Po světě běhá asi tak miliarda death metalových sebranek a Morbo jsou dalšími z toho obrovského zástupu. Tihle Římané měli až doposud na kontě pouze jeden demosnímek “Eternal City of the Dead”, který je aktuálně starý čtyři roky, ale letos se dohrabali k prvnímu dlouhohrajícímu zářezu, jehož název zní “Addiction to Musickal Dissection”.
Od debutující death metalové kapela asi nikdo z nás nečeká žádnou přílišnou originalitu (a i v případě Morbo je toto očekávání na místě), takže hlavní otázkou je, ze kterých klasiků se tady čerpá. Morbo se mi nezdají úplně stoprocentně vyhranění, ale určitě se sem tam objeví závan severské školy ze Švédska a místy jsem si rozhodně vzpomněl i na Nizozemsko, v jistých momentech se mi tedy vybavili především Gorefest. Tak jako tak, na každý pád z “Addiction to Musickal Dissection” smrdí oldschool jak prase, to je jasné.
Zároveň je na muzice Morbo zcela jasně cítit, že to nehrají žádní amatéři, naopak je na tom znát, že se ty lidi už nějakou dobu v undergroundu pohybují a drhnou to víc srdcem než mozkem. Snad i proto je pro mě nakonec “Addiction to Musickal Dissection” dost sympatický počin… je z něj cítit upřímnost a zapálenost, což je super. Sice to ve výsledku není žádná přehlídka posouvání hranic tvrdé hudby, ale je vidět, že to Morbo hoblují přesně tak, jak to cítí, žádná přetvářka. A i to si svým způsobem zaslouží ocenění, jelikož takováhle upřímná špína je pro mě nakonec hodnotnější než všichni ti trendoví rádoby progresivní djentoví hipsteři. Od “Addiction to Musickal Dissection” sice nedostanete nic, co jste ještě neslyšeli, ale dostanete to v podobě, která má prostě koule. A právě v tom, jak poctivě Morbo svoje řemeslo dělají, tkví jejich největší síla.
Země: Polsko Žánr: death metal Datum vydání: 30.5.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Go to Hell
02. Wherer Angels Weep
03. Armada on Fire
04. Triumph of Death
05. Hexenkessel
06. Abandon All Hope
07. Worms of Eden
08. The Eye of the Abyss
09. The Light Reaper
10. The End
Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 6,5/10
Ježura – 7,5/10
Když se řekne Polsko a metalová hudba, jsem si jist, že vám okamžitě naskočí na jazyk trojice death metalových veličin, jež si na tamní scéně utvořily takový nepřekonatelný triumvirát kapel, které mezi sebe jen stěží pustí další jméno. Mám tím na mysli samozřejmě Behemoth, Hate a Vader. Právě posledně jmenovaní platí za jméno nejslovutnější, protože loni oslavili jubilejních 30 let na scéně, a když se člověk pohlédne za desítkou studiových alb, které “Tibi et Igni” předcházejí, tak vlastně ani nemůže narazit na vyloženě špatný počin a parta kolem základního stavebního kamene Vader, Piotra Wiwczareka, i letos potvrzuje, že je stále při síle.
Navázat na minulé “Welcome to the Morbid Reich” nebylo jednoduché, protože i když to byl počin v rámci diskografie relativně klasický a na jistotu sázející, tak to bylo mimořádně šlapavé album, které nemělo hluchých míst a potvrzovalo pozici Vader jakožto mistrů svého řemesla. Na klasické studiové zářezy sice Vader už nemají, ale přesto mají jejich aktuální alba stále co říct a jinak tomu není ani u “Tibi et Igni”, jehož titul by se dal volně přeložit jako “Tobě a ohni”. Ten oheň, peklo a žár je pak, zdá se, ústředním motivem alba, protože už jen fantastický obal Joea Petagna (Motörhead, Pink Floyd a zástupy dalších) spolu s lyrickým námětem několika skladeb je jasnou deklarací toho, kam Vader tentokrát míří.
Takže jaké že “Tibi et Igni” je? Přesně takové, jak vyhlíží, aniž byste z něj slyšeli jedinou notu. Nesmlouvavé, agresivní, přímočaré a na poměry Vaderovských počinů od dob “Impressions in Blood” klasické. Není to bráno jako vyložená výtka, protože dokud to bude šlapat a bavit, tak ať si Peter klidně podobná alba točí, nic proti tomu, ale přesto bych uvítal nějaký moment překvapení. Něco, co jsem za ta léta od Vader ještě neslyšel a něco, co by mě zvedlo ze židle. Ale budiž. Novinka zabíjí a zabíjí s jistotou. Drtivý zvuk, ostré riffy, přesná bicí artilerie a nesmlouvavý Peter, jehož vokál je jako dobré víno a který patří mezi mé vůbec nejoblíběnější death metalové řvouny (ačkoli nedisponuje úplně charakteristickým death metalovým chropotem), jsou už dávno poznávací znamení, na něž se můžete spolehnout. A letos se na tomto nic nemění, takže nemusím zdržovat popisem toho, co všichni známe.
“Go to Hell” na úvod nabízí sice klišovitý titul, pod nímž se skrývá neméně klišovitá hudební náplň, ale co si budeme nalhávat, právě kvůli takovým šlupkám jsou Vader tam, kde jsou. První dvě minutky patří orchestrálnímu předehře, při kterých se otvírá pomyslné peklo, do něhož Peter spolu se svými třemi kumpány posluchače hodí, jakmile hrábne do strun svého šestistrunného mazlíčka. Mladý novic za škopky, James Stewart, zapadl do kapely od svého příchodu v roce 2011 skvěle a nejen tuto píseň žene neúnavně kupředu. Vrcholem “Go to Hell” je druhá polovina po kytarovém sólu, kdy se spustí bicí sypačka, jež postupně spěje k brutálnímu závěru. “Where the Angels Weep” je ještě energičtějším kusem, kde je všechno zlo nacpáno do dvou minut a nebýt chvilkového zpomalení, tak bych řekl, že v ní není čas na odpočinek. “Armada on Fire” je pekelná nálož rychlého death metalu, kterou šperkují doprovodné vokály (nebo několik různých stop Peterova řevu?) a činí ji tak ještě neurvalejší, než tak dělá vlastní hudební obsah. Skvělý flák.
O tom, že k Vader vždy patřil thrash metal, není třeba polemizovat, protože nejinak je tomu i nyní, a přestože rychlejší tempa k tomuto dojmu svádí velmi často, tak mně přijde nejthrashovějším válem “Abandon All Hope” spolu s následující “The Light Reaper” z druhé poloviny, která šikovně cituje kytarové postupy Slayer (to chaotické kytarové sólo, panečku!). Právě v těchto skladbách mi Vader přijdou nejsilnější a vzhledem k tomu, že jich na podobné vlně s neuvadající kvalitativní laťkou je na “Tibi et Igni” většina, tak není důvod hledat nějaké mouchy. Že “The End” nebo “Triumph of Death” neničí krky tak jako ten zbytek, už je jenom drobná vada na kráse, která se dá velkoryse přehlédnout.
