Archiv štítku: black metal

Minirecenze

Behewrath – Grim Echoes of the North

Napsat komentář
Behewrath - Grim Echoes of the North

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.6.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 22:44

Odkazy:
facebook

Formací – ideálně jednočlenných – které se obrací za zlatým věkem pravověrného black metalu a i v dnešní době do světa pouštějí zašpiněné garáže, je nepřeberné množství. A přece se stále vynořují další a další projekty s tím samým záměrem. Jeden takový, Behewrath, se před nějakou dobou vyskytl i v Litomyšli a aktuálně vypustil svůj první demosnímek. Už samotný jeho název dostatečně výmluvně říká, oč zde půjde – jmenuje se totiž „Grim Echoes of the North“.

Samotný poslech žádná velká překvapení nepřinesl, protože se skutečně jedná o black metal v ortodoxně primitivní formě, jež jaksi odmítá přijmout skutečnost, že rok 1990 už je dávnou v trapu. Očekávat jakoukoliv originalitu není na místě, ale už jen z prezentace Behewrath je na první pohled patrné, že o nic takového autorovi ani nešlo, naopak je nepřehlédnutelné, že „Grim Echoes of the North“ vzniklo se zcela jasnou vizí znít co nejvíce raw. Výsledek tomu odpovídá, tudíž se posluchači mohou těšit na dvacet minut (rozdělených do čtyř stop) mrazivého riffování se zastřeným soundem – v té nejkrystaličtěji pravověrné podobě.

Předpokládejme na chvíli, že nikomu z nás nevadí fakt, že Behewrath ani náznakem nepředvádí nic, co by tu už nebylo v minulosti, a pojďme si povědět, jak si na tom „Grim Echoes of the North“ stojí v kontextu blackmetalové syrovosti. Asi to nejlepší, co demosnímek nabízí, je sound, jelikož ten je skutečně správně „grim“ a jeho zaslepená špinavost je natolik zpátečnická, až je to vlastně docela sympatické. Jistý feeling ten zvuk má, takže proč ne.

O něco slabší je to už se samotnou hudební stránkou resp. skladatelskými schopnosti. Některé riffy jsou docela povedené a daří se jim vcelku přesvědčivě navodit náladu zatuchlé kobky. Zejména v těch nejpomalejších momentech se mi to líbí – jako důkaz mohou posloužit jisté pasáže hned úvodní titulní skladby. V těch rychlejších momentech se jakákoliv atmosféra vytrácí na úkor zběsilosti, ale dejme tomu, že i s tím se dá žít. Trochu mě už ale dráždí, že některé jiné riffy jsou naopak trochu jalové a vůbec mě nebaví. V tomto ohledu vede třetí song „Towards the Valley of Nothingness“.

Největší slabina „Grim Echoes of the North“ ovšem tkví jednoznačně ve vokálu. Helvete – jak si onen jediný člen Behewrath říká – v některých momentech, byť to není často, dokáže rozehrát relativně poctivé zlo po instrumentální stránce, avšak zpěv mu příliš nejde, což dojem z demíčka značně sráží. Hudbu by šlo bez nějakých větších cavyků nazvat poctivým a snad i sympatickým průměrem, který se dobře poslouchá a není nutno jej a priori odsuzovat, ale vokál je… no, velmi špatný.

Vzato kolem a kolem se nejedná o nic výjimečného, a když to neuslyšíte, nic se nestane. Behewrath by nyní měli věnovat pozornost pouze ortodoxní vyznavači žánru, ale hádám, že právě jim má být „Grim Echoes of the North“ určeno. Jenže na druhou stranu, ani z jejich pohledu nepůjde o nic zvláštního, před čím by bylo nutno se klanět.

Recenze

Zeal and Ardor – Devil Is Fine

Komentáře: 3
Zeal and Ardor - Devil Is Fine

Země: USA
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 15.4.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Devil Is Fine
02. In Ashes
03. Sacrilegium I
04. Come on Down
05. Children’s Summon
06. Sacrilegium II
07. Blood in the River
08. What Is a Killer Like You Gonna Do Here?
09. Sacrilegium III

Hrací doba: 24:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

„little one better heed my warning
devil is fine
he come in early morning
devil is fine
he go by many names
devil is fine
we gonna go home to the flames
devil is fine“
(Devil Is Fine)

Mnozí si myslí, že black metal je zatuchlý žánr – ortodoxní, zabedněný, neinvenční. Pro jistou část této scény to dozajista platí. Ale obecně vzato je tomu právě naopak, a jestli v nějakých žánrech kvete posouvání hranic, black metal mezi ně rozhodně patří, není-li rovnou v tomto ohledu expertem. Jistě, leckdy to jde až tak daleko, že je na místě se ptát, zdali se stále jedná o black metal, ale i to k tomu patří. Zvlášť u těch, kdo znějí skutečně výlučně. Zeal and Ardor se k takovým jistě řadí.

Někdy je posouvání hranic jen letmé, jen o kousek. To jsou ty skupiny, o jejichž žánrové příslušnosti není moc sporu, ale k onomu základu přidávají cosi navíc, a lze tak mluvit o jasně rozpoznatelném soundu. Takhle je to také v pořádku a ceňme si takových! Ještě vzácnější jsou ovšem věci jako právě Zeal and Ardor, jelikož v tomto případě bych se nebál říct, že to zní opravdu unikátně, neotřele a originálně. „Devil Is Fine“, což je druhá deska kapely (ta první je eponymní a dva roky stará… taktéž zní docela zajímavě, ale ani zdaleka tak zajímavě jako novinka), je prostě jinde a žije si ve svém světě.

