Základy Buer byly dle všeho položeny už pár let nazpátek, někdy v roce 2012, nicméně jsou to až poslední měsíce, kdy začalo být o kapele pořádně slyšet. Pardubická sebranka po nějaké době nečinnosti zintenzivněla koncertní aktivity, ustálila sestavu a v neposlední řadě před nedávnem vydala svůj dlouhohrající debut s názvem „Protoalbum (Nigrum ignis)“. Inu, pojďme se na ten zázrak podívat.
Pokud jste v poslední větě předchozího odstavce pocítili záchvěv posměšné ironie, je to tak správně. Věřte, že byl zamýšlený. Buer se prezentují jako pořádní drsňáci, tudíž snad není třeba brát si servítky – ostatně, ani sama kapela si je s ušima posluchačů moc nebere. Skoro se mi ani nechce prohlásit, že by se vůbec nic nestalo, kdyby „Protoalbum (Nigrum ignis)“ nevyšlo, protože se jedná o tak nepovedenou nahrávku, že by to pomalu bylo i lepší, kdyby nikdy nevznikla. Hudební kvality debutu Buer jsou totiž bez přehánění žalostné…
Popravdě řečeno, těch negativ na muzice a obecně i prezentaci Buer vidím tolik, že skoro ani nevím, odkud bych měl začít a jakým směrem bych měl svůj hejt vyslat nejdříve. Obecně by snad šlo říct, že jedním z hlavních neduhů kapely je máchání se v bahně směšného klišé, které je navíc servírováno v extrémně podprůměrném podání. Buer pracují s těmi nejprovařenějšími žánrovými atributy, jimž navíc nedokážou vdechnout ani zbla přesvědčivosti. Ze všeho, co trojice aktuálně předvádí, mám dojem pózy. Okultní symboly, plivání ohně, painty, oprátky, plynové masky, prasečí hlavy, obrácené kříže, krev, kápě na některých koncertech… vše splácané na jednu hromadu zjevně bez jakéhokoliv hlubšího smyslu. Prostě se to tak v black metalu dělá, tak to budeme dělat taky. Nenašel jsem jediný důvod, proč bych jim měl cokoliv z toho věřit, a naopak důvodů, proč mi to celé připadá tuze neupřímné a jen hrané, nalézám mnoho.
Co do hudební stránky jsou na tom Buer stejně špatně. Podobně jako ve vizuální prezentaci se jedná o triviální pokus o black metal, který se zaseknul na tom nejelementárnějším klišé, jaké jen lze vymyslet. Muzika je to primitivní, špatná, nudná a… prostě hloupá. Nemá to žádnou atmosféru, žádný feeling, jednoduše tam hrají úplnou mrdku, jaké se absolutně nevyplatí věnovat sebemenší pozornost. A když už se objeví jakákoliv snaha o rádoby atmosférické prvky, působí tak křečovitě, až to bolí. Aby toho náhodou nebylo málo, tak hluboce podprůměrná kytarová stránka bez jakýchkoliv solidnějších nápadů vlastně patří paradoxně ještě k tomu stravitelnějšímu, co se na „Protoalbum (Nigrum ignis)“ nachází. I kdyby tam nějaký potenciál náhodou byl (jakože asi spíš není), tak naprosto tragický bicí automat by jej stejně úplně zazdil. Jeho provedení je vskutku odstrašujícím příkladem, jak by se to dělat nemělo, protože výsledek se dá poslouchat jen s vypětím všech sil.
Nenechte se ovšem zmýlit, že by snad „Protoalbum (Nigrum ignis)“ selhávalo jen co do instrumentální stránky. Mám totiž co říct i ke zpěvu. Snad za jediné pozitivum lze považovat, že jsou Utgardovi dobře rozumět slova, což v žánrech s extrémními vokály zdaleka není samozřejmé. Na druhou stranu, v případě Buer to možná až tak pozitivní není, jelikož tím českému posluchači neuniknou texty, i když se jejich čtení záměrně vyhne. I lyricky je totiž „Protoalbum (Nigrum ignis)“ strašná hovadina. Působí to, jako kdyby se člověk ledva průměrného intelektu snažil napsat něco strašně temného a zároveň chytrého, nicméně výsledek je spíše k smíchu. A pokud vám přijde, že jsem předchozí větou tak trochu urazil autora textů, tak vlastně máte pravdu. Přijde vám to ode mě svinské? Mně ne… třeba se nad tím kapela zkusí zamyslet, proč má někdo důvod jí to dávat takhle sežrat, pokud se k tomuhle článku dostane.
Nicméně zpátky k vokálu, k němuž mám ještě další připomínky. Utgard totiž zvládá vesměs jen jednu základní polohu hlasu, s níž vystačí drtivou většinu času, což by asi samo o sobě nebylo úplně košer a trochu by to nudilo, ale navíc to ještě echt zabíjí tím, že i jeho frázování je na jedno brdo. V podstatě každou linku textu totiž zpívá úplně stejně. Na druhou stranu, svým zvráceným způsobem se to na „Protoalbum (Nigrum ignis)“ hodí, protože to akorát podtrhuje primitivnost celého počinu.
Kdo se stále ještě necítí úplně odrazen, nechť pokračuje ve čtení dále. Buer totiž prokazují ukázkové diletantství i v dalších věcech nad rámec hudby. Fotky jsou nechtěně vtipné, při sledování videoklipů se člověk stydí za muzikanty – ani nemluvě o tom, že ve videu „Impérium“ se chlapci vůbec neobtěžovali správně načasovat obraz se zvukem. V neposlední řadě by pak Buer zasloužili mocně zlískat za znásilňování českého jazyka, protože při čtení některých jejich výplodů člověk pomalu dostane rakovinu očí. Například v biografii na Bandzonu lze nalézt perly jako „působyl“ nebo „apokalipsa“ (ne, nedělám si prdel), o srandách typu „by jste“ ve Facebookových příspěvcích, neschopnosti psát správně velká písmena či neznalosti interpunkce ani nemluvě.
Bohužel musím konstatovat, že jsem slyšel už i horší věci, což může vypadat zvláštně vzhledem k tomu, jak jsem „Protoalbum (Nigrum ignis)“ ztrhal, ale je to tak. To je ovšem dost chabý argument na obranu kapely. Úplné dno, jaké předvádějí třeba kolegové z Katarze, to ještě není, nicméně k němu Buer nemají vůbec daleko! S ohledem na ubohé kvality desky by mě zajímalo, zdali jsou sami muzikanti s výsledkem skutečně na 100 % spokojeni. Pokud ne, nabízí se otázka, proč s tím lezli ven; pokud ano, nabízí se otázka, kde hoši nechali soudnost. Právě soudnost celému jejich počínání chybí opravdu zoufale.
Myslím, že vydání takového debutu jako „Protoalbum (Nigrum ignis)“ bylo pro Buer velmi špatným krokem. Radši než patlaní barviček na ksichty a natáčení trapných klipů měli věnovat více času a energie vlastní hudební produkci, aby ji dostali aspoň na poslouchatelnou úroveň. Takováhle prvotina jim totiž spíš škodí, protože se s ní zařazují někam po bok sraček typu Degoryen či již zmiňované Katarze, tedy kapel, jejichž produkce je regulérně trapná. Nicméně zvolili si sami. Od tohohle radši ruce pryč.
Datum: 3.10.2016 Místo: Praha, Nad Viktorkou Účinkující: Mannveira, Wormlust
První pohled (H.):
Důvody, proč jít na koncert Wormlust v Praze, snad není třeba rozebírat – ostatně jsme nad tím snad dostatečně celoredakčně masturbovali v příslušném koncertním eintopfu. Nezdržujme se tedy formální omáčkou a pojďme rovnou na místo na místo činu, jímž se stala hospoda Nad Viktorkou. Byl jsem tam prvně v životě, tudíž jsem netušil, co bych měl od lokálu očekávat. Hrálo se ve sklepě, kde to působilo patřičně undergroundově (vzhledem k tomu, že šlo o sklep, tak doslova, cha!) a mělo to atmosféru, nicméně šlo o dost malý prostor. A jak se záhy ukázalo, o kombo Wormlust + Mannveira byl docela slušný zájem, pročež tam bylo skutečně našlapáno. Ale dalo se s tím žít, byť je pravda, že jakmile člověk stál dál jak ve druhé řadě a zároveň neměl dva metry na výšku, tak viděl velké hovno.
Do sálu (nejspíš lehce nadnesené označení) jsem dorazil až v momentě, kdy už Mannveira hrála. Ono když totiž člověk seděl nahoře v hospodě, tak dost dobře nešlo poznat, že už se dole něco děje. Tím pádem jsem viděl velké hovno, poněvadž jsem stál tak v půlce sklepa (rozuměj: ve čtvrté řadě) a dva metry nemám. Nicméně i navzdory tomu, že jsem skrz lidi přede mnou viděl jen hlavy muzikantů (a to ještě ne zřetelně, jelikož světelná show nebyla a pódium osvětlovalo pouze pár svíček – což nemyslím jako zápor), jsem se nenudil. Z reproduktorů se totiž valilo vyjebané zlo. Mannveira živě nakládali mnohem víc než z alba, kde je jejich muzika relativně stravitelná – zde byli zemitější, syrovější a ošklivější. Vyřvaným vokálem počínaje, zvukem nástrojů konče. Nakonec mě ani moc nesralo, že jsem ze samotné kapely moc neviděl, protože co jsem tak zahlédl, stejně jejich malování působilo docela lacině. Hudebně ovšem super, líbilo se mi.
