Země: Česká republika Žánr: melodic death / thrash metal Datum vydání: 1.8.2012 Label: selfrelease
Tracklist:
DVD tracklist:
01. Natural Instinct
02. Devil in My Face
03. Accept Saint as a Neccessary Evil
04. Doomsday Machine
05. We Are the Damnation [feat. Arny]
06. Death Agony [feat. Křovák]
07. Kladivem do hlavy
08. Empty Inside
09. Dead Dreams
10. Vengeance from Stars
11. Pursuit of Vikings [Amon Amarth cover]
Bonusy:
* videoklip Death Agony
* videoklip Doomsday Machine
* studio report
CD tracklist:
01. Prologue
02. Vengeance from Stars
03. Natural Instinct
04. We Are the Damnation
05. Devil in My Face
06. Epilogue
07. Carry Like a Madman
08. Fortuch Death
09. Accept Saint as a Neccessary Evil [live]
10. Empty Inside [live]
11. Utrpení [live]
12. Pursuit of Vikings [live; Amon Amarth cover]
Vydávání různých všemožných DVDček a živáků již v dnešní době není nějak velká zvláštnost ani u undergroundových kapel, nicméně většinou bývá zvykem, že se tak děje až v době, kdy má skupina za sebou nějakých těch pár desek. V tomto ohledu jsou Sklepmaster výjimka, jelikož jejich DVD “The Great Apocalypse” vychází v době, kdy mají na kontě pouze jeden demáč “A Taste of Demonology” a EP “The Unforgiven Sin”. Samozřejmě, občas se to stává, že skupiny jako první začínají vydávat živáky, ale abych se přiznal, povětšinou jsem se s tím setkával spíše v případě hodně podzemního black metalu, nikoliv u melodického death metalu. Asi nemá cenu řešit, jestli to byl nebo nebyl od Sklepmaster dobrý tah, protože na jednu stranu – proč nakonec ne…
Sklepmaster se podle svých slov snažili na “The Great Apocalypse”, které natočili 30. března letošního roku v Dolním Benešově, rozvíjet příběh, který začal na již zmiňovaném ípku “The Unforgiven Sin”, čemuž odpovídá jednak nějaké to malování samotných členů, jednak stylově post-apokalyptické plachty za zády kapely, jednak takové věci, jako je například chlápek v kombinéze a plynové masce, který se po pódiu promenuje v průběhu songů “Devil in My Face” a “Accept Saint as a Neccessary Evil”. Ku příležitosti natáčení DVD nechybí ani dva hosté, jmenovitě bývalý bubeník Petr “Křovák” Křefký (v songu “Death Agony”) a zpěvák Rado “Arny” Zemančík ze slovenské chásky Inward (song “We Are the Damnation”), který se ukáže ve slušivém outfitu, jemuž vévodí triko Bathory a hromada řetězů. Mezi další efekty, s nimiž se Sklepmaster vytasili, patří také konfety během skladby “Vengeance from Stars”.
O skladbě písniček na DVD se moc nemá cenu bavit, neboť je asi vcelku jasné, co Sklepmaster zahráli vzhledem k faktu, kolik toho vydali. S výjimkou intra a outra se tak dočkalo přehrání kompletní EP “The Unforgiven Sin”, doplněné o vály z “A Taste of Demonology”, plus jedna nová, dosud nevydaná věc “Empty Inside”. Na závěr koncertu pak ještě zazní předělávka od Švédů Amon Amarth, “Pursuit of Vikings”, při níž si Sklepmaster pro ten správný vikinský look nezapomenou nasadit přilbice s rohy. Ještě jeden menší mini-cover si skupina střihne i v polovině “Kladivem do hlavy”, kdy zahraje část “Bloodline” od Slayer.
Asi se mnou nikdo nebude nesouhlasit, když prohlásím, že hlavním účelem koncertních DVD je nějak obstojně zachytit atmosféru koncertů, což se sice snad ani nedá udělat na 100 %, protože živě je prostě živě, ale jde především o to, aby byl výsledek zábavný a člověk se místo sledování obrazovky radši nevěnoval dloubání v nose (a dalších tělesných otvorech). Z tohoto pohledu se dá tvrdit, že Sklepmaster vcelku obstáli. Je znát, že si na “The Great Apocalypse” dali záležet; počet kamer je dostatečný, aby stíhaly zabírat veškeré důležité dění na pódiu i pod pódiem, tudíž se nekoná blamáž z některých DVDček, kdy na jednoho člena kapely nejsou téměř žádné záběry; střih je také absolutně v pohodě, žádný extrém – ne statický, jako kdyby to točila vaše babička, ani ne tak zběsilý, že z toho má i zdravý člověk chuť chytnout epileptický záchvat, všechno v pohodě. V tomto ohledu dobrá práce. Jediné, co mě při sledování trochu štvalo, jsou názvy songů, které vždy při svém začátku zabírají téměř snad třetinu obrazovky, ale je pravda, že to už je spíše detail.
Co se technických údajů týče, obraz je samozřejmě klasicky širokoúhlý (ostatně, vydávat dnes cokoliv ve formátu 4:3 by byla prasárna, kterou by nešlo omlouvat ani undergroundem), jeho kvalita je naprosto vyhovující. Co se týče zvuku, to je také v klidu, byť jde jen o dvoukanálové stereo; tomu napomáhá i nazvučení samotného koncertu, kde již od první skladby zní všechno v pořádku. DVD kromě samotného koncertu, jenž lehce přesahuje tři čtvrtě hodiny hracího času, obsahuje ještě několik bonusů. V první řadě to jsou dva videoklipy “Death Agony” a “Doomsday Machine”, k nimž snad ani není moc co dodávat; v druhém sledu je to ještě takový dejme tomu report ze studia v roce 2009, kdy vznikalo “The Unforgiven Sin” – a s ním už je poněkud problém. Jsem přesvědčen, že ne úplně všechno, co se nachází v archivech kapel, by se také mělo dostat na veřejnost; jediný důvod umístění tohoto “skvostu” na oficiální nosič vidím v tom, aby bonusy na první pohled vypadaly nabouchanější, jinak si nedovedu představit, proč vydávat podobný takřka nekoukatelný majstrštyk ve špatné obrazové i zvukové kvalitě (natočeno na mobil?), který je plný hlášek typu “chce se mi srát” a nejčastějším slovem je “píča” ve všech myslitelných podobách. Tomuhle bych se propříště radši vyvaroval, třeba mně osobně to dojem z jinak více než solidně odvedeného kompletu malinko sráží…
Naopak za pochvalu stojí fakt, že když už Sklepmaster vydávají podobnou záležitost, rozhodli se to pojmout ve velkém stylu a k DVD je ještě přibalen druhý disk, jímž je bonusové CD. Na něm se nachází kompletní EP “The Unforgiven Sin” (zde si také nejsem jistý, zdali je vážně nutné duplovat to, co již jednou vyšlo samostatně), dále dva songy z demíčka “A Taste of Demonology” a pár živých songů ze samotného koncertu “The Great Apocalypse”.
Celkově se dá prohlásit, že je na celém “The Great Apocalypse” znát, že se Sklepmaster snažili odvést co nejlepší práci, ať už na samotném vystoupení, tak i následně v rámci samotného nosiče. Na druhou stranu je ovšem pravda, že asi nikomu jinému než zarytým příznivcům Sklepmaster se to doporučit nedá, protože – nebudeme si nic nalhávat – to zase není počin, který byste museli vidět všichni bez rozdílu a pod trestem smrti. Přesto je snažení téhle kapely docela sympatické, “The Great Apocalypse” – až na pár mušek – nevyjímaje.
Hned na začátek musím upozornit, že právě v této chvíli začínáte číst dost dobře možná tu nejhorší a nejméně informativní recenzi, jakou jsem kdy napsal, což je svým způsobem docela výkon, neb je to opus vedle opusu, avšak snaha o posunutí kvalitativní laťky článků směrem do podzemí zrovna není účelem naší dnešní seance – bohužel, protože kdyby tomu tak bylo, splnil bych úkol na 120%, milí soudruzi. S napsáním nějaké té smysluplnější recenze, z níž by čtenář neměl náladu vyklopit právě zkonzumovanou večeři, ale bude poněkud větší svízel. Nicméně jednou už mi tahle věcička spadla do klína, tak se na ten porod pojďme (vy)vrhnout…
Ani bych se nedivil, kdyby vás napadla otázka, z čeho výše řečené usuzuji a proč to tedy vlastně recenzuji. A byla by to sakra dobrá otázka! To druhé má co dočinění s jistými zákulisními důvody, přočež se ohledně toho zdržím dalších komentářů, to první (snad) vyplyne z následujícího textu. Než se tak ale stane, pustíme se nejprve do nějaké té úvodní obecné omáčky, aby v té recenzi byly alespoň nějaké použitelné informace.
