Němci Caliban odtajnili detaily o svém dalším albu. To se bude jmenovat „Gravity“ a vyjde 25. března skrze Century Media Records. Obal najdete tady, tracklist následuje:
01. Paralyzed 02. Mein schwarzes Herz 03. Who I Am 04. Left for Dead 05. Crystal Skies 06. Walk Alone 07. The Ocean’s Heart 08. brOKen 09. For We Are Forever 10. Inferno 11. No Dream Without a Sacrifice 12. Hurricane
 |
| Země: Německo Žánr: metalcore Datum vydání: 24.1.2014 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 4,8/10
|
Naši západní sousedé obvykle do tvrděrockového oceánu kapel přispívají spíše thrash nebo power metalovými smečkami, leč essenští Caliban si již sedmnáctým rokem jedou ten svůj typicky německy vypilovaný metalcore. Opravdu vypilovaný? Může kapela, která má za sebou již osm řadových desek, ještě dnes v provařeném žánru vůbec něčím překvapit? Vzala si z dílny mistra Williama Shakespeara krom inspirace ve vlastním názvu i jeho pověstnou genialitu? A stojí vůbec za to ten metalcore ještě pořád poslouchat? Nu, uvidíme.
Upřímně, “Ghost Empire” je naprosto tuctová fošna. Doopravdy. Není na ní téměř nic, pro co by stálo ji vytáhnout z regálu v hudebninách a chlubit se kamarádům, že posloucháte tvrdou německou hudbu. Radši jim pusťte nějaký poctivý pornofilm honosící se stejnými přívlastky, budou jistě neskonale šťastnější a vás to v době všemocného internetu nevyjde ani moc draho. Ale teď vážně – první deskou Caliban, kterou jsem měl tu čest slyšet celou, byla právě dnes recenzovaná “Ghost Empire” a kdovíjak odvařený z ní tedy nejsem. Na kapelu takového jména (tihle chlapíci mi nikdy nepřišli úplně neznámí) jsem čekal o něco více, než jsem ve skutečnosti dostal. Když se jedná o devátou řadovku, neznamená to, že měla by znít genericky a nudně. Naopak by měla nabídnout osvěžující vítr, který vymete hluchá místa předchozí tvorby a snaží se vlastní žánr nějakým způsobem inovovat. Caliban mají však na tvorbu metalové hudby trochu jiný názor.
Kapela se snaží seč může, o tom žádná. Nebudete ochuzeni o nic z toho, co se vám na metalcoru vždy tak líbilo. Bohužel nedostanete ani nic víc. Frotman Andreas Dörner řve na plné pecky (umí to i docela melodicky), Denis Schmidth mu za kytarou zdatně vypomáhá, další kytara a basa hoblují na maximální obrátky, bicí zní, jako by nemělo být zítra… a to je tak všechno. Po několika posleších “Ghost Empire” jsem nabyl dojmu, že se na této desce nenachází jediný song, který by stál za hlubší prozkoumání. Po několika dalších pokusech vyšlo najevo, že některé písně sice za pořádné naposlouchání stojí, ale pořád se nejedná o nic výjimečného. Prostě už jsem to všechno slyšel jinde a navíc stokrát lépe. Zvukově na tom novinka také není nijak extra výživně, sound se sem tam potýká se zbytečným přehulováním nástrojů, takže všechno zní strašně jednolitě a zároveň nesouměrně.
Jak bude “Ghost Empire” působit na jiné posluchače, nevím, ale osobně mám pocit, jako bych skoro hodinu života vzal, zalepil do obálky, tu spálil na popel a ten následně naházel po malých lopatičkách do řeky. Na celé téměř šedesátiminutové stopáži se nacházejí zhruba tři nebo čtyři písničky (zmíněné níže), které bych byl ochoten si pustit znovu a jen tak. Při zevrubném poslechu, kdy hudbě nevěnujete plnou pozornost, skoro nevíte, jestli už předchozí skladba dozněla, nebo se prostě jen změnila melodie a jede se dál. Nemohu posoudit starší materiál Caliban, ale jestli zněl podobně jako tohleto, tak tedy potěš koště, protože horší variantu metalcoru už jsem dlouho neslyšel. Skladby by měly být hodně úderné a zároveň snadno rozeznatelné, což se tady neděje. Ale jo, rozeznám třeba “nebeL”, kde se zpívá německy, a mimochodem to zní přímo monumentálně hrozivým způsobem. Možná je ale problém ve mně a prostě jsem “Ghost Empire” nepochopil? Nejsem si jist.