Ono popravdě řečeno, nezanedbatelná část skladeb na „Devil Is Fine“ black metal není a není to ani jakýkoliv jiný metal. Nicméně obecně vzato bychom mohli říct, že pod u Zeal and Ardor si lze pod pojmem experimentální black metal představit něco, co zcela organicky spájí black metal s černošským soulem a spirituály. Především soulem a spirituály, ale jsou zde i mnohé další vlivy. Na první poslech je to kombinace velice zvláštní, ale o to víc opojná, když se člověk probere z prvotního šoku a zjistí, že je to ve skutečnosti setsakra skvělé. Úvodní titulní skladba „Devil Is Fine“ by ještě mohla vypadat jen jako intro. Zvláště když se první vteřiny hned následující „In Ashes“ nesou v typicky zlé blackmetalové kytaře. Jenže hned záhy opět nastoupí recitál a ukáže se, že tohle bude hodně zvláštní po celou dobu svého trvání.

„and as the house will burn and rust
we will discern the lives we lost“
(Come on Down)

Zeal and Ardor

Skvělé je na tom ale to, že „Devil Is Fine“ není tak zajímavé jen díky ojedinělému soundu. Většina skladeb je navíc výtečná i po skladatelské stránce. To se týká obou již jmenovaných, nicméně ty úplně nejvyšší vrcholy celé kolekce přicházejí v podobě dvojice „Come on Down“ a „Blood in the River“, což jsou úplně zkurveně mocné majstrštyky. Už jen kvůli druhé zmiňované se vyplatí si tenhle počin pustit, protože se jedná o něco, co hned tak někde neuslyšíte. Možná, že to vlastní provedení je ve svém jádru jednoduché, ale kombinace stylů a elementů je natolik zvláštní, že čelist prostě musí letět pod stůl. A to jsme ještě zdaleka neskončili, protože taková „Children’s Summon“ je rovněž ultimátní mindfuck. A kdybyste furt neměli dost, tak „Sacrilegium I“ je čistokrevná elektronika, s nadsázkou řečeno atmosférický hip-hop. Že jsem spadnul z višně? Haha, já ne, ale autor téhle muziky zjevně ano. Ale jen ať padá, má-li být výsledkem něco jako „Devil Is Fine“!

Se zvyšujícím počtem poslechů mě trochu začalo rozčilovat jedině intermezzo „Sacrilegium II“, jež zní jako nařvaná klávesová ukolébavka. Podobně je na tom i „Sacrilegium III“, ačkoliv ta není ani zdaleka tak otravná jako dvojka. Stejně tak po většinu času minimalistická „What Is a Killer Like You Gonna Do Here?“, kterou pak rozsekne trochu přijebané sólo, citelně nestačí na vrcholy alba. Je to docela škoda, že i při stopáži pouhopouhých 25 minut došlo na slabší kusy… ale hej, vzhledem k tomu, jak zní ten zbytek, to člověk milerád odpustí, protože skladby jako „Blood in the River“, „Come on Down“ nebo „Devil Is Fine“ za to prostě stojí.

„a good god is a dead one
a good god is the one
a good lord is a dark one
a good lord is the one that brings the fire“
(Blood in the River)

Celou desku navíc obepíná pro black metal velmi atypická atmosféra otrokářství, což v určité míře jistě plyne i z toho, s čím se zde metal kombinuje. V souvislosti s tím by zde asi měla zaznít ještě jedna věc, a sice že za Zeal and Ardor stojí poloviční černoch (matka černoška, otec běloch), což je na „Devil Is Fine“ hodně cítit, protože ta deska skutečně zní… inu, černě. Jakkoliv se to všem ortodoxním zastáncům multikulturalismu a názorů, že jsme všichni stejní, nemusí líbit, tak prostě nejsme stejní a zejména v muzice to je sakra cítit. Ten „vibe“ černošské hudby je jednoduše jiný než u hudby, jakou dělají běloši, což Zeal and Ardor potvrzuje. Ale pozor, to není myšleno nijak pejorativně, naopak je to v kombinaci s black metalem skvělá věc (což už ostatně zaznělo několikrát). A to i bez jízlivých poznámek, že se tak paradoxně děje v metalovém subžánru, v němž se soustřeďuje početná extrémistická klika.

Zeal and Ardor

Nicméně to už začínáme odbočovat, takže rychle zpátky k „Devil Is Fine“. Ačkoliv se jedná jen o 25 minut, z nichž navíc ne všechny jsou zrovna dokonalé, pořád jde o hodně výlučnou věc, o jakou se nezakopává každý den. Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že Zeal and Ardor je první projekt tohohle druhu, jaký jsem kdy slyšel, čehož si hodně cením. Tak moc, že i navzdory jistým nedokonalostem může „Devil Is Fine“ promluvit i do závěrečného zúčtování letošního roku. Rozhodně stojí za pozornost!

Mimochodem, Manuel Gagneux, člověk stojící za Zeal and Ardor, má ještě další projekt Birdmask. Zde už se nejedná o žádný metal, ale taktéž je to velmi zajímavá muzika a stojí za omrknutí!

„the riverbed will run red with the blood of the saints
and the blood of the holy“
(Blood in the River)

Minirecenze

Häxenzijrkell – Der Lasters der Zauberey

Komentáře: 5
Häxenzijrkell - Der Lasters der Zauberey

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.4.2016
Label: Amor Fati Productions

Hrací doba: 21:58

Odkazy: –

Häxenzijrkell z Německa se na scéně uvedli teprve letos, zato ale již se dvěma demo nahrávkami, které dohromady nabízejí víc než 30 minut blackmetalové hudby. A jaké! Nebudu zde plýtvat slovy na demo číslo jedna, není nic jednoduššího než si ho prostě pustit na Bandcampu, i ono za poslech stojí. Ale zde si představíme čerstvější nahrávku: dvouskladbové EP „Der Lasters der Zauberey“.

Kdybych měl zdejší hudbu představit pomocí klasického srovnání, tak bych zprvu jmenoval Burzum a Urfaust, a to kvůli tomu, jak s málem tvoří tak mnoho. Ale je jasné, že Häxenzijrkell díky své atmosféře osloví i fanoušky takových Mare či Cultes des ghoules. Kdyby vám „Der Lasters der Zauberey“ někdo pustil bez jakýchkoliv dodatečných informací, pevně věřím, že by vaši představivost zaplnily obrazy bosorek a sabatů. Navzdory jednoduchému receptu (anebo právě díky němu?) hudbou Häxenzijrkell prostupuje silné evokativní fluidum.