Navíc, misky vah na celkově povedené dílo stahuje dvojice atmosféričtějších zástupců desetiskladbového počinu, jmenovitě pak “Hexenkessel” a “The Eye of the Abyss”. Obě si pohrávají s klasickými nástroji v podobě krátkého intra a obě přináší jedny z nejlepších momentů celé desky. Na “Hexenkessel” se mi líbí ta její neurvalost, ačkoli zpočátku budí dojem rytmicky neotřelé záležitosti, ale jakmile spustí bicí mašinerie, tak ji až do pochodové závěru nelze ukočírovat. “The Eye of the Abyss” překvapí melodickou kytarovou linkou, která ji v úvodu a závěru protkává. Mezi tím pak číhá bestiální death metal, jenž bez lítosti zničí všechno a všechny. A tak to má být.
Přesně takové, jako jsou na “Tibi et Igni”, si Vader představuji. Nesmlouvaví a zaručeně sví. Peter se nikam nežene a vlastně to ani nemá zapotřebí, protože jeho parta je zárukou kvality, na kterou se lze spolehnout snad v každém ohledu. Minule mi sice “Welcome to the Morbid Reich” udělalo malinko větší radost, ale na druhou stranu je to o chlup lepší než předposlední “Necropolis”. Prostě a jednoduše tady máme novou placku Vader, která je hodná velikosti jména, pod nímž se titul “Tibi et Igni” výjimá. Přestože jsou obě kapely co do velikosti i hudební náplně přeci jen někde jinde, tak si nemůžu odpustit menší srovnání a s ním spojené potvrzení dosavadní držby mistrovského pásu pro vítěze za nejlepší death metalovou desku roku krajanům Behemoth, jejichž “The Satanist” je mi prostě o něco blíž. Ale to nedělá z Vader žádné srágory, protože album natočili opět velmi dobré.
Další názory:
Jednoduše řečeno, “Tibi et Igni” je prostě jenom další album Vader – nic víc, nic míň. Samozřejmě, nedá se těmto polským veteránům upřít, že mají svůj (ne úplně nízký) standard, pod který nejdou, že mají svůj charakteristický a do jisté míry vlastně i nezaměnitelný sound a že ta jejich muzika má pořád koule – a o “Tibi et Igni” tohle všechno platí stejně tak. Na druhou stranu, při vší úctě, kterou k téhle kapele mám, mi to už prostě začíná připadat až moc na jedno brdo. Posledním albem, jež mě opravdu upřímně bavilo, bylo nářezové “Impressions in Blood” – následující tři nahrávky, tu nejnovější nevyjímaje, už mi mezi sebou začínají docela splývat a baví mě čím dál tím méně, navzdory faktu, že kvalita tam pořád je, o tom se samozřejmě nehádám. Jasně, Peterův vokál má stále říz, riffy mají švih jak prase, tempo je smrtící, ale i tak mě “Tibi et Igni” dokáže nejvíce upoutat jen v těch několika málo momentech, v nichž Vader trochu vybočí z klasického death metalového hoblování, což se týká songů “Hexenkessel” a především dvojice “The Eye of the Abyss” a “The End”. Nicméně i přes všechno, co jsem řekl, se mi to v zásadě stále líbí a na 6,5 bodu to pořád s přehledem stačí. H.
Návrat ke kořenům hlásili Vader už s předchozí deskou “Welcome to the Morbid Reich”, ale teprve na “Tibi et Igni” mi připadá, že to dotáhli do konce. Pár výjimek jako “Hexenkessel”, “The Eye of the Abyss” nebo “The End”, které hrají na rozvážnější a epičtější strunu, se sice najde a ještěže tak, protože desku příjemně prosvětlují, ale zbytek je buď naprosto zběsilý, neurvalý a thrashem načichlý oldchoolový náklep, nebo jen o malý kousek méně zběsilý, ale o to čitelnější a drtivější death metalový buchar. Kvalita je samozřejmě vysoko, protože Vader zřejmě špatné album nahrát ani neumí, v současné sestavě jim to navíc šlape takřka ukázkově a “Tibi et Igni” je toho důkazem, protože ten materiál je vážně ve všech ohledech velice dobrý a místy úplně skvělý. A i když jsem se dlouho nemohl zbavit otravného dojmu, že až si zase někdy budu chtít pustit nějakou mrdu od Vader, “Tibi et Igni” to navzdory všem svým kvalitám asi nebude, nakonec si i tohle album sedlo a můžu být naprosto spokojený. Úplný skvost to sice není a fláky jako “Litany”, “Impressions in Blood” a další jsou prostě lepší, “Tibi et Igni” však kvalitativní laťku Vader v žádném případě neshazuje, songy “Triumph of Death”, “The End” a zejména “The Eye of the Abyss” jsou opravdu parádní a celkově jde o hodnotný příspěvek do diskografii téhle polské legendy. Ježura
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 7.4.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Apotheosis of the Hangman
02. The Grace in Dying
03. City of the Silent
04. Over Your Grave I Stood Through the Night
05. Dismembering the Image of God
06. Solace
07. All Too Human
Internet ohromným způsobem rozšířil možnosti hudebních fanoušků v hledání nové muziky. Není to nic šokujícího, ale stojí rozhodně za připomenutí, že tomu není tak dlouho, kdy měl posluchač jen málo možností, jak nalézt novou a zajímavou hudbu. V době předinternetové v zásadě existovaly tři možnosti, jak poznávat nové kapely: z televize či rádia, formou doporučení od přátel a náhodným nákupem. V prvním případě jste dostávali značně předžvýkaný výběr, a spokojený tak byl jen ten, kdo měl štěstí a našel zdroj, který jeho vkusu vyhovoval, nebo ten, kdo žádný vkus neměl. I doporučení od přátel mělo své limity dané společenským prostředím, přátele si ostatně tvoříme na základě podobností a dva lidé se stejným vkusem se navzájem posunou jen málo. Proto zbývá třetí příležitost, náhodné nákupy, jenže ve chvíli, kdy za album vyplácnete skutečné peníze, si sakra rozmyslíte, jestli si tu neznámou kapelu koupit či ne. Internet v tomto značně otevřel možnosti. Takřka vše lze poslouchat, alespoň z části, legálně a zdarma. A tak je možné hledat klenoty, které nikdo nezná, z pohodlí domova a se zavřenou peněženkou. Zde však strčí do hry své dlouhé pařáty statistika a prozradí vám, že většina toho co uslyšíte, musí být logicky… inu, průměrná. A tak posloucháte, dokud nenajdete, co jste hledali, klenot mezi odpadem, kvalitu mezi brakem. A to je, dámy a pánové, přesně případ dnes recenzované kapely Ambient Death.
