Na aktuální jaro si firma Metalgate připravila trojici akcí se zajímavými finskými kapelami – což je příjemné, protože ty bandy jsou fakt skvělé. Své si již odehráli Oranssi Pazuzu minulý měsíc, čerstvě se v Praze představili Dark Buddha Rising a třetí a poslední část měli obstarat Mr. Peter Hayden, ale ti dle čerstvých informací své turné a s ním i pražský koncert zrušili. Nicméně samotná ta myšlenka tří konceptuálních večerů se zvláštními finskými skupinami se mi líbí.
Skoro až žalostná mi však připadá propagace a další věci. Čert vem, že to bylo zaštíněno naprosto provařeným názvem Rituály, to bych ještě přežil (byť představa, že takoví Desire for Sorrow, kteří předskakovali Oranssi Pazuzu, předvádějí rituál, je naprosto směšná). Absolutní wtf jsou ale věci jako „filozoficko-kulturně-interpretatiční pojednání“ (zkopírováno včetně překlepu) nebo „neoficiálně oficiální podivné trailery“. To mi, sorry, přijde dost dementní a vlastně to ty akce už předem trochu zesměšňuje, což je obrovská škoda, jelikož samotné skupiny jsou výborné a fakt zajímavé. Třešničkou na dortu pak budiž leckde necitlivý výběr předkapel, mezi nimiž nejvíce mlátili do očí již jmenovaní Desire for Sorrow před Oranssi Pazuzu (což už jsem ostatně krutě vydissoval v samostatném reportu), ale osobně mi vůbec nesedl ani výběr předskokanů pro (jak již padlo, nakonec zrušené) Mr. Peter Hayden.
Jediný rituál (hahaha!), na němž se podařilo před finského headlinera dosadit vhodné formace, byl právě ten druhý, protože tady to naopak (nutno férově uznat) byla dost adekvátní volba. A popravdě řečeno, takhle z hlavy mě nenapadá moc vhodnějších českých skupin než Blues for the Redsun, jež by mohly zahrát před někým jako Dark Buddha Rising. Forgotten Silence byli, pravda, opětovně náladově trochu mimo, ale účast takovéhle formace lze obhájit alespoň extrémně vysokou hudební kvalitou, která téhle partě okolo baskytaristy Krustyho rozhodně neschází.
Nicméně vzhledem k oné náladové odlišnosti večeru velice prospělo, když těsně před začátkem došlo k prohození hracích časů obou domácích skupin, a Forgotten Silence tedy nastoupili jako první. Zajímavostí bylo, že se vystoupení neúčastnil jeden ze dvou veteránů sestavy a (přinejmenším pro mě) hlavních postav kapely, kytarista Medvěd. Namísto něj zaskakuje náš bývalý redakční kolega Stick, jehož domovskými skupinami jsou aktuálně doomoví Somnus Aeternus a grindoví Kandar (a donedávna byl k vidění ještě v Torc). Sice mi přišlo, že v jenom momentě mu to trochu uletělo, ale jinak myslím odehrál náročné kompozice Forgotten Silence hned na první živý pokus se ctí.
Vystoupení však bylo dobré i jako celek. Forgotten Silence hráli přesně na té hranici mezi precizním soustředěným výkonem a zdravým nasazením, takže i přes množství složitých momentů to nebyla jen profesorská etuda. Strašně mě bavil i zvuk, jenž se vyvedl náramně, tudíž všechno bylo výtečně slyšet, za což určitě palec nahoru, protože muzika jako Forgotten Silence by bez čitelného soundu byla dočista pohřbená. Obzvlášť mě potěšila krásně slyšitelná baskytara, takže si člověk bez problému mohl vychutnávat všechny Krustyho lahůdkové linky. Za mě jednoznačně super.
Jen mě trochu pobavil závěr koncertu, kdy si Satyr dozpíval svoje a poté následovalo ještě mnoho minut čistě instrumentální muziky, pročež zpěvák ukázal, že jde na pivo, a odklidil se z pódia. Což je samozřejmě v klidu, pohodička. Zábavný na tom byl ale nějaký aktivista z publika, který Satyrovi okamžitě běžel pro nové pivo a donesl mu ho na pódium, ačkoliv ten už dávno sledoval své kolegy od baru. Tenhle samý střelec taky cítil nutkavou potřebu začít diskutovat se členy obou českých kapel okamžitě potom, co jejich koncerty skončily, ačkoliv si muzikanti pomalu nestačili ani vydechnout a vypojit kytary. Že to těm lidem není blbý…
Ale to byla jen taková poznámka na okraj, zpátky k průběhu večera. Veškerá progrese a hráčské finesy skončily s Forgotten Silence, dále už následoval jen hnus. Ke slovu už se totiž chystala těžkotonážní nálož v podání Blues for the Redsun, přičemž pojmenování nálož je v tomhle případě obzvlášť na místě. Jestli na loňském demu „Waiting for Enlightenment“ byly ještě nějaké mezery, tak živě veškeré výhrady vymizely a všechno drtilo na maximum. Extrémně pomalé zlovolné bahno vyplnilo každou skulinku v klubu, zvuk posluchače nemilosrdně lisoval, nechyběly husté proudy mlhy, atmosféra se dala krájet a to vše navrch korunoval prudce misantropický vokál kytaristy Kubánce, jehož jekot byl ještě extrémnější a odpornější než ze studiových nahrávek.
Mimoto živě mnohem lépe vynikly i hrátky s hlukem, což mi bylo velmi sympatické, takže vlastně jedinou nevýhodou byla hůře viditelná projekce vlivem nasvícení (nedokážu říct, jestli kvůli úhlu anebo kvůli barvě… možná kombinace obojího). Blues for the Redsun však i přesto dokázali vytvořit pohlcující atmosféru a to je pro mě to stěžejní. Stručně řečeno, byla to tryzna jak svině, což jsem očekával a chtěl, takže z mého pohledu naprostá spokojenost.
A mimochodem, když už si tu dělám prdel z ostatních návštěvníků, tak ten samý borec, co musel běžet pro pivo zpěvákovi Forgotten Silence, celý koncert Blues for the Redsun hrozil, jak kdyby na tom pódiu békali Sabatoni. Fakt nechápu…
Každopádně, Blues for the Redsun zahráli tak parádně, že Dark Buddha Rising rozhodně neměli předem předplacenou pozici vrcholu večera a museli se snažit. Finové se ale naštěstí zahanbit nenechali a rovněž předvedli po čertech nepřívětivou porci hutných riffů. Na koncertě mě nejvíce zaujaly čtyři věci. První z nich byla kytara, která vážně trhala koule – to byl sound jak hovado a i vzhledem k tomu, že jsem kytaru slyšel jít především zleva, byl jsem po akci na levé ucho o dost hlušší než na pravé. Ale to nemyslím ve zlém, vážně to drtilo zodpovědně.
