně dopracovala i do loga kapely. Textově pak Helleborus – jistě vzhledem ke jménu tušíte správně – směřují do mystiky a esoteriky. Zdali je to výborné téma či jen zaměření poplatné současným proudům v black metalu, to již ponechám na vašem zdravém uvážení a osobním vkusu.
Každopádně, zatím se to jeví relativně zajímavě, jenže je tu i nějaký ten háček. Vraťme se opět k Akhenaten, jejichž produkce vypadá papírově rovněž velmi dobře. Reálná situace je ovšem taková, že tu hudbu udržují v poslouchatelných sférách ty orientální prvky a vlastní metalová stránka je tuze průměrná. Stále vám Helleborus zní zajímavě i přes tenhle první náznak něčeho nekalého? Dobrá tedy, přidejme další zásah – bráchové kvalitu toho svého metalu moc nepozvedli ani v rámci nového projektu…
Je to prostě tak. Jakkoliv se Helleborus mohou na první pohled tvářit jako něco, co by mohlo stát za pozornost, skutečnost je na tom o poznání hůře. Měl-li bych totiž jejich debut „The Carnal Sabbath“ nějak shrnout, nepříliš oblíbený výraz „průměr“ je jasným favoritem, jak to celé vystihnout. Nejedná se o nahrávku, jejíž konzumace by vám přivodila střevní potíže, ale její úroveň stačí leda tak na to, abyste si to párkrát pustili, neuráželo vás to, ale pak to jednoduše zahodíte, protože se nejedná o záležitost, která by vám toho mohla předat nějak víc. Ještě jinak řečeno, Helleborus nehrají špatně, ale ani nijak zvlášť dobře; mají papírovou úroveň, ale nedokážou nabídnout nic navrch oproti formálnímu standardu. Ten je bezesporu splněn, jenže asi všichni tušíme, že to je trochu málo.
Jeden z velkých neduhů „The Carnal Sabbath“ vidím v jakési roztříštěnosti. Jako by se Helleborus nedokázali rozhodnout, zdali chtějí být symfonickým resp. melodickým black metalem, temným zlo-blackem nebo black’n’rollovou jízdou. Střídavě se tedy pokoušejí o všechny jmenované polohy, což ve finále znamená, že to pořádně není ani jedno z toho. Američané se tedy dle mého názoru zasekli někde na půl cesty už jen v té vizi, co by vlastně chtěli hrát. Paradoxem pak zůstává, že i přes tuto roztříštěnost působí „The Carnal Sabbath“ poněkud jednotvárně.
Druhým velkým problémem „The Carnal Sabbath“ pak je nepříliš vybroušená skladatelská úroveň. Vlastně se potvrzuje to, co jsem již prohlásil stran Akhenaten – bráchové ten metal hrají tuze obyčejně, zaměnitelně, patří do té obrovské masy bezejmenné šedi. Hudba Helleborus to jen potvrzuje. Tu a tam se sice nějaká solidnější pasáž objeví (napadá mě třeba „Colored Spores of Yuggoth“), ale mezi několika málo takovými povedenějšími momenty se nacházejí dlouhé minuty nepříliš záživné muziky. Ani nemluvě o tom, že ani ty nejlepší chvilky nejsou zas až takové pumelice, takže i ony se začínají vcelku rychle ohrávat, jak stoupá počet poslechů.
Vzato kolem a kolem je „The Carnal Sabbath“ prostě obyčejná a nevýrazná nahrávka, jejíž útroby nenabízejí nic, bez čeho by se posluchač neobešel. Sice se produkce Helleborus strávit dá, ale nějak si nevybavuji jediný důvod, proč by se člověk měl k takovému trávení uchylovat. A když by to udělal, tak prostě jen pár poslechů a zahodit, na víc to nemá. Slabý průměr.
Může se zdát, že hraní čistokrevného black metalu už dnes není ničím jiným než pouhým nošením dříví do lesa a opakováním toho, co bylo již dávno řečeno. A nebudeme si nic nalhávat, tuny neinvenčních a průměrných až podprůměrných skupin a projektů tuto tezi jen podporují. Nicméně jsou i smečky, jež hrají černý kov v jeho mantinelech, jaké byly nastaveny před mnoha lety, neposouvají žánrové hranice ani hudebně, ani zvukově, a přesto je jejich produkce kvalitní a nezaslouží si odsouzení. V dnešní recenzi si o jednom takovém případě povíme.
