Archiv štítku: doom metal

The Corona Lantern – Consuming the Tempest

The Corona Lantern - Consuming the Tempest
Země: Česká republika
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 12.11.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Vertical Whispers
02. Sleeping on Warm Ashes
03. Apathy That Resonates
04. Incompatible Structures
05. A Ray of Black Light Lantern
06. Beneath the Leaves of Solitary
07. Consuming the Tempest

Hrací doba: 41:24

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
The Corona Lantern

První pohled (H.):

Pražská formace The Corona Lantern na sebe prvně upozornila na jaře loňského roku, kdy byla na světlo světa (resp. spíš světlo internetu) vypuštěna prvotní ukázka tvorby v podobě dvouskladbového EP se vcelku jednoduchým názvem „MMXV“. A ačkoliv se jednalo jen o nějakých 11 minut muziky, ten materiál byl poměrně silný a dost mě bavil, takže na další porci v podobě regulérní řadové desky jsem byl rozhodně zvědavý a vlastně bych se nebál říct, že jsem se i těšil. The Corona Lantern naštěstí příliš dlouho neváhali a dlouhohrající pokračování s názvem „Consuming the Tempest“ stihli naservírovat ještě v témže roce jako svou minialbovou prvotinu.

Nicméně, ona velice dobrá úroveň „MMXV“ svým způsobem vlastně není zas až tak překvapující, když se člověk podívá na sestavu, protože v té se nacházejí lidé, kteří již za sebou mají účinkování v jiných skupinách, byť jde ve všech případech o věci mimo sludge / doom metal, kde se pohybuje The Corona Lantern. Namátkou lze zmínit (když budu lišácky jmenovat jen ty, jejichž tvorbu nějakým způsobem sám znám) Diligence, Keep on Rotting nebo Sinuhet. Jenže 11 minut je pořád jenom 11 minut a formát dlouhohrající desky je někde úplně jinde. Tak jak to tedy dopadlo?

Nebudeme z toho dneska dělat žádnou kovbojku ani přehnané drama – „Consuming the Tempest“ se rozhodně povedlo. To, co „MMXV“ slibně naznačilo, totiž řadová prvotina s naprostým přehledem dotahuje do zdárného konce. The Corona Lantern to sludge / doomové bahno hrají sebejistě, a i když se nedá tvrdit, že by podruhé vynalézali kolo nebo něco na ten způsob, jejich produkce má charisma, patřičně dusivou atmosféru a navrch přihazuje i několik malých, leč velice příjemných ozvláštnění a to už dohromady dává něco, na čem lze album v absolutní pohodě utáhnout.

Na „Consuming the Tempest“ se nachází celkem sedm skladeb (a jistě stojí za zmínku, že všechny jsou nové – ani jeden kousek z „MMXV“ se zde neobjevuje podruhé), z nichž dejme tomu klasických je pět, jelikož „Vertical Whispers“ je kraťoučké intro a pátá „A Ray of Black Light Lantern“ ze zbylého materiálu významným způsobem vystupuje. Důležité je to, že právě v těch písních, jež tvoří většinu hrací doby, to takříkajíc maká. The Corona Lantern zkušeně přecházejí mezi temnějšími plíživějšími pasážemi k hutnému sludgovému blátu, natlakovaným riffům, ale dokážou přijít i s výtečnými melodiemi a tradičně skvělý je i surový řev zpěvačky Dahlien. Není problém jít až přes hranici osmi minut na song, všechno vychází a je to obrovská paráda.

Přítomnost melodií je samozřejmě super, zvlášť když jsou v některých případech skutečně povedené a mnohdy slouží ke gradaci skladeb do skvělého finále („Apathy That Resonates“, „Beneath the Leaves of Solitary“, titulní „Consuming the Tempest“), nicméně vedle nich album hodně oživují i výše zmiňovaná překvápka. Jedním z nich je pasáž v „Incompatible Structures“, kdy se nad nehorázně návykovým chytlavým riffem začne ozývat zneklidňující a v dobrém slova smyslu zvláštní zvuk, což je ve finále úplně kulervoucí kombinace a jeden z vrcholných momentů „Consuming the Tempest“. Druhým velkým osvěžením je pak atmosférická „A Ray of Black Light Lantern“ v celé svojí délce, protože té vládne spíš doomovější náladotvornost a táhlé čisté vokály. Aniž bych chtěl snižovat kvalitu zbytku, tak by mi nevadilo, kdyby takových záležitostí jako právě jmenovaný kousek bylo příště ještě o trochu více.

Jednou z věcí, díky nimž je „Consuming the Tempest“ fakt dobrá deska, je rozhodně i vyrovnanost, jelikož těch 40 minut skutečně drží laťku po celou dobu a není tu žádný zbytečný kus. Jistě, zpočátku určitě největší pozornost přitahují ty dřívější písničky, ať už je to „Sleeping on Warm Ashes“ se sugestivním začátkem, který se posléze zvrhne do hrubého sludge, nebo parní válec v podání „Apathy That Resonates“. „Incompatible Structures“ a „A Ray of Black Light Lantern“ zase hned na první poslech vybočují díky těm „vtípkům“. Netrvá to však dlouho a hodně rychle se ukáže, že ani finální dvojice „Beneath the Leaves of Solitary“ a „Consuming the Tempest“ nijak nepolevuje ani nezaostává a má dostatek síly na to, aby dokázala udržet posluchačovu pozornost až do konce.

Loňský rok jsem co do poslechu domácí metalové scénu trochu flákal a doposud jsem nenarazil na album, jež by mě vážně sestřelilo, a dokonce i těch alespoň slušných věcí bylo spíš méně než více (když se tu něco pro mě zajímavého objevilo, tak to bylo spíš mimo oblast tvrdých kytar). „Consuming the Tempest“ je tak vlastně první českou metalovou deskou z loňského roku, u níž mohu upřímně říct, že se mi vážně líbí a baví mě. Hodně povedená záležitost, která na další pokračování nenastavila laťku zrovna nízko.

The Corona Lantern


Druhý pohled (Atreides):

Domácí bahno pocházející z matky všech měst se na světlo světa vylouplo předloni, což není kdovíjak dlouhá doba. Ale již během loňského roku zvládli na svět přivést prozaicky nazvané ípko „MMXV“ a v půlce listopadu debutovat plnohodnotnou řadovkou „Consuming the Tempest“. A nutno přiznat, že už je to nějaká doba, co jsem ve zdejším rybníčku zahlédl novou rybu, která by měla od začátku takhle nakročeno.

The Corona Lantern sice nejsou kdovíjací žabáci, ostatně Dahlien za mikrofonem můžete zahlédnout i v Keep on Rotting nebo Diligence, kde stejně jako v „Koroně“ hraje na kytaru i Igor. I tak ale potěší, když se kapela už na debutu vytasí s promyšlenou koncepcí, propracovaným artworkem a především výbornou hudbou. Nasraného, bahnitého sludge v Čechách najdete jako šafránu, takže o svoje místo mají chlapci a děvče z The Corona Lantern více či méně postaráno, nicméně to naštěstí neznamená, že by hráli tužku. Skladby postavené na hutných riffech a neurotické, znepokojivé atmosféře fungují hlavně v první polovině desky na výbornou. Druhá půle už postupně začíná působit možná až příliš monotónně, nicméně to podle mého názoru není dáno samotnou kvalitou jednotlivých kompozic, jako spíš samotnou podstatou prezentovaného materiálu.