Další dvě věci jsou výkony bubeníka Jukky Rämänena, jenž za svojí soustavou předváděl čistokrevný fanatismus, a zpěváka M. Neumana, jehož evidentně chvíli před vystoupením posedl Satan. Pořád se tam válel po zemi, po odposleších, předváděl zfetované pohybové kreace, vřískal jak ďas a neodpustil si ani vtípky jako nacpání celé koule mikrofonu do huby. Konečně nějaký trochu rituál, ha! No, a posledním výrazným prvkem performance byl samozřejmě nezbytný totem z kostí a lebek, který vypadal vážně mocně. Akorát mi připadalo trochu vidlácké, že když jej Dark Buddha Rising společně s dalším vybavením donesli do klubu a začali se připravovat na vystoupení, spousta lidí se jim na ty kosti sesypala, začali to ošmatlávat a fotit se s tím jak s nějakou turistickou atrakcí. Holt asi rituální publikum…
Každopádně, jinak byl Temný Buddha zerektován důstojně a koncert utekl docela rychle. V momentě, kdy jsem si pomalu začínal říkat, že už to začíná být na hraně, to Finové uťali a přišel konec – skoro by se chtělo říct, že v tom nejlepším. I zde tím pádem musím vyhlásit spokojenost. Tenhle večer se mi upřímně líbili všichni tři účinkující, zvuk povedený, lidí tak akorát, aby byl klub zaplněný, ale ne nepříjemně přecpaný. Jednoduše – celkově dobrá akce.
Na závěr jenom poslední dva postřehy, dodatky, poznámky. Předně bych rád směřoval ultimátní hejt vůči jednomu fotografovi. Nevím, kdo to byl, ale kámo, ty vole kurva, lézt kapelám na pódium, abych měl lepší úhel na fotku, to je fakt prasárna. A cvakat to tam bleskem a co pár vteřin osvětlit celý klub je taky prasárna. Mor na všechny foťáky, co se takhle chovají – zcela bez nadsázky, kurvíte lidem koncerty!
Poslední odstavec bych pak chtěl ještě věnovat onomu zrušení třetí části takzvaného Suomi Weird Spring pod taktovkou Metalgate, resp. spíš obecnějším okolnostem okolo nekonání. Jak již padlo, Mr. Peter Hayden zrušili skoro celé evropské turné, z něhož nakonec odehrají jen jedinou akci – na festivalu Roadburn v Nizozemsku. Vedle toho ovšem své turné zrušili i Dark Buddha Rising, čili je docela štěstí, že pražskou akci ještě stihli dát – i oni už odehrají pouze Roadburn a ještě jeden koncert v Antverpách v Belgii. Přesné a podrobněji vysvětlené důvody prý budou následovat po uskutečnění Roadburnu (odehraje se 14. – 17. dubna), ale jak naznačil manažer obou skupin (mají společného), asi to nebude úplně veselá situace. Přímo prohlásil: „…at this point we are trying to come up with any way to survive the huge ecomonic loss we are already facing.“ Celý příspěvek si lze v angličtině přečíst zde.
Země: Švýcarsko Žánr: psychedelic stoner / doom metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Czar of Bullets
Tracklist:
01. Seed of Misery
02. Burning Paradigm
03. Eternal Sleep
04. Into the Gravity Well
05. (Return of the) Son of the Sun
06. Etched
07. The Atavistic
Doom metal je sice záležitost, kterou mám hodně rád, ale stoner / doom metal… no, to je muzika, jež mi k srdci nikdy nijak zvlášť nepřirostla. Je tu pár super věcí, jaké si rád pustím, ale obecně vzato jednoduše dávám přednost jiným odnožím tvrdě-kytarové muziky. Což ovšem neznamená, že bych veškerý stoner apriorně zatracoval. Jakkoliv to není takříkajíc můj šálek kávy, pořád si trochu nadutě myslím, že pokud je něco opravdu dobré, tak to poznám a klidně si to i dokážu naplno užít.
Švýcarská formace s názvem Phased pro mě byla až donedávna neznámým pojmem, ačkoliv už má za sebou mnoho roků činnosti a hned několik dlouhohrajících desek. Vlastně jsem s tímhle jménem přišel prvně do styku poměrně paradoxním způsobem – díky vedlejšímu projektu bubeníka Marko Lehtinena (pokud by vám to jméno nesedělo ke Švýcarsku, tak ano, původem je z Finska). Loni totiž on a jeho manželka Nadine vydali debutovou nahrávku „Ilmasaari“ svého společného projektu Ashtar (recenzi možná vyštracháte v paměti – objevila se tu). Když jsem si tehdy zjišťoval souvislosti a koukal se, odkud se ti dva vzali a co mají za sebou, na jméno Phased jsem musel zákonitě narazit.
Vlastní seznámení s muzikou Phased pak proběhlo prostřednictvím aktuální desky „Aeon“, která vyšla koncem listopadu loňského roku – šest let po svém předchůdci „A Sort of Spasmic Phlegm Induced by Leaden Fumes of Pleasure“. A popravdě řečeno, stačil mi jeden letmý poslech několika náhodných skladeb na Bandcampu, abych věděl, že mi „Aeon“ stojí za poslech i celé.
Abychom si ovšem rozuměli – nechápejte závěr předchozího odstavce tak, že je album nějakým veleopusem, z jehož kvalit se vám podlomí kolena. Tvrdit něco takového by bylo značně nadnesené. „Aeon“ je totiž „jenom“ příjemná desky, nic víc, ale ani o chlup míň. Není v tom vlastně nic moc složitého. Obecně řečeno, Phased své skladby staví především na „opilých“ stonerových riffech s hutnou rytmikou a baskytarou naladěnou proklatě nízko. Občas se ozve nějaké trochu dronové kytarové zakvílení (skladba „Into the Gravity Well“ je na tomto postavena dokonce celá) anebo táhlé sólo, ale to je tak vše, čím Phased svojí muziku ozvláštňují. Navrch to posypte zastřeným vokálem a měli byste mít jakous takous představu, jak by „Aeon“ mohlo znít.
Nicméně i s takovými poměrně minimalistickými prostředky se Švýcarům podařilo zhmotnit hodně sympatickou psychedelickou náladu, jež celou nahrávkou prostupuje a patří k jejím největší přednostem. Jasně, Phased nehrají žádný krautrock nebo nějakou podobnou zkouřenost, takže to vážně není taková ta koňská dávka opiátů a trans až do vedlejší galaxie, ale i přesto „Aeon“ dokáže svého posluchače krásně ukolébat a dát mu dost prostoru, aby se v onom špinavějším stonerovém riffování zavrtal a užil si trochu psychedelické pohody. Pokud se vám líbila třeba poslední deska polských Gallileous (kteří jsou v našich končinách přece jen o něco známější, proto je používám jako příklad), pak si dovolím tvrdit, že „Aeon“ můžete s naprosto klidným srdcem vpálit do přehrávače, protože i to vás bude bavit.
Je sice pravda, že „Aeon“ je silné především zpočátku, protože postupem času se začne mírně ohrávat a později už to není tak úplně ono, ale to nakonec nevadí – ne každé album může být nesmrtelné a nadčasové. Nicméně, u těch prvních poslechů jsem se já osobně hodně bavil, a pokud máte rádi stoner / doom metal s lehce psychedelickou patinou rádi, pak nevidím důvodu, proč bych neměl doporučit, abyste tyto poslechy absolvovali i vy.
Nijak a nikdy jsem se netajil tím, že tvorbu švédského baskytaristy Leifa Edlinga mám hodně rád – obecně vzato, protože zas nejsem nekritický fanboy a férově si řekněme, že pár slabších kousků ve svém portfoliu také má. Nicméně i navzdory nim bych si dovolil tvrdit, že tenhle chlápek má na kontě množství bravurních nahrávek, z nichž některé se podílely na utváření toho, čemu se dnes říká doom metal. Jako hlavní skladatel Candlemass si Edling už dávno vydobyl jedno z čestných míst v metalové kronice – na rovinu, lidi, kdo z vás hluboce neuctívá „Epicus Doomicus Metallicus“, měl by okamžitě skartovat svou průkazku posluchače metalu!
