 |
| Země: Rakousko Žánr: death / black metal Datum vydání: 8.8.2014 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,3/10 Odkazy:
|
V případě rakouského (no, spíš rakousko-českého… a aktuálně s holandským koncertním kytaristou) perverzního komanda Belphegor není už nějaký ten pátek vůbec od věci mluvit o stálici extrémně metalové scény. Kapela má za sebou již přes 20 roků aktivní činnosti, za chvíli bude pomalu slavit čtvrtstoletí prznění jeptišek a na své dlouhohrající pažbě má již z minulosti celých devět zářezů, k nimž aktuálně přibyl jubilejní desátý v podobě placky “Conjuring the Dead”, čemuž nezabránily ani menší zdravotní problémy frontmana Helmutha, kvůli nimž bylo nutné stopnout činnost kapely na půl roku.
Otázkou je, jestli vůbec smečka s takovým portfoliem dokáže na svém desátém řadovém záseku něčím překvapit. Což o to, jistě se najdou skupiny, které to dokážou, ale Belphegor k nim tak úplně nepatří. Přelomovou deskou v jejich kariéře se stala nyní již jedenáct roků stará fošna “Lucifer Incestus”, po jejímž vydání již Belphegor předvádějí s nadsázkou řečeno jen variaci na to samé… nebo přinejmenším to podobné (i když zpětně závany toho současného zvuku slyším již na předchozím “Necrodaemon Terrorsathan” z roku 2000). Jako druhý milník bych označil “Bondage Goat Zombie” z roku 2008, protože zatímco “Lucifer Incestus” a jeho dva následovníci “Goatreich – Fleshcult” (2005) a “Pestapokalypse VI” (2006) byly ještě docela rozeznatelné a hlavně natřískané kvalitnímu peckami, nejpozději právě na “Bondage Goat Zombie” Rakušané svůj sound i styl už definitivně ustálili a od té doby jsou jejich alba podobná skoro jako vejce vejci.
“Bondage Goat Zombie” bylo výborné a dodnes mě to album baví, následující “Walpurgis Rites – Hexenwahn” (2009) však s nastavenou laťkou trochu kleslo, i když to pořád bylo hodně v pohodě. “Blood Magick Necromance” však opětovně ukázalo, že není všem perverzním dnům konec, a především songy, v nichž se Belphegor pustili do epičtějších výjezdů, byly dost příjemným oživením mezi sypačkami, které již pomalu začínaly upadat do menšího stereotypu (byť formálně byly stále kvalitní).
Historie se nyní opakuje a stejně jako v případě “Walpurgis Rites – Hexenwahn”, i tentokrát Belphegor laťku nastavenou předchozí povedenou plackou nevyrovnali, akorát s aktuálním “Conjuring the Dead” se mi zdá, že ona laťka klesla ještě o kus níž. Jeden důvod se nabízí docela sám – vše, co se na novince nachází, již Belphegor v minulosti předvedli (a většinou ani ne jednou) na předchozích nahrávkách. Samozřejmě je svým způsobem dobře, že si kapela drží svůj (vlastně i docela charakteristický) sound, o tom žádná, ale i v jeho rámci se jde posouvat a nevykrádat sama sebe – ostatně, “Blood Magick Necromance” ukázalo, že nějaké osvěžení vymyslet stále jde. S tím, co Belphegor drtí, bych si navíc nějaký posun v rámci toho daného zvuku představit vážně dokázal.
Nicméně, jak již bylo řečeno, na +/- stejnou notu to Belphegor drhnou už přes deset roků, takže komu se tihle blasfemičtí perverzáci líbili doteď, ten by jistě neměl problém vzít za svou i další podobnou desku. A upřímně se přiznám, že já jsem měl muziku Belphegor vždycky rád a nějakým způsobem mě ten jejich rouhačský black/deathový náser pokaždé bavil. Ten hlavní důvod, proč je tedy “Conjuring the Dead” možná tím nejslabším albem kapely v novém tisíciletí, tedy tkví v ničem jiném – v samotných skladbách. Ty samozřejmě splňují nějaký kvalitativní standard, který Belphegor sami sobě již dávno nastolili, o tom žádná, ale je to prostě až příliš velký standard.