Kdybych měl nějakou písničku vypíchnout, musel bych hodně dlouho pátrat, která by skutečně stála za zmínku. Možná “Wolves and Rats” nezněla špatně. A taková “Devil’s Night” mě zaujala čistým vokálem v refrénu, ale pořád se nejedná o nic kdovíjak světoborného, protože mi to celé přijde jako vykrádačka ostatních podobně žánrově zaměřených kapel. “yOUR Song” naopak příjemně odsýpá, zábavně graduje a celkově se moc dobře poslouchá a nějak takhle bych si celé album představoval… ehm. “Good Man” také ujde, a ačkoliv mi “My Rebellion” evokuje všechno možné, jen ne originalitu, také se to dá. Nakonec vypíchnu ještě bonusovku jménem “Falling Downwards”, na které si zazpíval sám “velký” Matt Heafy přispěchavší na skok od kolegů Trivium, které moc nemám rád, ale to je na jiný článek.
Už chápete, proč ta čtyřka? Skalní fanoušci snad budou potěšeni, ale já osobně nepociťuji při poslechu této muziky žádné emoce. Snad kromě toho, že bych si místy nudou nejraději uřízl levý spodní palec, namočil jej do sklenice s medem a strčil si jej do pravého ucha. Pak bych si uřízl pravý spodní palec… No, není to úplně nejhorší matroš, jaký jsem v posledních letech slyšel, ale také to není žádné terno. Uznávám, že podobně znějící metalcore spousta lidí žere, ale pro mě to není, opravdu ne.
Další názory:
S kolegou, který se skrývá pod nevyskloňovatelnou přezdívkou nK_!, se většinou co se muziky týče neshodnu, vlastně to většinou vidíme přesně opačně, ale v případě “Ghost Empire” mu musím dát za pravdu. To, co na své novince předvádějí Caliban, je opravdu hodně blbé. Předcházející placka “I Am Nemesis” sice ani zdaleka nebyla nějaký zázrak, pamatuji si ovšem, že pár songů tam šlapalo dost slušně a minimálně její rozjezd v podobě prvních pár kousků mě docela bavil. Ačkoliv “Ghost Empire” více či méně pokračuje v úplně tom samém, co Caliban hráli jak na minulém albu, tak i na všech předchozích, tentokrát je to fakt obrovská nuda. Na tomhle počinu totiž německá parta předvádí sumarizaci toho největšího, nejobehranějšího a nejnudnějšího klišé metalcorového žánru, který byl vyčerpaný už v době svého největšího boomu pár roků zpátky. Samozřejmě nikdo kapele ani v nejmenším neupírá, že všichni její členové evidentně umí hrát hodně dobře (v případě Andrease Dörnera zpívat), ale k čemu jim to je, když na těch kytarách tvoří naprosto generické a předvídatelné riffování. Dále samozřejmě nesmějí chybět ani násilné přechody mezi tím rádoby tvrďáckým nářezem a pasážemi s čistým zpěvem… jednoduše to celé zní jak opsané z učebnice “Jak zahrát co nejtuctovější metalcore, lekce 1”. Světlé body: “Good Man”, “Wolves and Rats”, pár momentů v “Chaos – Creation” a s přivřenýma očima možná ještě “yOUR Song”.
H.