Nicméně, u tohohle chlapíka stojí za pozornost i další projekty, takže když před třemi lety oznámil vznik Avatarium, okamžitě jsem se o to zajímal – a stálo to sakra za to, protože všechno, co tahle kapela doposud vydala, je strašně super. Nicméně, Edling zjevně zatoužil po další kapele, v níž bude úplně sám. Člověk by řekl, že by k takovému účelu mohl oživit svůj sólový projekt, s nímž v roce 2008 vydal povedenou nahrávku „Songs of Torment, Songs of Joy“, nicméně nestalo se tak a Leif přichází na scénu s úplně novou formací – pod jménem The Doomfather a pod hlavičkou The Doomsday Kingdom. A opětovně jsem se o to okamžitě začal zajímat.
Ptáte se, do jaké muziky se Leif v rámci The Doomsday Kingdom pustil? Chachá, co vás nemá – přece doom metal, to je jasné jak facka! Skutečně, „Never Machine Demo EP“ by šlo s nadsázkou zrecenzovat jedinou větou, protože říct, že je to doom v typickém Edlingově stylu, by pomalu bylo dostačující. Z počinu je skutečně cítit jeho rukopis, a jakmile se rozjede úvodní riff prvního titulního fláku, jen hluchý by nepoznal, o koho jde. Takový čuch na kurevsky epické doomové riffy nemá snad nikdo na světě a The Doomsday Kingdom je toho opětovně důkazem. Popravdě nemám sebemenší ánung, jak to ten borec dělá a jak se mu daří i po více jak třiceti letech sypat takhle parádní kytarové motivy (ta titulní věc je fakt hit jak hovado) jak na běžícím páse, ale rozhodně si nestěžuju. Vždycky mě to strašně bavilo a baví mě to i na „Never Machine Demo EP“.
Nicméně si nemyslete, že je to doména jen „Never Machine“, jelikož i další dva kusy „The Sceptre“ a „Zodiac City“ jsou přesně ty doomárny, jaké chce člověk od Edlinga slyšet. Pár detailů, které mi nesedí na sto procent, bych sice našel, jmenovitě jde hlavně o poměrně násilný přechod do kytarového sóla v půlce „Never Machine“ (jakkoliv to sólo samo o sobě je pak příjemné, když se člověk přepne). Ale to jsou skutečně jen drobnosti, protože celkově vzato mám z „Never Machine Demo EP“ jednoznačně kladný dojem a upřímně mě to baví. Když se totiž ozvou takové perličky jako excelentní kytarové sólo v „The Sceptre“ nebo nehorázně funkční klávesový podmaz v tomtéž songu, jen těžko si lze stěžovat.
Jestli mi nic zásadního neuniklo, tak si Leif (a.k.a. The Doomfather, jestli se mu to tak teď líbí víc) nejenže skoro všechno nahrál sám, ale také si to sám nazpíval – a je to fakt paráda, jeho vokál mě zrovna tady strašně baví a osobně hlasoval pro to, aby si na případnou desku nezval žádné zpěváky a dal to celé sám. Na druhou stranu, přítomnost hostujícího Niklase Stålvinda z heavymetalových Wolf v refrénu „Zodiac City“ mě taktéž nijak neuráží. Další hosté se objevili v poslední „The Whispering“, jež opustí prostor riffového doom metalu a vydá se do baladičtější polohy. První tři skladby mi sice subjektivně sedí víc, ale ani proti „The Whispering“ nakonec nic nemám a jako závěr ípka funguje spolehlivě. Pro pořádek jen dodejme, že do téhle písně si Edling pozval dva parťáky z Avatarium (a i z jiných projektů), jmenovitě Marcuse Jidella, jenž nahrál akustické kytary, a Carla Westholma, který se postaral o mellotron a smyčcové aranže.
Možná, že za vznikem The Doomsday Kingdom stojí chuť o návrat ke klasičtějšímu pojetí doom metalu, protože Avatarium se na svém minulém albu „The Girl with the Raven Mask“ vcelku razantně vydali směrem k vintage nádechu. Nicméně abych byl upřímný, kdyby tohle vyšlo pod značkou Candlemass (u nichž se, jakkoliv svého času oznámili konec studiové činnosti, jen tak mimochodem v červnu také objeví nové EP „Death Thy Lover“ – na to nesmíme zapomínat!), nic moc by se nestalo a myslím, že by to všichni vzali. Obzvlášť kdyby „Never Machine Demo EP“ disponovalo ještě razantnějším soundem, protože, jak už název napovídá, zde jsou všechny čtyři skladby v demo podobě – což jim ale nijak neubírá na poutavosti, protože když je to dobře složené a má to koule, je to poznat i na demosnímku.
Spíš než chuť opětovně hrát usedlejší doom metal tedy za vznikem The Doomsday Kingdom nejspíš bude stát snaha dělat si všechno sám (maximálně s letmým zásahem několika málo pečlivě vybraných hostí) a nechuť obnovovat sólový projekt. Ale ať je to jakkoliv, je mi to nakonec vcelku šumák, protože stěžejní je sama muzika. A za tu palec nahoru.
Datum: 18.3.2016 Místo: Praha, Žižkostel Účinkující: ██████, Drom, Infernal Blaze, Kronstadt, Nulajednanulanula, Self-Hatred, Thaw, The Corona Lantern, This Ruin
Jak známo, Žižkovská noc je festival, který se odehrává napříč celou pražskou čtvrtí Žižkov v bezpočtu klubů a za účasti mnoha kapel – počítat to na desítky by bylo poddimenzované, počet těch interpretů se pohybuje skutečně v řádu stovek (plakát hlásal „přes 500“). A z téhle plejády možností, kam zajít a co všechno vidět, se hned tři párci z naší redakce nasrali na jedno jediné místo. Žižkostel prostě nabízel příliš lákavý program – a pohled na to, jak tento program nakonec skutečně vypadal, vám nabízíme níže prostřednictvím tří příspěvků od H., Skvrna a Atreida.
Sobotní radovánky již byly trochu pestřejší, ačkoliv se jich účastnili jen Skvrn a Atreides. Tyto se budou nacházet ve druhé části reportu, jež vyjde v dohledné době. Úvodní čtvrteční den festivalu jsme vynechali úplně, jelikož jsme běhali po Perturbátorech a Baronkách.
H.: Začátek pátečního programu Žižkovské noci v Žižkostele, který byl pořadatelsky pod taktovkou Heartnoize Promotion, se nesl v trochu punkovém duchu. Jen chvilku před akcí bylo zahájení posunuto o půl hodiny – v pohodě, dejme tomu. Když jsem ale přes zacpanou Prahu (pátek odpoledne – co čekat) dorazil přesně v půl šesté na místo určení, moc to nevypadalo, že by tu do pěti minut měl začít nějaký koncert. Prostor zel prázdnotou, návštěvníci takřka žádní. První kapela sice nastoupená, ale zvukovka z nějakých asi technických důvodů ještě ani nezačala.
