Země: Francie Žánr: death metal / deathcore Datum vydání: 7.4.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Intro
02. Heboïdophrenie
03. Feast of Death
04. Decay
05. The Butcher
06. Rotten
07. Bonnet M
08. Death to All
09. Morbid Satyriasis
10. Cadaver
11. Outro
Někdy před sedmi lety jsem se zamiloval do death metalu. Bylo to díky Gorefest a jejich rozlučkovému počinu “Rise to Ruin”. Od té doby jsem měl death metal za svůj nejoblíbenější žánr a s úžasem jsem několik let zjišťoval, kam až se s ním dá zajít. Možná nejvíce mě pak bavily kapely, které spojily sílu death metalu s energií hardcoru – jednoduše vzaly smrtící kov jako základ a do něj rozsypaly nějaké ty halekavé refrény a stále stejné chytlavé riffy. Tato úchylka, chce se mi říci, mě sice rychle přešla, ale nedávno jsem si na ni vzpomněl. Bylo to ve spojitosti s debutovým albem francouzské skupiny Heboïdophrenie, ze které jsem v prvních posleších měl přesně takový dojem: že nejde o deathcore, nýbrž o míšení death metalu s hardcorem ještě na základnější úrovni. S určitým odstupem však poznávám, že je to trochu jinak, a o tom vám nyní budu vyprávět.
“Origin of Madness”, jak se debutový počin Heboïdophrenie jmenuje, se totiž vyznačuje jiným druhem spojení. Pokud se v něm budete rýpat, víc než průměrnou death metalovou desku nenaleznete. Vážně, nic tu není. O něco zajímavější je to však jen při letmém poslechu. Těžko si tento jev vysvětlit, ale ve chvíli kdy “Origin of Madness” hraje jen tak tiše v pozadí, pocítíte rázem jeho -corovou podstatu (první polovinu slovíčka vynechávám záměrně, neb o ní tu nejde). Jinými slovy, dokud “Origin of Madness” nevnímáte, máte z něj dojem docela pěkně odsýpající desky. Když se ovšem zaměříte na detaily, už to tak slavné nebude.
Vyjma intra, jež tvoří půlminuta ruchu na pozadí dívčího jekotu (jaká to nápaditost), je deska jeden monotónní kolotoč. Střídáme zasekávané kytary s kytarami složitějšími (byť ne o moc), špatně slyšitelnou basu s basou neslyšitelnou a dvě tempa v podání bicích: rychlý náklep a pomalejší “vyťukávání”. Zatímco bicí mohu kritizovat jen relativně málo, neboť v materiálu, který na “Origin of Madness” uslyšíme, ostatně nic jiného provádět nelze a navíc několik zajímavých momentů, v nichž bicí hrají velkou roli, uslyšíme, s kytarami je to jinak. Oba kytaristi mají na Encyclopaedia Metallum označení “lead”, tedy označení běžně používané pro sólové kytaristy. Těch chvil, kdy by si však alespoň jeden z nich toto označení zasloužil, není mnoho. Nedávno jsem tu kritizoval jiné nováčky Vile Regression za to, že ve svém technickém pojetí death metalu pozapomněli na to trošku zapamatovatelnosti, kterou deska mít potřebuje. Jak rád nyní vzpomínám alespoň na tu techničnost, která zde bolestivě chybí. Kytary jsou jednoduše tak mdlé, jak jen to ještě na úrovni poslouchatelnosti jde.
Je tak trošku ironií, že čest kapely zachraňuje ten poslední, od koho byste to čekali. Zpěv je to, co na žánrově spřízněných počinech kritizuji nejčastěji. Dokonce si nevybavuji, kdy jsem ho naposledy nekritizoval. Přesto je zde pán jménem …W…, který svým projevem alespoň v malé míře rozjasní tu šeď alba. Většinu času si jede typický death metalový murmur, umí však přejít i do vyšších poloh a ve správné chvíli nasadí všemu korunu správným prasečím zakvílením. Možná i díky tomu jsem si tak vzpomněl na českou partu Poppy Seed Grinder a jejich basáka/vokalistu Rastislava z období poslední desky “Humanophobia”.
Pojďme se podívat na těch pár zajímavých momentů, jež na “Origin of Madness” nalezneme. Čtvrtá “Decay” je postavena okolo povedeného motivu, který se bohužel jen krátce objeví v její druhé minutě. V “Rotten” nalezneme první kytarové sólo, a ačkoli jde o zpříjemnění poslechu, k zázrakům je ještě cesta daleká. V osmé “Death to All” (zajímavé momenty jsou rozmístěny ob skladbu, asi aby kapela šetřila nápady) zase vynikne chvíle, kdy kytary utichnou a na pár vteřin dostanou prostor bicí. A tak první opravdu hodně povedený materiál přijde až v předposlední “Cadaver”, která je ze všech skladeb nejdelší a taky je v ní nahromaděno nejvíce nápadů. Kromě dobrého závěru skladby, který by fungoval i jako solidní závěr desky, čemuž brání následné outro, se skladba blýskne i sólem hostujícího Nicolase Albernyho z Gorod.Gorod jsou bez debat kapela na jiné úrovni, a tak i Albernyho sólo učiní z “Cadaver” mnohem lepší skladbu, bohužel jen velice krátce. Úroveň techničnosti nasazenou Albernym si pak udrží i instrumentální outro, které ukazuje, že kapela hrát umí, když se jí chce.
V minulých odstavcích jsem album kritizoval a rozhodně nyní nenastává moment, kdy řeknu, že si to vlastně nezaslouží. Nerad bych však zakončil recenzi a zanechal ve čtenáři dojem, že je “Origin of Madness” ta nejslabší deska na světě, to rozhodně není pravda. Ukazuje se však, že je přinejmenším nezajímavá. Ten nádech hardcoru, na němž jsem vystavěl úvod, na ní opravdu je, jenže je to jako s obsahem jablek v jablečném džusu. Myslíte si, že tam je, jenže ve skutečnosti je ho jen velmi malé množství, a váš dojem byl tak spíše iluzorní. A to co zbývá, byste pít nechtěli. Heboïdophrenii tak hodnotím lehce pod průměr. Žádný průser, ale také žádný důvod poslouchat ji znova.
Kanaďané Hate Division nejsou žádná měkká ořezávátka – ostatně, už jenom název, jaký si pro svou kapelu vybrali, napovídá, že asi nepůjde o muziku pro slečinky. A světě div se, opravdu je tomu tak. Kvarteto z Nového Skotska totiž hobluje brutální muziku v death metalových vodách zahuštěných techničtějším pojetím a trochou toho grindového svinstva – to asi proto, aby to náhodou nebylo příliš hodné.
Jestli byl tohle záměr, pak se určitě povedl. Hate Division sice ani zdaleka nejsou největší hudební extrém, na jaký můžete narazit (co si budeme povídat, kdo někdy zkusí noise, tomu pak i goregrind připadá vlastně docela v klidu), ale i tak je jejich výraz poměrně ostrou záležitostí, která se s ničím moc nesere. Sice to nejspíš nebude žádný zázrak, ale zatím to nezní špatně, což? Problém je v tom, že když se řekne, že jde o kombinaci death metalu a grindu, je tím řečeno úplně vše… jinak řečeno, desek, jako je právě “Order of the Enslaved”, jste již za svůj život jistě slyšeli dost a dost.
Zpočátku album dost splývá a je jednotvárné, ale nakonec se nějaké povedené momenty přece jen ukážou. Viz třeba finále “The Divine Reward”, kytarová melodie krátce po minutě v “A Controlled Extinction”, kulervoucí pasáž okolo druhé minuty v “Pornography of War” nebo perfektní sólo v poslední titulce. Horší už je, že jde vždycky jen o pár vteřin, takže většina stopáže pořád splývá v death metalové řezačce. Hate Division se sice snaží posílit rozmanitost mezihrami “World Descending” a “Global Autopsy” (které ovšem nic moc neřeší) a hlavně melodickou a odpočinkovou instrumentálkou “Dawn of Quiescence”, jenže ani ta bohužel zas tak moc nepomůže, protože to jsou 4 minuty ze 47…
Nicméně i v téhle rubanici se toho nakonec dá najít víc a album po čase prokoukne, navíc je to v rámci stylu. Největší bolístkou “Order of the Enslaved” tím pádem stále zůstává, že skoro stejně jako Hate Division znějí další stovky kapel. S výjimkou tohoto problémku však jde o docela poctivou placku, takže zarytí fandové stylu nemusí váhat…
Země: Česká republika Žánr: progressive death metal Datum vydání: 6.7.2014 Label: Mindthorn Production
Tracklist:
01. Bury the Ashes of Memories
02. On the Edge of Mind
03. Prisoners of Reality
04. Antithesis
05. Alone Among All
06. Death’s Daughter Called Pain
07. Rather Die to Live
08. …Is Coming Again
09. Obscura
10. Keep Out of the Lights
Mindthorn je záhadná kapela. Že o nich ve spojitosti s “Black Shine of the Gloom” slyším poprvé, není překvapením, neboť zmíněný počin je jejich debutovým albem. Dohledat jakékoli informace je však značně obtížné, a tak si pro tentokrát budeme muset vystačit s naprostým minimem. Kapela pocházející z Prahy za sebou má jen krátkou historii, která čítá jediné EP (“Blinded Age”). Lze odtušit, že původně fungovala pod názvem Cemetery, ovšem ani za ním nenalezneme žádnou historii. Tím však naše zdroje vysychají, a my se tak místo tlachání kolem můžeme soustředit na samotnou hudbu.