Gespenst rozhodně nepatří mezi známá jména. Ostatně, jejich debut je venku jen lehce přes měsíc a před ním vydali pouze jednu píseň, s níž se objevili na jakési vinylové kompilaci. Začínající formace ovšem nemusí nutně znamenat začínající hudebníky, což na Gespenst sedí úplně přesně, neboť se v pozadí skrývají ostřílení borci. Navíc ani nemůže být řeč o tom, že by snad Galskab a Genfærd nebyli sehraní, protože už spolu působí ve dvou jiných skupinách – Woebegone Obscured a Black Dementia. K tomu už stačí jen přihodit, že první jmenovaný byl také dlouholetým kytaristou Horned Almighty a objevil se i v Glorior Belli, aby bylo jasné, že za Gespenst nestojí žádní zelenáči. A na debutu „Forfald“ je tohle všechno znát.
Vlastně jsem již prozradil, že Dánové na desce nepřicházejí s ničím výjimečným co do stylu či charakteristického zvuku. Trochu blbě by šlo vlastně říct, že je to „prostě black metal“. Ono to tak formálně je, nicméně v reálu „Forfald“ je jedním z těch alb, u nichž tahle skutečnost vůbec nevadí. Důvod je nasnadě. Klidně se pro mě za mě smějte, ale nahrávka má prostě ten pověstný feeling, o němž se v black metalu tak často mluví. Ty skladby jsou jednoduše silné, mají výbornou atmosféru a povedené riffy i melodie. Jsou složené chytře a i navzdory tomu, že si Gespenst dle všeho libují v delších písních (nejkratší „Min sjael raadner“ má sedm a čtvrt minuty, nejdelší „Life Drained to the Black“ přesahuje dvanáct minut), se člověk nenudí, protože je to dostatečně variabilní. S dojmem čistokrevně blackmetalové nahrávky pak neotřesou ani občasné vsuvky, z nichž některé jsou čistě ambientní.
„Forfald“ vyšlo primárně na vinylu, tudíž je deska rozdělena na strany A a B. Mně osobně přijde o něco silnější ta druhá. Neříkám, že první dva kusy jsou špatné, to vůbec ne, protože „Sorgens taage“ i „Revelation of Maggots“ taktéž obsahují vysoce povedené pasáže. Třeba poslední třetina „Sorgens taage“ v pomalejším tempu má silnou atmosféru, střed druhé jmenované taktéž. Směrem ke svému konci však „Forfald“ roste – vlastně podobně jako se Danům daří gradovat i samotné písně, protože právě jejich závěry bývají nejsilnější (viz třeba jedovaté finále „Min sjael raadner“). Vrchol celého alba se pak jednoznačně nachází úplně vzadu ve dvanáctiminutovém opusu „Life Drained to the Black“, jenž ve svých útrobách skrývá ambientní minimalismus stejně jako agresivní blastbeaty.
Popravdě řečeno, nečekal jsem toho od Gespenst příliš mnoho. Spíš jsem v předstihu hádal, že nejspíš půjde o záležitost průměrnějšího ražení, na niž vcelku brzy zapomenu. „Forfald“ ovšem překvapilo, poněvadž se jedná o hodně dobrý black metal, který bez jakéhokoliv záchvěvu progrese ctí pravidla svého žánru, ale nakládá s nimi citlivě – v tom smyslu, že nejde o tupou hovadinu, nýbrž o poctivou desku, již evidentně natočili lidé, kteří kvintesenci černého kovu rozumějí. „Forfald“ rozhodně není albem, jaké ve vás zažehne opojení black metal v případě, že tomuto stylu neholdujete. Pokud jste však v pozici, kdy pro vás poslech black metalu není ničím cizím, pak je „Forfald“ albem, jaké se vám bude líbit, a v takovém případě za zkoušku rozhodně stojí. Já jsem spokojen a rád si desku pořídím i do sbírky.