The Corona Lantern

Prošpikovat více skladeb takovými momenty, jako je znepokojivé kvílení kytar v „Apathy That Resonates“, asi by se podobný pocit dostavil později, případně vůbec. Stejně tak bych uvítal častější užití čistého zpěvu či téměř recitovaného slova, jako je tomu v „A Ray of Black Light Lantern“, protože z toho běhá mráz po zádech. Rozhodně bych ale celek neměnil natolik, aby přišel o svou hypnotičnost, která mě během poslechu spolehlivě udržuje v transu a zaručuje, že se během poslechu „Consuming the Tempest“ nenudím. Osobně bych možná volil trochu špinavější vyznění, na druhou stranu, moderní čistota působí hodně dynamicky a dává vyniknout ostrým kytarám, které čarují právě onu neskutečně paranoidní náladu alba. Celek tak působí hodně čistě, ale zároveň nelidsky, strojově. Trochu jako automatizovaná jatka, kterým je vlastně jedno, co pozřou, rozdrtí a namelou do salámu. Černý monolit požírající veškeré světlo i lidské emoce kolem sebe, dokud nezanechá jen naprostou prázdnotu, do níž promlouvají nesmlouvavé kytary, silná basová linka a perfektní vokál. Snad jen bicí mohly být zachyceny trochu lépe, aby jinak velmi solidní hra lépe podporovala zbytek nástrojů a dotvářela tak chladnou atmosféru.

Je to totiž především silná atmosféra, která mě k desce táhne zas a znovu. Je sice pravda, že bych si dokázal představit i lepší výsledek, zejména po stránce riffů, jejichž nabroušená gilotina by mohla být ještě o něco brutálnější a vražednější. Na druhou stranu nevidím důvod, proč tak činit, dílem proto, že „Consuming the Tempest“ je už samo o sobě velmi dobré album, a to i v porovnání se zahraničím, nemluvě o tom, že jde o debut. A dílem právě proto, že mě velice zajímá, kam se The Corona Lantern posunou s příštím albem, které si rozhodně nenechám ujít.


Hinayana – Endless

Hinayana - Endless
Země: USA
Žánr: melodic death / doom metal
Datum vydání: 28.8.2014
Label: selfrelease

Hrací doba: 29:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hinayana

V dnešní minirecenzi si tentokrát představíme velmi mladou a začínající skupinu. Ačkoliv, tohle je jeden z těch případů, kdy pojmenování „skupina“ asi není úplně na místě, jelikož uskupení Hinayana začalo jakožto jednočlenný projekt Caseyho Hurda, jenž v létě 2014 vypustil do světa prvotní ukázku své tvorby v podobě demosnímku s názvem „Endless“. Od té doby však dle všeho pracuje na tom, aby Hinayana povýšil na plnohodnotnou kapelu se stálou sestavou a formace se mohla vydat i koncertovat a také se pustit do příprav řadové desky. Na závěr naší obligátní úvodní omáčky dodejme ještě jednu věc, kterou je slušnost zmínit, a sice že domovinou Hinayana je město Austin v Texasu ve Spojených státech amerických.

Než se ale věci v táboře Hinayana pořádně rozhýbou (prvního spoluhráče už Casey Hurd dle Facebooku kapely našel), pojďme se podívat na to, co naznačuje onen zmiňovaný demosnímek „Endless“. Na něm se Hinayana představuje jakožto poměrně vyzrálá formace, protože přítomný materiál, jenž nabobtnal na celou půlhodinku hracího času, nevykazuje takové ty typické dětské bolístky, technické nedokonalosti anebo skladatelskou nejistotu. Nemám tušení, zdali má Casey Hurd nějaké hudební zkušenosti z minulosti nebo ne, ale to je ve finále nakonec vcelku jedno, protože hlavní je fakt, že „Endless“ zní až překvapivě suverénně, jistě a sebevědomě. Což je samozřejmě velice příjemné zjištění.

Doposud nezodpovězenou otázkou však zůstává, jakýže styl by měl člověk od Hinayana očekávat. Jistě, mně je jasné, že jste si to už přečetli v informačním boxu na straně, ale i tak by určitě i v recenzi mělo zaznít, že jedná o kombinaci melodického death metalu a doom metalu. Poměrně zajímavé je to, že hudba Hinayana nezní nějak zvlášť zámořsky a mnohem blíže má k evropskému podání stylu, což by ale vlastně nemuselo být až takové překvapení, protože tenhle žánrový mix je spíše evropskou doménou. Stejně tak vás asi na zadek neposadí fakt, že se zvuk Hinayana dost blíží především severské scéně a že skupiny typu Insomnium (a Finsko obecně) z toho cítit jsou. Nicméně se mi líbí, že to podání Hinayana je oproštěno od takové té typické finské uplakanosti (pardon, ono se tomu vlastně říká melancholie), díky níž mě tohle nikdy moc nebralo.

Naproti tomu u Hinayana tu ubrečenost necítím, čehož si cením stejně jako faktu, že se to obešlo bez tklivých čistých vokálů a jede se pouze v hrubě death metalovém growlingu. Výsledkem je tedy vcelku sympatický doom metal s vysokým podílem kytarových melodií, které jsou mnohdy docela povedené, což je ostatně znát třeba hned v úvodní titulní skladbě. Skoro by se až chtělo říct, že má autor své vzory dobře nastudované a snaží si od nich brát to nejlepší.

Každopádně, jako celek je „Endless“ určitě povedeným počinem, jenž i přes debutový a demáčový status dokáže obstát. Neříkám, že teď nebudu moct dospat kvůli další tvorbě, to zase ne, ale dojem mám z toho pozitivní dojem a příznivcům žánru to lze doporučit…


Thurisaz – The Pulse of Mourning

Thurisaz - The Pulse of Mourning
Země: Belgie
Žánr: melodic death / doom metal
Datum vydání: 31.3.2015
Label: Sleaszy Rider Records

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Morbid PR

Belgická smečka Thurisaz je jednou z těch mnoha, ke kterým jsem dlouhou dobu nedokázal zaujmout nějaký výraznější postoj. Jejich hudbu jsem znal jen z pár skladeb a svého času mi to nepřišlo jako materiál, jímž bych chtěl plnit svůj playlist. Nicméně je i jednou z toho mála, k nimž jsem jej nedokázal zaujmout ani po důkladnějším seznámení s jejich tvorbou a to říkám i navzdory tomu, že je všechno, jen ne špatná.

Předchozí tři alba, která má pětice ze Západních Flander na kontě, mě až na pár výjimek docela minula, proto se zaměřím pouze na letošní počin „The Pulse of Mourning“ a vynechám jakékoliv ohlížení do historie kapely. Na první pohled mě zaujala velmi čistá vizuální presentace – bílý přebal zdobí jednoduchý motiv větvoví, přičemž logo kapely jej nijak zvlášť nenarušuje, ačkoliv by se obálka obešla i bez něj. Na první dojem tak působí svěže, moderně. A docela stejný dojem na mě udělala i samotná hudba.

Zároveň mě trkl do očí zajímavý tracklist, jemuž vévodí pětice skladeb, ovšem doplněná o čtveřici doplňujících kompozic – dvojdílného intra „Longing…“ „… for a Change“ a dvou intermezz. Rozjezd „The Pulse of Mourning“ je tak poněkud delší, jakkoliv druhá část intra je slušná sypačka. Škoda, že na ni zbytek alba nijak nenavazuje a netvoří kompaktnější celek. Relativně malou plochu vyhrazenou „plnohodnotným skladbám“ nakonec ještě snižuje závěrečná „Stargaze“, která je rovněž ze zbytku desky poněkud vytržená, a působí tak spíš jako outro.

