Země: Česká republika Žánr: post-rock Datum vydání: 2.4.2012 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Oceanize
02. The 2nd of April
03. Depths of Blue
04. From the Bottom of the Sea
05. The Calling
06. Sweet Drowning
07. Polaris
08. Enjoy the Graveyard Silence [Depeche Mode cover]
Občas se stane, že se objeví nějaký nový hudební projekt, který člověka překvapí. Ani to nemusí být překvapení stylem, že si z toho sednete na zadek a týden se nebudete s to vzpamatovat (ačkoliv i to se stává, i když jen výjimečně), kolikrát stačí jen takové malé vcelku příjemné překvapení, “jen” pěkná hudba – i to se počítá, zvlášť u zcela nové kapely, od níž jste nečekali vůbec nic. Přesně to se povedlo jistým Postcards from Arkham, kteří se se svou muzikou vrhli přímo do spletitého světa jednoho z největších mistrů hororu, pana Howarda Phillipse Lovecrafta.
Nutno hned na začátek říct, že právě toto čerpání z děl Lovecrafta je pro mne osobně jednou z nejvíce rozporuplných záležitostí na “Oceanize”. Samozřejmě proti samotné této inspiraci nic nemám, dělala a dělá to obrovská spousta kapel a vůbec mi to nevadí, nicméně v případě Postcards from Arkham mi přijde, že se atmosféra, jakou prezentují na “Oceanize”, diametrálně liší od nálady Lovecraftových prací. Pokud si vezmeme jeho nejslavnější díla jako “Volání Cthulhu”, “V horách šílenství”, “Hrůza v Dunwichi” nebo “Dagon” (a samozřejmě i mnohá další), všechny je i přes rozdílné dějové linie a rozdílné pozadí spojuje neuchopitelná a obskurní atmosféra, povětšinou zde není nic vyloženě explicitního, přesto neustále cítíte cosi plíživého – přesně díky tomuto neodehnatelnému pocitu, že lidstvo vlastně nic neznamená v kontextu obrovského spícího zla (například), jsou Lovecraftovy knihy dodnes kultem, protože v tomhle byl ten člověk mistr. “Oceanize” mi ovšem v kontextu tohoto přijde jako docela pohodová záležitost, která se příjemně poslouchá a člověk si u ní odpočine… nechci říkat, že je vyloženě relaxační, ale do jisté míry možná i to. To samozřejmě samo o sobě v žádném případě není negativum, jen vidím malinký rozpor mezi náladou inspiračního zdroje a samotného výsledku.
Nicméně se jistě najdou lidé, jimž nic podobného vůbec vadit nebude. Popravdě řečeno, pokud odhlédnu právě od této skutečnosti, vidím v “Oceanize” a zajímavou velmi příjemnou desku. Postcards from Arkham se pohybují na vlnách atmosférického post-rocku, jemuž naštěstí ona atmosféra opravdu nechybí – jen je, jak již bylo zmíněno, docela jiná a o dost klidnější, než bych třeba já osobně čekal od záležitosti, z níž mají čouhat mocná chapadla.
Přestože má nahrávka sama o sobě jistě co říct a osobně musím říct, že mne opravdu baví, několik málo dalších neduhů se ještě najde. Hlavně mi přijde, že ty nejzajímavější motivy a nápady, které Postcards from Arkham mají, se takřka ihned vytratí. Jako příklad bych mohl uvést “The 2nd of April”, kde se přibližně po minutě a čtvrt objeví klidnější pasáž, která je velmi dobrá. Pomalu ovšem začíná gradovat postupným zesilováním jakéhosi “óóó” a rytmiky v pozadí – právě tato gradace zní naprosto úžasně, želbohu jen několik málo vteřin, a poté je hned pryč, aby se zlomila do jiné pasáže, která je sice taktéž velmi povedená, přesto si myslím, že z podobného nájezdu šlo vytěžit o poznání více. A takových případů by se našlo více.
Vzhledem k tomu, že to možná prozatím vypadá jako poněkud kritičtější recenze, považuji na tomto místě za nutné zdůraznit fakt, že i přes vše zmíněné je “Oceanize” dost povedená věc a mně osobně se velmi líbí; jde pouze o dílčí nedostatky, které jsou do jisté míry i subjektivní. “Oceanize” sice v mých očích postrádá onu obskurní lovecraftovskou atmosféru, na druhou stranu má však atmosféru svou vlastní, muzikou pouze počínaje, decentní, avšak povedenou stylizací grafických doplňků konče. Že se mi zdá, že by šly některé momenty zužitkovat lépe, to je právě onen subjektivní problém; asi těžko má totiž řešit, jak by to znělo, kdyby tohle a tamto.
“Oceanize” sice trvá jen 26 minut, z nichž ještě tři tvoří vkusně provedená předělávka “Enjoy the Silence” od Depeche Mode, zde nazvaná “Enjoy the Graveyard Silence” (mimochodem, právě Depeche Mode jsou místy z alba docela cítit, možná i proto sem tento cover naprosto přirozeně zapadl), ale jedná se o poslech dost příjemný a zábavný, nenudící a zajímavý. Album se možná nevyvarovalo několika dětským nemocem – a to nejen těch, které jsem zmínil výše… například se mi zdá, že v hlasitějších pasážích zvuk malinko ujíždí… ale to také může být jen můj osobní pocit a v žádném případě se nejedná o nic natolik zásadního, aby to jakkoliv zkazilo velice celkový kladný dojem z “Oceanize”. Kladný tím spíš, že je v kapele cítit nemalý potenciál do budoucna…
Na závěr bych si místo klasického závěru dovolil zmínit ještě několik věcí, které se mi v předchozím textu nikam nevešly. Za prvé je asi v recenzi vhodné upozornit vokály, jichž je na “Oceanize” minimum a nejsou provedené jako klasický zpěv, nýbrž jako mluvené slovo. Na úplný konec by asi za ztrátu nějakého toho slůvka stálo zmínit také nějaké konkrétní skladby. Mám-li mluvit sám za sebe, nejvíce mne baví nejrůznorodější “The 2nd of April”, poklidná “From the Bottom of the Ocean” a závěr nahrávky v podobě “Sweet Drowning” (možná nejpovedenější píseň) a “Polaris”.
Další názory:
Od prvního setkání s produkcí Postcards from Arkham jsem cítil, že mám co do činění s kapelou, ve které když nic jiného dříme slušný potenciál, navíc doprovázený zjevným perfekcionismem. Vizuální stránka věci, zvuková úroveň nahrávky i hudba samotná mi připravily menší šok, protože ač nejsem v post-rockových vodách moc zběhlý, bez znalostí reálií bych netipnul, že se jedná o dílo domácí hudební formace. Jedná se totiž o velmi příjemnou minimalistickou hudbu, která dovede ve správných podmínkách opravdu zafungovat. To se však bohužel neděje pokaždé, a proto musím tvůrcům vytknout přemíru pasáží bez slyšitelného vývoje, nebo chcete-li průběhu, a značné rezervy v práci s jinak dobrými melodickými motivy. Že to jde a ne že ne, se může posluchač přesvědčit několikrát napříč celou nahrávkou (pokud mám být konkrétní, nejlépe je na tom v tomto směru závěrečná “Polaris”), a já věřím, že pokud se muzikanti do budoucna odhodlají k trochu viditelnějšímu kompozičnímu úsilí, můžeme se dočkat velmi zdařilé nahrávky, která by mohla výrazně promluvit do žánrových poměrů minimálně na domácí scéně. “Oceanize” je k tomu dobrý odrazový můstek. Ježura
Země: Česká republika Žánr: doom / death metal Datum vydání: 31.8.2012 Label: selfrelease / Solitude Productions
Tracklist:
01. Withering Attachment
02. Decrepitus
03. Few More Pictures Till Death
04. Of the Bond
05. The Light at the End of the Suffering
06. A Touch of Insanity
07. Purgatorium
08. The Divine Void
09. Everything Else Is a Lie
10. Sinthesis
Prapodivné staré legendy vyprávějí o dávných časech, kdy se prý v České republice dařilo doom metalu. Ha, taková utopie! Kdo to kdy slyšel, aby se u nás doom metalu dařilo? Doom se zde prostě nehraje a nehrál – pravidlo potvrzeno jednou dlouholetou ostravskou výjimkou, tudíž platné a neměnné… a přece se změnilo…
Po více jak dekádě naprostého doomového sucha, kdy příznivci truchlivého žánru museli svou touhu po pomalé depresi ukájet pouze v zahraničí, se v posledních pár letech (a rozhodně to není nějak dlouhé časové období) začala karta obracet. Objevilo se hned několik nových a povětšinou i relativně mladých doom metalových skupin, které nejenže začaly dosud skomírající žánr opět přiživovat, ale ještě navíc je jejich produkce více než slušná nejen v kontextu toho, že zde téměř nikdo nic podobného dlouhé roky nehrál. Brněnští Somnus Aeternus se svým aktuálním debutem “On the Shores of Oblivion” patří právě k takovým…
Doom metal patří k těm žánrům, od nichž už dnes člověk nečeká nějaké větší inovace a pokrok kupředu – alespoň já to tak cítím. Od pořádného doom metalu očekávám, že mi dá vesměs pomalejší a neveselou muziku, která se bude více méně držet zaběhnutých žánrových pravidel (což se rozhodně nemusí nutně rovnat klišé!) – tento model pak již jen stačí napumpovat nějakými dobrými nálady, abych byl spokojen, a to je celé. Nějak tímto způsobem by se dala rovněž charakterizovat i prvotina Somnus Aeternus. Již typicky doomová smrtka na obálce naznačuje, že zde bude hrát prim typický doom metal; pokud k tomu navíc připočteme fakt, že kapela nepostrádá ani nějakou tu dávku oněch stěžejních dobrých nápadů, je asi vcelku jasné, že v tomto případě máme co do činění s velice slušně odvedeným žánrovým počinem, jenž sice svůj styl nikam neposouvá, ani není natolik dech beroucí, aby udělal díru do světa, ale – a to mi v doom metal přijde jako to hlavní – dokáže potěšit fanouška. A když ještě vezmeme v potaz to, že doom metal patří mezi styly, které opravdu neposlouchá nikdo jiný než jeho fanoušci, pak se dá jednoznačně říct, že “On the Shores of Oblivion” plní svůj účel.
Abychom si však Somnus Aeternus vymezili ještě v rámci samotného žánru, který přece jenom disponuje větším množstvím různých podob, řekněme, že tvorba Brňanů – alespoň tedy tak, jak ji prezentují na “On the Shores of Oblivion” – se pohybuje především ve vodách doom/deathu s klávesami, sem tam se objeví lehounké přesahy až někam ke gothic metal (ve většině případů to mají na svědomí právě ty klávesy). Čas od času se objeví i mírně rychlejší tempo (relativně, samozřejmě žádná vichřice to není), což by mnozí od tohoto stylu ani nečekali, ale funguje to. Vokál obstarává převážně murmur, který je podobně jako muzika taktéž na dobré úrovni. To vše jsou však pouze dílčí detaily, které nikterak nezmírňují pocit, že tu máme co do činění s čistokrevným doom metalem.