Misogynist je grind/deathová cháska z jakýchsi Choťovic, o nichž jsem – klidně se k tomu přiznám – jaktěživ neslyšel a musel jsem to pořádně prohnat skrze mistra Gugla, abych vůbec věděl, s jakými zeměpisnými výškami a šířkami mám tu čest (výsledek pátrání – kdesi u Kolína). O kolikáté album se v případě “Koukej mazat” jedná nebo nejedná, se mi nikde pořádně vyčíst nepodařilo (vlastně mě napadá, že si ani nejsem jistý, jestli je to řadovka, EP či cokoliv jiného… ale ono je to v tomhle případě lautr jedno, jak záhy pochopíte), abych měl ještě čím zaplácnout místo, tudíž tímto oficielně ukončuji čitelnou část recenze a nyní hurá na ten megaklystýr…
Jádro onoho vpravdě prapodivného pudla tkví zejména v tom, že prostě nemám tušení, jak se ke “Koukej mazat” postavit. Jak již bylo řečeno, Misogynist se pohybují ve vodách grindu. Ačkoliv se nedá tvrdit, že by šlo o žánr, jemuž bych nějak přehnaně holdoval, zrovna tohle by samozřejmě ještě problém nebyl, vždyť mezi kapelami podobného ražení mám opravdu velké oblíbence. Ale… musím se přiznat, že já vidím v grindu smysl pouze ve třech případech – když se jedná o opravdu extrémní anihilaci, která nemá jiný úkol, než nemilosrdně zničit vše okolo; když se jedná o záměrně vtipnou záležitost s obrovskou porcí nadsázky (v mém případě zpravidla tzv. tupa-tupa porno grind); nebo když jde o nějakou experimentálnější věcičku (ať už se jedná třeba o kombinaci s elektronikou, nebo o nějaký absolutní úlet typu výborných jazz-grinderů Le Scrawl). Jakákoliv jiná podoba grindu (nebo grind/deathu, chcete-li) mi prostě nic neříká. A když říkám nic, tentokrát to myslím opravdu doslovně.
Jak jste již správně pochopili, Misogynist nehrají ani jednu z oněch tří zmíněných forem, spíše tak na půl cesty mezi prvními dvěma. Jenže k nějakému vážně míněnému grindu nejxtrémnějšího ražení to má hooodně daleko – vcelku logicky nelze brát vážně skupinu, která obal pro své CD zjevně vyrobila v Malování a která ve svých oblíbených umělcích jmenuje zvěrstva typu Lenka Filipová, to dá rozum. Oukej, takže tedy sranda grind? Do jisté míry určitě ano, neboť Misogynist se zcela evidentně vážně opravdu neberou, nicméně jejich produkce mi prostě nepřijde natolik zábavná, aby to fungovalo. Jak jsem řekl, mám takovou tu humornou formu grindu rád, ale musí to být dotáhnuté opravdu nadoraz. A to na “Koukej mazat” není. Nemám sebemenších pochyb o tom, že kdybych měl muziku Misogynist hodnotit na koncertě těsně po vypití drahně velkého množství rumu a pivního moku, díval bych se na to diametrálně odlišně (byť třeba značně rozmazaně), avšak ve studiové podobě to je… naprosto o ničem. Ale zase co si budeme podívat, to koncertní provedení je zde asi přednější.
V této chvíli by se nejspíš mohlo zdát, že jsou Misogynist na úplný odstřel a že jediné, co ještě před koncem článku zbývá, je odeslat tuhle půlhodinku grindového výplachu kamsi do hlubin nedávno použité toaletní mísy. Háček je ale v tom, že si nemyslím, že by bylo nějak spravedlivé počínání Misogynist až takto potápět. Prostě a jednoduše nelze nějak hlubokomyslně rozebírat klady a zápory nahrávky od skupiny, která zcela zřetelně nemá vyšších cílů, než hrát pouze pro pobavení své a pro pobavení případných pár návštěvníků jejího koncertu; nelze uplatňovat nějaká běžná měřítka, jaká na hudbu povětšinou aplikuji, na kapelu jejíž galerie na sociálních sítích se z velké části skládají z kresleného gay porna, jestli mi rozumíte. Stručně řečeno – z jistého úhlu pohledu by bylo nefér takhle ničit triviálně ničit počínání Misogynist, když se vlastně jedná o nefalšovanou srandu – přestože mne ta sranda vůbec nebaví a po hudební stránce mi vlastně ani moc srandovní nepřijde.
A teď babo raď, co s tím má chudák starý pardál recenzent dělat. Pár slušnějších kousků se na “Koukej mazat” sice objeví, jmenovitě třebas “Kvadratura” nebo “Moje tělo” (ne, že by to byla nějaká sláva, to já jen abych zmínil alespoň jedno malinké plus), nicméně z celkového úhlu pohledu nevidím důvod, proč bych si měl “Koukej mazat” doma pustit, ani proč bych měl případně někomu doporučit, aby si to doma pustil. Místo toho bych spíše doporučil, abyste si zašli na koncert Misogynist, hezky tam vychlastali nějaké ty kořalky, pak se vrhli dělat bordel a přitápět pod kotel, po koncertě se před lokálem pěkně vyblinkali, doplazili se domů a pak ještě dlouhou dobu vzpomínali, jaká že to byla zase jednou kultovní akce. Jako podklad k takovéto činnosti smysl muziky Misogynist vidím, ale jinak bohužel ne. Tak zní můj verdikt.
Tomu, komu se tento text povedlo dočíst až sem, přestože bylo už asi od první věty jasné, že nakonec nebudu hodnotit, zcela upřímně gratuluji za úctyhodný výkon a zároveň se mu hluboce omlouvám za onu vyklopenou večeři.
Země: Česká republika Žánr: industrial metal Datum vydání: květen 2012 Label: Metalgate Records
Tracklist:
01. Cause of Man Who Killed All the Idols
02. Blackout
03. Deep Cuts
04. Platonic Blue
05. Remind Me
06. About Them
07. Spirit and Water
08. Hope of Broken Souls
09. Saddest Romancy
Moravští Liveevil na svých předchozích deskách koketovali s propojováním elektroniky a hutného metalového podkladu, což jim zaslouženě přineslo mnoho fanoušků. Ti nedočkavě vyhlíželi novou desku, která nakonec vyšla u renomovaných MetalGate Records v květnu letošního roku pod názvem “3 Altering”. “3 Altering” rozhodně není v rámci katalogu kapely nijak revoluční, v podstatě pokračuje v dobře vyšlapané cestičce, ovšem bylo by nespravedlivé tvrdit, že se Liveevil nikam neposunuli. Naopak, pokrok je zde znát velký a skutečnost, že se směr vývoje nijak nezměnil, nakonec vůbec nevadí.
Kdo by se snad s touto kapelou dosud nesetkal, zaslouží si vědět několik základních informací. Že Liveevil míchají elektroniku s metalem, jsem již prozradil, jejich zvuk je však poměrně osobitý, díky čemuž jsou od dalších kapel, dělajících žánrově podobnou hudbu, snadno odlišitelní. Základem jsou zde přímočaré riffy, elektronika pohybující se od temnějších poloh až k hopsající diskotéce a nesmírně návykové refrény. Zpěvák Petr Staněk má velmi charismatický hlas přecházející od řevu k hlubokému zpěvu. Část vokálů je navíc nazpívána jak čistě, tak growlingem a výsledné spojení obou vrstev znějících zároveň pak funguje výborně.
Ačkoliv měla elektronika zásadní roli na všech nahrávkách Liveevil, teprve na “3 Altering” dostávám dojem, že překonala význam kytar a odsunula je do druhé řady. Najdou se však výjimky a jednou z nich je i úvodní “The Man Who Killed All the Idols”, jejíž začátek je vyloženě heavy metalový. Již první skladba však ukazuje největší sílu kapely, totiž fantastické refrény. Ty vyloženě vyzývají, abyste si zakřičeli spolu s kapelou, ovšem jejich nálady se mění. Úvodní riff se v první skladbě ještě objeví a musím se přiznat, že se mi asi jako jediný stihl poměrně rychle oposlouchat. Není však divu, “3 Altering” je album vysoce návykové a já ho v posledních týdnech ve svém přehrávači protáčel asi častěji, než by se slušelo. Zatímco první skladba díky převaze kytar ještě vyznívá poněkud pesimisticky, další písně jsou vyloženě veselé, povzbuzující a náladu zvedající.
Lépe než “The Man Who Killed All the Idols” album reprezentuje optimističtější druhá píseň “Blackout”. Pokud vás “Blackout” nepřinutí mávat zaťatou pěstí ve vzduchu či si alespoň podupávat do rytmu, pak hudba Liveevil jednoduše není pro vás. Tuto skvělou skladbu obohacuje teatrální zpěv ve sloce a samozřejmě další skvělý refrén, ovšem nejzajímavější přichází v její druhé polovině. Jde o přibližně minutu dlouhou instrumentální pasáž, v níž můžeme sledovat, jak hudba téměř utichne a opět se vzedme do triumfálního refrénu, několikrát opakovaného až do konce skladby. “Blackout” je jasná hitovka s obrovským koncertním potenciálem. Není však v této situaci zdaleka sama, podobně zábavná je třeba i “Deep Cuts”. Nejvíce mě album baví v momentech, kdy klávesy naprosto jasně přebírají kontrolu. Například taková “Remind Me” je místy vlastně diskotéka jak vyšitá, ovšem díky stále přítomným kytarám a živým bicím (nemluvě o skřehotajícím zpěvákovi) zní jednoduše dobře. To samé platí i pro “Hope of Broken Souls”, podle mě asi nejlepší skladbu na albu.
Najdou se však i jemnější kousky. “Platonic Blue” se sice ke konci rozjede, ale ve svém nitru je to poměrně křehká píseň. Stejně tak závěrečná “Saddest Romancy” se svým dlouhým instrumentálním rozjezdem vzbuzuje spíše negativní emoce. Podstatné ovšem je, že z devíti skladeb na albu není jediná slabší. Naopak jsou všechny nesmírně vyrovnané a i jednoduchý úkol vybrat si mezi nimi favorita mi dal zabrat (ostatně moje volba se stejně s každým poslechem mění).
“3 Altering” je i přes některé zmíněné skladby vlastně velmi veselé album. Jeho chytlavé refrény mě vždy dokázaly povzbudit, případně vyburcovat k překonání vlastní lenosti. Zpěv je zde skvělý, a i když obvykle hájím kytary, jejich ústup mi tentokrát vůbec nepřijde jako špatná volba. Liveevil vydali velmi dobré album, které vás chytne již při prvním seznámení a až na několik momentů se neoposlouchá ani po mnoha opakováních. Nezbývá než dodat: dobrá práce pánové, těším se až nový materiál uslyším naživo.
