Historie italských chorobných drtičů Haemophagus by se dala rozdělit na dvě etapy. Zatímco během té první toho kapela mimo jedno demo příliš nestihla a po dvou letech existence přišel v roce 2006 rozpad, tak o rok později se reformovaní Haemophagus ustálili a vydali celkem dvě studiová alba, z nichž to první jménem “Slaves to the Necromancer” vyšlo v roce 2009 a to druhé přišlo na řadu až s příchodem letošního roku a nese název “Atrocious”.
Už při pohledu na obal, případně na tituly obou alb, je zřejmé, že Haomophagus nehrají žádnou veselohru. V textech se to jen hemží mrtvolami, hnilobou a jinými gore nechutnostmi, což já osobně nijak nevyhledávám, ale řvoun Gioele má takovou vyřídilku a hlubokých chropot, že mu místy nelze rozumět a nemít texty v ruce, tak chápu jen úsečné refrény.
Nechutné texty jsou pak doprovázené řemeslnými death metalovými postupy s až grindovým přesahem ve stylu starých Carcass a prvních alb Death. Album je to sice delší (40 minut je relativně dost), ale přesto nemáte pocit, že by jeho poslech odsýpal pomalejším tempem. Většina skladeb na “Atrocious” se vleze pod tři minuty hrací doby a bez výrazných momentů k odpočinku přenese na posluchače tíživou sílu špinavých kytar, hutné rytmiky a mrtvolného growlingu vokalisty Gioleho.
Ačkoli se album většinou nese v rychlejším tempu, tak ony delší skladby, kde se v jednom případě dostanem až za šest minut, jsou zatěžkanější a pomalejší kusy, které nijak nenarušují celkově nepříjemnou atmosféru. Je tomu právě naopak. Vypalovačky jako “Partying at the Grave” a “Swolled nwith Parasites” jsou nesmlouvavé až běda, ale když z repráků zní tíživá “Dismal Apparition” nebo doomově opatrné “From the Sunken Citadel…” a “Surgeon of Immortality (Alfredo Salafia)”, tak dostává “Atrocious” mnohem širší rozměr.
Ve výsledku se jedná o desku vyrovnanou a s vynikající atmosférou, jíž chybí snad jen ty hororové samply a vsuvky, ale jinak je “Atrocious” víc než řemeslně odvedenou prací, již jsem očekával.
S železnou pravidelností a precizností nás floridští řezníci Cannibal Corpse zásobují každé dva až tři roky novou deskou, kterých mají dosud na kontě již třináct. Ta poslední, “A Skleletal Domain”, vyšla letos v září pod hlavičkou Metal Blade Records (ostatně jako i všechna předchozí alba) a nutno podotknout, že jde o velmi šťavnatý a řádně nabroušený zákuseček. Ani po 26leté kariéře to parta kolem Alexe Webstera (baskytara) nehodlá zabalit a dále svým fanouškům káže svůj typický gore/death metal. Což zní možná dost upoceně a nudně, ale kupodivu ani po tolika letech Cannibal Corpse neztrácejí dech a svým neskutečně fenomenálním pojetím žánru se stále drží na pomyslné špici. Kapel, které hrají více než čtvrt století a během svého fungování nenahrály ani jedno špatné album, je jako šafránu.
Když se podíváte do metalové encyklopedie na stránku Cannibal Corpse, zjistíte, že novinka “A Skeletal Domain” vévodí uživatelskému hodnocení a momentálně se drží (společně s “Bloodthirst” z roku 1999) na prvním místě. A myslím si, že zcela zaslouženě. Osobně si nepamatuji, kdy mě za posledních deset let (vyjma “The Wretched Spawn” a “Kill”) Cannibal Corpse tak moc bavili. Tedy, aby nedošlo k nedorozumění – “Kanibalové” hrají vlastně pořád to samé, a pokud se vám to nelíbilo na jakémkoliv libovolném předchozím albu, nebude se vám jejich muzika líbit ani teď. Sice to samé, ale pokaždé trochu jinak, řekl by klasik – a také, že ano. “A Skeletal Domain” disponuje nepřekonatelnou energií a takovým hráčským uměním, jaký u jiných (i o dost mladších) kapel hned tak nenajdete. No, kdo někdy viděl Alexe Webstera hrát živě, musí mi dát za pravdu. Jestli tedy hledáte tu nejkrystaličtější verzi poctivéhu deathu, jste u Cannibal Corpse (jako obvykle) správně.
Ono na první poslech zase o žádné ultra terno nejde. Zní to dobře, třičtvrtěhodinová stopáž pěkně odsýpá a vše je, jak má být. Taková klasika. Od toho druhého už ale začínáte pociťovat lehké mrazení v zádech a po třetím už nepochybujete o tom, že tihle maníci prostě nikdy nezestárnou. Nevím, v čem přesně spočívá kouzlo “A Skeletal Domain”, ale mohu celkem zodpovědně prohlásit, že se opravdu jedná o jedno z nejlepších alb v historii kapely. Jednotlivé songy jsou dobře napsané, ještě lépe zahrané a skvělě odprodukované. Ačkoliv mohou nezkušenému uchu znít zpočátku trochu jednotvárně, není tomu tak. Každá píseň má vlastní identitu a její místo v tracklistu bylo zvoleno s nejvyšší pečlivostí, Cannibal Corpse vlastní. Zní možná až trochu paradoxně, že kapela, jejíž texty pojednávají převážně o vyhřezlých střevech a masturbaci motorovou pilou, je tak moc perfekcionistická a působí dojmem, že by nikdy nevydala jen napůl promyšlenou fošnu. Tak by to mělo být vždycky, i když realita je samozřejmě jiná. Stačí se zaposlouchat do toho obrovského množství průjmových rychlokvašek.
Jak jsem už zmínil o odstavec výše, nejvíce mě na novince dostává ta brutální porce výbušné energie. Té je docíleno hlavně tím, že Cannibal Corpse prostě po těch letech už přesně ví, co a jak zahrát, aby to znělo minimálně nadprůměrně. Vedle Webstera jsou i ostatní členové kapely takoví malí géniové. Co všechno dokážou Rob Barrett a Pat O’Brien vykouzlit na pražcích svých kytar, tomu by jeden občas nebyl schopen uvěřit. Po každém dalším albu Cannibal Corpse si vždycky tak říkám, že v rovině riffování se už snad nedá nic lepšího vymyslet a vždycky jsem potom znovu překvapen. Klobouček. Bicí Paula Mazurkiewicze neurazí a výborně doplňuje kytarové party. Kapitolou samou o sobě je frontman George “Corpsegrinder” Fisher. Nikdy jsem nedokázal úplně pochopit, jak tenhle chlápek dokáže tak strašně rychle a precizně growlovat. Šílenost. Řekl bych, že jsem ani nikdy nenarazil na někoho podobného. Na “A Skeletal Domain”Fisher pěje v nejlepší možné formě a upřímně už si ani nedovedu představit, že by jeho projev na poli extrémní muziky mohl být ještě někde dál.
Myslím, že popisování jednotlivých písniček by bylo jako pumpovat krev do týden staré mrtvoly, takže bych rád vypíchl jen několik nejzajímavějších kousků. Především jde o “Sadistic Embodiment”, která je tak šíleně brutální, až nevíte, na co se soustředit dříve. Tempo? Melodie? Vokál? Text? Vše najednou. Vrcholem je výborný refrén. Hned následující “Kill or Become” (někde kolem klip) vyniká nejvíce cool textem, který jsem od Cannibal Corpse od dob “Kill” slyšel. “Fire up the chainsaw! Hack all their heads off!” Další chuťovky: “The Murderer’s Pact”, “Icepick Lobotomy” (to si snad v reálu ani nechci představovat) nebo “Asphyxiate to Resuscitate”.