Nějakých překvapivých nebo opravdu prdel-nakopávajících momentů se tu vyskytuje naprosté minimum. Desku otevře náserovka “Gasmask Terror”, která vcelku jasně ukáže, že se zde nic neočekávaného konat vážně nebude – bicí sypou rychlostí kulometu, kytarová práce je do posledního puntíku v trademarkovém stylu Belphegor, Helmuth klasicky střídá black metalový ryk s death metalovým chropotem (ačkoliv se mi pocitově zdá, že na novince dostal větší prostor právě hluboký growling, který je snad ještě hlubší než kdy dřív) a Serpenthovu baskytaru naprosto klasicky v podstatě neslyšíte, maximálně tušíte (opravdu bych si nechal líbit, kdyby ji kapela nechávala častěji vyniknout tak jako třeba v hitové “Der Geistertreiber” z “Walpurgis Rites – Hexenwahn” nebo v neméně hitové “Sexdictator Lucifer” z “Bondage Goat Zombie” – bohužel jen výjimky potvrzující pravidlo).
I zbylé songy pokračují v nastoleném trendu. Následující titulka “Conjuring the Dead” nabízí sice dost povedené melodie, ale tak nějak jsou mi příliš povědomé a ani nemusím dlouho přemýšlet, abych si vzpomněl na songy z minulých alb, kde jsem něco na chlup podobného už slyšel. Snad jedině zvolnění okolo tří minut s následným nástupem chorálu je výborné, ale pořád to není nic extra, co by mě vyloženě zvedlo ze židle. “In Death” nabídne maximálně tak chytlavý riff, ale opět – ničím zvláštním nevybočuje a jedná se prostě a jednoduše o řemeslný standard Belphegor (byť je to řemeslo stále na vysoké úrovni, o tom se nikdo nehádá). Za zmínku zde snad stojí jen čas okolo tří minut a 45 vteřin, kdy se objeví hodně dobrá práce s kytarou, bohužel však jen na pár sekund.
Třeba “Walpurgis Rites – Hexenwahn” jsem výše označil jako slabší album, ale i tak zde Belphegor dokázali vytáhnout nějaká esa z rukávu, jakým byla třeba výtečná sedmiminutovka “Veneratio diaboli – I Am Sin” nebo již jmenovaný šlágr “Der Geistertreiber”. Zde by na titul nějakého osvěžení mohla aspirovat maximálně tak hutnější “Rex tremendae majestatis” se zajímavým rozjezdem a dobrými pasážemi ve středním tempu, ale i když se to poslouchá parádně, opět jde o něco, co jsme již od skupiny mohli slyšet. Opravdové oživení tak přichází až v samotném závěru v podobě “Pactum in aeternum”, která ovšem díky svému zařazení na konec a své odlišnosti od zbytku nakonec působí spíš jako obyčejné outro, což je při jejím potenciálu škoda. Krátká instrumentální mezihra “The Eyes” v polovině alba, která tak trochu zní, jako kdyby si Belphegor dali jednu zkoušku s Yngwie Malmsteenem, vůbec nic nezmění a nemůže posadit na zadek snad nikoho.
V neposlední řadě ještě “Conjuring the Dead” citelně chybí jedna věc – jasný hit. Na každé fošně z posledních let dokázali Belphegor přijít s písničkou, která mě hned na první poslech nakopala do prdele a od začátku tu desku táhla kupředu. Namátkou třeba na “Bondage Goat Zombie” mě okamžitě složil brutální titulní vál, na “Pestapokalypse VI” excelentní pomalá věc “Bluhtsturm Erotika”, na předchozím “Blood Magick Necromance” si mě zase hned získaly ony epičtější kusy jako “Rise to Fall and Fall to Rise” nebo “Discipline Through Punishment”. Na “Conjuring the Dead” jsem si ovšem takovou hitovku najít nedokázal – ani na první poslech, ani na ty další. Často (ale ne vždy) to pro mě byly právě ty písničky, které byly vybaveny klipy… kapela sama (její firma?) do světa na podporu novinky v předstihu vypustila “Gasmask Terror” a “Conjuring the Dead”, ale ani jedna z nich mi nepřijde natolik silná, aby fakt dokázala strhnout. Nehledě na fakt, že na nové desce trochu postrádám i nějaký pomalejší, atmosférou nasáknutý kus, jakým byla namátkou třeba fantastická “Sepulture of Hypocrisy” na “Goatreich – Fleshcult”.