Přiznám, že po slabých albech v podobě “Say Hello to Tragedy” a hlavně “I Am Nemesis” jsem nečekal od Caliban nic než standardní porci nové muziky, kterou si jednou poslechnu, zanadávám, že je to je další z mnoha relativně zbytečných kapel, a bude, ale z mně neznámého důvodu mě “Ghost Empire” docela baví. Sice by si zasloužilo zredukovat stopáž o dva, tři slabé kousky (“nebeL”, “I Am Rebellion”), ale že bych při poslechu vyloženě trpěl, to se v tomto případě říct nedá. Řada skladeb mě docela baví, a to některé tak, že dost (“Chaos – Creation”, “Good Man”), takže jo, proč nepřiznat, že jsem z “Ghost Empire” příjemně překvapený. Stylový neduh v podobě šroubování melodických vokálů i tam, kde se to moc nehodí, jako v případě plytké “nebeL”, tam sice pořád je, ale pokud jsem to vydržel já, tak styloví zapálenci s tím nebudou mít nejmenší problém, takže věřím, že cílová skupina, pro niž Caliban tvoří, bude na větvi. Já jsem jen příjemně překvapený, protože očekávání byla nulová, nicméně ve výsledku je lepší šestka tak akorát.
Kaša
Speedy: |
| Top5 2009: 1. Sick Puppies – Tri-Polar 2. Breaking Benjamin – Dear Agony 3. Behemoth – Evangelion 4. Killswitch Engage – Killswitch Engage 5. Caliban – Say Hello to Tragedy Koncert roku: Zklamání roku:
|
Top5 2009:
1. Sick Puppies – Tri-Polar
O této bandě jsem se dozvěděl z novinky na Sicmaggot [čteš-li Sicmaggot, jsi vždy o krok napřed – pozn. Corey(8)], kterou napsal Corey(8) a vychvaloval je, tak jsem je prostě musel stáhnout a poslechnout… Velice kvalitní muzika, která má hlavu a patu a která nezačne nudit po pár posleších. Navíc v poslední době u mě vede tento styl hudby, takže není co řešit.
2. Breaking Benjamin – Dear Agony
Chlapíci z Breaking Benjamin jsou po třech letech zpět a vydávají nové album, které je vážně pecka. Je vidět, že svůj styl rocku ovládají a neustále se zlepšují. Nové album má snad i větší úspěch než album “Phobia” z roku 2006. Teď už jen doufat, že zavítají i do naší republiky se supportem, jako je Sick Puppies, Three Days Grace nebo Flyleaf :)
3. Behemoth – Evangelion
Od této polské bestie jsem měl zatím jenom album z roku 2007, “The Apostasy”, ale po neustálém vychvalování tohoto alba od H. jsem musel poslechnout a musím uznat, že měl pravdu. Kvalitní black, který má hlavu a patu. Kytary, bicí a prostě vše, co kvalitní hudba musí mít, aby oslovila i někoho, kdo black neposlouchá.
4. Killswitch Engage – Killswitch Engage
Chlapíci s frontmanem Howardem Jonesem jsou zpět se svým melodic metalcorem. Sice po prvním poslechu jsem byl zklamaný, že zase o něco polevili v “tvrdosti” oproti poslednímu albu, ale s odstupem času mě deska chytla a musím říct, že se jim vážně povedla, takže jen tak dál!
5. Caliban – Say Hello to Tragedy
Německý metalcore u mě měl vždycky hodně navrch, protože je to kvalitní hudba (jak logické, že?). I když několik fanoušků si stěžuje na pomalejší songy, které jsou z posledních počinů této kapely častější, tak i zde se najdou pořádně rychlé songy, které stojí vážně za to! Myslím, že kapela směřuje správným směrem, a já jen doufám, že další alba budou ve stejném duchu a na případný koncert se budu těšit, protože v Praze to bylo peklo!
CZ/SVK deska roku:
Ne prosím, to po mně nechtějte… Českou scénu neposlouchám, protože pro mě tu žádné kvalitní kapely nejsou a je to nuda, která se liší jen hlasem a pár riffy… Žádné nápady, nic… A teď do mě!
Koncert roku:
Slipknot, Trivium, DevilDriver: Ostrava – ČEZ Aréna, 10.6.2009
Tady není nad čím přemýšlet… Kapela. kterou poslouchám od 8. třídy na základní škole, se vrátila do naší země a navíc s takovým supportem! To byl prostě splněný sen… Na DevilDriver jsme se trošičku zaběhali, na Trivium zaskákali a Slipknot? To bylo něco nepopsatelného… Prvních 15 minut jsem jen hleděl na pódium a nemohl jsem tomu uvěřit… Prostě bomba! Jen je škoda, že nebyla zařízená klimatizace, protože lidi tam odpadávali jak mouchy. Za zmínku ale také stojí koncert Rise Against, který byl 6. 11. 2009 v Roxy! Vyprodaný sál a fanoušci co se i trošičku hýbali, takže paráda!