Mezi nejsilnější skladby na “On the Shores of Oblivion” řadím dvojici “Few More Pictures Till Death” a “Of the Bond” z první poloviny desky. Obě dvě disponují velmi povedeným začátkem – v případě té první jde o hypnotickou pasáž, jež správně navodí atmosféru pro zbytek písně; druhá začne v táhlém riffovém duchu, ale po chvilce se vytasí se skvělým klidným momentem, v němž zejména “tiché” klávesy v pozadí dělají divy – naštěstí se tento moment ještě několikrát v průběhu “Of the Bond” objeví, tudíž si jej člověk užije. Z druhé poloviny alba bych vypíchnul především výborně vystavěnou “The Divine Void” s velmi povedeným úvodním riffem, vrcholem songu a také jedním z vrcholů celého “On the Shores of Oblivion” je však dlouhé kytarové sólo v druhé části.
Ačkoliv jsem zmínil pouhé tři skladby a v každé z nich upozornil na jeden nápad, musím zdůraznit, že ani ostatní songy nezaostávají a vlastně ve všech se najdou nějaké zajímavé momenty, které však Somnus Aeternus necpou posluchačům přímo pod nos – jsou spíše trochu zastrčené, ale to třeba mně osobně vůbec nevadí – aspoň je to větší zábava je tam hledat, a kdo na to nemá trpělivost, to už je jeho problém. Sluší se ovšem ještě zmínit, že kromě velmi vyrovnané kvality je nahrávka zároveň také dost pestrá, přinejmenším na poměry svého žánru, což je příjemné už jen z toho důvodu, že tak album zvládne vcelku bez problému zabavit. Sem tam se sice nějaký hlušší moment také najde, stává se to v riffových pasážích, které na rozdíl od výborně vybalancovaných melodií občas trochu splývají, ale naštěstí se to děje jen minimálně a rozhodně se nedá tvrdit, že by to jakkoliv bořilo dojem z jinak dobré desky.
Celkově se dá bez sebemenšího zapření říct, že se “On the Shores of Oblivion” dost povedlo, přestože se jedná o dlouhohrající prvotinu Somnus Aeternus. Když už nic jiného, nahrávka ukazuje minimálně to, že tahle kapela má zcela jistě talent na tvorbu doomu a hlavně dost velký potenciál k tomu, aby byl ten doom opravdu dobrý. Věřím tomu, že “On the Shores of Oblivion” bude do budoucna více než solidním odrazovým můstkem, od něhož se Somnus Aeternus – pokud vytrvají – mohou dostat k ještě mnohem lepším deskám. Do té doby uděluji silnější sedmičku, přičemž ale bez mučení přiznávám, že mi chvílemi vrtala hlavou i malinko vyšší známka.
Chernobor je nová mladá folk metalová kapela z Prahy, která relativně nedávno vydala svůj první demosnímek s názvem “Koloběh Luny”. Původně jsem chtěl začít recenzi slovy, že vlastně ani nevím, co mě přimělo si tento počin vzít na recenzi, ale problém je, že to vím – dostal jsem jednoduše chuť na článek, v němž bych mohl uplatnit tuny hovězího humoru, infantilních hlášek, užít si strefování se do kapely a radostně si pod rouškou takzvaně anonymního internetu nekonečně z někoho utahovat. Jak známo, k těmto činnostem se nejlépe hodí nahrávky skrz naskrz špatné (logicky, člověk asi těžko bude veřejně potápět něco, co se mu líbí), což “Koloběh Luny” splňuje až nepříjemně moc. Nakonec sice zvítězilo rozhodnutí pojmout recenzi v relativně solidnějším duchu (na naše nepříliš profesionální poměry, samozřejmě), ale ani tak nemusíte čekat, že by se mladíkům z Chernobor dostalo nějaké pozitivní kritiky.
Dobrá tedy, začněme… v čem je vlastně problém, že je “Koloběh Luny” tak špatné? Především v tom, že celá ta muzika je úplně mimo a vůbec neladí, každý nástroj si hraje, co chce, dohromady vše zní naprosto chaoticky, nesourodě a při vší úctě naprosto blbě. Já osobně proti disharmonii v hudbě nic nemám, naopak ji mám v některých případech velmi rád, ale musí to být případy, kdy to tak hudebníci hrají opravdu vědomě a s nějakým účelem; zde se jedná možná tak o neschopnost nebo velice zarážející diletantství… možná i o kombinaci obojího. Každopádně jsou výsledné písně na poslech doslova nepříjemné a rozladěnost všech nástrojů (kterých je přehršel – to je přece folk!) a zpěvů (hlavně těch extrémních) neskutečně tahá za uši, což je u folk metalu, který se evidentně snaží být chytlavý, hodně zásadní problém. Počin je navíc na demo vybaven docela solidním zvukem, jenž ovšem paradoxně Chernobor tluče další hřebík do rakve, která je už tak silně přitlučená zoufalou hudební náplní, protože právě díky němu mnohem více vynikne, jak moc špatně a jak moc mimo je to celé zahrané. Bicí znějí jako okopávání brambor, ne jako hra na bicí; kytara je naprosto nudná a nezajímavá, ovšem s výjimkou pomalejších rádoby atmosférických vyhrávek, které jsou těžce retardované; folkové nástroje mají opět stejný problém jako ony vyhrávky a vlastně jako komplet celé demo – znějí nějak úplně “vedle”, není tam žádná harmonie nebo melodie, spíše jen jejich parodie. A zpěv? Inu, řev je nezajímavý a spíše otravný, čistý zpěv, který sem tam probleskne, nabízí to jediné, za co si Chernobor nezaslouží vystřelit na měsíc… ale to je s prominutím trochu málo.
Celá věc mi přijde o to vtipnější, že Chernobor sami o sobě prohlašují, že ve své tvorbě uplatňují znalosti hudební teorie. To zní sice hezky, ale ve světle toho, že si ani neumí pořádně naladit nástroje, to vyznívá poněkud úsměvně. A nutno říct, že je to spíše úsměv v podobě hodně jízlivého úšklebku… který má ostatně člověk na tváři v průběhu poslechu z vícera důvodů. Těžko říct, co přimělo Chernobor k tomu, aby něco takového vypouštěli mezi lidi, snad snaha mít venku nějaký rádoby počin stůj co stůj za každou cenu nebo (v tom horším případě) zoufalý nedostatek jakékoliv sebekritiky a sebereflexe, nicméně “Koloběh Luny” zní spíše jako splácanina stvořená přiopitými dětmi předškolního věku, ne začínající skupinou s nějakými ambicemi. Ať už však Chernobor s tímto demosnímkem měli jakékoliv záměry, měli si jeho vypuštění lépe rozmyslet, jelikož jejich kapelu představuje v dosti nelichotivé podobě a mnoho lidí od nějakého poslechu případných dalších počinů automaticky odradí. Mám-li mluvit sám za sebe, po té mizérii, jakou nabízí necelých 14 minut “Koloběhu Luny”, jsem neměl jinou možnost, než si Chernobor ve své paměti zařadit do šuplíčku “extrémně špatné”… a upřímně se kapela bude muset v budoucnu muset hodně snažit, abych ji přeřadil jinam.
Další záležitostí, jež člověku prostě musí při poslechu vrtat hlavou, je, nakolik je počínání Chernobor opravdu upřímné a nakolik je jejich folk metalové snažení pouhou snahou svézt se na stále ještě neutuchajícím žánrovém trendu. Jak jsem si uvědomil, právě upřímnost a důvěryhodnost se pro mne v tomto stylu stala jedním z klíčových měřítek, ale co se týče Chernobor, rozhodně si nejsem jistý, zdali jim věřit, že je jejich opěvování minulosti opravdu upřímným vyjádřením, nikoliv pouze nutností, protože “si to ten folk žádá”. Jedna rádoby prďácká fotka v lese a jedna potetovaná ruka vrchního kapelníka mě tedy nepřesvědčily ani náhodou, texty plné předvídatelného klišé už vůbec ne. Do hlavy jim samozřejmě nevidím, tudíž těžko soudit, ale navenek jim bohužel příliš nevěřím…
Nyní už však k samotným skladbám. Úvodní “Bitva” je zcela jednoznačně nejhorší, jakýkoliv náznak melodie zní jako naprosté zoufalství, jak již bylo zmíněno výše, vůbec to spolu neladí, jako by každý nástroj hrál něco úplně jiného v úplně jiné tónině a nejspíš i v úplně jiné dimenzi, všechno mimo. Víte, já nejsem kdovíjaký hudební odborník, takže obecně kolikrát nějaké přehmaty nepostřehnu, nicméně zde je to provedení natolik mizerné, že to musí iritovat i člověka, jenž má v uších nasráno. Druhá “Hej, Slovane!” v tomto ohledu není o nic lepší a třeba její začátek je opravdu strašný. Nicméně tato skladba pořád nabízí to jediné, co je na “Koloběhu Luny” k pochvale – dvě linky čistého zpěvu, o nichž se jako o jediných momentech z celého demíčka dá prohlásit, že zní relativně příjemně, zvláště oproti velmi nezáživnému a nudnému (nechceme-li říct přímo špatnému) řevu. Mám ovšem na mysli pouze zpěv, protože hudební podklad stále lítá všude možně, jen ne v nějaké poslouchatelné formě. Poslední titulka “Koloběh Luny” je – překvapivě – opět špatná, byť stále ne tolik jako “Bitva”, přesto mi věřte, že takový poslech na sluchátkách je pořád obrovským utrpením. Navíc fakt, že si Chernobor troufli na více jak sedmiminutový čas, je při jejich schopnostech dost velká odvaha… že délka není vůbec opodstatněná, to snad ani dodávat nemusím.
Jistě někoho napadne, že bych mohl být trochu shovívavý, protože jsou Chernobor mladá kapela a “Koloběh Luny” je jejich prvním počinem, vždyť nikdo učený z nebe nespadl. Oukej, to beru, od prvního dema nezkušených hudebníků samozřejmě neočekávám nějaký dech beroucí opus, který by smetl vše okolo, rozhodně na takovou nahrávku neuplatňuji nároky, které mám na velkou zahraniční skupinu s mnoha alby na kontě, ale problém tkví v tom, že ať přivírám oči, jak chci, prostě z té hudební žumpy nemohu vyhrabat v podstatě nic, co by stálo za to, abych opravdu shovívavý byl a prohlásil, že nějaký potenciál tu cítit je. Já jsem totiž bohužel žádný nenašel, našel jsem pouze počin tak špatný, že jsem to dlouho neslyšel. Opravdu mi to nedělá dobře Chernobor takto veřejně potápět (rozhodně ne tak, jak jsem si před měsícem sliboval, když jsem si recenzi naplánoval) a rozhodně nemám potřebu si na mladé skupině léčit komplexy, ale tím, co hudebníci natočili, si o vznik podobných článků přímo koledují. Na jednu stranu mě docela mrzí, že zrovna já musím být ten zlý, kdo Chernobor takhle odstřelí, ale na druhou mě jímá hrůza, když vidím pochvalné komentáře na Facebooku kapely. Čím více ovšem budou internetoví rádoby posluchači skupinu plácat po zádech, že jí to šlape, tím více si Chernobor budou myslet, že tomu tak vážně je a že vlastně hrají dobře, i když nic by nemohlo být vzdálenější pravdě – a to prosím NENÍ subjektivní hodnocení.