Další názory:
“3 Altering” je zcela jistě deska velice povedená a zábavná, plná příjemně chytlavé muziky, která má dost velké koule na to, aby člověka hned na první poslech chytila za spoďáry a už ho nepustila. Největší síla Liveevil dle mého názoru tkví ve výtečných refrénech, které si prostě musíte oblíbit, ať se vám to líbí nebo ne. Jestli něco Petr Staněk umí napsat, pak jsou to právě chytlavé refény, jež nakopnou každý song o třídu výš. Co mi však přijde zajímavé… v některých skladbách – například v “Blackout” nebo “Hope of Broken Souls” – jako bych cítil ozvěny nějakým brutálním remixem prohnaných starých dobrých Silent Stream of Godless Elegy, jejichž byl Staněk po mnoho let vůdčí osobností, dokud je v roce 2001 neopustil. Inu, když má někdo svůj vlastní rukopis, je to prostě znát, ať už dělá elektro metal nebo doom s folkovou příchutí – a to myslím není zas tolik lidí na české scéně, kteří by tohle o sobě mohli prohlásit. “3 Altering” jako celek šlape jako hodinky a opravdu je velice zábavné již od prvního poslechu, zejména je silná úvodní trojice “‘Cause of Man Who Killed All the Idols”, “Blackout” a “Deep Cuts” (a zase – kulervoucí refrény!), z těch dalších je skvělá třeba “Spirit and Water”. Malinko slabší mi přijde jen “About Them”, kterou však zachraňuje opět suprový refrén, a hlavně poněkud nezáživná “Saddest Romancy” na úplný závěr. Kromě ní ovšem “3 Altering” jede jak parní stroj a opravdu mě baví. H.
Země: Česká republika Žánr: avantgarde / progressive metal Datum vydání: 17.5.2012 Label: Shindy Productions
Tracklist:
01. Bouffe à table!
02. Translucide (Brighton II.)
03. Bouffe restaurant de luxe
04. Aalborg
05. Bouffe piano
06. Les collines de Senyaan Pt. III
07. Bouffe vingt et une heure cinquante sept
08. Fermeture de la bouche
09. Bouffe acoustiquement
10. Dichroisme (Two-Rooms World)
11. Bouffe hyéne
12. The Black Rider 4K8 (Chanson pour la station de service)
13. Bouffe montmartre
Pokaždé, když Forgotten Silence vydají nové album, jde o důležitou hudební událost pro celou českou metalovou scénu. Tato kapela totiž místo kvantity hledí na kvalitu, a proto minimálně její alba “Kro Ni Ka” a “Ka Ba Ach” mnozí řadí do zlatého fondu české tvorby. Novinka “La grande bouffe” vznikala dlouho, je to již přes rok od doby, kdy kapela začala s nahráváním. Psaní skladeb se pochopitelně datuje ještě dál do minulosti. V květnu letošního roku album konečně vyšlo v nádherném ovocném digipacku (a na stejně ovocném vinylu), pojďme se na něj tedy podívat zblízka.
Předně se musím přiznat, že nejsem znalec tvorby ForgottenSilence. Dobře znám jen dvě výše zmíněná alba, další tvorba kapely stále čeká na mém téměř nekonečném seznamu hudby, kterou musím slyšet. Již z oné dvojice alb si však lze udělat hezký obrázek o tom, co za hudbu ForgottenSilence tvoří. Pokud bych ji měl stručně vystihnout, nazval bych ji hudbou bez hranic a omezení. Zatímco “Ka Ba Ach” bylo tvrdé, znělo nezvykle a prostě zvláštně, “Kro Ni Ka” byla mnohem jemnější a působila na mě jako vzdávání holdu velikánům progresivního rocku v čele s KingCrimson. Ne snad, že by na ní ForgottenSilence ztráceli svou osobitou tvář.
“La grande bouffe” pokračuje spíše v tradici “Ka Ba Ach”, alespoň co se “tvrdosti” týče. Novinka ForgottenSilence je totiž občasně až nesmlouvavě drsná a vokály nelítostně brutální. Šest skladeb je zde proloženo sedmi kratšími kusy, které obvykle trvají kolem jedné minuty (s výjimkou první skladby, jež trvá pouhých pět sekund) a šikovně rozdělují jednotlivé rozmanité skladby. Ve všech případech je tvoří jednoduchá (a o to lépe zapamatovatelná) melodie doplněná “restauračními ruchy”. To albu dodává takřka filmový nádech a pomyslně ho tak rozšiřuje o jednu dimenzi.
Nejdůležitější jsou však samozřejmě skladby samotné. “Translucide (Brighton II.)” je první z nich. Pokud bych o ní v kontextu alba měl říct jediné slovo, nazval bych ji skladbou nejtemnější. Její pozvolnější rozjezd s optimistickou baskytarou sice zpočátku směřuje náladu jiným směrem, ovšem když poprvé uslyšíte zpěvákův hluboký murmur, jistě změníte názor. Na dvacet sekund se ocitnete v tom nejtemnějším doomovém doupěti, aby vás z něj Forgotten Silence rychle vytáhli zpět do náruče veselé baskytary. Nálada písně je však obecně temná, skvělý čistý zpěv v refrénu ji jen zahušťuje, stejně tak skvělé pomalé sólo. ForgottenSilence si však nevystačili s jen tak ledajakou písní a druhá polovina tak tu první v mnohém předčí, zejména díky stále se vracejícímu metalovému riffu.
Slovo popisující skladbu “Aalborg” by jistě bylo nejtvrdší. Kromě několika momentů oddychu (kdy si ovšem oddychnete jen na oko, atmosféra je zde hustá stejně jako kdekoliv jinde) je píseň vyplněna rychlým řezáním a krkavčím vokálem. Potěšilo mě i využití zpěvu ve stylu Cynic, kterého však není naštěstí zbytečně moc, jen tak na lehké navnadění posluchače. Další silná skladba z pera ForgottenSilence.
“Les collines de Senyaan Pt. III” je píseň nejšílenější. Skladba postavená na akustické kytaře se přibližně v polovině alba třpytí jako drahokam. V klidu se posaďte a sledujte nádherné hrátky kytar a splašených bicích a těšte se na moment, kdy do hry vstoupí sólující piano a bicí ho doprovodí dvojkopákovým tancem. ForgottenSilence se dotýkají hudebního nebe a dost možná o tom sami ani nevědí.
“Fermeture de la bouche” a “Dichroisme (Two-Rooms World)” jsou jediné skladby, které si troufnu zařadit vedle sebe, co se skladatelských podobností týče. Obě začínají ve stylu kapely Arsonists Get All the Girls “nintendově” znějícími klávesami, aby se od sebe v druhé půli vzdálily na míle daleko. Zatímco první zmiňovaná přejde od přímočarého metalu k progresivnějším vodám (a ve svém nitru tak skrývá mnoho skvělých nápadů), “Dichroisme (Two-Rooms World)” zůstává nekompromisní a chytlavá na první poslech po celou hrací dobu.
Závěr alba obstarává nejdelší skladba “The Black Raider 4K8 (Chanson pour la station de service)”. Poměrně často ve svých recenzích zmiňuji, že závěrečná píseň shrnuje celé album, a u ForgottenSilence se musím opět opakovat. “The Black Raider 4K8(Chanson pour la station de service)“ kumuluje od každého směru, kterým se kapela na “La grande bouffe” vydala, něco málo. Je tak nejrozmanitější a zároveň nejhůře uchopitelnou písní alba. Zatímco některé její části vás budou bavit ihned, jiné budou potřebovat několik poslechů na vstřebání. Po jejím pochopení však zjistíte, že obsahuje jen to nejlepší, což ji činí prakticky dokonalou.
Jako ve správné recenzi bych zde měl zmínit i další ohledy alba, jako je zvuk a podobně, ale odbudu vás tím, že v tomto ohledu je vše v naprostém pořádku. Ostatně se zkušenostmi, jakými ForgottenSilence oplývají, se to dá očekávat. Důležitá je však hudba samotná a ta je jednoduše výtečná. ForgottenSilence jsou pro mě pokračovateli fantastických progrockových kapel Rush, KingCrimson, PorcupineTree a mnoha dalších. Jejich výrazivo je mnohem tvrdší, ovšem není divu, vždyť i KingCrimson byli ve své době poměrně tvrdou kapelou. Rok 2012 je zatím velmi silný na české a slovenské desky. K mé zatím nejoblíbenější dvojici alb od LunaticGods a Žrec tak přibývá třetí album, které rozhodně nesmíte přehlédnout.
Další názory:
Jedním slovem? Naprostá lahůdka! To sice byla dvě slova, ale nedá svítit, protože v muzice Forgotten Silence se toho děje tolik, že ani tlustou tisícistránkovou bichlí byste nepopsali vše, co “La grande bouffe” obsahuje, proto se do popisu snad ani vzhledem k prostoru jednoho odstavečku pouštět nebudu, mohu však místo toho prozradit, že “La grande bouffe” je deska opravdu skvostná a propracovaná do sebemenšího detailu. Každý jeden tón (a že tam těch tónů je!) má své pevně dané místo a svůj význam, ale opravdu jen stěží se vám povede objevit všechny, což je jedna z těch nejzábavnějších věcí na albu. “La grande bouffe” je přímo přecpané nápady, až by se dalo říct, že jimi Forgotten Silence doslova plýtvají (v tom dobrém smyslu), v jednom jediném songu jich je tolik, že by si s tím obyčejná kapela vystačila na celé dlouhohrající album. Letošní rok je na česká alba opravdu bohatý a silný, přesto není pochyb o tom, že “La Grande Bouffe” patří k těm nejvýraznějším a nejpamětihodnějším. Je to nahrávka bez přehánění světové úrovně, může se bez sebemenších obav směle měřit se špičkou avantgardní, experimentální a progresivní muziky – a rozhodně ze souboje nevyjde s ostudou, spíše právě naopak. H.