Já osobně bych děsivou atmosféru „Der Lasters der Zauberey“ a zvláště druhé skladby „Canon Episcopi“ klidně přirovnal i k jedinečné desce Aghast – „Hexerei im Zwielicht der Finsternis“. A tak každému, kdo si troufá, doporučuji vykonat poslech tohoto EP za „správných“ podmínek a tím rozhodně nemyslím poslech z YouTube ve tři odpoledne, zatímco oblbujete kámošky na Facebooku.

Hudba samotná se plíží pomalým tempem chladné mlhy mezi rozbitými náhrobky. Riffy úvodní titulní skladby by v jiném kontextu klidně šlo nazvat doomovými, ale nosná, mrazivá melodie dvojky „Canon Episcopi“ je ryzí čerň. Nad dřevními kytarami se nesou vokály, které zmíněné Burzum a Urfaust připomínají nejvíce, ale neočekávejte jen řvaní. V obou skladbách, především té první, mají velký prostor i filmové samply v němčině, ale i člověku, který jako já německy umí prachbídně, bude jasné, o čem jsou, a dodatečně dobarví posluchačský zážitek. Detailů a různých klávesových zvláštnůstek je v hudbě Häxenzijrkell také nemálo. EP působí zkrátka promyšlené do důsledků a toho si cením vždy, u mladých kapel obzvlášť.

Až si budu připravovat playlist pro nějaký zvláštní večer, který zasvětím černému kovu opravdu výrazných magických kvalit, tak věřím, že do něj zařadím i Häxenzijrkell. Kapela má již údajně rozpracovaný nový materiál, který je zase někde jinde. Já jej budu očekávat s velkým nadšením, protože mám pocit, že se objevila další kapela, která má potenciál stvořit něco unikátního a veskrze věrného opravdové esenci žánru. Kecy o tom, že je Black Metal mrtev, nechme zapšklým fotrům a omezencům.

Recenze

Drudkh / Hades Almighty – Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!

Napsat komentář
Drudkh / Hades Almighty - Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!

Země: Ukrajina / Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Season of Mist / Dark Essence Records

Tracklist:
I. Drudkh
01. Золотий кінь
02. Вогняний змій

II. Hades Almighty
03. Pyre Era, Black!
04. Funeral Storm
05. Bound

Hrací doba: 37:23 (17:35 / 19:48)

Odkazy Drudkh:
facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Hades Almighty:
web / facebook

Ukrajinští Drudkh byli zpočátku své historie jenom o dlouhohrajících deskách. Což lze vzhledem k charakteru jejich hudby nejen chápat, ale snad i cenit. Po svém přechodu k Season of Mist se ovšem pustili i do relativně pravidelného (a pevně doufám, že zcela dobrovolného) vydávání neřadovek a svou sbírku nedlouhohrajících počinů, jež do té doby čítala jen jedno EP „Anti-Urban“, začali rozšiřovat.

Došlo i na nějaké spolupráce, ať už šlo o zapojení jednotlivých členů v nových projektech (zejména Old Silver Key, kde se kompletní sestava Drudkh spojila s Neigem z Alcest… a společně dali dohromady jedno pěkně nudné a ospalé album), účast na kompilaci „One and All, Together, for Home“, jejímž kurátorem byl Roman Saenko, z vůdčí postava Drudkh, anebo splitka. Zatím spáchali dvě, s Winterfylleth a čerstvě s Hades Almighty, třetí je čeká v září, na němž se budou podílet se švédským projektem Grift. Nás nyní bude zajímat to s názvem „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na němž se Drudkh objevují po boku norských blackmetalových veteránů.

Začněme nejprve ukrajinskou stranou, jež nese název „Той, хто говорить з імлою“ (v oficiálním anglickém překladu „One Who Talks with the Fog“). Drudkh zde nabízejí dvě skladby přesahující čtvrthodinu hrací doby (myšleno dohromady). Ani jedna nepřináší žádná velká překvapení a vlastně obě pokračují v cestě, na niž se Drudkh vydali (nebo ještě lépe řečeno – na niž se Drudkh vrátili) v roce 2012 na desce „Вічний оберт колеса“ po předchozím koketování s post-rockovými vlivy.

V překladu to tedy znamená, že se opětovně jedná o atmosférický black metal, jenž i navzdory své žánrové příslušnosti, mnohým rychlejším momentům a jakési monolitičnosti působí spíše uklidňujícím dojmem, dýchá lehce melancholickým podtextem a ctí přírodu, tradice a historii (a tím nemám na mysli blackmetalové tradice). Ale co vám budu vykládat, Drudkh nejsou žádnými nováčky, naopak už se dávno dostali do pozice skupiny, jež má na scéně možná i kultovní status, takže všichni víme, jak jejich muzika zní.

Mnohem větší výpovědní hodnotu bude mít prohlášení, že obě písně bez větších zádrhelů splňují standard, jaký od takového jména očekáváme. A to zrovna v případě Drudkh není úplně málo. Mě osobně o něco víc baví druhá „Вогняний змій“, jejíž některé melodie jsou velmi povedené a zejména druhá půle písně je opravdu skvělá. První „Золотий кінь“ se na poměry Drudkh rozjíždí možná až nečekaně ostře, ale netrvá to dlouho a Ukrajinci se opět vrátí ke svému typickému výrazivu, takže se není čeho strachovat. I tento kus je zkušeně vygradován a finále je opětovně výborné. Co se Drudkh týče, ti se za „Той, хто говорить з імлою“, tedy svůj příspěvek na split, nemusejí vůbec stydět.

To ale platí i o Hades Almighty… svým způsobem. Nechápejte mě špatně, ta muzika je bombastická, „Pyre Era, Black!“ je setsakra kvalitní počin a popravdě řečeno – Norové mě baví více než Drudkh. Ostatně, tuhle trojici písní jsem mocně vychválil již koncem loňského roku ve vlastní recenzi. Což je právě ten problém.

