 |
| Země: Německo Žánr: death metal Datum vydání: 29.8.2014 Label: Unundeux / Cargo Records Tracklist: Hodnocení: 4/10 K recenzi poskytl:
|
Pakliže bych měl ve všech recenzích a následně i číselných hodnoceních vycházet z ryze technické stránky, tedy z parametru opírajíího se o instrumentální zručnost aktérů, s trochou nadsázky by se z mých devítek a desítek staly nějaké trojky, potažmo čtyřky. Ne, že by to takhle fungovalo vždycky a třeba takový mistr by se Ihsahn hodně divil, co to tady mektám, ale záměrem bylo naznačit, že mnohem raději než skladatelsky nezvládnuté splácanině dám přednost desce se srdcem, byť technicky zaostávající. A jelikož beru technickou propracovanost při hodnocení desky až za jeden z prostředků vyjádření nápadů, není těžké říct, že přetechnizované věci bez myšlenky se v mém přehrávači neohřejí nadlouho. Vím, že je trochu nefér recenzovanou nahrávku poslat do kopru hned v prvních odstavcích, ale věřte, že mírnější a řekněme diplomatičtější slova bych pro úvod hledal stěží.
Po prvních posleších se nebylo těžké dovtípit toho, že němečtí Phobiatic své milované nástroje evidentně nedrží poprvé v ruce. Z toho tedy plyne, že buď je “Fragments of Flagrancy” je již několikátým zářezem Phobiatic, nebo toho pánové mají dost odehráno v jiných kapelách. Nakonec se obě možnosti ukázaly jako pravdivé. Každý ze členů má nahráno v několika dalších projektech, které se pohybují ve sférách death metalu a především grindcoru, přičemž nejzajímavějším a jediným mně povědomým jménem jsou grindoví Japanische Kampfhörspiele. I z tohoto jsem usoudil, že Phobiatic slouží spíš jako technický ventil od instrumentálně méně náročné muziky praktikované jinde. První dlouhohrající dávka zloby byla prostřednictvím Phobiatic hudebníky vypuštěna před dvěma lety. Fakt to je však opravdu nepodstatný, tudíž tímto naše diskografické povídání hned zkraje utnu. Za “Fragments of Flagrancy” jednoduše nestojí žádní cucáci.
Už jsem to nakousnul výše, slovo ventil k “Fragments of Flagrancy” pasuje jak šité na míru. Celé je to spíš o výbuchu emocí a nasranosti než o nějakém komplexnějším zážitku pro posluchače. Ten většinou odchází poražen drtivým zvukem kovových kytar a jejich vyhrávek. Phobiatic však přichází i s několika klasičtějšími death metalovějšími pasážemi, které však nejsou ničím výjimečné a i na prostoru jedné desky se Němci dokážou opakovat. Vokály tomu moc nenapomáhají. Christian Markwald po celé délce sází na jedinou hlasovou polohu, která sama o sobě není úplně marná, ale sem tam nějaké zpestření by rozhodně neuškodilo.
Ono se to vlastně ze začátku docela příjemně poslouchá a i já proti občasným sólům, které však mají svůj smysl, nic nemám. Jenomže všechny složky jsou natolik intenzivní a přehnané, že je to nakonec docela nuda. Je fakt, že začátek má něco do sebe. Já osobně takovouhle muziku často neposlouchám, takže se mi těch pár prvních skladeb i docela líbí, ale postupem času dostávám pocit nezdravého opakování již použitých nápadů a postupů v sólech a nejraději tak v polovině vypínám. Což vzhledem zdánlivě ideální stopáži přesahující něco málo přes půl hodiny není příliš dobrá vizitka.
Na obhajobu “Fragments of Flagrancy” je třeba říct, že některé pasáže jsou opravdu dobré. Na mysli mám především vysoko položené kytarové vyhrávky, taková minisóla, jež posluchače pokaždé vytrhnou z letargie. Za vypíchnutí stojí třeba úvodní “Bugging Operation” nebo “Suitable Metod”. Jsou to takové světlé výjimky, které však v hromadě nezáživného zanikají. Je tu totiž nezdravé množství momentů, o nichž ani nevím, co si myslet. Jednou to zní až příliš klasicky death metalově a podruhé až zas zbytečně technicky. To se týká především příšerné “Like Pigs in the Dirt”, která je v tomto ohledu naprostým “vrcholem”.
Říkáte si, že jsem mou recenzí pohaněl víceméně celý technický death metal? Věřím, že i tak to vyznít mohlo a subjektivně tuhle muziku úplně nemusím. Když na to však půjdu z druhé strany, počiny letošních Fallujah, potažmo i Animals as Leaders (kteří sice do tech deathového ranku nepatří, ale jejich muzika je technická jako máloco) mě baví natolik, že o nějakém žánrovém mindráčku nemůže být řeč. Phobiatic sice k technickým pasážím přidávají i nemálo z klasičtějšího death metalu, ale v jejich případě zůstává potenciál téhle na papíře zajímavé kombinace nevyužit.