Zato Wormlust, kteří přece jen byli tím hlavním důvodem, proč jsem u vchodu do sklepa vysolil 250 kaček, dopadli poněkud rozporuplně. Opravdu rád bych řekl, že to bylo zkurveně mocné, ale nemůžu, protože prostě nebylo. A hlavní důvod je nasnadě. Wormlust hrají chaotický bordel, což je muzika, jež živě nutně potřebuje čitelný zvuk, jinak se z toho stane amorfní koule hluku. A tušíte správně, že přesně takhle to dopadlo. Baskytaru jsem za celý koncert ani jednou nezaslechl, ten basák mohl jít klidně úplně do píči a vůbec by to nebylo poznat. Kytara tam zpočátku taktéž nebyla a v první skladbě (tedy třetinu koncertu) si ji člověk musel pouze domýšlet, měl-li na to dostatek fantazie. Až později se tu a tam začala nesměle objevovat, jenže hrubě skřípala a přišlo mi, že místy i vynechávala.
Všechno přehlušovala bicí palba. Což o to, Bjarni Einarsson to sypal jako ďábel, to všechna čest, ale nějakou kytaru bych přece jen taky rád slyšel. Vedle bicích pak zněl už jen vokál, nicméně ten byl skutečně ohavný a H. V. Lyngdal místy předváděl působivé hrdelní běsnění. Navíc zase musím uznat, že i přes domrdaný zvuk to pořád mělo koule a z kapely – především tedy z frontmana – táhlo charisma jako svině. Jeho chování bylo mistantropicky odtažité, ale neskončilo jen u toho – v jednom momentě totiž Lyngdal zničehonic začal agresivně mlátit do lidí v první řadě (byť někteří z nich to evidentně spíš ocenili). Záhy se k němu přidal i kytarista, pro nějž výlet k fans skončil držkopádem přes odposlech, když se vracel zpátky.
Celkem Wormlust zahráli tři skladby. Pomineme-li tu jedinou interakci à la pěstní souboj, tak žádná komunikace, žádné poděkování na konci, okamžitě pryč. Deset minut před desátou bylo hotovo. Nicméně v tom problém nebyl. Wormlust by živě zjevně měli sílu, aby nemilosrdně vraždili, ale zvuk jim jednoduše nepřál – především právě ten nedovolil, aby šel tento večer zapsat na seznam těch opravdu silných zážitků. Na druhou stranu, pořád jsem rád, že jsem nakonec šel. Už jen z toho důvodu, že kdybych tam nebyl, tak by mě to žralo ještě pěkně dlouho.
Na závěr bych si ještě dovolil doplnit zhodnocení akce samotným pořadatelem, protože je to docela zábavné čtení. Wormlust totiž zjevně vyznávají pravý rock’n’rollový život. Vyjádření ponecháno v původním znění včetně chyb:
„Koncert to byl pěkný, ale Wormlust nás svým chováním po koncertě naprosto zklamali, nakupovat si všude možně feťácký dobroty a utratit velkou část výdělku a pak odmítat v noci zaplatit spaní, z peněz, které dostali navíc na spaní hotel a obviňovat nás, že jsme je vlastně my okradli nám přijde jako maximální level buranský drzosti. Škoda, tahle kapela klesla v naších očích a nás to zase i když zbytečně bude stát prachy navíc, když jsme jim veškerý výdělek odevzdali. Takhle se vydělává. A díky že jste přišli.“
Druhý pohled (Onotius):
Pondělní koncert islandských psychedelicky blackmetalových Wormlust byl opět jednou z těch akcí, o nichž jakmile jsem zaslechl první zmínku, věděl jsem, že tam nesmím chybět. Ne snad, že by se jednalo o nějakou mou ultimátní srdcovku, ale specifická atmosféra, jež prýští z jejich debutového „The Feral Wisdom“, zkrátka byla něčím, co jsem naživo zažít chtěl. Avantgarda, psychedelie, trocha šílenství i špetka správného ortodoxního zla – to jsou ingredience, pomocí nichž se téhle kapele podařilo vytvořit vytříbenou koláž, která i po nezměrném množství poslechů nepřestává překvapovat, bavit a fascinovat. Nechat si ujít jejich vystoupení v komorním prostředí a za cenu více než lidovou, to prostě nepřicházelo v úvahu. A jak že tedy nakonec tenhle temný žižkovský večírek v mých očích dopadl?
V době příchodu v půl sedmé se záhy dozvídám, že organizátoři stihli harmonogram upřesnit s tím, že samotné kapely spustí až ve 20:20, jak se také později stalo. Takže byl čas na občerstvení a zběžný pokec doprovázený o pohled na postupně se scházející fanoušky podzemních temnot islandské blackmetalové školy. Jakmile nastal čas, pelášilo se do sklepa, kde už začínaly úvodní tóny od první skupiny.
Od první formace Manniveira jsem před koncertem neznal ani tón, což po zhlédnutí jejich setu rozhodně chystám napravit, neboť jejich vystoupení působilo upřímně a vyrovnaně. Nešlo sice o nic nějak extrémně vymykajícího se žánrovým normám, působilo to ovšem slušně a do stísněného prostoru ta hudba krásně sedla. Co se týče vizuální složky koncertu, je jasné, že Nad Viktorkou skutečně nebylo ideální místo – pokud člověk vysloveně nestál v první řadě, musel hudebníky luštit v pralese hlav a rukou. Navíc v podstatě žádná světla, pouze čistá temnota, s níž jako by se svými černě špinavými obličeji hudebníci snažili splynout. Co se týče zvuku, bicí a kytary byly slušné, ale vokál byl až moc vytažený, přičemž zněl trochu podivně. Přesto všechno však první banda zanechala pozitivní dojem.
U první kapely mi přišel zvuk až na vokály v pohodě, jenže když přišli na řadu očekávaní Wormlust, po chvíli bylo jasné, že ti to odnesou o kapku víc. Vzhledem k tomu, že jsem ukořistil lepší pozici, výhled na fanaticky sebou házící postavy v kapucích s šátky přes obličeje byl solidní. Z hudební složky jsem ovšem slyšel převážně rytmiku a vokály – na zbytek jsem musel ostřit uši, což pro tak komplexní zvukový organismus, jakým jsou Wormlust, je zkrátka nedostačující. Navzdory tomuto neduhu samotní Wormlust prezentovali autentický zápal, v rámci něhož mimo samotného obsluhování svých hudebních nástrojů v jeden moment narazili do předních řad publika tak, že byli odraženi a pěkně se pomlátili o vlastní aparaturu (což působilo punkově a ve výsledku samozřejmě i trochu komicky).
Trojice kompozic se linula prostorem a fandy bavila, jenomže k naprosté extázi něco chybělo. Mohla za to především zmiňovaná zvuková nevyrovnanost zastírající některé podstatné detaily. Dále by nevadilo, kdyby kapela přihodila ještě jeden song, neboť vystoupení bylo dosti krátké. Atmosféra však byla celkem solidní, tudíž jsem byl bezprostředně po koncertě i tak celkem spokojen. I když v kontrastu s očekáváními, jaká jsem do téhle akce vkládal, byl pondělní večer spíš příjemné zabavení než naprostý odvaz. Celkem shrnuto tedy fajn – Manniveira byla super, ale Wormlust přeci jen trochu rozpačití. Příště bych ocenil jinde a především s lepším zvukem. (I když je otázka, zda se k nám ještě podívají s vizitkou, co si dle organizátora udělali).
Když jsem před dvěma lety poprvé narazil na jméno Mare Cognitum, ujížděl jsem zrovna na konkurenčním řeckém projektu Spectral Lore, který měl tehdy na kontě velmi specifický opus „III“. A vzhledem k tomu, že tito interpreti toho mají mnoho společného – obojí one man projekt, stejný label, přibližně žánr, dokonce je spojuje splitko „Sol“ – čekal jsem, že tehdy čerstvá „Phobos Monolith“ bude cílit stejným směrem jako „III“. Jenomže to se tak úplně nestalo, a tak jsem impulzivně a nespravedlivě desku odvrhnul. A teprve nedávno jsem na ni opět narazil – a řekl si, proč jí nedat druhou šanci. A vyplatilo se. Z „Phobos Monolith“ se nakonec vyklubala velmi zajímavá záležitost, jež prezentuje atmosferický black metal plný melodií v rámci dlouhých, postupně se vyvíjejících kompozic. Pravda, bylo zde i pár formálních nedostatků, jaké mi zpětně nedovolí se k té desce modlit jako k něčemu v rámci subžánru kultovnímu, přesto to byl ten typ nahrávky, kterou člověk slyší a potěší ho, neboť si říká, že je tady třeba ještě slušný příslib do budoucna.
Od vydání „Phobos Monolith“ už uběhly dva roky a zatímco řecká konkurence tak nějak vybledla (hned vloni vydala dvojici EP, z nichž každé mělo délku jako regulerní dlouhohrající deska, ale kvantita nad kvalitou zde bohužel jasně zvítězila), na to, jak naváže Mare Cognitum, se čekalo v podstatě až do nynějška. Teprve letos v srpnu o sobě dal projekt opět vědět prostřednictvím splitka s Aureole. A netrvalo dlouho a na světlo světa přišla i nová regulérní studiovka „Luminferous Aether“, o níž tu dnes budu povídat. Jedná se o v pořadí čtvrtý dlouhohrající počin Mare Cognitum (nedávno mimochodem také vyšel v limitované edici box s prvními třemi alby na kazetách) a co se týče formálních parametrů, drží se v podstatě podobného modelu jako „Phobos Monolith“. Padesát minut hudby je zde opět rozděleno do pěti skladeb a to vše je uschováno pod sci-fi až pohádkově vyhlížejícím artworkem, který mimochodem obstaral český výtvarník Moonroot.