“Koloběh Luny” považuji za velký omyl, který neměl vzniknout… nebo přinejmenším neměl být vypuštěn na veřejnost. Jeho kvalita je totiž extrémně tristní i na poměry debutujících kapel a amatérských dem. Zcela upřímně říkám, že jsem počin poslouchal opravdu mnohokrát a zkoušel v něm doslova hledat alespoň něco, co bych mohl vyloženě pochválit, avšak vzhledem k faktu, že od prvního setkání do posledního poslechu, který probíhá při dopisování těchto řádků, byl pro mne jeden každý z nich zážitkem srovnatelným se středověkou inkviziční torturou, nemohu prostě dát nic lepšího než to nejhorší hodnocení, jaké je vůbec možné.
Ptáte se, co bych Chernobor poradil, pokud by na to přišlo? Věc zcela zásadní – zavřít se do zkušebny a cvičit, cvičit a ještě jednou cvičit, sehrávat se, ne honem rychle něco vydávat a cpát se na pódium, protože s tímhle přístupem si akorát utrží ostudu… což už se s demem “Koloběh Luny” bohužel částečně stalo. Dále naučit se své nástroje lépe ovládat, především si je umět naladit; obrnit se soudností a neřídit se stylem, že jakýkoliv hudební nápad, který člověk dostane, je dobrý nápad. A v neposlední řadě, když je tohle splněno, dát svou tvorbu před nějakým zveřejňováním dát ohodnotit někomu nestrannému, kdo ji dokáže rozumně zkritizovat (ať už pozitivně či negativně), a vzít v potaz jeho připomínky; hlavně nedávat muziku hodnotit svým přítelkyním a rodičům, protože ti vždycky řeknou, že je to super. Možná si řeknete, že mně se to kecá; já samozřejmě vím (a to i z vlastní zkušenosti), že to není prdel udělat opravdu dobrou hudbu a že je to mnohdy dřina, ale pokud chtějí být Chernobor (a mladé kapely obecně) dobří, zadarmo to není. Pokud si někdo myslí, že je to zbytečné, nebo se mu do toho nechce, protože je přesvědčen, že bude veledíla z rukávu, věřte mi, že to nemá cenu… posluchačům tím ušetří traumatický zážitek, sobě ostudu a mně práci s podobnými nelichotivými recenzemi…
Datum: 28.9.2012 Místo: Domažlice, Death Magnetic Účinkující: Dymytry
Svatováclavský večer jsme měli již dlouho dopředu v plánu strávit v Domažlicích, neb se měl konat křest dlouho očekávané desky “Neonarcis”, kterou jsme na tomto webu hodnotili zhruba před dvěma týdny. Koncert byl domluven v klubu Death Magnetic, který je takovou novodobou mekkou rockové scény v okolí Klatov a Domažlic. Musím se přiznat, že jsem měl možnost navštívit Death Magnetic vůbec poprvé, a co na nás v zapadlé uličce naproti autobusovému nádraží čekalo, mi doslova vyrazilo dech.
Z několika různých zdrojů jsem samozřejmě slyšel, že se jedná o prvotřídní místečko, ale skutečnost předčila veškerá očekávání. Prostory klubu jsou umně zdobeny černým nábytkem (židle majestnátně nesoucí vyrytý nápis “Death Magnetic”, stoly s logy a názvy různých známějších rockových interpretů nebo stylové dřevěné “rakve” přitlučené ke stropu), podsvětlenými plakáty na zdech a rozhodně úchvatnou výstavkou různých hudebních trofejí v čele s pohybujícím se maskotem kapely Iron Maiden – zombie Eddiem. Jako vynikající nápad se ukázala kovová podlaha, která neklouzala ani po nemalé dávce rozlitého zlatého moku. Potěšila fantasticky ochotná obsluha u baru a celkově výborná organizace ze strany pořadatele. A musím se rozplynout ještě nad jednou věcí, kteroužto jsou záchody tak čisté, že by byl i Daniel Landa v sedmém nebi. Je vidět, že Death Magnetic si své renomé jen a jen zaslouží.
Po obhlédnutí prostor jsme se jali zkoumat merchandise stánek, ve kterém jsme z fleku nechali přes pět stovek a s napětím vyhlíželi nastávající velkou show. Čekání se nakonec protáhlo až někdy k půl desáté, kdy koncert konečně začal. Později jsme se dozvěděli, že Dymytry čekali na svého dvorního bicmana Miloše Meiera, který v tu dobu zápasil se svou soupravou na jiném místě. Leč nedalo se nic dělat, času nebylo na zbyt a jeho místo zastoupil náhradní bubeník Eduard Štěpánek, který nakonec odehrál skoro celý koncert a Miloš jej stačil vystřídat pouze v závěrečné “Smysl už nehledám”.
Setlist Dymytry:
01. Lunapark
02. Síť pro sociály
03. Kapitán Heroin
04. Dost
05. Rédijo
06. Dejte mi pít
[křest alba “Neonarcis”]
07. Dymytry
08. Média
09. Harpyje
10. Pod Nuselákem
[drum solo]
11. Jsem nadšenej
12. Benzín
13. Ocelová parta
14. Arabia
15. Strážná věž
16. Smysl už nehledám
Úvodní skladba setu “Lunapark” nenechala nikoho na pochybách, že tohle bude velká noc. Už od prvních riffů potěšilo naprosto dokonalé a precizní nazvučení, které pomohlo nastavit laťku atmosféry proklatě vysoko. Absolutně nezáleželo na tom, kde člověk stál – všude byl zvuk perfektně čitelný. Jednotliví členové kapely se setsakramentsky snažili, aby výsledek stál za to, a sypali do nás jednu pecku za druhou. Rozepisovat se o hudební úrovni a schopnostech hráčů nemá smysl, protože se jedná o profesionály každým coulem.
Maximálně potěšili “Kapitán Heroin” a “Arabia” z prvního demáče a jsem velice rád, že Dymytry znám už od jejich prvopočátků, protože co jsem se tak rozhlížel, málokdo se na staré věci chytal (škoda že prastará verze původního trička se zrovna otáčela doma v pračce). Ještě bych uvítal třeba “Black”, ale chápu, že se nikdy nelze úplně zavděčit každému. Z nového Neonarcise zaznělo pochopitelně velké procento skladeb v čele se “Síť pro sociály”, “Média”, “Rédijo” (které bych živě čekal mnohem rychlejší), rodinnou “Dymytry” nebo melancholickou (a zcela nečekaně velmi podnítivou a procítěnou) “Pod Nuselákem”. Až na čtyři kousky jsme z novinky slyšeli všechno. Zaznělo i bubenické sólo již zmiňovaného Eduarda Štěpánka, kterému jsem zpočátku nevěnoval valnou pozornost, ale po několika vteřinách si mě Eduard podmanil svým neotřele agresivním stylem a mně nezbývalo nic jiného, než uznale pokývávat hlavou do rytmu.
Samotného křestu se krom kapely zúčastnili i čtyři majitelé klubu, proneslo se několik děkovných slov a všichni si na zdraví nové desky přihnuli z lahve něčeho, co jsem z dálky (stáli jsme cca deset metrů od pódia a po letech intenzivního vypalování monitorem již můj zrak není co kdysi) identifikoval jako nějakou whisky. A asi stála za to, protože se všichni po napití usmívali (smích). Během koncertu jsme měli ještě možnost shlédnout domácí video o životě Dymytry a hlavně jsme se z něj dozvěděli, proč trvala výroba nového CD tak dlouho. Před několika posledními písněmi se kapela vzdálila do zákulisí a vrátila se zpět v nové verzi svých proslavených masek. Myslím, že určitě nevypadají špatně (nějlepší je určitě ta Protheova), ale obecně se mi více líbily ty staré.
Nakonec probíhalo společné focení, na které jsme ale jaksi nestihli dorazit včas, a korunu celému večeru nasadila černošská striptérka, kterou nějací maníci zaplatili svému kamarádovi k narozeninám a která nás po příchodu na hořejší bar popravdě drobet překvapila. Mile. Světové chování kapely, fanoušků i majitelů klubu vytvořilo ten večer nepřekonatelnou atmosféru, na kterou budu já i moji souputníci dlouho vzpomínat. Maximální spokojenost.
V České republice není zas tak moc kapel, které by hrály elektro metal, ale těch, které jej hrají opravdu dobře, je ještě méně. Liveevil, v jejichž čele stojí Petr Staněk, svého času zakládající člen Silent Stream of Godless Elegy, k nim ovšem bezesporu patří. A právě s Petrem Staňkem jsme si povídali o nové desce “3 Altering”, ale samozřejmě nejen o ní. Kromě samotného lídra kapely se do rozhovoru zapojil taktéž baskytarista Zbyněk Rýpar. Výsledek, který vznikl z našich skromných otázek a z odpovědí obou hudebníků, si můžete přečíst na následujících řádcích…
Zdravím! Deska “3 Altering” je již nějaký ten pátek venku, takže předpokládám, že už se vám na ni nějaké ty ohlasy sešly, ať už od fanoušků či kritiků – jak se deska líbí? Jste s hodnoceními “3 Altering” spokojeni? Odpovídají ohlasy vašim představám?
Petr: Ahoj. Zdravím tě a taky všechny čtenáře tohoto rozhovoru. Deska vyšla na konci května. Četl a slyšel jsem několik ohlasů z vesměs českých metalovových web zinů a dvou našich tištěných časopisů Spark a Pařát. Vypadá to, že se deska vesměs líbí a my máme samozřejmě radost, že se dílko zdařilo, ale je brzy dělat nějaká závěrečná hodnocení, protože ještě další reakce očekáváme především ze zahraničí. Je to pořád čerstvá záležitost. Koneckonců těch hodnotných recenzí zase tolik nebylo. Dneska se pasují do rolí recenzentů i lidé, kteří nejsou schopni anebo nemají zkušenosti napsat recenzi, která by dílo kriticky zhodnotila a odborná kvalita takových posudků je opravdu mizerná a nestojí kolikrát ani za to, aby je člověk dočetl.
Zbyněk: Ohlasy jsou naprosto v kontextu s tím jsme od tohoto počinu očekávali a s tím jaký je výsledek. Myslím, že drtivá většina více jak pouze pozitivních ohlasů je pro nás satisfakcí a energií do budoucna. Hodně lidí oslovuje pouze muzika já bych chtěl ale vyzdvihnout také super texty, které nejsou žádnou průměrnou výplní, ale mají lehký a přitom hluboký kontext s muzikou.