Ještě před obdržením “Black Shine of the Gloom” jsem udělal lehkou rozcvičku v podobě poslechu zmíněného EP “Blinded Age” a přiznám se, že jsem žádné velké nadšením necítil. “Blinded Age” představovalo kapelu hrající obstojný death/doom, na němž sice nebylo nic špatného, ale trošku škodolibě mohu říci, že takových kapel najdeme dnes dvanáct do tuctu. “Black Shine of the Gloom” tak kolem mě při prvních posleších jen tak prolétlo a já si kvůli tomu až po dosti dlouhé době uvědomil zásadní fakt, a totiž že mám co do činění s dosud nejlepším českým metalovým albem roku. To je solidní skok, co říkáte? Ale je to tak.
Hudba Mindthorn ušla za ty dva roky od vydání “Blinded Age” ohromnou vzdálenost. Ne takovou, že by kapela ztratila tvář (podobný rukopis je z obou počinů jednoduše cítit), žánrově se však pohybujeme v jiných a z mého pohledu zajímavých vodách. Sama kapela o sobě tvrdí jen to, že hraje metal, a já mohu proti této definici jen těžko něco namítat. Dnes je všelijaké fúzování žánrů v módě (a já jsem za to rád), jenže jen málokdy to někdo dovede udělat tak, aby bylo naprosto nemožné odlišit, odkud co kapela vzala. “Black Shine of the Gloom” je však svou soudržností úžasné, a to se netýká jen hudby samotné, nýbrž i desky jakožto celku. Ačkoli zde máme co do činění s deseti skladbami, které jsou mezi sebou mnohdy odlišné jako den a noc, “Black Shine of the Gloom” na mě působí dojmem jedné dlouhé dobře strukturované písně. Poslední album, které se mi zdálo takto různorodé a zároveň soudržné, měli na svědomí Španělé Obsidian Kingdom, a že už je to nějaký ten pátek, kdy jejich “Mantiis – An Agony in Fourteen Bites” vyšlo.
Mluvil jsem o mísení žánrů a soudržnosti, ještě jsem však neřekl, co Mindhorn mísí a sdružují. Při náhodném proskákání byste velice snadno odlišili dva extrémy, které “Black Shine of the Gloom” protínají. Je tu velmi měkký, akustický kraj s popovým nádechem a pak je tu tvrdý, nekompromisní kraj mající blízko k death metalu. Důležité je však to mezi tím. Žádné skoky, žádná nekonečna, “Black Shine of the Gloom” je jedno spojité pole, které elegantně sahá od extrému k extrému a většinu času je někde mezi. Úvodní “Bury the Ashes of Memories” to vystihuje solidně. Vcelku jednoduchá melodie, spíše temné naladění, ne však ten doomový patos (s mírným prominutím), jaký jsem slyšel na “Blinded Age”, výrazná basa a hlavně výborný zpěv, tak alespoň zní úvod alba. Potud jsme tedy na té měkčí straně spektra, ovšem několik výbuchů agrese dává tušit, že se Mindthorn nebudou držet zpátky – a taky nedrží. Neuplyne dlouhá doba, než kapela představí svou metalovou tvář. “Prisoners of Reality”, třetí skladba alba, je právě jedním z (mnoha) momentů, kde Mindthorn nejsou daleko od death metalové intenzity.
I “Antithesis” je jednou z agresivnějších písní. Přestože během své nemalé délky vystřídá hodně poloh, posluchač si odnese spíše dojem, že ho přejel parní válec, než že by se kochal krajinou melodií, které kapela tvoří v jiných momentech. To samé lze říci zejména o skladbách z druhé poloviny alba. “Rather Die to Live”, “…Is Coming Again” a “Obscura” sdílejí mnohé shodné rysy, přesto je každé z nich jiná. “Rather Die to Live” oplývá nu-metalovým nádechem (a jakkoli je nu-metal často pochybným žánrem, zde je naopak předností), “…Is Coming Again” ničí vše, co jí do cesty přijde, a “Obscura” buduje atmosféru dlouhým rozjezdem a přítomností kláves.
Zmínil jsem nu-metal, a ačkoli to může působit nepatřičně, právě jeho ducha na desce slyším. Je to další vliv, který Mindthorn přimíchávají elegantně do svého kotlíku a jeden z mála, které není problém dešifrovat. Napomáhají tomu částečně i vokály a právě ty musím vychválit. Zpěv má na starosti jediný člověk (Darkpriest), ovšem než jsem se to dozvěděl, byl jsem naprosto přesvědčen, že vokalisté musí být v kapele dva. Darkpriest v měkčích skladbách potěší krásným čistým zpěvem, a když kapela zostřuje hrany, dokáže přidat na intenzitě a pořádně si zakřičet, aniž by přešel v growling. Ten přichází na řadu v nejtvrdších chvílích, a i když mi nesedl tolik jako čistý zpěv, je jeho účinek devastující: hluboký murmur doplňuje výše posazený řev, oboje kapela často používá pro zajištění většího důrazu zároveň. A pokud by vám to bylo málo, v “Alone Among All” se dočkáme i vysokého čistého “úúú” či téměř rapového šeptání. Jinými slovy, z pohledu zpěvu “Black Shine of the Gloom” nesmírně dobré.
Dosud jsem na album pěl chválu, kdy přijde kritika? Přesně teď. Jakkoli mě album baví v celé své délce, ne z každého okamžiku mám dobrý dojem. Slabší chvíle si kapela vybrala v tvrdších sekcích. Z některých riffů na mě sálá inspirace moderním metalem (nechce se mi říct vyloženě deathcore, ale nepopírám, že mě napadl), který je ironicky k pojmu moderní často spíše vyčpělý. To platí například pro první poloviny “Prisoners of Reality” či “Antithesis”, v menší míře i chvíle v dalších tvrdších písních, jenže to jsou jen slabé momenty v jinak dobrých skladbách. Přiznejme si, že obvykle to bývá spíše obráceně.
Co naopak téměř nemá chybu, jsou písně pomalé. Zde si kapela libuje jako Zdeněk Škromach v bazénku. Se známým mágem sociálních sítí mají Mindthorn společnou hlavně sebedůvěru, s jakou své řemeslo vykonávají. Na rozdíl od té jeho je sebedůvěra Mindthorn na místě. Na desce nalezneme dvě převážně pomalé skladby, které však místy přitvrdí (zmíněná “Bury the Ashes of Memories” a také snad ještě lepší balada “Death’s Daughter Called Pain”), a jednu vyloženě jemnou píseň. Ta je na úplném závěru a funguje jako třešnička na dortu a elegantní závěr po příjemně strávené tři čtvrtě hodině.
Je obdivuhodné, že se mi podařilo dojít až na úplný závěr recenze a nezmínit jednu z dalších předností alba, kterou je zabijácká basa. Poslední dobou se mi dostává do ruky mnoho alb s dobře zahranou a snadno slyšitelnou baskytarou a “Black Shine of the Gloom” mezi tato alba patří. Nejsem v tomto případě z práce basy tak na větvi, jako jsem byl například nedávno v případě amerických Ambient Death. Přesto však musím zdůraznit, jak velký vliv na výsledné vyznění alba basa má. Je to jednoduše další kousek skládačky, která do sebe krásně zapadá. Mindthorn natočili sakra dobré album a mně nezbývá než skončit otřepanou frází: jsem zvědavý, s čím tato kapela přijde příště.
Slovenská smečka Mysterious Eclipse z Nového Mesta nad Váhom nejsou žádní nováčci, vlastně právě naopak – nechybí zas tak mnoho a pomalu je budeme moct nazývat veterány. Vznik skupiny se totiž datuje do roku 1996, což už je nějaký ten pátek. V 90. letech ovšem vznikly jen dva demosnímky, poté co do vydávání čehokoliv nastalo na delší dobu ticho, které bylo protrženo až v roce 2005 dlouhohrajícím debutem “…and the Long Night Fell, No Morning Followed”. Nějaký podrobnější rozbor toho, co, kdy a jak vyšlo, je myslím pro tuto chvíli bezpředmětný, protože nás zajímá hlavně to, že v loňském roce se Mysterious Eclipse dopracovali ke třetímu řadovému počinu nazvanému “Hell of Pain”…
Hudební náplň disku není nic vysloveně složitého (což nemusí být nutně špatně, na to pozor). Mysterious Eclipse produkují melodickou kombinaci black metalu a death metalu, která na obecné poměry těchto dvou žánrů patří spíše k těm stravitelnějším a “měkčím” záležitostem (což také nemusí být nutně špatně). Za zmínku dozajista stojí fakt, že vokály má zde na starosti Petra Kity Siažiková, neboli (jak jste jistě podle jména poznali) slečna. To už dnes sice není nic vyloženě výjimečného a dávno pryč jsou doby, kdy všichni s otevřenou hudbou čuměli na třeba na řev Sabiny Classen z Holy Moses nebo Cadaverie (tehdy ještě) z Opera IX, nicméně i tak je to pořád zajímavé. O trochu méně zajímavější ovšem je, že slečna z Mysterious Eclipse nepředvádí žádný extrémní zázrak, stejně jako kapela samotná po hudební stránce. A to už bohužel trochu špatně je.
