Archiv štítku: doom metal

Old Witch – Come Mourning Come

Old Witch – Come Mourning Come
Země: Kanada
Žánr: drone / doom metal / ambient
Datum vydání: 15.12.2014
Label: Sun & Moon Records
Původní vydání: 8.5.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Funeral Rain
02. This Land Has Been Cursed
03. God ov Wolves
04. Leaves Fall in Autumn
05. The Frost and the Tyrant
06. Olde Spyrits Haunt the Thickets

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Neexistuje mnoho kapel, kolem nichž by panoval tak třeskutý nedostatek informací – přinejmenším já jich mnoho neznám. Že hráči nejrůznějších celků vystupují pod přezdívkami, je vcelku běžné, ale aby se mi nepodařilo zjistit, kdo v kapele vlastně hraje, to se mi ještě nestalo. Zatímco vydavatelství o kapele mluví jako o duu z kanadského Ontaria, internet vesele tvrdí, že jde o jednoho člena odkudsi z USA. Ať už je ale pravda jakákoliv, nedostatek informací a jakýsi opar nejistoty, který se kolem kapely vznáší, celkem úspěšně přispívá její okultní sebeprezentaci a ostatně i hudbě, která se nese právě v duchu dávných rituálů a mystična.

Nebo se o to alespoň snaží. Old Witch na svém plnohodnotném debutu „Come Mourning Come“ drhnou směsici, která se pohybuje někde mezi drone-doom metalem a ambientem. Obé je podtrženo zvukem kytar a syntetizátorů, který jako by načichl devadesátkovým black metalem a celé dílo dokonává skřehotavý vokál. Z takových ingrediencí dokáží Old Witch na 36 minutách vyčarovat hudbu nasáklou doslova hmatatelnou, mazlavou zlobou, která k posluchači lne odkudsi z hlubin minulosti. V zásadě minimalistické kompozice jsou postaveny především na repetetivních riffech a ambientních pasáží podtržených právě syntetizátory, nicméně jsou to právě nástroje, jejichž struny by mohly konkurovat kdejaké prádelní šňůře, které táhnou desku kupředu.

Atmosféra i kompozice bahnitých, nekompromisních kytarových riffů postupně eskaluje a od v zásadě přímočarých kusů se postupně propracovává ke složitějším skladbám, jejichž stavba postupně opouští poněkud triviální schéma „intro – dronové drhnutí prokládané nelidským řevem – synťákový či hlukový závěr“. Určitá dávka primordiality a pudové primitivnosti se však prolíná celou deskou a váže ji dohromady coby jednotící prvek, čímž dosahuje konzistentní nálady táhnoucí posluchače během poslechu čím dál více ke dnu dronových močálů, v čemž vynikají zejména poslední dvě skladby „The Frost and the Tyrant“ a „Olde Spyrits Haunt the Thickets“, neb syntetizátory s ubývající hrací dobou ztrácejí na síle a přenechávají prostor čirému bahnu. Zejména linka proplétající se písní „The Front and the Tyrant“ za to vážně stojí.

V tomto ohledu je „Come Mourning Come“ velmi solidní deska, nicméně pokud bych se měl pídit po nějakém okultnu, kterým se Old Witch prezentují, velmi pravděpodobně bych odešel s prázdnou. Nenašel jsem nic, co bych z mého pohledu jako okultní mohl označit – hutný a silně atmosférický drone řízlý black metalem ano, nicméně k okultnu má sám o sobě daleko. Dvě výše jmenované skladby se k něčemu takovému možná blíží, nicméně to zdaleka není dost na to, abych obsah desky mohl nazvat mystickým či rituálním. Samozřejmě jsem si vědom jisté individuality a unikátního přístupu, nicméně v porovnání s jinými dronovými projekty podobého ražení Old Witch jednoduše ztrácí.

Debut, jakkoliv se snaží na první pohled tvářit jasně a nekompromisně, je rozťat vedví. Na jedné straně stojí šest skladeb, jejichž hudba za investici opravdu stojí, neboť má i na opakovaný poslech co nabídnout, a byť je tu a tam slyšet, že by si Old Witch mohli dát se skladbami víc záležet, není to nic, co by jim nešlo odpustit. Na druhé straně údajně okultní atmosféra, která, ať „Come Mourning Come“ poslouchám sebevíc, stále nepřichází. Čímž neříkám, že by díky tomu stála deska samotná za pendrek, to vůbec ne – právě naopak. Navzdory očekávání a prvotní nedůvěře se z debutu vyklubala velmi příjemná záležitost, jen mám takový dojem, že pokud někdo něco říká, to něco by se v jeho nahrávce mělo určitým způsobem projevit, k čemuž nedošlo. Určité zklamání je proto na místě, neb jsem očekával, že to Old Witch vezmou namísto čirého bahna spíše za rituálnější, hypnotičtější konec žánru. Nicméně i přesto stojí za to „Come Mourning Come“ věnovat pár poslechů, neboť po stránce hudební jde rozhodně o vyspělou a ucelenou záležitost.


Forgotten Tomb – Hurt Yourself and the Ones You Love

Forgotten Tomb - Hurt Yourself and the Ones You Love
Země: Itálie
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 17.4.2015
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Soulless Upheaval
02. King of the Undesirables
03. Bad Dreams Come True
04. Hurt Yourself and the Ones You Love
05. Mislead the Snakes
06. Dread the Sundown
07. Swallow the Void

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Italové Forgotten Tomb ještě nemají na křížku tolik let, abych si dovolil je nazývat veterány (rok vzniku 1999), ale rozhodně bych neváhal je označit za stálici scény. A mluvit o stálosti jsem ochoten i přesto, že Forgotten Tomb v rámci svojí diskografie nějakou tu cestu urazili a oproti prvotním syrovým depresivním počinům jsou dnes hudebně docela jinde.

Vždy jsem tuhle partu považoval za takovou – bez sebemenšího pejorativního zabarvení – „kultovku nižšího řádu“. V překladu tím mám na mysli kapelu, na jejíž jméno spousta posluchačů extrémního metalu slyší a která má v rámci svojí scény vybudované renomé, ale nikdy se jí nepovedlo prorazit do první ligy nebo se „aspoň“ stát undergroundovou legendou. Jednoduše řečeno – solidní stálice.

Jenže i přesto, že Forgotten Tomb můj respekt mají a nic proti jejich muzice nemám, aktuální tvorba mě už zdaleka neoslovuje tolik jako raná deprese na „Songs to Leave“ či „Springtime Depression“. Nemohu si ovšem pomoct, protože zatímco tyto dvě zmiňované desky v sobě mají jakousi sílu a mají hutnou atmosféru, ty současné počiny… rozhodně nejsou špatné, ale prostě jsou jenom v pohodě. Přesně takový dojem jsem měl třeba z předcházejícího „…and Don’t Deliver Us from Evil“ a tentýž pocit mám i u nejnovějšího alba s názvem „Hurt Yourself and the Ones You Love“. To sice disponuje parádní obálkou – možná tou nejlepší, jakou kdy Forgotten Tomb na své dlouhohrající nahrávce měli – ale hudebně jsem z toho na zadek bohužel neposadil.

Pojďme si tedy říct, jaké „Hurt Yourself and the Ones You Love“ po hudební stránce je – předpokládám totiž, že s vágním prohlášením, že Forgotten Tomb pokračují v tom svém stylu, jaký začali praktikovat na „Under Saturn Retrograde“ a s nímž pokračovali na „…and Don’t Deliver Us from Evil“, se nespokojíte. Řečeno trochu s nadsázkou se jedná o takový „heavy metalovější“ (ty uvozovky tam nejsou na ozdobu) black metal, jemuž se v souvislosti s Forgotten Tomb říká black / doom metal, byť s opravdovým čistokrevným doom metalem toho Italové dle mého sluchu příliš společného nemají.