H.: Moravští Kronstadt však posléze zvučení vzali docela hopem a příliš se s tím nepárali, takže začali hrát jen s lehounkým zpožděním a prázdnému sklepu („je vás tu jedna, dva, tři, čtyři, pět – včetně dvou zvukařů“) předvedli jen tři tracky, z nichž mi v hlavě utkvěl pouze ten poslední, desetiminutové „Monumenty hladu“. Jinak kapela ten svůj hardcore / black jela spíš v rytmu veřejné zkoušky, ačkoliv ani to nijak nezabránilo v nepřehlédnutelné angažované propagandě (nesměla chybět plachta Good Night White Pride, tričko Refugees Welcome a projekce plná nějakého uprchlického cosi – přes sloupy a aparaturu ale z projekce nebylo vidět ani hovno, to už bylo lepší to sledovat v malém na kapelním notebooku). Výkon dejme tomu oukej, žádný zázrak… nebylo to vyloženě odfláknuté, jakkoliv by to vzhledem k okolnostem snad i šlo pochopit, ale že bych měl okamžitě chuť se jít na Kronstadt podívat znova, to fakt ne. Tím spíš, že ani hudebně mi to nepřišlo nějak strhující. Jinými slovy řečeno – kdo tam nebyl, o nic nepřišel.
H.: Žižkostel byl rozdělený na dvě scény, které byly odděleny vražedně strmými dřevěnými schody. Většina skupin, šest z celkových devíti a výše propírané Kronstadt nevyjímaje, si to své odehrála ve sklepě. Nahoře v „kostele“ se tím pádem předvedly jen tři formace, což je trochu škoda, protože horní scéna byla hodně sympatická, byla zde parádní akustika, skvělé minimalistické nasvícení, po všech stránkách paráda. A také to všem třem kapelám, jež měly to štěstí, že je pořadatelé umístili právě sem, ohromně sedlo a ve všech třech případech šlo o excelentní sety.
H.: A první z těch tří excelentních vystoupení nahoře předvedl asi můj osobní největší tahák celého večera – největší proto, že zbytek toho, co mě zajímalo, už jsem přece jenom někde viděl… a že tentokrát to bylo v kostele? Pche, s tím na mě nechoďte, Thaw už jsem v kostele viděl. Ale o tom až za chvíli, nyní je čas na povídání o vystoupení The Corona Lantern.
H.: Jeden z největších objevů loňského roku svůj hutný sludge / doom drhnul i živě velice přesvědčivě, mělo to výtečnou atmosféru, kapele hodně pomáhal povedený zvuk, který byl dostatečně hutný a dostatečně nahlas, aby to mělo koule, ale ne tak moc, aby to už bylo nepříjemné. Strohé nepódium (rozuměj hraní na zemi hned u lidí) a jemné, povětšinou modré podsvícení (skutečně podsvícení, nikoliv nasvícení) navíc plně ladilo s minimalistickou grafickou prezentací. Snad bych si jen odpustil černé počmárání obličejů, to mi přišlo už trochu navíc… ta podoba, kdy byla celá skupina s výjimkou zpěvačky Dahlien sladěna do elegantních černých košil, podle mě byla plně dostatečná. Ale je pravda, že to už je jenom detail. Mělo to sílu a fakt bez keců – odcházel jsem nadšený.
Skvrn: Že bych pojal přípravy na Žižkovskou noc dvakrát zodpovědně, to se říct nedá. Tušil jsem co, tušil jsem kde a dokonce i proč. Muzika, kostel a ještě jednou muzika. Se slovíčkem „kdo“ to však bylo trochu horší, a šlo se tak víceméně za několika jistotami a případnými překvapeními (která se nakonec beztak nezjevila). Ovšem i těch nemálo minut věnovaným přípravám mi stačilo ke zjištění, že minout Kronstadt nebude žádná tragédie. Ani ne tak kvůli politikaření, ale kvůli samotné hudbě, která mě při domácím poslechu krutě nebavila. Vyústilo to v jediné – do Žižkostela jsem se vydal až o hodinu později na The Corona Lantern.
Skvrn: V momentě, kdy se ozvaly první tóny a The Corona Lantern spustili svůj zemitý sludge, nepochyboval jsem, že laťka bude pro zbytek večera nastavena proklatě vysoko. Pražané si počínali neskutečně sebevědomě, až by se nechtělo věřit, že od jejich prvního koncertu uběhl sotva půlrok. Skladby výborné, výkon přesvědčivý a zvuk v hlavním sále? Jedna báseň. Ačkoliv jsem hudbu The Corona Lantern před koncertem neznal, vůbec to nevadilo a hádám, že jsem díky neskutečně povedenému zvuku dostal takřka to samé jako na desce. A samozřejmě sílu prostředí k tomu. Hutnou atmosféru, bezvadná světla, decentní vystupování kapely i bezprostřední kontakt. Absolutně nemám co vytknout, a ač šlo v mém případě o první viděné vystoupení dne, výkon kapely byl hodný headlinera.
H.: Následoval přesun do sklepa na Nulajednanulanula nebo také 0100, chcete-li. Tuhle partu jsem až doposud znal pouze po jméně a jejich (prozatím jen demáčová) tvorba mi unikala. Nicméně jsem na adresu kapely slyšel kladné ohlasy, takže jsem byl zvědavý, jaké to bude. A bylo to takové, že to nebylo vůbec pro mě. Chvíli trochu emácký post-hardcore, chvíli trochu poštovní black, dohromady mě to nebavilo ani za mák a netrvalo mi moc dlouho, abych se z nudy začal dloubat v nose (skoro doslova). Nasazení tomu nechybělo, to skupině neupírám, ale ani to nestačilo k tomu, abych neutekl ještě před koncem.
Skvrn: Další minuty patřily Nulajednanulanula, obdivovatelům krás binární soustavy či snad kódu Komerční banky. Sklep zvukově nepřál jako kostelní vršek, nicméně hlavní kámen úraz tu nebyl. „Číselníci“ vystavěli svůj set na ostrých afektech, přechodech mezi hardcorovými nakládačkami a post-rockovým drnkáním. Žel obě složky kapela nedokázala skloubit a já viděl jen ostré bliky noc-den bez ladu a skladu a bohužel i zajímavých nápadů. Pod tímto dojmem a vidinou nemalého počtu vystoupení přede mnou tak záhy nadešel čas na předčasné uklizení se pryč.
H.: Hurá po schodech nahoru na další „poštu“, tentokrát už ale na – z mého subjektivního pohledu – mnohem příjemnější. Drom mi z alb k srdci zas tak nepřirostli, ale živě mě tahle skupina hodně baví a ani vystoupení na Žižkovské noci nebylo výjimkou. Liberečtí si pro (nyní už) narvaný prostor připravili nové písničky, jež se objeví na chystané desce, a nutno říct, že to znělo suprově. Líbil se mi nápad, že kytarista Cigina občas odložil svůj hlavní nástroj a začal třískat do přistaveného bubnu, což mělo parádní účinek. Jen trošičku škoda, že se to vždycky neslo jen ve zdvojení toho, co už hrál bubeník, mě by klidně nevadilo to v nějakých pasážích udělat trochu divočejší a mít dvě rytmické linky. Ale to už zase uhýbám od samotného koncertu, který byl jinak parádní, a jak je u Drom zvykem, ten jejich post-metal byl opět procítěný až do morku kostí a dokázal strhnout. Výborné, líbilo se mi.
Skvrn: Na energický post-black v podání Drom jsem se chystal už vloni v josefovské pevnosti. Bohužel, tehdy mi jejich představení uniklo a možnost nápravy se objevila až nyní, v horních prostorách Žižkostela. S radostí jsem ji využil a těsně po půl osmé jsem byl jako zbytek již velmi početného publika připraven. Blacky s hardcorovými kořeny naživo zpravidla drtí a Drom nebyli výjimkou. V hlavní roli intenzita a údajně i nové skladby, k nimž se s jistotou vrátím po živé zkušenosti i mrtvě, studiově. Příležitostí vidět Drom znovu nepohrdnu, bylo to fajn.