Na “A Skeletal Domain” jsem nenašel vůbec nic špatného. V rámci diskografie Cannibal Corpse se jedná o jednu z nejlepších placiček a v rámci death metalové škatulky taktéž. Co si v roce 2014 ještě více přát?
Datum: 23.-24.10.2014 Místo: Plzeň, Pod Kopcem / Plzeň, Parlament Účinkující: Agrypnie, Der Weg einer Freiheit, Freitod, Harakiri for the Sky, Kringa, Panychida, Self-Hatred, Svarta, Taake, Triumphant, Valkyrja
Úvod:
Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen už je tu s námi už řadu let a za tu dobu se vypracoval z lokální akce nevalného významu v událost, která do božkovské hospody Pod Kopcem každoročně přiváží zvučná jména zahraničního i domácího undergroundu a pro fanouška podzemního extrémního metalu platí za jednu z nejvýznamnějších podzimních akci na našem území. Letošní osmý ročník nebyl výjimkou, a i když se pořadatelům ani tentokrát nevyhnuly obtíže s lineupem, Red Raven Phantoms of Pilsen vol. 8, jak zní oficiální název festivalu, proběhl podle plánu v předposledním říjnovém týdnu.
Po loňské premiéře pořadatelé i letos sáhli po možnosti rozšířit dvoudenní festival o warm-up party. Ta ovšem proti předchozímu ročníku doznala hned dvou zásadních změn. První se týká lineupu a tam, kde loni hrály až na jednu výjimku (Stagewar) české a až na jednu výjimku (Mortifilia) thrashové kapely, se tentokrát představila německy mluvící sestava operující převážně v melancholických a atmosférických odvětvích black metalu s jednou doomovou výjimkou v podobě plzeňských Self-Hatred, pro které to byl první koncert vůbec.
Druhá a v konečném důsledku řádově důležitější změna se dotkla místa konání. Tím se pro letošek stal klub Parlament a musím se přiznat, že mě to nijak nepotěšilo – spíš naopak. Parlament je totiž podnik značně stísněný a představa, že se v jeho prostorách bude mačkat více než 50 lidí, mě poměrně děsila. Veškerým obavám navzdory jsem se ale do Parlamentu přeci jen vypravil, neboť soupiska kapel ve složení Freitod, Agrypnie, Harakiri for the Sky a Self-Hatred byla zkrátka hodně pádným argumentem.
Warm-up party:
První přišli na řadu Němci Freitod. Kapelu jsem sice do té doby znal jen podle jména, nicméně letmý průzkum ji zařadil na seznam toho, co by se mi ze soupisky letošních Phantoms of Pilsen mělo strefit do vkusu. A špatné to věru nebylo. Trojice muzikantů (basáka Freitod někde zapomněli) se jala produkovat zamyšlený a depresivním odnožím ne úplně vzdálený black metal a bylo zřejmé, že hudba je to rozhodně na úrovni a má co říct. Navzdory tomu, že mi podobně laděná muzika vyloženě sedí, mě ale Freitod svým výkonem vlastně vůbec neoslnili. Jak už jsem napsal, špatné to nebylo a některé momenty byly vyloženě skvělé, celkový dojem z vystoupení mi však dost srážely dvě věci. Zaprvé to byl čistý zpěv Gerda Eisenlauera, který mi zkrátka neseděl, a místy to dělalo dojem, že to vyloženě nesedí ani Gerdovi. A pak za to může skutečnost, že se Freitod jaksi nepodařilo vtáhnout mě do děje a až na pár výjimek jsem v tom tak důležitou atmosféru hledal marně. Celkový dojem z tohoto koncertu jsem si tedy zákonitě odnesl poměrně nevalný, nicméně jestli to nebylo naposledy, co jsem Freitod viděl, určitě jim dám ještě šanci. Podle člověka, který jejich hudbu zná, to totiž bylo skvělé, takže je klidně možné, že byla chyba na mém přijímači.
V případě Agrypnie jsem měl na rozdíl od Freitod už velmi přesnou představu, čeho je tahle sebranka schopná, a po pátém ročníku Phantoms of Pilsen, kdy mě Agrypnie totálně uzemnila, jsem od nich nečekal nic menšího než další skvělé vystoupení. Právě Agrypnie však ze všech vystupujících kapel dojeli na umístění warm-up party do Parlamentu asi nejvíce. Šestice muzikantů se totiž na titěrné pódium opravdu nevešla, zpěvák a jeden z kytaristů museli mezi lidi a celé to působilo děsně stísněným, nepohodlným a improvizovaným dojmem, což je vzhledem k charakteru tvorby Agrypnie (velmi stručně řečeno atmosférický black metal s ohromným vnitřním prostorem) poměrně fatální nedostatek. Aby toho nebylo málo, Agrypnie si vyžrala také technické problémy v podobě stávkujícího mikrofonu a jedné z kytar, a jakkoli to nelze kapele klást za vinu, celkovému dojmu to také moc nepřidalo. Ano, vysoká kvalita studiových nahrávek samozřejmě znát byla a několik pasáží bylo vyloženě skvostných, ale na opravdu plnohodnotný zažitek jich bylo poněkud málo a Agrypnie – jakkoli byli mým suverénně největším tahákem warm-up party, ne-li rovnou celého festivalu – laťku nastavenou svým vlastním tři roky starým famózním výkonem přes veškerou snahu neohrozila ani náznakem.
Mladí Rakušané Harakiri for the Sky, kteří se v Plzni zastavili v rámci společného turné s Agrypnie, mají na kontě relativně čerstvou a povedenou druhou desku “Aokigahara”, platí za velmi slibné naděje (post-)black metalového žánru a stejně tak jsem do jejich plzeňské premiéry vkládal naděje i já. Zpočátku to ale na žádnou bombu nevypadalo ani v tomto případě. To, že zvukovka přešla v regulérní vystoupení, šlo poznat vlastně jen díky světlům, protože zpěvák stojící mezi lidmi z mně neznámého důvodu nepovažoval za nutné otočit se čelem k publiku a odzpíval tak snad polovinu setu. Navíc se ani Harakiri for the Sky nevyhnuly technické problémy a utržená struna a následná vynucená pauza někdy po druhé skladbě navázaly na trampoty kolegů z Agrypnie. Když si ale odmyslím tyhle dvě věci, Harakiri for the Sky nakonec opravdu odvedli dobré vystoupení. Jejich přiměřeně svižná a zajímavými melodiemi naplněná muzika zafungovala více než obstojně a dokonce se dostavila i tolik kýžená atmosféra, takže jsem mohl toho večera vůbec poprvé s čistým svědomím prohlásit, že jsem se bavil celou dobu a bez větších výkyvů.