“I am, I’m here, I did not die I hear you weeping, I see you cry Wipe off your tears for I’m not dead So many things remained unsaid” (City of the Silent)
Protože, jak už předchozí odstavec napovídal, Ambient Death nejsou nijak známou veličinou, zaslouží si alespoň krátké představení. Čtveřice muzikantů pocházejících z hlavního města amerického státu New York za sebou má, společně i každý zvlášť, dlouhou řádku působišť. Vyjma thrashové sebranky Catastrophate se však žádná z těchto kapel nedostala dál než k několika demosnímkům a i v diskografii Ambient Death je “Dismembering the Image of God” teprve prvním velkým albem. Ambienth Death jako takoví však fungují už od roku 2007, kdy se posluchačům představili na prvním ze dvou EP. Ve zkratce tak stačí říci, že ačkoli dnes recenzuji debutové album, rozhodně ho nemají na svědomí nějací nováčci.
Když jsme si řekli, kdo Ambienth Death jsou, zbývá nám zodpovědět poslední a nejdůležitější dvojici otázek: co kapela hraje a jak dobře jí to jde. Odpověď na první z nich se může zdát jasná, jenže při poslechu brzy zjistíte, že tak snadné to zase není. Ambienth Death mají své kořeny v death a thrash metalu, kde z prvního si berou zejména robustnost a z druhého energii. V praxi se však v těchto škatulkách pohybuje jen skladba první (a zároveň klipová) – “Apotheosis of the Hangman”. Ta začne bez nějakých vytáček rovnou rychlým tempem a dále zrychluje. Ambienth Death svou hudbu prokládají mnohými kytarovými sóly a nejinak je tomu i v úvodní písni. “Apotheosis of the Hangman” střídá sloky s krátkými kytarovými sóly, těch je tak ve skladbě hned několik. Některá jsou jen fajn, jiná jsou vyloženě výborná, každopádně ale song skvěle prosvětlují a činí její poslech zajímavější. Možná si už zde všimnete baskytary, jejíž první výrazný moment přichází chvíli za půlí. Několik minut takřka není slyšet, dokud z ničeho nic nevystoupí do popředí a nestrhne na sebe na několik sekund veškerou pozornost. “Apotheosis of the Hangman” je však jen ochutnávka toho, co kapela umí, to nejlepší teprve přijde.
“Irises colored blue, it’s my gift to you” (Dismembering the Image of God)
Nejpřístupnější skladbou alba je (moje oblíbená) “City of the Silent”. Na rozdíl od předchozí písně se v ní poprvé objeví klávesy jako nástroj k dokreslení atmosféry, kapela se je navíc nesnaží nijak maskovat. Ústřední motiv skladby je takřka hard rockový a ve slokách i refrénu si lze se zpěvákem snadno zanotovat. Zpěvák je ostatně jedním z důvodů, proč je “Dismembering the Image of God” tak dobré album. Jeho zuřivý, téměř black metalový štěkot se do hudby skvěle hodí, navíc díky vypiplanému frázování a krásně rýmovaným textům se vám zpěv dostane rychle do hlavy. “City of the Silent” si však cením zejména kvůli posledním dvěma minutám, které skrývají nejprve krásné kytarové sólo, po němž však přijde ještě lepší sólo na basovou kytaru. Kdo tuto konstelaci obdivoval třeba v legendárním závěru “Kálí” od českých !T.O.O.H.!, bude zde skákat radostí. V žánrově podobné hudbě jsem tak výtečnou baskytaru slyšel naposledy na debutu Essence, “Lost in Violence”.
Titulní píseň alba přichází na řadu a já vám prozradím, na co se těšit. O něco tvrdší skladba než “City of the Silent” potěší hlavně častými změnami temp, dalšími povedenými sóly či dlouhým zvolněním, při němž opět hrají velkou roli klávesy a tentokrát i poklidně recitovaný text. Není těžké zaslechnout i krátké black metalové vsuvky a závěrečné sólování pak potěší svou neotřelostí a absencí jakékoli zbytečné okázalosti. Velice důležitou roli v hudbě Ambienth Death hrají texty, které zde má rozhodně smysl číst pomalu a pozorně. Zatímco v prvních skladbách se do textů promítla zejména politika a filosofie, titulní “Dismembering the Image of God” se věnuje eugenice a nacistickým experimentům na lidech v nechutných (a zároveň obdivuhodně dobře napsaných) detailech.
To text nejdelší a závěrečné písničky “All Too Human” se vrací k politickým tématům a kritizuje jednoduché proklamace a hesla jakožto univerzální řešení společenských problémů. Jestliže ve skladbách předchozích kapela pravidelně vykukovala ze své žánrové ohrádky, v “All Too Human” již prorazila plot a běhá si, kde se jí zachce. Úvod skladby je vpravdě masivní a dává tušit, že přijde něco velkého. Kapela však zpomalí a kytary přenechají prostor klávesám a to se stane v písni hned několikrát. Ze všech povedených momentů (a není jich málo) bych zmínil jen ten okolo sedmé minuty, kdy vše ztichne, zbudou jen kytary bez efektů, klávesy a bicí. Zatímco první dva nástroje jsou jemné, bicí sestavu reprezentuje neutuchající kopák ničící neškodnost momentu s ohromným nasazením. Podobně jako na počátku “Axiom” od Akercocke či v závěru “Ghosts Over Japan” z pera From a Second Story Window, i zde kombinace splašených bicích a pomalého zbytku funguje na výtečnou.
Zmínil jsem čtyři skladby. “A to je vše?” ptá se nechápavý čtenář? Ne tak úplně. Ambient Death zvolili lety prověřenou strategii prokládat dlouhé “plnohodnotné” skladby krátkými vsuvkami, díky kterým disk funguje výborně jako celek. První “The Grace in Dying” pokračuje jako jediná z trojice v ostrých kytarách, je vlastně jedním dlouhým sólem, jež svým provedením připomíná Američany Agalloch ve vrcholné formě. Zbylá dvě intermezza jsou pak převážně akustická, pomalá a uklidňující a to je přesně to, co posluchač mezi hlavní náplní alba potřebuje.
“The state punishes its members with prison or death Upon my enemy I simply imitate the state Instead of mercy it teaches me how to hate Oppresses freedom with fear in attempt to dominate” (Apotheosis of the Hangman)
Debut Ambienth Death jsem popisoval poněkud rozsáhle a možná do zbytečných detailů, jenže z dobrého důvodu: přesvědčit vás, čtenáře, abyste si album poslechli. Death a thrash metal rozhodně nejsou žánry, které by od svých tvůrců vyžadovaly hluboce inteligentní přístup. Na jejich pomezí bychom tak mohli čekat hloupou rubačku bez jakéhokoli přesahu. Jenže slovo inteligentní, či chcete-li promyšlený, je přesně to, co mě ve spojitosti s “Dismembering the Image of God” napadá nejčastěji. Nejen hudba, ale i texty jsou zde opravdu chytrou záležitostí. Za obojím stojí hlavní postava kapely, zpěvák a sólový kytarista s “bulharským” jménem Lucas Lucaski. Myslím, že tohoto chlapíka bude v budoucnu dobré pečlivě sledovat.