Skvrn: Ve sklepení hrající This Ruin nepředvedli žádné zázraky a v hlavě mi po jejich vystoupení uvízly pouhé útržky. Obraz číslo jedna pamatuje na energického bubeníka, dvojka na prasklou kytarovou strunu. Nicméně čert vem banality, jež mohou potkat každého, hlavně hudba tónovaná do hardcoru nezaujala. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. A nohama nakonec taky brzy ven – chystat se na Thaw.
H.: Následující This Ruin měli původně hrát jako první a nahoře, ale posunutím programu spadli doprostřed večera a do sklepa. Na rovinu říkám, že tuhle formaci jsem až doposud vůbec neznal, ani jsem nevěděl, že existuje. Koncert mě ovšem při vší úctě nepřesvědčil. Je fakt, že This Ruin příliš nepomáhal ani zvuk, protože minimálně kopák byl přehulený až běda, ale i tak – nějak mi to přišlo, že je to chvíli hardcore black metal, chvíli deathcore, chvíli zas něco jiného, jako celek mi to moc smysl nedávalo, a i když se zpěvák snažil předávat nějakou energii, mě osobně to neoslovilo ani trochu. Přečkal jsem dva songy a radši jsem se šel vychcat a dát si další pivo…
H.: …a hlavně vystát kvalitního fleka na Thaw. Jak už jsem naznačil výše, tyhle ďábly už jsem jednou živě viděl, dokonce za podobných okolností – rovněž v kostele a navrch na jejich domácí polské půdě. Jakkoliv se mi tehdy líbili, jejich set trochu ztrácel v porovnání s krajany Mord’A’Stigmata, kteří Thaw navzdory mému očekávání zadupali do země. Tentokrát ale experimentálně blackmetalová smečka nezaváhala ani trošku a předvedla set, po jehož konci bylo na místě sbírat čelist ze země. Neskutečně hutná atmosféra, zničující hlasitý sound, působivé střídání blackmetalové agrese s dronovým vazbením a noisovým hlučením. Nechybělo hraní smyčci na kytary ani krabičkové a pedálové orgie, jež vyvrcholily v působivém noisovém závěru. A především – Thaw zahalili celý prostor do neprostupné husté mlhy, že člověk neviděl ani obrys vedle stojícího člověka. Z kapely tím pádem mnohdy nebylo vidět vůbec nic, ale o to větší to mělo efekt. Nevidíte si na špičku nosu a jen kdesi o pár metrů dál skrze cáry mlhy matně probleskává rudé světlo. Peklo bylo na dosah ruky, z Poláků vyzařovala ohromně ohavná aura, vše bylo působivé na absolutní maximum. Vrchol večera – bez debat, bez konkurence.
Skvrn: Osobní favorit nejen pátečního večera, ale celé Žižkovské noci přijel zpoza severovýchodních hranic. Od polských Thaw a jejich netradičního pojetí black metalu jsem nečekal málo a vzhledem k tomu, že zvuk v horních prostorách bodoval, nebylo se čeho bát. Poláci se nasoukali do kapucí, chopili se nástrojů a ponořili se do všudypřítomné mlhy, jíž prostoupila snad jen červeň světel. Peklo pod božím dohledem mohlo začít. Thaw prodávali posluchačskou nekomfortnost své hudby na maximum a publikum čelilo hudební mlze, jež byla ještě neprostupnější než ta, co se okolo linula vzduchem. Zatímco The Corona Lantern vsadili na zvukovou čitelnost, Thaw šli po intenzitě a stejně jako v případě českého sludge šlo o parádní rozhodnutí. Blackmetalové polohy volně přecházely až v hypnotický noise, o kterém musel vědět snad celý Žižkov, ale zároveň stále nebylo obtížné hledat mezi jednotlivými nástrojovými linkami. Thaw se ukázali ve výborném světle (respektive tmě) a byli to právě oni, kdo mě po dlouhé době přesvědčil, že i sázka na vyšší hlasitost se může vyplatit. Skvěle!
Atreides:Žižkovská noc je festival, který si mě svým pojetím získal již před nějakou dobou, ačkoliv letos to bylo poprvé, co jsem si jej konečně mohl užít v plné palbě. Z pestré nabídky obsahující hudbu všech žánrů, divadlo, recitace, přednášky a spoustu dalších aktivit jsem v pátek nakonec skončil v Žižkostele – kde jsem k mé smůle kvůli práci prošvihl The Corona Lantern, Drom i 0100. Povedlo se mi dojít až na Thaw, které jsem chtěl vidět stůj co stůj. Ne, že by bylo na co koukat, protože polská experimentální skvadra zahalila Žižkostel mlhou spolehlivěji než Rákosníček, takže před očima jsem (díky osvětlení) rudo, co by se dalo krájet. Spolu s mlhou houstla i atmosféra a potvrdilo se mi to, co jsem si již delší dobu myslel – že energické vály z druhé řadovky budou živě naprosto zabijácké.
Atreides: Agresivní blackmetalové sypanice zdobené hutný, zemitým zvukem nakládaly, jak zákon káže, a když to kapela proložila dronovým zábleskem či trochou poctivé hlukařiny, nemělo to chybu. Velké finále pak obnášelo oblažování kytar smyčcem i tanec po bezpočtu efektů, stejně jako vřelé objímání reprobeden za účelem vyluzování bestiálních vazeb. Noisová gradace set zakončila ve velkém stylu, a pokud se posluchačstvo nezmítalo ve fyzických křečích, minimálně mozek sebou škubal ještě nějakou chvíli. Jsem rád, že první setkání s Polskou úderkou vyšlo až takhle dobře.
H.: Navzdory vší uhrančivosti Thaw bylo na místě vystřízlivět co nejrychleji, protože ve sklepě už se chystala další vysoce zajímavá záležitost – tříkytarová post-blacková hydra ██████. Možná jste si všimli, že až doposud jsem vlastně žádnou skupinu na dolním pódiu vyloženě nepochválil. Byla to totiž právě až plzeňská pětice, komu stísněný prostor opravdu sednul. ██████ předváděli příkladné nasazení a oddanost své věci. I když na vrcholy celého večera, které se přece jen odehrály o patro výše, kapela nedosáhla, bylo to skvělé, bavilo mě to a nemám pochyb o tom, že ██████ přecpanému sklepu předvedli nejlepší set dolního pódia.
Atreides: Skoro stejně jako na Thaw jsem se těšil i na domácí obdélníky ██████. Plzeňští si dávali nějakou dobu pauzu a v Praze se zjevili minimálně po roční přestávce, přičemž nemám páru, kdy se opět ukáží na pódiu, takže jsem byl vážně rád za to, že jsem je mohl vidět v rámci Žižkovské noci. A sklepení Žižkostela rozštípali naprosto suverénně. Trojici kytar poháněné bicí palbou jako vždy dominoval hyperaktivní rachitik Dodáč s mikrofonem a noisovými krabičkami, který to kolikrát odeřval jen tak bez aparatury pěkně do lidí, a to i navzdory skutečnosti, že k nim byl většinu času otočený zády.
Atreides: Vzhledem k tomu, že „Nicky“ na pódiu strávili dobře 40 minut, přehráli většinu diskografie, přičemž setu naprosto jasně vévodil čtvrt hodinový opus „V“ (těch posledních pět minut gradace bylo mocně hypnotických!), ale nasazení kapely mě strhlo takovým způsobem, že jsem byl v rauši od začátku do konce. Ačkoliv na koncerty ze Chapeau Rouge mám jen ty nejlepší vzpomínky, vystoupení na Žižkovské je dokázalo překonat minimálně o jednu celou délku, a to i navzdory tomu, že většina lidí kolem na mě působila dojem, že se v první brázdě nachází vlastně tak trochu omylem (nebo jsem jen prostě zvyklý, že se na takhle energickou hudbu vykonává odpovídající hrozba). Tak či onak, bylo to naprosto kulervoucí a já ██████ nemám co vytknout.