Skoro by se mohlo zdát, že nemine rok, kdy by se neobjevil počin, na němž by se nepodílel srbský nezmar Kozeljnik. Přesto loni takový rok minul. Obě jeho hlavní působiště – The Stone a sólový projekt – mlčela, a i když se přidal k Ophidian Coil, na jejich loni vydaném ípku „Denial | Will | Becoming“ se ještě nepodílel. Letos už je ale situace jiná, protože už s kapelou Kozeljnik vypustil do světa půlhodinku nové muziky – „Death Gives Unto Life“.
Kozeljnik – myšleno skupina – nevydali desku už pěkně dlouho, je to celých šest roků od „Deeper the Fall“. Svou produkci před třemi lety prezentovali s EP „Null: The Acheron of Multiform Negation“ a letošní počin je rovněž jen ípko. Na druhou stranu, minialba jsou u Kozeljnik(a) co do stopáže výživná, tak alespoň něco.
Kozeljnik (fakt nesnáším, když se kapela a muzikant jmenují stejně – teď mám na mysli přímo toho borce) si ve svojí tvorbě udržuje konstantně vysokou kvalitu, což bezezbytku platí i na „Death Gives Unto Life“. Zatímco The Stone obecně vzato představují agresivnější podání black metalu (to samozřejmě není synonymem pro tupost), v rámci Kozeljnik se Kozeljnik (haha!) věnuje řekněme chytřeji pojaté formě stylu. Nové EP na tom nic nemění. Až sem naprosto v pořádku.
Přesto mám z nějakého důvodu s „Death Gives Unto Life“ menší problém. Formálně je ta nahrávka vlastně super, všechny čtyři skladby jsou dobře napsané, má to spoustu povedených momentů, spousta riffů i vyhrávek je vážně super. Pokud byste se mě zeptali, co je na té placce k vytknutí, tak pořádně ani nevím, vlastně asi nic… přinejmenším nic zásadního. A přesto všechno jsem zjistil, že mě „Death Gives Unto Life“ nebaví takovým způsobem, jak by papírově mělo. Dokonce mám problém při poslechu vůbec udržet pozornost, z letargie probírají jen ty nejsilnější chvilky, mezi něž typicky patří třeba čistý zpěv – ten je skvělý a má atmosféru.
Čas vše zahojí, říkává se, a samozřejmě pomohl i v tomto případě. Nadstandardní počet poslechů udělal své a ukázal, že ten materiál kvalitní skutečně je – což neberte jako nějaká zadní vrátka, kdybych si to nemyslel, tak bych si nedovolil to napsat. Ale i navzdory tomu je mi jasné, že si EP už asi znovu nepustím, nemám potřebu si jej kupovat a stále si myslím, že některé momenty v „’Tis the Soul on Wayward Path“ a „Scarring the Entities“ jsou poměrně obyčejné. Nemůžu ovšem neuznat, že přinejmenším finální skladba „Absence and Seclusion of Spirit“ je výborná a baví mě celá.
Nakonec tak úplně nevím, jak bych měl vlastně „Death Gives Unto Life“ hodnotit. V jádru je to dobrá nahrávka, jež svému autorovi nedělá ostudu. Vzájemně jsme se ale jaksi nedokázali sladit na jednu vlnu. Nicméně v žádném případě není vyloučeno, že vy nebudete mít větší štěstí.
Země: Německo Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 8.7.2016 Label: MDD Records
Tracklist:
01. Am Ende des Sommers
02. Glückliche Kinder
03. Ein Ouzo auf den Nordwind
04. Lethe, Stein und See – Teil I
05. Löschkommando Walpurgisnacht
06. Desîhra Mogontiacum
07. Die Pfähler
08. Am Waldrand
09. Lethe, Stein und See – Teil II
10. Im Dunst am ewigen Grab der Sonne
Německý black metal často bývá považován za poněkud méněcenný vůči žánrovým školám z jiných evropských zemí. A rozhodně je taky pravda, že se zde nachází množství ultimátních sraček, jejichž kýčovité pejgn melodie mají snad původ ve všeobecně známém zalíbení německého lidu v kýči. Nicméně podprůměr lze nalézt a odsuzovat šmahem všechny blackmetalové kapely z Německa je poněkud krátkozraké; není problém najít spousty příkladů toho, že i Němci dokážou kutat setsakra kvalitní černý kov. Jedním z těchto příkladů může dozajista být i Nocte Obducta, byť je pravda, že není typickou žánrovkou drtící syrové riffy s pověstným blastbeatem v pozadí. Jste-li ovšem příznivci blackmetalové avantgardy, pak tohle jméno za pozornost rozhodně stojí – tedy pokud jej ještě neznáte.