To, co Mysterious Eclipse na “Hell of Pain” předvádějí, není žádný průser a poslouchat se to dá víceméně bez problémů, na rozdíl od jiných expertů u jejich muziky určitě nebudete mít potřebu zvracet, ale to je asi tak vše, protože jinak se kapela pohybuje někde okolo průměru. Sem tam se podaří přijít s nějakým nápadem, který může směle koketovat i s nadprůměrnou hranicí, nicméně takové jsou bohužel v menšině a jako celek ta deska nepůsobí nijak valným dojmem. Upřímně se přiznám, že nemám tušení, jak na tom Mysterious Eclipse byli na předchozích dvou albech, jelikož jsem je neslyšel, ale bráno čistě co do doby působení, mělo by se jednat o dost zkušenou partu, díky čemuž si nemyslím, že by očekávání přinejmenším solidní nahrávky nemělo být na místě. “Hell of Pain” však na mě působí dojmem sice trochu lepší, ale pořád maximálně průměrné lokálky.
Začněme tím pozitivnějším, čímž na mysli ty povedené momenty, které tam rozhodně jsou – to je nutno férově říct, protože vyloženě jalová muzika to prostě není. Jedním z takových je třeba závěr druhé a zároveň i titulní písničky “Hell of Pain” – hned na začátku páté minuty se song zlomí do solidní pasáže, jež pomalu odeznívá. Ještě lepší je závěr “Power of Storm”, jejíž poslední minutu bych se nebál (jako v jednom z mála případů) označit za výbornou. Podobně lze hovořit ještě o jistých momentech v následující čtyřce “Dark Side of Humanity” – rozjezd se hodně povedl a následný nástup zpěvačky s klávesami v pozadí taktéž není k zahození. Hodně dobrý je rovněž pomalejší kousek začínající na konci druhé minuty, který posléze pokračuje kvalitním kytarovým sólem.
Mohlo by se zdát, že “Dark Side of Humanity” je tím pádem jasným adeptem na vrchol “Hell of Pain”, ale nakonec si tento titul uzmula jiná skladba – přesně dle hesla to nejlepší na konec se jedná o finální písničku “Ruža”. Možná jí pomáhá i to, že oproti zbytku působí velice osvěžujícím dojmem díky tomu, že je nazpívána slovensky. Jak se ovšem ukazuje, právě jazyk je možná důležitějším faktorem, než se na první pohled zdá – hned na první poslech je totiž znát, že si je Petra v mateřštině mnohem jistější než v angličtině, takže se zde vytáhla i se suverénně nejlepším výkonem a ukazuje, že zpívat umí, a na rozdíl od místy lehce nejistého přednesu v předešlých písních je to hned o mnoho lepší. Třeba pasáž “Neublíž mi veď som ako dieťa chytené do klietky reálného sveta” je vyloženě dobrá. Snad i díky tomu bych se přimlouval za to, aby Mysterious Eclipse přešli na slovenštinu kompletně – jednak je to neotřelejší, jednak to jejich zpěvačce slyšitelně sedí lépe. Navrch si kapela v tomhle songu vybrala i jednu z nejsvětlejších skladatelských chvilek na celém CD, takže tím pádem je o vrcholu jasno.
Pak je tu ještě jedna věc, v níž “Ruža” boduje a díky níž by se mi všude slovenština líbila mnohem více, a tou je text. Ten mi totiž právě v téhle skladbě dává mnohem větší smysl a líbí se mi víc než ve všech ostatních dohromady – v některých případech mi totiž texty přišly spíš (asi nechtěně) vtipné, trochu jednoduché a občas je na nich diplomaticky řečeno dost znát, že je fakt nepsal rodilý angličtinář. Zpěvačce je navíc docela dobře rozumět, takže ani nemusíte číst booklet, abyste se pobavili nad klišé linkami typu “On discovered body are pentagrams”. Je fakt, že mi trochu cukly koutky i třeba u brutálního “ííííííjáááááááá” na začátku “Back in Black”, ale ty texty mě rozčilovaly trochu víc.
Skrze texty jsme se plynule dostali k tomu, co na “Hell of Pain” zas až tak povedené není. V recenzi nám sice tato pasáž zabere podstatně méně místa než to pozitivní, ale na samotném nosiči je ten poměr přesně opačný. Když totiž vyškrtnete všechny ty momenty, jež jsem jmenoval výše (a těch vlastní není zas tak moc, jako celek opravdu obstojí jedině “Ruža” a s přivřenýma očima ještě “Dark Side of Humanity”), nezbude vám nic jiného než muzika, která je sice poslouchatelná, ale osciluje někde mezi obyčejným průměrem a regulérní nudou – na lepší úroveň to prostě nemá.
Nechci to nějak zvlášť přehánět a jebat do toho víc, než je vyloženě nutné, jelikož po světě běhají stovky a tisíce mnohem horších (a nezřídka kdy bohužel i mnohem známějších) skupin, ale je prostě fakt, že když si dám dohromady všechna pro a proti, vychází mi z toho jen stravitelná záležitosti lehce pod průměrem, což je laťka, již reprezentuje známka 4. “Hell of Pain” je deska, kterou bych si dobrovolně nekoupil, a kdybych se měl na jejím základě rozhodnout, jestli jít na koncert Mysterious Eclipse, asi bych nešel. Je to hudba, která se hodí spíš jako pohodová a neurážející kulisa k pivu, když v klubu čekáte na ty pozdější a zajímavější kapely. Tím pádem je odpověď na esenciální otázku každé recenze – tedy jestli lze recenzované album doporučit k poslechu – zcela jasná: ne.
Další banda z polského města Bělostok, kterou recenzuji. Před nedávnem to byli Incarnated, kteří mají v určitém ohledu v nahrávce Evil Machine s názvem “War in Heaven” také prsty. Album sice vyšlo již v loňském listopadu, ke mně se ovšem dostali až v současné době. Vznik kapely se datuje k roku 2004 a samotná nahrávka začala vznikat o rok později, aby byla dokončena za sedm let, tedy na začátku roku 2012. Jak vidno, bylo to tedy dost zdlouhavý proces a Evil Machine prošli studiem Bloodline Roberta Piercsinskeho z Incarnated, kde nahráli kytary a bicí. Basu a vokály nahráli ve studiu Studnia a mixáž proběhla ve studiu Hertz. Většina z těchto studií má za sebou práci se známými jmény (nejenom) polské extrémní scény.
Kapelu netvoří žádná ořezávátka, v životopisech členů se skví jména jako Dead Infection, Vader, Hate. Stejně tak je tu celkem bohatý výčet hostů, tu se setkáte s Peterem (Vader), Cezarem (Christ Agony) či současným kytaristou Behemoth, Sethem. Důvodem, proč zabralo nahrávání tolik času, bylo především to, že pro zúčastněné nejde o regulérní kapelu v pravém slova smyslu. Chtějí svou nahrávkou vzdát hold osmdesátkovému death/thrash/black metalu, čili čistě nostalgické dílo. Že jde především o připomínku dob minulých, je zjevné z obalu, názvů skladeb či samotných promo fotek kapely. Celkovému dojmu je podřízen i zvuk. Nemluvě o dvou coverech. Nepředělaly se skladby nikoho menšího než thrashových nestorů Onslaught a legendárních Venom.
Sound je skutečně chrastivý a připomíná spíš demáč než skutečnou dlouhohrající desku a je pro mě i celkem s podivem, že takový zvuk lze ještě v moderních studiích vytvořit. Rozhodně nic pro milovníky moderní vycizelované produkce, tohle bude oslovovat opravdu především staromilce či posluchače navyknuté i na prasáčtější zvuk. Těžko říct, zda se mi ten zvuk zamlouvá, nebo ne, přece jen přes tu dobu, kterou na tom strávili, bych čekal něco jiného, tohle mohlo zabrat mnohem méně času. Na druhou stranu se k jejich hudbě podobná zvuková hradba hodí.
Nelze čekat technické finesy nebo výrazné melodické výjezdy. Všechno je tu postavené především na nonstop riffáži a chorobném vokálu. Přestože úvodní flákota “Cross Meant Death” vypálí jak vystřelená z kulometu letadel na přebalu, brzy se zlomí spíše do středního tempa, které je asi nejvýraznějším tahounem desky. Pravda je taková, že nejrychlejším flákem je ve finále cover Onslaught. Nechybí ani výrazně pomalá doomová tempa, která však patří k těm nejméně zajímavým momentům desky. Především pokud mluvím o titulní “Evil Machine”, jež se táhne jako smrad a ke konci už znechuceně hledím na hrací čas skladby, nedočkavě očekávajíc její konec.
Nemůžu říct, že by šlo o amatérsky odvedenou práci, přece jen celá parta má za sebou bohaté zkušenosti. Musím ale přiznat, že podobně střednětempý death metal mě nemá moc šanci zaujmout, tohle se dělalo už před více než 20 lety a pořád jsou kapely, které se tohoto kopyta drží a dělají to prostě lépe než Evil Machine. Pro mě poslouchatelná, byť nepříliš zajímavá nahrávka.