Abychom se však nebavili jen v rámci škatulek – jestli Forgotten Tomb neznáte, pak byste od „Hurt Yourself and the Ones You Love“ neměli očekávat žádnou syrovou špínu. Spíše se jedná čitelné riffování ve středním tempu, v němž se uživí také množství kytarových melodií. Vokály však zůstávají zakotvené v black metalu – sice se nejedná o takový ten vřískací „krákorák“ a dokonce jsou tomu bez problémů rozumět i texty, ale to nic nemění na tom, že kapelní principál Herr Morbid v hrdle ten jed pořád má. Nicméně když se na to podívám zeširoka, tak současní Forgotten Tomb jsou hudebně stravitelní i pro běžného posluchače metalu a klidně by mohli zahrát i na takovém Masters of Rock a nepřipadalo by mi to nepatřičné. Kdybyste trvali na přirovnání k nějaké jiné skupině, nebál bych se ukázat třeba na aktuální podobu švédských Shining, k nimž Forgotten Tomb mají relativně blízko – a třeba při takové „Mislead the Snakes“ se mi Kvarforthova smečka vyloženě vybavuje.

Musí se nechat, že pár povedených kusů Herr Morbid se svými kumpány dohromady dal a jako takové mě „Hurt Yourself and the Ones You Love“ baví asi o kousek víc než minulé „…and Don’t Deliver Us from Evil“. Solidní hitovka je kupříkladu „King of the Undesirables“, jejíž heslo „I am the king of kings“, které se v průběhu tracku ozve hned několikrát, mi v hlavě uvízlo poměrně rychle. Asi nejvíce se mi však z novinky líbí „Dread the Sundown“, kde především vyřvávání názvu skladby má hodně do sebe a patří podle mě k tomu nejsilnějšímu, co „Hurt Yourself and the Ones You Love“ nabízí. Naopak mi příliš nesedla třetí věc „Bad Dreams Come True“, jež stojí na houpavém riffu, jaký by se vůbec neztratil ani u nějaké stoner metalové party.

Obecně mám však skoro se všemi písničkami na „Hurt Yourself and the Ones You Love“ jeden a ten samý problém, který mě malinko ruší – netýká se to jen závěrečné instrumentálky „Swallow the Void“, jež plní spíše roli téměř šestiminutového outra a svým jemným monotónním (avšak skvělým) brnkáním se od zbytku nahrávky výrazně odlišuje. Oním problémem je to, že u všech šesti zbylých kusů mi přijde, že by jim prospěla trochu kratší hrací doba. S výjimkou „King of the Undesirables“ (a samozřejmě i již jmenované „Swallow the Void“), která pokořila „jen“ hranici šesti minut, totiž stopáž žádného songu neklesne pod sedm minut a taková „Dread the Sundown“ nemá zas tak daleko k deseti minutám.

Jistě, jsou i mnohonásobně delší kompozice než +/- sedmiminutovky na „Hurt Yourself and the Ones You Love“, ale ono čistě to, že to trvá přes sedm minut, samo o sobě problémem samozřejmě není. Trochu mi však vadí to, že snad všem těm písničkám by ukrojení nějaké té minuty vůbec neuškodilo a většinou by jim naopak spíš jen pomohlo. I když Forgotten Tomb nehrají nějakou vyloženě monotónní muziku a ke změnám motivů dochází, nějaký skutečný vývoj nebo gradaci v tom prostě neslyším (někdo by sice mohl kontrovat kytarovými melodiemi v závěru „Mislead the Snakes“, které jsou rozhodně povedené, ale obecně to na mém tvrzení nic moc nemění) – a pak je na pováženou, zdali by nebylo lepší, kdyby takové songy trvaly radši třeba čtyři minuty. Dovolím si tvrdit, že výsledek by byl koncentrovanější a účinek větší.

Přesto je „Hurt Yourself and the Ones You Love“ slušným a stále (lehce) nadprůměrným počinem, jemuž se dá nějaký ten poslech úplně v pohodě věnovat. Ani já jsem při poslouchání netrpěl, ale i tak mi něco říká, že dál už se k „Hurt Yourself and the Ones You Love“ vracet nebudu, a když budu mít chuť, tak sáhnu po jiných počinech z dílny Forgotten Tomb. Samozřejmě, nevyžaduji, aby skupina i v roce 2015 zněla stejně jak před víc jak dekádou na „Springtime Depression“, ale vnitřně je mi ta stará tvorba prostě bližší. „Hurt Yourself and the Ones You Love“ je prostě takové… inu, jak již padlo, jen v pohodě… ale pro mě bohužel nic víc.


Disharmonic – Magiche arti e oscuri deliri

Disharmonic - Magiche arti e oscuri deliri
Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 20.1.2015
Label: Beyond… Productions

Tracklist:
01. Nelle arte e nei deliri
02. Cose buie
03. Il segno oscuro nascosto in se
04. Alter ego magico
05. Il casto siero del peccato
06. Litania della porta ermetica
07. Ippomanzia
08. Le sei torri d’alabastro
09. Macrochelys Temminkiki
10. L’uomo che si veste di bruma
11. Il delirio delle arti

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

S italskými okultisty Disharmonic jsme se již na našem webu jednou setkali – stalo se tak prostřednictvím malé recenze na jejich předcházející počin, jímž bylo EP s názvem „Il rituale dei non morti“. To však – navzdory faktu, že je muzika Disharmonic sama o sobě velmi zajímavá – nedopadlo úplně přesvědčivě, a přestože mělo své momenty i solidní atmosféru, nakonec si mě na svou stranu plně nezískalo.

Letos se Disharmonic opětovně přihlásili o slovo, avšak tentokrát ne s minialbem, nýbrž rovnou s plnohodnotnou deskou „Magiche arti e oscuri deliri“. Ta je v historii skupiny již třetí dlouhohrající, což není příliš velká kadence vzhledem k tomu, že se vznik Disharmonic datuje již do roku 1998. Nutno však zmínit, že osm roků nevyvíjeli žádnou činnosti a ve své rané éře před rozpadem vydali jen jeden řadový počin „The Black Dance of Evil Spirits“ (2003). Nepočítáme-li ono ípko „Il rituale dei non morti“, tak je novinka po comebackové nahrávce „Carmini mortis“ (2012) druhým albem v aktuální inkarnaci kapely.

Po formální stránce „Magiche arti e oscuri deliri“ nabízí vesměs to samé, co se objevilo již na „Il rituale dei non morti“, přesto je tu jeden citelný rozdíl – a rozhodně tím nemyslím jen to, že se počet skladeb navýšil ze tří na jedenáct a hrací doba nakynula z 16 minut na 64. Novinka je jiná v tom, že na rozdíl od svého přímého krátkohrajícího předchůdce skutečně funguje a její sdělení je – byť to vzhledem k mnohonásobně delší stopáži může znít zvláštně – mnohem koncentrovanější a tím pádem i silnější. Zatímco „Il rituale dei non morti“ bylo „jen“ zajímavé, ale k úplnému uspokojení posluchače mu něco scházelo, tam „Magiche arti e oscuri deliri“ dokazuje, že Disharmonic umí obrovský potenciál své hudby skutečně využít.

Disharmonic produkují doom metal, k němuž je mnohdy připojován přívlastek okultní. Ke cti Italů ovšem slouží fakt, že v jejich případě se toto pojmenování nevztahuje pouze na tematiku textové stránky, ale plně koresponduje i s vyzněním a atmosférou samotné muziky. Disharmonic se sice pohybují v žánru, jenž v metalu patří k těm nejkonzervativnějším, avšak patří k těm nemnoha skupinám, jejichž pojetí není již dávno provařené.

Na „Magiche arti e oscuri deliri“ se totiž kříží hned několik různých… nevím, jak přesně to nazvat, ale asi přístupů. Vedle zatěžkané a pomalé doomové rytmiky to je kupříkladu svojská práce kytar, jež celou nahrávku naplňují lámanými a táhlými (skutečně takhle působí) dřevními riffy a v neposlední řadě také množstvím příjemně divných melodií. Uživí se ovšem i „ospalé“ sólování jako třeba ve čtvrté „Alter ego magico“. Nelze však opomenout ani zajímavou vokální, jež se pohybuje tak napůl cesty mezi šepotem a deklamací, ale dojde i třeba na mluvené slovo. Tím vším pak navíc prostupují další zvuky, o něž se starají především klávesy, které mnohdy dokážou vyčarovat opravdu skvělé momenty – kupříkladu nástup sice jednoduché, leč maximálně efektní melodie v „Il casto siero del peccato“ mě položí snad při každém poslechu, protože to je prostě síla.