To, co asi člověk zaregistruje, jakmile poprvé novinku prožene ušima, je oproti předchůdci znatelně odlišný zvuk. Kytary jsou v porovnání s minulostí čitelnější, a to především ve výškách (melodiích), zatímco ty doprovodné jsou krotší. To má na jednu stranu pozitivní efekt na pasáže s opravdu nosnými melodiemi ve vyhrávkách, avšak v momentech, kdy si Jacob (hlavní a jediný mozek projektu) přeci jen trochu cucá nápady z prstu, je více poznat, že přichází vata. Desce až na výjimky schází větší hutnost a pohltivost. Namísto opravdu silné atmosféry je zde o špetku více samoúčelného pidlikání, když to tak trochu přeženu. Nicméně rozvržení nahrávky je celkem slušné. Rozvíjí se postupně a graduje i co se týče intenzity. Jediný problém je kvalitativní nevyváženost.
Nejzajímavějším kouskem na albu je asi dvojka „The First Point of Aries“ a pak závěrečná „Aether Wind“, které obě prezentují velmi solidní nápady a navzdory různorodosti působí stále velmi celistvě. Jsou dostatečně melodické, takže jsou schopny zaujmout už napoprvé. Jen místy působí trochu samoúčelně natahovaně, ale zde to ještě nevadí tolik jako v ostatních skladbách. Na to asi nejvíce strádá trojka a jednička. U jedničky to lze ještě snáze tolerovat, neboť ta trochu působí, jako by vedla k následující „First Point of Aries”, která pak významně rozvíjí její ústřední motiv. Zároveň je na ní asi nejpatrnější jeden z prvků, díky nimž jsou první poslechy těžkopádné – na to, jak jsou skladby dlouhé, je zde velmi malá různorodost rytmiky a základů. Otvírák v podstatě na jednu zpočátku brnkanou melodii navrství hromadu variací. A tak to funguje častěji. Je to zřejmě záměr, který Jacobovi zjednodušuje práci, já mám ovšem radši buď větší dynamičnost a pestrost nebo větší psychedeličnost. Různé i rytmické proměny, mezihry či využití jiných zpěvů, nástrojů apod. by myslím pomohly pročistit projev a dodat desce špetku atraktivity. Anebo přidat na hutnosti. Deska působí na blackmetalové poměry celkem neprůrazně. V tomhle ohledu alespoň trochu vyčnívá „Occultated Temporal Dimensions“, jež disponuje plnějším zvukem.
Nová deska Mare Cognitum je tedy na jednu stranu z formálního hlediska dotaženější, co do celkového dojmu ovšem strádá, jak co se týče nápadů, tak především co se týče udržení jakési kompoziční kontinuity. V důsledku toho zkrátka neudrží pozornost tak dobře, jak tomu bylo na předchůdci. Na rozdíl od minula se zde zřejmě více odráží častý neduh one-man projektů – nedostatek autocenzury. Ty nejlepší momenty jsou výraznější a propracovanější, než tomu bylo kdy dřív, ale co naplat, když celek nedisponuje takovým tahem na bránu. Každopádně jsem zvědav, jak si projekt povede na dalších nahrávkách. Spojit pohltivost předchůdce s lepší kytarovou prací a všeobecně technickou stránkou novinky, mohl by z toho vyjít ideální atmosfericky blackmetalový opus. Zatím tu však limity jsou.
Země: Řecko Žánr: black metal Datum vydání: 30.4.2016 Label: Iron Bonehead Productions
Hrací doba: 16:06
Odkazy: –
Ithaqua je sice nová skupina v tom smyslu, že nefunguje příliš dlouho, ale rozhodně není nová v tom smyslu, že by snad byla moderní a její hudba byla současná. V tomto ohledu je to přesně naopak, jelikož Ithaqua páchne starobou a tradicemi nejstaršího helénského black metalu. Kapelu tvoří dvojice řeckých muzikantů, kteří spolu hráli již v několika projektech (tím nejznámějším – resp. tedy jediným, o němž jsem já slyšel – je Caedes Cruenta). Jedním z této dvojice pak je současný baskytarista Kawir.
Ithaqua v loňském roce vydali MC demosnímek „Initiation to Obscure Mysteries“, na nějž letos navázali sedmipalcem „The Black Mass Sabbath Pulse“. Letošní EP přináší dvě nové skladby a také o poznání menší porci hudby v porovnání s půlhodinovým demíčkem. Na „The Black Mass Sabbath Pulse“ se totiž nachází jen 16 minut muziky. Tak se pojďme podívat, jestli za to těch 16 minut stojí…
Co přesně tedy od Ithaqua čekat? To je vcelku jednoduché – myslete na kapely jako Varathron či Rotting Christ, konkrétně tedy na rané kousky z jejich diskografií. Ithaqua jdou proti proudu času a svou tvorbou míří do hloubi 90. let, do časů alb jako „His Majesty at the Swamp“ či „Thy Mighty Contract“. Těšte se tedy na syrový black metal s majestátními momenty, z nichž pramení ona pověstná helénská atmosféra.
Tenhle retro výlet v podání Ithaqua má ovšem jednu nevýhodu a zpátečnictví to není. Nijak mě netrápí, že vlastní forma je ve své podstatě docela jednoduchá. Vadí mi však, že Ithaqua jdou v té jednoduchosti tak daleko, až jsou některé riffy regulérně jalové a primitivní. Což o to, primitivnost sama o sobě nemusí být myšlena v negativním slova smyslu – naopak, v jistém ohledu to může plus, protože to podpoří animálnost, jaká k takovémuhle black metalu jaksi patří. Zde je ovšem primitivnost myšlena v tom nelichotivém smyslu.
Zejména v úvodním titulním tracku „The Black Mass Sabbath Pulse“ mi některé riffy přijdou až zbytečně ohlodané na kost a bez jakékoliv snahy zahrát cokoliv nad rámec úplně základního kytarového hoblování. Dvojka „Walpurgis, The Flight of Spectral Witches“ z toho naštěstí vychází o něco lépe, byť i zde je několik pasáží, z nichž jsem se na prdel úplně neposadil. Naopak lze v obou písních pochválit atmosférické motivy, jelikož plíživé tóny kláves v pozadí nebo dokonce tympány (?) v závěru titulního songu fungují velice dobře. Stejně tak je nutno dodat, že ani to blackmetalové rouhání není v podání Ithaqua špatné skrz naskrz, kritika míří jen vůči nějakým konkrétním momentům. V jiných se totiž daří vyvolávat ducha starých Rotting Christ docela obstojně.
Mé pocity jsou ve finále trochu rozporuplné. Rozhodně nemohu výskat nadšením, ale v jistém ohledu je mi počínání Ithaqua sympatické i navzdory zmiňovaným neduhům. Asi bych to ukončil prohlášením, že k „The Black Mass Sabbath Pulse“ se již vracet nebudu, ale jméno kapely si zapamatuji a případné další počiny nejspíš zkusím.
Země: Kanada Žánr: black metal Datum vydání: 24.6.2016 Label: Sepulchral Productions
Tracklist:
01. Aube de 1837
02. Spectre de la rébellion
03. Là où nous allons
04. Par la bouche de mes canons
05. Le sang des héros
06. Forêt d’automne
07. Vespérales
08. Le dernier voyage
Forteresse, jedni z těch nejznámějších představitelů pověstné quebecké líhně black metalu, se v posledních letech poněkud odmlčeli. Kanadská čtveřice se vynořila pouze v roce 2014 na ortodoxně quebeckém splitku, kde objevilo kombo hned čtyř místních kapel (vyjma Forteresse ještě kolegové Monarque, Csejthe a Chasse-galerie), nicméně nové album… prostě bylo relativně dlouho v nedohlednu. Forteresse si vybrali doposud nejdelší přestávku ve své historii, protože od minulého „Crépuscule d’octobre“ uběhlo již pět let. Letošek však dlouhohrající ticho konečně prolomil, poněvadž přinesl celkově pátou řadovou nahrávku kapely s názvem „Thèmes pour la rébellion“.
Hned na začátek musím kvitovat přebal novinky, který je o poznání lepší než posledně. Zrovinka Forteresse měli vždy zajímavé obálky, jejichž styl na mě fungoval. Tím spíš mě minule trochu zklamalo, když si Kanaďané jako artwork vybrali prostě pole; ani nemluvě o tom, že „Crépuscule d’octobre“ mělo na jejich poměry přespříliš barevný obal. „Thèmes pour la rébellion“ sice také nezdobí černobílý výjev a nijak nepopírám, že Forteresse mají z minulosti na kontě mnohem zajímavější kusy, přesto je mi přebal novinky o poznání příjemnější než ten u „Crépuscule d’octobre“.