Kolem a kolem tak „The Pulse of Mourning“ působí spíš dojmem alba, které se na první pohled snaží o něco jako koncept, jejž ale boří už jen svojí samou podstatou, protože na sebe jednotlivé písně a mezihry nijak nenavazují, nejsou výrazněji logicky provázány a postrádají nosnou myšlenku. Víc než co jiného tak deska připomíná čtveřici skladeb proloženou několika drobnějšími nápady. Na druhou stranu, samotným skladbám není v zásadě co vytknout.

Jednotlivé písně nepostrádají parádní motivy, se kterými postupně pracují, ani pestrou paletu nástrojů a vokálů. Songy jsou barvité, nestagnují, je radost je poslouchat. Thurisaz kouzlí klidnou, smířlivou atmosféru stejně snadno, jako doslova odnikud sypou agresivní pasáže, na něž by si člověk v živém podání vyšrouboval hlavu z páteře. O technickém zpracování a křišťálové produkci, jež zároveň není sterilním paskvilem, toliko častým neduhem současných alb, snad raději ani nemluvě.

Čtveřice jednotlivin mě tedy baví, ale jako celek „The Pulse of Mourning“ pro mě postrádá hlubší smysl. To mi vzhledem ke kvalitám alba přijde jako mrhání talentem a nápady – nemluvě o tom, že ty načaté v intrech (ten nástup a následná smršť ve „… for a Change“!) by stálo za to roztáhnout na větší plochu a namísto toho vyhodit třebas zbytečný závěr i nijakou čtyřminutovou „Tangram“. Pak by celek působil jistěji, sevřeněji a výsledný dojem by byl silnější. Bohužel, takhle album provází hořká pachuť, která poslech zbytečně kazí.


Avatarium – The Girl with the Raven Mask

Avatarium - The Girl with the Raven Mask
Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Girl with the Raven Mask
02. The January Sea
03. Pearls and Coffins
04. Hypnotized
05. Ghostlight
06. Run Killer Run
07. Iron Mule
08. The Master Thief

Hrací doba: 49:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Avatarium se už asi napořád budou muset potýkat s jednou věci – i kdyby hráli ještě třeba dvacet, třicet let, tak i za tu dobu budou nejspíš všechny recenze na jejich alba začínat pohádkou o tom, jak se tahle formace zrodila. Ono to ale asi jen těžko jde udělat jinak, když hlavním hrdinou téhle pohádky není nikdo jiný než Leif Edling, lídr severské doom metalové veličiny Candlemass. Pokusím se s tím dnes už tolik nezdržovat, přece jenom jsem se o tom už pořádněji rozpovídal v dobových recenzích na debut „Avatarium“ a následné EP „All I Want“, ale ze slušnosti by asi bylo vhodné alespoň ve zkratce zmínit, oč se jedná.

Cesta Candlemass nikdy nebyla přímočaře jednoduchá. Jejich kariéru lemují rozpady a reuniony, slabší období (přiznejme si to na rovinu, že ta jejich 90. léta nejsou zrovna kulervoucí) a navíc je vždy trápila pozice za mikrofonem. Když už to konečně začínalo vypadat, že se situace ustálila, Candlemass začali vydávat jednu skvělou desku za druhou a po opětovném odchodu problémového (hlasové však nadaného) Messiaha Marcolina zdánlivě našli pěveckou jistotu v Robertu Lowem ze Solitude Aeturnus, přišel nečekaný obrat. Švédové ohlásili, že „Psalms for the Dead“ bude jejich labutí písní a dále už žádné desky vydávat nebudou, a taky vyrazili Lowea.

Než ale člověk stihl pořádně dotruchlit, že žádné další album Candlemass už fakt nebude, najednou tu byl debut Avatarium. Skoro to až vypadá, jako by Edlinga přestalo bavit ono jakési prokletí Candlemass a rozhodl se zkusit štěstí pod novým názvem. Posbíral několik starých známých, s nimiž se potkal již dříve v různých kapelách (Abstrakt Algebra, Krux, sólový projekt, někteří se mihli i v Candlemass), navrch přibyla úžasná zpěvačka – a Avatarium byli na světě a dokazují, že i po padesátce dokáže Leif skládat muziku, jež naprosto důstojně navazuje na jeho nejslavnější díla, která už dnes patří ke klasikám doom metalu.

On ten recept Avatarium je zdánlivě docela jednoduchý. Ten vliv Candlemass je z toho hodně cítit, protože Edlingův rukopis je prostě jasně rozpoznatelný. Navíc ale přinášejí ještě větší podíl kláves (aby ne, když tentokrát je klávesista v základní sestavě) a samozřejmě i změnu na ženský vokál, což byl tah, jenž vyšel naprosto dokonale. Co si budeme povídat, ona za to ve velké míře může právě Jennie-Ann Smith, protože zpívá naprosto fantasticky. Nikdy dřív vidět nebyla, ostatně to asi není moc zpěvačka v tom smyslu, že by se živila hudbou, protože podle dostupných informací pracuje jako psychologický poradce v nemocnici a sem se dostala (co si budeme nalhávat) asi hlavně díky tomu, že je provdaná za kytaristu Marcuse Jidella, ale koho takové detaily zajímají, když prostě zpívá takhle.

Nicméně síla Avatarium nestojí jen na zpěvačce, jakkoliv je skvělá a je jednou z hlavních předností skupiny. Pořád je v tom totiž extrémně vysoký skladatelský um a i čistě co do instrumentální stránky je to obrovská paráda. Edling má prostě cit pro naprosto brilantní riffy a opětovně to potvrzuje. Zároveň se mi ale líbí, že přibyl jakýsi baladičtější feeling a také znatelný retro nádech, o nějž se starají zejména klávesy Carla Westholma, a právě v téhle poloze to Avatarium ohromně sluší. Ono „retro“ je totiž sice patrné, ale přesto nenásilné a rozhodně uvěřitelné na rozdíl od spousty trendových skupin, které ty sedmdesátky tlačí na sílu. A právě poslední dvě zmiňované věci – myšleno baladičnost a retro – jsou na „The Girl with the Raven Mask“ snad ještě znatelnější než na „Avatarium“ a „All I Want“.

Až doteď jsem o zvuku Avatarium mluvil vlastně jen obecně, nicméně „The Girl with the Raven Mask“ zní také takhle, a kdybych se měl pustit do podrobnějšího popisu, vlastně bych jen opisoval to, co jsem už řekl před chvílí. Nicméně, nechci tímhle vzbudit dojem, že je novinka jen prostě další album do počtu a oproti „Avatarium“ nepřináší nic nového. Be skutečnosti jsou totiž ty skladby tak silné, že prostě není možné dělat nic jiného než jen držet tlamu a užívat si to. Ty písničky jsou fakt nádherné, zdánlivě jednoduché, ale v reálu strašně chytře napsané, mají hutnou atmosféru, navzdory střednímu tempu a doom metalovému žánru to má spád a navíc, jak už padlo, to všechno šperkuje Jennie-Ann Smith. Na „The Girl with the Raven Mask“ mě třeba strašně baví klávesy, jež jsou místy vysloveně bravurní, ale ta kvalita alba tkví především v tom, že je to výborné po všech stránkách.

Avatarium - The Girl with the Raven Mask

Zároveň si strašně cením také toho, že – já vím, že to je to klišé, ale prostě to tak je! – nejde vybrat nějaké vrcholy, protože ta osmička skladeb je skutečně vyrovnaná. Každá z nich je vypiplaná a má na desce pevné místo. Vážně jsem to zkusil, že bych tu některé echt kusy vypíchnul, ale nakonec jsem se nedokázal rozhodnout, jaké bych měl vynechat, protože všechny jsou natolik dobré, že si opomenutí nezaslouží. „The Girl with the Raven Mask“ je jednoduše senzační jako celek a po celou svou délku a tak by se k němu také mělo přistupovat – jako k nedělitelnému celku, protože takhle funguje bez chybičky.