Tím možná končí nástrojový výčet, ale nás čeká ještě druhá vrstva „Magiche arti e oscuri deliri“ – výčet abstraktních pocitů. Jak již padlo, desce vládne skutečně výtečná okultní atmosféra. Na první poslech je „Magiche arti e oscuri deliri“ docela nepřehledné a většina písni mezi sebou splývá, avšak je to právě tahle celková nálada, díky níž album dokáže působit již od začátku a díky níž budete mít chuť se k tomu vracet a objevovat dále. Zároveň však „Magiche arti e oscuri deliri“ disponuje trochu divadelním nádechem, čemuž výrazně napomáhají kusy jako třeba hned úvodní „Nelle arte e nei deliri“, závěrečná „Il delirio delle arti“ nebo „recitační“ „Litania della porta ermetica“. Aby toho ovšem nebylo náhodou málo, z hudby Disharmonic je cítit taktéž silné zalíbení ve staré metalové škole, jež se ale nijak nebije s náznaky jakési avantgardní dekadence. To vše je pak zalito zastřeným zvukem, který podporuje nejen ony stopy oldschoolu, ale výrazně pomáhá i té atmosféře.

Do toho už stačí přidat pouze množství silných nápadů… „Cose buie“, „Ippomanzia“, „Le sei torri d’alabastro“, „L’uomo che si veste di bruma“, také ty již výše jmenované písně – ty všechny obsahují výtečné pasáže, ať už jde o riffy, melodie nebo cokoliv jiného. Rozhodně je tam toho dost na to, aby šlo objevovat po mnoho poslechů a aby po objevení šlo vychutnávat. „Magiche arti e oscuri deliri“ určitě není lehká nahrávka a není to záležitost na jeden, dva poslechy, ale má svoje kouzlo a přinejmenším mně za ten čas stála, takže ji mohu doporučit.


After Rain – The Sound of War

After Rain - The Sound of War
Země: Česká republika
Žánr: black / doom / gothic metal
Datum vydání: 23.4.2014
Label: The Old Storm

Tracklist:
01. Before the Storm
02. They Are Coming
03. The Wings of a Bird
04. The Country Is Bleeding
05. Auschwitz
06. And the Graves Are Forgotten

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
After Rain

Pokud mě paměť neklame, o českobudějovických After Rain si dnes alespoň ve formátu recenze povídáme vůbec poprvé, přičemž předmětem tohoto povídání je samozřejmě jejich třetí a zatím poslední deska, které After Rain dali do vínku jméno „The Sound of War“. Jestli si ale pojem After Rain asociujete s něčím na způsob post-rocku a „The Sound of War“ zase pro změnu s nějakou variací na staré Grave Digger, jste vedle úplně stejně, jako jsem byl já, když jsem na tohle album poprvé zaostřil. After Rain totiž produkují muziku, již škatulkují jako doom / black metal, což je sice poměrně obecné zařazení, ale i takhle obecné zařazení začne nabývat poměrně jasných rysů, jakmile je zmíněn jeden detail, který sice není úplně na očích, ale v celkovém důsledku osvětluje mnohé…

Tím detailem je sestava, kterou After Rain z velké většiny sdílí s kapelou, o níž tu již řeč byla, a to ne jednou. Onou kapelou jsou jistí Dark Angels, a kdo snad zavadil o před časem publikovanou recenzi na jejich aktuální desku „Embodiment of Grief“, tomu už asi začíná svítat. Ať už patříte mezi první nebo druhou skupinu, vězte, že na hudbě, již After Rain vměstnali do 37 minut „The Sound of War“, je personální spřízněnost obou kapel opravdu slyšet.

Rukopis muzikantů je na „The Sound of War“ vážně znát a přeslechnout lze jen těžko – zejména riffy jsou postaveny úplně stejným způsobem. Jenže i když to teď může vypadat, že After Rain je jen krycí jméno pro Dark Angels, ve výsledku to není tak docela pravda. Předně, s trochou nadhledu lze opravdu říct, že After Rain hrají to, co si napsali do kolonky žánru. Samozřejmě se nejedná o nic ve stylu Forgotten Tomb a jiných, protože After Rain to pojali v poměrně umírněném duchu a zejména díky klávesám a ženskému zpěvu mi to spíš než jako black / doom připadá jako nepatrně ostřejší devadesátkový gothic metal, ale minimálně ten záměr z toho znát je. Trochu.

Tím chci říct, že stejně jako v případě Dark Angels je z desky cítit takové neurčité cosi, co neustále posluchači brání říct „je to dobré“. Snad to bude zvukem kláves, který jak by vypadl z repertoáru podprůměrné provinční gothic kapely, asi se na tom podepsala i kytara s nehorázně nakopnutým gainem, což má asi působit mrazivě, ale v reálu to působí spíš jako sprostě odfláklý zvuk, dost určitě na to má vliv i ne moc naplněný (ale zase ne zcela drastický) prostor pro zajímavé nápady… Tohle všechno (a možná i další věci) dohromady má za následek, že to prostě není úplně ono.

Tady však následuje jedno velké ALE. Navzdory tomu všemu není „The Sound of War“ špatná nahrávka, protože se After Rain podařilo výše zmíněné neduhy skrouhnout na přijatelnou míru a navíc se takřka úplně zbavili jiného těžítka – šílené kvalitativní nevyrovnanosti v rámci skladeb, která mi děsně pila krev na obou předchozích deskách Dark Angels. Asi jedinou zásadní výjimku tvoří první a rovnou nejdelší skladba, jedenáctiminutová „Before the Storm“, jež z naprosto nijakého a nekonečně dlouhého klávesového intra (tady ty klávesy tlučou do uší suverénně nejvíc) přejde v ucházející střed s příjemným riffem, který se ale brzy zají, načež jej nahradí jen nic extra závěr. Kratší skladby ale fungují, a i když to občas mírně zakolísá, pořád jde o pohodový materiál, od něhož když nečekáte žádné vysoké umění, tak vám nějaký ten čas zpříjemnit dovede.

Kdybych chtěl, mohl bych tu nadávat na spoustu věcí – nedostatek vlastního ksichtu, technickou stránku věci, díky níž ta deska občas zní, jako by se nahrávala v obýváku u telky, zpěvačku, kterou kdykoli jsem viděl živě, tak se mi její výkon líbil, ale tady mi nějak ne a ne sednout, a tak dále a tak dále. Věřte, že bych to asi udělal, jenže nějak k tomu postrádám důvod. Z „The Sound of War“ se totiž nakonec vyklubala deska, jež má sice plno záporů, ale klady jí rovněž nechybí, a tyhle dvě misky vah jsou ve výsledku vyvážené takovým způsobem, že se mi to nakonec docela líbí. Předchozí alba After Rain neznám, ale „The Sound of War“ je už třetí deskou od těchto lidí, již jsem slyšel, a zatím obě předchozí překonává, což v překladu znamená, že místo slabšího průměru se tu bavíme o albu, které míří do vyšších pater průměru. Je to sice pořád průměr, ale to nakonec není nic opovrženíhodného.


Sigihl – Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)

Sigihl - Trauermärsche (and a Tango Upon the World's Grave)
Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / drone / doom metal / jazz
Datum vydání: 5.12.2014
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Daymare
02. Non credo quia absurdum est
03. Christ-off Waltz
04. The Rite of Pain
05. Tango Catholico (REPENT!)