Něco podobného jako o obalech bych vlastně mohl říct i o hudební náplni „Thèmes pour la rébellion“ – není to špatné, ale minulost Forteresse ve svých útrobách skrývá i mnohonásobně lepší počiny. V jádru Kanaďané samozřejmě pokračují v dávno nastolené cestě. Nevymýšlejí žádné velké experimenty a nadále jsou věrní syrovému black metalu, jemuž není cizí silná atmosféra ani kvalitní mrazivé melodie. Problém „Thèmes pour la rébellion“ je však v tom, že… no, vlastně ve dvou věcech. Na první se dá jednoznačně ukázat, druhá pak pramení z pocitové stránky věci.
Oním hmatatelnějším ukazatelem je zvuk. Jistě existují lidé, pro něž bude i „Thèmes pour la rébellion“ nestravitelné špinavé, ale mně to naopak přijde až příliš čitelné. Staré desky Forteresse byly skutečně ledové i svým soundem – a mimochodem také on měl velkou měrou na svědomí, že ta muzika měla tak silnou atmosféru. V tomhle ohledu si dovolím říct, že novinka vcelku bezpečně navazuje na svého přímého předchůdce „Crépuscule d’octobre“, kde jsem měl rovněž obdobný pocit. Ta primitivní syrovost alb jako „Les hivers de notre époque“ či „Par hauts bois et vastes plaines“ mi jednoduše byla o notný kus bližší.
Další věcí – a možná i v té bude mít své prsty zvuk – pak je, že mě „Thèmes pour la rébellion“ nedokázalo sebrat takovým způsobem, jako se to dařilo těm starým počinů Forteresse. A vůbec to není o tom, že bychom se snad se skupinou hudebně rozešli a mě to přestalo oslovovat. Naopak, ku příležitosti této recenze jsem si první tři alba opětovně oživil a jsou jednoduše skvělá. Jenže takové opojení atmosférou, jako když jsem kdysi poprvé slyšel „Métal noir québécois“, se prostě na „Thèmes pour la rébellion“ nekoná ani zdaleka. A to samozřejmě zamrzí. Klidně si říkejte, že jsem nostalgik, ale zdá se, že právě taková z mého pohledu situace je – unikátní fluidum trojice „Métal noir québécois“, „Les hivers de notre époque“ a „Par hauts bois et vastes plaines“ je již nezopakovatelné a vlastně bych se ani nedivil, pokud by Forteresse už napořád hráli jen ve stínu svého dřívějšího já.
Na druhou stranu, nechci zase „Thèmes pour la rébellion“ křivdit přespříliš, abych nebyl zbytečně nespravedlivý. O špatnou nahrávku se totiž nejedná. Z jistého úhlu pohledu je jejím největším neduhem právě vzpomínka na dřívější tvorbu, a jestli se někdo s Forteresse doposud nesetkal, je možné, že jej letošní počin nadchne. Ať je totiž aktuální album jakékoliv, stále se Kanaďanům nedá upřít, že neztratili svůj cit pro tvorbu výtečných mrazivých melodií, s nimiž se jim i v roce 2016 daří tvořit silné momenty. O tomhle se nijak nepřu – většina skladeb má své chvilky, které za slyšení stojí. Příkladem budiž třeba „Par la bouche de mes canons“ nebo „Forêt d’automne“.
Nutno ovšem dodat, že s nějakým povedeným nápadem dokážou Forteresse přijít ve všech regulérních kusech – tedy myšleno všude vyjma intra „Aube de 1837“ a outra „Le dernier voyage“, která ze základního hudebního pojetí vystupují (takový už úděl předeher a epilogů je). Zpravidla začátky písní bývají relativně obyčejnější, ale jakmile v průběhu začínají nastupovat skvělé melodické vyhrávky, jaké Forteresse jednoduše umí, je to hned o poznání zajímavější. Navzdory množství dobrých pasáží však dojem z „Thèmes pour la rébellion“ není až tak odzbrojující jako kdysi a už vůbec mě to nedokázalo povalit napoprvé, což se dříve dařilo.
Jak vidno, mé pocity z „Thèmes pour la rébellion“ jsou poněkud protichůdné. Jsem si vědom toho, že tu pranýřuju desku, která je vlastně velice dobrá a jednoznačně se pohybuje v nadprůměrných vodách. Kdybych to ovšem nedělal a tvářil se nadšeně, lhal bych sám sobě do kapsy. Je na vás, na jakou stranu se přikloníte. Jak už ale padlo – pokud jste se s Forteresse doposud nesetkali, pak to za slyšení stojí. Rozhodně jsou totiž stále přesvědčivější než třeba další quebečtí souputníci Sorcier des glaces se svým letošním počinem.
Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 16.2.2014 Label: Iron Bonehead Productions
Hrací doba: 14:21
Odkazy: –
Demo nahrávky bývají mnohými ignorovány a jsou média, která se jich nejspíš štítí, protože zde člověk o recenzi na nějaké podzemní zlo ani nezakopne. A přitom spousta demosnímků dokáže nabídnout i vysoké hudební kvality podpořené autentickou syrovostí. Existují i takové, které svou atmosférou dokážou předčit leckteré zavedené smečky. A v neposlední řadě – co jiného by mělo odhalovat případný potenciál a talent nových skupin než právě demosnímky? Pro někoho příjemným bonusem pak může být, že díky poslouchání demáčů později bude mít možnost poskakovat kolem dokola a řvát, že on to znal jako první, až se dané kapele podaří utvořit si nějaké jméno. Tak či onak, snad se shodneme, že dema není radno ignorovat. A počiny jako „Burial Ground Trance“ pravdivost takové teze jen podporují.
Celestial Grave pocházejí z Finska a „Burial Ground Trance“ je jejich vůbec první hudební prezentací. Nicméně sama skutečnost, že demosnímek vychází rovnou pod hlavičkou Iron Bonehead Productions, svědčí o tom, že by v tomto případě mohlo jít o záležitost hodnou pozornosti. A následný poslech potvrzuje, že kultovní německý label má čich na prvotřídní black metal jako málokterá jiná firma. „Burial Ground Trance“ je totiž skvělá blackmetalová jednohubka, jež možná nehýří vybroušenou originalitou, ale rozhodně jí nechybí silné charisma a feeling.
Celestial Grave na ploše 15 minut předvádějí syrovou jízdu, ale i navzdory tomu, že tempo je spíše rychlejší, cáká z toho hutná atmosféra. Rozhodně se nejedná o bezhlavou hoblovačku, naopak je vidět, že i nad animálním black metalem lze přemýšlet a hrát jej zajímavě. „The Bearer of Death“ a „Burial Ground Trance“ mají až hypnotickou náladu, v jejímž světle dává název dema smysl, poněvadž se tu nacházejí momenty, u nichž je na místě slovo „trans“ použít. Především rituální pasáže v „The Bearer of Death“ znějí mocně. Úvodní „The Heartbeats Drum“ ovšem nijak nezaostává, jen jsem si ji ponechal stranou, abych na ní mohl vyzdvihnout jinou věc – samozřejmě mám na mysli boží kytarové sólo. Už jen to samotné dokazuje, že talent a potenciál Celestial Grave dalece přesahuje běžnou demáčovou produkci.
Možná v tom vidím něco víc, než tam je, ale nemohu si pomoct – „Burial Ground Trance“ se mi přesně trefilo do noty a momentálně na tom demíčku mocně ujíždím, a ačkoliv jde jen o čtvrthodinku muziky, slyšel jsem to už mockrát, aniž bych se přestal bavit. Na budoucí počínání Celestial Grave si rozhodně počíhám, o tom žádná. Za mě tedy jednoznačně velké doporučení.
Při poslechu „Burial Ground Trance“ našince zamrzí jen jedna věc – když slyší, jak kvalitní demosnímky jsou seveřané schopní pouštět do světa, zatímco u nás se v začínajícím blackmetalovém podhoubí pohybují věci Degoryen, Buer, Behewrath a jim podobní. Na druhou stranu, nutnost takového postesknutí také svým způsobem ukazuje, jak dobří Celestial Grave na svém prvním demu jsou.
Země: Nizozemsko Žánr: black metal Datum vydání: 16.9.2016 Label: Heidens Hart Records / Amor Fati Productions
Tracklist:
01. Prodigious Fascination of Enshrouded Darkness
02. Feeding the Ocean with Blood
03. Hoor, de kraaienmars wordt reeds geblazen
04. De begeerte voorbij
05. Earless for Divine Intervention
Jakkoliv občas bývá black metal nosnou lodí různých experimentů bořících dosavadní hudební hranice, jeho prapůvodní základ je stále velmi konzervativní. Řekne-li se ryzí black metal, představíte si syrové riffy, zběsilé bicí a rituální či hnilobnou mrazivou atmosféru. A v takové konzervativní rovině se pohybuje i kapela Orewoet. Pravda, nejde o takový ten oldschoolově až punkově špinavý blackmetalový nářez, avšak přesto jsou tihle Nizozemci celkem raw a na nějakou přehnanou sofistikovanost si zrovna nepotrpí. Kdybych měl popsat hudbu Orewoet co nejjednodušeji, tak bych to asi nazval: trochu modernější verze Horna s prvky Baptism.
Orewoet jsou v jistém smyslu takovou trochu noční můrou recenzentů, neboť zřejmě v rámci zachování autenticity celkem kašlou na webové stránky, sociální sítě, ba ani nemají profil na metalových archivech apod., což samo o sobě není špatné (ba naopak, působí to poctivě undergroundově), jenže to znamená, že má takhle člověk zoufale málo informací o tom, co vlastně drží v ruce za nahrávku. Nu, tak tedy postupně alespoň pár dostupných informací. „Afrodisiacum der vroomheid“ je debutovým EP téhle nizozemské smečky a zdobí jej povedený artwork z dílny jakési Luciany Nedelea. Deska vyšla 16. září pod labely Heidens Hart Records a Amor Fati Productions a vyznává věrnost tradičnímu syrovému blacku. A šlus – vše co můžete, ale v podstatě i potřebujete, vědět.