Plzeňští Self-Hatred, v jejichž sestavě se sešli lidé z kapel jako Et Moriemur, Stollice, Dissolving of Prodigy a dalších dostali možnost odehrát v rámci warm-up party Phantoms of Pilsen svůj vůbec první koncert a já bych zde hrozně rád napsal, že se jim povedl na výbornou, neboť přesně takový dojem jsem si odnesl z těch několika jeho částí, kterým jsem věnoval pozornost. Bohužel to ale napsat nemůžu, protože jsem – hanba mi – dal přednost raději bujaré zábavě se starými i novými přáteli a Self-Hatred k tomu fungovali jako jakýsi doprovod. Je ale pravda, že to málo, co jsem opravdu vědomě sledoval, se mi líbilo, a to tak že hodně. Dokonce se mi to líbilo tak moc, že to stačilo k tomu, abych Self-Hatred zařadil spolu s Harakiri for the Sky na pomyslné společné první místo mého osobního žebříčku. O tom, že to asi není úvaha úplně z cesty, svědčí i fakt, že si Self-Hatred vysloužili opravdu parádní odezvu, takže až se naše cesty zase někdy zkříží (a já doufám, že to nebude trvat dlouho), slibuji, že se k tomu postavím zodpovědněji než tentokrát. Už takhle mě totiž Self-Hatred více než navnadili…
Jak lze z textu asi vytušit, můj celkový dojem ze čtvrteční warm-up party je mírně rozporuplný. Na jednu stranu to určitě nebylo špatné a třeba Harakiri for the Sky a (asi i) Self-Hatred se postarali o dost vydařený hudební zážitek. Na druhou stranu pro mě ale tento večer zůstal dost za očekáváním, a to zejména kvůli setu Agrypnie, od něhož jsem si sliboval opravdu hodně. Vesměs se tak potvrdily obavy, které jsem choval k místu konání – nevelký prostor pro muzikanty moc dobroty neudělal (v případě Agrypnie to bylo asi nejzásadnější negativum), vzhledem k početné návštěvě bylo dost narváno i mimo pódium a zkuste se v úzkých prostorách vyhýbat s muzikanty tahajícími nástroje a další vybavení… Odtud tedy pramení jisté rozčarování, které jsem si z warm-up party odnesl. Celou instituci zahřívacího večírku tím však v žádném případě nechci odsuzovat, a pokud se v jeho rámci příště představí zajímavá sestava v odpovídajícím prostoru, rád svou účast zopakuji.
Pátek:
Pátek přinesl probuzení do chladného a zamračeného počasí, ale také první regulérní festivalový den, a tak když bylo učiněno zadost nezbytnostem, jako je oběd a další, nic nebránilo tomu konečně se dostavit na Božkov. Příjezd na místo byl načasován prakticky přesně na začátek produkce, takže když jsem vkročil do sálu, na pódiu se už rozjíždělo první vystoupení dne. Úlohu otevřít páteční program dostali za úkol Rakušané Svarta, a ačkoli mě ukázka jejich tvorby, kterou jsem si nedopatřením pustil pár dní předem, diplomaticky řečeno nepřesvědčila o kvalitách téhle kapely, naživo to byla poněkud jiná káva. Svarta se vytasila s black metalem nepatrně depresivního charakteru a za doprovodu dvou plápolajících předmětů (co přesně to bylo, to se mě vážně neptejte, protože to nevím) na pódiu předvedli nečekaně sympatické vystoupení. Hudba relativně bohatá na kytarové melodie se ukázala být dost příjemnou kulisou, výkon muzikantů jí nezůstal nic dlužen a navíc se dostavila i atmosféra, takže když bych to měl nějak shrnout, takhle povedené uvedení do děje jsem opravdu nečekal a plně mě uspokojilo.
Na adresu smečky jménem Kringa jsem předem slyšel samou chválu, takže jsem byl zákonitě zvědavý co tihle rakouští mladíci předvedou. A jestli jsem o vystoupení Svarta napsal, že bylo nečekaně sympatické, tak v případě Kringa už šlo o jednoznačně výborný výkon. Samotná muzika, v níž se potkávala lehká psychedelie s těžkým okultismem, black metalovou agresí a takřka rock’n’rollovým odpichem, byla vynikající a dokonale uvěřitelná, ale Kringa to navíc podpořila důstojnými pódiovými proprietami (několikero svíček, bizoní lebka se svítícíma očima a výrazně aromatické kadidlo nebo nějaká jeho obdoba), neustále houstnoucím závojem umělého kouře a naprosto parádním nasazením, což mělo jednoznačný výsledek – výtečnou atmosféru a skvělý zážitek, což je na kapelu, která má na kontě akorát jedno EP a pár demáčů zatraceně dobrý výsledek! Pro mě první a rovnou docela velký objev, který mi letošní Phantoms of Pilsen přichystal.
Po loňské přestávce se na božkovské pódium vrátila i pořadatelská Panychida, přičemž pánům připadla v pátečním programu třetí pozice. S vynikající deskou na kontě a evropským turné v zádech se Panychidě před domácím publikem evidentně chtělo udělat co nejlepší dojem a já nemám sebemenší důvod tvrdit, že se to nepodařilo, protože výkon to byl opravdu příkladný. Nasazení, s jakým pánové svůj set odehráli, nesnese výtky, všichni do toho šli evidentně na sto procent a zejména frontman Vlčák ze sebe vydal snad ještě víc než před měsícem v Praze. V setlistu dostala nejvíce prostoru samozřejmě aktuální fošna “Grief for an Idol”, stranou ale nezůstal ani debut “Paganized”, EP “Woodland Journey” nebo druhá deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”, z níž zazněla především fenomenální titulka, a stejně jako posledně i tentokrát v živém provedení naprosto zabíjela. Opravdovou třešničku ale Panychida přichystala v podobě skladby “Minnestund”, během níž si na pódium přišel zahostovat V’gandr (Helheim, živá sestava Taake), který skladbu otextoval a ve studiové podobě také nazpíval. Jako zpestření to bylo velmi příjemné a už tak výtečné vystoupení to jen podtrhlo. Co naplat, Panychida je evidentně ve formě a na Phantoms of Pilsen se to jedině potvrdilo.
Kdyby mě před začátkem festivalu napadlo se alespoň letmo informovat o vystupujících kapelách a nenechávat všechno jako obvykle až na osobní zkušenost, v případě dalších Rakušanů Triumphant bych podle jména a obálky jediné desky asi učinil předběžný závěr v tom smyslu, že to bude nějaký solidní black metal. Zvuky linoucí se na zahradu božkovské hospody, které Triumphant vyluzovali během zvučení a později i během vystoupení, mě ale přiměly raději setrvat nad konzumací pizzy a dvanáctky Herolda, protože to zkrátka znělo jako mix poněkud retardované variace Iron Maiden, kovadliny na koulích a nezbytného thrash/blackového koření. Když ale došlo pivo a pizzu už jsem nemohl ani vidět, nakonec jsem se na pár okamžiků do sálu podíval, abych z něj zase hodně rychle vypadnul, protože kožené outfity muzikantů ozdobené tunami kovových serepetiček (maně jsem si vzpomenul na ohozy kultovních Nifelheim) a další drobnosti jako rozpatlané painty a podobně mě zkrátka a jednoduše vyděsily natolik, že jsem neměl sebemenší chuť tuhle parodii pozorovat z bližší než bezpečné vzdálenosti. Oukej, tohle asi ode mě není úplně fér, protože jsem Triumphant nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, abych je mohl verbálně poslat bez pardonu do kytek, a uznávám, že pokud v tom byla nadsázka (sice asi tak tuna nadsázky, ale víte, jak to myslím), tak to nakonec mohla být docela dobrá prdel, protože když samotné muzice nestála v cestě zeď, neznělo to úplně marně. Přesto mě ale nijak zvlášť nemrzí, že jsem si tohle vystoupení odpustil.