Další názory:
Evil Machine je parta plná zkušených muzikantů, takže by člověk klidně i mohl očekávat, že “War in Heaven” bude přinejmenším solidní nahrávkou. Což o to, budeme-li se bavit o zručnosti, je to v pohodě a je z toho na hony cítit příslušnost ke staré škole, což je jistě pro mnohé plus (a abych upřímný, pro mě vlastně taky). Jenže aby deska opravdu fungovala, to by se Evil Machine nesměli utápět ve změti stěží průměrných riffů, jejichž nezáživnost je ještě umocněna tím, že vám každý z nich budou Poláci mlátit o hlavu po celou písničku bez jakékoliv snahy o nějaké ozvláštnění. V některých případech (třeba “Four Demons of Apocalypse”) to jde až tak daleko, že bych se to nebál nazvat prachobyčejnou odrhovačkou – a vzhledem k tomu, že tenhle výraz si většinou schovávám jen pro agro metaly, tak jistě uznáte, že to už je vážné. Co si budeme povídat, když je tím suverénně nejzáživnějším songem na albu cover od Venom, tak je prostě někde něco špatně. A to jsem se na ten poslech vlastně i těšil… H.
Švédská pětice Miasmic Theory od svého vzniku, jenž se datuje k roku 2008, nezahálí a letos vydává své druhé album, kterým je eponymní “Miasmic Theory”, jež navazuje na dva roky starý debut “Sound of Desperation”. Když jsem si tak procházel informace o kapele na Encyclopaedia Metallum, tak jsem se při zjištění, že je původem z Göteborgu, začal těšit na pořádnou porci hutného death metalu dle klasických severských zvyklostí, ale výsledek je nakonec přeci jen někde jinde.
Miasmic Theory jsou stejně tak thrash metalová parta jako death metalová, takže je jasné, že album bude fungovat hlavně v rychlejším tempu a na klasické střednětempé deathové vály můžete směle zapomenout. Kapela zpomalí pouze za předpokladů, že vytáhne z rukávu nějaký groove riff, který umocňuje už tak relativně silný moderní nádech, jenž z “Miasmic Theory” lze vycítit. Přestože kytary obsluhují pouze dvě ruce Valtera Koivunena, tak si buďte jistí, že nebudete ochuzeni o masivní zeď kytarových ploch, která hudbě Švédů vévodí. Spolu s ní je vytažen do popředí vokál. Tedy, abych byl přesnější, tak myslím vokály, protože kapela disponuje dvojicí pěvců jménem Thomas Persson a Lisa Hultgren. Správně tušíte, že Lisa je ženského pohlaví, ale bát se melodických a operních vokálů nemusíte, protože kdybych na promo fotce neviděl holku, tak mě ani nenapadlo, že jeden z těch hlasů patří ženě. Taky jsem hezkých pár poslechů žil v iluzi, že zpěvák umí a že předvádí hned několik poloh.
Co jen tak říci o “Miasmic Theory”, abych ho mohl vystihnout co nejjednodušším způsobem a nemusel se v tom zbytečně plácat… jo, už vím. Agresivní bruska. Asi tak bych hudbu Miasmic Theory popsal ve dvou slovech. Půlhodinová stopáž má v sobě nahuštěnou velkou spoustu energie, vaty je opravdu pomálu, a protože všechny vály velmi solidně odsýpají, tak je ještě více umocňováno agresivní vyznění jednotlivých skladeb. Ty jsou občas více thrash (“Watch Your Step”), jindy zase více death metal (“Time Well Spent”) a v “Delusional” jsem měl zase pocit, že poslouchám grindem načichlé Carcass (i ten Thomasův vokál je Walkerovi místy dost podobný). Snažím se tím ale říct, že skladby nejsou vyloženě jedna jako druhá, i když základní směr, v tomto případě podtržený prvotřídním zvukem srovnatelným s velkými žánrovými jmény, je ve všech z nich v zásadě neměnný.
I díky tomu, že je “Miasmic Theory” dost semknutý počin, kterému se podařilo to, na co spousta kapel čeká ještě mnohem déle, se mi jen těžko hledají mouchy, které bych borcům a slečně vytknul. Mám tím na mysli, že nelze jen tak z fleku říct, která skladba je nejlepší a která naopak nejhorší. Nebo alespoň já s tím mám problémy, ačkoli z mých vlastních preferencí budu vždy upřednostňovat rychlejší kusy jako “Watch Your Step”, “Ending” a skoro až punkovým odérem načichlou “Reality” před klasičtějšími death metalovými kusy typu “Dead End”, nebo naopak groovy skočnou “Alone”. Ta v tomto ohledu celkem solidně vyčnívá nad zbytek skladeb, protože pokud pominu hrubé vokály, tak instrumentálně má hodně blízko k zámořské produkci moderních metalových kapel. I zde se však najde místo pro kulometnou kadenci bicích, takže vše se stále děje na území prostoru vymezeném pro album jako celek.
Nevidím důvod, proč to dál protahovat. Miasmic Theory ukázali na malém prostoru, že umí a jejich druhé album se mi velmi zalíbilo. Jejich mix výše uvedeného je chytlavý, agresivní a i přes technicky precizní zvuk a instrumentální výkony se z jejich tvorby nevytratila uvěřitelnost a živelnost, čehož si velmi cením. “Miasmic Theory” tak nezní jako načančaný produkt pevně uzavřené skandinávské melo-deathové scény, ale na své by si měli přijít hlavně ti, kterým v klasicky pojaté hudbě čerpající z největších jmen žánru nejsou na obtíž moderní prvky a postupy.
Země: Řecko Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 20.6.2014 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. War in Heaven
02. Burn
03. Order of Dracul
04. Prototype
05. Dogma
06. Prometheus
07. Titan
08. Confessions of a Serial Killer
09. Ground Zero
10. The First Immortal
Nad Septic Flesh se v roce 2003 zavřela voda a podle všeho se zdálo, že už nadobro… naštěstí to však opravdu bylo jen zdání, jelikož o čtyři roky později se démoničtí Řekové opět dali dohromady pod lehce modifikovaným názvem Septicflesh a jali se pokračovat v tom, s čím kdysi přestali, tedy ve tvorbě skvělého a nestandardního death metalu. V této nové éře svou tvorbu nechali plynout na atmosférické vlně, ale posunuli ji směrem dál k symfonice a orchestrálním hrátkám. A při vší úctě ke starým počinům, které jsou bezpochyby skvělé a které mám upřímně rád, se předvedli ve snad ještě silnější formě než pod původním jménem Septic Flesh.
Možná mám trochu zkreslený pohled, jelikož jsem Septic Flesh z nějakého důvodu poměrně dlouhou dobu ignoroval, a tak to bylo až “Communion”, díky němuž jsem si muziku těchto Řeků oblíbil. Sice takřka ihned následoval podrobný náslech i starší tvorby, ale i po něm pro mě “Communion” zůstal na samotném piedestalu a nevěřil jsem, že jej (nyní už) Septicflesh někdy zvládnout překonat. Jenže stalo se a v roce 2011 udeřilo monumentální “The Great Mass”, které bylo s výjimkou dvou slabších skladeb takřka bezchybné, dokonalé a naprosto perfektní.
Dodnes si vzpomínám, jak pak Septicflesh hráli ten samý rok na festivalu Brutal Assault a těsně před jejich vystoupením jsem se při zvukovce bavil s jedním náhodným fandou, který prohlásil, že se při prvním poslechu “The Great Mass” skoro rozbrečel, jak dokonalá hudba to je. Ačkoliv mně slzička neukápla, tento anonymní člověk to tenkrát vystihl naprosto dokonale, protože masivní death metalová hradba, nelidský growling Spirose Antonioua a fenomenální orchestrální partitura Christose Antonioua byla kombinace, která skoro až doslovně trhala prdele. Septicflesh prostě tenkrát všechny pseudo symfonické pop metaly a všechny Demon Burgery a podobné amatéry vyškolili, jak se dělá spojení metalu a orchestru.
Tehdy jsem si také uvědomil jednu věc – Septicflesh vystoupali na svůj absolutní vrchol, “Communion” bylo pokořeno a šance, že by snad Řekové mohli zajít ještě dál a stvořit ještě něco lepšího než “The Great Mass”, se zdála takřka minimální. Nyní ovšem přichází deska s ještě monumentálnějším názvem “Titan”, jež má zcela jasně zodpovědět otázku, zdali Septicflesh opět dokázali překonat sama sebe…
Jak se ovšem velice záhy ukázalo, odpověď na tuto otázku je naprosto triviální: ne, nedokázali. Nicméně jak jsem již řekl, osobně jsem nic takového ani nečekal. Ne, že bych snad k poslechu “Titan” předem přistupoval s nějakým despektem nebo něco na ten způsob, ale “The Great Mass” je opravdu strop, víc už to nejde, lépe už to snad není možné. Opusy jako “Oceans of Grey”, “Pyramid God” nebo “The Vampire from Nazareth” se jednoduše překonávají tak těžko, že už snad ani překonat nejdou.