Nečekaně jsem dostal šanci recenzovat debutové album pražských Spreading Dread, “…Sanatorium…”, takže jsem si tento nosič běžel s napětím na konci června vyzvednout na poštu. Spreading Dread je jméno, se kterým jsem neměl doposud žádné zkušenosti a slyšel jsem jen jednu píseň na Bandzone, která ve mně nezanechala žádné větší očekávání, přestože kapela řeže styl hudby, který mám rád a papírově by se mi měl líbit. Až později jsem zjistil, že to bylo spíše tím, že jsem tomuto zběžnému poslechu nevěnoval dostatek pozornosti, než kvalitou, ale o tom až později. Nevěděl jsem tedy, co mám od “…Sanatorium…” očekávat, navíc českou undergroundovou scénu nějak podrobněji nesleduji, takže v tomhle ohledu to pro mě byla taky premiéra a krok do neznáma.
“…Sanatorium…” bylo nahráno v druhé polovině loňského roku v Pardubicích ve studiu StreetSound, a když si přičteme, že o master se postaral Miloš “Dodo” Doležal, což jsou pojmy na české scéně zaběhlé a kvalitu zaručující, bylo jasné, že “…Sanatorium…” nemůže znít špatně a po technické stránce je opravdu všechno v naprostém pořádku. Booklet je vyveden v černé barvě a je doplněn o zajímavé ilustrace Jana Hory, kdy každá z nich vystihuje text jednotlivé skladby. Je sice fakt, že bych si dokázal představit jiný cover, protože i v bookletu je několik povedenějších motivů, ale tohle je otázka vkusu. Album je koncepční a textově se zabývá drogami, sebezničujícími myšlenkami, zkažeností společnosti a mnoha dalšími tématy; texty jsou na velice dobré úrovni, zanechaly ve mně dobrý dojem a vůbec nepůsobí neprofesionálně, jak je u anglicky zpívajících kapel časté.
Pojďme k tomu nejdůležitějšímu a tím je samotná hudba. Spreading Dread pohybují někde na pomezí thrash metalu a death metalu s progresivními až technickými vlivy. Přestože se členové kapely pohybují věkově někde za hranicí 25 let, tak zní “…Sanatorium…” velice vyzrále a kapela působí velice sehraně, jako by se vůbec nejednalo o první album v jejich diskografii. Jednotlivé songy jsou až neuvěřitelně propracované a přestože se stopáží pohybují za hranicí šesti minut a víc, tak znějí dostatečně chytlavě a úderně bez ztráty toho technického hávu, který celou desku proplétá, což je svým způsobem umění, tohoto výsledku dosáhnout. O úvod desky se stará úderná “World Consuming Itself”. Na nic se nečeká a zpěvák to spolu s celou kapelou odpálí hned ze začátku. Zhruba po minutě a půl přijde na řadu parádní atmosférická střednětempá pasáž, která se postupně dovalí až ke skvělému sólu. To má v závěru skladby svého neméně povedeného bratříčka, a hned na úvod jsem byl omámen vynikající prací kytaristy Šimona Kotrče, který je také výhradním skladatelem. Spousta technických riffů a náročných sól, která ze sebe na “…Sanatorium…” vydal, svědčí o jeho nadprůměrném talentu. Jeho kumpáni pochopitelně nehrají druhé housle a rytmická sekce v obsazení baskytarista Michal Pejznoch, jehož nástroj je po celou pěkně čitelný, a bubeník Karel Šafařík, mi dala několikrát vzpomenout na SchuldinerovyDeath v období “Symbolic”. Zpěvák Miroslav Korbel disponuje agresivním vokálem, někdy až growlem, který do thrash/deathové jízdy, jak ji Spreading Dread předvádí, pasuje naprosto dokonale. Nejedná se sice o bůhvíjak originální projev, ale svůj účel plní skvěle, když je potřeba, tak se přitlačí na pilu, občas se trošku stáhne do pozadí a hlavně nepůsobí stereotypně, takže nemám žádné výtky, sem tam mu dokonce vypomůže kytarista Šimon.
Jako druhý přichází na řadu asi největší hit, i když je nečekané, že takto pasuji zrovna “Losing Time”, která je s osmi minutami druhým nejdelším kouskem na desce. Píseň odstartuje parádní melodický riff a v rychlejším tempu skladba postupně uhání až k mohutnému refrénu. Vrcholem songu je pomalejší part, jenž je ozdoben zvonivou akustickou kytarou, ta se pak pomaličku a nenuceně přerodí v první kytarové sólo, za které by se nemuseli stydět ani mnohem slavnější kolegové mistrného kytaristy. Za přítomnosti dvoukopákové palby Karla Šafaříka uhání “Losing Time” dál k impozantnímu závěru, ve kterém ze sebe kapela vydala skutečně vše.
“Bastard Brain” odpálí krátká bubenická vyhrávka a z ultrarychlého tempa, se kterým se kapela vytasí hned na začátku, se poleví opět až v prostředku písně. Díky tomu, že kapela šikovně střídá různá tempa a nálady, nezačne deska jen tak nudit a sklouzávat k jistému stereotypu. Další hitovkou je titulní skladba “Sanatorium”, ve které mne na první poslech zaujalo nervní vrzání dveří a úvodní kytarová pasáž, která jako by vypadla z rukávu Nergalovi z Behemoth, parádní výkon zpěváka, který tuhle velice agresivní pecku posunul minimálně o třídu výš, a výrazná basová linka ženou skladbu k mocnému finiši. Z dálky se vynoří melodický zpěv, který titulku ozvláštní a vzhledem k tomu, že jde o velmi výrazné koření, tak se s ním zachází opatrně a není tak dopuštěno, aby došlo k narušení celkové atmosféry.
Následující dvojice skladeb “Doubts” a “Revelation of Dreads” si je dost podobná a dalo by se říct, že songy nepřichází v rámci alba s ničím novým a jen opakují postupy z předchozích skladeb, ale není tomu tak doslova. Zatímco “Doubts” je neskutečný, energický nářez s nějakou tou technickou vsuvkou, tak “Revelation of “Dreads” je trošku slabší, ale možná je to jen můj dojem, kdy po skvělém úvodu a před mistrným závěrem jenom trošku zapadne. Ten mistrný závěr si na svá bedra vzala jedenáct minut trvající instrumentálka “Repantance”. O ní se toho nedá moc napsat, to prostě musíte slyšet, takže k ní se vyjadřovat nebudu a nechám to na vás, ale mě osobně už dlouho instrumentální skladba se stopáží nad deset minut takhle nezaujala a představuje důstojnou tečkou za silným albem.
Jak už jsem na začátku říkal, nejsem žádný znalec české tvorby a zvláště pak mladých/neznámých kapel na české tvrdě metalové scéně, ale po “…Sanatorium…” od Spreading Dread tento můj názor budu muset poopravit a možná právě toto je ten impuls, který mi otevřel oči, že i na české scéně se dá přijít s mimořádně kvalitní deskou, která se dokáže vyrovnat minimálně evropskému žánrovému standardu. I po mnoha dalších a dalších posleších “…Sanatorium…” jenom rostlo a tak to má být!
Hanba mi, že ještě před několika týdny jsem Assessor vůbec neznal. Jméno (teď budu mluvit spíš o Assesor) mi sice bylo povědomé, ale neměl jsem tušení, kam kapelu zařadit. Musím uznat, že jsem přišel opravu o hodně, protože první album této české legendy, “Invaze” z roku 1990, je skvělé, jedno z prvních a určitě i nejlepších thrashových alb v našich končinách. Ale to na rozdíl ode mě všichni už nějakých pár let tušíte, takže se přesuňme k aktuálnímu dění okolo kapely. V roce 2009 se Assesor vrátili na scénu s upraveným jménem jakožto Assessor a necelé tři roky poté předkládají své druhé album “Štvanice”. Vsadím se, že většina starších, možná i mladších fanoušků, kteří pamatují nejslavnější roky kapely, jistě čeká na odpověď na otázku, zda vůbec má cenu vracet se na scénu po takové době a zda má hudba Assessor takovou sílu, aby spolehlivě ustála v dnešní silné konkurenci. Přece jen, dost často takovými návraty dochází spíše k pošramocení legendárního statusu dané kapely. Dle mého mdlého názoru je zmrtvýchvstání Assessor pro kapelu úspěšným krokem vpřed a možná je škoda, že to trvalo tak dlouho.
Když si shrnu výše uvedené, tak poznáte důvody, proč jsem k poslechu přistupoval poměrně s respektem. Hned na úvod vyzradím, že album je to opravdu povedené. Na české poměry určitě jedno z těch nejlepších v posledních letech. Co mě upoutalo na první poslech, byl zabijácký zvuk, který naštěstí netrpí nedostatečnou razancí ani čitelností, jak se v našich luzích a hájích občas stane. Bicí jsou intenzivní, kytary dobře řežou, zpěv je čitelný, prostě dobrá práce. Mimochodem musím vyzdvihnout hezký obal z dílny grafika Petra Šrédla, jehož práci sice nijak blíže neznám, ale s grafickou podobou “Štvanice” mě zaujal.