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions / Arachnophobia Records

Já docela chápu, že je to klišé a že je to pro čtenáře asi nudné, když člověk začne recenzi prohlášením ve stylu, že v Polsku se v posledních letech množí kvalitní black metalové nahrávky jak houby po dešti a že tu vzniká jedna nová kapela lepší než druhá. Jenže když se člověku dostane do ruky deska jako „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“, tak prostě nemůžu udělat nic jiného než jen uznale pokývat hlavou, uctivě smeknout hučku a říct, že ti Poláci fakt kurva umí.

Nicméně, mluvit o Sigihl jako o black metalové kapele je vlastně naprosto zavádějící… popravdě ani nevím, proč jsem takhle začal. Snad proto, že k tomuto stylu mají Poláci blízko pocitově, ačkoliv výrazivem takřka vůbec. Tohle kvarteto skutečně nehraje nic ortodoxního nebo žánrově čistého… a když na to přijde, přístupnost je až to úplně poslední, co byste snad od „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ měli očekávat. Naopak, produkce Sigihl je poměrně dost náročná a v žádném případě není pro každého, což je ostatně asi už vcelku automatická daň za neotřelost.

Každopádně, pojďme nyní trochu zabřednout do nekonečných vod hudebních škatulek. Sice by to asi šlo vcelku jednoduše sfouknout triviálním prohlášením o experimentu nebo něco na ten způsob, ale to by podle mě nebyla taková sranda, tudíž dodejme, že na „Trauermärsche (and a Tango upon the World’s Grave)“ jsou ke slyšení třeba věci jako drone, sludge nebo doom. Nicméně to, co hudbě Sigihl dodává tak obrovský punc něčeho neobvyklého a absolutně vyjetého, je saxofon. Že jste se z kombinace metalu a saxofonu na zadek neposadili? Inu, tak si sedněte, protože způsob, jakým jej Sigihl používají, si to zaslouží. V jejich případě to totiž není doplněk nebo ozdoba, ale naprosto plnohodnotný nástroj, který se proplétá celou deskou jako had a je jejím nejvýraznějším prvkem. A hlavně – ten zvuk saxofonu je naprosto, ale naprosto zhulený, což „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ dodává koňskou dávku hutné psychedelie. Tak či onak bych se k výše jmenovaným stylům nebál přidat ještě jazz.

Když už jsme ale u těch divností, pokračujme nadále. Bavili jsme se vesměs o metalových žánrech, nicméně… zmiňoval jsem už, že Sigihl v sestavě nemají žádnou elektrickou kytaru? „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tvoří pouze bicí, dunící baskytara, již rozebírané týrání saxofonových klapek a hnusný zmučený řev. Výlučnost Sigihl je ostatně poznat i na tom, ke komu lze jejich hudbu přirovnat, protože mě osobně při poslechu jejich desky napadlo jedno jediné jméno, jež s vodami metalu nemá zhola nic společného – The Plastic People of the Universe. Jistě, ve velké míře je důvodem této podobnosti ono neustálé saxofonové kvílení a z něho plynoucí psychedelické plochy, ale je to tam. A kdyby na to přišlo, klidně by s nadsázkou šlo říct, že Sigihl na „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ znějí tak, jak by asi zněli The Plastic People of the Universe, kdyby se rozhodli pustit se do vod extrémního metalu (bez kytary).

Tak či onak, výsledkem je naprosto temný chorobný sound, jemuž nasazuje korunu odporná nemocná atmosféra. Právě ta je tím hlavním, oč tu běží – Sigihl se k ní dostali zvláštními prostředky, které jsou bezesporu formálně zajímavé samy o sobě, nicméně právě ta těžká hypnotická nálada, jež prostupuje celou deskou jako mor, je tím stěžejním, kvůli čemu je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tak fantastickou záležitostí.

Samozřejmě, Sigihl ani zdaleka nejsou pro každého. Je to nelehce stravitelná hudba, podle čehož také vypadají ohlasy na desku… není problém na internetu najít recenze, které „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ posílají do horoucích pekel jako absolutní debilitu. Sama kapela má na svém Facebooku jednu pěknou reakci, jež o snažení Sigihl říká, že je to „zase jedna kvazi-sofistikovaná a avantgardní kupa sraček, která se nedá poslouchat“. Ono to tak vlastně je a bezezbytku sedí i dodatek Sigihl, kteří o tomhle nádherném citátu říkají: „Tohle si zapamatujte, protože je to přesně to, co byste od tohohle alba měli očekávat.“ V překladu: pro milovníky hudebních divností a experimentů je tenhle počin něčím, v čem by měli najít zalíbení.

Sigihl

Když tak o tom přemýšlím, tak „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ je vlastně albem, u něhož pochopím, pokud někdo prohlásí, že nevěří tomu, že se to někomu může upřímně líbit. I přesto však tahle recenze v žádném případě není hipsterským výblitkem, aby autor utvrdil sám sebe v domnělém elitářství tím, že bude veřejně chválit naprosto nenormální muziku – mně se ta deska totiž zcela upřímně líbí. Sigihl hrají přesně ten druh hudby, jakou vyhledávám a jakou chci poslouchat. Je to v tom obrovská síla, je to působivé, je to neotřelé… má to v podstatě vše, co hledám. A přesně to je ten důvod, proč se nebojím prohlásit, že je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ veledílo a zároveň jedna z nejlepších nahrávek, s nimiž jsem v posledních měsících přišel do styku.


The Flight of Sleipnir – V.

The Flight of Sleipnir - V
Země: USA
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 24.11.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Headwinds
02. Sidereal Course
03. The Casting
04. Nothing Stands Obscured
05. Gullveig
06. Archaic Rites
07. Beacon in Black Horizon

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (Atreides):

Třetí hodina ráno, cesta nočkou plnou individuí, od kterých byste se jinak drželi přinejmenším na vzdálenost odchytové tyč a jejichž pronikavému zápachu se nelze vyhnout. Naprostá katarze podpořená únavou a démonem alkoholu. Střih. Hluboké lesy, stejná hodina. Nikde ani noha, jen skrz větve prosvítá zářivý koláč úplňku a nad hustým jehličnatým porostem kráká havran. Odkudsi z dáli se ozývá zpěv a hluboký buben udávající rytmus šamanského rituálu. Střih. Zlatavé slunce vrhá své paprsky skrze padající listí, aby o kus dál měkce pohladilo zčeřenou hladinu jezera v údolí. Vzduchem líně poletují jemné pavučiny babího léta a přenáší silně nakažlivé nicnedělání na každého, na kom spočinou byť jen na pár okamžiků.

Je zajímavé, jak v některých případech dokáže hudba perfektně vystihnout podstatu určitého místa a při poslechu vás do něj přenést, jakkoliv ono místo nemá s právě prožívanou realitou společného zhola nic, snad krom myšlenky, že někde tam by člověk byl mnohem raději než tady a teď. Popravdě neznám moc kapel, které něco takového dokážou, nicméně po seznámení s americkou dvojicí David CsicselyClayton Cushman, jež tvoří The Flight of Sleipnir, se můj soukromý seznam takových uskupení o jednu rozrostl, neboť jejich hudba zrovna tohle zvládá naprosto s přehledem.

Naše pomyslné poprvé proběhlo, když se mi do spárů dostala jejich pátá řadovka, pro jednoduchost nazvaná „V.“, která vyšla loni na podzim. Než se zastavím u hudby, musím zmínit vizuál  – nádherně vyvedená valkýra napovídá mírně secesní stylizací, k jakému žánru se duo hlásí, a k mému štěstí nemůžu tvrdit, že je lepší než hudba samotná. The Flight of Sleipnir na své páté řadovce míchají, stejně jako na předchozích albech, specifickou směsici stoner rocku a doom metalu kořeněnou (neo)folkem. A bez obalu vám říkám, že tak činí na výbornou.

Album staví ze zatěžkaných doomových riffů, kytarových sól, psychedelických výjezdů a folkových vyhrávek. Nad těmito čtyřmi prvky se rozléhá blackový skřehot s čistým vokálem a celá scenerie je zahalena do závoje mystična a drog. Ve středním tempu, které se za celé album takřka nemění, pak na bahnitých základech budují nádherné, barvité kompozice, jejichž základem je přelévání poměru základních ingrediencí mezi jednotlivými pasážemi. V jádru nejde o skladby nijak složité, rozhodně nelze tvrdit, že The Flight of Sleipnir hrají nějak technicky náročnou či objevnou muziku.