Ačkoliv toto tvrzení dle mého skromného názoru bezezbytku platí (a to i bez matematického důkazu), přece jenom je tu několik drobných ale. Předně – fakt, že “The Great Mass” nebylo pokořeno, se nijak nevylučuje s tím, že by snad “Titan” nemohla být dobrá, ba dokonce přímo skvělá deska. A v tomto ohledu už se Septicflesh nemýlili ani náhodou, protože “Titan” po všech stránkách skvělá deska bezesporu je. Musím se přiznat, že zpočátku jsem byl lehce nedůvěřivý a na první poslech snad i malinko zklamaný, že se moje předtucha vyplnila a novinka na svého předchůdce prostě nemá, ale jak se zvyšoval počet poslechů, “Titán” si mě postupně začínal čím dál tím víc získávat, až se nakonec ukázalo, že ta síla v tom pořád je, že Septicflesh i v roce 2014 stále trhají prdele a že v oboru spájení symfoniky s metalem si jen těžko hledají sobě rovného.
Na první a vlastně i jakýkoliv další poslech je “Titan” albem, které je svému předchůdci velice podobné. V minulosti se Septicflesh (Septic Flesh) vždy posouvali a i mezi “Communion” a “The Great Mass” je ve své podstatě dost velký rozdíl (ačkoliv je samozřejmě stále poznat, že to natočila jedna a ta samá skupina). U “Titan” tomu tak není, novinka jako by se opravdu snažila zopakovat úspěch svého předchůdce. Nějakým způsobem to však ve finále ani moc nevadí… přece jenom je to teprve druhá deska, tudíž není nějaký velký důvod jakkoliv remcat. Jestli se to takhle Septicflesh budou snažit drhnout i za dalších pět alb, tak to problém už bude, nyní ale to prolínání výbuchů hřmotných death metalových riffů a bicích salv s fantasticky napsanými linkami orchestru funguje stále na jedničku.
Na té současné podobě Septicflesh se mi strašně líbí jedna věc. Jakkoliv Řekové orchestracemi nijak nešetří, smyčce tvoří naprosto rovnocennou součást jejich muziky a vlastně jsou tím jazýčkem na misce vah, díky němuž je kapela skoro až jedinečná, pořád Septicflesh nezapomínají na to, že jsou metalovou skupinou. Vezměte si, jak vypadá většina takzvaně symfonického takzvaně metalu – kytary hrají velké hovno, bicí jsou hodnější než pohádková babička a nad tím vším jsou nánosy laciných klávesových jakoby kudrlinek a do toho ještě svým pseudo-operním vokálem kdáká nějaká holka v korzetu. Nic proti tomu, když se to někomu líbí, ale Septicflesh jsou absolutně jiná liga a právě oni jako jedni z mála (nebo snad jediní?) ukazují, jak má vypadat symfonický metal.
V prvé řadě tím mám na mysli tu již zmiňovanou poznámku, že Řekové nezapomínají na to, že jsou pořád metalová kapela. Riffy jsou pořád brutální, a když na to přijde, Septicflesh klidně dokážou, že jsou schopni vytvořit výtečné momenty i bez orchestru – viz třeba totálně kulervoucí riff v “Dogma”. Stejně tak bicí – když bubeník Fotis Benardo dostane šanci se urvat ze řetězu a předvést kvalitní sypačku, tak si pište, že ji také předvede a nijak se nerozpakuje svou soupravu rozžhavit do červena. O vokálu již padla zmínka v úvodu – Spiros Antoniou je pořád ve formě, a i když má asi padesát uměleckých pseudonymů a fakt prapodivný knírek, jakmile otevře tlamu, snad nikdo nemůže mít pochyb o tom, že jeho growling je stále excelentní.
A nad tím vším ční onen zmiňovaný orchestr a sbory. A právě zde je tak nádherně vidět, proč jsou Septicflesh o tolik dál než všechny ostatní symphonic metalové formace – včetně těch, které taktéž mají k dispozici celý orchestr (o těch, jež svou proklamovanou symfoniku staví jen na klávesovém cvrlikání, ani nemluvě). Tady se totiž ukazuje, jakou výhodou je, že má Christos Antoniou vzdělání v oboru klasické hudbu (plus samozřejmě i talent, o tom žádná), protože některé jeho party – jež opět nahrával pražský orchestr The City of Prague Philharmonic Orchestra (Filharmonici města Prahy) – jsou bez přehánění naprosto fenomenální. A to platí i v případě “Titan”.
Prozatím se tedy může zdát, že je “Titan” sice výborným, ale stále trochu chudším příbuzným “The Great Mass”. Chtěl bych však zmínit, že v některých momentech se i “Titan” skoro blíží dokonalosti a v jistých pasážích Septicflesh opravdu dosáhnou na laťku, jakou sami sobě nastavili s “The Great Mass”. V určitých částech skladeb jako “Prototype”, “Dogma”, “Prometheus” nebo “Confessions of a Serial Killer” Řekové vážně dokážou přijít s tak fantastickými nápady, že se mohou rovnou v podstatě čemukoliv z “The Great Mass”. A to je skvělé a vlastně jsem tím řekl, že i tentokrát je to úžasná muzika.
Zároveň se mi zdá, že je “Titan” o kousek vyrovnanější. Na “The Great Mass” byly ty nejlepší kompozice naprosto dechberoucí, ale zase zde byly dvě, jimž nestačil dech na to, aby držely krok se zbytkem. Oproti tomu na “Titan” jsem nenašel píseň, o níž bych musel říct, že se mi zdá horší než ostatní. Jasně, některé kusy mám o chlup radši a považuji je za vrcholy (konkrétně jde o ty čtyři zmíněné v předcházejícím odstavci), ale o žádném songu se nedá tvrdit, že by nedokázal držet nastavenou laťku.
Možná se zeptáte, jak je tedy možné, že stále považuji “The Great Mass” za lepší album. Důvody jsou vlastně dva. Tím prvním je to, že čistě pocitově mi přijde, že jako celek (tj. jako DESKA, ne jako jednotlivé písničky) měl minulý opus přece jenom o něco větší sílu a byl uhrančivější. Ten druhý důvod je pak velice jednoduchý – čistě proto, že “The Great Mass” bylo první. A to není myšleno jen tak z principu, protože “The Great Mass” byla nahrávka, jež posluchače nemilosrdně povalila, i když byl vybaven zevrubnou znalostí předcházející tvorby. A právě tento moment překvapení už na “Titan” (zcela logicky) není – tedy, alespoň ne pro člověka, který je ostřílený desítkami poslechů “The Great Mass”. Právě toto je nejspíš největší nevýhoda “Titan” – momenty, které by mě opravdu překvapily, tu takřka nejsou. Ano, některé pasáže jsou beze srandy famózní, ale vyjma zničujícího třískání kotlů v “Order of Dracul” jsem po celou hrací dobu nenarazil na něco, u čeho bych si řekl, že to je tedy kurva něco, že tohle jsem vážně nečekal.
Ani tato drobná vada ovšem nic nezmění na faktu, že Septicflesh natočili další monstrum, vedle něhož v podstatě všechny ostatní symphonic metalové skupiny vypadají jako tříkolka vedle Rolls-Royce. Pokud jste se se Septicflesh doposud nesetkali, není vůbec co řešit, okamžitě upalujte si “Titan” obstarat, protože se naprosto regulérně (a možná doslova!) poserete z toho, jak výtečná hudba to je. Pokud Septicflesh znáte, pak jste již “Titan” jistě sami slyšeli, ale kdyby náhodou ne, tak v případě, že se vám líbilo “The Great Mass”, bude se vám jistě líbit i novinka, byť hrozí akutní nebezpečí toho, že dopadnete jako já a “Titán” bude přes veškeré své titánské kvality pouze “tím druhým”.
