O portugalských drsňácích Holocausto Canibal, hrajících již úctyhodných 17 let, jsem se nedávno doslechl poprvé. Zaujala mě především jejich kombinace death metalu s grindcorem. Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou vybalím, že květnové EP “Larvas” přináší poctivou nálož tvrdé muziky, která se však nemůže rozhodnout, čím chce vlastně doopravdy být.
Samotná minideska obsahuje čtveřici skladeb, šest live songů a hned tři remixy. Bavit se budeme jen o novinkách – živáky a remixy nejsou špatné, ale také nejde o nic nutného. Se starší tvorbou (mimo obsažené živáky) nemohu samozřejmě “Larvas” srovnávat, ale nový materiál mi nepřijde špatný. Písně nejsou sice moc dlouhé, což evokuje grind nehrubšího zrna, ale na poměrně krátkých stopážích nechybí bezpočet deathových prvků, zejména solidních melodií a rychlých riffů. Při poslechu jsem si občas vzpomněl na staré nahrávky Cannibal Corpse (například v “Nosolagnia Predatória”).
Na místě Holocausto Canibal bych se vůbec nebál trochu přidat na délce písní, zařadit více technických vychytávek a trochu se přesměrovat k brutal death metalu, protože potenciál by určitě byl. Takhle mi přijde, že “Larvas” se prostě nemůže rozhodnout, zda chce být spíše brutálním grindovým náserem, nebo deathovou mašinou. Nabízí od obojího něco (což by člověk podle žánrového zařazení tak trochu čekal, že?) a zní solidně. Jenom se prostě nemohu zbavit pocitu, že příklon k death metalu by mohl být větší a muzika Holocausto Canibal by tím získala větší hloubku a hodnotu. V současném provedení je sice dobrá, ale trochu nemastná a neslaná.
“Larvas” je prostě poměrně solidní fošnou, které ale chybí nějaká přidaná hodnota a neví, kam s identitou. S poslechem chybu neuděláte, jen nesmíte čekat nic zvláštního. Potenciál by však byl.
Odhalení toho, co maďarská smečka Coffinborn hraje, není zrovna nadlidský úkol. Stačí se podívat jen na jejich obal a jejich logo a máte zcela jasno – bingo, oldschool jako prase. To sice není nějak zvlášť obsáhlá definice, nicméně je v případě Coffinborn poměrně dostačující, protože nejen z prezentace, ale i ze samotné muziky smrdí stará škola na sto honů. Coffinborn jednoduše řečeno drhnou špinavý death metal a z téhle škatulky se nehnou ani o píď – jakoukoliv snahu o nějaké posuny čehokoliv nebo snahu o originalitu z toho maďarského tria jednoduše nevytáhnete…
No, a upřímně řečeno, více toho o Coffinborn vlastně není moc co napsat. Sestavou se nemá cenu zaobírat… sice tahle trojka už nějaké zkušenosti má (nejvíc působišť má za sebou zpěvák/kytarista Disguster), ale v podstatě to jsou jen nepříliš známé sebranky z maďarského undergroundu, takže by to nikomu nic neřeklo. Diskografii taky nemá cenu rozebírat, protože EP “Beneath the Cemetery” je prvním počinem, jaký kdy kapela vydala. A co se týče samotného minialba, to už vlastně bylo dostatečně popsáno v prvním odstavci – na “Beneath the Cemetery” najdete čtyři fláky o celkové délce dvaceti minut, přičemž každá jedna minuta z těchto dvaceti je vyplněna oldschool death metalem jak noha.
Jestli hledáte nějakou originalitu, u Coffinborn nepochodíte ani omylem, protože na něco takového Maďaři zcela zjevně rezignovali. Je ovšem otázkou, zdali “Beneath the Cemetery” bude stát za poslech někomu, kdo má podobný death metal rád. Odpověď je sice trochu váhavější, ale pořád kladná, protože Coffinborn to jde od ruky a zatuchlé death metalové kobky svých vzorů mají evidentně prozkoumané zodpovědně. Nejedná se o žádný zázrak, ale najdou se i vyloženě povedené momenty (u mě vede “Putrid Stench of Death” s patřičně mrtvolným rozjezdem) a jako celek se to poslouchá dost příjemně (i díky oné přívětivé délce).