Po ujetém intermezzu pátečního programu v režii Triumphant se ale vše vrátilo do výsostně seriózních kolejích, když štafetu převzali Der Weg einer Freiheit dorazivší zpoza západních hranic naší republiky. Právě tihle Němci patřili mezi kapely, jejichž jména na soupisce mi sice nebyla neznámá, samotná hudba se mi doposud vyhýbala, ale přesto jsem měl jakési matné tušení, že by se mi to mohlo strefit do noty, a právě jim se to podařilo rozhodně lépe než předchozí večer jejich krajanům Freitod. Jestli bych měl vystoupení Der Weg einer Freiheit popsat jedním slovem, pak to bude určitě “intenzivní”. Právě zběsilý a intenzivní black metalový příval, na němž měli hlavní podíl zejména zpěvák s bubeníkem (výkon obou pánů nelze označit jinak než jako strhující) je ale suverénně nejvýraznějším a chtělo by se říct až jediným dojmem, který mi utkvěl v paměti. Ačkoli totiž byla muzika Der Weg einer Freiheit navzdory dost vysoké hlasitosti pořád ještě čitelná, nějak si z toho moc nepamatuji – a to prosím na vině výjimečně není alkohol. Co si ale pamatuji velmi přesně, to byla spokojenost a odhodlání k detailnějšímu průzkumu tvorby Der Weg Einer Freiheit, což mluví velmi jasnou řečí – vystoupení to bylo v každém případě povedené.
Jak se čas přiblížil desáté večerní, pomalu přišla řada na první ligu. Úlohu předposlední páteční kapely dostali švédští black metaloví ďáblové Valkyrja, na které jsem se poměrně těšil, neboť už na našem předchozím setkání mě příjemně překvapili, a tentokrát už jsem na ně byl relativně připravený. A Valkyrja odvedla zatraceně dobrý výkon, o tom není sporu. Mělo to grády, bylo to dokonale uvěřitelné, tah na bránu takřka hmatatelný… To vystoupení jsem si vážně užíval, ale bohužel to nemělo trvat věčně, spíš relativně krátce. Stačilo totiž jen pár skladeb a musel jsem sál opustit, protože hlasitost, která už u Der Weg einer Freiheit atakovala meze přijatelnosti, tentokrát vystřelila tak vysoko, že mě začala regulérně bolet hlava a píchat v uších. V žádném případě není pravda, že bych svou životosprávu nějak zvlášť hrotil, ale uši mám opravdu jen jedny, navíc už takhle dost jeté, takže jsem dal raději přednost zachování zbytků zdraví na úkor výtečného vystoupení, který Valkyrja zcela bez debat předváděli. Snad to někdy příště nebude takový masakr, protože zrovna tohle opáčko ochotně podstoupím.
Ačkoli má Valkyrja v black metalovém undergroundu solidní jméno, asi nejde hovořit o kultovní kapele. Případ norských Taake je ale přesně opačný, a tak není divu, že mnohými vyloženě uctívaná sebranka v čele s maniakem Hoestem ukořistila post headlinera prvního festivalového dne. Poněkud ležérní přístup kapely k časovému harmonogramu zapříčinil asi dvacetiminutové zpoždění, ale natěšené fanoušky to evidentně z míry nijak zvlášť nevyvedlo, a když už Taake konečně nakráčeli na pódium, přivítali je vpravdě královsky. A Taake – jako by chtěli dohnat zpoždění – spustili bez keců a prali to do lidí celou hodinu, kterou měli k dispozici. Jelikož jsem se k Taake na svém have-to-listen seznamu zatím nepropracoval, jejich show jsem sledoval spíše ze zvědavosti respektive reportérské povinnosti. Jakkoli jsem ale hudbou Taake nepolíben, musím uznat, že to byl od samého začátku nářez jak se patří. Hlasitost naštěstí klesla do přijatelných hodnot a čitelnost jednotlivých nástrojů byla rovněž příkladná, takže nebyl sebemenší problém si vystoupení náležitě užívat – a že bylo o co stát!
Muzikanti okolo Hoesta se činili opravdu skvěle, ale proti samotnému principálovi to bylo pořád jen takové křoví, protože právě Hoest byl zcela jednoznačně mužem číslo jedna. Jednak mě uzemnil mocným vokálem, který mrazil do morku kostí, a zadruhé na něj byla opravdu náramná podívaná. V plášti s širokou kapucí a podšívkou z norské vlajky vypadal nesmírně působivě, jedinečný corpsepaint jeho vysloveně démonickou vizáž ještě násobil, a když k tomu přidal ještě – nechce se mi říkat choreografii – pohybové výrazivo, už si opravdu nebylo na co stěžovat, takže zatímco Taake prali do lidí jednu dávku norského zla za druhou, Hoest celé představení vedle vokálního inferna rovněž působivě dirigoval a lidé mu to naprosto žrali. Na celém koncertu jsem tak našel jediná dvě smítka. Prvním byl incident, ve kterém figuroval jeden z fanoušků, více jak metrákový člen crew Taake, Hoest a lahev šampaňského, přičemž tihle čtyři činitelé se z mně neznámých důvodů jaksi potkali, což vyústilo v eskortování dotyčného fandy mimo sál. Smítko číslo dvě pak spatřuji v možná trochu zbytečně natahovaném závěru, dva přídavky bych si snad i odpustil. Je ale fakt, že jsem byl už fakt hodně unavený, takže to možná bylo jen mnou. Na vynikajícím výkonu, jaký Taake odvedli, to ovšem nemění zhola nic a já mohu s klidem prohlásit, že se páteční program zakončil v opravdu velkém stylu – přesně jak se sluší na jméno velikosti Taake.
Ichor je hned na první pohled kapela, která nehodlá nic podcenit a naopak se snaží mít pokud možno vše dotaženo na maximální úroveň. Je to poznat už jen z toho, že skupina šla svou placku “Depths” (a nejen tu – týká se to i předchozího zářezu “Benthic Horizon” z roku 2010) natáčet do známého studia Hertz v Polsku, kde nahrávají i takoví bouráci jako Behemoth, Vader nebo Decapitated. Obálku si pak nenechali nakreslit od nikoho menšího než legendárního Pära Olofssona. Už jen z toho je jasné, že Ichor své tvorbě asi věří a ambice jim zrovna nechybí.
Už jen z toho, že Ichor oslovili Olofssona, který je i přes občasné zásahy do jiných žánrů spjatý především s death metalovou scénou, se dá odhadnout, že Němci budou drtit death metal – a opravdu tomu tak je. Ichor však mají hodně daleko k nějakému oldschoolu, jejich přístup je totiž ve skutečnosti přesně opačný. “Depths” je placka plná technického moderního death metalu, který se díky tomu, že se kapela nebojí ani breakdownů a podobných laskomin, místy přelévá až k deathcoru.
Je ovšem dobré, že Ichor se nespoléhají jen na takovou to nasranou technickou jízdu, jaká byla extrémně populární ještě tak pět roků zpátky. Technické finesy jsou samozřejmé, o tom se nemá cenu ani bavit; že se tu a tam zjeví nějaké ty výrazné melodie jako třeba v “Desire of the Depth”, je sice příjemné, ale taktéž to nijak zvlášť nepřekvapí. Je ovšem pěkné, že Ichor dokázali na placku dodat i nějakou tu death metalovou chorobnost, především v riffech se to občas objeví, což se překvapivě s modernějším laděním nijak nebije. Jsou ovšem i momenty, kdy třeba vykoukne vliv výše zmiňovaných Behemoth, jak je to slyšet třeba v songu “Ra’iroa”.
Na jednu stranu Ichor nepředvádějí žádný zázrak, ale na druhou stranu je “Depths” opravdu našlapané, uhání kupředu jak zběsilé, příliš nenudí, věnuje se atraktivnímu tématu Lovecraftova světa, nikým se neinspiruje tak okatě, aby šlo mluvit o vykrádání, a z kapely obecně čiší suverenita. Výsledkem je tedy povedená placka.