Pokud hledáte různorodost, doporučuji jít o dům dál, v tomhle zámku je jen chlad a relativně chytlavá riffovost. Nekomplikovanost, ale zároveň ani žádný naprostý minimalismus, prostě zdravá porce energie a přiměřené techniky. Svižná rytmika, havraní skřeky a oddanost žánru. Místy repetitivnost, a přitom celkem smysluplně stavěné struktury. Spíš kompoziční opakování je problém. Deska je homogenní nějak moc.
Hned jednička dobře ilustruje všechny výhody i nevýhody materiálu. Chytlavé riffy a patřičné vokály, jednotlivé motivy se ovšem vlastně moc nevyvíjí a spíš se jen opakují či střídají. To pak sice zjednodušuje vnímání hudby, ale brzy také začne nudit. Pravda, struktury skladeb jsou zdánlivě postaveny dobře, jsou však velmi patrné kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými nápady, tudíž povedené motivy střídá občas banální a nezajímavé pojivo. Naštěstí zní sama hudba celkem dobře dynamicky, takže nudou člověk úplně neusne. I když lépe by mohlo být, to rozhodně.
To, co dojem z materiálu brzdí, je například zvláštní zvuk, v němž působí rytmika strojeně. Dynamičnost zvuku pak spíš zachraňující celkem solidní kytary, i když přesto z výsledku úplně neskáču nadšením. Navíc podobné nápadové základy skladeb ve výsledku v kontextu desky sráží jednotlivé jinak solidní pasáže. Kupříkladu první „Prodigious Fascination of Enshrouded Darkness“ je v podstatě založena na jednom základním motivu a jeho variacích. A hned dost podobný postup se objeví v následující „Feeding the Ocean with Blood“, jež těží především z jedné velmi melodické pasáže. Ta je celkem fajn, nicméně na to, kolikrát se tam objeví, je s ní zoufale málo pracováno – je málo rozvíjena.
A ona vzájemná podobnost se táhne v průběhu celého alba, a tak ačkoliv ty nápady jako takové ani náhodou nejsou špatné, slýchat jejich variace tak nějak omrzí. Nejdelší kompozicí je třetí „Hoor, de kraaienmars wordt reeds geblazen“, jež začíná pro Oreowet celkem tradičními postupy, ale vystřídá i pár slušných, i když zase ne dvakrát neotřelých momentů. „De begeerte voorbij“ je pak variací na mnohokrát vyřčené a nudí pro změnu dost, neboť v podstatě celých šest minut neustále omílá a pouze kosmeticky variuje jeden nápad. Oproti tomu závěrečná „Earless for Divine Intervention“ – navzdory tomu, že zpočátku přichází s celkem nevýraznou oldschoolovou syrovostí – na závěr odhalí mrazivý opakující se melodický motiv, čímž nakonec i relativně pěkně vygraduje.
„Afrodisiacum der vroomheid“ je na jednu stranu debut neurážející, ba mající potenciál zaujmout fandy syrovější tváře žánru, celkově ovšem disponuje mnoha neduhy. Tím hlavním je asi nápadová jednotvárnost, která je často sice zachraňována solidní formou, avšak ve výsledku nedovede posluchače patřičně připoutat. Pokud budu chtít raw black, dám rozhodně něco říznějšího a charismatičtějšího; pokud budu chtít něco propracovanějšího, sáhnu zas po něčem kompozičně vybroušenějším. Tohle není ani ryba ani rak. Nicméně ostuda to také není. Pokud půjdou Orewoet časem skladatelsky trochu pod povrch, mohlo by to stát za to. Zatím je to naprostý ničím nevyčnívající průměr.
Vím, že název Prague Death Mass je inspirován songem Negative Plane, ale už u druhého ročníku jsem si říkal, že bych se za nějaký hnusný death metal na soupisce rozhodně nezlobil. Snad by šlo do zbraně povolat i zvučnější jméno, ale britští Sheol svou roli zvládli opravdu obstojně. S výjimkou jedné nebo dvou nových skladeb se pochopitelně hrálo z vydaného EPka „Sepulchral Ruins Below the Temple“ a splitka s Fōr. Na oněch titulech mi osobně úplně neseděly některé melodické vyhrávky a vokály, ale zde si vše sedlo jak prdel na hrnec. Zvláště vokální projev byl live mimořádně krutý a výrazný. Set Sheol prakticky nabídli vše, co od skutečné death metalové kapely očekávám. Pořádné koule, dobré riffy, solidní dávku agresivity a znatelný opar hnusu, špíny a temna nad tím vším. Myslím, že Britové patřili k těm lepším kapelám festivalu a jistě by si zasloužili i živelnější podporu publika.
S LVTHN laťka mírně poklesla. Belgičané nehráli špatně, jejich black metal měl asi všechno, co by měl mít, ale prostě mě naživo nedokázali oslovit (to samé platí i o studiových počinech). Vystoupení pro mě táhl dojem, že má kapela poctivě odcvičeno ve zkušebně a také s vervou odeřvaný, i když poněkud fádní vokál. Vrcholem setu LVTHN byl tedy závěrečný cover Katharsis – „666“. Pánové jej dle očekávání zahráli se ctí a nezbytnou silou a jasně ukázali, že KTHRSS patří k tomu nejlepšímu, co v rámci žánru kdy vzniklo.
Další exkluzivní debutové vystoupení na Prague Death Mass III odehráli Whoredom Rife – kapela se dvěma kmenovými členy (V. Einride – všechny nástroje / naživo bicí a K. R. – vokály), kteří doposud zůstávají pro nezasvěcené neznámými figurami. To možná platí i o live basákovi, jehož jsem neidentifikoval, ale každý již od prvního pohledu věděl, komu konkrétně byly svěřeny koncertní kytarové party. První dva vypuštěné songy „Gitt til Odin“ a „Fyrstens land“ byly pro mnohé dostatečnou motivací ke koupi debutové minialba „The Worship of Idols Instead of God; Idolatry“ (více v recenzi) a musím říct, že díky nim byla moje očekávání vysoká. Navíc, když Darvaza mohli hned napoprvé vystřihnout ukázkový sekec mazec, tak proč by se to samé nemohlo podařit i Whoredom Rife? No nemohlo, protože zvuk (i s ucpávkami) byl úplně V HAJZLU. Když set Whoredom Rife začal, ve hlukové kouli vynikal pouze mocný tlukot bicích a silný vokál (K. R. si to dle mého názoru opravdu dával). Kus první skladby jsem si byl jistý, že kapela začala s „Gitt til Odin“, i když pohled na hmatníky kytar mě v tom nijak neutvrzoval (prostě jsem si ten riff nějak vsugeroval). Ale ve skutečnosti touto skladbou Whoredom Rife svůj koncert končili, takže jsem byl úplně mimo. S postupem času byl zvuk už o něco maličko poslouchatelnější, i když to beztak způsobila jen změna pozice cca z šesté řady úplně dozadu. Dojmu nepomohl ani naprosto minimální pohyb hudebníků na pódiu, ale to bych přičetl na vrub skutečnosti, že z odposlechů se nesl údajně ještě horší kanál než ten, co jsme slyšeli my. Takže kapela těch pár svých songů (tuším, že všechny z miníčka a něco z chystaného debutu) musela zahrát úplně zpaměti. Takhle by to fakt nešlo, ale kapelu z toho vinit nehodlám.
K Diabolicum vám toho naneštěstí moc nenapíšu, jelikož jsem z nich viděl nějakých nic neříkajích pět minut. Před blokem zla Archgoat, Dark Sonority, Absu bylo nutné trochu nabrat sil a v případě Arcikozla se taky mírně namrdat.
Rozum totiž kázal, aby se člověk kvůli včerejší Profanatice a pekelnému vedru v klubu trochu klidnil, ale v tomto případě to opravdu nepřicházelo v úvahu. Archgoat byli další z mála, kterým kanálnější zvuk Prague Death Mass III prostě seděl a i pomalejší songy hrnuly až hanba. Mé druhé setkání s kapelou (cca po roce a půl) bych hodnotil možná jako o něco lepší, protože výměna energie mezi kapelou (mám pocit, že si pánové taky trochu přihnuli) a lidmi v kotli fungovala velice dobře. Závěr s „Rise of the Black Moon“ a „Hammer of Satan“ vysloveně bolel, přehmatům navzdory, ale jinak toho víc netřeba psát. Setlist Archgoat se v posledních měsících stejně moc nemění a většině asi bude jasné, že se jednalo o hnus, bordel a zlo.