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 19.11.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. New American Century
02. Esoteric Agenda
03. Profit Before Protocol
04. Guilty Until Proven Innocent
05. Illuminati
06. New Order of the Ages
07. Saintan
08. Mystery, Babylon the Great, Mother of All Harlots and Abominations of the Earth
09. Tyrannicide
10. Oblivion
11. RIP (Memento Mori)
Stejně nenápadně jako začíná “New American Century” za zvuků leteckého teroristického útoku, působí na první pohled celá tahle parta skrývající se za jménem Reciprocal. Pro mě osobně to byla jedna z klasických bezejmenných death metalových skupin, kterých člověk pohledá na každém rohu desítky. Neoriginální jméno, ne zrovna působivá historie kapely, o níž ještě bude řeč, a na letmý poslech poměrně nezáživný materiál pod jménem “New Order of the Ages”. Prostě to vypadalo, že vše je v mezích současných žánrových pravidel, kde už se schyluje k takovému tomu přelidnění, jímž v posledních letech trpí thrash metal, jenž je svým počtem mladých kapel na křivce strmého vzestupu. Ovšem v případě Recriprocal je zde jedno velké ALE, které mé původní obavy znegovalo. A jmenuje se “New Order of the Ages”.
O albu samotném však ještě bude řeč, takže se vraťme zpět v čase do roku 2007, kdy se datuje vznik této čtveřice z kalifornského Hollywoodu. Jádro kapely tvoří od počátku (nezmiňuji několik změn v zárodcích, kdy se kapela chystala na nahrávání prvního dema “Demo” z roku 2007) stejná sestava, která zahrnuje vokalistu Jacoba Enfingera, kytaristu Andyho McLeoda, basáka Jeffa Hughella a nakonec bubeníka Dustina Perlea. Na první pohled neznámá jména, což taky jsou, ale třeba Jeff Hughell působí již třetím rokem v řadách legendárních Six Feet Under, s nimiž se podílel na poslední studiovce “Unborn”. V této sestavě vzniklo debutové eponymní album “Reciprocal” z roku 2009, po němž přišlo čtyřleté čekání na novinku “New Order of the Ages”. Ta, stejně jako debut, vychází bez nahrávací společnosti v zádech, což sice neznamená nic, ale je možné, že by tomu nemuselo být navždy, protože tahle deska opravdu zabíjí.
Reciprocal se našli v techničtější podobě death metalu, jenž však nestrádá na nezbytné dávce energičnosti a agresivity. Kolikrát to dopadá tak, že výsledek snažení podobných kapel je jako závod v předvedení co nejvíce not za vteřinu a hudební náplň, která si prostě musí zachovat jistou dávku lidskosti a uvěřitelnosti, jde stranou. Mě osobně vždycky napadnou Animals as Leaders, což sice není death metal jako takový a srovnání tak může působit mimo mísu, ale ta hudba je tak prázdná a neosobní, že ji vždycky používám jako odstrašující případ, jak by to podle mého skromného názoru nemělo dopadat. Ale to jsem trochu odbočil. Hlavní je, že Reciprocal těží z odkazu kapel jako Nile, Dying Fetus a vzdáleně ještě Carcass (ty zmiňuji hlavně díky zabarvení vokálu Jacoba, jenž zní úplně jako Jeff Walker), takže jejich hudba má pořádné koule a o situaci, že by forma zvítězila nad obsahem v jejich případě nemůže být řeč.
Snad jediné, co pánové tak nějak nevychytali, je délka alba a to říkám jako člověk, který má tuhle hudbu rád. Sice se nepovažuji za znalce, ale takový širší přehled o jednotlivých jménech mám, čili něco posluchačsky vydržím, 70 minut je však prostě moc. Netvrdím, že každá deathová deska musí mít nutně 30 minut, aby položila na lopatky, nicméně tady už je to moc. Klasicky by stačilo zkrátit hrací dobu o dvě a až tři méně výrazné skladby a neměl bych vůbec nic proti. Abych si to zrovna odbyl, když už jsem to načal, tak za ty zbytečnější skladby považuji “Guilty Until Proven Innocent”, nebo “Mystery, Babylon the Great, Mother of All Harlots and Abominations of the Earth”, které jsou samozřejmě zničující nářezy, přesně jak si to posluchačstvo žádá, ale ani to nemusí vždy stačit.
Možná že by stačilo vyprdnout se i na samply, které přichází na konci téměř každé ze skladeb. Ono to asi mělo vrhnout na posluchače stín majestátnějšího díla, ale ve skutečnosti po nějaké době začne být na obtíž poslouchat úryvky prohlášení George W. Bushe, hlášení z policejních vysílaček, zpráv a projevu papeže Jana Pavla II. Dojem navození atmosféry politicky a lidsky zkaženého světa se skoro až post-apokalyptickým hávem je zřejmý už z textů, které se netočí kolem motýlů poletujících na zelené louce, takže ta “mluvená” outra jsou navíc. Jinými slovy si při pohledu na tracklist odečtěte z každé skladby jednu minutu stopáže (někdy i víc) a dostanete reálnou hrací dobu “New Order of the Ages”.