To ostatně ani není potřeba, neboť dvojice sice míchá již dobře známé, ale činí tak ve všech případech citlivě a přirozeně, s ohledem na podstatu užívaných žánrů. Jejich síla tkví v citu pro detail, vrstevnatosti a především pohlcující atmosféře, kterou dokážou vytvořit. Z ženského vokálu v úvodu „Archaic Rites“ téměř mrazí, ale flétna o pár minut později dokáže navodit zcela odlišnou, posmutnělou náladu. Skvělý je i rozhovor klidných pasáží a hutných riffů v „Nothing Stands Obsured“, avšak každá skladba má v tomhle ohledu něco do sebe a deska je díky tomu silně náladotvorná.

Zároveň jsou všechny prvky na „V.“ v rovnováze. Ničeho nepřebývá, nic neschází, vše je perfektně seskládané dohromady a album funguje jako celek. Jednotlivé skladby malují atmosféru vrstvu po vrstvě, a i když chybí zřetelnější koncepce, jejich vývoj dává smysl. Postupně posluchače vtahuje hlouběji a hlouběji do svých útrob a ze svých osidel pouští ještě pomaleji. Vikinské příběhy a mýty uchopené psychedelickým žánrem jsou vpravdě nezvyklou kombinací, avšak jsou o to návykovější a na rozdíl od pagan metalu z nejrůznějších koutů Evropy je The Flight of Sleipnir zpracovávají více rovinách, než jen coby výpravné eposy.

V závislosti na náladě a prostředí tvoří nejrůznější obrazy podobně, jak jsem naznačil v úvodu, samotné příběhy se promítají především v textech a spíše v celkové náladě, než přímo v hudbě, která víc než severem načichla spíš uměním indiánských šamanů a jejich halucinogeny. Nejvíc mě na tom celém fascinuje fakt, že k celé věci přistupuje dvojice s citem a pokorou, vše působí přirozeně, uvěřitelně. Žádný kýč, žádná křeč nebo faleš. Přistupují k příběhům vlastním způsobem, který však není o nic horší než pojetí kapel ze starého kontinentu, spíše jich valnou většinu předčí o několik délek, že by se od The Flight of Sleipnir mohly učit, jak se to má vlastně dělat. Až mám občas pocit, jako bych poslouchal stonerovou odpověď na irské Primordial.

„V.“ má jediný, zato však výrazný kaz: produkci a postprodukci, jejíž úroveň kvalitě hudby hrubě neodpovídá. Špinavý a zašuměný zvuk sice vytváří určitou patinu, jakýsi punc zašlosti a stáří, čímž podtrhuje už tak melancholickou atmosféru alba, pokud mu ale něco schází, je to hloubka a dynamika. Kontrast mezi hutným stoner/doomovým riffem a jemnou akustickou pasáží je takřka neznatelný, schází mi výraznější baskytara, protože se ztrácí rozpitá kdesi na pozadí rozostřených kytar. Ty by ostatně také zasluhovaly trochu péče, protože jsou seřízlé tak nechutně, že to mlátí dveřmi. Zasiflenost a nakřáplost snad nemusí nutně neimplikovat mizerný dynamický rozsah a dost se divím, že tomu tak je. Člověk by čekal, že když někdo vydává u Napalm Records, mohl by v tomto ohledu dostat adekvátní servis.

Když ale pominu zvuk, tak „V.“ prakticky nemám co vytknout. Tahle deska si mě omotala kolem prstu a odmítá mě pustit a upřímně mě baví jako málokterá jiná. The Flight of Sleipnir totiž hrají přesně ten druh hudby, který tak nějak podvědomě hledáte a chodíte kolem něj po špičkách, dokud vám z ničeho nic nedá pěstí do obličeje. „V.“ je prostě atmosférická lahoda a jasná povinnost pro všechny kluky a holky, kteří se kdy nechali alespoň trochu omámit stonerem či severskou mytologií. Rozhodně doporučuji a doufám, že do příště kapela něco vymyslí se zvukem, aby to bylo perfektní po všech stránkách.

The Flight of Sleipnir


Druhý pohled (H.):

Podobně jako pro kolegu, i pro mě je „V.“ prvním skutečným seznámením s tvorbou The Flight of Sleipnir, přestože ponětí o existenci téhle kapely mám již nějakých pár let. A ačkoliv stonerové žánry povětšinou nejsou tím, v čem bych si dennodenně liboval a bez čeho bych nedokázal žít, i mně se tohle album hodně zalíbilo.

Bilance „V.“ je ve své podstatě docela jednoduchá – sedm vysoce vyrovnaných skladeb, rovná hodina muzika a výtečná atmosféra, na jejíž síle nahrávka stojí především. Jeden z hlavních důvodů, proč je deska tak zábavná, je dozajista jemný folklórní feeling, který je znatelný takřka po celou dobu trvání, ale až na absolutní výjimky jej The Flight of Sleipnir dokážou vytvořit jen za pomoci metalových prostředků a bez berliček folkových nástrojů. Když už ale nějaká výjimka v podobě nástrojového či vokálního ozvláštnění nastane, lezou z toho jedny z nejvýraznějších momentů „V.“ (sice to vedle výše zmiňované vyrovnanosti může znít trochu jako protimluv, ale není). Zářným příkladem budiž zejména předposlední „Archaic Rites“ se skvělým ženským zpěvem a flétnou – jednoduše stoner/doomový opus jak víno. Hodně povedená je ovšem třeba i „The Casting“, jež rovněž patří k mým oblíbeným kusům. A když už jsme u toho, tak jako svého třetího favorita bych nominoval čtvrtou „Nothing Stands Obscured“, jež je svým způsobem esencí toho, co se mi na „V.“ tak líbí, zejména díky koncentrované atmosféře, pomalu se převalujícím melodiím, skvělým klidnějším pasážím a v neposlední řadě také výborně vygradovanému závěru.

Další nespornou výhodou „V.“ je to, že se jedná o album, které dokáže člověka zaujmout a vlastně skoro i podmanit už během prvního poslechu, ale naštěstí mu nedojde hned vzápětí dech. Tedy alespoň já jsem s nahrávkou docela solidní množství času, aniž by se mi ohrála, což se rozhodně počítá. Z mého pohledu tím pádem jednoznačná spokojenost.


Abysmal Grief, Saturnine, The Tower

Abysmal Grief
Datum: 6.5.2015
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Abysmal Grief, Saturnine, The Tower

Když tak o tom přemýšlím, ono těch opravdu čistokrevně doom metalových koncertů, které by byly jenom a pouze o pomalých riffech a zádumčivé atmosféře, u nás zas tolik není – neříkám, že nejsou vůbec, ale přinejmenším v porovnání s dalšími metalovými subžánry tu ten rozdíl cítím. Jenže o to větší je důvod podobné akce nevynechávat, když se nějaká taková objeví – zvláště pak v případě, když je na jejím plakátě velkým fontem vyvedeno jedno logo s rakví a netopýrem. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě byli Abysmal Grief skoro povinnost.

Jako první se slova ujala jediná česká formace večera, pražští The Tower. Musím se přiznat, že s touhle čtyřčlennou „Věží“ mám tak trochu problém… vůbec mi nevadí, že chlapi hrají opravdu dřevní a opravdu krutě neoriginální záležitost, protože, co si budeme nalhávat, když si člověk pouští doom metal (anebo jde na doom metalový koncert), originalita nebývá zrovna tím, co očekává. Zrovna tenhle žánr je totiž nejen konzervativní, ale skoro doslova i zakonzervovaný, naprosto zatuchlý – a to říkám jako člověk, jenž má k tomuto stylu velice kladný vztah. Jenže demo The Tower pojmenované originálně „Demo“ (vsadím se, že to dalo práci vymyslet!) mě za srdeční sval nechytlo. Neznám přesný důvod, ale prostě nechytlo.