Skvrn: Po vystoupení Thaw měly přijít sešupy dolů. Obrazný kvalitativní pád měl přijít až po plzeňských ██████, nicméně z faktické stránky se šlo natrvalo dolů už hned. Horní pódium totiž (pravděpodobně) umlčela desátá ze zákona a pokračovalo se už jen ve sklepě. Jak padlo v náznacích dvě věty zpátky, od plzeňského obdélníčku se čekalo udržení kvalit nastavených předcházejícími tělesy. Mírným strašákem byl zvuk, jenž se ze sklepa pokaždé linul o jakostní třídu níž než z pódia v přízemí. Přesto jsem zůstával optimistou a napakoval se dopředu, abych viděl bestii za mikrofonem přímo do čudlíkové kuchyně. Začalo se hrát a já měl radost, že po obroční pauze slyším ██████ opět živě v plné polní. Zazněla parádní „III“ i splitková „V“, zpěvák energicky, ale zároveň soustředěně běsnil, jen zvuk mohl být lepší. Stále však osciloval v přijatelných mezích, a byť předloni v Chapeau Rouge bylo (na rozdíl od kolegova pohledu) celkově líp, konstatuji velkou spokojenost.
H.: Hraní v Žižkostele se pomalu začíná chýlit ke konci a nastupuje předposlední skupina dne – další plzeňská záležitost Self-Hatred. Ti svoje hraní zaštítili dle mého názoru tak nešťastným názvem, že větší klišé už snad ani vybrat nešlo. Podobně neobjevná je vlastně i jejich muzika, protože Self-Hatred nevymýšlejí nic nového ani omylem, ale zase se musí nechat, že i tak je ten jejich doom metal docela příjemný – alespoň tedy na tomhle koncertě tomu tak bylo, jelikož jsem skupinu viděl prvně a studiovou tvorbu neznám (což je pochopitelné, když zatím žádná vlastně není, debut je aktuálně v přípravě). Nicméně, vystoupení ubíhalo v příjemném duchu, a ač to nebyla vyložená hypnóza, nějakou atmosféru to mělo a relativně mě to bavilo. Jediné, co podle mě vystoupení mocně kazilo, byl fotograf Sachtikus, jehož si Self-Hatred pozvali, aby jim koncert nafotil. To je hezké, nic proti tomu, ale fakt nemusel lozit po pódiu, aby se mu kytarista musel vyhýbat, a fakt nemusel během celého vystoupení zběsile žhavit blesk. No, asi to budou mít nafocené hezky, ale mě přímo na tom koncertu to dost prudilo…
Skvrn: Zatímco Kronstadt mě domácím poslechem odradili, se Self-Hatred se to má úplně naopak. Možná jsem doma nenašel skrytou genialitu, ale příslib slušného vystoupení nepochybně ano. Nemýlil jsem se. Doom metal (jinak klišovitě sebenenáviděných) hudebníků se příjemně poslouchal a dokonce i zvuk podal pomocnou ruku, dole ve sklepení vůbec prvně. Přednes se stal sice tišším, avšak o to čitelnějším. A zatímco u Thaw bych mlel cosi o bázni z hluku, v případě Self-Hatred byla zvuková čistota občerstvující. Nehrálo se na komplikovanou notu, na novátořinu, ani na energické výtrysky, což mi po předešlých nakládačkách naprosto vyhovovalo. Snad si jen zpětně říkám, proč jsem si ze Self-Hatred neudělal závěrečné zklidnění a zatěžoval svou maličkost ještě vystoupením Infernal Blaze.
H.: Když pominu lehce zpožděný začátek Kronstadt, který se v dalším průběhu nijak neprojevil, celý večer program šlapal dle stanoveného rozpisu, časy se dodržovaly a skupiny začínaly tehdy, když měly. To přestalo platit až na posledních Infernal Blaze, kteří zvučili nějak dlouho a pak jim ještě dlouho trvalo si napatlat painty, takže nakonec začali hrát až v době, kdy měli pomalu končit. No, sice jsem si na jejich vystoupení počkal, ale upřímně jsem jej nedodíval. Nebylo to špatné, pomalejší momenty byly v pohodě, ale v sypačkách mě to moc nebralo a celkově vzato to nebylo tak dobré, aby nás to tam s kolegou udrželo až do konce.
Skvrn:Infernal Blaze byli bohužel podprůměrní a myšlenku, proč jsem to nezapíchnul po Self-Hatred, z hlavy doteď ne a ne dostat. Nějaký ten pravověrný black jednou za čas proč ne, jenže zrovna ve formě, kterou předvedli právě Infernal Blaze? Po hudební stránce nevyčnívající, i když poslouchatelné, po stránce zvuku nemastné neslané. Po bezpočtu lepších vystoupení jsem hledal motivaci setrvat. Hledal jsem, nenacházel, až pohár trpělivosti přetekl. Šlo se.
Země: Velká Británie Žánr: heavy / doom metal Datum vydání: 20.1.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Season of the Dead
02. Cry All Night
03. Take Me Home
04. Isolated Man
05. God Is Dead? [live]
06. Under the Sun [live]
07. End of the Beginning [live]
08. Age of Reason [live]
Když před třemi lety britská legenda Black Sabbath vydala své devatenácté studiové album „13“, označil jsem jej v dobové recenzi za zklamání. A obdobně na něj nahlížím i nyní, ačkoli dnes už si říkám, že Black Sabbath svým fanouškům přinesli přesně to, co všichni čekali. Přeci jen, věřit po těch dekádách čekání na plnohodnotný albový reunion té nejslavnější sestavy v něco víc než jen v sázku na jistotu, jež sice připomíná legendární opusy, ovšem dívá se na ně z hodně bezpečné dálky, byla bláhovost. Black Sabbath tehdy nahráli kolekci songů, která měla své mouchy, ale která se dala poslouchat a držela si poznávací znamení, díky nimž se pánové dostali do pozice, jež z nich činí nejvlivnější kapelu v dějinách tvrdé hudby.
Úspěch „13“ byl zjevný, kapela vyrazila na dlouhé turné, a přestože už nikdo v další placku nevěřil, byl to Ozzy Osbourne, jenž koncem roku 2014 hrdě oznamoval plány natočit ještě jednu desku a vyjet na úplně poslední turné, jímž by se Black Sabbath se svými uctívači pořádně rozloučili. Jako by trojice Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler (o absenci Billa Warda již byly napsány stohy papíru, takže to nechám být) chtěla dohnat to, co v průběhu uplynulých tří dekád nestihla. Bohužel se věk zastavit nedá, a protože natáčení a skládání alba je běh na dlouhou trať, tak z tohoto nakonec sešlo. Ozzy tedy své prohlášení poupravil a z plnohodnotné desky tady máme EP „The End“, které kapela pro své fanoušky připravila právě při příležitosti rozlučkového turné, na jehož zastávkách je toto minialbum taky k sehnání.