Tak nějak mi připadá, že jakmile poslední dobou recenzuji death metal ze staré školy, pokaždé kafrám, že je to jenom průměr a že jsem něco podobného slyšel už tolikrát, že to znovu poslouchat nepotřebuji. Což o to, ono toho průměru statisticky opravdu nejvíce je (od toho se tomu ostatně říká průměr), takže by na tom vlastně nemělo být nic divného, nicméně jsem něco podobného za poslední měsíce psal tolikrát, že by leckoho mohla napadnout dotěrná otázka, jestli vůbec existuje nějaký oldschool death metal, který by se mi líbil, a jestli ano, tak sakra jaký. A zcela upřímně říkám, že by to vůbec nebyla špatná otázka. Mám však na ni docela jednoznačnou odpověď – “Venture”.
Arvika je čtrnáctitisícové město kdesi v (asi středním) Švédsku. A právě zde v roce 2007 vznikla death metalová smečka se vcelku prostým názvem Stench. Na první pohled tato trojice nijak nevybočuje z dlouhé a početné řady death metalových sebranek švédské školy, protože i je zdobí charakteristický severský chrastivý sound, jak jej kdysi dávno definovaly kapely jako Entombed nebo Treblinka. S nějakou historií se pro dnešek zdržovat nebudeme, protože se mi zrovna teď nechce (není nad upřímnost!) – to hlavní totiž je, že Stench v září vydali svou druhou dlouhohrající placku “Venture” a že je to pekelný nářez.
Jak již bylo řečeno, na první poslech Stench nijak zvlášť nevybočují z dávno nastoleného standardu severského death metalu staré školy. Akorát je prostě ta muzika v jejich podání totálně kulervoucí. Nic víc, ale ani nic míň. Ano, až takhle jednoduché to je. Je pravda, že to říkám trochu zjednodušeně, jelikož ve skutečnosti je muzika Stench vážně zajímavá, což si s oním oldschoolovým vyzněním nijak neprotiřečí, ale ta hlavní síla “Venture” stále spočívá v tom, že nemá problém vás smést, i když jste třeba podobně laděných desek slyšeli tuny.
Na jakých frontách tedy Stench bodují? Předně je vážně skvělé, že se nejedná jen o prachsprostou nudnou hoblovačku, kde do toho kapela řeže hlava nehlava, aniž by se obtěžovala s nějakými pořádnými nápady. Poslední dobou se mi zdá, že spousta skupin došla k přesvědčení, že k dobrému death metalu stačí drhnout primitivní špinavé riffy bez jakékoliv změny, což jak se ukazuje není pravda. Nechci to samozřejmě přehánět a tvrdit, že jsou Stench nějací mesiáši, kteří spasí celý žánr, ale i přesto “Venture” jasně ukazuje, kudy vede cesta ze zdánlivě slepé uličky. Deska je sice pořád obhroublý death metal a nic jiného, ale to Švédům nijak nebrání v tom, aby do muziky přidali také výtečné melodie, skvělé vyhrávky, zábavné přechody, změny tempa nebo vyloženě atmosférické pasáže… ono obecně by šlo bez problémů říct, že “Venture” atmosféru určitě nepostrádá. A je pěkně hnusná, špinavá a chorobná, jak se na správný death metal sluší a patří.
Další výtečnou věcí na “Venture” je to, že žádný song na albu není slabý. Ono to zní jako největší recenzentské klišé, když se pisálek nechce zdržovat vyjmenováváním dobrých songů, nicméně v tomto případě to tak vážně je. Co skladba, to nefalšovaná pumelice do tlamy – a platí to o všech sedmi. Je úplně jedno, jestli vezmete třeba úvodní vypalovačku “Archways” s hororovým rozjezdem a dojezdem a se řvavým sólem, výtečnou “Small Death” s excelentním prostředkem, devítiminutovou “Celebration”, která sice nijak nevybočí z nastolené linie, ale ani tak svou délkou nenudí, nebo třeba parádně vystavěnou a gradovanou instrumentálku “Way”, ve všech případech bude co poslouchat. A že jsem tři kusy nezmínil? Nebojte se, “The Vast”, “Road” i titulní “Venture” jsou také pecky se spoustou povedených momentů – ostatně, přesvědčte se sami ve videu, jak je “Road” skvělý track.
Pohledem z dálky není “Venture” úplně složitá deska. Jenže když se do ní člověk zaposlouchá, zjistí, že není ani jednoduchá, ale že je v jádru vlastně promyšlená, členitá a zajímavá, aniž by ztrácela onen pověstný feeling staré školy. To vše v součtu dává muziku, v jejíž společnosti těch 38 minut uteče jako voda. Na rovinu říkám, že jsem tak nějak nečekal, že by Stench nahráli nějakou blbost, ale v to, že mě “Venture” bude bavit takovýmhle způsobem, jsem ani nedoufal. A vzhledem k tomu, že jsem toho death metalu letos slyšel opravdu hodně a jen málokterý mě oslovil takovým způsobem, jako se to povedlo právě těmto Švédům, tak si myslím, že si můžu s klidným srdcem dovolit další recenzentské klišé v podobě prohlášení, že “Venture” patří mezi horké favority na album roku svého žánru.
Datum: 22.10.2014 Místo: Praha, Exit-Us Účinkující: Belligerence, Let Them Burn, Magenta Harvest
Když jsem si zkraje letošního roku vzal na recenzi debutovou desku “Volatile Waters” od finské death metalové party Magenta Harvest, nakonec jsem za to byl vděčný. Z “Volatile Waters” se totiž vyklubal nesmírně sympatický a zábavný počin, jehož poslech jsem si náramně užíval, a už tehdy mně vrtalo hlavou, jak tento materiál může fungovat živě. Když tedy Magenta Harvest oznámili termíny svého prvního evropského turné, mezi nimiž se Praha skvěla na prvním místě, nebylo to věru těžké rozhodování. A když vyšlo najevo, že tenhle koncert s náramným potenciálem vyjde člověka na mrzkou stovku, do kopru šly i poslední zbytky pochybností.
Magenta Harvest měli toho večera doprovodit jednak ostřílení mazáci Belligerence a druhak mně zcela neznámá pražská sebranka Let Them Burn, kterou však pořadatel uvedl způsobem, který napovídal, že by mohlo jít o zajímavou muziku, takže o kvalitu hudební produkce se nebylo třeba strachovat. Pro takovou sestavu se navíc prostory libeňského Exit-Usu jevily jako zcela adekvátní, a když se navíc na Facebookové události koncertu objevil přesný rozpis hracích časů i hodina otevření klubu (sláva, konečně se to i v našich končinách začíná stávat standardem!), říkal jsem si, že lepší předpoklady k povedené akci si snad ani nejde přát.
Ten optimismus ovšem nabral znatelných trhlin někdy ve tři čtvrtě na devět, kdy se podle vítaného rozvrhu mělo už dávno hrát, ale místo toho teprve zvučili Let Them Burn, a mně nezbývalo než cucat jedno pivo za druhým, chroupat brambůrky (příště bych prosil aspoň ty párky, když už jsou v nabídce) a úporně se nudit, protože do Exit-Usu jaksi nedorazil nikdo, s kým by šlo té nudě vzdorovat déle než pár zdvořilostních frází. Středa je na undergroundové akce asi moc velký mainstream…
Těsně před devátou se ale konečně začalo hrát. Večer otevřeli Let Them Burn, a protože jsem o nich do té doby neslyšel vůbec nic, byl jsem poměrně zvědavý, co pánové na pódiu vymyslí. A ačkoli to nebyl žádný vyložený zázrak, rozhodně se to dalo poslouchat. Muzika Let Them Burn se pohybovala někde v hájemství moderně pojatého death metalu s občasnými výjezdy do v podstatě čistokrevného thrashe, ale ať to bylo co to bylo, důležité je, že to nebylo vůbec špatné a i provedení stálo za to. Let The Burn totiž působili dost sebejistě, sehraně a to vystoupení jsem jim zkrátka věřil každým coulem. Když jejich set skončil, sice jsem netruchlil a trvat to déle, tak bych se asi trochu nudil, ale úlohu otvíráku večera Let Them Burn zastali více než důstojně.