Rozebírat jednotlivé skladby je v případě “New Order of the Ages” úplně zbytečné, protože díky hudebnímu směřování se toho v nich děje poměrně dost a skákat z vteřiny na vteřinu a libovat si nad bicími sypačkami, kytarovými kvíleními a zničujícími riffy na jedenáct různých způsobů je kontraproduktivní prací, která nikoho určitě nezajímá. Skladby často mění kytarové motivy, ačkoli tempo zůstává po většinu doby rychlejší a zpomalení přichází jen opravdu sporadicky (snad jen s výjimkou “Saintan”, která je přesným opakem). Přesto není album jednotvárné a nudné.
Obecně vzato se dá říct, že Reciprocal ve většině momentů jedou naprosto nesmlouvavým způsobem ve stylu řízné drtičky, ovšem některé chvíle mají hodně blízko moderním deathcorovým kapelám, takže i díky velmi čistému zvuku, jenž mi u tohoto typu death metalu nijak nevadí, není výsledný dojem z alba zatížen myšlenkami na již zmíněné kapely a jejich nestydaté vykrádání. Ono se dostane na pasáže, které vám jistě připomenou některé z velkých jmen scény, nicméně není to nic, s čím by se člověk nesetkával dnes a denně, takže nad tím se pozastaví jen málokdo. Pokud bych měl vyzdvihnout jediný vál, na němž se zmíněný moderní zasekávačkový přístup podařilo bezchybně skloubit s oldschoolovými sypačkami, tak bych šáhl po úchvatné jízdě ze samého závěru. “Tyrannicide” budiž onou vyvolenou. Skvělá věc.
Ve svém jádru “New Order of the Ages” má jisté chyby, které jej dehonestují “jen” na nadprůměrný počin, ale i tak musím říct, že mě druhá deska Reciprocal chytla za pačesy a nepustila. Pokud si totiž odmyslíte zbytečnou snahu o natahování hrací délky “outry” na konci jednotlivých kompozic, tak jsou Reciprocal hodně nabroušenou kapelou, která se i přes svou nedlouhou historii nebojí delších skladeb, ve kterých ukazuje jak kompoziční, tak hráčskou vyzrálost. “New Order of the Ages” je ve všech ohledech profesionální placka, na kterou určitě jen tak nezapomenu a již si založím do složky hudebních počinů, kterých nemám v plánu se v dohledné době zbavovat.
Krom promo materiálů mladých kapel, jež potřebují pro začátek trochu publicity, nám do redakce občas zabloudí i reedice desek starých zapomenutých hudebníků, kteří tvořili již v časech, kdy ti mladší z nás (třeba já) byli ještě na houbách, a v obecném měřítku však nebyli ať už právem či neprávem moc komerčně úspěšní. Jednou z takových je znovuvydaná nahrávka deska “Riding Our Black Oceans” (1994) od mexických (pozor, ne tureckých) Cenotaph. Když jsem narazil na různé ukázky, překvapila mě banda svou technickou propracovaností a celkem zajímavou melodikou, jež nejen v záplavě prom od začínajících zatím moc nevyzrálých spolků působila jako zázrak. A protože jsem nikde nemohl žádné jejich album sehnat, nezbylo mi, než se poslušně k desce v redakci přihlásit.
Jak to tak bývá, když kapela po dvaceti letech opět vydává svůj v tomto případě technicky melodický death metalový opus, snaží se, aby deska v současném měřítku obstála, a tak zvukový remaster je samozřejmostí. Což je přesně jedna z věcí, kterou asi nikdy nepochopím, proč desce, která funguje jako otisk doby, tisknout novou tvář umělým vyčištěním a vytažením basů apod. Ano, lépe to bude znít do sluchátek od iPodu, ale proč tak devastovat původní atmosféru (a to v tomto případě hodně)? Takhle beru reedici spíš jako způsob, jak seznámit současné metalové fanoušky s tvorbou této zapomenuté kapely. A samotná hudba je skvělá záležitost na pomezí Gate of Ishtar a Obscura v trochu melancholičtější náladě s prvky doomu.