Hades Almighty totiž na „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“ na rozdíl od ukrajinských kolegů nenabízejí nový materiál, ale EP, jež původně vyšlo loni v říjnu. Zde je znovu v nezměněné podobě. Když se na to ale podívám z jistého úhlu pohledu, tak tohle rozhodnutí ani nemůžu pohanit, a to z jednoduchého důvodu. „Pyre Era, Black!“ jako samostatná nahrávka totiž vyšlo pouze v digitální podobě – možná si vzpomenete, že vedle délky (moc málo!) to vlastně byla jediná věc, na niž jsem tehdy v recenzi kafral, že si to člověk nemůže koupit na originálním nosiči. Aktuální split tedy dává možnost si „Pyre Era, Black!“ pořídit a zařadit do sbírky, a dokonce je na výběr nejen CD, ale i LP ve dvou barevných provedeních (černá, rudá).

A to je samozřejmě super, protože „Pyre Era, Black!“ je zkurveně skvělé a rozhodně to stojí za koupi. Hades Almighty jsou výjimečná skupina, kterou uctívám až za roh a ještě dál (bez ironie!), a tohle EP je navíc jejich prvním počinem po předlouhých 14 letech od fenomenální desky „The Pulse of Decay“ (pro podrobnosti si dohledejte původní recenzi, kde jsem nejen hudbu, ale i všechny okolnosti probíral dost detailně – není nutno to sem nyní opisovat). Takže za mě rozhodně palec nahoru, že to je konečně k mání i na vinylu a nejenom v pochcaných empétrojkách. Pro mě je to povinná koupě. A skutečnost, že na druhé straně elpíčka jsou Drudkh s dvojicí taktéž výborných songů, je bezesporu příjemný bonus.

Recenze

Covariance – L0VE (((oBLIVION

Napsat komentář
Covariance - L0VE (((oBLIVION

Země: Francie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 28.5.2016
Label: Firefly Prod

Tracklist:
01. Suffered
02. Soulless
03. Dreamed
04. Erased
05. Timeless
06. Hopeless
07. Lost
08. Broken

Hrací doba: 20:53

Odkazy:
bandcamp

cov(X,Y) = E[(X – E[X])(Y – E[Y])]

Kovariance je pojem ze statistiky, který popisuje, jak se vzájemně mění dvě náhodné veličiny. Jak vidno ze vztahu výše, kovariance přímo souvisí se středními hodnotami náhodných veličin a dále (a to už ze vztahu výše nevykoukáte, ale nepochybuji o tom, že to víte) i s mírami jako korelace nebo rozptyl. Nicméně vedle toho je Covariance – tedy anglický výraz pro kovarianci – i blackmetalová formace, již si představíme v dnešní recenzi.

Jsou lidé, kteří jakmile uvidí cokoliv, co jen trošku připomíná matematiku, tak panikaří (a to i v případě takto jednoduchých a základních záležitostí). Patříte-li k takovým, vězte, že název Covariance ani zdaleka není tím nejhorším, co na vás u tohoto jednočlenného projektu čeká. On už jen název letošní desky „L0VE (((oBLIVION“ nebo obal, na němž je zkombinováno srdíčko a obrácený kříž na křiklavě růžovém pozadí, věští, že tohle asi nebude nudný metalový mainstream. A skutečně tomu tak je – ostatně právě to je také důvodem, proč jsem se rozhodl tady tuhle věc představit. Pokud však do poslechu „L0VE (((oBLIVION“ půjdete s tím, že chcete slyšet něco zajímavého a ne zcela normálního, pak věřím, že nebudete odcházet zklamáni.

Z oficiálních zdrojů toho o Covariance moc vypátrat nelze, nicméně všemocné metalové archivy tvrdí, že projekt existuje již od konce 90. let. Úplně mimo to asi nebude, protože i stránky rádoby labelu Firefly, který je zjevně nějakým způsobem spojen s Matthiasem Declosmenilem, tedy jediným členem Covariance, hovoří o splitku z roku 2000. Co se však dlouhohrajících počinů týče, je „L0VE (((oBLIVION“ teprve druhým zářezem, přičemž ten první, „The Dark War“, pochází z roku 2013 (resp. tedy pochází z let 2004 a 2005, ale vyšel až v roce 2013).

Na druhou stranu, mluvit v případě „L0VE (((oBLIVION“ o dlouhohrající desce je možná trochu nadnesené, byť je nahrávka evidentně považována za full-length. Samotná stopáž se zastavila lehce pod hranicí pouhých 21 minut, což vskutku není mnoho. Vlastní obsah ale toho i tak nabízí poměrně dost a snad žádné dva songy nejsou stejné. Po osmivteřinovém zašumění „Suffered“ přijde ledva minutová avantgardně blackmetalová jízda s neúnavným bicím automatem. S něčím podobným dále přicházejí i „Erased“ a „Timeless“, ale ty už obě přinášejí i vývoj a množství dalších prvků, ať už je to větší melodičnost v případě té první nebo deathmetalový nádech a dlouhé šibnuté sólo ve druhé. Vše ovšem trvá vždy jen chvíli, protože k překotným změnám dochází i v rámci jednotlivých stop.

Vedle toho je tu ovšem i „Hopeless“, která s nadsázkou zní jak staří Cradle of Filth na tripu, kteří se koukají přes rameno My Dying Bride (to hlavně díky vokálu ve druhé půli písně)… a hrají bez kytar. „Dreamed“ a „Lost“ jsou zase chytřeji stavěné skladby, kde se klade větší důraz na atmosféru a oproti zbytku alba možná působí trochu konvenčněji (to se týká hlavně „Lost“). Nicméně jak v nich, tak i ve všech zbylých se objevuje i spousta dalších divných prvků, které desku také hodně tahají nad rámec obyčejného black metalu… i nad rámec obyčejného avantgardního black metalu. Takže nakonec nejnormálnějším dojmem působí čistě klavírní dojezd „Broken“.