Album otevírá intro celkem jasně pojmenované “Intro”, které nic neřeší a spíše uvádí posluchače v očekávání. Plynule se přechází v úvodní pecku “Ve znamení štíra”. Jedná se o intenzivní song s jasně deklarujícím refrénem. Dobrou práci odvedli oba kytaristé, jejichž kytary jsou tou hlavní devízou hudby Assessor. Zpěvák Michal Roháček má ne zas tak úplně originální barvu hlasu, ale k tomuto typu hudby se skvěle hodí, se svým projevem se pohybuje někde na pomezí thrash/black metalu. Především jeho nasazení způsobí, že i přesto, že skladby jedou v podstatě na neměnném mustru, nudit se nebudete. Občas mu vypomůže s hrubším vokálem kytarista Jarda Pelán, což pozitivně přispívá k větší variabilitě. “Štvanice” postupně sází jednu thrashovou palbu za druhou, asi nejvíce hitově na mě působí “Osud” a “Lidské stádo”, ty se vám určitě vryjí do paměti na první poslech. Jako jeden z vrcholů alba bych vyzdvihl “Vlci v rouše beránčím”, která byla původně určena pro kapelu personálně spřízněných Moriorr. Verze pro Assessor byla trochu upravena a ze skoro symfo-blackové skladby se stala thrashová pecka jedna báseň! V samém závěru alba se nachází nové verze fláků z prvního alba, a sice “Hrad” a “Invaze”. Nejsem zrovna kovaným fanouškem, co se týče přehrávání starších skladeb, ale tenhle názor jsem doposud zastával vzhledem k tomu, že se tak dělo u mých oblíbených kapel, kdy jsem původní alba měl dobře naposlouchaná a zažitá. Vzhledem k tomu, že před poslechem jsem se s “Invazí” nesetkal, měl pro mě tento krok konečně smysl a skladby mě navnadily tak, abych si poslechl debut, a věřím, že právě toto byl záměr. Tedy ukázat novým fanouškům, že kapela už za sebou nějakou historii má a vyšlapat jim cestu ke svému debutu.
Jaké že je konečné resumé? Assessor se vrátili se silným materiálem, který se sice nestane klasikou, ale spousta fanoušků si při jeho poslechu užije. Nemluvě o vynikajících textech. Celkem překvapivě na mě působilo zjištění, že “Štvanice” není úplná kopie “Invaze”, jak by mnozí očekávali, ale album působí svěžím dojmem. Nejedná se o žádnou revoluci, to zase ne, ale naštěstí se nekoná žádná sázka na jistotu. Doufám, že toto návratové album nebude zdaleka posledním a dočkáme se ještě několika dalších záseků.
Další názory:
Jen těžko lze porovnávat album “Štvanice” s kultovním flákem “Invaze”. Jednak mi obě desky přijdou trošičku někde jinde, byť jsou obě thrash, jednak je úplně jiná doba. S jistotou je ovšem možné prohlásit jinou věc – Assessor svým návratem rozhodně neuřízli ostudu ani sobě, ani svému debutu, který poprávu patří do zlaté studnice českého metalu. “Štvanice” nabízí kvalitní thrashovou řezanici, která sice nejspíš nebude tím nejlepším, co jste kdy slyšeli, ale fanoušky daného žánru zcela jistě uspokojí do sytosti. Za vrchol celé kolekce pak považuji dvojici “Vlci v rouše beránčím” a “Prasata”. H.
Země: Česká republika Žánr: death metal Datum vydání: 25.4.2012 Label: Einheit Produktionen
Tracklist:
01. Nailed to the Golden Throne
02. Inverted / Chasing the Apostles
03. Cholera / Mor
04. Burning Again / Hymn of Eternal Fire
05. Alliance of Snakes / Reptilian Conception
06. In Love with Death
07. Decadence / Art of Modern Misery
08. Extremely Dark Days
09. Versus the Void
10. Urbi at Morbid / Farewell to Sanctity
Když se v jedné větě zmíní pojmy death metal a střední Evropa, většině obeznámených na mysli nejspíš vyvstane Polsko a jeho žánrové legendy Vader, Behemoth a další neméně kvalitní kapely. Mnohem méně lidí si však vzpomene, že v první polovině 90. let, kdy si výše zmíněné kapely teprve budovaly své výsadní postavení, v České republice zářilo jméno Krabathor – kapela, která mířila na žánrový vrchol a nebýt jejího neslavného konce, dost možná by dnes patřila k absolutní špičce. Z jejího popela však povstali Hypnos. V čele s Brunem a Pegasem natočili několik vynikajících desek, ale nakonec je stihl podobný osud jako Krabathor a tři roky to vypadalo, že se nad prvoligovým český death metalem nadobro zavřela voda. Nyní se ale píše rok 2012, Hypnos jsou zpátky s deskou “Heretic Commando / Rise of a New Antikrist” a otázka zní, jestli novinka dostála kvalit hodných jména Hypnos…
Hned ze začátku není na škodu zmínit, že Bruno a spol. rozhodně neměli v úmyslu odbýt natěšené fanoušky nějakou polovičatostí. Za vše mluví jména Martin van Drunen, Piotr Wiwczarek a Børge Finstad. Hostovačky obou legendárních frontmanů sice bohužel nedošly realizace, producentská péče třetího jmenovaného ale na albu svůj podpis nakonec opravdu zanechala a je to znát. Když se Bruno v jednom rozhovoru zmínil o typicky českém “ocase” domácích produkcí, měl pravdu, a s využitím služeb producentského esa Finstada se tak podařilo stvořit nahrávku, která je po zvukové stránce na té nejlepší světové úrovni. Napoprvé mě sice trochu překvapilo, že kytary nejsou tak ostré, jak bych byl čekal, ale s odstupem musím konstatovat, že to prostě funguje, takže si opravdu nemám nač stěžovat.
Fajn, takže teď už víme, že to výborně zní, ale pořád není zřejmé, jestli je ve skutečnosti co poslouchat. Ale no tak, opravdu si myslíte, že by Hypnos po zdařilém comebackovém EP “Halfway to Hell” natočili nějaký odpad? Kdepak, nic takového. “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” je sbírkou poctivého a našlapaného death metalu, jehož charakter je pro střední Evropu tak typický. Najdete tu všechno, co je důležité – úderné kytarové riffy, drtivé bicí palby, pohodové rytmy, které člověka přímo nutí mlátit kebulí… Je to dravé, má to sílu a to jsou snad nejdůležitější death metalové devízy. Je sice pravda, že se člověk občas přistihne při kacířských myšlenkách, které vlezle upozorňují, že to přeci není nic nového, ale co taky vymýšlet za novoty, když to známé pořád skvěle funguje. Krom toho se autorský rukopis Hypnos vyznačuje několika specialitami, na které jsem jinde nenarazil. Tím mám na mysli především občasné využití jen lehce zkreslených kytar (dokonale je to slyšet v klipovce “Inverted / Chasing the Apostles”, několik momentů, kde se zbytkem kontrastují nezvykle vysoko položené kytarové hmaty, Brunův šeptaný vokál v plíživé pecce “In Love with Death” nebo atmosférické brnkané outro. Je toho dost, stačí si všímat.
Je tedy vůbec něco, čím by mě Hypnos nepotěšili? Popravdě, jenom drobnosti. Tak třeba se nemůžu zbavit dojmu, že je z vokálu místy až příliš znát, že Brunův rodný jazyk opravdu není angličtina, ale to už opravdu hledám mouchy, jejichž přítomností výsledný dojem nikterak netrpí. Je tedy zřejmé, že se studiový comeback Hypnos vydařil na jedničku. Je sice pravda, že mezi “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” a deskou roku nějaký ten prostor zbývá, ale nic to nemění na tom, že je česká scéna bohatší o další vynikající počin, který snese srovnání s tím nejlepším z ciziny, a nemusí při tom klopit zraky. Už je to tak. Hypnos jsou zpátky a v sakra dobré formě!
Další názory:
Po dva roky starém ípku “Halfway to Hell” jsou tedy Hypnos definitivně zpátky i co do oblasti vydávání dlouhohrajících počinů. Zcela upřímně mohu říct, že jsem od “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” nečekal nic menšího než vskutku prvotřídní death metalový nářez – a je opravdu potěšující, že se očekávání beze zbytku vyplnilo. “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” neexceluje nějakou přehnanou techničností, ani nezastavitelnou rychlostí (i když i takového kusy se najdou – viz předposlední klepačka “Versus the Void”), ale obrovskou intenzitou. A to se ve výsledku ukazuje jako mnohem účinnější cesta. Album si díky tomuto přístupu uchovává typickou death metalovou surovost, ale ani na chvilinku není zbytečným chlívem bez hlavy a paty, což dokazuje třeba fakt, že se najde místo o pro takové věci, jako je poněkud se vymykající “In Love with Death”. “Heretic Commando / Rise of the New Antichrist” je ovšem opravdu výtečný materiál jako celek, díky čemuž je vysoká známka rozhodně na místě. H.
Žrec na hudební scéně působí již dobrých osm let a nejpozději po debutu “Žertva” se stali respektovanou jednotkou na poli folk metalu. Je tak trošku moje ostuda, že se k jejich kouzelné hudbě dostávám až s druhým albem “Paměti” a “Žertvu” tak dodnes vlastně neznám. Doufám však, že mě to nečiní nekompetentním a že vám tak novinku “Paměti” mohu představit v celé její kráse.
A že je co představovat. Na rovinu totiž říkám, že lepší folk metal jsem neslyšel již dlouhou dobu. Zatímco některé kapely využívání folklórních nástrojů provozují takřka z povinnosti (neb je to v módě), u Žrec jsem narazil na něco úplně opačného, totiž že jejich využití je velmi přirozené. Není to však jen přítomnost houslí či flétny co z “Paměti” činí folk metalovou nahrávku, je to totiž celková nálada alba. Lidové melodie jsou přítomny také ve zpěvu a občas mám dojem, že i v kytarových partech. “Paměti” je ultimátní ukázka alba, které si na nic nehraje a lidovost z něj vyloženě čiší, což se brzy ukáže jako jedna z jeho nejsilnějších stránek.