Deska balancuje mezi agresivitou, melodiemi a atmosférou, to vše prostřednictvím technicky zručných instrumentálních výkonů. Občas sice kompozice mohou být trochu natahovány, ovšem stále je zde smysluplná struktura, takže se nestane, že bychom se ocitli v nějaké exhibici bez začátku a konce. Deska je pestrá, zároveň klasicky oldschoolově syrová. Za zvukový remaster palec dolů, neboť když originální mastering z YouTube poslouchám raději než verzi od vydavatele, asi je něco špatně. Samotný materiál je ovšem skvělý a já už se těším, až si od nich seženu něco dalšího.
Země: Itálie Žánr: death metal Datum vydání: 13.5.2014 Label: Prosthetic Records
Tracklist:
01. Through the Triumphal Arch
02. Reforging the Crowns
03. Desecrated Souls
04. Resurgence of the Empire
05. Spears of Sacred Doom
06. Sealed into Ecstasy
07. Redeemer of Atrocity
08. Regicide
09. The Sun Worship
10. The Seas of Light
11. Theogony
Když jsem před dvěma lety bral recenzi na tehdy žhavou novinku “Sedition” od italských death metalistů Hour of Penance, vůbec jsem netušil, do čeho jdu, ale o to příjemnější to bylo překvapení, když mě ta deska úplně sestřelila. Sice bych lhal, kdybych tvrdil, že od té doby poslouchám Hour of Penance denně nebo že je “Sedition” katapultovala do pozice mých největších oblíbenců, každopádně po recenzi na jejich aktuální desku “Regicide” jsem skočil jak slepice po flusu a po skvělé zkušenosti s předchůdcem jsem na ni kladl opravdu vysoké nároky. Jenže to byla chyba.
Abych pravdu řekl, prvních pár poslechů “Regicide” jsem si myslel, že snad poslouchám jinou kapelu. Tam, kde “Sedition” vysloveně plýtvala nápady, zabijáckými riffy a rytmikou, totiž “Regicide” přinesla takové neurčité hoblování, jemuž sice nechybí jistá úroveň a značná technická vyspělost, ale se švihem, rafinovaností a skladatelskou lehkostí předchůdce se to zkrátka nemůže rovnat. Navíc je to tím nápadnější kvůli, že stopáž “Regicide” narostla od půlhodinové “Sedition” na 40, v limitované edici dokonce 50 minut a všechno dobré, co se na desce nachází, tak působí dost osamoceně a utápí se to v záplavě materiálu, který po laťce nastavené předcházející deskou může leda tak závistivě pokukovat.
Takové (a asi i horší) byly moje první dojmy a je fakt, že obecně vzato se na nich ani s narůstajícím počtem poslechů nic zásadního nezměnilo. Na druhou stranu je ale třeba říct, že když se posluchač vyzbrojí dostatečnou trpělivostí a začne v “Regicide” kvalitu cílevědomě hledat, neodejde s prázdnou. Sice se v žádném případě nekonají takové nápadité a zdrcující orgie jako na “Sedition”, ale několik vyloženě dobrých (a celá řada přijatelných) riffů se tu najde, pár epických výjezdů (jako třeba parádní refrén titulní skladby) se také urodilo a sem tam se objeví i povedená kytarová melodie. Ale na to, aby to utáhlo celé album na úrovni, jakou od Hour of Penance chci slyšet, je těchto momentů prostě málo.
Pokud bych měl být konkrétnější, obecně slušná mi připadá úvodní trojice “Reforging the Crowns”, “Desacrated Souls” a “Resurgence of the Empire” (otvírák “Through the Triumphal Arc” je jen intro), kde se ten povedený materiál sešel v koncentraci na poměry desky více než obstojné a poslouchat to tedy jde dost v pohodě. Za zmínku (kterou jsem sice učinil už v předchozím odstavci, ale to je fuk) stojí ještě titulní “Regicide”, ale jinak mě nějak nenapadá jediná další skladba, která by něčím vyčnívala. Tím nechci říct, že by z toho zbytku sem tam nevykouknul dobrý moment nebo že by se někdy kleslo pod určitou úroveň kvality, ale celé to prostě tak nějak splývá.