Covariance

Výhodou „L0VE (((oBLIVION“ je, že se pořád něco děje a že se tam toho děje hodně. A na velmi malé časové ploše, takže není čas na vatu, nápady jsou nahuštěné a není prostor pro nudu. Popravdě řečeno, klidně bych si nechal líbit i větší porci muziky, neboť vzhledem k tomu, o jak zábavný počin se jedná, je těch 21 minut fakt docela málo.

Naopak pro mnohé může být nevýhodou, že „L0VE (((oBLIVION“ místy zní trochu amatérsky. Mně osobně ale přijde, že tohle je jeden z případů, kdy je to spíš plus, protože ono to nakonec perfektně sedí k takové ujeté auře, jež se okolo celého alba prostírá… jakási neohrabanost té auře vlastně i dost přispívá. Tím pádem v konečném důsledku třeba nijak neotravuje ani bicí automat, který je sám o sobě docela hovadský, ale k celkovému rázu „L0VE (((oBLIVION“ jednoduše padne. Možná, že na první poslech se to tak zdát nemusí, ale hodně rychle si člověk zvykne a začne to dávat smysl. Ve finále mi neleze pod čumák jenom jedna agresivní pasáž v první minutě „Timeless“, ale těch všehovšudy 50 vteřin se dá přežít úplně v klidu.

„L0VE (((oBLIVION“ je první řadě zvláštní nahrávka. Ale to lze dle mého považovat jedině za plus, protože mi přijde mnohem záživnější, když má něco růžový obal a zní to jak soundtrack ze sanatoria, než když kapela hraje zoufale neoriginálně, zaměnitelně a nudně. Těch druhých je o poznání víc, takže tím spíš je záhodno bavit se u kravin jako Covariance. Mně se to líbí.

Recenze

Fyrnask – Fórn

Komentáře: 3
Fyrnask - Fórn

Země: Německo
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 14.5.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Forbænir
02. Draugr
03. Niðrdráttr
04. Vi er dømt
05. Agnis Offer
06. Urðmaðr
07. Blótan
08. Fornsǫngvar
09. Kenoma
10. Havets kjele

Hrací doba: 50:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Spiritualismus a rituály se v posledních letech staly blackmetalovým trendem. Bohužel. Nyní už jde o zprofanované pojmy, k jejichž užívání se hrne každý pozérský výmrdek, aniž by měl ponětí, o čem mluví. Všude je najednou okultistů jak nasráno, každý hraje v kápích, na pódiu má lebky a svícny, nikdo už nehraje koncerty, všichni musejí provádět rituály. Je to obrovská škoda, že se tato žánrová větev zvrhla v takovou módní záležitost, neboť black metal, je-li podán s patřičným zanícením a těmi správnými jedinci, skutečně může mít a mnohdy i má silný spirituální nádech a schopnost uhranout a pohltit. I navzdory současné poněkud neutěšené situaci však naštěstí stále existují tací, v jejichž rukách rituální a spirituální black metal opravdu naplňuje to, co si člověk pod takovým pojmenováním představí. Fyrnask k takovým dozajista patří.

Přiznám se, že debutovou desku „Bluostar“ jsem doposud neslyšel, tudíž nejsem schopen posoudit její kvality a hudební směřování. K Fyrnask jsem se dostal až s druhým opusem „Eldir nótt“, jenž vyšel na podzim roku 2013. A vlastně se bez přehánění jednalo o lásku na první pohled, protože hned s úvodním poslechem mi bylo zřejmé, že jde o záležitost, před jejímž majestátem je na místě se poklonit. A s velkou radostí mohu říct, že situace se opakuje i na nové desce „Fórn“.

Obsah „Fórn“ lze vlastně rozdělit do dvou kategorií – avšak s poznámkou, že se jedná jen o umělé rozlišení pro potřeby recenze, v reálu je samozřejmě nanejvýš žádoucí nahrávku vstřebávat jako jeden nedělitelný celek, protože právě v takové podobě je její účinek nejsilnější a atmosféra nejkoncentrovanější. První a snad i většinovou z těchto kategorií je samozřejmě black metal. V něm není nouze o rychlé momenty a vichřice, nicméně jeho nálada není agresivní. I v těch nejzběsilejších chvílích si Fyrnask drží meditativní auru, jež dozajista nejvíce tryská v pomalejších a atmosféričtějších pasážích, jichž je na „Fórn“ také dost. I v těch rychlých však na posluchače stále dýchají primordiální pohanské rituály, přírodní rozjímání a již omílaná spiritualita. Vše bez náznaku kýče nebo pocitu trendovosti – podání Fyrnask je uvěřitelné a působivé.

Vedle black metalu ale na „Fórn“ hraje důležitou roli i přírodní ambient. Ten se objevuje pravidelně v mezihrách „Forbænir“, „Vi er dømt“, „Urðmaðr“, „Fornsǫngvar“ a „Havets kjele“ a někdy i v začátcích jinak blackmetalových skladeb. Důkazem budiž hned první metalová kompozice „Draugr“, jejíž půlminutové intro je doslova famózní. Rád bych ovšem zdůraznil, že v tomto případě množství meziher nijak nenarušuje celistvost desky – právě naopak. Z mého pohledu má i tato složka na albu zcela právoplatné místo a s její absencí by „Fórn“ ze svého kouzla jistě ztratilo. Náladová roztříštěnost rozhodně nehrozí, což by mělo nepřímo vyplývat i z toho, jak jsem výše popisoval atmosféru samotného black metalu. Black metal i ambient totiž u Fyrnask dýchají totožným duchem.

Fyrnask

Již několikrát zazněla slova jako atmosféra nebo rituál – není to náhodou. V extrémně silné náladotvornosti totiž tkví největší přednost „Fórn“ a Fyrnask obecně. V tomto případě opravdu máme tu čest s albem, jehož síla je dostatečná na to, aby člověka dokázala zhypnotizovat, vtáhnout do svých útrob a na necelou hodinu jej pohltit. Právě díky ohromně sugestivní atmosféře se daří držet posluchače v napětí (tohle podtrhuji) již od úvodní „Forbænir“ až do samotného konce, aniž by došlo na jakákoliv hluchá místa nebo momenty, v nichž by pozornost polevila. A dávkování za deštivých nocí a v hluboké tmě zážitek jen umocňuje.