Živě jsem The Tower viděl poprvé, takže jsem ještě mohl doufat, že se ten pocit s pódiovou prezentací zlepší a přijdu té kapele na chuť. Bohužel se tak ale nestalo. Bylo to správně oldschool, dřevní riffy trochu nasáklé Cathedral nebo zámořskou doomovou školou byly (nevím, jak to říct lépe) patřičně dřevní a vlastně celkově nemám problém to „doomování“ The Tower věřit. Akorát mě to moc nebavilo. Skupina svou pomalou špinavou káru táhla s docela solidní jistotou, zpěvák a kytarista Ondra řval dobře a vypadal, že na pódium patří jako málokdo jiný, ale obecně vzato jsem z toho neměl nijak zvláštní pocit. Nevím, jestli se třeba nepovedl jen tenhle konkrétní koncert, protože nějaké technické problémy tam nejspíš byly (minimálně rozhýbat baskytaru byl docela problém a začátek setu se kvůli tomu odložil o mnoho dlouhých minut), ale nebylo „to“ tam.

Úplně, ale fakt úplně jiná káva byly následující Italky Saturnine. Popravdě jsem se o téhle kapele dozvěděl až v souvislosti s tímle koncertem a dříve jsem neměl ponětí o tom, že kdesi v Itálii existuje skupina, v níž pět holek hraje takhle výborný doom. Nejlepší na tom ale bylo to, že na Saturnine nebyla tím nejzajímavějším čistě dívčí sestava, ani fakt, že zpěvačka vypadala, že teprve včera dostala občanku, ačkoliv chroptěla jako nějaký vychlastaný kořen. Dokonce ani to, že některé z holek byly pokérované takovým způsobem, že by mohly z fleku sloužit jako katalog tetovacího salónu, nebo že byly ověšené kostmi a na pódiu měly celou armádu svíček pro navození patřičně okultní atmosféry. Nejlepší na tom celém totiž bylo, že i ta hudba byla fakticky parádní.

Nebudu tvrdit opak – předem jsem toho od Saturnine moc nečekal. Zpětně se ale musím omluvit, protože to bylo skutečně skvělé, ohromně jsem se bavil po celou dobu (a jak snad šlo pochopit z předchozího odstavce, rozhodně to nebylo jen proto, že to hrály holky), a když to Italky zabalily, vážně mě mrzelo, že už to je pryč a už jako fakt dál hrát nebudou. Nevím, jestli mi to tak náhodou nepřišlo jen z toho důvodu, že mě to takhle bavilo, ale zdálo se mi, že hrály strašně krátce, a kdyby padlo ještě o několik válů víc, určitě bych se nezlobil. Tak jako tak, za mě velké překvapení, a jakkoliv to může vzhledem k dámské sestavě znít nepatřičně, mělo to prostě koule (já vím, že jsem tuhle hlášku nedávno použil i v jiném reportu, ale sem se to hodí taky!).

Saturnine

Čas na smutnění kvůli odchodu Saturnine však nebyl, jelikož za (pomyslnými) dveřmi už bylo hlavní číslo večera v podobě (rovněž) italských okultistů Abysmal Grief. Jakmile se tenhle v jistých kruzích možná už i kultovní kvartet objevil na pódiu, Modrá Vopice se okamžitě naplnila excelentní hororovou atmosférou, která je pro tuhle formaci tak typická. Kombinace dřevních záhrobních riffů v kombinaci se vznešenými okultními linkami kláves a s výtečným vokálem Labese C. Necrothytuse (jenž ten večer odváděl excelentní výkon!) fungovala naprosto bravurně a už během prvního válu mě Abysmal Grief měli na svojí straně. Pamatujete, jak jsem výše říkal, že třeba The Tower chybělo ono pověstné „to“? Abysmal Grief přesně tohle ten večer rozdávali plnými hrstmi.

Vůbec nevadilo, že byli Italové vizuálně trochu neuspořádání, a zatímco baskytarista Lord Alastair a bubeník Lord of Fog byli zahalení v pláštích s kápěmi, kytarista Regen Graves byl za kněze a zpěvák/klávesista Labes C. Necrothytus vystupoval v obleku, protože si to prostě sedlo a nijak se to nemlátilo. Rudě nasvícená scéna, jíž kromě samotných muzikantů vévodily především dva velké kříže, ale i množství dalších propriet jako pochodně, řetězy, kvítí na hroby nebo panenka v rakvi, vypadala skutečně působivě, a když se k tomu připočte i samotná muzika, tak to v podstatě nemělo chybu. Nemůžu si pomoct, ale byla to prostě pecka.

Abysmal Grief

Jedinou nevýhodou celého večera tak bylo asi to, že Abysmal Grief hráli takhle skvělé vystoupení pro nepříliš velký počet lidí. Jasně, Modrá Vopice je malinká, takže už při pár návštěvnících nevypadá prázdná, ale hrubým odhadem mohlo být tak 30 platících a to ještě dost dobře možná nadsazuji. A to je podle mě na kapelu formátu Abysmal Grief fakt málo. A aby toho nebylo málo, těchto pár lidí ještě v jednu chvíli neváhalo rozjet i regulérní pogování… na Abysmal Grief, na doom metal! Ty vole, vždyť je to úplně proti podstatě takové muziky a její atmosféře…

Jinak ovšem můžu jenom chválit. Se zvukem jsem neměl sebemenší problém a všechno jsem slyšel dobře u všech vystupujících, ať už jsem stál na kterémkoliv místě. Hodně potěšil také bohatě vybavený merch se skutečně důstojným výběrem muziky, dokonce i na elpíčkách (ať si ostatní kapely vezmou příklad – jděte do hajzlu s kulichama, hrnkama nebo spoďárama, protože hudební skupina by měla nabízet hlavně hudbu!) a za nádherné ceny. Vinyl za 250, neberte to! Ale co je hlavní a o co jde především – hlavně můžu chválit i to, co se dělo na pódiu. The Tower sice byli z mého pohledu malinko rozpačití, ale dvojkombo ze země špaget bylo parádní… fakt hodně parádní.


The Corona Lantern – MMXV

The Corona Lantern - MMXV
Země: Česká republika
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 4.3.2015
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

První pohled (H.):

The Corona Lantern je zbrusu nové jméno na české scéně, za nímž ovšem nestojí úplně neznámí hudebníci. Polovinu sestavy totiž tvoří polovina sestavy death metalové kapely Diligence, jmenovitě zpěvačka Dahlien a kytarista Igor Krakhmalev, které v The Corona Lantern doplňuje na baskytaře Dimitrij Borovkov, někdejší člen další death metalové smečky smečky Sepsis, a bubeník Šimon Hajdovský, jenž má toho z celé čtveřice na triku zatím asi nejvíc, ale jako jediný mimo tvrdou muziku, protože se až doteď pohyboval spíš ve vodách popu a rocku.

Vzhledem k tomu, odkud se tři čtvrtiny sestavy The Corona Lantern rekrutují, by bylo docela logické očekávat, že půjde o další death metalovou řezničinu, jenže chyba lávky, jelikož debutové EP „MMXV“ pluje ve značně pomalejších vodách a víc než tahem na bránu či brutalitou sází spíše na atmosféru. Řečeno v jazyce hudebních škatulek, The Corona Lantern produkují sludge / doom metal.

Vzhledem ke zkušenostem přítomných muzikantů asi nikoho zvlášť nepřekvapí, že „MMXV“ nezní vůbec amatérsky. Ačkoliv se jedná o debutový kraťas, po technické stránce je to super, čistý zvuk nevyjímaje. Co je však ještě důležitější, The Corona Lantern působí vyzrálým dojmem i po hudební stránce, a přestože ta hudba v podstatě jede dle zaběhnutých žánrových standardů, je kvalitní, zábavná a především uvěřitelná.