Máte už nějaké zprávy o tom, jak se to má s prodejem “3 Altering”? Není žádným tajemstvím, že kupování originálních nosičů již dnes příliš nefrčí, takže jen pro zajímavost, jestli máte nějaké alespoň orientační cifry… Kolik kusů podle vás znamená nějaký optimální prodej novinkového alba u kapely typu Liveevil? Mimochodem, je náklad “3 Altering” nějak limitovaný?
Petr: Myslím, že k prodeji bylo vyrobeno okolo 1000 kopií “3 Altering”. Nevím kolik jsme v době umírajících CDček schopni prodat, ale zcela jistě je to podmíněné koncertováním, reklamou prostě marketingem. Tady už to není jenom o tom, jaký materiál kapela natočí. Velké firmy, které si dokáží na tohle všechno zaplatit lidi, jsou schopny prosadit i nahrávky a kapely, které by si bez této podpory sotva škrtly. Firma je nasadí na turné s relativně velkou kapelou, zaplatí producenta, dostane na velká pódia. Když Liveevil prodá těch tisíc kopií lidem, kteří si to opravdu budou chtít koupit, tak to bude ok, ale sami posuďte, kam by si tahle kapela mohla sáhnout.
Album vám vyšlo v digipack formátu. Myslíte, že právě tohle může nějak ovlivnit prodeje, že si to lidé spíš koupí, když nahrávka vyjde v nějakém pěkném provedení? Může to být i dvojsečná zbraň… já osobně mám třeba různé digipacky a digibooky rád, ale znám lidi, kteří je naopak nesnášejí a něco podobného by si nekoupili…
Zbyněk: Digipack je formát který nabízí zajímavější grafické možnosti. Hudební CD však naštěstí nejsou standardní spotřební zboží. Jsem přesvědčen, že ten kdo si chce koupit CD Liveevil tak si ho koupí buď proto, že ho naše muzika oslovila a chce tím tak podpořit to co děláme. Jestli je pak obal třeba z překližky, to už je pak druhořadé. Můžete mít obal ze zlata, ale pro toho kdo rád po večerech drtí vypalovačku, to rozhodně nebude argument nebo motiv ke koupi.
Petr: To je zajímavé. Nenapadlo by mě, že se digipack někomu nebude líbit. Nikomu neberu to co preferuje, to vůbec, ale my jsme ještě digipack nevydali, tak jsme si tak trochu splnili přání a jestli si to někdo nekoupí jenom kvůli tomu, že je to digipack, tak dělá chybu. Protože za prvé by vám “3 Altering” neměl doma chybět a za druhé se v klasickém plastovém obalu neprodává a prodávat nebude.
Během posledních několika let se také ohromně zvedl zájem o klasické vinyly. Pokud mě paměť nešálí, žádný počin Liveevil na LP ještě nevyšel. Je nějaká šance, že by se tak stalo? Ať už třeba u novinky nebo stylem nějaké reedice starších věcí…
Zbyněk: Ano vinyly mají a vždy měly svoji jedinečnost. Byl a je to poslední nosič, který si lidi nezkopírují doma to posiluje jejich řekněme sběratelskou hodnotu. Těšíme se, až jednou vyjde některá z našich desek na vinylu, ale aktuálně to není priorita.
Na “3 Altering” premiérově spolupracujete s labelem Metalgate. Jak jste s jejich prací spokojeni? Co jsem tak slyšel, většina kapel si tuhle firmu velice chválí…
Zbyněk: Jsme rádi, že se podařilo zrealizovat spolupráci s Metalgate, je to příjemná změna a nový impulz. Myslím si že toto spojení byla dobrá volba a pevně veříme že nás čekají další společné projekty, které budou obě strany úspěšné.
K oběma předchozím albům “Arctangel” [2007] i “Unique Constellation” [2009] vznikly videoklipy. Plánujete nějaký i pro “3 Altering”? Pokud ano, máte již představu, jak by mohl výsledek vypadat a hlavně k jaké písničce by to mělo být?
Zbyněk: Videoklip na některou skladbu z “3 Altering” bychom rádi zrealizovali, vše bude záležet především na finančních možnostech. Už před pár lety jsme si stanovili pomyslnou hranici a to že budeme produkovat zásadní věci. Nechceme dělat nízkonákladový klip amatérský klip, jen aby byl. Chceme aby to byla jako vše ostatní co děláme hodnotné dílo. Ten kdo viděl klip “Monster World” z předchozí desky jistě ví o čem mluvím. Osobně bych si dokázal představit klip na skladbu “Platonic Blue”.
Jaký význam má vlastně název “3 Altering”? Má to co dočinění s tím, že jde o vaši třetí desku? Na obalu jsou v pozadí vidět jakési tři ornamenty, které mi trochu připomínají tři fáze měsíce… to má také nějakou souvislost?
Petr: 3 je vůbec číslo, které souvisí hned s několika věcmi. Je to naše třetí deska a po odchodu Zdeny Pastorka jsme ji natočili ve třech a taky ten znak na obale… jde o trojměsíc, přesně jak říkáš, jsou to tři fáze měsíce. V pohanských kruzích znázorňuje dívku, matku a stařenu anebo oplodnitele, živitele a mudrce. V mém pojetí průběh nekonečně obměňující se fáze bytí. Příchod, život a smrt. Trojku si můžete přeložit i jako free tedy volný… volně měnící se. Né, že bych byl neo-paganistou. Nejsem vůbec stoupenec jakéhokoliv náboženství, mám ale rád způsob jakým si lidé odpradávna znázorňují své představy nebo myšlenky do obrazců nebo znaků. Symbolika je neodmyslitelně spjata s lidstvem a projevuje se v naší společnosti naprosto všude.
Oproti zbytku alba na první poslech dost vybočuje závěrečná “Saddest Romancy”. Měli jste už předem v plánu napsat nějaký podobný méně tradiční song, který by “3 Altering” zakončil v lehce odlišném duchu? Pokud bys měl věštit, myslíš, že v budoucnu pojedete ve více méně stejném stylu jako doposud, nebo se pustíte do vícera podobných experimentů jako “Saddest Romancy”?
Petr: V plánu bylo, že “Saddest Romancy” bude pomalá skladba ve stylu “Hero” (“Arctangel”). Nevěděli jsme si s tímto songem moc rady. Byl od počátku velmi pomalý a nefungoval moc do zbytku desky. Tak jsme se rozhodli udělat z ní takovou závěrěčnou tečku. Udělali jsme tam ty jemnosti, zvolili jsme k ní jiný přístup. U nás je snad už tradicí, že se spousta skladeb při nahrávání nakonec vyvine ulpně jinak než plánujeme. “Saddest Romancy” je pojetím spíše výjímkou. Nedovedu si představit, že bychom chtěli točit více takových romanticko depresívních skladeb. Nás spojují především ty energické náboje ve skladbách. Takoví zatím plánujeme zůstat.
Přijde mi, že největší síla Liveevil tkví v refrénech – právě díky nim je skoro každý song v podstatě hitovka. Zaměřujete se na ně nějak zvlášť při skládání? Nebo songy necháváte během komponování volně plynout a vždycky to takhle hezky vyleze, že mají refrény takového koule? (smích)
Petr: Mě se dobré refrény prostě líbí a dobrý refrén anebo alespoň zajímavý je u nás v Liveevil vlastně podmínkou skladby. Když jsme začali dělat na “3 Altering”, tak nám bylo jasné, že se nechceme opakovat. Shodli jsme se tolik nepárat se skládáním jako na “Unique Constellation” a být přímočaří jako na “Arctangel”. Šlo to velmi dobře. “3 Altering” jsme vlastně napsali za dva měsíce a něco dodělávali přímo ve studiu Bombjack. Často se stavá, že refrén vznikne jako první a pak vzniká zbytek skladby, ale málokdy se ti podaří střelit dobrý refrén na první pokus. Vždycky je co vychytat.
Když už jsme nakousli to skládání, patří Liveevil mezi kapely, které každý song postupně pilují k dokonalosti, nebo dáváte přednost přirozenosti, a jak se to napoprvé zahraje, tak to také zůstane, aby měla hudba takový ten živočišný feeling? Co takhle Liveevil a improvizace? Které složce hudby se během komponování věnujete dříve – té metalové či té elektronické? Nebo se to odvíjí song od songu?
Petr: Skoro nikdy neimprovizujeme, jen při výjimečných situacích, když je na to čas a toho my máme setsakra málo. Nápady jsou v drtivé většině předpřipravené a většinou jsou to ty elektronické části nebo spíš klávesové melodie. Na zkušebně pracujeme na kytarách a bicích. Někdy donesu předchystaný kompletně celý song a když se zdá dobrý, moc s tím už nekýveme, přesně proto aby se z něho něco původního neztratilo. Je jednoduché zničit dobrý song tím, že do něj budete vrtat tak dlouho až z něj úděláte úplně něco jiného. Takže tady páni muzikanti pozor, to si Jirka nedělá srandu. Stejně tak si myslím, že u takové muziky je nesmysl všechno nahrávat s absolutní přesností. Dobře pro mě neznamená to samé jako přesně.
Co se týče elektro složky, kdo ji vlastně dává dohromady? Upřímně ze sebe nechci dělat moc vola, ale nemám moc velkou představu, jak to u vás vypadá, takže se zeptám – jedná se čistě o počítačové zvuky, či se ke slovu dostávají i živé nástroje jako třeba klávesy, synťáky atp., případně jde o kombinaci obojího? Nebo jde snad třeba o nějaké předpřipravené knihovny zvuků (docela mě překvapuje, že nějaké skupiny to tímhle způsobem opravdu řeší, proto se ptám)?
Petr: Rozhodl jsem se tentokrát zkusit dělat klávesy sám. Používám několik plugin z počítače a kontroler. Na předchozích deskách tomu bylo jinak. “ArctAngel” byla především kombinace synťáků a počítače. Na “Unique” bylo všechno ze synťáků a počítač jen na smyčky. Mě pluginy příjdou variabilnější a ani nemám peníze na to, abych doma skladoval Moogy a nemám čas se učit na to hrát. Takže na “3 Altering” jsou pouze zvuky z počítače. Klasické PCčko, 7mičky Windows, Cubase 5 a pluginy jako Halion, Nexus, Kore Player, Roland atd. Každá slušná plugina má nějaký zajímavý zvuky. S trochou trpělivosti se dá v každé najít velmi inspirativní zvuky. Nejsme tak daleko abychom si předem nachystali kupříkladu 10 zvuků a použili jenom je. Každá skladba vyžaduje trochu něco jiného. Většinu zvuků vyberu doma, a melodie nahraju, ale opět se něco dělá ve studiu BombJack, kde máme vždycky k dispozici nějaké novinky.
Zdá se mi, že mnoho lidí vnímá Liveevil především jako kapelu Petra Staňka. Je to tak doopravdy? Jakou máte v kapele hierarchii? Nebo jste čistě demokratická skupina?