Nemůžu si pomoct, ale Avatarium mě strašně baví… tak moc, až to pomalu hezké není, nicméně je to prostě ohromně báječné po všech směrech. Strašně hezky se to poslouchá a takříkajíc to leze do ucha úplně hned, přitom je to ale velice trvanlivé a neomrzí to ani po velkém množství poslechů. Pro takové Candlemass jsem měl vždycky trochu slabost, takže ukončení jejich studiové činnosti mě svého času hrozně mrzelo, avšak Avatarium je více než důstojný nástupce, jenž se vedle svého legendárního staršího brášky nemusí nijak stydět, zvlášť když i navzdory onomu rukopisu tam ten posun do lehce jiných (byť příbuzných) vod je cítit. A když si vezmete, že Candlemass je vlastně jedna ze zásadních formací svého žánru, tak je to hodně silné tvrzení – já si ovšem myslím, že v tomhle případě zcela opodstatněné.

Avatarium


Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že aktuální studiová činnost švédských legend Candlemass vykazuje stále nulovou aktivitu, bylo nasnadě, že Leif Edling nebude zahálet a se svou novou skupinou Avatarium přispěchá rychle s nějakou muzikou. Aby taky ne, debut vzbudil pozoruhodně velkou míru pozornosti a nadšené ohlasy takřka nebraly konce, takže by hlavní kápo byl sám proti sobě. Leif tak nenechal nic náhodě a po eponymním debutu a EP „All I Was“ tady máme v docela rychlém sledu druhou desku, která se jmenuje „The Girl with the Raven Mask“.

Hned na úvod řeknu, že na tohle album jsem se zatraceně těšil, protože debut byl jako blesk z čistého nebe a kombinace rockové přímočarosti s doomovou zatěžkaností a hlavně fantastickým vokálem Jennie-Ann Smith mě skutečně zasáhla a výsledkem byla skvělými nápady nacpaná uvěřitelná deska s parádní atmosférou. A právě to jsem od Avatarium očekával i s příchodem „The Girl with the Raven Mask“, takže hlavní otázka zní, jestli to Leif Edling zvládl i napodruhé. Nebudu z toho dělat drama, ale ano, zvládl. Novinka je ve všech ohledech minimálně stejně tak povedenou nahrávkou, jako byl vyzdvihovaný debut.

Líbí se mi, že se Avatarium zdánlivě odklonili od doomové tíživé nálady směrem k 70. letům, jež jsou zejména ze skladeb „Pearls and Coffins“ a „Hypnotized“ slyšet velmi hlasitě, aniž bych chtěl Avatarium podezírat z nějakého laciného přiživování se na aktuální vlně retra. V úvodu je album odpáleno skvělou titulní hitovkou v rychlejším tempu, ovšem ten pravý vrchol pro mě osobně přichází až s druhou „The January Sea“, jejíž vokální linka a riff se na pozadí zvonivých kláves doprovázejí velmi uhrančivým způsobem. V druhé poloviny vyčnívá zejména rockově odlehčená „Run Killer Run“ a jako struna napjatá „The Master Thief“ s minimalistickou atmosférou, obě ovšem fungují znamenitě jak každá samostatně, tak dohromady v rámci celku, což je na desce opravdu chvályhodné.

Aniž bych chtěl vyzdvihovat nějaké jednotlivé elementy, které za dosavadním úspěchem stojí, tak si nemůžu pomoct, ale tou hlavní hrdinkou je pro mě stále Jennie-Ann Smith, která nejenže dobře vypadá, ale hlavně fantasticky pěje. To, co předvádí na „The Girl with the Raven Mask“, je z jistého úhlu pohledu možno brát jako sázku na jistotu, ovšem znáte ten pocit, kdy někdo otevře pusu, zapěje prvních pár not a vám začne naskakovat husí kůže… tak pro mě jsou tímto případem právě Avatarium, respektive Jennie-Ann, za jejíž angažování by Leif zasloužil metál.

Avatarium - The Girl with the Raven Mask

Celkově vzato je „The Girl with the Raven Mask“ precizně vybalancovaným albem, kde můžu užít recenzentského klišé, že nevidím vyloženě slabého článku, a proto k němu taky přistupuji tak, jak přistupuji. Jako k jednomu z nejsilnějších posluchačských zážitků letošního roku a dost možná jako k potenciálnímu adeptovi do závěrečného bilancování na začátku příštího roku.


Nachtterror / Altars of Grief – Of Ash and Dying Light

Nachtterror / Altars of Grief – Of Ash and Dying Light
Země: Kanada
Žánr: symphonic black metal / doom metal
Datum vydání: 10.8.2015
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
I. Nachtterror
01. The Breath of the World Ablaze
02. Upon Ashen Shores
03. Fall of the Sabbath
04. Belial

II. Altars of Grief
05. In Dying Light
06. Your Heaven
07. Room of Angel

Hrací doba: 46:00

Odkazy Nachtterror:
facebook / bandcamp

Odkazy Altars of Grief:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Úplně na rovinu, kapel jako Altars of Grief nebo Nachtterror bych si za normálních okolností nevšiml. Oba spolky se netváří nijak výjimečně, slova chvály na jejich účet adresovaná jsem nezaznamenal a nebýt kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records, o jejich existenci bych jednoduše nevěděl. Jenže už v minulosti se prokázalo, že ignorovat nahrávky tohoto sympatického lejblíku se nevyplácí, a když z Kanady přišla i žádost na recenzi splitka výše zúčastněných, rád jsem vyhověl.

Altars of Grief a Nachtterror kromě kanadského původu a jednoho personálního propojení spojuje ještě fakt, že zde větší zkušenosti hledat nelze. Služebně starší kapela, Nachtterror, sice na scéně působí již od roku 2006, ale diskografie spíš ukazuje na nárazové paběrkování. Dvě minialba, žádná řadovka, za deset let žádná hitparáda. Naopak o sedm let mladší Altars of Grief už mají dlouhohrající debut za sebou a zatímco u Nachtterror to vypadá na živoření, tábor Altars of Grief, zdá se, plnohodnotně žije. No a muzika? Mimoto, že pro další řádky bude klíčovým slovem termín metal (konkrétně jeho blacková a doomová větev), tak řeč výrazně přijde třeba na klávesy. Zato vizuální stránku nahrávky raději nechme být. Nechci si kazit den…

O první polovinu splitu se postarali symfonicky blackoví Nachtterror, což, dovolím si poznamenat, není úplně šťastná volba. Pomineme-li teď kvalitativní stránku – k té se ještě dostaneme –, kapela válcuje své nepospíchající kolegy velmi svižným tempem a sálající energií. Onen symfonický black metal z pera Nachtterror navíc splňuje většinu předpokladů pro to, aby se mi líbil. Není přehnaně bombastický, hlavní roli hrají stále kytary a ani skladatelsky nejde o marnou práci, což jde s absencí zbytečného klávesového nánosu tak trochu ruku v ruce.

Svěžesti materiálu prospívá nejen nezávadné množství užitých orchestrací, ale rovněž dvojice atributů spojující oba zainteresované spolky. Zaprvé – občasné přizpůsobení tempa doomovým kolegům. I když nejde o nic velkého, na potřebné obměny nálad to stačí. Zadruhé – čisté vokály. Ty totiž obstarává stejná persóna jako v Altars of Grief, takže propojovací element tu je dokonce i fyzický. Navíc ono fyzično zpívá velmi dobře a potrhuje tak fakt, že strana Nachtterror se velmi dobře poslouchá, navíc příjemně rychle plyne. Slabších míst sice není nejmíň, ale kolem a kolem, určitě jsem se nenudil.