„MMXV“ nabízí celkem dva vály o souhrnné délce 11 minut, což sice není žádný trhák, ale protože předpokládám, že má tohle EP sloužit spíše jen jako prvotní ukázka tvorby a jako upozornění, že nějako jako The Corona Lantern existuje, je to určitě v pohodě. První track „Thick Lava in My Mouth“ je kratší a nabízí nátlakovější verzi stylu než druhý song. Skladbě vládne nasraná sludgová masáž riffů, které vedle samozřejmé dunící rytmiky doplňuje i brutální řev a sice jednoduchá, leč vysoce efektní kvílivá melodie v pozadí. Recept možná zdánlivě triviální, přesto vymyšlený tak dobře, aby na něm šlo v mírných obměnách utáhnout celé čtyři minuty. Na konec gradace pomocí zahušťováním rytmiky do ohlušujícího závěru a je vymalováno.

Druhá sedmiminutovka „An Embrace Discolored“ volí hned od začátku trochu jiný přístup, byť samozřejmě i ona jede spíše v monotónnějším (to není zápor) duchu. Píseň je mnohem pomalejší, jako správný sludge / doom se táhne pomalu jak smrad, je plná typického bahenního tempa a mazlavých riffů a také zvolňujících meziher, které vždy trochu upustí plyn, aby šlo s intenzitou začít zase znovu a naplno. Zároveň je „An Embrace Discolored“ postavena ještě víc na atmosféře, tudíž je mně osobně o kousek bližší než „Thick Lava in My Mouth“, nicméně povedené jsou obě skladby.

Jak již padlo, The Corona Lantern svůj žánr vůbec nikam neposouvají a hrají jej v nejčistší možné podobě, nicméně to dělají takovým způsobem, že mě to prostě baví a nemůžu proti tomu říct křivé slovo. Jako ochutnávka tedy „MMXV“ zafungovalo, tak snad se někdy v dohledné době ukáže delší a vydatnější porce muziky.


Druhý pohled (Atreides):

Hnusem prošpikovaný sludge / doom není zrovna ten typ muziky, o který byste na domácí scéně zakopávali na každém rohu. Na rozdíl od rostoucí sludge/post-metalové scény se tu na zabahněný doom poněkud kašle. O to víc pak překvapí v podstatě cokoliv, co se z kalných bažin vynoří na světlo světa, což o The Corona Lantern platí do puntíku přesně.

Pražská čtveřice působila či stále působí v několika poměrně známých spolcích (Keep on Rotting, Diligence, Sepsis) a rozhodně není partou žabařů, takže není až tak s podivem, že na své první nahrávce předvádějí nepřehlédnutelné kvality. Přejít je bez povšimnutí ovšem nelze, sebevíc může být počin ze začátku března, příznačně nazvaný „XXMV“, krátký. Dvě skladby o přibližné stopáži 11 minut nabízí hned několik důvodů, proč si je poslechnout a především proč se u nich zaseknout alespoň na kus odpoledne, jako se to povedlo mně. Na první poslech je jasné, že The Corona Lantern mají jasnou představu toho, co chtějí hrát. Skladby jsou promyšlené, pevně sevřené. Mohutné, valivé riffy melou pomalu, ale jistě, o to víc však drtí sluchové ústrojí, podepřeny hnilobným growlem a skvělou rytmickou sekcí (ta basa!).

„XXMV“ naprosto přirozeně přechází mezi brutálními riffy a atmosférickými pasážemi, jakož i monumentálními gradacemi. A především stejně tak přirozeně buduje pohlcující atmosféru, o kterou tu jde především. Důraz na pudovost, primordialitu, mrzkost stojí v ostrém kontrastu s univerzem. První „Thick Lava in My Mouth“ rve sludgovou přímočarostí hlavy, druhá „An Embrace Discolored“ topí v prokletých vodách melancholie a zkázy. Ne, že by „XXMV“ přinášelo něco nového, stejně jako by si tu a tam čas zasloužilo lepší zvuk (kytarová linka v polovině „An Embrace Discolored“ mi přijde na poměry zbytku nechutně ukňouraná), ty jsou však samotnou hudbou degradovány na nepodstatné drobnosti. Upřímně doufám, že tohle úvodní kázání je jen rozjezd a v nejbližší době se dočkáme řadovky. Takové muziky víc a především živě!


Avatarium – All I Want

Avatarium - All I Want
Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 14.11.2014
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
Side A
01. All I Want
02. Deep Well

Side B
03. Pandora’s Egg (live)
04. Tides of Telepathy (live)
05. Bird of Prey (live)

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Studiová činnost kultovních doom metalistů Candlemass sice byla s nyní již tři roky starým opusem „Psalms for the Dead“ bohužel ukončena, avšak hlavní skladatelský tahoun kapely, baskytarista Leif Edling, evidentně umělecky strádat nehodlá a okamžitě se pustil do nového projektu Avatarium. V jeho rámci sice pokračuje v +/- stejném duchu jako ve své domovské skupině, vyměnil však zpěváka (zrovna na tomhle postu měli Candlemass vždycky malinko problémy, co si budeme povídat) za fantastickou zpěvačku Jennie-Ann Smith, pozval pár starých známých, s nimiž se znal z dob dalších kapel jako Abstrakt Algebra nebo svého sólového projektu, a výsledkem byla skvělá debutová deska „Avatarium“, s níž Leif dokázal důstojně navázat na svou vysokou formu v rámci samotných Candlemass.

A jak to tak vypadá, právě tady nejspíš bude jeho další stálé působiště, protože na rozdíl třeba od výše zmiňovaných Abstrakt Algebra, jejichž jediné album svého času jen prošumělo bez většího zájmu, debut Avatarium vzbudil dost pozornosti – zaslouženě. Avatarium tedy nijak zvlášť neváhali a rok po dlouhohrající nahrávce naservírovali další porci nové muziky, byť na trochu menším formátu – EP „All I Want“, jež ve svých útrobách skrývá dvě nové skladby a tři vály z „Avatarium“ v živém podání.

Minialbum otvírá titul věc „All I Want“, která je vlastně takovým typickým songem Leifa Edlinga, což ovšem nemyslím nijak špatně, protože ten jeho recept je tak jednoduchý, až je vlastně skoro nesmrtelný, takže to pořád baví a asi pořád mu to budu žrát. Na nepříliš složité, ale neskutečně mocné riffy měl tenhle chlápek vždycky neskutečný talent a v „All I Want“ to opětovně (člověk už ani neví pokolikáté) do puntíku potvrzuje… pomalu by si to už mohl nechat patentovat. Ačkoliv se celá píseň točí vlastně jen okolo toho ústředního riffu, je to prostě jízda, kapele to šlape přímo ukázkově a třešničkou na dortu je znovu excelentní Jennie-Ann Smith. Naopak, jediným slabším momentem songu je jakási divná „sólová“ pasáž, jež začně na přelomu druhé a třetí minuty, kdy Avatarium v riffech poleví. Naštěstí to není nic dlouhého, ale i tak bych si to odpustil a radši poslouchal celé čtyři minut ten kulervoucí riff.

Zato „Deep Well“ představuje Avatarium v trochu jiné podobě (což je možná i logické, protože autorsky ji nemá na svědomí Edling, ale Jennie-Ann Smith a kytarista Marcus Jidell) – tempo je sice stále střední a doomové, ale skladba působí trochu rozmáchlejším dojmem, nemá takový tah na bránu a naopak staví spíše na atmosféře. Jenže je to pořád super… některé riffy jsou opětovně skvělé, objeví se pár povedených melodií a především nádech psychedelie, který Avatarium ohromně sluší, a kdyby se podobné klávesové vintage zvuky v pozadí se objevovaly do budoucna častěji, osobně bych se vůbec nezlobil.

B strana vinylu pak ukrývá již zmiňované živé verze tří skladeb z „Avatarium“, jmenovitě „Pandora’s Egg“, „Tides of Telepathy“ a „Bird of Prey“. Abych ale pravdu řekl, těm už jsem příliš pozornosti nevěnoval, jelikož nejsem zrovna fanoušek živých záznamů. Hudebně je to samozřejmě super, o tom žádná, ale doma dám přednost radši původním studiovým verzím a živé verze si spíš vychutnám, až budu na nějakém koncertě přítomen osobně.