Nepříjemné zjištění je, že po nahlédnutí za oponu „The End“ musí neznalý posluchač přijmout fakt, že to je vlastně jen kolekce zbytků z posledního alba doplněná několika živými verzemi písní zahraných během předchozího turné. Což o to, vysypat na samém sklonku kariéry šuplíky a vydat mezi fanoušky poslední zbytky hotových kompozic není ve své podstatě špatný nápad, zvlášť když se jedná o takovou instituci, jíž Black Sabbath bezesporu jsou, ovšem má to jeden podstatný háček. Problém totiž je, že ty vály nejsou žádná sláva a „The End“ jako celek není žádná pecka, bez níž bych si závěr kariéry Black Sabbath nedokázal představit.
Když se totiž Ozzy, Tony Iommi a Geezer Butler ve společenství Ricka Rubina rozhodovali, které z natočených písní se na předchozí placku nevejdou, tak vybrali vcelku oprávněně právě tuto čtveřici, protože ať hledám, jak hledám, tak neobsahuje nic zásadního, čím by mě měly jednotlivé songy vyloženě zaujmout a nedat mi spát. Jediným opravdu překvapivým zjištěním je tak pro mne fakt, že Black Sabbath při poslední studiové seanci nahráli dohromady zhruba hodinu a tři čtvrtě materiálu a ten tvůrčí přetlak je v jejich věku vážně obdivuhodný. Aby taky ne, když mají v sestavě riffmajstra Tonyho Iommiho, jenž ty kytarové motivy sype z rukávu na počkání. A v tom je možná ta chyba, protože kvantita tenkrát zvítězila nad kvalitou a „The End“ to odskákalo tím, že na něm skončily jen ty zbytky, jež minule nebyly dost dobré.
Z prvních čtyř písní, které stejně jako vše na „13“ nabouchal Brad Wilk z Rage Against the Machine, se mi vyloženě zalíbila jen druhá „Cry All Night“. Riff Tonyho Iommiho je pěkně surový a jeho ostrost je zvýrazněná použitým efektem. Ozzy zpívá spíš v nižších polohách a povedený refrén nemůže nikoho urazit. Poklidná pasáž ve středu hrací doby této skladby je možná zbytečně navíc, protože kazí dobře rozjetou atmosféru valivé kytary, ale rozhodně je tato píseň nejsilnějším momentem, jejž jsem si z poslechu „The End“ odnesl. Nechápejte to tak, že ten zbytek se nedá vůbec poslouchat, protože dobré momenty v sobě skrývají všechny kompozice, ale musím zdůraznit, že se jedná jen o úseky či jednotlivé motivy.
Na úvodní „Season of the Dead“ je to ponurá a zatěžkaná atmosféra Iommiho kytary a Ozzyho neklidného vokálu, ale tyto nosné prvky se někdy v polovině hrací doby začnou zajídat, protože „Season of the Dead“ se se svou délkou natáhla až za hranici sedmi minut, což je na její jednoduchost moc. Přestože představuje totéž, s čím Black Sabbath přišli v několika delších písních z „13“, tak o kvalitách singlové „God Is Dead?“ či „End of the Beginning“ si může dát jen zdát. Třetí „Take Me Home“ je ze všech nových songů nejmelodičtější a nejméně depresivní položkou a rozhodně jsem nečekal akustickou kytaru místo pořádného sóla, ale jako celek se strašně táhne a bez nápadu spěje k očekávanému konci. Po poslechu zejména této písně mi bylo ihned jasné, proč se na „13“ nevlezla. Skvělá Butlerova basa ji však tvrdí náramně, o tom žádná. No, a konečně „Isolated Man“ už jen prodlužuje stopáž a nebýt vokálního efektu, kterým Ozzy rozjasnil svůj vokál, tak nevím, co bych o této nezáživné kompozici měl říct.
Druhá polovina „The End“ pak připomíná jen takový nutný bonus, protože se jedná o čtyři písně v živém provedení, kdy se při výběru tahalo ve třech případech z poslední placky a v jednom případě se sáhlo ke klasice „Under the Sun“ z „Vol. 4“. Jako kdyby pánové chtěli prohloubit ten rozdíl mezi kvalitou opravdové klasiky a novými skladbami, protože ta vzdálenost je na první poslech markantní. Abych pravdu řekl, tak tuhle „živou“ část EP jsem ani jednou nedoposlouchal do konce na jeden zátah, protože nevím, proč bych něco takového měl dělat, když lepších živáků mají Black Sabbath na kontě hned několik.
Já vím, že možná působím až příliš kriticky ke klasice, na niž se nesahá, protože jsou to prostě Black Sabbath, ale nalijme si čistého vína; „The End“ je počin, bez něhož by se dalo obejít. A to říkám jako člověk, který má Black Sabbath vážně rád, ačkoli se nijak netajím tím, že při ukojení choutek po hudbě této britské legendy mnohem častěji sáhnu po albech s Ronniem Jamesem Diem u mikrofonu či po „Headless Cross“ s Tonym Martinem. Tím nechci snižovat nesporný historický kredit a kvality starých alb s Ozzym, jen mi už dlouhá léta sedí víc melodičtější a plnější forma tvorby těchto britských klasiků.
Zbytečná položka v diskografii Black Sabbath? Za mě rozhodně ano. Pro fanoušky, kteří mají rádi ve sbírce všechno, co na sobě nese jméno Black Sabbath, je tahle záležitost určitě povinností a svůj smysl má, ale já osobně si nedokážu představit, že někdy nastane moment, kdy si „The End“ pustím dobrovolně, abych ukojil svou žízeň po hudbě této legendy s Ozzym u mikrofonu. Na to tady už navždy zůstanou jiné opusy z počátků kariéry kapely.
Belgičané Oldd Wvrms se hned od počátku svojí cesty prezentují stylem, jenž jasně naznačuje, že tohle nejsou žádná ořezávátka – ani co do hudebního stylu, ani co do kvality hudby. Ačkoliv totiž tahle parta začala své první počiny vydávat teprve v loňském roce, okamžitě servíruje dost solidní muziku, jež by, nebojím se říct, příznivcům sludge / doom metalu za trochu té pozornosti mohla stát…
Jako první si Oldd Wvrms připravili ípko „Mater Serpentium“, které vyšlo v červenci (samozřejmě myšleno v tom loňském) a nabídlo dva vály o 15 minutách. Tomu se sice nyní věnovat nebudeme, ale vězte, že i to je zábavné a oproti dnes recenzované dvojce o nic moc nezaostává. Oním pokračováním, na nějž si nyní posvítíme, je další ípko „Nøt“ pocházející ze září. Na něm už Belgičané přicházejí se čtyřmi songy, jejich souhrnná hrací doba se vyšplhala na vcelku slušnou cifru necelých 27 minut. Tak hurá na věc…
Předně si musíme ujasnit jednu záležitost – příliš velkou originalitu od Oldd Wvrms nečekejte. Belgičané hranice svého žánru neposouvají, ale to neznamená, že by automaticky museli nudit. Sludge / doom v jejich podání je kurevsky hutný, poctivý a v neposlední řadě – funkční. První dva tracky „Corrosive“ a „Crawling Things“ jsou takový ten typický sludgemetalový močál s těžkotonážním riffováním, uřvaným vokálem a samozřejmě i občasným zvolněním, v jehož rámci ovšem Oldd Wvrms povolí jen v riffové hradbě, nikoliv však v zatěžkané náladě celého materiálu.
Mimoto tomu Belgičané místy dodávají lehce psychedelický odér, o nějž se starají především doprovodné vokály. To na jednu stranu sice nevypadá jako něco nevídaného, ale nakonec je to dost na to, aby posluchač dostal pocit, že Oldd Wvrms nenabízejí jen další standardní a obyčejné bahno, ale že má to jejich podání i nějaký smysl. A to je samozřejmě vždycky příjemné.