Zatímco Nachtterror své pozice vyklízí skrze monumentální „Belial“, doomovější Altars of Grief přichází ve skromnosti. Svou část kapela otvírá pro death/doom klasickou kytarovou akustikou, která metalový zbytek pravidelně střídá ještě několikrát. Nechybí obligátní střídání čistých vokálů a řevu, ani všudypřítomná zádumčivá atmosféra. Krom docela slušné atmosféry ale nosných nápadů moc není. V metalových pasážích nepředvádí kytary, ani bicí sekce nic přesvědčivého, a vše tudíž zůstává na klávesovém podmáznutí a vokálech. Asi nejsvětlejší moment přichází spolu s „Your Heaven“, kde si Altars of Grief dobře pohrávají gradací. Právě tady hledejme úsek, kdy si kapela zaslouží přízvisko nadprůměrná. Zbylé minuty však bohužel ukazují spíš na opačné vody a celkový pocit ze strany Altars of Grief končí někde u solidně poslouchatelného silnějšího podprůměru.

Pakliže bych měl vybírat, strana Nachtterror se mi zamlouvá víc. Nejde o nějaký enormní nadprůměr či něco vybočujícího, ale vzhledem k tomu, že já obecně symfonické metaly ne úplně rád a tohle mi přišlo víc než poslouchatelné, tak zvedám ruku právě pro Nachtterror. Ani Altars of Grief nijak nezklamali, poslouchá se to taktéž slušně, ale v mých očích jsou pro tentokrát těmi druhými. Obdobně mohu zhodnotit i split jako celek. Zařazení obou kapel na jednu nahrávku dává smysl, celé splitko se dobře poslouchá, ovšem opět musím užít onu dvojici slov „ti druzí“, Nachtterror nyní nevyjímaje. První liga se nehraje ani na jedné straně, nadprůměrné momenty pravidelně střídají ty podprůměrné a celkově musím poznamenat, že účinek hudby obou těles byl krátkodobý. Vše se totiž začalo vypařovat až příliš rychle.


Ashtar – Ilmasaari

Ashtar - Ilmasaari
Země: Švýcarsko
Žánr: sludge / doom / black metal
Datum vydání: 18.5.2015
Label: Czar of Crickets Productions / Czar of Bullets

Tracklist:
01. Des siècles qui éternellement séparent le corps mortel de mon âme
02. She Was a Witch
03. Celestial
04. Moons
05. These Nights Will Shine On
06. Collide

Hrací doba: 46:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Crickets Productions

Ashtar je švýcarské „dvoupohlavní“ duo (čímž jsem vlastně trochu kostrbatě řekl, že ono duo tvoří muž a žena… a zní-li vám to jako dvojsmysl naznačující cosi o manželství, je to záměr, jelikož ti dva manželé skutečně jsou), jehož vznik se datuje k roku 2012. Až doposud však Švýcaři co do vydávání jakýchkoliv počinů drželi něco jako půst. Je to tedy až letos, kdy s odstupem (natáčení proběhlo na přelomu let 2013 a 2014) vychází debutová dlouhohrající deska, jež je zároveň tou první nahrávkou, jakou kdy Ashtar  vydali. Ta nese název „Ilmasaari“ a nyní si o ní v krátkosti pohovoříme.

Přestože Ashtar bývají mnohde prezentováni jakožto black / doom metal, já osobně bych asi v tomto případě na první místo dosadil jinou žánrovou škatulku – sludge metal. Když na to přijde, leckdo by díky sestavě mohl vidět i paralelu s dalšími dvoučlennými sludgovými smečkami jako Jucifer nebo Wolvserpent, ale to není ten důvod, proč o tom mluvím. Na druhou stranu samozřejmě nepopírám, že i vlivy black metalu a doom metalu jsou na „Ilmasaari“ ke slyšení v relativně hojné míře.

Základním elementem muziky Ashtar jsou, nebál bych se říct, riffy. Ty jsou patřičně hluboké, špinavé, podladěné až běda – přesně jak se na hudbu tohoto druhu sluší a patří. Nicméně, velkou měrou se na hodně hutném vyznění „Ilmasaari“ podílí i baskytara, jejíž dunění je na nahrávce velice dobře slyšitelné, což já osobně rozhodně kvituji s povděkem, protože dobře slyšitelnou baskytaru mám rád a naopak nesnáším, když je ten nástroj v sestavě jen do počtu a na albech o něj ani uchem nezavadíte.

Poměrně povedené jsou i vokály, které jsou povětšinou stylově uřvané a extrémní, nicméně tu a tam (kupříkladu hned v úvodní „Des siècles qui éternellement séparent le corps mortel de mon âme“) se objeví i nějaký ten deklamační šepot. To vše má na starosti především dáma, Witch N.. Zdánlivě nejslabším článkem jsou tedy bicí, za nimiž sedí její manžel Marko Lehtinen, protože ty ve své podstatě jen tak pohodově hrají a drží tempo a jenom málokdy se mi stalo, že by mě bicí vyloženě upoutaly (nicméně výjimky se najdou – třebas v „She Was a Witch“). Naštěstí ale nejde o nic, co by nahrávku nějak zvlášť potápělo.

Na jednu stranu potěšilo, na tu druhou však zároveň zklamalo využití dalších, pro takový žánr zdánlivě netradičních nástrojů, zejména houslí. Potěšení plyne z toho, že tam vůbec něco takového je, zatímco zklamání z toho, že je tam toho poměrně málo. Že se hostující didgeridoo objeví pouze jednou na začátku „Collide“, to bych ještě vzal, ale vzhledem k tomu, že housle ovládá sama Witch N., vůbec bych se nezlobil, kdyby jejich využití bylo v budoucí tvorbě ještě hojnější. Ten potenciál na to jít (přinejmšním studiově) tímhle směrem tam dle mého rozhodně je.

Přestože Ashtar ve své podstatě nepřicházejí s ničím originálním a vesměs jen míchají základní ingredience přítomných žánrů (vulgárně řečeno – ze sludge hutnost a špinavost, z doomu tempo, z blacku atmosféru), je jejich podání relativně zajímavé. Nedokážu přesně říct, v čem konkrétně to vězí, jelikož Švýcaři vlastně na první dobrou neznějí nějak ojediněle, jenže kdyby to skutečně bylo tak obyčejné, rozhodně by mi činilo větší obtíže si „Ilmasaari“ pustit tolikrát a asi jen těžko bych měl chuť se k tomu albu vracet (což jsem určitě měl).

Je pravda, že některé písně jsou mírně slabší (týká se to zejména takové trochu nijaké a možná přespříliš utahané „Moons“, která stojí hlavně na jednom pooooomalém a nepříliš zajímavém riffu), ale ty zajímavější kusy naštěstí převažují. Povedená je třeba první půle „Des siècles qui éternellement séparent le corps mortel de mon âme“ s takřka až post-hardcorovým nádechem nebo valivá dvojka „She Was a Witch“, v jejímž průběhu se objevuje jedna skvělá pasáž (právě ta, kde jsou výše zmiňované povedené bicí). Taková „Collide“ trochu slabší metalovou složku zase vyrovnaná největším využitím houslí a zejména její první dvě minuty jsou skvělé.

Předposlední „These Nights Will Shine On“ sice v rámci alba nepřichází s ničím novým a některé její pasáže jsou trochu hluché, ale něco málo do sebe stále má a minimálně druhá půle, jíž se proplétá táhlá kytarová melodie, mě docela baví, ačkoliv uznávám, že po slabší „Moons“ tahle píseň působí asi o trochu lépe, než ve skutečnosti je. Největší vrchol celého kompletu se ovšem nachází v jeho středu v podobě nejdelší skladby „Celestial“, která mě dostala především díky první půlce s nádherně hypnotickým riffem, do něhož vstupuje jedna skutečně excelentní melodie.