Nebyl jsem sám, pro koho byli Dark Sonority nejočekávanější kapelou, ale nakonec se nejvyšší mety naprosté magické posedlosti, kterou v mém případě stanovili spříznění Mare, nedotkli. I když k tomu neměli daleko, podobně jako třeba včerejší Irkallian Oracle. Světlo bylo omezeno na minimum, na pódiu svítili snad jen svíce z oltáře pod bicími. Přišlo mi, že lidem taky konečně přestalo mrdat a nestávalo se mi tedy tak často, že by mou pozornost od kapely odváděla obrazovka něčího telefonu (a nebo jsem se prostě jen lépe soustředil). Pohyb na pódiu byl opět minimální a mohutný Blix v popředí, který střídal dohromady snad asi jen čtyři pozice těla, se svým jedinečným hlasem prostě kázal; povětšinou opravdu zpěvně. Vystoupení Dark Sonority otevřely tóny kláves ohlašující novou skladbu z chystané dlouhohrající desky. Novinky zazněly celkem dvě a bez sebemenších pochyb byly minimálně o třídu výš než cokoliv z debutového, již tak velice solidního EP „Kaosrekviem“. Z něj mimochodem zazněly „Du morgenstjerne, morgenrødens sønn“ a „Deres blod være over dem!“ (i když v případě druhé jmenované si opravdu 100% jistý nejsem). Korunu ovšem vystoupení nasadila závěrečná hymna Kaosritual – „Djevelpakt og trolldomsmakt“. Uff, no. Kdyby Blix kupříkladu ono „O’ Baphomet“ více vyřval po Steingrimovsku (i když chápu, že asi necítí potřebu napodobovat), dost možná by se můj dojem přelil v něco opravdu zdrcujícího, z čeho se podlamují kolena a míjí smysly. Ale už jen počáteční riff tohoto opusu (mimo jiné) byl ohromný zážitek sám o sobě.
Výpadky kláves byly jediným objektivním nedostatkem na jinak výborném koncertu Dark Sonority. Nejednalo se možná o absolutní vrchol ďáblova umění, ale titul jedné z nejlepších kapel třetího ročníku Prague Death Mass si pro sebe urvali snadno.
To, že mě Dark Sonority duševně nesežvýkali úplně na maximum, znamenalo, že mi nic nebránilo dát vše pro zasrané ABSU! Proscriptor, Ezezu a Vis Crom to do lidí naprali naprosto bestiálním způsobem, že to jen horko těžko šlo víc. Troufám si říci, že koncertů jsem zažil opravdu slušné množství. Ale jen obtížně bych vyjmenovával kapely, jež by se Absu, co se týče živelnosti a energie, která z pódia cákala, dokázaly vyrovnat. Jo, pořád bylo teplo jak v piči a zvuk taky mohl/měl být lepší. Mohl bych si i pofňukat, že lidi nebyli víc zfanatizovaní, případně že Absu nezahráli tu či onu skladbu. Ale jebat, byl to fakt absolutně nejvíc metal. Naprosto kultovní také bylo, když Proscriptor šel posledních pár skladeb odzpívat dopředu. Tipuju, že jeho místo za bicími nahradil Gunslut, jako tomu bylo na posledních amerických tours, ale nějak jsem neměl možnost se podívat jeho směrem, protože má pozornost patřila tomu hrozícímu maniakovi s šátkem přes čelo. Závěr s „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“ už asi epičtější být nemohl. Kdo nemiluje mytologický okultní metal, ať zdechne! V prosinci v ČR s Possessed znova!
Vyšťavený ale spokojený; již zbývalo jen zhlédnout závěrečné Abysmal Grief. Neměl jsem možnost si košatou diskografii Italů nějak více prostudovat, ale mnohé napoví třeba to, že jsem si hned po skončení jejich nekromantické ceremonie šel koupit poslední desku „Strange Rites of Evil“. Poučen zkušenostmi předchozích dnů jsem moc nečekal, že by Abysmal Grief mohli strhnout nějakou větší „párty“, ale opak byl pravdou. Hlouček zbývajících účastníků se pod pódiem více semknul a živě reagoval na kázání vokalisty a klávesisty Labese C. Necrothytuse. Ten své klávesy objížděl jako mladý Michal David na piku a své vokální party (někde mezi nemrtvým P. Steelem a stále živým Ra z Necros Christos) sypal jako pán. Jo, jasně, že trochu přeháním, ale Abysmal Grief měli opravdu veliký drive a ohromné charisma. Paralela s Necros Christos se nabízí i co se týče hudby, jelikož pohřební jízda Abysmal Grief měla podobně houpavý a chytlavý charakter. Člověk se mohl sám sebe právem tázat (podle toho, co se dělo na pódiu), zda se pánové berou vůbec vážně a jestli jsou zlo a temnota skutečně přítomny… Ale ono se stačilo do hudby trochu ponořit, i víc než jen smysly, a rázem bylo jasné, že jakýsi autentický temný podproud tam doopravdy je. Byl jsem rád, že jsem se ještě udržel na nohách, ale Abysmal Grief mi jako kouzlem nedovolili odejít. Výborná tečka. A teď už verdikt.
Nemá cenu si nalhávat, že by třetí, závěrečný ročník Prague Death Mass byl lepší než předchozí dva. Z hlediska dramaturgického a organizačního není prakticky co vytknout. Pár opravdu zničujících vystoupení se našlo, vyslovený průser (à la posledně Azazel) se taky nekonal. Líbilo se mi přesné dodržování časového rozpisu a zařazení ne-blackových kapel byl taky super nápad. Zmíněný hic byl mnohdy snesitelný jen s vypětím vůle a pravidelným zaléváním sebe sama, ale to je věc, která ztěžovala přežití už na Prague Death Mass II. I když si nepamatuji, že by u dvojky lidé omdlévali, jak tomu údajně bylo zde.
Ad. zvuk. Hnůj prvního dne mě naštěstí minul. Jediná kapela, kterou jsem risknul bez ochrany sluchu, byla Darvaza a v uších jsem měl zalehnuto ještě většinu dne poté. Pak už jsem si běžel ucpat uši aspoň hajzlákem, dokud jsem u stolku s merchem nenarazil na normální ucpávky. Zvuk byl po většinu posledních dvou dnů více či méně akceptovatelný, ale jak jsem napsal výše, pár vystoupení ještě zaříznul.
Merch (nosiče + textil) byl mimochodem vydatný a za příjemné ceny, až byl kolikrát fakt problém se prorvat ke stolku a v klidu si vybrat. Ale to samozřejmě nepovažuji za mínus.
Ale i kdyby byla v sále funkční ventilace a zvuk podobně v cajku jako třeba během druhého dne Prague Death Mass II, nezměnilo by to asi nic na tom, že největší problém tohoto ročníku tkvěl v přítomném obecenstvu. Bylo fajn se s lidmi pobavit u baru či venku, ale během vystoupení mě publikum zpravidla sralo. Vzhledem k výborným zážitkům prvních dvou mší jsem se domníval, že Prague Death Mass obecně nabízí víc, než jen pouhé festivalové povyražení a povrchní zábavu. Nevidím lidem do hlavy, nerad někoho soudím, ale přišlo mi, že až na klasicky posedlou menšinu si lidi přišli hlavně zapařit a udělat pár fotek, aby bylo zřejmé, že byli na kultovním SOLD-OUT fesťáku.
Další „argument“: Možná to bylo teplem, ale prostor pod pódiem byl málokdy opravdu nacpaný jako tomu bylo obvyklé při předchozím ročníku. Minimálně při Prague Death Mass II jsem měl často problém se dorvat na nějaké solidnější místo vepředu. Zde bych naopak při většině kapel mohl v klídečku chodit od baru do cca třetí řady, bez toho abych se před někoho musel cpát „násilím“. Ale hlavně! To, že pro německy-hovořící blackmetalové hipstry je evidentně pod jejich úroveň se během kapel, které to vyžadují, aspoň trochu odvázat či „zašpinit“, jsem se letmo otíral už výše. Hlavně, že máš fotku na instagramu, píčo. Jakýsi fanatismus či hmatatelné nadšení ve vzduchu prostě chybělo a ani zdaleka to není jen můj vlastní dojem. Nabízí se tedy klasické trondheimské rčení: „Death to false devotion!“
Tak jako tak, děkuji z celého srdce všem zainteresovaným za tu jízdu, kterou všechny tři ročníky Prague Death Mass nabídly. Mnohé vzpomínky si uchovám až do smrti.
V jednu chvíli začalo být dobrým (?) zvykem tvrdit, že norská blackmetalová scéna ustoupila ze své vrcholné pozice a nejvyšší místo na piedestalu černého kovu přenechala jiným zemím (typicky se hovoří o Francii či Polsku). Asi by o tom šlo diskutovat a polemizovat, jak to je ve skutečnosti, ačkoliv nějakého objektivního konečného výsledku bychom se nejspíš nedobrali. Tak či onak, faktem zůstává, že Norsko úplně do hajzlu neodešlo a takovéhle tvrzení mi přijde poněkud přehnané. I kdyby už země nebyla první (jakkoliv měřeno by to bylo), nelze popřít, že se stále jedná o žánrovou velmoc, jež do světa chrlí nové smečky s dost solidní kadencí. Dnes si o jedné takové nové smečce popovídáme.
Gjendød je duo z Trondheimu, které letos vydalo svůj pilotní demosnímek. Oba muzikanti mají jen tak mimochodem parádní pseudonymy – jeden si říká K a druhý KK. Hádám, že pokud by někdy rozšířili sestavu, donutí dotyčné dát si jméno KKK, KKKK a tak dále. Víc toho stran obecné omáčky není moc co k dodání, jelikož jmenované demo je tím jediným, co stojí za řeč. Přítomní muzikanti zjevně nikde jinde nehráli (anebo je alespoň taková informace držena pod pokličkou) a nic jiného prozatím nevydali.