Důvod, kvůli kterému “Regicide” nedopadla zdaleka tak dobře, jak by se slušelo, vidím v obecně chvályhodné, ale zde poněkud nešťastně realizované snaze o posun trochu jinam. Oproti relativně krátké ale zato neuvěřitelně koncentrované “Sedition”, která i s časovým odstupem postrádá hluchá místa a posluchači dává do těla nonstop celých jednatřicet minut s naprosto fenomenálním výsledkem, se Hour of Penance v případě “Regicide” zjevně pokusili nahrát album pojetím rozvážnější a atmosférou zlověstnější (o čemž svědčí natažení stopáže, nepatrné zpomalení i řada dalších drobností), jenže kvůli tomu bohužel do značné míry opustili to, co ze “Sedition” udělalo takovou šlehu, a hlavně se jim to nepodařilo nahradit způsobem, který by obstál – a přesně to je důvod, proč “Regicide” v přímém srovnání působí tak prázdným dojmem, ačkoli to v zásadě špatné album není.
Skutečně, přes všechny oprávněné výtky, které k desce mám, a navzdory zklamání, které mi jeho poslech přivodil, zkrátka nemůžu s čistým svědomím říct, že by Hour of Penance natočili špatnou nebo i průměrnou desku. “Regicide” přese všechny nešvary do nadprůměru patří, protože její tvůrci zkrátka mají dost zkušeností a takříkajíc vypsanou ruku, že jsou schopni složit obstojný materiál, i když zrovna nemají svůj den. Dovedu si živě představit, že posluchač nepoznamenaný zejména předchozí deskou s “Regicide” nebude mít žádný problém a její kvality náležitě ocení. Jenže kdo je na tom stejně jako já a ví, jak moc umí tihle Italové nakopávat prdele, když jsou zrovna ve formě, ten si novinku oblíbí jen stěží a raději se uchýlí ke staršímu materiálu. “Regicide” tedy není ničím menším než obstojnou deskou. Bohužel ale není ani ničím větším a v kontextu tvorby Hour of Penance je to prostě trochu zklamání, pro které je slabší šestka snad adekvátní známkou.
Jsou kapely, které hrají extrémní a jen těžko stravitelnou muziku, ale má to u nich nějaký smysl a dá se tvrdit, že to v jejich případě není samoúčelnost, naopak to má své důvody… kdybych nechtěl, aby to znělo klišovitě, klidně bych řekl cosi o uměleckém vyjádření. No, a pak jsou tu kapely, které prostě třískají extrémní bordel jen proto, že je to nejspíš baví. Flesh Disgorged ze Singapuru patří právě do té druhé kategorie, která se s ničím nesere a o které si všichni mimo tuhle scénu myslí, že je to jen brajgl bez většího smyslu.
Flesh Disgorged se opravdu s ničím moc neserou a hrají slušné zvěrstvo. Na svém regulérním debutu “A Pulchritudinous Macabre” (jenž však nedosahuje ani 25 minut hrací doby) vraždí kombinací brutálního slamming death metalu se znatelnou grindcorovou příchutí, kterou tu a tam podpoří i nějaké to prasečí kvíknutí na místě vokálů. Je pravda, že “A Pulchritudinous Macabre” překvapí až nečekaně kvalitním obalem, jenž mi docela připomíná letošní EP “Days of the Fallen Sun” od art rockových Junius, hudebně jsou však Flesh Disgorged čistokrevná brutalita bez slitování.
Pokud jste fandové podobných stylů, není důvod “A Pulchritudinous Macabre” nezkusit, protože singapurská pětice za to evidentně umí vzít a pořádně extrémní chlív natřískat, aniž by z toho vylezla neposlouchatelná žumpa. Normální smrtelník si však k muzice jako Flesh Disgorged asi jen těžko najde cestu. Co se týče mě osobně, já jsem k docenění všech jemných nuancí podobných vražd stále ještě mentálně nedorostl, takže i když nemám problém s tím si “A Pulchritudinous Macabre” pustit a doposlouchat, ten poslech mě nijak zvlášť neláká a radši dám přednost muzice, která mě oslovuje více (a to i v rámci podobných náserů).
Nalijme si čistého vína a hned ze začátku to řekněme na rovinu – to nejzajímavější na téhle kapele je to, že pochází z Bangladéše. Já netuším, jak jste na tom vy, ale já osobně teda příliš bangladéšských skupin neznám… když o tom tak přemýšlím, tak Morbidity jsou vlastně možná úplně první, kterou jsem kdy slyšel. Inu, všechno je jednou poprvé…
Hudebně už to ovšem tak zajímavá záležitost není. Morbidity jednoduše řečeno hoblují death metal ve stylu staré školy, nic víc, nic míň. Na jednu stranu se jim musí nechat, že materiál na jejich debutové dlouhohrající fošně “Revealed from Ashes” je technicky na solidní úrovni. Jestli čekáte, že bangladéšský death metal bude zvuková žumpa a že tam ti lidi na své nástroje neumějí hrát, Morbidity vás vyvedou z omylu, protože v těchto ohledech se jejich počin rozhodně nemusí bát srovnání s úrovní evropských nebo severoamerických undergroundových death metalových smeček.