Ashtar

„Ilmasaari“ je vlastně taková docela nenápadná deska, ale i přesto má co sdělit, a ačkoliv mi zpočátku nezněla nijak zvláštně, nakonec jsem jí docela přišel na chuť. Do nějaké geniality má počin sice daleko a nepatří k těm, které by člověka dokázaly vysloveně pohltit a nedat mu ani na chvíli vydechnout, avšak stále je to relativně zajímavá záležitost, u níž si naprosto v klidu dokážu představit, že se k ní sem tam v budoucnu vrátím. Každopádně – rozhodně se jedná o nadprůměrnou nahrávku, od jejíhož poslechu nemám důvod vás odrazovat.

P. S. Za zvláštní zmínku jistě stojí i fakt, že přebal „Ilmasaari“ zdobí obraz od českého secesního malíře Alfonse Muchy.


Norilsk – The Idea of North

Norilsk - The Idea of North
Země: Kanada
Žánr: doom metal
Datum vydání: 10.3.2015
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Japetus
02. Planète heurt
03. Throa
04. La liberté aux ailes brisées
05. Nature morte
06. Potsdam Glo
07. La grande noirceur
08. The Idea of North

Hrací doba: 49:33

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Rozum by velel hledat doomové duo Norilsk někde na vzdáleném východě, uprostřed neprostupných vrstev sněhu ruské Sibiře. Jenže ačkoli to není úvaha úplně scestná a město Norilsk na Sibiři skutečně rok co rok promrzá, samotná kapela se usídlila v o poznání lidštějších podnebných podmínkách. Svetry, čepice a kabáty však nezahazujme, kanadský Quebec taky není místem z kategorie nejteplejších. Zpět ale k sibiřskému Norilsku. Právě jeho ulice o kanadských hudebnících leccos prozrazují. Nalezené fotky mluví za vše – těžká deprese. K fotografiím se pak oddaně připojují i fakta. Máme-li věřit věrným internetům a nejmenovaným encyklopediím, tak právě toto ruské město patří vzhledem ke špinavé těžbě k těm nejznečištěnějším na světě. No, a že se tu nacházel jeden ze sovětských gulagů a cizincova noha sem dodnes nesmí, to už je jen takový milý bonus. Kolem a kolem, i když si Kanaďané na fascinaci post-sovětským světem patent neudělají (vzpomeňme na Minsk, Russian Circles či Курск – a to se jen stále točíme kolem doomu, post-metalu a podobných záležitostí), název mluví jasnou řečí.

Přestože oběma hudebníkům táhne na 40 (minimálně v případě jednoho z nich je to i internetově dohledatelné), Norilsk – tedy to doposud nejpozoruhodnější – založili teprve před třemi lety. Dva roky po vzniku vychází ve skrytosti první EP a letos tu je i plnohodnotný debut, který již vydávají krajané z Hypnotic Dirge Records. V tu chvíli je třeba zbystřit, tady totiž vychází moc zajímavé avantgardně laděné metaly. Netra, Epitimia, Ekove Efrits, Verlies a tak.

Zatímco výše zmínění koketují různými způsoby s experimentem, Norilsk jsou v labelové rodině spíše za tradicionalisty. I oni ale mají svou tvář, a ačkoliv místy působí „The Idea of North“ velmi konzervativně, několik pasáží boduje svou netradičností. Základním stavebním kamenem desky je doom metal, a to bez jakýchkoliv pochybností. I když Kanaďané uhnou z hlavní cesty – a stává se to nejednou –, táhlé heavy riffy, pro doom natolik typické, zmizí jen párkrát. Naopak přístup ke skládání zůstává stálý. Norilsk nikam neuhánějí, což není jen otázkou pomalého tempa, ale také pomalého rozvíjení jednotlivých hudebních konstrukcí. Skladby zpravidla začínají jednoduchým kytarovým motivem, s nímž je v rámci písně rozvážně pracováno. Gradace je pomalá a trpělivost se hodí. Místy působí „The Idea of North“ až nepříjemně utahaně a člověk má chuť přeskakovat. Na druhou stranu, neděje se tak často a i ty méně záživné kousky jako „Planète heurt“ nebo „Potsdam Glo“ netrpí neposlouchatelností.

Zatímco začátek desky působí nepůsobí nikterak výjimečně, ke konci již Kanaďané významným způsobem koření. Dominuje-li začátku rozvážná fúze na pomezí doomu, sludge a doom/death metalu, v polovině hrací doby přebírá veslo důraz na atmosféričnost. Právě toto je moment, kdy se Norilsk daří vybruslit z obstojně poslouchatelného (lepšího) průměru a následně zamířit do nadprůměrných sfér. Předznamenání přichází již po úvodní čtvrthodince. „Throa“ působí oproti úvodní zatěžkanosti velmi svěže, a i když tady se Norilsk ještě vrátí k původnímu výrazivu, první krůček je na světě. Řádný krok za zajímavějším pojetím přichází až s pátou „Nature morte“ – úplná rezignace na doomový podklad i doposud neodmyslitelný murmur. Klidné kytarové linky, skvělý šepot a až mysteriózní perkuse ukazují nejen na nejlepší skladbu celé desky, ale především na fakt, že Norilsk jsou v této poloze o třídu lepší. Podobné výrazivo užívá i „La grande noirceur“, která se však staví spíše do role předzvěsti závěrečného titulního tracku. A není titulním nadarmo. Ačkoliv nepřekonává skvělou „Nature morte“, propojuje oba kapelou naznačené světy a devítiminutovou stopáž bez problému utáhne.

Je zvláštní mluvit v souvislosti s albem vyprodukovaným dvojicí středního věku o potenciálu či příslibu do budoucna. V tu dobu je většina kapel na vrcholu, ne-li za ním, vydává desku za deskou a užívá si chvíle větší či menší slávy. Naproti tomu Norilsk debutují. Debutují dobře, nadprůměrně a pakliže se vydají na cestu správným směrem, nemusíme se mít jen dobře, ale rovnou výborně.


Doomas – LaMuerte

Doomas - LaMuerte
Země: Slovensko
Žánr: melodic doom / dark metal
Datum vydání: březen 2015
Label: Gothoom Productions

Tracklist:
01. Insorcism
02. LaMuerte
03. Consumed by the Ocean: Depresy
04. They
05. Dark Ritual
06. Life
07. Forlorn

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Gothoom Productions

Je to zvláštní, jak má člověk tendence vnímat jednotlivé kapely kolikrát dočista rozdílným způsobem. Některé mohou hrát už relativně dlouhou dobu a stejně je nějak vnitřně, asi i trochu iracionálně považuji za „nové“, zatímco jiné další toho nenahrály o moc víc, ale tak nějak mi připadají, jako kdyby se na té scéně pohybovaly skoro odjakživa. Nedokážu to vysvětlit, ani neexistuje žádný klíč, podle něhož se to dá rozlišit – je to jednoduše zcela individuální a dočista subjektivní.