Zbyněk: Ano Liveevil je kapela Petra Staňka, hierarchie je dvojúrovňová. Petr jako vůdce a jeho úderná skvadra. Spolupráce funguje, protože zejména pro mě je pojem demokratická kapela blábol. Respektování a doplňování se při skládání funguje a to je zásadní. Jde o výsledek a ne o to aby si každý složil kousek a všichni měli skvělý pocit, že jsou toho rovnocenou součástí.
Když jsem prolézal váš Bandzone profil, docela mne zaujal napsaný styl “Metal, Elektronika, Doom, Gothic”. Metal i elektronika samozřejmě ok, to je jasné, ale upřímně mi moc nesedí ty další dvě slůvka, nezdá se mi, že by vaší muzice bylo cítit něco doom metalového nebo nějaké vlivy gotiky. Vám ano? Ne že by tohle mělo nějaký větší smysl, babrat se ve škatulkách, jenom mi to přišlo zajímavé, když se tak sami prezentujete…
Zbyněk:Liveevil je elektro metal a hodně dalšího, ne však gothic nebo do konce doom. Osobně jsem nikdy neposlouchal něco jako je doom a gothic. Hráli jsme na jedné gothic akci a musím říct, že do toho má Liveevil hodně daleko a doom? To radši houbové hověží. V počátcích Liveevil se toto označování používal asi proto, že Petr zpívá hlubokým hlasem, který může mít okrajově přesah do těchto stylů.
Petře, pokud ti nevadí se trošku pohrabat v minulosti, rád bych se tě na závěr zeptal na tvé působení v Silent Stream of Godless Elegy… Proč jsi vlastně kapelu tenkrát opustil? Nemrzí tě to třeba s odstupem času, když se podíváš, kde dnes SSOGE jsou a že mají smlouvu u velké zahraniční firmy? Sleduješ počínání své bývalé skupiny po svém odchodu? Pokud ano, jak se ti líbí jejich pozdější počiny “Relic Dances”, “Osamělí” a nejnovější “Návaz”? Jsi s bývalými parťáky ještě v kontaktu?
Petr: Musím to upřesnit. Kapelu jsem neopustil, ale byl jsem z ní vyhozen. V té době jako její autor, textař a lídr, ale paradoxně taky jako nezvladatelný člověk, který se “neuměl chovat”. Nazvěte si to a přeberte jak chcete. To byl solidní úlet, když si na to vzpomínám a jsem rád, že v té kapele nejsem. Náramně se tím dnes bavím. V kontaktu nejsme, ale ahoj si určitě řekneme, pokud se někde potkáme. Asi jsou dobří, když vydávají u velké firmy, ale já v té kapele nehraju ani bych to co produkují hrát nechtěl, takže jim můžu popřát akorát hodně štěstí, když už jsme se dostali až sem. Mám Liveevil a je to to nejlepší, na čem jsem dělal.
Jak vzpomínáš na 90. léta u Silent Stream of Godless Elegy? Ještě pořád mám doma na kazetách staré demáče a první desku a pořád je to super muzika (smích). Poslechneš si ty věci občas i dnes, nebo už se do minulosti nedíváš? Pokud bys měl vybrat nějaký nosič od SSOGE z doby tvého působení, který ti s odstupem času nejvíce přirostl k srdci, jaký by to byl?
Petr: Vzpomínám na to dobře, lidi to bavilo, nás to bavilo. Neuvěřitelně silní. Mám rád snad všechny ty první 3 desky. Asi bych si rád poslechl jedničku “Iron”. Jde na ní cítit, že je to první deska a je tam spousta zajímavých momentů. Jako kapela jsme se tenkrát vyvíjeli a má i celkem zajímavý zvuk. Má pro mě kouzlo prvotiny prostě amatérské, syrové, originální. Taky se mi celkem líbí ten obal s těmi modrýmy vodopády. Poslouchal jsem teď ze zvědavosti při psaní tohoto rozhovoru kousek desky “Themes” a musím říct, že zvuk a produkce je dnes uplně někde jinde, než před těmi 12ti lety. Celkem jsem hleděl na ten rozdíl.
Od muziky, jakou jsi hrál se Silent Stream of Godless Elegy, je stylově k tomu, jak hrají Liveevil, docela daleko. Co způsobilo takový žánrový skok?
Petr: Nikdy jsem nebyl ovlivněný jedním žánrem. Vždycky se mi líbily kapely, které přišly s něčím novým. Po tom co se stalo v SSOGE a po neúspěšném kroku pokračovat pod názvem Silent Stream s kterým jsme odehráli asi dva koncerty, jsme se s Kirillem (-ex klávesák LE, ex-violista a basák SSOGE) u piva rozhodli, že budeme hrát něco nového, co jsme do té doby nedělali, že hodíme minulost lvům. O tom, jak vážně jsme to mysleli, vypovídá demáč “Lines”.
Před koncem ještě jedna otázka na Zbyňka. Nepodařilo se mi nikde vyhrabat, jestli hraješ nebo jsi někdy hrál i v jiných kapelách mimo Liveevil… mohl bys nám povědět, zdali jsi někde jinde působil a pokud, tak kde?
Zbyněk: Hrál jsme v plno kapelách, než mě stáhli do Liveevil. Jedna z mých hlavních kapel, se kterou jsem toho hodně zažil byla svého času kapela Wizard se kterou jsem, v trochu jiném stylu než Liveevil vyhrávali hitparády, točili jsme desky a hráli na plno zajímavých akcích. Je to už 15 let byli jsme mladí, svěží a bylo to super, normálně férové jak to má být. Kdo by si na Wizard vzpomněl tak ano, ten sympatický štíhlý mladík, to jsem byl skutečně já.
Poslední otázka – co v kapele posloucháte? Jakou hudbu máte rádi v době, kdy jste jen posluchači, ne hudebníci? Především by mne zajímalo, jestli když hrajete ten metal s vlivy elektroniky, tak zdali jste fanoušky i čistě elektronické muziky. Ale jinak samozřejmě otázka platí obecně… Díky za rozhovor a za tvůj čas a ať se daří!
Petr: Teď se mi líbí Kreator – “Phantom Antichrist”, Amebix – “Sonic Mass”, Intervals – “The Space Between”, Cannibal Corpse – “Torture”, Brendan Perry – “Ark”, Foo Fighters – “Wasting Light”, Holst – “Planets”, Smetana – “Má vlast” a něco od Skrillexe. Poslouchám metal 60 %, Rock a alternativa 20 %, elektro 10 %, vážná 10%. Díky za čas a prostor.
Zbyněk: Co v kapele posloucháme? Snažíme se poslouchat sami sebe, ale někdy se to mine účinkem. Taky posloucháme třeba jak prská olej, když smažíme řízky, vodu při splachování, atd. No a z muziky posloucháme různé věci. Od Air až po Mastodon. Já to ještě navíc prokládám hodně sladkým Brit-popem a Celline Dion :-). Fakt to si nědělám srandu, taky často slýchávám, když jedem na koncert: “Hej vypni tu sračku kolik ti je, že posloucháš takovou muziku”. Elektro samozřejmě ano hodně a rádi, v poslední době vede jednoznačne Skrillex.
Pražská kapela Dymytry brázdí českou rockovou scénu již nějakou tu středu a nedávno vypustila do chřtánů hladových fanoušků nový materiál v podobě druhé řadové desky jménem “Neonarcis”. Je mi naprosto jasné, že po zhlédnutí závěrečného hodnocení se tento text stane terčem nezřízené kritiky všech, kteří budou tvrdit, že Dymytry vlastně nic objevného nehrají a nezaslouží si tak velkou porci popularity, které se jim v posledních letech dostává. Jistě budou padat slova jako “patetismus”, “tuctovost” a “Škwor” nebo “Kabát”. Uvědomte si ale prosím jednu věc – co dělají, dělají zatraceně dobře – baví…
Baví svým dynamickým vystoupením, obludnými maskami přímo od maskérů Národního divadla nebo pořádnou náloží poctivého rocku, který v kontextu s “velkými” umělci samozřejmě vůbec ničím nevyniká, ale poslouchá se dobře a úplně nejlépe právě naživo. A není to náhodou na tomhle průmyslu nejdůležitější? Někde jsem zaslechl zajímavý názor člověka, který navštívil jeden z nespočtu koncertů Dymytry a stěžoval si, že při zvučení nástrojů metali kytaristé jedno sólo za druhým a při koncertě samotném nešlo o nic jiného než několik jednoduchých riffů poskládaných za sebou. Ptám se ale – je opravdu potřeba mít vždy a všude vše vyumělkované a vyzdobené až na půdu něčím novým a nikdy neslyšeným, když obvyklý posluchač prahne prostě jen po dobře odvedené práci a písních, které se v první řadě snadno pamatují a dobře poslouchají? U kterých prostě zapomene na drama všedního života a které jej nenutí zbytečně přemýšlet? A nemyslím si, že by tohle byla pouze doména nějakých “vesnických balíků”, jak často slyším. Přesně tohle totiž podle mého názoru Dymytry výborně vystihli a ať si říká kdo chce co chce, daří se jim takto oslovovat stále početnější fanouškovskou základnu.
Když už jsme u toho zvuku, mohli bychom se pustit do rozboru samotného “Neonarcis” a nechat předsudky na chvíli stranou. Oproti minulému počinu “Neser”, který vyšel zhruba před dvěma roky, cítím jednoznačnou změnu jak v hudební, tak textové stránce. Album zní méně agresivně a je celkově více vyvážené než jeho předchůdce. Tam, kde “Neser” táhlo na bránu rychlými a hrubými riffy, se “Neonarcis” snaží spíše o chytlavé a podbízivé melodie, které ve výsledku vzbuzují dojem větší ucelenosti. Jak již bylo zmíněno výše – z instrumentálního hlediska se nejedná o nic převratného, ale muzika sama o sobě má dostatečný odpich a dobře rozvržené tempo, takže zde nelze mluvit o nějakém mínusu. Texty se snaží reflektovat problémy dnešního světa a musím uznat, že některé pasáže mi hlavou létají jako supi nad čerstvou mršinou – ne a ne se jich zbavit. Zpěv samotný v podání mistra Prothea je na velmi dobré úrovni, s čímž se dalo samozřejmě už od minule počítat.