Pouhých šest skladeb díky nadprůměrné délce dává dohromady více než 45 minut hudby. Vše začne “1066”, jedna z nejtvrdších skladeb. Veselé trylkování houslí a flétny na jejím začátku váš možná mylně povede k přesvědčení, že hudba Žrec je podobná hospodským hopsačkám typu Korpiklaani, jenže tak tomu bohudík ani zdaleka není. Veselejší momenty se na “Paměti” občas vyskytují, ovšem vždy jsou velmi důstojné a navíc je často rychle vystřídá pasáž s mnohem temnější náladou. Tak tomu je i v “1066”, kde po pozitivně laděném nástupu přichází nefalšovaný metalový nářez. Úvodní skladba odhalí i vokály, které jsou podle mě asi tím nejlepším, co na “Paměti” nalezneme. Tvrdší řev i jemnější zpěv se zde prolínají vcelku pravidelně a přirozeně a kvalita obou je fenomenální. Zejména čistý zpěv jsem si naprosto zamiloval. Má mnoho podob, a ať jde o jeho vypjatější podobu, jež uslyšíme třeba v refrénu “1066”, či folklórnější a melodičtější tvář, kterou nalezneme prakticky ve všech písních, zpěvák Ingvarr odvedl jednoduše skvělou práci a zaslouží za ni hlubokou poklonu. Další z nejlepších momentů úvodní skladby přichází chvíli před jejím koncem, kdy se Torhamova sóla začnou prolínat se skvělými houslovými pasážemi. Jakkoliv mám rád souboje dvou sólujících kytar, souboj kytary s houslemi je jednoduše mnohokrát lepší.
Následující “Smrt a mráz” je skladba mnohem temnější. Odehrává se v pomalejších rytmech a z několika důvodů ji sám považuji za vrchol alba. Prvotně jde o skvělý text, ovšem skvělé jsou i vokální melodie a ve chvíli, kdy píseň vygraduje do monumentálního refrénu “zimo, zimo, zimo, hybaj hej”, je jakákoliv snaha odolat a naprosto se do písně neponořit je již zcela marná. Další razantní změna ovšem přijde hned v zápětí, “Vítr na polích” je postaven úplně jinak a největší prostor zde dostává dlouhá instrumentální sekce. V ní nejprve dominuje výrazná baskytara, jenže jak se píseň rozvíjí, přebírá hlavní roli jemně sólující kytara, která skladbu vynese až do extatického závěru.
“Čarovná vrba”je v mnoha ohledech podobná úvodní“1066”, byť fakticky jde samozřejmě o zcela samostatnou skladbu. Ani zde však nechybí unikátní momenty, jako třeba krátký moment kolem čtvrté minuty, jenž by snadno zapadl na desku plnou atmosferického black metalu. Netrvá to dlouho a i do něj se přidají housle a naprosto změní jeho temnou náladu.“Bída”oplývá dalším z mnoha povedených refrénů a výjimečně pozitivním vyzněním a poslední skladba“Paměti”částečně shrnuje děj celého alba, jak to u správné závěrečné písně má být.
Jsou aspekty alba, kterým jsem se vůbec nevěnoval, či se o nich zmínil jen okrajově. Instrumentálně je vše v naprostém pořádku, ať už jde o bicí či baskytaru, každý z hudebníků odvedl velmi dobrou práci. Stejně tak je to i se zvukem. Nezní zbytečně moderně (to by ostatně u tohoto žánru bylo kontraproduktivní) ovšem na jeho čistotě a preciznosti vyvážení jednotlivých nástrojů nelze hledat žádné chyby. Co je u Žrec důležité, jsou samotné písně a ty jsou tak dobré, že bych je s radostí poslouchal, i kdyby je kapela nahrála ve zkušebně na mobilní telefon. Šest skladeb na “Paměti” dohromady tvoří skvělý celek a já jsem nadmíru potěšen skutečností, že v Čechách máme další skvělou folk metalovou kapelu.
Druhý pohled (H.):
Dlouho nepamatuji takhle skvělý folk metal z České republiky! Vlastně… takhle z hlavy si celkově nevzpomínám na nějakou čistokrevnou žánrovou nahrávku z Čech, která by mne natolik bavila – a to myslím zcela vážně. Ona už první deska Žrec byla velice dobrá a věštila, že v budoucnu by kapela mohla vytvořit opravdu výtečně věci, ale budoucno v podobě “Paměti” je ještě mnohem lepší, než jsem čekal. Rozhodně nečekejte žádný laciný rádoby folk, ale propracované kompozice s povedenou atmosférou, když je potřeba, Žrec umí vytáhnout nejeden pěkný dřevní riff; linky folkové nástrojů jsou výborné a působivé a hlavně opravdu folklórní, rozhodně se nejedná o nějakou pivní kravinu, jak je v současné době (bohužel) mnohokrát zvykem.
Žrec naopak dokázali na své desce vykouzlit přesně tu atmosféru, jak folk (tím myslím opravdový folk, nikoliv folk metal) vnímám – sice je z něj cítit, že lidé se i v dobách dávno minulých chtěli bavit, ale vespod “pod povrchem” se nejedná o nic vyloženě veselého, právě naopak je v té hudbě slyšet jakási zádumčivost. A přesně takhle znějí i “Paměti”, akorát je na nich navíc kytara, rytmika a growling. Ostatně, ani vokální výkony nelze při zmínce o nahrávce vynechat. Zpěvák a baskytarista Soulburner chroptí opravdu skvěle, o tom žádná, ale ještě mnohem více pozornosti na sebe strhávají čisté linky, které jsou mnohdy opravdu famózní, viz třeba v celkově fantastické kompozici “Vítr na polích”, jíž osobně asi považuji za vrchol celého alba. Nicméně, “Paměti” se vydařily po všech směrech, o tom není radno pochybovat!
Nejnovější Sicmaggot rozhovor tentokrát proběhl se západočeskou formací Neurotic Machinery, která se pohybuje někde na ose progresivněji laděného death metalu. Motivací k zaslání otázek bylo především vydání aktuálního EP s názvem “Exi(s)t”, na nějž samozřejmě v rozhovoru také dojde řeč, ale většina dotazů nakonec směřovala na trochu obecnější témata. Odpovědí se ujal baskytarista Sir…
Začněme hned zostra. Jak už padlo v recenzi, vaše současná tvorba rozhodně netrpí nedostatkem perfekcionismu a v mnohých ohledech (promo, technické zpracování obalu nebo klip nevyjímaje) se může směle rovnat se zahraniční produkcí. To si člověk až říká, že to máte v úmyslu dotáhnout opravdu hodně vysoko, a děláte pro to vše, co je ve vašich silách. Činíte tak “pouze” pro ten pocit z co nejlépe odvedené práce a kvalitního výsledku, nebo v tom třeba hraje i roli snaha se co nejvíce prosadit? Nepokukujete třeba i po nějakých zahraničních štacích či dokonce vydavatelích? Proč myslíš, že se tak málo českých kapel uchytilo venku, zatímco třeba o pár metrů vedle v Německu je taková spousta světoznámých formací?
Tak tady budu muset odpovědět pouze za sebe, protože nechci mluvit za ostatní, popravdě, já ani jejich motivy neznám a je spíš pro mě důležité to, že se na tom perfekcionismu shodneme. Já osobně se snažím podat 100% výkon vždy (a pochopitelně ne vždy to vychází), ať se jedná o zaměstnání, kapelu, sport, nebo osobní život. Ono to tak nějak všechno spolu souvisí a uspokojení z čehokoliv je vždy závislé na vynaloženém úsilí. Svým spoluhráčům jsem za jejich práci pro kapelu maximálně vděčný a i já se snažím, pokud možno nezklamat. Ad “prosadit se” – muzikant, který vydává CD, hraje koncerty a tvrdí, že se nechce prosadit je lhář. Osobně je to však pro mě a věřím, že i pro ostatní neurotiky, něco co není prioritou, především nám jde o to odvádět v kapele 100% práci a na 1000% se bavit. Konkrétně scéna v Německu – Německo je mnohem větší země než ČR a přímou úměrou i světoznámých kapel tam musí být více. Navíc zrovna k německé scéně a německému vkusu, ne vše z Německa je kvalita, která si svoji pozornost zaslouží, mnohem více zajímavé jsou v tomto ohledu severské země a tam zase svoji úlohu hraje tradice a zázemí kapel.
S předchozí otázkou úzce souvisí i tahle – jakou roli hrají Neurotic Machinery ve vašich životech? Kolik osobního života obětujete na oltář fungování kapely? Je to jen koníček, nebo jde před kapelou stranou prakticky vše? A jak kombinujete fungování v kapele s běžnou prací, případně studiem? Kdyby na to teoreticky přišlo, byli byste třeba ochotní seknout se vším a zkusit se uživit pouze hraním, jet dlouhá turné atp.?
Velmi zajímavá otázka, na kterou není jednoduchá odpověď, ačkoliv Neurotic Machinery je součást našich životů, o tom žádná, je to samozřejmě “pouze” koníček, protože, když nejde o život, jde o “h”. Na druhou stranu, ledacos se musí hraní v kapele přizpůsobit (práce, přítelkyně) a pochopitelně i naopak, vzhledem k tomu, že všechny aspekty našich životů se daří držet v relativní harmonii, není co řešit, takže to neřešíme. Na dlouhé turné bych vyrazil z fleku, živit, bych se tím ale nechtěl, mám práci, která mě baví a naplňuje. Takže to je koníček, který má přednost skoro především (smích)
V podstatě všichni členové Neurotic Machinery figurují i v dalších kapelách, třeba ty konkrétně v doom metalových Llyr… nestává se občas, že musíte řešit případné kolize koncertních nabídek? Když na to přijde, která skupina má přednost? Jsou pro všechny zúčastněné Neurotic Machinery jednička, nebo někdo z kapely vidí větší prioritu v jiném svém projektu?