Na „All I Want“ je tedy pro mě skutečně zajímavá pouze strana A s novou muzikou, což dělá necelých deset minut poslechu. Těch deset minut je však (až na tu jednu krátkou pasáž v titulní písni) výživných a vážně se mi to líbí. Avatarium již v současné době pilně pracují na druhé řadové desce a už se pustili do jejího nahrávání, takže když se na „All I Want“ podívám jako na jednohubku, která má nedočkavcům ukrátit čekání, pak pro mě toto EP do puntíku splnilo účel.


Druhý pohled (Kaša):

Leif Edling, baskytarista legendárních Candlemass, se v loňském roce opět přihlásil o slovo a dokazuje tak, že po ukončení studiové činnosti své domovské kapely nebude jen tak nečinně přihlížet. Právě z tohoto důvodu vznikli před dvěma lety Avatarium, kteří jsou sice na první poslech jiní, na rozdíl od Candlemass tak nějak rockovější, ovšem nesou si s sebou charakteristický rukopis skladatele těch hloubavých riffů, které jsou i navzdory své jednoduchosti silné jako noha u prdele a které mají atmosféru, jež si mne na debutu omotala kolem prstu.

Avatarium

EP „All I Want“ sice obsahuje pouhé dvě nové skladby, ovšem i tak se jedná o záležitost, kterou by příznivec klasického doom metalu neměl nechat jen tak bez povšimnutí. Titulní vál je přesně tím, co člověk od Avatarium očekává. Skvělý otvírák stojí na zabijáckém riffu, nikterak zničujícím tempu a samozřejmě famózním výkonu zpěvačky Jennie-Ann Smith, jejímuž uhrančivému projevu se nedá nic vytknout. Vážně klobouk dolů. Moc nechápu tu podivnou pasáž v prostřední části skladby, ale Avatarium po chvíli najedou zpět na vlnu hypnotického riffu, takže rychle zapomínám. Následující „Deep Well“ je doom metalovou baladou, která je jakýmsi protipólem právě skončivší hitovky. Atmosféra je poklidnější a klávesy v pozadí posílají tuhle skladbu až čtyřicet let zpět a mně osobně se po chvíli začala zamlouvat ještě víc než „All I Want“, která zasekla drápky na první poslech, ale „Deep Well“ s každým dalším poslechem rostla výš a výš.

Druhá strana EP, již okupuje trojice skladeb z debutu „Avatarium“ v živém provedení je už tak trochu navíc, ale když už nic, tak písně na ní ukazují, že Avatarium znějí na pódiu stejně magneticky jako z desky. Nezbývá než se těšit na další regulérní studiové album, protože doom metal v podání Avatarium je mi strašně sympatický.


Gallileous – Voodoom Protonauts

Gallileous - Voodoom Protonauts
Země: Polsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: 21.11.2014
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. A Daub
02. Yeti Scalp
03. Voodoom Protonauts
04. The Green Fairy
05. Brand New Cosmos
06. Omen of Death

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gallileous

Funeral doom metalisté Gallileous už drhnou na kytary tak dlouho, až by o nich bez nějakých větších problémů šlo mluvit jako o veteránech. Zato mluvit v jejich případě o funeral doom metalu je už nejspíš pasé. Přesto právě v pohřebních vodách v raných 90. letech začínali, byť tato inkarnace kapely vlastně netrvala příliš dlouho, neboť se Poláci již v roce 1995 rozpadli. O více jak deset let později však svou činnost obnovili a v roce 2008 konečně vydali svou první dlouhohrající desku “Ego sum censore deuum”.

Někteří z vás si nejspíš budou Gallileous pamatovat i díky účasti na zajímavém 4-way split albu “Unveiling the Signs”, na němž se – ještě společně s formacemi Pantheist a Wijlen Wij – objevili po boku našinců Dissolving of Prodigy. V následujících letech se však tvorba Gallileous začala stáčet mírně jiným směrem. Na druhé desce “Necrocosmos” (jež jen tak mimochodem stejně jako novinka, jíž se bude tato recenze týkat, vyšla u českého labelu Epidemie Records) se skupina posunula k něčemu, co bychom mohli nazvat atmosférickým doom metalem, do něhož promlouvaly vlivy psychedelického rocku s retro nádechem. Jenže to, co bylo na “Necrocosmos” pouze naznačeno, dotáhli Gallileous na svém nejnovějším studiovém počinu “Voodoom Protonauts” do úplného konce.

A právě proto je již od věci považovat Gallileous za funeral doom metalovou kapelu – Poláci se totiž na “Voodoom Protonauts” vrhli po hlavě do stoner / doom metalového retra s psychedelickým odérem. A ačkoliv to i to spadá pod škatulku doom, ve skutečnosti zní “Voodoom Protonauts” v porovnání třeba s “Ego sum censore deus” diametrálně odlišně, ať už se jedná o atmosféru nebo samotný sound obou alb. S nadsázkou by se dalo říct, že “Necrocosmos” byl vlastně jen takový přestupní můstek mezi starou tvorbou a tím, co Gallileous nabízejí nyní na svém nejaktuálnějším počinu.

To, jak “Voodoom Protonauts” v reálu zní, vlastně dost přesně popisuje už jen ono žánrové zařazení – deska zní totiž přesně tím způsobem, jaký jste si nejspíš všichni představili, když jsem řekl, že se nyní Gallileous pohybují ve vodách retro stoner / doom metalu nadopovaného psychedelií. Dřevní sound, stonerové riffy, předoucí baskytara, zastřený vokál, nánosy vintage kláves v pozadí – to vše na “Voodoom Protonauts” rozhodně najdete v míře více než vrchovaté. Jasně, ani omylem to v dnešní době není nic originálního, o tom se samozřejmě nemá cenu přít, ale když na vás Gallileous vybalí tak silné skladby jako třeba “Yeti Scalp” nebo “Omen of Death”, tak vám to vlastně nijak nebude vadit.

Dokážu si živě představit, co napadlo nejednoho z vás – jak a jestli vůbec je tento přerod z pohřebního doom metalu do stonerového retra upřímný. Je to otázka zcela logická a správná, jelikož cokoliv retro doom začalo v posledních letech frčet neskutečným způsobem a snad jediné, co “Voodoom Protonauts” chybí k tomu, aby naprosto dokonale zapadlo do téhle vlny, jsou texty zabývající se okultismem. Nakolik je (nebo není) tato změna upřímná a nakolik to je (nebo není) vypočítavost, to zodpovědět při nejlepší vůli prostě nedokážu, protože muzikantům do hlavy nevidím a snad jen oni sami to vědí.

Mohu však s klidným srdcem říct alespoň to, že já osobně tu muziku Gallileous věřím. Asi nezvládnu přesně popsat proč, ale když si tu desku pustím, jednoduše to na mě nepůsobí jako nějaká póza nebo přetvářka, naopak mi “Voodoom Protonauts” zní autenticky (samozřejmě tak autenticky, jak autentická může retro hudba v roce 2014/2015 být). Jistě, velkou roli v tomto určitě hraje i fakt, že album má prostě a jednoduše kvalitní hudební náplň – a rozhodně nejde jen o ty dvě výše jmenované písně, protože taková titulní “Voodoom Protonauts” nebo předposlední “Brand New Cosmos” nejsou o nic menší chuťovky než taková “Omen of Death”, jež v sobě skrývá jeden skutečně lahůdkový motiv.

Gallileous

Ačkoliv lze k “Voodoom Protonauts” mít výtky a lze polemizovat o tom, nakolik se Gallileous (byť i třeba nevědomky) chtěli svézt na módní vlně, mě osobně to album oslovilo a hodně mě baví. I když se oproti tomu, co Poláci předváděli v minulosti, jedná o citelnou změnu, já osobně jsem jim ji uvěřil. Za mě je tedy “Voodoom Protonauts” velmi povedená nahrávka, kterou můžu doporučit dál.