Album otevírá stylovka “Lunapark” osazená perfektním refrénem, ale nejlepší částí jest zajisté part se vzdáleným “hlasem”. “Média” je píseň jednoduše o tom, že nic není, jak se zdá. Jasná koncertní hitovka. Nejlepší kousek v podobě “Sítě pro sociály” podle mého dokonale vystihuje dnešní celosvětový fenomén všech těch Facebooků a Twitterů (ne že bych jinak neměl vrabce rád), který podstatnou část populace kompletně izoluje od zbytku “zdravého” světa. “Skoč” se nese v duchu prvního alba – naštvaná a agresivní. Nejvíce propíraná a určitě nejkontroverznější část desky “Rédijo” asi většina lidí nepochopila, protože se nejedná o nic víc než pouhou schopnost kapely nebrat se tak úplně vážně a přijít s něčím, co se totálně vymyká zbytku tvorby. Nebo ne? Kdo ví. Každopádně za growl na konci jednoznačně palec nahoru. Titulka “Neonarcis” zaujme hlavně originálně řešeným refrénem a chytlavou kytarovou linkou těsně za ním. “Stáváš se potravou” a “Ocelová parta” považuji za nejslabší články, o kterých ani nemá cenu se moc rozepisovat. Balada “Pod Nuselákem” zdánlivě do konceptu desky vůbec nezapadá, opak je ale pravdou – zkuste se schválně poctivě zaposlouchat do teskné melodie a smutného textu. Nemyslím si, že by se jednalo o pouhou lacinou vycpávku určenou k tomu, aby srdce tvrdého metalisty alespoň na chvíli zjihlo. Kontrastně působí následující “Jsem nadšenej”, kterou dostatečně vystihuje už její název. “Dymytry” nám přesně poví, jak se pánové z kapely dívají na plnící se sály a co při tom pociťují. V dlouhatánské “Harpyji” se až na několik hluchých místeček jistě najde nejedna silná osobnost. A v závěru jménem “Hanglická” nám Dymytry ukáží, že “zpívat anglicky umí každej”.
Je těžké hodnotit nový materiál kapely, která se může pyšnit nejen početným zástupem přívrženců, ale i stejně velkou hromadou těch, kteří ji zatracují. Zavděčit se ale nikomu úplně nelze a recenze je pořád přeci jen útvar čistě subjektivní. Dymytry nehrají kdovíjak komplexní metal nebo rock (jako spíše chytlavý bigbít), ale ze zajímavosti jim to v žádném případě neubírá. “Neonarcis” poslouchám více než měsíc pořád a pořád dokola a stále mě nepřestává bavit. To je podle mě nejdůležitější aspekt současné scény, a proto uděluji tak vysokou známku.
Druhý pohled (H.):
Musím říct, že se v podstatě mohu jen podepsat pod to, co pode mnou napsal kolega Kaša. Stále rostoucí popularita Dymytry je opravdu trochu na hlavu, ačkoliv na jednu stranu ji chápu – Dymytry prostě nabízejí něco nenáročného, chytlavého a pro průměrného posluchače na první poslech líbivého. Že to má do opravdu dobré hudby daleko, to už je druhá věc, která většinu lidí netrápí a těch několik z nás, kteří si potrpí na kvalitu, na tom nic nezmění. Já to vím a stejně tak vím i to, že mě za to bude spousta lidí zase nesnášet, přesto nemohu “Neonarcis” hodnotit kladně. Dymytry opravdu předvádějí pouhopouhou variaci na kapely typu Kabát, Harlej, ABBand nebo Škwor, jen v malinko modernějším hávu – a někdy až příliš doslova, protože třeba taková “Média” opravdu zní jak prachsprostá kopírka nějaké sólovky Aleše Brichty. Oukej, tak je to prostě nenáročný bigbít, proti tomu ještě nic nemám, ale i to se musí alespoň trochu umět… tam, kde třeba Kabát svého času exceloval tunami humoru (byť ne zrovna inteligentního, ale dost zábavného na to, abych se jejich kultovním klipům z devadesátek řezal dodnes), Dymytry nenabízejí nic lepšího než svoje rádoby prďácké masky, které na mě působí naprosto samoúčelně.
“Neonarcis” je v podstatě to samé jako debut “Neser”, který nabízel pár slušných a chytlavých hitovek a spoustu nudné vaty okolo, jediný rozdíl je v tom, že “Neonarcis” je ještě o třídu horší – těch dobrých songů je méně a nejsou tak dobré, té nudné vaty je víc a je ještě nudnější. Hudebně je to s prominutím primitvnost, na čemž nic nezmění ani fakt, že pánové zjevně hrát umí, jediný, kdo album alespoň trochu drží nad vodou, je zpěvák Protheus. Jenže ani těch jeho pár povedených linek toho moc nezmění na pachuti po podrůměrném výsledku. Nechci “Neonarcis” nějak záměrně potápět, ale nemám jinou možnost, klidně mohu prozradit, že původně jsem chtěl hodnotit výše, ale bohužel – čím déle jsem desku poslouchal, abych našel něco, co bych mohl vyloženě pochválit, tím více je to pro mě nudnější a nudnější a nudnější a…
Za světlé momenty považuji možná tak “Síť pro sociály”, která s přimhouřením obou očí jako jediná obstojí celá, dobrý refrén titulní “Neonarcis”, refrén “Ocelové party”, jednu pasáž v “Harpyje” (dvakrát sloka, která začíná “Je krásná a rozverná”), ale tím to končí. Oproti tomu ale postavte odpornosti jako zhovadilost “Rédijó” nebo patetickou uchcávačku “Pod Nuselákem”, plus zbytek, který je přinejlepším průměrný, ale mnohdy spíše podprůměrný, a pochopíte, proč dávám jenom čtyři body.
Třetí pohled (Kaša):
Nechápu ten humbuk, který se po vydání debutového alba “Neser” kolem Dymytry objevil. Nakolik se o to zasloužila povedená hudba a nakolik snaha odlišit se tím, že na sebe navlíkli (mimochodem, dost stupidní) masky, nechám na každém z vás. Já sám jsem toho názoru, že image v tomto případě vítězí nad obsahem, protože hudebně nejsou Dymytry nic víc než obyčejný bigbít, který sice nastavuje trošku modernější tvář, díky čemuž se od většiny scény dokáží mírně odtrhnout, ale snaží se tvářit až příliš světácky, i když se ve své podstatě jedná jen o další variaci Kabátu či Škworu, nic víc. Nazývat to jako nový hudební styl psy-core tomu bohužel nepomůže.
Co mě na “Neser” bavilo, byla údernost některých textů a pár refrénů, což jsou ohledy, ve kterých “Neonarcis” za “Neser” zaostává o několik tříd. Především texty obsahují řadu klišé a hluchých momentů. Hudebně se mi několik skladeb docela i zalíbilo, třeba úvodní vypalovačka “Lunapark”, šlapavá “Síť pro sociály” nebo titulní chytlavá brichtovská “Neonarcis”. Ale když se mezi takovéto povedenější skladby poskládají hovadiny typu “Skoč”, “Pod Nuselákem”, podbízivá “Média” a především monstrhovadina “Rédijo”, tak si nemůžu pomoct, ale “Neonarcis” není nic víc než podprůměrná deska. Věřím, že mnoho lidí bude opět mluvit o konečně pořádné rockové desce, která rozčísne stojaté vody české scény, ale já pořád neslyším nic víc než podprůměrné album, které je sice zaobaleno ve slušivém kabátku, ale ta hrstka opravdu povedených momentů ho nezachrání.
Země: Česká republika Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 11.9.2012 Label: Naga Productions
Tracklist:
01. God Mother Earth
02. Nightmare
03. Anorganic
04. Rat Justice and Pestilence
05. Suffering of the Blind
06. Sunset, Solitude, Sunrise
07. Hour of Staring the Distance
Musím se přiznat, že až doposud jsem tvorbě Morgue Son pozornost nevěnoval. Když kapela před dvěma lety vydala svůj debut “Decadance”, který nějakou pozornost na scéně vzbudit dokázal, samozřejmě jsem to zaregistroval a po jméně si Morgue Son zapamatoval, nicméně samotný poslech se z mé strany jaksi nekonal. Není moc důvod zakrývat fakt, že by to nějak podobně dopadlo i s “Impure Speculum Replete with Eeriness”, nebýt okolností, kterých jste si – pokud jste Sicmaggot minulý týden alespoň jednou navštívili – nejspíš všimli. Musím ovšem uznat, že kdyby se tak nestalo, byla to velká škoda, neboť se Morgue Son podařilo natočit desku bez sebemenšího přehánění úžasnou. Netvrdím sice, že pokud by mne někdo už teď začal nutit do tvorby nějakých žebříčků, že by “Impure Speculum Replete with Eeriness” vyhrálo první místo v rámci české kotliny a letošního roku (však konkurence je také obrovská, stačí vzpomenout pár klenotů ze začátku roku), nic to však nemění na faktu (ano, opravdu si to dovolím nazývat faktem), že se jedná o album velice výrazné a svébytné – do té míry, že na něj člověk jen tak nezapomene a když na to přijde, pustí si jej velmi rád i za delší čas (což samozřejmě vzhledem k datu vydání vyzkoušené nemám, avšak vzhledem ke kvalitě se to nebojím předpokládat).
A co že to tedy Morgue Son hrají? Inu, těžko říct – ale právě v tom je jedno z kouzel “Impure Speculum Replete with Eeriness”. Jedná se totiž o dost neotřelou a v podstatě nezařaditelnou kombinaci částečně vlastní tváře a částečně různých stylů a vlivů, z nichž žádný zde není přítomen natolik, aby se dalo říct, že převládá. Firma kapelu častuje přídomkem hard rock/metal/psychedelic, ale třeba já osobně (už jen z toho důvodu, že třeba psychedelii si v hudbě představuju trochu jinak, ale to už je asi o osobním pohledu) bych volil spíše poněkud abstraktnější škatulku avantgardní extrémní metal. Myslím ale, že si pro naše potřeby plně vystačíme s tvrzením, že je to výborná muzika – a to je samozřejmě to nejdůležitější.
Hlavní síla “Impure Speculum Replete with Eeriness” tkví v tom, že jde o desku, která doslova přetéká skvělými nápady. Až by se dalo říct, že jimi Morgue Son doslova plýtvají – což je myšleno jako pochvala, jelikož pro posluchače to znamená jediné, a sice že nudit se rozhodně nebude, naopak že bude mít dost prostoru proto, aby v muzice pořád hledal něco nového. Sice to je jedno z největších recenzentských klišé, ale právě u alb jako “Impure Speculum Replete with Eeriness” lze naprosto bez obav použít takové to rčení, že v jedné písni je tolik nápadů, že by to jiné kapele vystačilo třeba na celou desku. Na druhou stranu jsou ale i případy, jimž se tímhle stylem podařilo si vylámat zuby a po pár dobrých skladbách jim došel dech, jenže Morgue Son tímto případem naštěstí nejsou a vysokou laťku, všechna čest, drží od prvního songu do posledního.