Nocte Obducta se co do vydavatelské činnosti nikdy moc neflákali. Však od roku 1999, kdy se objevil debut „Lethe – Gottverreckte Finsternis“, nastřádali pěknou řádku desek, z nichž prozatím všechny, jaké jsem slyšel, si udržují velmi dobrou laťku. Letošní novinka „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ je rovnou jubilejní desátá dlouhohrající, a to i navzdory skutečnosti, že Nocte Obducta stihli i čtyřletou pauzu ve fungování (během té však velká část současné sestava dala dohromady pokračování Dinner auf Uranos, po jehož hlavičkou rovněž jedno album vyšlo).
Tím jsem chtěl říct hlavně to, že „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ rozhodně mělo na co navazovat. Obzvláště v momentě, když minulá řadovka „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ byla fantastická. Musím říct, že mi hned na první pohled u novinky moc nesedla obálka. Což o to, zrovna tahle skupina měla přebaly alb vždycky docela prapodivné, ale zrovna posledně byl artwork vážně super. Sci-fi ladění u „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ mě docela překvapilo, byť mu nelze upírat vcelku zajímavý styl a několik pěkných detailů. Nicméně po poslechu samotného materiálu lze tvrdit, že ten obal vlastně smysl relativně dává.
Důvod je vcelku jednoduchý – ještě nikdy jsem u Nocte Obducta neměl pocit, že bych místy poslouchal psychedelický rock. Jistěže, i třeba na „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ byly momenty, u nichž by to s přivřenýma očima šlo tvrdit. V případě „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ však v některých hraje skutečně čistý psychedelic rock / space rock… což je vlastně strašně super! Jak vidno, formaci to v téhle poloze dost sluší, zní to uvěřitelně a je to setsakra poutavé. Dokonce bych si i dovolil postesknout, že je trochu škoda, že tam takových věcí není ještě víc. Ale lepší než drátem do oka, takže si lze užít takové parády jako „Am Ende des Sommers“ s pečlivě budovanou a gradovanou první půlí a skvělou minimalistickou druhou částí. Sem tam se podobné vlivy objevují i v dalších průběhy desky, ale právě v úvodní skladbě je to nejpatrnější – co si budeme povídat, jakožto první věc je taky okamžitě na ráně.
Nocte Obducta se nikdy nebáli ani dlouhých kompozic. Z tohoto ohledu z alba nápadně vyčuhuje šestá „polo-titulní“ „Desîhra Mogontiacum“, jejíž hrací doba se vyšplhala na celých 19 minut. Opět je znát, že Němci tenhle druh písní rozhodně umí a nachází se zde množství skvělých nápadů, ale abych si trochu rýpnul – nezdá se mi, že by „Desîhra Mogontiacum“ z nahrávky tak brutálně vyčuhovala i svou kvalitou, jako tomu bylo třeba u „Dinner auf Uranos“ a „Leere“ na „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“. Nechápejte mě zle – stále se jedná o výživných 19 minut, jejichž poslech nenudí. Jen říkám, že kdybych měl volit vrcholy „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“, ukázal bych jinam. Třeba na jmenovanou „Am Ende des Sommers“ nebo na „Ein Ouzo auf den Nordwind“, jejíž rozjezd prostě nemá chybu.