Setlist Magenta Harvest:
01. End and No Remebrance
02. Limbo in Rime
03. Volatile Waters
04. Spawn of Neglect
05. One Walks Down
06. Interrupted Fleshwork
07. Spiteful Beings to Earth Were Bound
08. A Symposium of Frost
09. The Carrion of Men
10. Apparition of Ending
Od v pořadí druhých Belligerence jsem si toho sliboval poměrně dost, protože i když jsem od nich v minulosti neslyšel ani notu, rozhodně jde o vyhranou kapelu, u které nějaká amatéřina moc nepadá v úvahu. A Belligerence v tomto ohledu nezklamali. Jejich moderně pojatý extrémní metal (nechtějte po mně nic bližšího, zkrátka nebyla nálada o tom, co hraje, nějak extra přemýšlet) byl technicky i kompozičně vyzrálý, zkušenost z toho táhla na sto honů a o poslouchatelnosti je tedy absolutně bezpředmětné diskutovat. Tématem k diskuzi však alespoň pro mě byl pódiový výkon kapely. Že se kytarista co do pohybu moc nepřetrhnul, to by mi ani tak nevadilo, ale trochu horší to bylo u zpěvačky Appii, od které jsem tedy čekal poněkud živější komunikaci s publikem, než jakou předvedla. Určitě se tu nechci po nikom vozit, ale dovedl bych si představit rozhodně větší show než pár průpovídek mezi skladbami a jinak v podstatě statický výkon. Jinak ale Belligerence vesměs potěšili a našemu dalšímu setkání se v žádném případě nebudu vyhýbat.
Vzhledem k tomu, že Magenta Harvest měli nazvučeno už před začátkem celého koncertu, poslední přestávka večera se omezila na čas potřebný k přestavění pódia a několika málo korekcím a hrát se začalo relativně brzy. A jakkoli obě předskakující kapely zanechaly dobrý dojem, Magenta Harvest, kteří do té doby vesele zevlovali mezi lidmi, od prvních tónů svého setu jasně ukázali, kdo je hlavní hvězdou večera. Bez nějakých průtahů nebo dramatických pauz se pustili do díla a byl to nářez jako kráva. Jak už to tak bývá, proti studiové podobě měly skladby (“Volatile Waters” zazněla v celé délce) o poznání průbojnější a živější charakter a vzhledem k tomu, že muzika Magenta Harvest už na desce dovede do rytmu rozkomíhat nejednu hlavu, živě se tento chvályhodný efekt jedině znásobil a pod pódiem to podle toho také vypadalo. I když se tam totiž pochybovalo sotva 30 lidí (včetně kapel), všichni přítomní se bavili opravdu náramně, kotlilo se, tleskalo se, skandovalo se a v samém závěru se dokonce objevilo několik plavců.
Je poměrně paradoxní, že k tomu, aby si Magenta Harvest lidi získali takovým způsobem, jako se jim to povedlo, nebylo zapotřebí ničeho zvláštního. Pánově prostě hráli a ono to bohatě stačilo. Je ovšem pravda, že asi poměrně velkou zásluhu na tom má zpěvák Matthias Lillmåns (ano, ten samý, co si říká Vreth a chroptí v řadách Finntroll), protože i když se projevoval celkem úsporně, bylo to veskrze efektivní a navíc je to ohromný sympaťák, takže dirigovat publikum mu nedělalo sebemenší problém. Krom toho nenechal nikoho na pochybách, že jde o velice schopného vokalistu, a vedle zničujícího growlu ukázkově vysekl i špinavě melodické party, které se na “Volatile Waters” místy vyskytují.
Magenta Harvest hráli relativně dlouho, ale i když přehráli úplně celý debut, za celou tu dobu nebylo po jakékoli nudě ani památky. Když pak s omluvou, že víc toho opravdu neumějí, vyklidili pódium, zůstal po nich jen skvělý dojem z naprosto parádního koncertu. Ještě dlouho poté, co se dohrálo, pak pánové ochotně debatovali s fanoušky, pózovali na fotografie a obecně se oddávali spokojenosti, která byla zcela zřetelně oboustranná. A aby taky ne, když se navzdory nepříliš velké návštěvě lidem podařilo v Exit-Usu vytvořit parádní atmosféru, díky níž se vůbec první vystoupení Magenta Harvest za hranicemi Finska vydařilo asi nejlépe, jak mohlo.
I přes hodinovou sekeru tedy pražská zastávka Volatile European Waters Tour nakonec vyšla snad v každém ohledu. Návštěva jakž takž obstojná, zvuk bez větších výhrad, předkapely příjemné a Magenta Harvest naprosto skvělí, což je solidní bilance i obecně, ale vzhledem k okolnostem (termín uprostřed týdne, vstupné z říše snů) to znamená opravdu vydařenou akci a já ani náznakem nelituji, že jsem se jí zúčastnil. Na shledanou příště!
Vždycky je příjemné po spoustě death metalového průměru zase jednou narazit na kapelu, která jde na ten žánr trošku jinak a vlastně ani není moc průměrná. A to i navzdory faktu, že by si to člověk možná na první pohled ani netipnul. Považte sami, jestli byste čekali nějaké zázraky, kdybych vám řekl, že Winter Gate pocházejí z Indie a “disIllumination” je jejich debutovým minialbem (původně vydaným před dvěma lety, letos v srpnu reedice). Já se zcela upřímně přiznám, že bych tedy nějaký majstrštyk neočekával – a přesto ta muzika není vůbec špatná.
“Beyond the Light” je pouze klavírním intrem, které je sice docela pěkné a zábavné, ale pořád jen intro, jež toho o náplni vlastní hudby neřekne zas tolik. Rozjezd je to však příjemný, o tom žádná. Co se týče regulérních skladeb, ty jsou na “disIllumination” celkem dvě, jmenovitě “A Wreath of Mist” a “Death’s Embrace”, a obě jsou +/- stejně dlouhé, jsou vystavěné dle obdobného schématu a vlastně jsou na víceméně stejné úrovni i svou kvalitou. Vezměme to tedy pro obě společně:
První část písně se nese spíše v tradičnějším death metalovém duchu. Je pravda, že ani zde to není nějaká oldschoolová hoblovačka, jež by stála pouze na špinavých riffech, protože ve skutečnosti se zde objevují třeba i solidní melodie nebo svěží zvraty, ale tak nějak nemáte důvod mít pochybnosti o tom, že by se snad nejednalo o death metal (čemuž napomáhá i hrubý vokál). To hlavní a zajímavé se však začne dít až ve druhých polovinách songů, kdy se Winter Gate pustí do progresivnějších vod, a nutno dodat, že jim to tam poměrně sluší, protože se vůbec nejedná o špatnou záležitost. O něco dál v tomto ohledu Indové zašli v “A Wreath of Mist”, v jejíž poslední čtvrtině v podstatě úplně opustí metalové mantinely, ale i v “Death’s Embrace” je co poslouchat a třeba finální sólo je vysloveně povedené. V konečném důsledku je “disIllumination” velmi sympatický počin, jenž Winter Gate představuje jako kapelu se solidním potenciálem.