V letošním roce už vyšlo hned několik vysoce zajímavých blackmetalových alb. „Fórn“ patří k těm nejzajímavějším a nejpůsobivějším. Bez nadsázky či přehánění – zde se bavíme o jednom ze žánrových vrcholů aktuální sezóny a blackmetalové špičce.

Minirecenze

Infernal Diatribe – Videha Mukti

Napsat komentář
Infernal Diatribe - Videha Mukti

Země: Indie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.6.2016
Label: Transcending Obscurity India

Hrací doba: 27:46

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Indie nepatří a nikdy nepatřila k metalovým velmocím, nicméně už jen z pozice druhé nejlidnatější země na planetě je jasné, že i tady se tvrdá muzika hrát bude. Nepochybuji o tom, že nějaká jména byste jistě dohromady dali, ostatně hned několik jsme si jich zde již v minulosti představili, z Indie i obecně z této oblasti včetně okolních států. A nyní se krátce podíváme na další takovou smečku.

O Infernal Diatribe, jejichž domovinou je metropole Kalkata v Západním Bengálsku, toho moc k povídání ještě není. Myšleno tedy co do historie skupiny. Pětice totiž minulý měsíc debutovala se svým úplně prvním počinem, jímž se stalo minialbum „Videha Mukti“, na němž se nacházejí čtyři songy o souhrnné délce necelé půlhodinky.

Nemusíte mít zrovna doktorát z matfyzu, abyste si spočítali, že při necelé půlhodině hrací doby a čtyřech skladbách nepůjde o krátké vypalovačky. Infernal Diatribe se toho nebáli a vyšlápli si na písně relativně delší rázu – úvodní dvojice trvá cca osm minut každá a další dvě kolegyně lehce přesáhly šest minut času. Se zaměřením, jaké Indové zvolili, by se to však dalo i pochopit, jelikož Infernal Diatribe svůj black metal častují přídomky jako spirituální či okultní. Jenže napsat si tohle do popisku na Facebooku je jedna věc a hudební realita je věc druhá.

Jakési pokusy o okultno se na „Videha Mukti“ tu a tam objeví, ale mnohé jiné pasáže by mně osobně seděly spíš do hájemství DSBM. A bohužel musím dodat, že značně průměrného hájemství. Samozřejmě, od debutující kapely z Indie asi nelze čekat zázraky, naopak by bylo překvapením, kdyby šlo o skutečně dobrou záležitost, ale nezkušeností lze průměrnost leda tak částečně omluvit a pochopit, nejde však kvůli ní zastírat skutečnost. Infernal Diatribe jednoduše hrají nevýrazně a na jejich prvním počinu je cítit množství dětských nemocí. Počínaje trochu blbě nazvučenými bicími (v sypačkách to zní fakt nechutně strojově a nepřirozeně… místy bych bubeníka skoro i podezříval, že si vypomáhá nějakým počítačovým dopingem), konče zpěvákem, jehož vřískání mi připadá docela směšné (viz třeba konec hned prvního songu).

Výjimečně se nějaký ne úplně marný riff či jiný motiv objeví, to zase ano, ale rozhodně nejde o nic natolik zásadního, aby stálo za to „Videha Mukti“ poslouchat. Alespoň mě tedy žádné spirituálno nepohltilo. Infernal Diatribe hrají takový ten neviditelný průměr, jakého je všude spousta. Nezkušenosti, začínající kapela, nejspíš ne úplně vhodné podmínky pro hraní takové hudby… oukej, to beru a chápu, ale nejsou to důvody pro to, aby albu člověk přidával a dělal z něj něco, čím není. Jistý potenciál by tu asi mohl být, ale z toho, jak se Indové prezentují, moc nevěřím tomu, že bude někdy přetaven v monolit, který by skutečně stál za slyšení.

Recenze

Plebeian Grandstand – False Highs, True Lows

Napsat komentář
Plebeian Grandstand - False Highs, True Lows

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Throatruiner Records

Tracklist:
01. Mal du siècle
02. Low Empire
03. Tributes and Oblivions
04. Volition
05. Mineral Tears
06. Oculi Lac
07. Tame the Shapes
08. Eros Culture

Hrací doba: 35:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

S francouzským bincem v podání Plebeian Grandstand jsem se poprvé dostal do kontaktu před dvěma lety, kdy kapela vydala svou druhou dlouhohrající desku „Lowgazers“. Šlo o náročnou blackmetalovou temnotu stojící na chaotickém vyznění a čerpající letmé vlivy i z dalších extrémních žánrů. Tyto vlivy mi ovšem nikdy nepřišly natolik výrazné, aby bylo nutné v souvislosti s Plebeian Grandstand mluvit o mathcoru či powerviolence, jak se často děje (však vono je to napsané na Metal-Archives, tak to všichni vopíšeme jak nic, že jo). To ovšem nemyslím jako výtku vůči samotné skupině. Naopak mě „Lowgazers“ bavilo takovým způsobem, že zanedlouho do mé sbírky z Francie připutoval vinyl i audiokazeta.

„False Highs, True Lows“ nebyla nahrávka, před jejímž vydáním bych nemohl dospat – takové tvrzení by z mojí strany bylo tuze přehnané. Ale docela jsem se těšil, protože pořádný zlo-humus nikdy neodmítnu (oukej, někdy jo, ale to jsou jen výjimky). A nutno dodat, že novinka nezklamala, jelikož Francouzi stále produkují náročnou audio-deviaci, která je určena k ušní inhalaci těm, kdo nespokojí s něčím triviálním a jednoduše stravitelným.

Plebeian Grandstand na novince na první pohled převlékli barevný kabát. Zatímco „Lowgazers“ bylo oblečeno do temné černi a nějakých odstínů šedi (nepočítal jsem ovšem, jestli bych bylo padesát), „False Highs, True Lows“ je ošklivě rudé, přičemž ze základní barvy opětovně vystupuje výrazný symbol. Černá je zlo a temnota, nicméně takto řvavá červená není o nic méně metal – je to agrese, zloba a nenávist. A přesně taková vlastně samotná deska i je. Nekompromisní atak, bez slitování a bez odpočinku.