Další názory:
Nemusím se nějak zbytečně rozplývat nad tím, jak mne svého času “The Great Mass” položilo na lopatky, ale můžu říct, že díky tomu jsem na “Titan” strašně moc těšil. Očekávání po takovém opusu jsou samozřejmě na úplně jiné úrovni než u běžného alba. První uvolněné skladby “Burn” a “Order of Dracul” se mi líbily, a přestože posun mezi minulým a současným albem je takřka nicotný, tak s tím nemám žádný problém, protože radši skvělé zopakování famózního úspěchu než zbytečný úkrok někam stranou. Septicflesh na “Titan” lehce přitvrdili (možná se mi to jenom zdá, ale kytarové riffy mi přijdou místy velmi chaotické a mnohdy naprosto zničující), ale skvělá práce se symfonickým orchestrem nechává vše tak, jak bylo minule. Hlavní je, že “Titan” obsahuje spousty vyloženě skvělých momentů, díky kterým i s takto – na poměry Řeků – lehce nadprůměrným albem, nechávají všechny snaživce o stejný výsledek na míle daleko. Nejsilnějším zážitkem je pro mne skvělá “Prometheus” s fantastickou druhou polovinou a “Confessions of a Serial Killer”, jejíž orchestrální pasáže mě strašně baví. Původně jsem si říkal, že se budu snažit vyhnout srovnání s předchozím dílem, ale když ono to fakt nejde. Před třemi lety stáli Septicflesh na naprostém vrcholu, kterého tentokrát nedosáhli, ale i přesto je “Titan” bezesporu vynikajícím albem, které se nerodí každý den. I přes zjevnou stagnaci poctivá osmička za parádní a vyrovnaný materiál. Kaša
Budu možná až příliš opakovat kolegu v hlavní recenzi, ale s jeho postupným objevováním kladných stránek nové desky Septicflesh musím naprosto souhlasit. První poslechy “Titan” byly po velkých očekáváních dosti nevybíravým políčkem. Skořápka byla v pořádku, ale Septicflesh jako by nebyli uvnitř, jen jí zvnějšku namalovali tak, aby album vypadalo jako jejich vlastní. “Titan” si mě však nakonec získal, a to hodně. Po jistém počtu poslechů se z něj stalo ohromně povedené album, sahající po kotníky i úžasnému “The Great Mass”. Orchestrální aranže mi tentokrát přijdou ještě monumentálnější než posledně a to, co kapela posledně předvedla jen v úžasné písni “Mad Architect”, se tentokrát odehrává mnohem častěji, orchestr jako by získával na síle a sebevědomí. Zároveň jsou to však stále Septicflesh drtící posluchače těžkou death metalovou botou. Ze skladeb tak musím vypíchnout například “Dogma”, kde povznešenost orchestru kontrastuje s nekompromisností kapely. “Prometheus” je zejména v závěru naprosto dojemnou záležitostí, ztělesnění krásy hudebními prostředky. Nejvíce si mě však získala o něco přístupnější skladba “Confessions of a Serial Killer”, jejíž ústřední motiv je až geniálně jednoduchý. Septicflesh to zvládli i podruhé. “Titan” je monumentální počin, který mi v hlavě bude znít ještě hodně dlouho. Zajus
Země: USA Žánr: technical death metal Datum vydání: 4.7.2014 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. All Things Dead
02. Thrall:Fulcrum:Apex
03. Permanence
04. Manifest Desolate
05. The Absurdity of What I Am
06. Source of Icon O
07. Continuum
08. Unattainable Zero
09. Redistribution of Filth
10. Obsolescence
11. Malthusian Collapse
12. The Indiscriminate
13. Kill Yourself [S.O.D. cover]
Dalo by se říct, že mě američtí techničtí drtiči Origin nenechali ve štychu. Se znalostí jejich tvorby především prostřednictvím nekompromisních technických náklepů “Echoes of Decimation” a “Antithesis” jsem se tak trochu obával, že mi v recenzi hodně rychle bude docházet niť, neboť to stěžejní a fundamentální pro tato alba je zkrátka skutečnost, že se jedná o extrémně intenzivní zběsilou hudební smršť podporovanou ekvilibristickými kytarovými výjezdy a technickými bicími. Po poslechu předchůdce “Entity” ovšem bylo jasno, že i divoši se vyvíjejí. Urputnou agresivní nespoutanost vystřídala lehká rozvaha, ba místy snaha o epičnost a koncept, což je jeden s aspektů, jež je na novém albu rozvíjen. Nenechte se ovšem zmýlit, i přes proměnu preferencí se stále jedná o neskutečně tvrdé a technické death metalové album, pokračuje ovšem tam, kde předcházející a střízlivější výpověď “Entity” vystrkovala lehké parůžky pestřejšího výrazu.
Zatímco minulé album vyšlo pod hlavičkou velké, ovšem na tvrdší hudbu ne moc stavěné nahrávací společnosti Nuclear Blast, tentokrát kapela pro Evropu zvolila label specializovaný především na black/death – Agonia Records, což je vydavatel stojící za posledními deskami Aosoth či Ephel Duath. Zvuk novinky tentokrát klade více důraz na basy a oproti předchůdcům mi více evokuje oldschoolové klasiky. Proto kapele občas dovoluje více odpočinku od techniky a dopřeje jí i trochu standardnějšího death metalového výrazu, což ovšem neznamená, že bychom byli svědkem nějakého příklonu k střednětempému death’n’rollu, pouze v porovnání s oním nespoutaným hudebním monstrem, jež je reprezentováno starší tvorbou, lze toto považovat za zvolnění z technické posedlosti. Rytmika udávaná rázným a precizním Johnem Longstrethem je stále spíše zběsilá.
Co se týče typických kytarových ekvilibristik, tentokrát pán strun Paul Ryan ustoupil od neustálého využívání arpeggií v rámci skladeb (i když se jich samozřejmě nevzdal, neboť patří mezi významné charakteristické rysy zvuku) a nabízí celou škálu různých poloh, přičemž svou mánii v rafinovaném sólování uplatnil především v neoklasických intermezzech (“Permanence”, “Continuum”), jež asi nejvíce podporují pocit konceptu desky. Na rozdíl od “Entity” není totiž ona epičnost reprezentována delšími kompozicemi, jako spíše těmito mezihrami provazujícími hudební linie a pomáhajícími posluchači orientovat se v materiálu.
Do alba nás uvede skladba “All Things Dead”, jež nás prostřednictvím klasické tváře ubezpečuje o tom, že je vše v pořádku. Krom zvuku je vše jak na “Antithesis”, kytarové technické výjezdy a intenzivní zvuková hradba drtí vše, co jí přijde do cesty. Hned dvojka “Thrall:Fulcrum:Apex” ovšem ukáže minutovou klepačku, jejíž části prostřídají techniku s oldschoolovými hutnými pasážemi. A zatímco “The Absurdity of What I Am” je klasická Origin pecka, “Redistribution of Filth” je spíše grindová odbočka, instrumentální “Obsolence” předvede majestátní kytarové postupy evokující Obscuru, poslední skladba se snaží odhalit tvrdou monumentálnost s využitím jak technických, tak uzavírajících minimalistických postupů za doprovodu bicí smršti a gradujícího chaosu a taková “Source of Icon O” je zase syrová jednohubka.
“Omnipresent” funguje jako další krok kansaské smečky od technického death metalu, jehož tvrdší oblast pomáhali definovat, k fúzi extrémních žánrů. Tu více deathu staré školy, chvíli špetka grindu, jinde zase klasická technická ekvilibristika, zde zase kytarové preludium a to vše stále dostatečně obaleno klasickým charakteristickým projevem instrumentálně brilantní kapely. Pocit z desky je díky mezihrám spojen v koncepční zážitek a deska působí přístupněji než předchůdci. I přes trochu rutiny se jedná o zdařilý a bavící zářez v diskografii Origin.
Datum: 26.7.2014 Místo: Česká Lípa, vodní hrad Lipý Účinkující: Backfist, Crippled Fingers, Diligence, Incarnate, Pertho, Pikodeath, Streetmachine, We All Gonna Die
Intro:
O severočeském městě Česká Lípa se rozhodně nedá tvrdit, že by to zrovna byla Mekka metalové muziky. Snad jediná kapela, která si vybudovala nějaké trochu slušnější jméno v rámci undergroundu, je dnes už nefungující death metalová formace Laniena Mentis; poslední dobou je poměrně slyšet o moderních Area Core a sem tam někomu může být trochu povědomé i jméno Unaffected Evolution, kteří se v roce 2010 mihli i na Brutal Assaultu. Skupin tu sice působí mnohem více, ale jde spíš o záležitosti lokálního významu.
Ani co do koncertů se nedá tvrdit, že by šlo o zrovna nejaktivnější město, ale v tomto ohledu (a už relativně dlouhodobě) tu fanoušky živí především kapela Incarnate, jež svého času v nedalekých Starých Splavech pořádala mezi místními již kultovní sešlosti Graveyard Full of Fun, kde jsem si i já osobně mnohokrát velice zodpovědně ožral držku (což bylo ještě v době, kdy jsem zastával filozofii, že jak se člověk neztříská na plech, tak to není metal… holt když je vám 16). Později se pořádání přesunulo do samotné České Lípy a došlo i na akce pod širým nebem s názvem Agressive Fest, které má pod palcem Kolouch, současný baskytarista Incarnate, a další známá postavička místní scény (dá se tomu vůbec říkat scéna?), tatér Judas, jinak také zpěvák a kytarista hardcorových Crippled Fingers a dříve i zpěvák death metalových Obscurum (o nichž jste beztak nikdy neslyšeli, protože toho za sebou moc nezanechali, nicméně já osobně jsem si i na jejich koncertech v okolí nejednou vylil tlamu).
Agressive Fest se koná na nádvoří místního vodního hradu Lipý, který byl založen ve 13. století… ačkoliv pojmenování hrad je už dnes možná lehce nadnesené, protože kdybyste městem okolo něj projížděli, není problém ho přehlédnout, jelikož jde jen o pár zdí oklo nádvoří (na němž se právě hrálo). Nicméně pro koncerty je to místo dost parádní (ostatně, tohle není zdaleka jediná akce, která se zde konala) a rozhodně je to lepší, než kdyby se hrálo někde na louce nebo tak něco… vlastně naopak, pro festiválek takovéhle velikosti je to místo jak dělané.