Země: Indie Žánr: black / death metal Datum vydání: 13.7.2014 Label: Candlelight Records
Tracklist:
01. The Assassination
02. Facing the Faceless
03. The Promise of Never
04. Death, Desolation and Despair
05. The Demon King
06. Architect of Destruction
07. Trail of Devastation
08. Shattered Equilibrium
09. Even Gods Do Fall
10. The End Paradox
O indických Demonic Resurrection jsem poprvé slyšel úplně stejně jako asi většina z vás – když se v roce 2010 objevili na soupisce Brutal Assaultu, což tehdy bylo – jestli si správně vzpomínám – jedno z jejich prvních vystoupení v Evropě. Stalo se tak nedlouho po vydání jejich třetího alba s názvem “The Return to Darkness”. Od té doby už nějaký ten pátek uběhl, rok se s rokem sešel… vlastně se spolu sešly čtyři roky, po jejichž uplynutí se Demonic Resurrection opět hlásí o slovo se svou čtvrtou dlouhohrající deskou “The Demon King”…
Byly doby, kdy jsem se stavil trochu odmítavě k metalovým skupinám z “nemetalových” zemí, ale to je naštěstí dávno pryč a dnes bych se nebál tvrdit, že se na poslech kapel ze států, které nejsou považovány za typicky metalové a které nám z našeho středoevropského pohledu mohou připadat exotické, docela těším a přijde mi to zajímavé. Především takřka vždy doufám, že se do tvorby té či oné formace nějakým způsobem promítne její původ, z čehož pak mohou vznikat vysoce interesantní nahrávky, jejichž atmosféra je mnohdy natolik neotřelá, že jim lze odpustit jiné případné nedostatky. Řečeno jednoduše, mám rád exotiku v metalové hudbě, baví mě to, protože je to pro mě něco nezvyklého.
Nicméně Demonic Resurrection… jak jen to říct… pokud u kapel ze zemí, jako je třeba Indie, doufáte v něco podobného jako já, jak jsem to popsal o kousek výše, tak u téhle party pod vedením zpěváka a kytaristy The Demonstealera to (bohužel) rozhodně nenajdete. Kdyby vám totiž tuto formaci někdo pustil jen tak, takřka nijak byste nepoznali, že nepochází z Evropy. Tohle samozřejmě nutně nemusí být problém, to jen abyste si nemysleli… problém je v tom, že se Demonic Resurrection od melodicko-extrémně metalového standardu nijak zvlášť neodlišují ani co do kvality.
Když to vezmeme z jiného konce, Demonic Resurrection nelze po formální stránce nic moc vytýkat, protože po všech stránkách splňují vše, co by současné klávesové black/death metaly měly splňovat, aby se o nich dalo říct, že to myslí vážně. Chcete pořádnou dávku epičnosti? Máte ji mít, je to tam! Pořádně naleštěný sound? Jasně, taky to tam je (a na můj vkus asi až moc naleštěné, jen tak mezi námi)! Klávesové kudrlinky a pořádné metalové riffy? No problemo, taky máme! Což takhle ke growlingu přidat sem tam nějaký čistý vokál, aby to bylo ještě epičtější? Pche, že o tom vůbec pochybujete! Stejně tak je na výsledku znát, že kapela maká a snaží se působit na úrovni. Ačkoliv Demonic Resurrection pocházejí z Asie, jejich produkce je z technického hlediska na takové úrovni, že se nemusejí bát srovnání v podstatě s jakoukoliv podobně laděnou formací odkudkoliv, a z tohoto úhlu pohledu je vlastně docela pochopitelné a zasloužené, že jsou nejspíš nejznámější metalovou skupinou své země.
Nyní to však vezmeme z pohledu toho člověka, co vždycky na něco remcá. Ten by totiž mohl na vše řečené v předcházejícím odstavci zcela trefně poznamenat: A co jako? Je pěkné, že Demonic Resurrection naplňují nějaký standard, ale… je to vůbec takový klad? Ne nadarmo se tomu totiž říká standard. Demonic Resurrection se za ty roky dokázali zcela jistě vyrovnat metalové produkci západního světa a rozhodně nepůsobí jako nějací neználkové odnikud, kteří ani nevědí, jak se drží kytara, ale povedlo se jim to do takové míry, že od té celosvětové produkce nejsou jakkoliv k rozeznání a znějí jako stovky dalších kapel všude okolo.
V žádném případě těmto Indům neupírám jejich schopnosti, protože zcela evidentně umí hrát a vědí, jak vyprodukovat profesionální desku, ale… nemůžu si pomoct, nic jiného v tom prostě není. “The Demon King” je jednoduše nádherná, epická a profesionální nuda. Taková pestrobarevná barevná slupka, pod níž toho nic moc nenajdete. Demonic Resurrection jistě zvládnou přijít s nějakým tím solidním riffem nebo motivem, celkově vzato je to však jen album, které neuráží a zvládne fungovat jako slušná kulisa. Hledáte-li něco, co by vás vyloženě posadilo na zadek nebo vás nějak uhranulo, nějakou silnou atmosféru nebo cokoliv jiného, díky čemuž byste měli mít chuť to točit pořád dokola, tak zde to bohužel nenajdete. A co je horší, rozhodně to není poprvé, co mám u alba Demonic Resurrection tento pocit načančané prázdnoty, jelikož minulé “The Return to Darkness” v tomhle bylo úplně stejné.
Abych však nebyl jen za kazišuka, pojďme se v rychlosti podívat alespoň na těch pár momentů, jež bych mohl označit za solidní (a že takové – jak už jsem naznačil výše – tam jsou, to zase buďme féroví). Osobně mě asi nejvíc zaujal rozjezd “The Promise of Never”, který zní, jako kdyby vypadl ze starší tvorby slovenských Galadriel, které mám dost rád (i přes trochu rozpačité poslední dvě desky)… nepochybuji ovšem o tom, že je to podobnost čistě náhodná. Stejně tak pasáž na začátku šesté minuty téhož songu je vyloženě parádní. Povedené chvilky, především co do klávesové práce, se jistě dají najít i v titulní “The Demon King”… a když tak o tom uvažuji, tak nějaký nápad, který bychom mohli nazvat přinejmenším slušným, se vlastně nachází ve většině skladeb, nějaká vteřinka se vždycky najde. Akorát těch vteřinek není tolik, abych celé album nesplývalo v jedno velké a epické, stále však amorfní nic. A tím jsme se dostali zpátky k našemu problému…
Co si tedy s Demonic Resurrection vlastně počít? Svým způsobem je mi ta skupina vlastně poměrně sympatická, nedají se jí upřít schopnosti ani vůle zahrát to kvalitně a rozhodně je znát, že se neflákají a naopak se snaží, aby to za něco stálo. Přesto mě to však nebaví, nechci to poslouchat a přijde mi to tak trochu o ničem. Na druhou stranu, jestli si myslíte, že jsou současní Dimmu Borgir fakt super kapela, tak se vám “The Demon King” bude určitě líbit.
Další názory:
Já mám Demonic Resurrection vlastně rád. Sice to není kvůli hudbě (desku “The Return to Darkness” jsem onehdá protočil tak dvakrát a od té doby na ni nesáhl), ale je mi fakt sympatické úsilí kapely, s jakým se snaží pozvednout indickou scénu blíže světové úrovni – nebo to na mě alespoň dělá ten dojem. Proto mě celkem mrzí, že ani nové dítko Demonic Resurrection nemůžu moc chválit. Což o to, zahrané je to dobře, jistou (a ne úplně špatnou) úroveň to má a napříč albem se vyskytuje celá řada pěkných momentů. Ty se ale většinou soustřeďují v sólech nebo pasážích s čistým zpěvem (což je docela sympatické zpestření) a zbytek je sice poslouchatelný, ale mě osobně dost nudí. A vzhledem k tomu, že to stopáž desky dotáhla na 52 minut a já se u toho nervózně ošívám už v polovině, je asi nasnadě, že mě to nudí opravdu hodně. Objektivně 5,5 ale “The Demon King” u mě zjevně dopadne stejně jako jeho předchůdce – v zapomnění. Ježura
Id je podle psychologické teorie Sigmunda Freuda základní a nejnižší složkou osobnosti člověka, která je vrozená a zastupuje lidské touhy a přání, které se na člověku domáhají okamžitého uspokojení potřeb. Ne snad, že bych byl študovaný expert na Freudovy teorie psychoanalýzy nebo fungování lidské mysli jako takové, ale nemohl jsem si dovolit za vydatné pomoci Wikipedie nevysvětlit význam tohoto slova, které si za své jméno zvolila jistá zaoceánská čtveřice, jež nyní vydává své debutové album. Na významu názvu kapely samozřejmě její hudba nestojí a nepadá, ale mě osobně zajímalo, co si pod jménem kapely představit, což už nyní vím, takže můžu pokročit k představení Id, ovšem tentokrát už mám na mysli onu metalovou formaci.