„False Highs, True Lows“ je bezesporu intenzivní. Přesně tohle slovo celé album vystihuje asi nejlépe. Plebeian Grandstand tvoří konstantní nátlak, v němž se není moc čeho chytit. Chaotická blackmetalová avantgarda posluchače terorizuje po celou dobu, a když náhodou pomine neuspořádaný kytarový bordel, také to není zrovna výhra, protože v takovém případě Francouzi nabídnou stejně trýznivě umíráky jako první půle „Volition“ anebo doslova bahenní „Tame the Shapes“.

Samozřejmě, můžete mi oponovat, že podobným způsobem působilo „Lowgazers“ – a máte pravdu. Jednu změnu ovšem „False Highs, True Lows“ přece jen přináší. Zdá se mi, že je letošní deska ještě čistší (avantgardní) black metal a ty vlivy vnějších žánrů jsou ořezány na minimum. Sem tam se na pár vteřinek ozve kytarová vazba, ale není to nic velkého; ani ledva minutová „Mineral Tears“ není pádným argumentem k tomu, aby šlo hovořit o power electronics. Jsou zde momenty, v nichž lze vycítit stavbu melodií blížící se spíše k post-hardcorovým šablonám; najdou se i pasáže, v nichž nátlak připomene black/hardcore pekla. Nicméně prim hraje jednoznačně blackmetalová avantgarda. A možná i proto je na „False Highs, True Lows“ ještě patrnější vliv Deathspell Omega – jistě, ten zde byl už posledně, ale nyní je to o něco znatelnější.

Plebeian Grandstand

O tom, zdali se jedno o plus nebo mínus, si již musíte rozhodnout sami, ale já s tím žít dokážu, dokud má vlastní materiál sílu a zvládá to, k čemu byl stvořen – anihilaci. A nutno dodat, že z tohoto ohledu lze Plebeian Grandstand vytýkat jen máloco, jelikož „False Highs, True Lows“ skutečně je fašírka, jak se na podobné záležitosti sluší a patří. Sluší se ovšem dodat, že Plebeian Grandstand nehrají samoúčelný extrém pro extrém a ukazují, že i v takto zvěrských záležitostech je možné si uchovat myšlenku.

Nestravitelnost je (samozřejmě!) vysoká, ale to je snad možno brát automaticky, protože podobné formace si člověk nepouští kvůli hitovým refrénům. Ale je to tak správně – někdo to rád horké a někdo to rád náročné. A patříte-li do druhé jmenované množiny, pak vám skupiny typu Plebeian Grandstand musejí dělat radost. Nejsou-li vám cizí zmiňovaní Deathspell Omega nebo třeba dále The Axis of Perdition, Dodecahedron nebo cokoliv dalšího na tenhle chaotický způsob, tak bych si snad i dovolil tvrdit, že „False Highs, True Lows“ je albem, jaké chcete slyšet. Na vrcholná díla již několikrát jmenovaných krajanů sice Plebeian Grandstand nemají, vysoká kvalita však přítomna rozhodně je.

Minirecenze

Flame Acausal – Contra mundum in aeternum

1 komentář
Flame Acausal - Contra mundum in aeternum

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 2.1.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 14:53

Odkazy: –

Asi budu v eintopfech a jiných článcích více držkovat, že nic pořádného nevychází, protože sotva jsem si postěžoval v tom posledním jednadevadesátém, vzápětí jsem zakopnul o dvě velice slibné, krátké nahrávky, která si představíme prostřednictvím minirecenzí.

Švédské trio Flame Acausal hraje od roku 2013, ale své první čtyřskladbové demo „Contra mundum in aeternum“ vypustili do světa teprve na začátku letošního roku. Jestli jsou kazety, které si kapela v limitované edici 92 kusů vydala sama, ještě k dispozici, to nevím. Kompletní demo je ale k poslechu na YouTube a v dohledné době by tento materiál měl vyjít i na vinylu, pravděpodobně u Psychedelic Lotus Order.

Název kapely i dema by mohl připomínat jiné, starší tzv. anti-cosmic kapely ze Švédska, ale Flame Acausal kráčejí trochu jinde. O podstatě hudby samotné totiž více vypovídá rohaté, špičaté logo. Vliv neučesané ranné tvorby německých Katharsis prosvítá chaosem Flame Acausal asi nejvíce a stejně jako KTHRSS chovají Švédi evidentně velkou úctu vůči chorému bordelu australských Sadistik Exekution. Zmínku by si zde zasloužili i takoví Kill (SWE), Necrovore, možná i Nifelheim a samozřejmě nestoři black/grindové brutality Blasphemy. Ze současných kapel bychom mohli Flame Acausal postavit vedle takových Obscure Burial nebo Vorum.

15 minut „Contra mundum in aeternum“ není jen o maniakálním vzteku, ale kapela vyvíjí znatelnou snahu svůj materiál různě ozvláštnit. Flame Acausal totiž chytli „trueness/opravdovost“ za správný konec, a tak zde cítím nejen zapálený worship černých kultů, ale i chuť si hrát po svém; tedy tak, jak by to mělo být pokaždé. Musím uvést, že ono ozvláštnění prozatím spočívá v různých zefektovaných vokálních kreacích už tak velice výrazného vokalisty. Do příště doufám, že se „mentálnější“ stane i stránka instrumentální, kde je závan něčeho „jiného a netypického“ cítit jen velice letmo a zřídka, ale je tam. Srovnání se Sadistik Exekution se mi výše totiž nabízelo nejen kvůli hysterické agresi hudby. Jak fanoušci australského kultu ví, SadEx na deskách kromě rubaček nabídli vždy i pár nemocných skladeb, které byly prostě „jinde“. Něco takového by se mi v hojnější míře zamlouvalo i u mladých Švédů, uvidíme…

Pamatujme ale, že se stále jedná o první demo. I když jakkoliv slibné, stále má své mouchy. Některé pasáže jsou docela plané, a jak jsem již naznačil, sám bych ocenil více „zvrácenosti“, klidně i na úkor agrese, protože si nejsem zrovna jistý, zda by hudba Flame Acausal na současné úrovni ustála dlouhohrající formát. Ale budu věřit, že vše dopadne tím nejhorším způsobem a laťka bude opět stažena trochu hloub do těch nejsmradlavějších, nejhnusnějších pekel. Death Me(n)tal or die, kurvo!