Stěžejní je však samozřejmě fakt, že „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ dokáže bavit po celou svou délku, která stejně jako posledně s přehledem přešvihla hodinovou hranici. Výtečné momenty se nachází i v dalších „regulérních“ kusech jako „Glückliche Kinder“ (povedená střední pasáž), „Die Pfähler“ (epické záchvěvy jsou senzační) nebo finální „Im Dunst am ewigen Grab der Sonne“ (hezky gradované kytarové sólo). Konzistentnost počinu naštěstí netříští ani množství velmi krátkých songů, ať už jde o na poměry alba agresivní vypalovačky „Löschkommando Walpurgisnacht“ a „Am Waldrand“ nebo minimalistickou „Lethe, Stein und See – Teil I“ případně její variabilnější sestřičku „Lethe, Stein und See – Teil II“.
Každopádně, „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ je v konečném důsledku jednoznačně povedená deska s několika vysoce vymazlenými momenty. Když dojde na lámání chleba, tak se rozhodně nejedná o tu nejlepší položku v diskografii Nocte Obducta, jen v porovnání posledních dvou alb bych bez většího zaváhání zvedl ruku pro „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“. Přesto je „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ nahrávkou, jež s přehledem dostává standardu Nocte Obducta, což taky není málo. Stojí za slyšení? Myslím, že ano. Tajně jsem ovšem doufal, že by mohlo jít o jednoho z černých koňů, jenž by případně dokázal promluvit do pořadí nejlepších nahrávek roku, ale na takovou laťku zas „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ nemá, to si povězme upřímně.
Země: Norsko Žánr: black / death metal Datum vydání: 29.4.2016 Label: Terratur Possessions
Hrací doba: 16:13
Odkazy: –
Sledovat slavné kapely je jednoduché. Jsou všude vidět, všude se o nich píše. Ve většině případů ani není nutno tento stav dále přiživovat a psát o nich dál, když už bylo napsáno takřka a když už to dělají jiní. Naopak hledat v zapadlých končinách prohnilého podzemí je mnohem více vzrušující a zajímavější. Dá to práci, ale jsou i případy, kdy to nese své ovoce a vykoukne na vás něco skutečně dobrého, leckdy i lepšího než ta navoněná velká jména, jaká na vás koukají z obálek časopisů a headlinerských slotů festivalů. A přesně to se týká Ritual Death.
Na druhou stranu, v tomto případě to možná trochu přeháním, protože nebyl zas takový problém Ritual Death nalézt. Jistě, jedná se o tajemnou formaci z mrazivého severu; sestava – neznámá (hádám však, že půjde o nějaké zkušené muzikanty); status – debutové EP. Nicméně v kolonce vydavatele tohoto eponymního debutového EP se skví Terratur Possessions, což je label, jehož činnost je radno sledovat, což asi většina těch, kdo to s black metalem myslí vážně, také činí. A rozhodně je potěšující, že „Ritual Death“ je natolik kvalitní, že dostává věhlasu značky Terratur Possessions.
Svým způsobem hudbu Ritual Death vystihuje už jen název skupiny, jelikož tato čtvrthodinka je skutečně rituální a smrtící. Norové (Nor?) hrají syrový black metal, který je tuze špinavý a podzemní, ale v tom nejlepším slova smyslu. Sálá z toho temnota a oddanost černému umění. Agresivní momenty jsou surové a zničující a vokál je záhrobnější než prostor těsně za náhrobkem. Ritual Death ovšem s odzbrojující přesvědčivostí dokážou servírovat i mocné hymnické pasáže, v nichž je smrt stále přítomna, ale dává prostor i kýženému rituálnu. Bez laciných póz, ale o to uhrančivěji.
Z minialba táhne krásně hnilobná atmosféra, která je ďábelsky silná. A ačkoliv počin trvá jen lehce přes čtvrthodinku, jedná se o výživný poslech, jejž lze opakovat možná až překvapivě často. Nicméně skladby jako „Ceremonial Crypt Desecration“ či „Charnel Aura“ jsou jednoduše mocné a ani desítky přehrání jim neubírají na poutavosti. Nemůžu si pomoct, ale „Ritual Death“ se mi prostě trefilo do noty a zkurveně moc mě to baví. Nevím, kdo za tím stojí, ale první prezentace pod hlavičkou Ritual Death se mu vyvedla skvěle. Rozhodně budu číhat na další počínání projektu.