Vlastně ještě jedna věc by říct šla – a sice že se Gjendød hrdě hlásí k odkazu black metalu 90. let a že se nehodlají pokoušet o jakékoliv posouvání hranic, protože jejich cílem je oživit ducha dob dávno minulých. A co si budeme nalhávat, tímhle by ta recenze vlastně pomalu mohla skončit, neboť takovýmhle vytyčením směru Norové sami sebe uzavřeli do tak úzkých mantinelů, že je v podstatě jasné, jak jejich eponymní demáč zní, aniž by jej člověk slyšel. Omílat tu, jak je jejich produkce pravověrná a seversky mrazivá, jak chlemtá inspiraci z blackmetalových klasik a jak je to v jádru jen cvičení osvědčených žánrových postupů, je tedy zřejmě zbytečným plýtváním prostoru.
Několik málo drobností by se však přeci jen slušelo dodat. Pokud jste si představili zvukovou stoku nahrávanou v opuštěné chatě uprostřed lesa uprostřed noci na starý magnetofon, pak vězte, že zas tak žhavé to nebude. Gjendød neprodukují až na kost promrzlé kytarové bzučení, jehož zvuková kvalita by byla povážlivá i na začátku 90. let. Demosnímek je co do zvukové stránky ošetřený vcelku profesionálně, díky čemuž je bezproblémově stravitelný i tehdy, kdy nepatříte mezi uctívače garážové produkce. Nicméně pozor – i navzdory tomu se stále jedná o počin, jemuž nálepka true norwegian black metalu sedí. Gjendød si totiž pořád uchovávají patřičnou dávku syrovosti a agrese, jaká k čistokrevnému black metalu prostě neodmyslitelně patří a snad i musí patřit. Zvukově se tedy jedná o vybalancovaný kompromis mezi poslouchatelností a podzemím, což lze myslím označit za velmi dobrý výsledek. Doufám, že si Gjendød na případném debutu tento sound zachovají přesně tak, jak je nyní na demu.
Druhou věcí, u níž je rozhodně záhodno se pozastavit, je samozřejmě kvalita vlastního materiálu. A věřte tomu nebo ne, i zde nakonec musím dát palec směrem nahoru. Na první poslech se sice demosnímek netváří nijak zvláštně, vlastně vyznívá dost obyčejně, ale vcelku záhy se nahrávka začne vybarvovat a dojde vám, že Gjendød ten black metal hoblují nadmíru poctivě. Nejedná se o nějaký extrémní zázrak, který by člověka usadil na zadní kapsy kalhot, určitě by Norům slušela hlubší atmosféra a hypnotičnost, což je asi tím, co na demosnímku postrádám ze všeho nejvíc. Přesto se jedná o velmi slušnou práci s patřičně mrazivými kytarami, bicí vichřicí i vším dalším, co k danému žánru prostě patří. Některé pasáže jsou povedené a nelze jim upřít jistou dávku síly, přičemž je pozitivní, že nějaký takový dobrý moment se nachází v každém ze čtyř přítomných songů. Ze všech pak nejvíce vyčnívá (a snad ji lze označit i za vrchol) finální „Likdans“, jež se oproti předchozím třem agresivnějším kusům nese ve středním tempu a – společně s určitými pasážemi „Forknytte tunger“ – se jí daří tvořit nějakou atmosféru nejpřesvědčivějším způsobem.
Gjendød samozřejmě nepředvádějí nic výjimečného a nejedná se o záležitost, jakou byste za žádnou cenu neměli minout. Takové hodnocení by bylo zcela jistě přehnané. Pro příznivce čistokrevné formy black metalu se ovšem jedná o nahrávku, jaká by jim za pozornost stát měla. Gjendød zcela jistě disponují jistou dávkou kvality i potenciálem do budoucna. Možná ne potenciálem otřást scénou a vetřít se mezi nejvyšší žánrovou elitu, ale určitě mají potenciál na tvorbu nadprůměrného black metalu, což samozřejmě vůbec není k zahození. Demosnímek ve mně zanechal pozitivní dojem a případný debut Gjendød si rád poslechnu.
Předmluva H.: Na třetím ročníku Prague Death Mass jsme měli jen jednoho redaktora – Metacyclosynchrotrona. Ten se však bohužel nemohl zúčastnit prvního dne a na festival dorazil až na pátek a sobotu. Abychom přinesli povídání o celé akci, domluvili jsme se s kolegou Darkangelem (Ignis Aeternvs, ex-Mortem zine) na hostování. Právě on nám půjčil první den ze svého vlastního reportu. Pokud by vás zajímal jeho pohled i na další dny, najdete jej na jeho současném blogzinovém působišti. Zbytek festivalu přímo na našich stránkách již pokryje Metacyclosynchrotron – pátek a sobota z jeho pohledu vyjdou v nejbližších dnech.
Bylo, nebylo… drahných pár let zpátky vznikla kapela Cult of Fire a na scéně se objevil fenomén zjevu černé hvězdy „zářící“ mnohem více než konkurence. Od začátku bylo jasné, že tu máme něco velmi výjimečného, a to v celosvětovém měřítku, což kapela potvrzuje svými nahrávkami až do současnosti, i řadou vystoupení na zahraničních festivalech. Snaha vytvořit vlastní styl založený na severské inspiraci pak vykrystalizovala do myšlenky pozvat si své oblíbence ze severu Evropy a spáchat s nimi arcizlo v podobě koncertu pro několik vyvolených, tehdy v pražském klubu HooDoo, a tady se za výrazného přispění kapel One Tail, One Head a hypnotiků Mare zrodila doslova legenda – festival Prague Death Mass.
Sklony k překračování hranic byly vlastní nejen Cult of Fire, ale především jejich bubeníkovi Tomáši Cornovi, který se zhlédl v záležitostech ne nepodobných Nidrosian Black Mass, Arosian Black Mass a možná i dalším. Úsilím, pílí, možností splnění si vlastního snu a především vůlí pak dokázal pan Tom Corn navázat v roce 2013 festivalem Prague Death Mass II, s velkou parádou dvoudenním, kterýžto již představoval status kultu. Prozatímním vrcholem všeho měl být letošní třetí ročník celé akce, po třech letech a tentokrát třídenní. Lahůdka pro numerology. Něco nevídaného, neslýchaného a něco v takovém rozsahu, který zřejmě nemůže a nebude mít v české metropoli obdoby. A Praha, to byla od počátku ta nejlepší volba na světě. Těžko byste v Evropě hledali místo s tak bohatou historií, s tak magickým a alchymistickým kořenem a v neposlední řadě město tolikrát skrápěné krví.
Měl jsem v plánu stihnout začátek prvního vystoupení, jenomže na adrese mého dočasného azylu mi nebyli ochotni vydat klíče dřív jak ve čtyři hodiny odpoledne, takže, jak už se poslední dobou stává mým „dobrým“ zvykem, bylo jasné, že naberu lehké zpoždění. Nepříjemnost z pohledu nejen hudebního, ale především proto, že jsem si chtěl otestovat prostředí. Samozřejmě ne hudební klub Futurum jako takový, věděl jsem, do čeho jdu, ale spíš to, kdo a jak do v tuto chvíli kaple zla zapadl. Kolik čerchmantů a čerchmantek už je na místě a zda náhodou není Futurum přece jen stánkem příliš malým. Je malý!
Na místo jsem dorazil přibližně v půlce vystoupení ďáblů z Ruska Ulvdalir a dost nemile mě překvapilo, že se v prostoru pod pódiem už nyní mačká na 300 nájezdníků z celé Evropy. Ale pravda, lístky byly vyprodány za tři dny, tak jaképak překvapení. K Ulvdalir jsem se dostal náhodou, když mi byly doručeny jejich první dvě nahrávky na recenze, a tak jsem se na vystoupení těšil nejen proto, že kapela v začátcích produkovala celkem solidní muziku, ale i proto, abych se přesvědčil o tom, kam ten svůj pohřební kočár Rusové dotáhli. A popravdě řečeno, hudebně se ještě radikalizovali, což ovšem na škodu v jejich snažení není. Doslova tloukli do postávajícího davu jeden blackmetalový klín za druhým a Vinterheart řval jak o život. Střídání ruštiny s angličtinou udržovalo mou pozornost, a tak jsem si jejich set celkem užil. Výtečné bylo zjištění, že se zvukem to nebude úplně zlé a jediné negativum spatřuji ve vazbách, jež Ulvdalir používali jako přechody mezi jednotlivými kompozicemi. Ano, tahle „ear torture“ mě doslova srala, ale jinak se vyznavači ingrijské blackmetalové smrti prezentovali solidním výkonem.