Recenze

Panychida – Haereticalia – The Night Battles

Komentáře: 3
Panychida - Haereticalia - The Night Battles

Země: Česká republika
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 30.5.2016
Label: Cursed Records

Tracklist:
01. The Wild Hunt Assembly
02. Procession of the Dead
03. The Night Consumes the Light
04. Josafat (The Gathering)
05. In Striacium
06. Hunting the Witches
07. …for I Don’t Cause the Evil
08. The Livonian Werewolf
09. Perchtenlaufen
10. Alatyrĭ [live bonus]
11. Three Pillars [live bonus]

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Panychida / Against PR

Vzpomínám si, že když Panychida svého času vydávala svůj debut „Paganized“, takřka okamžitě se začalo mluvit o nadějné kapele. Mě osobně však to album moc nebavilo a nepřijde mi nijak zvláštní. Musím ovšem uznat, že Panychida dokázala vyzrát a v rámci následujících počinů se vypracovat do podoby, která skutečně je zajímavá. A potvrzení tohoto faktu a také vzestupného trendu jsem očekával i od jejich čtvrté řadové desky „Haereticalia – The Night Battles“.

Je rozhodně příjemné, že se Panychida vyvíjí a na každé nové fošně zní malinko jinak. Zatímco „Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“ bylo hitové a přineslo nejednu regulérní hymnu, následující „Grief for an Idol“ se vydalo cestou monolitičtějšího pagan black metalu postaveného na výborné kytarové práci. Ladění „Haereticalia – The Night Battles“ je opětovně trochu jinde. A jeho vyznění je zjevně značně ovlivněno tím, že se Panychida vůbec poprvé pustila do koncepční desky.

Zejména v porovnání s povětšinou rychlejším předchůdcem je „Haereticalia – The Night Battles“ viditelně rozvážnější a nese se ve středním tempu, místy nechybí orchestrace, soundtrackový nádech ani mezihry, mezi něž patří úvodní intro „The Wild Hunt Assembly“ a „In Striacium“. A do jisté míry možná i „The Night Consumes the Light“, v níž se sice objevuje i metal, ale stále působí dojmem takového předělu (není myšleno tím způsobem, že by mělo jít o druhořadý kousek) mezi úvodní „Procession of the Dead“, což je jeden z nejvýrazněji blackmetalových tracků na albu, a epickou „Josafat (The Gathering)“.

„Josafat (The Gathering)“ je bezesporu skladbou, jež zaujme hned na první poslech – a to nejen díky tomu, že ji Panychida už před vydáním hrála živě a že byla zvolena k propagaci nahrávky prostřednictvím lyric videa. Není to náhodou, jelikož jistě patří k vrcholům „Haereticalia – The Night Battles“, k čemuž ji ostatně předurčují i výrazné orchestrace a povedená atmosféra. Jedna z těch melodických linek mě ovšem docela baví, jelikož zní, jako kdyby šlo o nepřiznanou inspiraci v soundtracku k filmu „The Last of the Mohicans“ z roku 1992. Hádám, že nejspíš půjde o náhodou, což ale nic nemění na skutečnosti, že jeden motiv je hodně podobný a i nálada je obdobná.

Dobré kusy se ale nacházejí i ve druhé části alba po již jmenovaném intermezzu „In Striacium“. Mě osobně nejvíce baví „The Livonian Werewolf“ a zajímavá je i „Hunting the Witches“, v níž vokálně vypomohl Zdeněk Nevělík z doomových Et Moriemur (kde z Panychidy hraje i kytarista Honza Vaněk, takže se nejedná o hostovačku, jež by vyloženě překvapila). Naproti tomu mě moc neoslovila „…for I Don’t Cause the Evil“, která se snaží o další epičtější čtyřminutovku, ale navzdory několika slušným nápadům mě jako celek příliš nesebrala a v porovnání s „Josafat (The Gathering)“ a jejím majestátním riffem citelně ztrácí. Nicméně se stále nejedná o nic špatného a není důvod k přeskakování, jen jsou prostě na nahrávce i lepší věci.

Vlastní „Haereticalia – The Night Battles“ končí s postupně gradovanou „Perchtenlaufen“, která je instrumentální, takže se hlavního slova ujímá sólová kytara. Já osobně tyhle veskrze melodické věci moc nežeru, tudíž je na tom pro mě obdobně jako „…for I Don’t Cause the Evil“, ale budiž. Pořád je to ale v klidu. Poněkud nadbytečné mi ale přijdou bonusy v podobě živých verzí písniček „Alatyrĭ“ (původně z alba „Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“) a „Three Pillars“ (původně z EP „Woodland Journey“). Jejich přítomnost nechápu a nevidím k ní jediného důvodu. Vzal bych to na nějakém ípku, zatleskal bych za bezplatný download pro fandy nebo něco takového, ale rvát to na desku, tím spíš když je koncepční? Kapela to tak asi chtěla a nejspíš k tomu měla nějaký důvod, ale já na rovinu říkám, to řeším stopkou po „Perchtenlaufen“.

I navzdory dílčím výtkám je však „Haereticalia – The Night Battles“ povedenou nahrávkou, jež člověka možná na prdel neposadí, ani mu nenabídne hudební orgasmus, ale poslouchá se velmi příjemně, působí sympatickým dojmem a neztratí se ani v mezinárodní konkurenci. Nadšení na místě dle mého není, ale spokojenost s přehledem ano. „Grief for an Idol“ mě možná bavilo o něco více, ale i tak si Panychida ve své tvorbě stále udržuje dobrou úroveň.

Panychida