Dovolte mi tak poslední poznámku. V recenzi jsem zmiňoval dánské Essence, na které jsem si vzpomněl zejména díky famózní baskytaře. Essence však potkaly problémy, když je po vydání debutu opustil baskytarista Nefer. Jejich následný počin “Last Night of Solace” byl již jen dobrým, nikoli excelentním albem. Obdobný osud potkal i Ambient Death, jelikož baskytarista Riyaad Edoo z kapely po nahrání debutu také odešel. Nezbývá než doufat, že Ambient Death jako Essence nedopadnou a najdou za Riyaada odpovídající náhradu. Cokoli jiného by byla velká škoda, debut “Dismembering the Image of God” je totiž opravdu silnou nahrávkou.
“Whereof one cannot speak, thereof one must be silent Conditioned open-mindedness breeds masses of the mindless” (All Too Human)
Země: Velká Británie Žánr: death metal Datum vydání: 26.6.2014 Label: Metal Age Productions
Tracklist:
01. Cemetery Sickness
02. Coffin Smasher
03. I, Cadaver
04. Recipes of Horror
05. Rotten Brain Extraction
06. Cunt Full of Maggots
07. Cabletie Castrator
08. Mortuary Debauchery
09. Tactile Necrophile
10. Cut Up & Fed to the Dog
11. Grave Secrets
Ne, že by z toho pravidla neexistovaly výjimky, ale dalo by se říct, že to v redakci máme zejména s kolegou H. pěkně rozdělené – on bere většinu generického black metalu a já zase většinu generického death metalu. Psát recenze na takové desky se může zdát jednoduché, ale stačí, aby jich měl člověk pár za sebou a najednou vyvstává problém v tom, jak psát další jinak než metodou Ctrl+C, Ctrl+V a úpravou několika nezbytností. Odpověď zní: blbě, a nebohému recenzentovi tak většinou nezbývá, než se uchýlit k neobratnému natahování textu nejrůznějšími bláboly, jako je třeba tenhle odst… sakra, to jsem asi neměl říkat, co?
Dobře, prázdného tlachání bylo protentokrát dost, pojďme se konečně bavit o muzice. Těm bystřejším z vás už asi došlo, že tentokrát budeme mít co dočinění s deskou od death metalové kapely, a je to přesně tak – tou kapelou jsou velšští Desecration a albem jejich žhavá novinka s rozkošným názvem “Cemetery Sickness”. Pro všechny, kteří o Desecration stejně jako já nikdy dříve neslyšeli, bude zajisté překvapením, že to takhle parta táhne už od roku 1993 a na kontě má hned osm řadovek včetně novinkové “Cemetery Sickness”, a s takovýmhle rodokmenem by bylo poměrně oprávněné očekávat přinejmenším slušnou práci. Otázka tedy zní, nakolik je to v tomto případě oprávněné…
No, minimálně vyhranost se pánům rozhodně upřít nedá. Na “Cemetery Sickness” je vidět, že Desecration mají už něco za sebou a ten svůj oldschool drhnou pěkně ve špinavém a hnusem nasáklém stylu raných 90. let, kdy death metalu kvetla pšenka zdaleka nejvíce. Zvuk je příjemně chraptivý, žádné klávesy ani jiné serepetičky, nic takového – jen riffy, nehudební úvody skladeb a sem tam nějaké sólo. Inu, jak známo, starého psa novým kouskům nenaučíš. Nemůžu se však zbavit dojmu, že těmhle pardálům by nějaká nová a svěží inspirace určitě pomohla, a to nemyslím ani tak, aby z oldschoolu udělali něco jiného, ale spíš co se týče nápadů, kterých se tu totiž moc neurodilo a je to fakt dost slyšet.
Že to někdo hobluje postaru totiž ještě automaticky neznamená, že je to stejná palba jako na dnes již kultovních žánrových nahrávkách, a tady se to projevuje na plné čáře. Desecration totiž sice jsou vyhraní a mají to v ruce, ale co je jim to platné, když většina alba působí tak nějak nijace a podobně působivého výsledku se dobere kdejaká mladá banda, která toho moc neumí, ale zhlédla se ve dvacet let starých deskách. “Cemetery Sickness” je zkrátka velice obyčejná žánrová nahrávka, která nenabízí ani nic nového nebo zajímavého, ani není napsaná tak dobře, aby si s tím vystačila.
Aby ale čtenář nenabyl dojmu, že jde o vyloženou kravinu, je třeba na férovku zmínit, že to není zas tak špatné, jak to možná z předchozího odstavce vyznívá. Opravdu nudný matroš tu sice je, ale není ho mnoho a podstatně větší část zabírá sice naprosto obyčejné a tisíckrát obehrané, ale pořád jakž takž funkční žánrové výrazivo. No, a krom toho je tu pár momentů, které se nebojím označit za solidní a být to na podobné úrovní celou dobu, pak se tu bavíme o něčem trochu jiném, přinejmenším o velice slušné žánrovce – jenže i té je “Cemetery Sickness” bohužel poměrně vzdáleno.
Jak to jen shrnout… Poslouchat to jde, to samozřejmě ano, a sem tam se to dokonce poslouchá příjemně. Rovněž tomu napomáhá skutečnost, že se Desecration udrželi na uzdě a stopáž desky se zastavila jen kousíček nad půlhodinou, takže to jde celkem v klidu přetrpět, i když vás deska neosloví, ale ačkoli s “Cemetery Sickness” žádný zásadní problém nemám, pořád se ne a ne zbavit nepříjemného vědomí, že si z celé desky pamatuju akorát pár úvodních replik a jediný hudební obrat. Je tedy pochopitelné, že takovou desku nemohu hodnotit lépe navzdory respektu ke kapele a jejímu poctivému přístupu k věci. I kdyby nic, tak je “Cemetery Sickness” totiž dokonale upřímná nahrávka a to se nakonec taky počítá.
Země: Irsko Žánr: technical death metal Datum vydání: 21.7.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Tides
02. Raze the Complexity
03. Dream of the Red Chamber
04. Thought Replication
05. The Abstract
06. Down to a Sunless Sea
07. The Empyrean Divide
Technický death metal rozhodně není pro každého. Můžete si myslet, že snesete ledacos tak jako já, ale když dojde na lámání chleba, snést hodinu ustavičného běsnění není jen tak. Navíc není běsnění jako běsnění a právě technický metal dokáže běsnit tak, že z toho nepřipraveného posluchače začne bolet hlava už po půl hodině. I proto jsem rád, že debut irských Vile Regression trvá pouhých 23 minut. Poslouchat “Empires” je namáhavá záležitost.