Je až zábavné, jak příhodně si Belphegor pro “Conjuring the Dead” vybrali autora obálky, jímž je Spiros Antoniou ze Septicflesh. Stejně jako se v podstatě všechny jeho obaly nesou ve stereotypním duchu (vždycky nějaký zkriplený mutant na skoro stejné textuře – alespoň to pozadí se však Seth ráčil u “Conjuring the Dead” vyměnit), nese se ve stereotypním duchu i samotné album. A to dokonce do takové míry, že jsem vlastně ani nedokázal postřehnout, že se tam také nacházejí Glen Benton z Deicide a Attila Csihar z Mayhem, kteří na albu hostují (oba v “Legions of Destruction”), dokud jsem si to nepřečetl. A když nějaká deska splývá takovým způsobem, že na ní zanikne i tak výlučný vokalista jako Attila Csihar, je prostě něco špatně.
Jak jsem již řekl, “Conjuring the Dead” patří k tomu úplně nejslabšímu, co Belphegor za svou kariéru natočili. Ani náhodou to není vyložená sračka, přece jenom jsou Belphegor takoví mazáci, že nějaký ten ne úplně nejnižší standard si pohlídat dokážou, přesto je pro mě novinka spíš zklamáním, byť se mi jinak ještě pořád docela líbí. Jenže jsem od ní čekal o trochu víc než provařenou hoblovačku se sem tam zajímavým momentem… přece jenom, Belphegor jsou takové jméno, že prostě není přehnané mít na jejich alba vyšší nároky než jen řemeslo, které navíc sami (a lépe) předvedli již dříve. A právě proto je průměr ta nejlepší známka, jakou mohu dát… a z něj ještě půl bodu dolů za to zklamání.
Další názory:
Na “Conjuring the Dead” jsem se vážně těšil, protože jsem se na Belphegor chystal už dlouho a teď už to konečně nešlo okecat. Jenže ačkoli předchozí ceněnou tvorbu neznám a s kapelou jsem se naživo setkal jen jednou, novinka mě teda moc neoslovila. Samozřejmě je na ní znát, že Helmuth se Serpenthem nejsou žádní cucáci a určitou úroveň si to drží a neklesá to pod ni. Stejně tak několik songů (“Gasmask Terror”, “Conjuring the Dead” a částečně a “Black Winged Torment”) se docela povedlo a i v tom zbytku se nějaký pěkný moment sem tam objeví. Jenže to je všechno a jinak je to těžká nuda. Žádná atmosféra, žádné nápady, prostě nic kromě genericky napsaného žánrového průměru. Díky té řemeslné úrovni to sice poslechnout jde, ale k majestátnímu a drtivému deah/blacku, kterým jsou Belphegor proslulí, to má sakra daleko. Asi budu muset prubnout starší alba, protože to aktuální mě docela dost zklamalo – a to je to poslední, co jsem od kapely s takovým jménem očekával.
Ježura
Strašně dlouho jsem tuhle rakouskou dvojici přehlížel a její alba vlastně cíleně ignoroval. Nejspíš to bude vypadat krátkozrace, ale nikdy jsem neholdoval takovým těm extrémním spolkům, kde se krví nešetří už na propagačních fotkách, takže když to řeknu upřímně, už po vizuální stránce mě Belphegor odrazovali, aniž bych měl úplně jasnou představu o tom, co vlastně hrají. A tak nastal čas tohle napravit. U “Conjuring the Dead” mě v první řadě upoutal obal a rozhodl jsem se, že dám borcům konečně šanci. A vůbec nelituji. Kombinace black a death metalu v jejich hitovějším (dá-li se to tak říct) podání mě totiž strašně baví. Belphegor jsou sice zatraceně agresivní a nesmlouvaví, ale díky “epickým” momentům (jako například aranžérsky skvěle vystavěný závěr skladby titulní, nebo “Rex tremendae majestatis”) jsem si tohle album celkem rychle oblíbil. Velmi slušné vypalovačky typu “Gasmask Terror” (to slayerovské kytarové sólo nemá chybu), “Black Winged Torment”, nebo “Flesh, Bones and Blood” zabíjí a jejich poslech mě určitě hned neomrzí. Když koukám na kolegovu hlavní recenzi, tak si říkám, že si musím najít čas doposlouchat i starší kousky, protože pokud je “Conjuring the Dead” slabší průměr, tak si nechci představit to peklo předešlých zářezů. Prozatím však nemám s čím srovnávat, takže mi aktuální forma Belphegor k nadšenosti stačí.
Kaša