Zklamání roku:
DevilDriver – Pray for Villains
Tak tady není co řešit… Už před vydáním tohoto alba jsem tušil, že to bude průser, a taky se to tak vyplnilo… Pár dobrých písní toto album má, ale jinak je to na můj vkus velice pomalé, což se k DevilDriver vůbec nehodí, tak doufám že příští počin se vrátí do starých dobrých kolejí a kluci nebudou tolik experimentovat!
 |
| Země: Německo Žánr: metalcore Datum vydání: 24.8.2009 Label: Century Media Records Hodnocení: 6,5/10 Zbytek redakce hodnotí: Průměrné hodnocení v redakci: 6,5/10
|
Caliban se po dvou letech opět vrací na hudební scénu. Po albu “The Awakening” přichází novinka “Say Hello to Tragedy”. S prvním oficiálním albem přišli hoši z Německa v roce 1999, jejich debut nesl název “A Small Boy and a Grey Heaven”, které je také někde nazýváno z jedním nejlepších metalcorových alb vůbec. Za zmínku také stojí dvě speciality “The Split Program” z roku 2000 a o pět let později “The Split Program II”. Obě desky jsou totiž společnou tvorbou s další německou skupinou Heaven Shall Burn. Půlku alba si právě zahrají Heaven Shall Burn a druhou půlku Caliban. “Say Hello to Tragedy” je pořadově sedmým albem skupiny a vychází netradičně u Century Media, místo běžných Roadrunner Records.
Celá myšlenka tohoto alba je vlastně o tom, proč se denně stává několik nešťastných událostí, kterým by šlo snadno přejít a nemusely se nikdy stát. Kytarista Marc Goertz to takto komentoval: “Kdyby jen lidé otevřeli své oči a trochu se starali o své příbuzné či sousedy, spoustě neštěstím by se dalo vyhnout. Některé naše písně jsou zcela vymyšlenými událostmi, některé se ale vztahují ke skutečným věcem jako ve Fritzlově případě.”
Po velice slibném startu skupiny s debutovým albem a další velice dobrou nahrávkou “Vent” (2001) si skupina získala velikou fanouškovskou podporu. Později ale s dalšími alby přicházelo pouze zklamaní, skupina se dostala do skoro stejného stylu, jakým se prezentují Killswitch Engage, Caliban byli nazýváni pouhými kopírkami, kdy také na albech “Shadow Hearts” (2003) a “The Opposite from Within” (2004) se zaměřili hodně na čistý zpěv místo oblíbeného screamu. Se “Say Hello to Tragedy” se dá říci, že se vrací jejich původní tvrdost a styl zpěvu, na výborná první alba ovšem daleko nemá. Vše otevírá pecka “24 Years”, která se také dočkala videoklipu. Začátek na nic nečeká a hned vybalí, co v něm je. Tvrdé části písní střídá čistý zpěv, podobný, jako má mladá skupina Miss May I. Po poměrně rychlém tempu prvních čtyr songů si odpočinete už u páté “Walk Like the Dead”, která je typickou ukázkou novějších Caliban. Patá “Walk Like the Dead” byla takovým oddechnutím a v té další “No One Is Safe” se dočkáte toho samého, co bylo na začátku. Celé album si je ve všech písních hodně podobné, spíše se jen mění text, nežli kytarové riffy či zvuky bicích. Další takový oddych je v desáté “All I Gave”, vynahradí vám to ale poslední dva songy “In The Name of Progression” a “Coma”. Celé album je takové stereotypní, moc se od toho sebe neliší, takže tato deska slouží spíše k takovému výplachu, než k hudebním orgiím.
Caliban fanouškům nahrazují zklamaní z posledních alb, ve většině písní se zhruba vrací na začátek své tvorby, v dalších je slyšet jejich novější nádech. Stále to ale ještě není ono, nic to ale nemění na tom, že “Say Hello to Tragedy” je poměrně dobrým albem, které má ale své mouchy. Pokud se Caliban budou držet toho starého dobrého směru, na příštím albu mohou být o mnoho lepší.