A to vážně. Málokteré album v poslední době mi dalo tak zabrat. Při prvním kontaktu budete mít dojem, že Vile Regression zcela úmyslně rezignovali na veškerý cit pro melodii a snahu dát posluchači alespoň malé vlákénko, za které by se mohl zachytit. Možná si teď klepete na čelo – technický death metal a melodie, kdo to kdy slyšel. Ale vzpomeňte na legendy žánru Death, Atheist či Gorguts, vzpomeňte si na dnes velmi úspěšné Psycroptic či Obscuru – ti všichni jsou techničtí vrchovatě a přitom je v jejich tvorbě melodie stejně důležitá jako kytarové orgie. Vile Regression se takoví nezdáli, zpočátku na “Empires” nebylo doslova nic pochopitelného. Jenže zatímco některá alba taková zůstanou (a z mého pohledu je pak lze jen výjimečně označit za dobrá), “Empires” při opakovaných posleších vyrostlo a melodie se objevily i tam, kde bych je při prvním seznámení vůbec nečekal.
Album otevírá čtyřminutová “Tides” a začne samozřejmě nesmlouvavě. Kytary přecházejí od zasekávaných riffů k riffům krkolomným, které mírně evokují práci Beneath the Massacre. Jejich práce je semknutá, většinu času tak nejde ani tak o dvě kytarové stopy, jako spíš o jednu navrstvenou na druhou. Ze všeho nejvíce mě pak baví bicí, jejich rychlé přechody a změny temp jsou dobře vymyšlené a výborně zahrané. Je z nich cítit až strojová přesnost, čemuž pomáhá i dosti neosobní nazvučení. To je v zásadě velice čisté, nic nepřebývá a to důležité je slyšet skvěle, až na baskytaru, která pro změnu není slyšet vůbec. Druhou polovinu písně uvádí povedené sólo, jedno z několika vrcholů celé desky. “Raze the Complexity” plynule navazuje na svou předchůdkyni, může se ovšem pochlubit ještě větší melodičností a povedeným zvolněním.
Akustické intermezzo “Dream of the Red Chamber” má pouhou minutu, přesto dobře uvádí následnou “Thought Replication”, dost možná nejlepší píseň alba. Ta je zase o chlup melodičtější, nalezneme v ní možná nejlepší sólo na albu a další solidní rytmickou souhru bicích s kytarami. “The Abstract” přináší novinku v podobě deathcorových vlivů, které v kontextu mnohem techničtějšího okolí fungují vlastně velmi dobře. “Down to a Sunless Sea” je dalším uvolněním a zatímco předchozí zvolnění v podobě “Dream of the Red Chamber” bylo příjemné, protože uvolnilo budující se napětí, v tomto případě jde o bez debat krásnou píseň, která bohužel skončí po necelé minutě, aby předala slovo závěrečné “The Empyrean Divide”. Ta osloví (vyjma sóla) hlavně závěrečným hoblováním a postupným zpomalováním. To sice nemá takovou sílu, jakou kapela jistě zamýšlela, ovšem jako konec alba funguje obstojně.
Celé to tak směřuje ke třem důležitým důvodům, proč není “Empire” jen bezcílná technická orgie, nýbrž poměrně chytrý a relativně kvalitní celek. Prvním jsou kytarová sóla, která naštěstí zřetelně vystupují nad “šeď” kytar všude kolem. Tato sóla jsou melodická, s trochou vůle zapamatovatelná a není jich ani moc, ani málo. Druhým důvodem jsou vokály. Danny Keogh samozřejmě nejde daleko za hranice žánrových standardů, přesto však se svým hlasem pracuje. Neuslyšíte tak jednu polohu po celou hrací dobu, plynule se přelévá z hlubších tónů do tónů vyšších a ani v jednom případě nezachází do vyložených extrémů. Proto zatímco většinou na albech podobného ražení vokály kritizuji a označuji je za přebytečné, zde mají své místo a svůj smysl. Tím ovšem nemyslím, že by šlo o mistrovskou práci, jen dobře odvedenou rutinu, kterou však mnoho vokalistů nezvládá, a proto ji zde musím vyzdvihnout. Třetím bodem jsou pak dvě zmíněné krátké vsuvky, které rozvolňují napětí a dávají posluchači příležitost k oddychu. Některá alba přítomností intermezz trpí, jiná z nich těží a “Empires” patří právě k druhé skupině. Chytré rozmístění ob dvě skladby je dalším vyjádřením dobře odvedené rutiny, a kdyby je místo dovnitř alba kapela umístila na jeho konce jako intro a outro (ony skladby se k tomu totiž docela hodí), celek by výrazně utrpěl.
Pokud se na “Empires” podívám s odstupem velkého množství poslechů, vidím na něm mnoho dobrého a to jsem po zásluze vyzdvihnul. Není jednoduché udělat album, které bude nakopávat zadky a zároveň bude poslouchatelné nejen pro skalní příznivce tohoto kosti drtícího žánru. Vile Regression to svedli a za to jim patří poklona, ovšem k dokonalosti je ještě daleko. Vše, co jsem slyšel na “Empires”, jsem slyšel už dříve, ale tenkrát to bylo propracovanější, přístupnější a bohužel to mělo i delší životnost. Přízeň k “Empires” jsem si vydobyl, jenže po napsání této recenze ji beze smutku opustím a k albu se již nevrátím.
Eponymní debutová deska mexických satanášských death metalistů Vexilla regis prodeunt inferni vyšla původně v létě 2012 a o rok později se objevila i na vinylu, rovnou ve třech barevných verzích. V letošním roce došlo (tedy, dojde – 30. července) k další reedici, tentokráte opět na CD, zato však s novou obálkou a navrch bylo jako bonus přidáno demo se třemi peckami. No, a právě ku příležitosti toho nového vydání jsme se tu dnes sešli, přátelé.
Vexilla regis prodeunt inferni produkují docela hrubý death metal, který je znatelně ovlivněn takovým tím červeným rohatým frajerem, kterého většina z nás zná pod gangsterskou přezdívkou Satan. Do hlavy jim sice nevidím, ale působí to na mě, jako by Mexičané svou muziky chtěli postavit na chorobné atmosféře, čemuž ostatně napomáhá i to, že tu a tam zdálky vystrčí své růžky rovněž black metalový odér. Proč ne… nevidím jediný důvod, proč by se na tomhle nedala postavit kvalitní a zábavná deska. Podání Vexilla regis prodeunt inferni ovšem takový zázrak není, jelikož jim z toho nevylezlo nic víc než sice poslouchatelná, ale jinak nijak zvlášť strhující nahrávka.
Asi největší kámen úrazu tkví v tom, že ta atmosféra jim zas tak moc nefunguje, snad jedině s výjimkou “Chapter IX: Necropolis Rising”, jejíž druhá polovina se docela povedla. Jinak se ale debut Vexilla regis prodeunt inferni slévá v jednu amorfní špinavou death metalovou hoblovačkou bez nějakých záchytných bodů. A to v kombinaci s tím, že vás nestrhne ani celková nálada, znamená, že je docela problém dát i těch 41 minut, natožpak 54 i s bonusem. Průser to sice není, ale na víc jak slabší průměr to při vší úctě jednoduše nemá.