Přesně proto nedokážu říct, proč se pro mě slovenští doomaři s všeříkajícím názvem Doomas řadí do druhé zmiňované kategorie. Technicky vzato toho tahle parta okolo zpěváka a baskytaristy Petera Beťka příliš nenahrála, ale tak nějak mi připadá, že tu prostě jsou už strašně dlouho. Jasně, čistě co do roků už Doomas pomalu začíná táhnout na výročí završení první dekády, ale co do vydaných nosičů se prozatím Slováci nijak zvlášť nepřetrhli. To v překladu znamená, že krátce po svém vzniku natočili demosnímek „Lost Angels“, poté solidní debutovou desku „Seven Sins“… a pak dlouhé ticho…

Jistě, nedá se tvrdit, že by se Doomas ztratili z povrchu zemského, rozhodně tu byli vidět. Ostatně už jen díky tomu, jak se v posledních letech rozjelo vydavatelství Gothoom Productions a festival Gothoom Open Air, v jejichž čele stojí právě Peter Beťko, se z očí neztratili, nicméně to trvalo celých sedm roků, než konečně došlo k vydání druhého studiového alba. To bylo pojmenováno „LaMuerte“ a vyšlo na jaře (a asi nikoho nepřekvapí, že pod značkou Gothoom Productions)…

Dalo by se ovšem říct, že novinka měla na co navazovat. „Seven Sins“ nebyl nějaký ultimátní opus, jenž by člověku zahýbal s jeho pohledem na hudbu, ale šlo o relativně příjemnou nahrávku. Vzpomínám si, že jsem ji svého času poměrně točil, což mě sice posléze přešlo a během celých těch sedmi let jsem ji tuším neslyšel ani jednou, ale když jsem ji nyní oprášil kvůli téhle recenzi, opětovně mě docela bavila. A přesně takové nároky jsem měl i na „LaMuerte“ – chtěl jsem pohodovou, melodickou žánrovku, s níž se bude dát strávit pár poměrně zábavných chvil. A to myslím není přístup, který by album stavěl do nevýhodné pozice v podobě přehnaných očekávání, ani přístup, jenž by počin předem podceňoval a odsuzoval.

Nicméně, prvních poslechy „LaMuerte“ s sebou přinesly nepříjemnou pachuť zklamání. „Seven Sins“ fakt nebylo žádné geniální dílo, prostě jen taková pohodová normálka, ale i proti tomu mi „LaMuerte“ zpočátku znělo jako chudý příbuzný. Po větším počtu poslechů se dojem naštěstí o malinko vylepšil, ale rozhodně ne tolik, abych musel vytáhnout takové ty klasické hlášky recenzenta o tom, jak to vyrostlo a jak to chce čas. Problém je totiž v tom, že až na jednu výjimku v podobě jednoho konkrétního elementu hudby Doomas nepředvádějí vůbec nic, co by posluchače chytilo za srdeční sval – tedy alespoň v případě, že jsem tím posluchačem já.

Není to nijak vyloženě blbé, ale ani nijak vyloženě dobré… prostě takové obyčejné, neurážející doomové řemeslo. Riffy a rytmika jsou přesně takové, growling samotného vrchního principála mi pak připadá regulérně nezáživný, byť stále poslouchatelný, když nic jiného. Většina alba je z mého pohledu jednoduše těžce nevýrazná… „LaMuerte“ si rozhodně nemůže stěžovat, že by v mém přehrávači nedostalo příležitost, ale nedá se svítit – nic to se mnou nedělalo, když jsem si to pustil poprvé, nic to se mnou nedělalo, když jsem to měl už mírně zajeté, a nic to se mnou nedělá ani v době, kdy jsem to slyšel tolikrát, že to znám pomalu zpaměti. Prostě to hraje, neuráží mě to, ale nic mi to nedává.

Na „LaMuerte“ je pouze jedna věc, jež celou nahrávku alespoň nějak drží nad vodou a která nabízí alespoň nějaké momenty, při nichž se lze bavit a díky nimž se poslech neslévá v nijakou amorfní nudu. Je to právě onen jeden výše zmiňovaný element, jímž je melodika. Ten zbytek mi připadá ryze obyčejný, ale aspoň v téhle oblasti Doomas prokázali výraznější skladatelský um, protože cit pro napsání kvalitní melodie jim evidentně nechybí. Úplně nejvíce mě v tomto ohledu baví titulní „LaMuerte“ a některé linky v „They“. Nicméně vzhledem k tomu, že se nějaký pěkný motiv nachází v téměř každé písničce (snad jedině „Consumed by the Ocean: Depresy“ a „Life“ se mi zdají nevýrazné i v tomto ohledu), se dá deska poslouchat bez větších obtíží.

Může se zdát, že Doomas dostali dost do těla. Možná ano, ale nemůžu si pomoct – takhle to vidím. Myslím, že by bylo spíš kontraproduktivní zbytečně zveličovat hudební kvality jen proto, že je kapela a její „přidružené“ aktivity (myšleno Gothoom) sympatická. „LaMuerte“ prostě není nic víc než ucházející průměrná placka, která se dá bez obtíží poslechnout, ale několik povedených melodií z toho album roku prostě neudělá.


Dead Summer Society – …So Many Years of Longing…

Dead Summer Society - …So Many Years of Longing…
Země: Itálie
Žánr: doom / gothic metal
Datum vydání: 2.3.2015
Label: Rain Without End Records

Tracklist:
01. So Many Years
02. Coldness Gods
03. It Devours My Faith
04. Some Peace to Feel
05. Longing
06. Shatters
07. State of Waiting
08. Every Death Is Certain
09. A Winter Day
10. Failure
11. Desperate Sun
12. Stalemate

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions / Rain Without End Records

Povězme si upřímně… baví ještě někoho vůbec ty velké kapely? Všichni je už dávno známe, jen výjimečně dokážou překvapit, všude se o nich píše… pořád to stejné dokola. Hrabat se v oblasti málo známých jmen, která málokdo zná, a hledat mezi nimi ta zajímavá – byť ne vždy má člověk šťastnou ruku, mně osobně to přijde zábavnější, než pořád dokola točit vyčichlého Cavaleru. Tedy – ne, že by ten měl něco s dnes recenzovanou skupinou společného, pouze mě napadl jako první a jako jeden z největších příkladů „slavné vyčichlosti“.

Hudba projektu Dead Summer Society, o němž si dnes budeme povídat, se však hudebně pohybuje v dočista odlišných vodách. Jedná se o jednočlennou formaci z jižní Itálie, za níž stojí muzikant, jenž si zvolil prudce neoriginální pseudonym Mist – zvlášť když produkuje doom metal.

Na klišovitosti jména nic nemění ani fakt, že je ten doom metal v případě Dead Summer Society znatelně protkaný i vlivy gothic metalu. Rozhodně však zapomeňte na cokoliv „experimental“, jak se píše v kolonce žánru na kapelním Facebooku, protože je tomu vlastně přesně naopak – Dead Summer Society je v tomto ohledu naprosto klasickým představitelem svého subžánru. Nemám tušení, jak je na tom v tomto ohledu debutový počin „Visions from a Thousand Lives“, jenž vyšel v únoru roku 2012, ale letošní, druhá dlouhohrající nahrávka „…So Many Years of Longing…“ zní přesně tak, co jste si asi představili jako první, když jsem prohlásil, že se jedná o doom / gothic metal.

On tomu ostatně napovídá už samotný přebal nahrávky, jenž plně koresponduje s vlastním obsahem. Je to taková „šedivá“, melancholická hudba pomalejšího rázu s množstvím kytarových (nezřídka kdy ale i klávesových) melodií. Právě tahle složka muziky – myšleno tedy ta kytarová – je asi tím nejpovedenějším, co se na „…So Many Years of Longing…“ nachází. V některých momentech je kytara opravdu výborná, čehož je důkazem třeba osmiminutová „Shatters“.