Hlavním neduhem Morbidity je tím pádem úplně to samé, co trápí drtivou většinu současných mladých death metalových kapel – naprosto zoufalá neoriginalita. Což o to, “Revealed from Ashes” se poslouchá vlastně docela dobře, má to půl hodiny a odsýpá to bez většího zaváhání. Jenže tím nejzajímavějším, co na té fošně najdete, je docela povedené intro “Decaying Souls”, po něm Morbidity rozehrají klasickou death metalovou smršť ukuchtěnou dle těch nejklasičtějších žánrových postupů. V překladu řečeno, Morbidity to drhnou úplně stejně jako tisíce dalších death metalových smeček, mezi nimiž není ani sebemenší rozdíl, ani náznak něčeho vlastního, co jste už jinde neslyšeli stokrát. Možná je zajímavé, že ta kapela pochází z Bangladéše, ale kdyby vám to někdo jen tak pustil, tak to rozhodně nepoznáte, protože to zní nemlich stejně jako ta death metalová skupina od vás vedle z garáže.
Prostředí vysočanského klubu Modrá Vopice uvítalo ve středu 9. září delegaci ze zámoří. Kanadští Mitochondrion s sebou přivezli další dvě kapely – personálně spřízněné Auroch a Američany Ritual Necromancy. Pro všechny tři kapely šlo o vůbec první koncert v České republice a podle všeho i jeden z prvních v Evropě, což je lákavá nabídka nejen pro domácí, ale i blízké zahraniční publikum. Auroch navíc představili svoji letošní desku “Taman Shud”, Ritual Necromancy pak ípko “Void Manifest”.
Vzhledem k tomu, že Praha je v září na solidní black/deathové akce poněkud chudá (zbývá už jen výjezd polské Arkony), očekával jsem, že se v mrňavé Vopici nebude dát hnout. Tím spíš, když šlo o vůbec první vystoupení v Čechách vůbec. Na návštěvnosti se však nejspíš podepsal fakt, že ani jedno uskupení není v našich končinách kdovíjak známé, takže po příchodu jsem napočítal zhruba tři, čtyři desítky lidí, což je bilance, která se do konce večera příliš nezlepšila. Ostatně, není se tolik čemu divit, když navíc pár dní před výplatami bývá docela hluboko do kapsy.
Během usrkávání piva ladí Auroch. Sic měli první hrát Ritual Necromancy, pořadí se poněkud proházelo, nejspíš právě díky spřízněnosti obou kanadských kapel, protože v Mitochondrion hrají dvě třetiny Auroch. Začali přesně v půl deváté a rozjeli výbušnou směs uzemňujícího technického umu a brutálního death metalu. Jenže co čert nechtěl, to, co mi na desce učarovalo, se díky nečitelné a málo hlasité kytaře vytratilo. Na obě geniální složky zbyla jen basa a bicí, které sice hrály ze všech sil, ale s nevýraznou kytarou to prostě nebylo ono ono. Odér technické psychedelie byl ten tam, zůstal leda náser, který sice nebyl špatný, rozhodně ale daleko za očekáváním. Situaci trochu zachránil nelidský zpěv Sebastiana Montesiho a S., ale i tak jde o zklamání, které jakž takž vytáhla až poslední píseň. Což vzhledem k délce jednotlivých kusů a faktu, že se Auroch na podiu ohřáli zhruba dvacet minut, není příliš mnoho. Upřímně doufám, že se s touhle smečkou potkám někdy v budoucnu znovu a za trochu příznivějších okolností.
Co se ale nezadařilo Auroch, to se povedlo Američanům. Sotva Ritual Necromancy spustili, publikum začlo pookřávat a první vířící vlasy se objevily poměrně záhy. Americké kvarteto jsem neznal, takže jsem netušil, co bych od nich měl očekávat, jejich přímočarý death metal byl ale velmi solidní a příjemně mě překvapil. Čistému deathu příliš neholduji, a jak není smíchaný s něčím navíc, obvykle mě míjí, ale Ritual Necromancy předvedli parádní set, kterému prakticky nebylo co vytknout. Zvuk se srovnal a drtivá mašinerie mohla pracovat. Sic jsem se udržel v klidu a jen párkrát si hodil hlavou, neměl jsem daleko od toho, abych se procpal do předních řad si trochu zapařit. Je docela škoda, že nestrhli tolik lidí, kolik by si asi zasloužili, nicméně to byli právě oni, kdo rozhýbali publikum a aplaus měli v rámci možností víc než velký.