Id vznikli před dvěma lety v texaském Austinu a doposud za sebou mají pouze loňské eponymní EP, na němž se nacházejí tři skladby, jež tvoří pevný základ i na letošním debutovém albu “Philosofia”, kde obsadily zhruba jednu třetinu nedlouhé stopáže, která se sotva přehoupla za hranici půlhodiny. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, protože u death metalu se na hodinové opusy zrovna moc nehraje, ale vzhledem k tomu, že Id hrají technicky směřovaný death metal, tak bych očekával počin trošku rozmáchlejší. Ovšem to není myšleno jako výtka. Přeci jen je mnohem lepší půlhodina našlapaného materiálu než 60 minut bezzubé produkce, z nichž nemalou část tvoří mnohdy vata nejrůznější formy. A přesně to je případ “Philosofia”, které v sobě skrývá obrovskou porci agrese, blast beatů, mrtvolných vokálů a technických kytarových riffů dohromady nacpaných na relativně malou plochu.
Rád bych si teď pomohl oblíbenou berličkou a vytáhl z rukávu pár jmen, k nimž lze Id napřímo přirovnat, ale možná i díky tomu, že až na opravdu velká jména tenhle styl sleduji vlastně jen okrajově, mě žádné nenapadá. Ne, že by Id měli vyloženě svůj sound, ale k mé vlastní spokojenosti není “Philosofia” jen o prachsprostém kopírování pasáží z klasických alb těch nejslavnějších kolegů. Zkušenější posluchač by možná mluvil jinak, ale mně konečné vyznění této placky není nijak na obtíž. Naopak, jednotlivé skladby jsou velmi vyrovnané a ani jednu z nich bych neoznačil za slabší, což platí i v případě, kdy na počin nahlížím jako na celek, protože během celé půlhodiny neztrácí tu zběsilost a technickou neprostupnost, s níž na posluchače vlítne s prvními vteřinami “Behold Your Majesty”. Snad jediným faktorem, který mě na “Philosofia” vyvádí z míry, je prasečí chropot, který ze svých útrob loudí jeden z vokalistů. Vokály jsou připisovány celé instrumentální části obsluhující strunné nástroje, takže těžko říct, kdo z nich disponuje jakým vokálem, ale vzhledem k tomu, že jsou od sebe jednotlivé hlasy snadno rozpoznatelné, tak to přispívá k zábavnosti debutového zářezu Id.
Na první album je “Philosofia” zatraceně vyspělé, což je vítaný bonus. A vyspělý myslím jak po instrumentální stránce, protože v té si mladíci nic nezadají s předními žánrovými spolky, tak po skladatelské, protože jak už jsem řekl, album je to vyrovnané a dospělé. A to tak vyrovnané, že při výčtu těch nejlepších písní bych měl vyjmenovat všechny do jedné. Všechny kousky jsou prvotřídní death metalové pecky, které vás rozdrtí na kousky díky hutným a prsty-lámajícím kytarovým riffům a ničivé rytmice, v níž jednoznačně velí skvělé bicí mistra Sterlinga Junkina. Je jedno, jestli zrovna hraje “Behold Your Majesty”, melodičtější a hitovější (berte prosím s velikou rezervou) “Godlike”, brutální “Liberate” nebo závěrečná “Theater of Agony”, v níž se plynový pedál nechá v klidu a pomalejší tempo i s melodickými kytarovými sóly z ní dělají nejpřístupnější píseň na desce. I když se i v tomto případě závěr zvrtne v pekelný náser, tak intenzity předešlých sedmi kusů nedosahuje. Každá z kompozic obsažených na “Philosofia” obsahuje dle stylových zvyklostí hned několik kytarových motivů a změn tempa, avšak nejlepší je v tomto ohledu “The Possession”, která mixuje bicí sypačky a kytarově zatěžkané tempo s obrovskou grácií.
Víte, čekal jsem opět další porci jalového death metalu, ale Id mě velmi mile překvapili, když na svém vůbec prvním albu dostávají vysokým nárokům technického death metalu, díky čemuž můžu o “Philosofia” mluvit jako o opravdu povedeném albu. Vše, co má tahle hudba mít, tam je. Navíc ozdobená o vokální variabilitu, hutnou a čistou produkci, díky níž je album svěžejší, než kdyby bylo špinavě chrastivé, a samozřejmostí jsou výtečné hudební nápady, které po celou dobu drží posluchače v napětí a pozoru, takže úvahy o zaručené nudě, které se u takto stylově zarputilé desky musí jednou objevit, nejsou na místě. Nebudu to protahovat. Jestli máte tu šanci, tak do toho jděte, protože “Philosofia” určitě doporučuji. Id se na něm ukázali jako hotová parta, která by při troše štěstí nemusela říct své poslední slovo.
Od maďarských Gravecrusher jsem čekal další nezajímavý death metal, který zní úplně stejně jako všechny ostatní podobné kapely okolo, ale když jsem si jejich letošní EP “Morbid Black Oath” pustil, byl jsem hodně příjemně překvapen – tedy, zezačátku.
“Morbid Black Oath” se totiž rozjede ve vražedném tempu a prvních několik songů je i přes nulovou originalitu fakt zábavných. Úvodní “Triumph of the Undead” vás okamžitě naladí na správnou vlnu šlapavým nájezdem baskytary a bicích, který by se možná hodil spíš někam do tupa tupa porno grindu, ale poté už přijde smršť povedených riffů. Ty jsou skvěle chytlavé, ale pořád oldschoolové, celá muzika šlape přímo ďábelsky a člověk se u toho vážně baví až nečekaně. Ve stejném duchu pokračují i další tři songy, v nichž se nachází další várka nebezpečně chytlavé riffové masáže (“Necromantic Perversion”, “Worship the Impaler”), ale třeba i sem tam povedené zpomalení nebo výtečné sólo (obé v “Morbid Black Oath”).
Problém je s posledními třemi tracky, jež k “Morbid Black Oath” vlastně ani úplně nepatří, jelikož jde o demosnímek “Mutilation Ritual” z roku 2012, který sem byl připlácnut jako bonus. Nechápu proč, protože ty písničky k těm předešlým jednak nesedí zvukově, jednak jsou i po kompoziční stránce na znatelně nižší úrovni, a tudíž vcelku logicky i méně zábavné. Přijde mi to jako dost kontraproduktivní natahování stopáže, bez čehož bych se rozhodně obešel, jelikož bych si s mnohem větší radostí užil čtyři dobré pecky na ploše 15 minut, než abych dostal 25 minut muziky, z nichž dvě pětiny jsou nic moc.
Pozitivní na tom je pouze to, že je alespoň vidět, že se Gravecrusher během těch dvou let evidentně vyhráli a nový materiál je o poznání kvalitnější. Jestli v tomto trendu budou pokračovat, mohly by být další počiny docela zajímavé.