À propos bonus… tohle je zrovna jeden z těch případů naprosto zbytečných bonusů. Jedná se o totiž o první tři songy alba, akorát s výrazně horším soundem. Kromě “Chapter I: Serpent’s Council” jsem si navíc nevšiml ani žádných výraznějších změn, takže v tom vidím spíš jen laciné natažení hrací doby pro reedici.
Poláci War Messiah se vůbec s nikým a ničím neserou a od první vteřiny svého letošního ípka “Graveyard Feeding” začnou do posluchačů okamžitě solit metalový nářez. Jejich muzika se pohybuje někde na pomezí thrash a death metalu a bez nějakých větších problémů balancují na hraně mezi agresivní thrashovou cirkulárkou a nasraným dřevorubeckým deathem. O malinký kousek blíže ovšem dle mého názoru mají k prvnímu jmenovanému žánru, protože čistě pocitově se mi zdá, že tu thrashovou pilu na “Graveyard Feeding” slyším o něco více než deathovou brutalitu.
Práce, jakou War Messiah odvádějí, je přinejmenším solidní, a pokud vám takováhle stylová kombinace sedí, není důvod si “Graveyard Feeding” neposlechnout, jelikož polská smečka pořádně zahoblovat rozhodně umí. Jejich novinka (která je celkově druhým počinem z jejich portfolia – tím prvním bylo EP “Dehumanized Mankind” z loňského roku) ovšem bohužel trpí mírnou kvalitativní nevyrovnaností, díky čemuž se o nějakou vyloženou pecku nejedná, byť se výsledek poslouchá v pohodě.
“Kill Your Priest” hned na začátek nastaví vysoké tempo, nicméně zdaleka není tak dobrá, aby si obhájila svou šestiminutovou délku – poloviční stopáž by jí slušela o něco více. Možná ten nejvíc death metalový song počinu je “Suicide”, ale vedle zbylých kusů působí poměrně nevýrazně, i když pár solidních riffů se jistě najde. Jiná káva je však “War Messiah” – po rozjezdu, během něhož jsem si vzdáleně vzpomněl na “Refuse/Resist” od Sepultury, se ozve naprosto kulervoucí riff, který vás donutí k zuřivému headbangingu a ještě zuřivějšímu hrození, i kdybyste si zrovna nechtěli cuchat vlasy. Suverénně nejlepší song na “Graveyard Feeding”. V závěrečné titulce si pak War Messiah troufli na delší stopáž, během níž sice nepředvádějí nic moc jiného než v předchozích minutách, ale vzhledem k tomu, že se tam ty riffy docela střídají a není to úplně na jedno brdo, si tahle písnička svou délku zaslouží určitě víc než “Kill Your Priest”.
Země: Belgie Žánr: death metal Datum vydání: 28.4.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Six Feet of Foreplay
02. The Extirpation Agenda
03. Necrotic Manifesto
04. An Enumeration of Cadavers
05. Your Entitlement Means Nothing
06. The Davidian Deceit
07. Coffin Upon Coffin
08. Chronicles of Detruncation
09. Sade & Libertine Lunacy
10. Die Verzweiflung
11. Excremental Veracity
12. Purity of Perversion
13. Of Dead Skin & Decay
14. Cenobites
Jak známo, člověk nemůže znát všechno, a tak se stalo, že i když death metal patří mezi mé oblíbené žánry, belgičtí řezníci Aborted vždy tak nějak profičeli okolo mě a ani se nezastavili na kafe. S deskou “The Necrotic Manifesto” ale tohle naše vzájemné obcházení konečně vzalo za své a já říkám ještě že tak, protože konečně začínám chápat, proč je o téhle partě tolik slyšet.
Byl jsem si velmi dobře vědom, že Aborted nejsou žádní cucáci, a stejně tak mi neuniklo, že přinejmenším předcházející řadovka “Global Flatline” sklízela ovace snad všude, kam strčila svůj zahnívající frňák. Zároveň jsem ale trpěl utkvělou představou, že Aborted hrají tak extrémně brutální nářez, ve kterém najdu asi stejné zalíbení jako v tvorbě Cannibal Corpse nebo Suffocation, tedy vesměs žádné. Pravdu jsem měl v tom, že se s tím Aborted vážně nemažou a jejich muzika je fakt pořádná rána do držky. Jenže světe div se, “The Necrotic Manifesto” i při vší té brutalitě stíhá být promakaným a zábavným dílem, které vyloženě přetéká šťavnatými plody práce vynikajících muzikantů.
Aborted si zjevně osvojili jednu velmi důležitou věc, a sice že i ve vysokém tempu a pod náporem nelidské smršti riffů nezapomínají být čitelní. Jednak je to poměrně dynamickou strukturou skladeb, díky které nehrozí žádná nuda, a druhak schopností napsat party, jež vás svou rytmikou a melodikou zatlučou tak hluboko do podlahy, jak jen to je možné, a vy za to ještě ochotně poděkujete. “The Necrotic Manifesto” je zkrátka albem, které v sobě míchá bestiální zvířeckost s drtivou těžkopádností, to vše navíc nadopované lehkonohým a neuvěřitelně nasraným tahem na bránu, který takřka nepolevuje, a funguje to vážně výborně.
Takovéhle výsledky ale nevznikají jen tak z ničeho nic a “The Necrotic Manifesto” je toho zářným příkladem. Všechna ta chvála totiž pramení z fenomenální technické zdatnosti muzikantů a jejich schopnosti tuto zdatnost dostatečně zúročit. Naprosto každá dílčí složka alba je na velice vysoké úrovni, a ať už ukážete na kteroukoli z nich, je vždy o co stát. Zatímco se baskytara možná maličko schovává a pracuje spíše nenápadně ve prospěch celku, kytary neustále dodávají zajímavě a nápaditě vystavěné riffy, neštítí se ani melodického sólování a přiměřeného střídání výrazů a strunné gró desky v režii pánů Tunkera a bij de Leije má fakt grády. Pozadu nezůstává ani principál Sven de Caluwé, který předvádí vážně úctyhodné vokální eskapády, a já fakt zírám, jak se svým hlasem umí pracovat, ale mužem číslo jedna celé desky je pro mě stejně bubeník Ken Bedene. Co ten chlap pro tuhle desku natloukl, to je vážně na medaili, protože si nepamatuji, kdy jsem naposledy v rámci žánru (a nejen v něm) slyšel tak členitou, promyšlenou, neuvěřitelně nápaditou a přitom dokonale přesnou hru. Nestává se mi často, že bych byl ochoten poslouchat jenom samotnou bicí stopu, ale tohle je rozhodně jedna z těch vzácných výjimek.