Muzika:
Hrát se začíná chvíli po půl páté, kdy se slova ujímá místní hardcorová formace Pertho. Odpoledne bylo teplé (ale naštěstí nebylo nesnesitelné vedro) a ospalé a podobně ospale vypadal i první set – v areálu ještě nebylo příliš lidí a ti, co už tam byli, spíš posedávali po lavičkách, koštovali první piva a dění na pódiu je zatím příliš nezajímalo. Jednoduše řečeno, Pertho hráli pro úplně prázdnou plochu – tedy s výjimkou pěti malých holčiček, které na jejich ničím výjimečný hardcore tancovaly, jak kdyby to byla diskotéka od šmoulů – a to prosím není vtip, opravdu patřily tak do mateřské školy. Ani se nelze divit, že při takové konstelaci se skupina příliš nepřetrhla a i její výkon byl trochu ospalý… s nadsázkou si tam prostě odehráli veřejnou zkoušku. Ve výsledku to celé působilo tak záživně, že i já jsem se radši věnoval svému pivu. Na druhou stranu ale musím říct, že jsem Pertho viděl už hodněkrát a tohle byl jejich suverénně nejhorší koncert, ten zbytek byl zábavnější, čili to do jisté míry bude jistě dáno i tou situací… ale zase je pravda, že to bylo snad poprvé, co jsem je neviděl ožralý jak čuně, tak nevím, jestli mi ten zbytek nepřišel zábavnější spíš kvůli tomu chlastu.
Jako druzí se slova ujímají pražští Diligence, kteří na sebe před nedávnem upozornili povedeným EP “Amendment”. Počet lidí před pódiem se jim naštěstí už zvedl a v průběhu setu se dokonce objevil první hrozič. Co je ovšem ještě důležitější, minimálně o dvě třídy nahoru šla úroveň toho, co se dělo na samotném pódiu. Ačkoliv toho jako Diligence vlastně prozatím nemají odehráno tolik, šlapali do toho opravdu dobře a hlavně baskytarista Milan a zpěvačka Dahlien podali opravdu výtečný výkon. Zároveň šlo o technicky suverénně nejvymakanější muziku za celý den, a jak si osobně podobné žánry doma příliš nepouštím (ačkoliv je pravda, že zrovna ípko Diligence mě bavilo), tak živě je to super a na to lítání po hmatnících se kouká fakt dobře. Hrálo se samozřejmě hojně právě z “Amendment”, ale jestli se nemýlím (snad nekecám), zazněly i nějaké nové kusy, přičemž jeden z nich zněl opravdu skvěle. Hned na začátek jeden z vrcholů Agressive Festu, možná rovnou ten úplně největší, akorát škoda, že přišel tak brzo, protože trochu pozdější (lepší) čas by Diligence slušel asi o trochu víc.
Sestavu tvořilo osm skupin a dobrá polovina z nich byl hardcore. Ten se tedy v programu objevoval vždy obkapelu a na liché pozici. Jak druzí z těchto HC smeček nastoupili liberečtí Backfist. Jestli jsem výše o technickém death metalu tvrdil, že jej doma příliš neposlouchám, tak hardcore neposlouchám už vůbec, protože mi to všechno zní stejně (ale nic proti tomu, fandům hardcoru zase určitě zní stejně všechen můj black metal), což se potvrdilo i tentokrát. Když totiž Backfist na konci svého setu vystřihli cover “Set It Off” od Madball, neslyšel jsem v tom hudebně žádný rozdíl oproti jejich vlastní tvorbě. Sem tam nějaký ten houpavý riff, tuhle nálož škrkavých riffů, nasraný řev a samozřejmě nesměly chybět ani sborové vokály. Na druhou stranu se ale musí nechat (a to fakt uznávám), že snad všechny HC kapely jdou do živého vystupování naplno a oč méně je to (pro mě) hudebně zajímavé, o to víc je to nadupané energií. A i tohle Backfist potvrdili, protože se určitě nešetřili a jeli na plný plyn – a bylo to dost na to, aby šlo o zábavný koncert.
Pikodeath jsem živě neviděl už pěkných pár roků – když jsem je vlastně viděl naposledy, tak to ještě byla čistě česká kapela a v jejich čele stál obrovitý zpěvák s krakonošským plnovousem a chroptěl zpoza plynové masky. Dneska už sestavu Pikodeath tvoří z půlky Němci a do mikrofonu huláká Loppi, který zase vyniká úctyhodnou sbírkou tetování – během setu se samozřejmě nezapomněl svléknout do půl těla a svou sbírku omalovánek ukázat. Tak jako tak, Pikodeath mají konečně těsně před vydáním své debutové placky “Tief in dir”, z níž se také v České Lípě dost hrálo, nicméně samozřejmě došlo i na nějaký ten starší kousek. Aktivita lidí zpočátku nebyla příliš velká, ale přesně dle hesla, že když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, si Loppi pro lidi z pódia došel, jeden vál odzpíval v publiku, což asi pomohlo, jelikož od následující písničky už si Pikodeath na odezvu stěžovat nemohli. Nakonec se stali i první kapelou, u níž si lidi vyřvali přídavek.
Nad Českou Lípou se pomalu začíná smrákat a na řadu přichází místní hardcorová úderka Crippled Fingers. Ta je aktuálně bez zpěváka, takže aby koncert mohla odehrát, pozvala si jako hosty rovnou tři vokalisty – Mílu z We All Gonna Die, Mázu z I Warned You a Nera z Incarnate. Poslední jmenovaný se ovšem objevil jen v jedné písničce, takže většina vystoupení byla v režii prvních dvou, kteří se po každé písničce střídali. A právě tohle neustále měnění dalo koncertu obrovský spád a tah na bránu a už tak energické kapele (oukej, to se týká hlavně kytaristy/zpěváka Judase, baskytarista s bubeníkem se moc neprojevovali, což je ale hlavně u bubeníka pochopitelné) přidali ještě víc energie. Navíc to hodně nakoplo i samotnou muziku, jež byla prostě normální hácéčko, ale hostující vokalisté rozhodně nepředváděli takový ten klasický HC řev, nýbrž growling, scream a občas i nějaké to grindové kvíknutí, díky čemuž to hned bylo úplně jinde. Především borec z We All Gonna Die show táhnul hodně dopředu, což si posléze zopakoval ještě jednou s vlastní skupinou. Mimoto byl ještě zajímavý předposlední song, jehož jménu vám však neřeknu, protože “nemá jméno… tak si ho klidně pojmenujte, jak chcete”, jak prohlásil Judas. Dobře tedy, pro potřeby článku si jej pojmenuju třeba “Kurva”… při “Kurvě” se z pódia odporoučel baskytarista, protože údajně neměl čas na to, aby chodil na zkoušky a písničku se naučil, což je obzvláště vtipné vzhledem k tomu, že hostující zpěváci, kteří se skupinou normálně nehrají, na to čas měli. Asi aby se vyrovnal standard čtyř lidí na pódiu, tak při absenci baskytaristy naskočili oba hosti, takže rachot to byl pořád stejný.
V téhle chvíli měli podle původního programu nastoupit Modern Day Babylon, ale ti několik dnů před akcí opustil bubeník, tudíž se museli omluvit a na jejich místo narychlo naskočili právě We All Gonna Die. Ti předvedli takovou normální moderní deathcorovou sekanici plnou breakdownů, secvičených pohybů a dalších klasik… v jednu chvíli nechyběl ani typický postoj s krycím názvem “pterodaktyl”, který svého času s oblibou propagoval Mitch Lucker ze Suicide Silence… ono co si budeme povídat, i podle hudby se zdálo, že We All Gonna Die zrovna Suicide Silence poslouchají docela rádi. Vystoupení ovšem ukrutně táhli opět zpěváci, kteří byli dva – k výše zmiňovanému Mílovi se přidal ještě kolega Andreas a oběma to blinkalo opravdu dobře. V jedné skladbě (tuším, že šlo o “Zombies Eat My Brain” z debutového ípka “Words Carrying the Plague”) se jako host opět objevil Máza z I Warned You, takže v jednu chvíli na pódiu řádili rovnou tři growleři. Co se výkonu týče, platí vesměs to samé co u hácečék – jak je to do sluchátek nuda, na koncertech tohle vraždí a vzhledem k tomu, že We All Gonna Die se vážně nešetřili, bylo o výbornou zábavu opětovně postaráno.
Do této chvíle Agressive Fest co do kapel probíhal dost parádně a s výjimkou úvodních Pertho mě prozatím všichni vystupující upřímně bavili, byť hudebně ve většině případů nejde o nic, co bych měl potřebu normálně poslouchat. Tuhle sérii přerušila paradoxně kapela, jejíž jméno bylo v sestavě suverénně to největší a nejznámější – Streetmachine. Nechápejte mě špatně, samotným muzikantům nejde vlastně nic vyčítat, protože to jsou zkušení frajeři a nikdo z nich nic neošidil. Stejně tak i kotel měli dobrý – sice ne moc velký co do počtů lidí, ale zase důstojný co do velikosti a zběsilosti (což také zpěvák Valda nejednou upřímně ocenil). Po všech stránkách šlo tedy o výborný set… který mě ovšem skoro nebavil. Muzice Streetmachine jsem nikdy nepřišel na chuť a snad jediná písnička, co mě od nich baví, je feat s Řezníkem a DeSadem alias Sodomou Gomorou, což byl asi ten důvod, proč mě to moc nevzalo. Nicméně v tomhle případě uznávám, že to asi opravdu byla chyba na mojí straně, protože samotným Streetmachine nešlo nic vytknout, jelikož formálně předvedli nadupaný set plný skladeb z aktuální fošny “Kult” (jež má těsně před vydáním) hodný největšího jména na plakátě.