A to jsi zapoměl ještě na Neron, kde hrají ¾ Neurotic Machinery (smích). Máme to šikovně zařízené, protože každý v kapele má svého náhradníka, tímto zdravím Luboše (Bicí – Stollice, Ghost in the Shell, Beltaine), Mörka (Kytara – Neron) a Kaťase (Vokál – Llyr), teoreticky můžou Neurotic Machinery vystoupit na 2 místech zároveň, pokud bychom zmobilizovali všechny náhradníky a pár ex-členů (smích), takže tento problém odpadá a já držím NM palce 1.12.2012 v Brně, kde basu za mě přebere Mörk a já si dám doom metalovu seanci v Plzni.
Když už jsme nakousli tvé souběžné působení v Llyr a Neurotic Machinery… žánrově jsou to hodně rozdílné kapely. Předpokládám, že problém s tím nemáš, jeden si třeba zahrát pořádnou doomárnu s Llyr a druhý den o poznání techničtější a tvrdší muziku s Neurotic Machinery, nebo ne? Byl bys třeba schopen odehrát v jeden večer koncert s oběma kapelami?
Naopak, obě kapely hrají naprosto totožný styl (Heavymetal řízlý punkem (smích)) a znova musím zmínit Neron (Blackmetal). Jinak společné hraní Llyr/Neurotic Machinery, potažmo Llyr/Neron, případně všechno dohromady je na denním pořádku, protože všechny zmíněné kapely si vzájemně pomáhají a koncertují spolu. Je to sice náročnější, ale vždy mě to baví, je hezké vidět velkou skupinu různých lidí, které spojuje hudba.
S tímhle se pojí i další dotaz – jakou muziku máš nejradši jako posluchač? Také nemáš problém s rozmanitostí? Nejdřív klasický doom metal, pak si pustit progresivnější death, případně i další žánry, všechno v pohodě? (smích) A co posluchačský vkus ostatních členů? Jste v Neurotic Machinery naladění na stejnou vlnu, nebo se třeba po cestě na koncert hádáte, jaké CDčko v autě bude hrát?
Hudební styly už pro mě dávno neexistují, ačkoliv ano, jsem “metalista”, “rocker” – nazívejme to jakkoliv, poslouchám opravdu rozmanité styly. Zásadní kapely/desky mého života jsou Katatonia (“Last Fair Deal Gone Down” a “Night Is the New Day”) a Anathema (“Alternative 4” a “Judgement”) – tyhle desky se neposlouchají, tyhle desky se musejí zažít. V závěsu za nimi jsou pak (krom jiných) Enslaved, Emperor, Desillusion, Depeche Mode, Edge of Sanity, Ulver, Septic Flesh, ILIKETRAINS, Pink Floyd, Junius, Negură Bunget, Alcest, Novembre, Moonspell, Morbid Angel, Shakira, My Dying Bride, Theatre of Tragedy (“Music” a “Assembly”)…. a stovky dalších (viz. http://www.last.fm/user/uhlix). V autě neposloucháme nic, protože si povídáme. Nejvíce si v poslechu rozumím s Michalem, oba máme oblibu v popu a čas od času si něco doporučíme, jinak spolu sdílíme i velkou lásku k Junius a Emperor. Andrew a Bart, jsou taky otevření posluchači, takže k nějaké kolizi názorů ohledně hudby asi nedojde, i když… já si Barta dobírám, pro jeho zálibu v metalcoru a on mě pro old school (XIII. století zvláště), takže dokonalá harmonie…
Teď už k vašemu nejnovějšímu počinu “Exi(s)t”. Jaká vlastně byla vaše motivace vydat minialbum? Proč jste se radši nepustili rovnou do třetí desky? Kdy mohou posluchači případné třetí album očekávat?
“Exi(s)tem” jsme uzavřeli určité období, byla zkrátka chuť si trochu v našem rámci stylově zaexperimentovat, zkusit některé věci jinak, vyzkoušet nový přístup. Můžu říci, že stylový odklon od tradičnějšího pojetí nás těší a myslím, že nová deska bude zase o krok dál, nová rozpracovaná píseň tomu nasvědčuje. Na třetí plné CD je ještě brzy, můj skromný odhad je začátek 2014, ale kdo ví, co bude… Každopádně, na jeho přípravách se minulý týden začalo.
“Exi(s)t” jste nahrávali ve studiu Šopa, kde vznikla i vaše zatím poslední řadovka “Opsialgia”. Nikde jsem se však nedočetl, kde jste nahráli vaši prvotinu “Catalept”. Prozradíš nám to? Proč jste se vlastně rozhodli natáčet právě v Šopě?
V době “Cataleptu” jsem ještě nebyl členem kapely, ale kluci natáčeli v Gallery sound a mix/master se dělal v Hostivaři. Šopa měla dobré reference a my byli v Šopě velice spokojeni při práci na “Opsialgii”, je velmi pravděpodobné, že při příští nahrávací session navštívíme opět Šopu, protože Staňa Valášek je člověk svého oboru, navíc jeho obětavý, lidský přístup je k nezaplacení.
Upřímně se přiznám, že originál debutu “Catalept” jsem v ruce neměl, ale co se týče předchozí desky “Opsialgia” i aktuálního “Exi(s)t”, oba zdobí povedená grafika. Myslíš, že mají originální nosiče – zvláště když si dá člověk ještě práci s jejich podobou (ať už osobně, nebo najmutím nějaké grafika) – v dnešní online době ještě smysl? Osobně znám třeba spoustu lidí, kteří si stáhnou muziku z iTunes (ještě v tom lepším případě) nebo z nějaké warezu (v tom pro skupinu horším případě) a pořádně ani nevědí, jaký má album obal… jestli se tedy vůbec obtěžují se stažením celého alba… Ptám se na tvůj názor zejména na CD nosiče, protože sběratelé hudebnin posledních pár let přecházejí spíše zpátky na klasický vinyl… Mají podle tebe věci jako CD, LP nebo dokonce MC budoucnost?
MC už asi moc velkou budoucnost nemají, CD a LP naopak ano, protože sběratelé tady jsou a budou, originál CD, nebo LP s pěkně provedeným obalem nic nenahradí. Osobně nic proti stahování nemám a jsem rád, když si lidé po světě naše alba stahují a poslouchají je, takové Last.fm nám dává dobrou referenci o tomto. Zastávám totiž názor, že na stažení alba není špatného, sám to dělám a nepřipadám si nějak špatně, je to totiž otázka financí, kdy je posluchač postaven před jasnou volbu: koupit si to nemůžu dovolit – neuslyším to/stáhnu si to – uslyším to, tady není co řešit, pokud by nefungovalo stahování, bylo by to na koncertech ještě méně lidí, merch by se neprodával a to už by bylo pro existenci kapel fatální. Na druhou stranu je koupě CD největší uznání, jaké může kapela od fanouška obdržet. Děkujeme všem, kteří nás koupí CD a merche podporují!
Mimochodem, jak jste na tom v kapele vy osobně s kupováním muziky? Patří členové Neurotic Machinery mezi sběratele? Pokud ano, klidně se pochlubte velikostí své sbírky nebo nějakými raritními záležitostmi. Jakého kousku si třeba každý z vás ve své kolekci nejvíce cení?
Já a Michal jsme sběratelé, Michalovu sbírku odhaduji na 400 ks, ale je to odhad od oka, občas od něj nějaké CD koupím. Jak je na tom Ondra a Bart, nevím, ale Bárt myslím moc orig. CD nevlastní. Moje sbírka má 120 ks, podporuji české kapely, které za něco stojí a ze zahraničních jsem si naposledy koupil Opeth “Sill Life” na Aukru za 150,- Kč, bohužel hraní v kapelách mě hodně finančně vyčerpává, takže musím hledět na ceny, když pátráš, tak levná CD se najít dají.
Nyní bych se rád zeptal na vaše videoklipy. Ten aktuální vznikl k písničce “After Everything” z “Exi(s)t”. Po technické stránce je opravdu povedený, což jistě souvisí s onou prezentací, na kterou již přišla řeč výše, ale zajímala by mě jiná věc – smysl příběhu. Osobně jsem při sledování čekal na nějaké vyvrcholení, pointu, která by tomu nasadila korunu, ale ta – zdá se mi – moc nepřišla, spíš jen takový náznak… Mohl bys nám tedy prozradit, jak to celé bylo myšleno?
Tak tady se s tebou neshodnu, příběh má jasnou pointu a jasný smysl, doporučuji, přečíst a přeložit text. Zvláště “grand finále” v jídelně se svázanou pěticí krásných dívek, vypovídá zcela jasně. K příběhu – žádný bych tam nehledal, resp. mám svůj a tak to byl také záměr, jen naznačit a nechat na divákovi, jak si to přebere, ostatně spíše než o příběh jde o obraz, který píseň “After Everything” doplňuje vizuálně. Hudba je abstraktní umění, proto je příběh jen naznačen. Nic víc neprozradím, o čem to je snad trkne každého, nebo jsi prostě jen měl štěstí na partnerky, případně jsi žádnou neměl… (bez urážky)
Aktuálně také chystáte další video pro song “The Secondary Thrill”. Můžeš nám vyzradit nějaké detaily o podobě klipu (třeba jako takové namlsání posluchačům)? Máte už nějakou bližší představu? Kdy by výsledek mohl spatřit světlo světa? Mimochodem, když se točí videoklip, hlídáte si jeho podobu sami osobně, nebo scénář a celé provedení svěřujete spíše do rukou lidí mimo skupinu?