Na takhle parádních základech se samozřejmě staví jedna radost a “The Necrotic Manifesto” z toho ohromně těží. Aborted hned v začátku nasadí kurevsky vysokou laťku a tu drží celých dvaačtyřicet minut, na které to deska dotáhla. To je sice na death metalovou nahrávku poměrně vydatná stopáž, ale Aborted jasně dokazují, že když se to umí, člověku to ani nepřijde a album vzápětí klidně otočí znovu. Ta muzika je totiž vedle již opěvované technické a kompoziční úrovně parádně pestrá a skladby s jedinou výjimkou v podobě závěrečně pětiapůlminutovky “Cenobites” se ani nepřibližují čtyřminutové metě. Tohle všechno pohromadě má za následek jediné – “The Necrotic Manifesto” nemá šanci začít nudit, a jakkoli je to nemilosrdný nátěr, ze kterého by si nejedna slabší povaha mohla odnést nepěkné trauma, funguje jak na ploše jednotlivých skladeb, tak v celé své délce, a to více než dobře.
Vytahovat na světlo konkrétní skladby se mi moc nechce. Je sice fakt, že některé se zaseknou do paměti snáze než jiné, ale skvělé jsou všechny a většina z nich obsahuje vyloženě excelentní momenty. Přesto mi to ale nedá a alespoň dvě jmenovat musím. První z nich je plnohodnotný otvírák “The Extirpation Agenda”, který mě nepřipraveného na věci budoucí při prvním setkání úplně rozebral a zatím se mu to daří opakovat. Druhým ambasadorem desky je pak již vzpomenutá “Cenobites”, která je nejen suverénně nejdelší, ale také nejmelodičtější a nejepičtější skladbou alba, a jejím prostřednictvím “The Necrotic Manifesto” luxusně graduje a finišuje. Opět ale zdůrazňuji, že si celé album udržuje konstantně vysokou kvalitu a žádná ze třinácti regulérních skladeb (intro “Six Feet of Foreplay” se mi do toho počítat nechce) nikterak nezaostává.
Myslím, že už nemá smysl to protahovat a nadále oddalovat jasný verdikt. Aborted nahráli zatraceně parádní fošnu, která je pro žánrovou konkurenci hozenou rukavicí, k jejímuž zvednutí bude zapotřebí velké smělosti. K absolutní extázi “The Necrotic Manifesto” sice pořád nepatrný kousíček chybí, ale čert to vem, protože už takhle je to naprosto vynikající zářez a já jsem hodně dlouho neslyšel death metalovou desku, která by mě takhle bavila. Pro příznivce žánru naprostá povinnost!
Další názory:
Jestli si někdo myslel, že Aborted už na své novince nebudou hrát ten svůj extrémní (brutal) death metalový náser, asi byl hodně bláhový, protože na pořádné zvěrstvo již tihle Belgičané mají skoro patent a na novince “The Necrotic Manifesto” tomu samozřejmě není jinak. Na minulé fošně “Global Flatline” kapela po dost nepovedeném “Strychnine.213” opětovně chytila vítr do plachet, přičemž na “The Necrotic Manifesto” se ve výborné kvalitě opět pokračuje. Na nejlepší fláky z diskografie Aborted (čímž mám na mysli především “Goremageddon: The Saw and the Carnage Done”) sice nejnovější nahrávka zdaleka nemá, ale když si vezmu poslední tři počiny (včetně novinky), vychází mi z toho “The Necrotic Manifesto” jako vítěz, protože mě osobně baví ještě o kousek víc než “Global Flatline”. Novou placku oproti jejímu předchůdci především nezabíjí délka, protože “Global Flatline” mě ke konci už docela nudilo, kdežto novinka se poslouchá úplně v pohodě celá. Jako vrcholy “The Necrotic Manifesto” bych osobně označil hitovou “Coffin Upon Coffin” (to vyřvávání názvu songu se okamžitě vryje do paměti), našlapanou “Sade & Libertine Lunacy” a trochu osvěžující “Cenobites”, jíž bych jen možná osobně zařadil o trochu dřív než na konec placky. Ale i tak se samozřejmě jedná o povedený nářez, z něhož by fandové Aborted rozhodně neměli být zklamáni… H.
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 20.6.2014 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Baptized in Bud
02. Zero Weed Tolerance
03. Weedless Ones
04. Individual Pot Patterns
05. Pull the Carb
06. Considered Dank
07. Voice of the Bowl
08. THC Crystal Mountain
09. With Their Hash He Will Create
10. From Wisdom to Baked
11. Medicinal Healing
Existuje jenom jeden hudební žánr v rámci metalu, který stále nejsem ochoten přijmout, a tím je grind. Prostě ne. Nechápu, o co v té hudbě běží, co si z toho mám vzít a ani se mi nelíbí splatter image grindových kapel. No, a pak existuje to, čemu se říká brutal death metal a co má ke grindu velice blízko. Ani na brutal death si moc nepotrpím, upřímně nespatřuji velký smysl v tom, že další a další kapely stále a vytrvale vykrádají ikonu žánru Cannibal Corpse a tváří se, že tvoří cosi převratného, co by si každý měl pustit. V tuhle chvíli by mě každý dredatý skalňák brutal death grindu mohl odsoudit za povrchní názor a směle mě odeslat zpátky k poslechu Limp Bizkit, že tomu jako nerozumím. Jo, prostě mě to nebaví, naštěstí, stejně jako ve skoro všech žánrech, mám i v tomhle nejtvrdším death metalovém stylu pár svých oblíbených jmen, mezi které patří i Cannabis Corpse. Paradoxně by člověk asi těžko pohledal větší kopírku Cannibal Corpse, ale právě jejich parodující styl je to, co mě na nich nejvíc baví.
Cannabis Corpse jsou ve svém počínání opravdu důkladní a jejich postup je prostý jak bulharská striptérka. Stačí nahrát masivní nářez na kytary a bubny v über rychlosti, přidat chroptění s textem o přehulení se k smrti a doplnit to názvem, trefně parodujícím název písně od Cannibal Corpse, ovšem obsahujícím alespoň jednu narážku na marihuanu či jinou měkkou drogu. Ano, toto jsou Cannabis Corpse, vzniknuvší v roce 2006 původně jako vedlejší projekt Philla Halla, basáka z Municipal Waste, kde podobné srandy vlastně probíhají také (viz název alba “Waste ‘Em All” parodující Metallicu). Cannabis Corpse mají na kontě tři studiovky, jedno EPko a po letošním splitku s kapelou Ghoul mají venku právě čtvrtou řadovou fošnu “From Wisdom to Baked”, na kterou se teď zkusíme podívat zblízka.