Oproti původnímu plánu nedorazila Lamia Vox, což mě vůbec netankovalo. Zajímavé je ale, jak se o takové věci člověk dozví, když mu to nikdo neřekne. Ta největší podivnost, když pominu hudbu, bylo řízení Prague Death Mass III přes event na Facebooku. Vždyť dnes mají všichni čerchmanti smartfoun a účet na Facebooku. Před několika lety jsme tím všichni pohrdali! Vlastně mi to nevadilo, jen jsem moc nechápal, proč program někdo nevytiskl a nedal návštěvníkům při vstupu, náklady minimální a práce za nehet. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem ho „vystřihl“ a nastavil jako pozadí svého chytrého telefonu, abych nemusel neustále otevírat event. Zmínka o Lamia Vox by přišla pravděpodobně až v průběhu druhého dne. Zde je podstatné to, že její místo převzali ukrajinští Raventale a jejich místo tak zůstalo prázdné. Vznikla tak dlouhá pauza, která pro mě znamenala, že si dám o „pivo“ víc, užiju si čerstvého vzduchu venku a prohlédnu nadstandardně vybavená distra, kolem nichž se neustále tvořila obrovská masa černých těl. Prakticky nebylo možné se prosadit ku prohlídce či nákupu něčeho zajímavého. No, nechám to na potom. Měl jsem štěstí, že jsem ve „Futuroom 2“ potkal Beherita a tak jsme mohli pokecat o životě a taky probrat dozvuky jeho letošního Eternal Hate Festu. Byl jsem za to rád, hlavně u vědomí toho, že jen 4 % platících byli Češi. Tak si říkám, proč ne tři, to by krásně zapadalo do ponuré numerologie letošního ročníku, ale zřejmě by to byla čtvrtá trojka, která by narušila velkou arkánu.
Přesně v 19:05 se otevřela opona, kterou považuji za významně skvostný nápad, ač netuším, jestli to nebyla spíš nutnost při přezbrojování jednotlivých armád. Zpoza ní doslova vyskočili Islanďané Misþyrming. Co do počtu alb zřejmě nejchudší účastník festivalu, ale potenciál tohoto zvěrstva je tak obrovský, že právě debutem „Söngvar elds og óreiðu“ si dokázali omotat kolem prstu celou evropskou blackmetalovou elitu. A kolem prstu si kapela lehce omotala i návštěvníky PDM III. Islanďané ukázali, že nejen ostré kytarové riffy ale i melodie mohou být součástí black metalu. Set, naservírovaný ostře a nekompromisně, měl všechno, co dobré vystoupení má mít. Energii, atmosféru a především šlo o skvělou pódiovou show, která ani na moment nekolidovala s uvěřitelností. Ty krvavé košile fungovaly spíš jako katalyzátor černěkovového umění. Byl bych velmi spokojený až na to, že se mi především v úvodu vystoupení nástroje zvukově slévaly v ohromnou a devastující zvukovou kouli. Trochu škoda.
Zřejmě nejočekávanější záležitostí dne byli českoslovenští 20:11, demaskovaná inkarnace esence Cult of Fire. Dlouho dopředu byl znám i setlist. Takže to, co se odehrálo během poměrně krátkého časového úseku, byli tři maníci doplnění o pravý originál, páně Silenthella za tympánem, snažící se o prezentaci něčeho, co někde v hloubce minulosti spustilo snovou kariéru, prvního v podstatě dema „20:11“. Nejenže skladby byly k nepoznání, ale zvukař si pravděpodobně vybral nejslabší chvilku svého působení v klubu Futurum. Zazněl tón velmi podivný a já díky své pozici dostal takovou ránu do levého ušního bubínku, že jsem se musel přesvědčit, jestli mi z něj nechčije krev. Jen pískání… Naštěstí! Ale i tak mi to znemožnilo si tuhle záležitost vychutnat dokonale a během coveru „Černá svatozář“ legendy Master’s Hammer a s legendou z Master’s Hammer, jsem se vzdaloval směrem od pódia, až jsem se vzdálil mimo klub. To se otevřelo skutečné peklo, a pokud to byl účel a mělo to tak být, tak všechna čest. Jenže se obávám, že tomu tak nebylo. Popravdě ale, kde nic není, ani kmotřička Smrt s kosou nepochodí.
Co fungovalo na výbornou a bylo do detailu promyšlené, toť dramaturgie festivalu, které skládám úklonu co nejnižší, až má palice zapadá do podzemí. Ta mi totiž přihrála mně úplně neznámou formaci z New Yorku Occultation. Možná se mezi přisluhovači ďábla ve všech koutech Futura vedly dalekosáhlé diskuse o tom, jak moc se sem něco podobného hodí, ale i doom je svým způsobem hudbou temnou dostatečně, aby měl místo na akci, která má v názvu slovo Death. Šel jsem až k pódiu a kupodivu tam vydržel celý set. Occultation patřili k největším překvapením večera a možná celého festivalu. Jejich styl je totiž hodně pestrý a mě vskutku okouzlilo, s jakou lehkostí přecházejí z doomových ponurostí do afektovaného a zatraceně rychlého core. Slyšíte správně, ač se to zdá neslučitelné, naživo to fungovalo náramně. A stačily k tomu tři obyčejné věci, charisma V. B., jež neseděla jen za bicí soupravou a zpívala s opravdovým zápalem, cit pro melodie a vytříbenost kytaristy E. M. a hlavně tvrzení muziky basačkou A. L. Zvláště na tu byla radost pohledět. A samozřejmě, nešlo by to bez kláves a nějakých těch samplů. Pokud mě něco mělo naladit na chvíle následující, měli to být Amíci Occultation. I to pískání v levém uchu ustoupilo.
Pro mě největší hvězdou, na niž, zdálo se, nikdo nepřišel, byli Helheim. Jejich desky se válely v distru, snad protože se jich všichni štítili a dost možná protože debut Whoredom Rife šel úplně na dračku. Zpátky ale k vystoupení norské legendy. Helheim jako jediná kapela celého PDM III použili k zvýraznění své už tak dost osobité hudby vizuální složky v podobě obřího plátna, na kterém v momentě, kdy ďáblovi pohůnci roztáhli oponu, svítil motiv aktuální desky „raunijaR“, a já pohlédl pod něj a utrpěl malý šok. V’gandr a spol. zapomněli kroužkové zbroje v Norsku a na pódiu se objevili v civilu. Nemožné, nepřijatelné, hnus velebnosti. Pánové začali hrát a pokud se nepletu, kalibr zvolili nejtěžší možný – „Jernskogen“, a ouha hned v první skladbě udělali pánové strašnou chybu a totálně se rozjeli každý jiným směrem. Viděl jsem je už dvakrát a takové faux-pas se jim nikdy nestalo. Chci pryč! A hned! A nakonec to neudělám, protože profíci se nezapřou a po chvilce se rovnají do normálu a moje hlava s rozpuštěnými vlasy létá podezřele ze strany na stranu. Během druhé skladby už zapojuji i trup a zdá se, že zítra budu mít opravdu problém vstát. Odteď je to profesionální jízda, na kterou jsem se těšil. Hraje se z aktuální desky a navazuje právě „raunijaR“. To už jsem bez sebe a ze všech pórů mi crčí pot, aby mi vzápětí naskočila husí kůže. To když se jen tak náhodou na velikém plátně objevil motiv přebalu bathoryovského alba „Hammerheart“ a rozjíždí se tóny „Home of Once Brave“. O inklinaci k odkazu mistra Quorthona poměrně často v souvislosti s Helheim přemítám, no že uslyším něco, co se vlastně dnes už slyšet nedá, to mi hlava nebrala. Neudržel jsem se a celou skladbu odeřval s V’gandrem. Zítra budu mít problém mluvit. A bylo vymalováno, já byl Helheim a Helheim byli moji. Kroužková zbroj – zapomenuto! Pokažená „Jernskogen“, to se nestalo. Stržen atmosférou jsem odeřval i závěrečnou „Dualitet og ulver“, která byla přece jen o něco slabší, protože jí chyběl Hoest. Jenže celkově, totální katarze. Vzkaz pro Helheim: Kdykoliv přijedete, budu tam!
Jdu to rozdýchat ven a cestou zpět se stavuji v distru, kde už se dá kupodivu normálně pohybovat a dostávám svému předsevzetí, že co mám v digitálním formátu a oslovuje mě to, chci na vinylu, bez velkých cavyků vytahuju litr a beru jak „raunijaR“, tak „Av norrøn ætt“. A nesvatá mnou velebená dramaturgie festivalu opět zapracovala více než skvěle. Zase příležitost si odpočinout. Jestli jsem na něco přišel, tak první den to byli Helheim, Ulvdalir a Shibalba. Právě posledně jmenovaná kapela mi měla přinést aktivní odpočinek před pódiem. Obdivuji Acherontas a i tenhle jeho levoboček mi nezní zle, především splitko „Pylöns of Adversary“ je skvělé. Naživo to ale byla naprosto prázdná padesátiminutovka, tedy ne prázdná, ale plná nudy. Monotónnost hudby ještě umocňovalo odporně fialové nasvícení pódia. Hustá fialová mlha a minimálně pohybu po jevišti. Chvílemi to připomínalo pověstné živé obrazy Járy Cimrmana, na kterých měl ale minimalismus smysl, o čemž se v případě Shibalby dalo úspěšně pochybovat, a tak se můj odpočinek po dvou skladbách, jestli se to tak dá nazvat, změnil v pasivní a odtáhl jsem do ústraní, konzumovat nikotin.
Následující Slidhr byli o něčem úplně jiném. Na černém podnose naservírovaný black metal, který si nebral absolutně žádné servítky. Dvojice doplněná o dva další členy rvala do lidí nekompromisní černý materiál a tu a tam vyletěla i nějaká ta kosa smrtícího kovu. Žel moje nasazení na Helheim, úmorné vedro a únava si vybraly svou daň, a ač nerad po čtvrté skladbě a posledním pivu jsem se pro dnešek s Futurem rozloučil a odebral se na kutě, protože v pátek mě čekal poměrně náročný program už od rána a to klapnout muselo. Usínal jsem v momentě, kdy na telefonu svítil magický čas 3:00.