Zatím nebudu uvolňovat žádné informace, krom toho že byla vybraná hlavní aktérka (máte se na co těšit (smích)) a další důležitou úlohu bude hrát v klipu voda, více neprozradím. Snad jen, požádám, pokud by mněl někdo doma kontrabas (klidně zcela na hraní nepoužitelný) a chtěl by ho prodat za symbolický peníz, prosím, ať se nám ozve.
Podobu našich klipů si pochopitelně hlídáme, lidé kteří klip zpracovávají, pracují na základě našich návrhů a připomínek.
Teď ale nejdůležitější dotaz ohledně vašich klipů – kde do nich sháníte ty krasavice? (smích) Přemluvili jste k těm zápasům v bahně (“Survive”), respektive visení v igelitu (“After Everything”) kamarádky, nebo to byly profi herečky?
Dívky dostanou nabídku, a pokud mají zájem tak zareagují, my pak volíme vhodné uchazečky. V tomto ohledu nám hodně pomáhají Tomáš Motl a Míra Kašpar, dvorní fotografové kapely. Dívky, vesměs začínající modelky, jsou, stejně jako Neurotic Machinery poloprofesionálky, to znamená: svůj úkol splní na 100%, ovšem s nulovým honorářem, kvalita nemusí být vždy motivována penězi…
Hrajete šest let, což sice není až tak závratně dlouhá kariéra, nicméně doba už je to přeci jen celkem slušná. Stalo se za ta léta něco, co považuješ za naprostý vrchol ve fungování kapely? Může to být cokoli – výjimečně povedený koncert, předskakování nějaké opravdu velké kapele nebo třeba slova uznání od někoho, kdo se opravdu vyzná…
Uznání od někoho kdo se vyzná, už byla, výjimečně povedených koncertů bylo taky pár, předskakování slavné kapele, nebylo a zřejmě ani nebude, neb nemáme ty správné kamarády, ani nikomu nelezeme do řiti. Za naprostý vrchol NM považuji, když jedeme dodávkou až někam na Moravu a celou cestu se smějeme. Nejvíce si prostě vážím těch společných chvil, kdy se těšíme na hraní, hrajeme koncert, nebo cítíme to zvláštní propojení při skládání, uf, to zní ale teple co? Každopádně jsem rád, že trávím čas s lidmi se společným zájmem a specifickým smyslem pro humor.
Trochu věštecká otázka – jak vidíš budoucnost Neurotic Machinery? Kde byste chtěli být dejme tomu za pět let?
Odpovím v obráceném pořadí, chtěli bychom, aby v kapele vydržela dobrá nálada, lidé chodili na koncerty, kupovali merch, abychom hráli na větších akcích, festivalech jak doma tak v zahraničí a dostávali odpovídající honorář. Budoucnost NM (a tady mluvím opět za sebe) vidím tak, že návštěvnost koncertů bude menší a menší, merche se bude prodávat méně a méně, šance prosadit se bude stále menší a menší. Zájem o tuto muziku (rozuměj obecně rock) upadá, ale nemá cenu nad tím plakat, vývoj nezastavíš, takový je život. Navíc i být mezi posledními je určitá výsada. Jen to co je smrtelné, má nějakou hodnotu, jak pravil otec Furat, nebo někdo, jemu podobný…
Je před námi poslední dotaz, navíc poněkud klišovitějšího rázu – proč vlastně Neurotic Machinery zpívají anglicky a ne mateřštinou? Pokud je ještě něco, co by podle tvého názoru mělo v rozhovoru zaznít, zde je na to taky prostor. Díky moc za rozhovor a ať to hraje!
Angličtina se stala mezinárodním jazykem a vzhledem k tomu, že posluchači NM se rekrutují z celého světa (opět Last.fm), je tento jazyk ideální, ovšem nebylo tomu tak vždy, na “Cataleptu” je pár písní zpívaných Česky.
Děkujeme vašemu zinu, jak za recenzi, tak pěkně připravený rozhovor. Velký dík patří všem lidem, kteří podporují kapely, hlavně návštěvou koncertů, díky nim to má cenu dělat!
Kdo se už nějaký ten pátek zajímá o metalovou hudbu, se jménem Neurotic Machinery nepochybně přišel do styku. Není divu – hojná účast na nejrůznějších akcích napříč republikou a šeptanda o grupě, která opravdu umí hrát, udělají svoje. Přesně takovým stylem jsem kapelu donedávna registroval i já, jenže pak se ke mně doneslo, že Neurotic Machinery vydali zbrusu nové EP. No řekněte, znáte snad lepší způsob, jak se seznámit s tvorbou kapely, než že podrobíte zkoumání jejich nejnovější počin?
Onen nejnovější počin nese jméno “Exi(s)t” a obsahuje šest položek, které vystačí na necelých dvaadvacet minut muziky. Suchá data tedy praví, že jde o plnokrevné EP, ovšem otázkou zůstává, jak je na tom vlastní hudba. První dojem, který jsem si z poslechu “Exi(s)t” odnesl, který jsem později rozšířil na celou kapelu a který ve mně setrval doteď, asi nejlépe vystihují dvě slova – profesionalita a perfekcionismus. Jde to všechno se vším – vynikajícím zvukem nahrávky a prvotřídní grafickou podobou počínaje, špičkovým klipem a vyčerpávajícím obsahem promo zásilky konče. Je jasně vidět, že Neurotic Machinery jdou nekompromisně za tím nejlepším, čeho mohou dosáhnout, a tuto v našich podmínkách až moc často ignorovanou stránku věci nenechávají náhodě. A podobně je na tom i samotná muzika, takže rozhodně nečekejte žádné amatérské úlety – progresivní death metal s výraznými melodickými vlivy, jaký páchají Neurotic Machinery, je bez debat dílem zkušených muzikantů, o tom žádná. Jenže abych pravdu řekl, ve výsledku to až zase taková sláva není a určitě se tu (alespoň prozatím) nedá hovořit o konkurenci pro světovou elitu žánru. Kde je tedy problém? Vzhledem k nevelké stopáži si zde dovolím rozebrat skladbu po skladbě…
EP otevírá klipovka “After Everything” a s odstupem času musím říct, že je to opravdu skvělá skladba, z “Exi(s)t” pak rozhodně nejlepší. Ten song je plný nápadů, neopakuje se, jeho struktura je čitelná a dostatečně dynamická a vše korunuje vydařené sólo. Tady opravdu nehrozí, že by se posluchač neměl čeho chytit, a kdyby si i zbytek EP udržel takovou kvalitu, sotva bych měl co vytknout. Dvojka “Hex” začíná rovněž velmi slibně, jenže dobrý začátek záhy přejde v poněkud ubíjející technickou rubačku. Sice to není pořád to samé a kytaristé se rozhodně nenudí, ale chtělo by to nějakou výraznější změnu. Takhle to postupně splývá a spásou není ani úsporné sólo v poslední třetině. Bohudík následující “The Secondary Thrill” celkové skóre zase vylepšuje. Tentokrát se daří na solidní začátek navázat, a i když je to z hlediska struktury asi nejklasičtější skladba z “Exi(s)t”, poslouchá se příjemně.
Další v pořadí je “Fate”, ale už stopáž 01:17 napoví, že se nejedná o regulérní skladbu. A abych řekl pravdu, skutečně jsem nepochopil její účel, protože ji ke zbytku EP váže tak maximálně stejný sound. Podle mého v této podobě naprosto zbytečné. Předposlední “Reflection” je zvláštní. Úvodní riff mi děsně připomíná něco zcela nemetalového a za boha si nemohu vzpomenou co. Celkově je to ale skladba obstojná, nabízí slušné momenty, i když na druhou stranu nic, co by člověku vyloženě utkvělo v paměti. Finále pak patří kusu “Vertigo”, což je asi největší masakr, jaký je na “Exi(s)t” k nalezení. A nářez je to vážně sympatický, ale nějak se při něm nemám čeho chytit. Rozporuplný dojem jen potvrzují zvláštní (neříkám špatné, ale zvláštní!) melodie v samém závěru, které mi taky úplně po chuti nejsou…
Podle mého největší problém však spočívá spíše v abstraktní rovině. Nějak totiž postrádám jasně identifikovatelný sound, něco, co vás přinutí vzpomenout si na Neurotic Machinery, když slyšíte obdobně napsanou a zahranou skladbu. Skladatelský rukopis tu pochopitelně přítomen je, a když “Exi(s)t” posloucháte, je zjevné, že skladby vzešly z jednoho pera. Nijak výrazně se však neodlišuje od spousty dalších příbuzných kapel, což je trochu škoda. Posílit ty originální prvky a zatraktivnit některé slabší pasáže, najednou se tu bavíme o opravdu velmi dobrém materiálu.
Takhle to zní jako pořádná studená sprcha, jenže i při všech těch negativech to vůbec není špatné, jen se to v některých případech nějak zaseklo na půl cesty. Přes všechny výtky je totiž “Exi(s)t” napěchované prací mimořádně zručných muzikantů, některé pasáže a nápady jsou vážně vynikající, zvuk sedmistrunných kytar nádherně hutný, výše posazený zpěvákův growl také neurazí a ani k produkci minialba nemám co dodat. Skladba “After Everything” ostatně dokazuje, že když se všechen ten um zúročí a dotáhne do konce, může to dopadnou opravdu skvěle. Upřímně doufám, že s další řadovkou Neurotic Machinery odhodí ty okovy, které je svazují, a vystřelí do nebes, protože na to rozhodně mají, a i přes všechnu tu kritiku jde rozhodně o kapelu, která v českém prostředí nenachází moc pokořitelů. Kéž se tak stane a já budu moci složit opravdový kompliment bez nepříjemných “ale”…