Již první pohled na playlist desky ve mně vzbudil naději, že by se Cannabis Corpse mohli ubírat lehce odlišnějším směrem. “Baptized in Bud”… “Zero Weed Tolerance”… “THC Crystal Mountain”… i ten, kdo se o death metal jen neznatelně otřel, musí v těchto názvech spatřovat parafrázi na americké legendy a fotry death metalu, samotné Death. Nicméně první dojem byl mylný, pánové se ortodoxně drží svého klasického brutálního stylu. Otvírák “Baptized in Bud” je, přiznejme si to na rovinu, bomba jak V2. Nekompromisní mrdačka hned na začátek, thrashové riffy, které dávají poznat, že i tyhle extrémy mají svoje kořeny kdesi daleko v rock’n’rollu nebo punku. V “Zero Weed Tolerance” trochu přitvrdíme. Je pravda, že mě na tomhle žánru baví, když v neidentifikovatelném blití aspoň v refrénu člověk rozezná, že zpěvák vykřikuje heslo, shodující se s názvem songu. “Weedless One” pokračuje v podobném duchu a začíná se projevovat skoro všudypřítomná jednotvárnost drutal death metalu, kterou alespoň trochu naruší druhá polovina “Individual Pot Patterns”, která mi tak nějak trochu a vzdáleně evokuje již zmíněné Death. “Pull the Carb” je naopak trochu víc groovy a připomíná mi spíš Barnesovu druhou smečku Six Feet Under, což ten song v mých očích činí o něco zábavnějším.
Ze šesté “Considered Dank” krom skéra smrdí taky trochu thrash a melo-death, ke konci dokonce překvapil skoro metalcorový breakdownek a sólo, což jde. Následuje další klasické cradlo-vepřo-zlo “Voice of the Bowl”, i když je to pořád celkem nadprůměrná zábava. Co mě na albu fakt baví, je mix a celkový zvuk. Jako kytarista mám rád, když kytary správně řežou, a když se z mixu line zvuk Peaveyho 6505 nebo jiné podobné pily, tak mě to neskutečně hřeje u srdíčka a taková deska má u mě hned pár bodů navíc. Posledním zajímavým trackem na albu je “THC Crystal Mountain”, který má celkem fajn intro a outro. Dalším kouskem je zase trochu rokenrolová “With Their Hash He Will Create” a poslední dvě řezničiny “From Wisdom To Baked” a “Medicinal Healing”.
Můj celkový dojem z desky je však pozitivní. Brutal death je záležitost, která by neměla dát člověku vydechnout, nějaké clean pasáže zde nelze očekávat, a když se kácí les, tak prostě lítají třísky, takže se mi v záplavě monotónně a stejně znějících kapel “From Wisdom to Baked” jeví pořád jako nadprůměrná deska, které hodně přidává kvalitní sound a celková legrační, jointy vonící image kapely. Kdybych kouřil weed, tak bych dal s klidem desítku, zasmál se a šel si zapálit další hůlo, ale protože jsem střízlivý straight edge borec, dávám střízlivých a lidových sedm a půl.
Země: Polsko Žánr: death metal Datum vydání: 15.5.2014 Label: Selfmadegod Records
Tracklist:
01. Zombieland
02. Second Side (Out of Mind)
03. Dead Eyes See Nothing
04. My Brother Cain
05. Full of Victims
06. Death Machine
07. Grave Is Where Your Heart Is
08. Bloody Hands
09. Madness
U Poláků vždycky bylo silné podhoubí pro death metalové i grindcorové kapely různého ražení. Scéna se soustředí do několika oblastí, z nichž výraznou pozici zaujímá též Bělostok. Na nedostatek silných uskupení si zde skutečně nemohou stěžovat a je jedno, zda mám zmínit legendární goregrinďáky Dead Infection, Squash Bowels nebo death metalové Effect Murder. Mezi tamní veterány však patří i přes 22 let fungující Incarnated, kteří zrovna servírují novou fošnu s návem “Try Before Die”. Jde o třetí dlouhohrající placku za posledních třináct let, tudíž je vidět, že se kapela s vydáváním desek dvakrát nepřetrhne. Zajímavostí je, že kytarista, basák a vokalista v jednom Pierścień má prsty v současné sestavě Dead Infection a mihnul se i na dvou řadovkách výše zmíněných Squash Bowels.
Devítka našlapaných skladeb hrdě ctících pravidla death metalu s příměsí grindu v následujících pětatřiceti minutách jednoduše vytlouká díru do palice. Produkce je zabijácká, jak se sluší a patří, však Pierścień jako producent musí nejlépe vědět, jak má jeho kapela znít. Hoši zřejmě chodí do regulérních prací a nahrávali cédéčko po večerech, jelikož nahrávání proběhlo v jejich městě Bělostoku v jejich studiu Blooodline. Opatřili album pěkně odporným kečupovým obalem, který celý dojem sráží tak o dvě třídy dolů.
Hoši řádně vytočili své pedály a dosáhli zvuku, ne nepodobnému nedávno zesnulým Vomitory. Přebuzené kytary, dodávající správný pocit hniloby a hnusu, materiálu dominují. Nepříliš komplikované riffy, které mají především vytvářet nátlak, což se společně s agresivní rytmikou bicích daří. Album totiž takřka nezpomaluje, jede se v rychlých tempech nebo se rovnou sekají hlavy pomocí blast beatů. I když jsem zde zmínil švédský zvuk, styl skládání má relativně daleko k švédskému pojetí death metalu à la Dismember, kteří nezapřeli silný vliv heavy metalu. Prasopal je spíš made by již zmínění Vomitory nebo staří Nihilist. Žádné speciální melodické odbočky či atmosférické zpomalování. Především riffing, riffing, riffing. Grindcorový styl hraní tu má velmi dominantní pozici. Občas se objeví nějaká ta harmonie, ale rozhodně se nedá říct, že by byla zrovna libozvučná.
K onomu grindcoru svádí i občas pěkně kanální vokální práce Pierścieńa, který se s tím doslova nemaže. Skladby se pohybují v průměru okolo čtyřminutové stopáže, ale na to zas neobsahují příliš výhybek, tudíž v průběhu poslechu začínám pociťovat mírnou nudu. Občas mám pocit, že celou skladbu jede jeden a ten samý riff, což je naprosto ubíjející fakt. A to i přesto, že je zde plněn účel tlaku a agrese. Musím se však přiznat, že mě hrozně baví, když poleví ten death metalový riffing a začne se spíš uvolněněji mlátit do strun a naberou se grindové grády. V tu chvíli si můžu začít poklepávat nohou a užívat si poslech. Třeba taková “Grave Is Where Your Heart Is” má strašně chytlavý riff i kulervoucí groove, ale už někdy v polovině začínám být tím stále opakovaným motivem poněkud umlácen.
Deska je to dobrá, fakt že jo. Je na ní vidět, že za sebou mají muzikanti léta zkušeností. I si ji dokážu poslechnout dvakrát dokola, jen se obávám, že její hodnota postupně klesá. Ale i tak se zasekne někde na nadprůměru žánru, rozhodně se nevyplatí album strhat. Jako vždy si myslím, že příznivci žánru si tohle album budou vtloukat do hlavy s chutí třeba i půl roku v kuse. Oproti nedávno recenzovaným Near Death Condition musím tentokrát vlepit poněkud slabší známku, ale i tak mi nebyl poslech alba nepříjemným. Jen je to taková rutina.