Nicméně bez chyby „…So Many Years of Longing…“ rozhodně není. Předně by desce slušela trochu umírněnější stopáž než 66 minut. Samotná hudba je navíc mnohdy trochu vláčná a některé části nahrávky poměrně splývají, což v součtu právě s délkou nedělá zrovna nejlepší výchozí pozici pro udržení posluchačovy pozornosti. Zcela jistě se to obecně poslouchá velmi příjemně a vlastně není žádný velký problém dát „…So Many Years of Longing…“ celé, ale až na výjimečně povedené pasáže si z toho žádné konkrétní momenty člověk neodnese.

Menší výhrady bych měl i k vokálům. Ty jsou rozmanité (což samozřejmě není na škodu) a objeví se growling, čistý zpěv i hostující ženský zpěv. Nicméně čistý mužský vokál místy trochu ujíždí, což je nejhorší asi ve „State of Waiting“… což možná bude dáno tím, že ji má na svědomí jiný zpěvák než zbytek počinu. Jindy ale, i když už technicky v pořádku, zase čistý zpěv působí strašně klišovitě. Právě tohle kazí kupříkladu již jmenovanou „Shatters“, jíž by více slušelo, kdyby si vystačila jen s murmurem a hypnotickou kytarovou melodií.

Obecně právě klišé je další věcí, kterou lze „…So Many Years of Longing…“ úspěšně vytýkat, protože tím je nahrávka docela prolezlá. Není to tak strašné, aby to celému snažení Dead Summer Society vyloženě podráželo nohy, ale některé momenty (jako příklad musím opět zmínit „State of Waiting“) jsou už poměrně na hraně. A to je docela škoda, protože se zde rozhodně nachází i materiál, jenž v žádném případě není marný.

„…So Many Years of Longing…“ je nahrávka, jíž by určitě prospěl dozor nějakého producenta, který by pana kapelníka krotil, donutil jej srazit délku a vyházet těch několik slabších kusů, jež celku víc škodí, než prospívají. Kdyby pak na desce zůstaly jen ty dobré věci jako „Shatters“, „Some Peace to Feel“, „Failure“ nebo povedené mezihry „Longing“ a „Every Death Is Certain“, šlo by o poměrně zajímavé album, byť by stále mělo hodně daleko do nějaké originality. Nehledě na fakt, že by tím jistě byla do jisté míry odbourána i výše propíraná jednotvárnost. Za současného stavu je však „…So Many Years of Longing…“ jen lehounce nad hranicí průměru a jde o počin, jemuž lze věnovat několik příjemných poslechů, po jejichž absolvování tomu ale dojde dech. Nicméně pokud máte tenhle druh hudby (tj. melancholický doom / gothic metal) v oblibě, pak to za zkoušku stále stojí.


Cóndor – Duin

Cóndor - Duin
Země: Kolumbie
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 27.1.2015
Label: Gomorrah Records

Tracklist:
01. Río frío
02. El lamento de Penélope
03. La gran laguna
04. Coeur-de-lion
05. Condordäle
06. Helle gemundon in mod-sefan
07. Adagio
08. Duin

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Mluví-li se o hudební nahrávce, většinou se mají na mysli přímo ty zvuky, které se na člověka linou z reproduktorů, přestože k desce jako takové neodmyslitelně patří i další věci jako obal (a obecně grafická stránka) či texty. A to dokonce i v dnešní době, kdy většina lidí muziky sjíždí skrze digitální distribuce (v tom lepším případě) anebo rovnou z nelegálního warezu. Té muziky totiž vzniká tak velké množství, že není v silách jednoho člověka to všechno poslouchat, a tak je to mnohdy právě přebal, co posluchače zaujme a kvůli čemu se rozhodně věnovat nějakému albu svůj čas. Ne vždy se však tento přístup musí vyplatit…

Kolumbijská skupina Cóndor si na svou druhou desku určitě dala zajímavou obálku. Právě artwork „Duin“ byl tím hlavním důvodem, proč jsem si řekl, že tomu zkusím dát šanci. Bohužel, realita vypadá tak, že přebal není jen tou nejlepší věcí na celém počinu, protože je dokonce jedinou dobrou věcí, již na „Duin“ najdete…

Cóndor jsou velice mladou skupinou. „Duin“ je sice jejich druhým řadovým počinem, s nímž navazují na debut „Nadia“ z léta 2013, ale dvě desky na kontě automaticky neimplikují fakt, že ti muzikanti mají zkušenosti na rozdávání. Cóndor totiž fungují jen dva roky (počítáte správně – debut vydali hned v prvním roce fungování) a už podle fotek je jasně vidět, že těmhle hošanům bude tak stěží dvacet. V takové konstelaci (o níž jsem se jen tak mimochodem dozvěděl až s odstupem během poslechu – předem jsem si to nezjišťoval a šel jsem do toho bez jakýchkoliv předsudků) je samozřejmě trochu naivní očekávat nějaké velké zázraky a také se dá leccos omluvit. Já to samozřejmě beru, že je asi potřeba se nejdřív trochu vyhrát a posbírat nějaké ty zkušenosti, ale to nic nemění na tom, že se „Duin“ dá poslouchat jen horko těžko.

Z „Duin“ totiž doslova čiší amatérismus, a to nejen zvukový, ale především skladatelský. S tím je spojena i obrovská naivita celého materiálu. Vzdáleně mi to trochu připomíná stařičký východoevropský metal z doby, kdy byla tahle oblast ještě drtivě sevřená v kleštích komunismu a jakákoliv tvrdší muzika se tu dělala pokoutně a v porovnání se západem byla sto let za opicemi. Cóndor znějí relativně podobně, akorát ještě o kousek hůře a naivněji. Jistě někdo by mohl argumentovat tím, že kolumbijská metalová scéna asi nebude zrovna vyspělá, ale na druhou stranu – znám kolumbijské kapely, jež i se svým debutem dokážou se ctí obstát v mezinárodní konkurenci svého žánru, takže tím bych to zas tak moc neomlouval.

Inu, a co že se to tedy Cóndor vlastně snaží produkovat? Ten jejich metal je stylově takový trochu nejednoznačný… řekl bych, že asi nejlépe by to šlo popsat jako heavy metal s death metalovým growlingem, nicméně tu a tam své formální růžky vystrkuje i doom metal (avšak takový ten klasický, který je s nadsázkou řečeno „pomalejším heavy metalem“ – žádný funerální pohřeb). Nicméně, ve finále je přece jen hlavní fakt, že je to celé obaleno nezáživností, průměrnou rytmikou a naivní kytarovou stránkou.

Celou nahrávku předznamenává už její rozjezd v podobě „Río frío“, což je instrumentální metalová adaptace slavné „Vltavy“ od Bedřicha Smetany. Našince možná potěší fakt, že proslulý český skladatel není neznámým pojmem ani v Kolumbii, ale to je asi tak vše, jelikož podání Cóndor je podobně nepovedené jako zbytek „Duin“. Popravdě jsem měl dost často problém nahrávku vůbec doposlouchat, přestože trvá nějakých 47 minut, což vůbec není nějak závratná stopáž… sám od sebe jsem však nikdy nebyl schopen to nezapíchnout někdy v průběhu desetiminutové „Condordäle“, protože už před uplynutím půlhodiny jsem toho měl jednoduše dost a celé mě to tak nebavilo, že jsem musel skončit. K tomu, abych „Duin“ dojel až do konce, jsem se tedy nakonec musel doslova přinutit, ale buďte v klidu – ani závěr alba laťku nijak nezvedá a dojem nelepší.

Jasně, je to mladá kapel, já to beru. Stejně tak nepopírám, že jsem už slyšel i mnohonásobně horší věci. Ale to, že jde o nezkušenou kapelu, není důvod k tomu tvrdit, že se jedná o dobrou věc, když tomu tak prostě není. Já osobně si „Duin“ nikdy v životě nepustím a to samé doporučuji i vám.