Morgue Son ale nejen z motivů, na nichž by se daly klidně vystavět celé písně, dělají pouhé pasáže v rámci mnohem většího celku, jejich hudba v sobě navíc v nejednom případě ukrývá ještě ony pověstné vrstvy, které náročnější posluchači s takovou oblibou postupně odhalují. Na “Impure Speculum Replete with Eeriness” takovou úlohu tvoří většinou kláves, jež jsou trochu schované pod výraznými a skvěle napsanými kytarovými linkami nebo mnohdy vytaženou baskytarou (což oceňuji – osobně se mi výrazná baskytara v hudbě vždy líbila), ale v tom to právě je – na první poslech to člověk třeba ani nevnímá, ale jak se do té muziky postupně dostává a najednou to uslyší, vyklouzne mu takové to udivené “no ty vole” a hned se na danou skladbu dívá zase o trochu jinak. A to, že “Impure Speculum Replete with Eeriness” lze tímto způsobem krok po kroku pomalu odkrývat po opravdu mnoho poslechů, je něco, co z té desky dělá velice trvanlivou záležitost. A nevím jak vy, ale třeba já mám právě tohle obecně v hudbě hodně rád. Dalším plusem je v neposlední řadě také to, že “Impure Speculum Replete with Eeriness” i přes zmiňovanou rozmanitost a množství motivů stále drží pohromadě a rozhodně nepůsobí jen jako slepenec velkého počtu nápadů, což se ne vždy povede vybalancovat – zde se to ovšem povedlo na jedničku
Z výše řečeného asi nepřímo plyne, že zároveň lze jen těžko určit nějaký vrchol “Impure Speculum Replete with Eeriness”. Všechny skladby do jedné jsou co do kvality velmi vyrovnané a navíc ještě skvělé. Spíše bychom se mohli bavit o vrcholech v rámci jednotlivých kompozic, ale v některých případech – třeba když se délka pohybuje okolo deseti minut – by i tohle bylo nefér vzhledem ke zbytku dané písničky, protože vyzdvihnutím jednoho momentu automaticky snižujete význam těch ostatních, což by však u nahrávky jako “Impure Speculum Replete with Eeriness” byla obrovská škoda. Morgue Son totiž – jak již bylo zmíněno – výtečné nápady doslova sypou z rukávu až s neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností. Těch opravdu výborných pasáží je na “Impure Speculum Replete with Eeriness” tolik, že probírat je v recenzi všechny prostě není možné, ani kdybych chtěl – jednak by vás to nebavilo číst, jednak bych stejně nějakou vynechal, protože o ní možná nyní nevím a všimnu si jí třeba za týden. Co se tedy jednotlivých písniček týče, i v tomto případě mohu pouze posloužit další otřepanou recenzentskou frázičkou, že všechny bez výjimky jsou vážně výborné – nicméně, je to prostě tak. Byť Morgue Son na podporu své novinky vyslali “Anorganic”, rozhodně to neznamená, že by tenhle kus ty ostatní převyšoval. Úplně stejně by mohla posloužit téměř jedenáctiminutová “Rat Justice and Pestilence”, nebo závěrečná instrumentálka “Hour of Staring the Distance”.
Na druhou stranu je ovšem nutné zmínit, že to vše má za následek poněkud větší náročnost materiálu – dostat se do desky trvá ještě déle, než si zapamatovat její krkolomný název, a to může leckoho odradit, ale co si budeme povídat, to už není problém skupiny, nýbrž samotných netrpělivých posluchačů. Ode mne má však “Impure Speculum Replete with Eeriness” velké doporučení všem, kteří mají rádi inteligentní a nápaditou muziku. Právě takovéhle desky jsou jasným důkazem toho, že každý, kdo považuje domácí scénu za méněcennou oproti zahraničí, je prachsprostý ignorant. Možná, že vám to celé zní až přespříliš dokonale, ale fakt, že třeba já jsem od alba před poslechem nečekal vůbec nic a že jsem ve výsledku tak nadšený, asi hovoří sám za sebe. Z mého pohledu naprosto zasloužená 9/10.
Další názory:
Pod názvem, který asi v životě nezapamatuji, se skrývá jedno z nejzajímavějších alb domácí produkce letošního roku. Morgue Son mě svou novou deskou řádně zaskočili. Kombinaci všemožných metalových žánrů dělá kdekdo, ale jen málo kapel dokáže ono skloubení provést tak elegantně. Sedm skladeb si drží vysokou úroveň bez jediné výjimky, ovšem pokud bych měl jmenovat dvě nejoblíbenější, jistě by šlo o skvělou “Anorganic” a hned následující “Rat Justice and Pestilence”. “Anorganic” ve své první části staví na pomalém tempu a depresivním čistém zpěvu, aby následně okolo poloviny dala vzniknout sice velmi jednoduchému, ovšem jinak naprosto skvělému kytarovému sólu. Kytarový motiv, který ji následně provází až do úplného konce, pak patří mezi ty nesmírně nakažlivé, které vám v hlavě budou znít ještě dlouho po konci skladby. “Rat Justice and Pestilence” následně boduje pomalu houstnoucí atmosférou a nečekaným akustickým závěrem. Obecně lze říci, že pokud Morgue Son umějí něco opravdu precizně, tak jsou to kytary a atmosféra, již budují. To však není zdaleka jediný tahák alba, protože “Impure Speculum Replete with Eeriness” je nejvíce zdařilé jako celek. Doufám, že Morgue Son se svou novinkou uspějí u fanoušků nejen ve své domovině, ale také v zahraničí, protože i mezi tvrdou zahraniční konkurencí obstojí. Zajus
Země: Česká republika Žánr: death metal Datum vydání: 15.6.2012 Label: Pařát Magazine
Tracklist:
01. I’m a Protector
02. Grave of Ideals
03. Subversive of Dreams
04. Murderous Power
05. Come on and Fight
06. Cursed
07. Day for My Suicide
08. Outro
09. Cenotaph [Bolt Thrower cover]
Jihomoravští death metalisté z Veselí nad Moravou, DMC (Death Mosh Core), fungují někdy od roku 1989 a teprve letos, po dlouhých 23 letech, se vytasili se svým regulérním debutovým počinem. Protože jsem o téhle kapele nikdy neslyšel, musel jsem trošku pátrat, ale údajně by za sebou měli mít šest demosnímků, řadu nedůležitých personálních rošád, během kterých se v kapele vystřídalo na dvacet hudebníků, ale i přesto jsou DMC stále zde a co je hlavní, jejich debutové album “Murderous Power”, které jim letos vydal magazín Pařát, zabíjí.
A to doslova, protože texty a vlastně i grafické ztvárnění bookletu, který má na svědomí Jaromír “Deather” Bezruč (jenž mimochodem odvedl slušnou práci), tématicky vycházejí z událostí 2. světové války. Už i samotný obal, na kterém je vyobrazen legendární německý tank Tiger, nastíní, kudy se DMC budou ubírat, protože smrt a válečné běsnění je to, oč tu běží. I přesto, že je celá deska textově protkána stejným tématem, není “Murderous Power” koncepčním albem a není tak jakkoli svazováno, aby náhodou nedošlo k porušení atmosféry případného konceptu. Hudebně se DMC pohybují na poli klasického death metalu americké školy, přestože nikdy nezískali takový věhlas jako Melancholy Pessimism nebo Krabathor. Tady se prostě jede na plný plyn a na ploše pětadvaceti minut se ani na chviličku nesleví z intenzivního hudebního výkladu. Celé album uteče jako voda a člověk vlastně ani nemá čas na oddych a hlavně ani na to, aby se začal nudit.
Úvodní “I’m a Protector”, která album otevírá, je uvedena krátkým intrem ve formě sirény a postupně se přechází v úvodní riff, který se táhne takřka celou skladbou. Všichni hrajou na plné obrátky a musím říct, že jsem byl překvapen výkonem zpěváka Quatchuda, jehož projev je opravdu prvotřídní. A to ve chvílích, kdy předvádí svůj řev či brutální growling. Ve všech svých polohách je pořád správně nasraný. Srozumitelnost a dobrá angličtina tomu jen nasadí korunu, i když je fakt, že od kapely, která působí na scéně takovou dobu, by tohle mělo být samozřejmostí. První z top momentů pro mě přišel ve třetí “Subversive of Dreams” se skvělým úvodním sekaným riffem, který mi připomněl Slayer z alba “Diabolus in Musica”. Ostatně i tihle borci mají v tvorbě DMC své místo, asi nejvíc ve formě disharmonických kytarových sól, při kterých jsem si na dvojici King/Hanneman nejednou vzpomněl. Skladba titulní je další vypalovačkou, jak má být. “Murderous Power” sice začíná dosti odlehčeně, ale hned po pár vteřinách se opět rozpoutá pořádné peklo a chytlavý refrén spolu se šlapavou rytmikou ženou skladbu kupředu a taková ta zdravá agresivní chytlavost z ní jistě učiní jeden z koncertních trháků živých vystoupení kapely.
Druhá půlka na mě působí ještě o trošku brutálněji než ta první, protože trojice skladeb “Come on and Fight”, “Cursed”, a “Day for My Suicide”, kterou odstartuje bombardování obyvatelstva, jsou asi nejtvrdší skladby celé kolekce. Na úplném závěru se nachází instrumentální “Outro”, které jako by bylo soundtrackem k právě ukončené válečné vřavě, a jako bonus na konec si DMC přichystali předělávku “Cenotaph” z dílny legendárních válečníků Bolt Thrower, ke kterým mají Jihomoraváci stylově dost blízko a myslím si, že se této skladby chopili statečně a jejich verze má pořádné koule, přestože trocha vlastní invence by neuškodila.
“Murderous Power” je (na české poměry) prvotřídní death metalové album, za které by se nemuseli stydět ani profláklejší kolegové. Někoho může zklamat kratší stopáž na úrovni EP, avšak já jsem si ji pochvaloval, protože takto je dopad celého alba mnohem intenzivnější. Když pominu fakt, že hudba DMC není žádným objevem dříve nepoznaného, ale do jisté míry spíše sázka na osvědčené postupy, tak na debutu není žádné výrazně hluché místo a má opravdu “vražednou sílu”. Za sebe můžu říct, že jsem byl mile překvapen a určitě si “Murderours Power” zapamatuji.
Další názory:
Myslím, že kolega to vystihnul docela slušně – “Murderous Power” sice není vrchol originality, ale vůbec to nevadí, protože ta deska má prostě takový tah na bránu, že to člověku ke štěstí naprosto stačí. DMC rozhodně nechodí kolem horké kaše, ale jdou rovnou na věc a střílí jeden brutální projektil za druhým. “Murderous Power” se kolem prožene dřív, než se člověk vůbec vzpamatuje, ale právě kraťoučká délka – pouhých 25 minut – je paradoxně jednou z největších předností nahrávky. Nestihne se totiž objevit ani náznak nudy a třeba já osobně mám po konci placky vždycky chuť ji ihned protočit ještě jednou, což by myslím při “standardní” stopáži (dejme tomu tak 45 minut) rozhodně nefungovalo, čili v tomto ohledu jednoznačně plus. Sice netvrdím, že je zrovna tohle deska, kterou bych si nutně potřeboval pouštět každý den, přesto však proti výsledku nemůžu říct křivé slovo, naopak – je to rozhodně povedená věc. Kdo má rád oldschool death metal, rozhodně ho výsledek potěší. H.