Po Streetmachine se spustil déšť, který sice nebyl nijak zvlášť vydatný, rozhodně nešlo o žádný slejvák, ale i tak vyhnal z areálu většinu lidí, až to chvíli vypadalo, že závěreční Incarnate dopadnou podobně jako úvodní Pertho a dají si veřejnou zkoušku. To se však nakonec nestalo a nějaké to publikum jim vydrželo i přes déšť a (nyní už) hodinové zpoždění programu. Kdo ale odešel, ten o nic zvláštního nepřišel, protože Incarnate na pódiu nepředváděli vůbec nic výjimečného – ani co do muziky, ani co do výkonu. Hudebně šlo o normální grind, jakého je všude spousta (já vím, že když se to řekne takhle, tak to zní hnusně, ale je to prostě pravda)… což o to, snad ani jedna z předchozích kapela nebyla žádným výkvětem originality, ale všechny to doháněly nasazením a vervou, což však se statickými muzikanty dost dobře nejde. Jedině zpěvák Nero se trochu snažil, občas skočil mezi lidi a do mikrofonu předváděl solidní chlívek, ale ani to nebylo dost na to, abych se někde v druhé polovině vystoupení nevytratil na cestu domů. Na závěr ještě dodejme, že pro Incarnate šlo na delší dobu o poslední vystoupení, jelikož bubeník Mille musí na operaci ramene.
Outro:
Ve výsledku byl Agressive Fest určitě hodně podařenou akcí, organizačně i hudebně. Vlastně víc, než jsem osobně doufal, protože abych byl upřímný, nešel jsem tam ani tak proto, že by mě zajímaly ty skupiny (dobře, na Diligence jsem se podívat chtěl), ale spíš z nudy a hlavně proto, že už jsem na nějaké muzice nebyl pěkně dlouho (naposledy snad Oranssi Pazuzu, jestli si správně vzpomínám, což už je nějaký měsíc). I s tímhle přístupem mě však většina vystupujících překvapila a rozhodně se bylo na co dívat, protože minimálně kapely jako Backfist, Crippled Fingers nebo We All Gonna Die šly do svých vystoupení na 100 % a předvedly výborné výkony.
Co se týče organizace, osobně jsem žádné problémy nezpozoroval a zdálo se mi, že bylo všechno v pořádku… všechno to byla taková pohodička. Sice se postupně díky sem tam přidávání nebo protáhlé zvukovce nabral menší skluz v programu (jak bylo řečeno, Incarnate začínali v půl jedné ráno s hodinovou sekerou), ale nešlo o nic zásadního a u akce takových rozměrů se s tím i tak nějak počítá. Občas byla trochu větší fronta na pivo, protože byl jen jeden výčep, ale taky se nejednalo o žádný průser a šlo jen o pár minut. Pivo (Svijany) navíc bylo dost solidně pitelné, takže i tohle bez problémů. Lidí prý dorazilo nějakých +/- 200 hlav, což je myslím dost slušné (většina metalových koncertů v Praze si o takových číslech může nechat leda tak zdát… hodně dobré zahraniční smečky tam kolikrát hrají pro sedm, osm platících), takže snad i pořadatelé můžou spokojení. Tím pádem – po všech stránkách povedený festiválek.
Embrional je polská death metalová sebranka, která v loňském roce dovršila první dekádu hoblování pořádně nasraného metalu a v letošním roce načíná druhou. Doposud tahle polská skvadra vydala jednu řadovou fošnu s názvem “Absolutely Anti-Human Behaviors” – ta se objevila na jaře roku 2012. Pokud však čekáte, že v letošním roce Embrional vydali druhou velkou fošnu a že se na ní právě teď podíváme, tak přijde jedno obrovské, nečekané a monumentální překvapení, ba dokonce přímo zvrat, vedle něhož jsou pověstné závěrečné twisty kultovní hororové série “Saw” úplné nic…
Věřte tomu nebo ne, o druhé řadovce Embrional si vážně povídat nebudeme – čistě z toho důvodu, že kapela ještě žádnou nevydala. Onen tajemný počin, který je hlavním předmětem naší dnešní recenze, se jmenuje “Annihilation 2007 + Live” a jedná se jen o kompilaci… což lze ostatně vcelku solidně odhadnout už jen dle jejího názvu.
“Annihilation 2007 + Live” je v podstatě rozděleno na dvě části. Možná se tomu budete divit, ale první část bychom klidně mohli nazvat “Annihilation 2007” a druhou “Live”… to jsou věci, což? “Annihilation” je demosnímek Embrional, jenž vyšel původně (pozor, přijde další překvapení) v roce 2007 a kapela si jej svého času vydala sama. Jedná se o celkem šest fláků, které se na nové kompilaci nacházejí všechny, a pokud se mi podařilo vše správně pochopit, ani se s nimi zvukově nijak nehýbalo.
Na tomto demu – a nově tedy i na kompilaci “Annihilation 2007 + Live” – Embrional nabízejí agresivní sypací death metal, který zapáchá starou školou. Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že to úplně čistokrevná death metalová záležitost není a že Poláci svou muziku nakopli i trochou toho grindu, především v práci bicích je to cítit, protože některé sypanice jsou vyloženě gore. Zářným příkladem může být třeba třetí “Hallucinated”, která je ve svém zběsilém rozjezdu grindovka jak stehno.
Plusem je, že se nejedná o úplně bezhlavou vyhlazovačku a Embrional umí přijít i s velice solidními nápady, což z “Annihilation” dělá poměrně sympatický počin, byť se vlastně jedná o sedm roků starý demáč. Jako ukázkový příklad nám může posloužit třeba skvělé kytarové sólo v “Murder and Cruelty” nebo pomalejší kus “Human Brew”, který začne za lehkého vybrnkávání a šepotu, aby nadále pokračoval ve valivém, skoro až rozvážném tempu, v němž se Embrional dostanou až na hranici doom metalového žánru. Ve finále to všechno znamená, že výsledný pocit z “Annihilation” je vlastně až překvapivě dobrý. Ne, že by Embrional předváděli nějaký vyslovený zázrak, ale přece jenom na těch neustálých kecech o kvalitě polské scény něco bude, když vlastně i bezejmenná deathovka dokáže na svém druhém demáči vytvořit takhle solidní muziku, po jejíž kvalitě – přiznejme si to – mohou závistivě pokukovat i o poznání zavedenější české smečky.
V druhé části kompilace na posluchače čeká dalších osm songů v živém provedení. Záznam byl pořízen 7. dubna 2013 v městě Bielsko-Biała (česky Bílsko-Bělá) v jižním Polsku, ležícím nějakých 30 kilometrů od Českého Těšína. Kromě Embrional zde jako headliner vystoupili také Italové Darkend (avšak jejich songy na disku samozřejmě nejsou, to snad není třeba dodávat). Na záznamu se neobjevuje ani jedna písnička z dema – už jen vzhledem k letopočtům je asi jasné, že set byl postaven především na prvním řadovém albu “Absolutely Anti-Human Behaviors”.
Kvalita živého záznamu je dost dobrá… vlastně možná skoro až moc, protože nebýt sem tam proslovu mezi skladbami, tak s výjimkou krátkého skandování v jedné volnější pasáži “Possessed by Evil” by člověk vůbec nepoznal, že jde o živák. Z toho mám upřímně rozporuplný pocit – na jednu stranu živé audio záznamy vůbec nemusím, takže mi to zas tak nevadí (ostatně i ty proslovy mě spíš otravují), na druhou stranu pak však postrádá živák svůj význam. Ale tak to už si asi musí každý rozhodnout sám, co a jak mu sedne nebo nesedne.
Co se týče samotných písniček, skladatelská laťka mi nepřijde horší ani lepší oproti “Annihilation” (nicméně je nutno vzít v potaz, že to by se mohlo změnit, kdybych měl srovnání se studiovou verzí songů z “Absolutely Anti-Human Behaviors”), snad jen vymizely závany grindu. Na druhou stranu to ale znamená, že i tady dokážou Embrional přijít s dost slušnými nápady, nejvíce mě asi zaujala již zmiňovaná “Possessed by Evil” a “Necropolis”.
Hudebně tedy Embrional nejsou vůbec špatní. Na druhou stranu tu však stále zůstává otázka o smysluplnosti takového počinu. Řeknu upřímně, že znovuvydání demíčka doplněného o nějaký náhodný živák je věc, jakou bych si byl ochoten koupit jen od svých absolutně největších srdcovek, do jejichž tvorby jsem maniak a kupuju od nich úplně všechno už jen proto, že je na tom jejich logo… třeba takovým A Forest of Stars bych to sežral a ještě bych si mlasknul. Jenže… kolik takových fanatiků může fandit v podstatě neznámé undergroundové death metalové kapele z Polska? Jestli takoví jsou, určitě je “Annihilation 2007 + Live” potěší, ve sbírce se bude vyjímat slušně, grafika je v pohodě, tak proč by ne. Kdo však hardcore fanda Embrional není, tomu se vůbec nic nestane, když tohle v poličce mít nebude…