A sotva se člověk vzpamatoval z Ritual Necromancy a obměnil tekutiny v těle, na pódiu již stojí hlavní jméno večera. Mitochondrion vzali zvučení, stejně jako obě předchozí kapely, dost hopem, což se v jejich případě, stejně jako u předchozí kapely, nijak nepodepsalo na kvalitě zvuku. Netrvalo dlouho a Kanaďané si svoje publikum prostě získali. Co chybělo Auroch, to plně vynahradili a ještě přidali hodně navrch. Syrový death metal obohacený o blackový nádech a tu a tam o industriální podmaz fungoval na výbornou. Z jejich tvorby jsem obeznámen především s posledním albem “Parasignosis”, ze kterého padla titulní skladba a snad i “Kathenotheism”. Jestli nějaká další, to si opravdu nejsem jistý, protože oproti desce zněly skladby mnohem tvrději, razantněji a i vokály byly mnohem pestřejší a propracovanější, takže je dost možné, že jsem něco pořádně nerozpoznal. Tak či tak, změna vyznění to byla rozhodně k lepšímu. Jediné, co dokázali mírně zkazit dojem z jinak výborného náklepu, byla moshující dvojice/trojice/čtveřice (dle aktuální nálady), která vrátila neblahé vzpomínky na polské osazenstvo Brutal Assaultu a s nimi spojené podupané nohy a rozlité pivo. Živo bylo v publiku i na pódiu i bez nich, i tak jsem si ale Mitochondrion dokázal užít.
Dojem z Mitochondrion pod sebou bezezbytku pohřbil sety Auroch i Ritual Necromancy. Zabitý zvuk Auroch mě dost mrzí, na jejich set jsem se snad těšil ještě o něco víc než na samotné Mitochondrion, nicméně se nedá svítit. I přesto šlo o povedenou akci, jaká se nevidí každý den, a jak jsem napsal výše, doufám, že se zúčastněnými kapelami se nevidím naposledy, ačkoliv dostat je sem ze zámoří rozhodně není levná záležitost.
Pokaždé, když nám do redakce přijde k recenzi death metalový počin od naprosto neznámé kapely, tak se obávám generické záležitosti, která v sobě skrývá všechny nezbytné ingredience, jež tento styl učinily tím, čím dnes je, ovšem vše je tak nějak jednotvárné a nezajímavé. Možná to není úplně zdravý přístup, ale věřte, že po těch desítkách alb, jež jsem slyšel a tohle splňují, už to ani jinak nejde. Nejinak tomu bylo i u estonských Aghor, jejichž letošní výtvor “Necrolivonica” je jejich prvním studiovým albem. Před ním se tahle skupina, jejíž vznik se datuje k loňskému roku, zmohla na demosnímek “Awe! Demon(n)”, takže jsem nečekal žádné zázraky a spíš se obával dalšího obyčejného deathového nářezu bez vlastního výraziva.
A tak se taky stalo. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, Aghor se snaží svou jinak klasickou death metalovou kompozici skladeb poprášit špetkou hardcore/punku, ale pokud pominu vokál řvouna Alary, který nedisponuje takovým tím typickým chropotem, tak je výsledek vlastně úplně obyčejný death metal, který díky tomu pouličnímu přístupu v konečném výsledku zní ještě o něco jednodušeji, než by vyzníval za normálních okolností. Jinak je totiž vše v rámci stylového průměru. Chrastivě nemocným zvukem počínaje, přes vlastní kompozici jednotlivých válů, až po instrumentální výkony.
Ona je vlastně “Necrolivonica” celkem solidní placka. To jen, aby bylo jasno. Není to žádný průser, ale i přes krátkou stopáž a pouhých devět skladeb v ní chybí nějaký vyloženě prdelnakopávající moment, který by mě nadzvedl ze židle. V praxi to v podání Aghor dopadá asi tak, že na úvod spustí našlapaná “Sculpting Sanctum”, již odstartuje baskytara à la Motörhead. Říkáte si, že to je dobré. Je to upřímné, nasrané a energie z toho jenom číší. Jenomže jakmile se tato skladba zopakuje devětkrát za sebou, což se na “Necrolivonica” děje, tak už to s přibývajícími minutami není nic, nad čím by člověk skákal radostí. Jsou sice desky, kterým to neškodí a na takové té úsečné energičnosti a jednoduchosti jsou schopny utáhnout celou hrací dobu, ale Aghor se to jaksi nedaří.