Země: Česká republika Žánr: thrash metal Datum vydání: 21.4.2012 Label: Metal Swamp
Tracklist:
01. Down to the Fire
02. Stick to One’s Colours
03. Void in Sight
04. Rise Against
05. Monday Afternoon
06. I Shall Burn
07. Exodic
08. Drama to Farce
09. Mightily Oats
10. No Jesus No Sprite
11. Outro
Za šest let existence si brněnští thrash metalisté Flowerwhile stihli vybudovat solidní fanouškovskou základnu a odehrát každý rok stabilní množství koncertů. K čemu se však až do letošního dubna nedostali, bylo vydání debutového alba. To dostalo název “No Jesus No Sprite” a vyšlo více než čtyři roky po prvním (a do té doby posledním) počinu kapely, pětiskladbovém mini CD “…Just for a While”. Tyto čtyři roky byly pro kapelu ve znamení dvou zásadních jevů. Prvotně šlo a citelné personální změny, po kterých ze zakládající sestavy zbyli jen kytaristé Metalika a Perry. Druhý a v konečném důsledku mnohem zásadnější jev pak bylo hudební dospívání členů, což při porovnání novinky se starším materiálem vyplyne na povrch poměrně rychle.
Nepředbíhejme však zbytečně a řekněme si nejdříve, co od alba, jehož název je, pokud se nemýlím, inspirován oblíbeným nápojem, můžeme očekávat. Thrash metal je totiž jen základní stavební kámen, kterého se kapela pevně drží, ovšem necítí se k němu být jakkoliv připoutána. Směr, kterým Flowerwhile často vyráží, je charakteristický takřka heavy metalovou melodičností a téměř návykovou zpěvností refrénů. To však neznamená, že by Flowerwhile jakkoliv zanedbávali tvrdší aspekty metalu. O pravé thrash metalové sypačky každopádně není na albu nouze.
Asi největším lákadlem desky “No Jesus No Sprite” je skvěle sehrané kytarové duo čítající již zmíněné zakládající členy. Tito dva pánové mají také na starosti zpěv a právě výrazná odlišnost jejich hlasů dodává desce dynamiku a je její další předností. Na necelých čtyřiceti minutách, které vyplňují poměrně krátké tří až čtyř minutové skladby, se toho děje opravdu hodně. Mám na mysli například akustickou mezihru v úvodní skladbě “Down to the Fire”. Tato skladba by byla velmi dobrá sama o sobě, splňuje vše co bych u thrash metalové písně chtěl slyšet. Její úvod je kovově řezavý, refrén naopak melodický a snadno zapamatovatelný a kytarové sólo v druhé polovině je sice krátké, o to však zábavnější. To samotné by stačilo, aby skladba byla povedená, ovšem Flowerwhile si neodpustili již zmíněnou krátkou akustickou mezihru před závěrečným přitvrzením. Takováto drobná zpestření pak najdete v průběhu alba ještě několikrát, a pro mě jsou důkazem skladatelské vyzrálosti kapely. Přestože jako u správné metalové nahrávky je nálada “No Jesus No Sprite” místy poměrně ponurá, najde se také mnoho momentů, které na mě působí velmi pozitivním dojmem. Příkladem může být úvodní riff “Stick to One’s Colours” či refrén “Void in Sight”. Obecně mám dojem, že “No Jesus No Sprite” má na tvářích posluchačů vyvolávat spíše spokojený úsměv než bojovný škleb, což u thrash metalového alba nebývá zvykem.
Že jsou kytary a jejich spolupráce pro album zcela zásadní, jsem již nakousl, jejich provedení mě však stále nepřestává těšit. Vrcholem jsou samozřejmě sóla, z nichž některá jednoduše nemají chybu. Citelnou inspiraci zde vidím v Američanech Trivium, jejichž starší tvorba byla právě na skvělých kytarách postavená. Nemůžu také nepochválit střídání řvavého hlasu Metaliky s čistým zpěvem Perryho. Kapela plně využívá této pěvecké dvojmužnosti, a tak se často dočkáme současného zpěvu obou pánů, či alespoň jejich rychlé střídání a vzájemné doplňování. Co se rytmické sekce týče, zde asi není co řešit. Ichirova baskytara, byť poměrně dobře slyšitelná, zde plní výhradně roli rytmického nástroje, a plní ji skvěle. To samé se dá prohlásit i o bicích bubeníka Martyho, i když ten pár momentů, kdy jeho hra přebírá pozornost, dostane (můj oblíbený nastává při krátkém zvolnění skladby “Exodic”).Abych však jen nechválil, musím ještě zmínit jedno velké trápení, které mi deska alespoň z počátku přinesla. Jde o Perryho čistý zpěv, který jsem dlouho nemohl strávit. Původně jsem situaci chtěl uzavřít s tím, že Perry jednoduše není moc dobrý zpěvák, jenže to by byla velká chyba. Na YouTube snadno můžete nalézt například jím nazpívaný cover “Wither” od Dream Theater či záznamy z živých vystoupení Flowerwhile, a ve všech případech na mě Perry působí naopak naprosto bezchybným a profesionálním dojmem. Proč mi tedy jeho projev na “No Jesus No Sprite” zpočátku vadil, si nedokážu vysvětlit, ovšem opakovaným posloucháním jsem jeho hlas dostal pod kůži natolik, že bych si nyní Flowerwhile s jiným zpěvem naopak nedokázal představit.
Na úplný závěr jsem si schoval dvě skladby, které mě na “No Jesus No Sprite” potěšily asi nejvíc. Jde o písně “Monday Afternoon” a “Mightily Oats”, jež na první pohled vůbec nezapadají do zbytku alba. Obě staví na akustických kytarách a zejména první jmenovaná je díky nim jednoduše skvělá. Albu navíc dodávají další rozmanitost, což z mého pohledu nikdy neuškodí.
Deska dostala slušivý kabátek v podobě povedené kresby na čelní straně obalu a kvalitní zvuk z prověřeného studia Šopa. Hudba samotná je jednoduše velmi dobrá, a tak v závěrečném hodnocení není moc co řešit. Flowerwhile ode mě dostanou velmi solidních 7 bodů, a co je důležitější, velké doporučení pro potenciální posluchače. Česká scéna může přivítat další kapelu, o které v budoucnu jistě ještě uslyšíme.
Pětičlenná parta Iron Army funguje na scéně relativně krátkou dobu. Kapelu založili v roce 2010 bratři Petr a Jarek Kučerovi, kteří se ujali baskytary a kytary. Zanedlouho je doplnili druhý kytarista Lukáš Petřek, za maskou se skrývající bubeník Jimmi a zpěvák Jiří Vinklárek. Na svém kontě mají doposud jedno řadové album “Wheels on the Fire”, jež vzniklo v proslulém bzeneckém studiu Shaark v říjnu roku 2011, a nyní nové promo CD “Silent Hunter”, které se zrodilo ve stejném studiu pod dohledem manažera kapely, Patrika “Daffyho” Nejedlého, a zvukaře Pavla Hlavicy v horkých letních dnech letošního července. Shaark je zárukou kvalitního zvuku a “Silent Hunter” zní na undergroundové poměry dobře, je fakt, že bych si dokázal představit trošku výraznější bicí a ostřejší kytary, ale to je otázka vkusu.
Nemám téměř žádné zkušenosti s debutovým albem, pominu-li něco málo z Bandzone, takže můžu čerpat pouze z aktuálního nosiče, na němž se Iron Army hudebně pohybují na pomezí osmdesátkového heavy metalu s příměsí melodických hard rockových vokálů z počátku let devadesátých. Nebudu chodit kolem horké kaše a hned na úvod vyzradím, že se nejedná o žádnou exhibici dříve nevymyšleného, ale když jsem se oprostil od počáteční nelibosti, kdy mi každá ze skladeb přišla jako mix nápadů, které jsem již mnohokrát slyšel, tak musím uznat, že šestice písní o celkové hrací délce zhruba 20 minut alespoň docela dobře odsýpala, přičemž jasnou zásluhu na tom mají chytlavé, melodické refrény. Téměř všechny skladby se nesou ve svižnějším tempu a dohromady je drží především pěvec Jiří Vinklárek, který dodává Iron Army “vlastní ksicht”, zvlášť vezmeme-li v potaz, že vlivy, kterými se kapela inspirovala, jsou jasně patrné a nijak se jimi netají. Pověstného neduhu anglicky zpívající české skupiny sice Jirka Iron Army zbavit nedokázal, ale upřímně řečeno, jeho angličtina není tak hrozná, jak bych na podobnou kapelu očekával. Ne, že by ostatní členové byli nějaká ořezávátka, ale v rámci stylu, kterým se Iron Army vydali, nikdo nevyčnívá ani nezaostává, takže jako celek působí docela sehraným dojmem.
Jak už jsem zmínil, Iron Army hrají klasický hard ‘n’ heavy staré školy, představte si tedy lepší riffy střídající ty průměrné, samozřejmostí jsou všudypřítomné melodické vyhrávky a sóla, přičemž všechno to pěkně od spoda tvrdí “maidenovská” baskytara. Po celou dobu svému zpěvákovi zdatně sekundují ostatní kumpáni, kteří se starají o sborové, zdvojené vokály a i díky nim působí refrény o něco rozmáchlejším dojmem a skladby živelněji. Šestiskladbový počin odstartuje asi nejsilnější skladba “Silent Hunter”, která jede ve středním tempu a jako otvírák byla zvolena dobře. Za zvuku sirén se postupně přechází od průměrného riffu v dost chytlavý refrén, který jsem si při pozdějších posleších s chutí pobrukoval. Oproti tomu následující “Running Wild” je klasická heavy metalová rychlovka, která je postavena na přímočarém riffu. Zhruba v polovině pak přijde příjemná pasáž, která jako by vypadla z alba Iron Maiden. Pokud by zbylé skladby pokračovaly v duchu prvních dvou, které svou chytlavostí zastíní všechny ostatní, tak bych byl spokojenější, ale to se neděje. Ještě taková “Call for the Rain” je povedenou vypalovačkou, ale zbylé tři skladby, zejména “Lost and Never Founded”, která mě vůbec nezaujala a v rámci desky ji považuji za nejslabší, jako by ztrácely drive, a i když se příjemně poslouchají, takové pecky jako první dvě to nejsou.
Po několika posleších jsem si na “Silent Hunter” zvykl a uznávám, že to není ve svém jádru úplně špatná deska, na nejrůznějších metalových “zábavách” a regionálních festivalech jsem se setkal i s daleko průměrnějšími spolky, a i když si nemyslím, že se Iron Army někdy dokážou vymanit ze škatulky kapely menšího než městského významu, tak tím rozhodně netvrdím, že by nestáli za nic. Každý, kdo má rád melodickou metalovou tvorbu, která svůj vrchol zažila na přelomu 80. a 90. let, může být “Silent Hunter” docela příjemně potěšen. Sám od sebe bych si Iron Army sice nepustil, ale pokud bych si jich všiml na soupisce nějakého místního festivalu, tak se klidně zajdu podívat a kdoví, třeba bych se i dobře pobavil.