Pořád mluvím o “Necrolivonica” jako o celku, kde to není vyložená hitparáda, ale přesto jsem schopný si jednotlivě některé songy pustit jen tak pro radost a v tu chvíli to taková nuda není. Zejména skladby z druhé poloviny tracklistu u mě vyloženě dojely na to, že někdy od “Bound to Decay” už se zdaleka nebavím tak jako na začátku. Abych byl konkrétní, tak “Tyrant Obsession” a “Ominous Illusions” jsou pořádné šlehy, které bych se nebál označit za jedny z nejlepších kousků debutového alba Aghor, ale otupen jednolitým nářezem, který ani na moment nevybočí z hned v úvodu vyznačené cesty, mi prostě při celkovém poslechu nepřijdou zas tak dobré, jako o den dřív, když jsem si je pustil samostatně.
Je škoda, že když už se borci rozhodli, že do death metalu propašují některé prvky z hardcoru a punku, tak si krom té jednoduchosti při skladatelském přístupu nevzali víc živelnosti a klidně i sborových vokálů, které leckdy dokážou i průměrnou píseň nevídaně oživit a nutit posluchače alespoň si pořádně zapět. Při živých vystoupeních v klubu to zcela určitě bude Aghor šlapat na jedničku a dokážu si představit to maso pod pódiem, ale protože hodnotím “Necrolivonica” ve své studiové “kráse”, tak jednostranné nadšení ze mě prostě nedostanete.
Samozřejmě, že album se vyslechnout úplně v pohodě dá a neříkám, že byste v jeho společnosti krváceli z uší, ale mně osobně to takto vydrželo snad dva, tři poslechy. Poté už můj zájem strašně rychle opadnul, což je špatně, na to snad upozorňovat nemusím. Jako taková kulisa, u které není třeba myslet a stačí vám, že si jen tak bez rozmýšlení budete klepat do rytmu, je “Necrolivonica” dost solidní kotouček, ovšem to je od death metalové desky, která by měla na posluchače nastoupit s pořádnou vervou a tlakem jej nepustit ze svých spárů (aniž by se začal nudit), sakra málo.
Jestli chcete na svojí kapelu hlavně balit holky, musíte si dát nějaké prďácké cool jméno, aby to znělo trochu tvrďácky, ale taky trochu romantika… příklad si můžete vzít třeba z Vomiting Corpses. Něco víc romantického než “Blijící mrtvoly” asi těžko vymyslíte…
Ten začátek jsem si nemohl odpustit, protože ten název Vomiting Corpses mě fakt baví, ale teď už vážně. Tahle skupina nejsou žádní mladíci, protože jejich vznik se datuje už do roku 1988. Za sebou však zanechali jen dva demosnímky a jednu řadovou placku “Coma: The Spheres of Innocence”, aby se v témže roce, kdy ji vydali, tedy 1995, rozpadli. V roce 2007 podle všeho přišla obnova činnosti, ale žádné další nosiče se doposud neobjevily. Jak už jistě správně větříte (ostatně už jen podle hlavičky minirecenze), podíváme se na reedici první a jediné fošny.
Na nové edici se kromě samotné desky nachází jako bonus ještě demo “Cold Blood” z roku 1994. Na původním “Coma: The Spheres of Innocence” bylo devět válů, na nové verzi jich však je jen sedm – u chybějících dvou (“Cold Blood” a “When Doves Cry”) byly použity jen verze z dema. Nechápu proč, podle mě by mělo být dlouhohrající album přednější, stejně tak netuším, proč u dalších songů, které se objevily na albu i demíčku, nevadilo je použít dvakrát. Inu, asi záhada…
Co se týče hudební stránky věci, Vomiting Corpses tehdy hráli to, čemu se dnes říká oldschool death metal – a tím je řečeno úplně a naprosto vše. Obhroublé riffy, chropot, trochu špíny, všechno to tam je. Co do kvality mi to však jako nějaká extra bomba nebo neprávem opomenutý kult nepřijde, i přes pár záblesků snahy o nějaké ozvláštnění (čistý zpěv v “Si Vis Pacem”, sem tam slušná melodie) mi to většinou splývá, přijde mi to pořád na jedno brdo a nijak extra mě ta muzika nesebrala. Je pravda, že fakt nejsem fanda stylu, takže pokud jste někdo fanatik do death metalu staré školy, klidně tomu ten poslech dejte, asi se vám to bude líbit, ale já už si to docela určitě nikdy nepustím.