V poslední dvou skladbách „Nøt“ navíc Oldd Wvrms ukážou, že to umějí i trochu jinak, díky čemuž celé EP nepůsobí nijak jednotvárně. „Corrosive“ i „Crawling Things“ jsou sice natolik dobré, že by dle mého kapela takovýhle čas utáhla jen v té svojí „základní“ podobě, nicméně i tak si není nač stěžovat. V „She Stands Behind“ se Oldd Wvrms prezentují víc čistokrevným doom metalem než sludge / doomem… songu vládne umíráčkové tempo a charakteristicky sabbathovské riffy, a i když nijak nepopírám, že první dva tracky u mě vedou, pořád je to pohodová muzika a nečiní mi to sebemenší problém poslouchat. Poslední „Erath“ pak působí spíše dojmem outra, jelikož se tenhle kousek nese v darkambientním duchu. Právě tohle finále je asi největší slabinou „Nøt“, jelikož se tam po většinu času vlastně nic neděje a méně jak poloviční doba z nastavených šesti minut by tomu klidně stačila.
I přes trochu roztahané finále v podobě „Erath“ je však „Nøt“ povedeným počinem, jehož poslech mě určitě bavil. Jako nástřel věcí budoucích paráda, líbí se mi to a další tvorbu Oldd Wvrms si rád poslechnu.
Datum: 15.2.2016 Místo: Praha, Klub FAMU Účinkující: Nadja, Rouilleux
První pohled (Atreides):
Pokud bych měl nějak představit berlínské (ex-kanadské?) drone / doomové duo Najda, totiž Aidana Bakera a Leah Buckareff, začal bych úplným koncem koncertu respektive okamžikem, kdy jsem se na odchodu přehraboval několik desítkami kompaktních disků a nemohl za živého boha nalézt jedinou shodnou dvojici alb. Pravda, část z nich byla alba Aidanovy eponymní sólové tvorby, která ještě víc tíhne směrem k ambientu, ale i tak jde o docela pěkný vhled do činnosti kapely, jejíž diskografii za svůj život pravděpodobně nikdy neuslyšíte celou. I když, za tři roky od jejich posledního koncertu v Praze byste to stihnout mohli. Pro úplnost, Aidana a Leah na pražské zastávce v klubu FAMU doprovodilo domácí experimentálně-psychedelické trio Rouilleux.
Než se však pustím do dojmů z koncertu, upustil bych pár slov o prostoru, v němž se odehrával. Klub FAMU je místo docela nové, takřka neposkvrněné, podle slov organizátorů akce navazující na tradici filďáckého klubu K4, který pár let nazpět skončil docela nešťastně kvůli sporům s vedením fakulty, potažmo univerzity. Nutno uznat, že FAMU supluje unikátnost „Káčka“ obstojně, a byť není tak velké, útulné je jak díky volbě umístění (opět jsme v klenutém sklepení), tak díky podobné výbavě (nesourodá kolekce použitého nábytku) docela stejně. Jen v „hipsterskosti“ legendární filďácký klub překonává, což ve své podstatě obnáší výběr solidního piva z malých pivovarů a, vegani či vegetariáni nechť se neurazí, vtipné názvy pokrmů na jídelním lístku.
Ale ke kapelám. Je zhruba čtvrt na devět a na pódiu se zjevují Rouilleux. Rozmazaná kytara, podmanivá basa, elektronika tepající a šumící kdesi na pozadí pod tím vším. Táhlá trubka je tu a tam vyměněna za bicí a naopak. Skoro mi přijde, že vokál je občas až nadbytečný a kompozice by si bohatě vystačila s dialogem samotných nástrojů, zároveň ale nebyl tak výrazný, aby ji narušoval. Hlavní prostor byl věnován gradaci a přelévání energie mezi klidnějšími, ambientnějšími plochami, nad nimiž se linula stříbrná nit dechového nástroje, a agresivněji stavěnými pasážemi hnanými kupředu bicí soupravou, což jako celek fungovalo po celou dobu docela dobře. K atmosféře přispěla i nevýřečnost kapely, Rouilleux zkrátka přišli, zahráli a odešli bez zbytečných řečí a okecávání. Nechali mluvit své skladby samy za sebe, za což mají nemalé a významné plus. A ačkoliv si nejsem jistý, nakolik tahle nevšední hudba může fungovat studiově (což hodlám zjistit hned, jak budu mít trochu času), živě mě pražská trojice příjemně překvapila.
Že už je na pódiu Nadja a vše je připraveno k tomu, aby mohla začít hrát, bylo poznat hlavně díky projekci plné koček a koťat všeho druhu. Vzhledem k tomu, že oba členové dvojice jsou vysocí spíš hudebním nadáním než vzrůstem, jsem zpoza hradby lidí viděl víceméně jen hlavy kytary, respektive baskytary. To už se ale z reproduktorů derou první tóny „Dark Circles“ z poslední desky „Queller“ (kterou jsem k mojí smůle u stolku s merchem nenašel). Mohutné, hlukem podbarvené vlny plynuly od dvojice směrem k posluchačům naprosto přirozeně. Pravda, občas jsem si (hlavně zpočátku) říkal, že by to mohlo být ještě o něco víc nečitelné, špinavé a hypnotické, i přesto jsem však strávil většinu koncertu kdesi ve svých představách.
Byl jsem unášen do dálav, přičemž občasné záblesky koťecího promítání působily na jednu stranu krásně, na tu druhou silně znepokojivě. Asi jako když s sebou občas škubnete, vytrhnete se z letargie a ponoření do dronových hlubin a první věc, na níž ulpí váš zrak, jsou obří černobílé kočky na plátně před vámi. Zároveň nutno podotknout, že jsem byl unášen do dálav v sedě, protože ve stoje bych nejspíše upadl na nejbližšího nebožáka a zkazil mu koncert, pročež by stálo za uvážení, zda v případě takto svébytných a omamných záležitostí nedávat ke každé vstupence křeslo zdarma, byť by byl počet návštěvníků poněkud omezen.
Osobně jsem čekal, že Nadja přiveze z nové desky víc, nicméně to byla první a poslední píseň setu, kterou jsem poznal podle jména, protože napříč celou diskografií znám všeho všudy asi tři desky. To mi ale v zásadě nijak nevadilo, specifický rukopis Nadji si těžko splést, a pokud se do něj zamilujete, pravděpodobně si můžete pustit většinu diskografie, aniž byste si odnášeli pocit zklamání. Jediná věc, která mě zklamala, byla délka, protože jsem počítal spíš s hodinou a půl či alespoň hodinou a čtvrt, Nadja ale poprvé položila nástroje po slabé třičtvrtěhodince. Ačkoliv je zase rychle vzala zpět, protože odezva publika byla zkrátka příliš silná, i tak se před lidmi nezdržela víc než hodinu. Kdyby délku vykompenzovala přítomnost jistého cíle, směru či snad výraznější gradace, asi bych mluvil jinak – na druhou stranu i cesta může být cíl, jen by v takovém případě mohla být delší. I tak jsem si koncert užil a těch pár vad na kráse mu dokázal odpustit. Hypnóza to totiž byla řádná.
Druhý pohled (Onotius):
Návštěvu koncertu experimentálního uskupení Nadja jsem, abych se přiznal, nepovažoval za nějakou naprostou povinnost, bez níž bych se neobešel. Na druhou stranu jsem však byl zvědav, jak tahle muzika balancující mezi drone / post-metalem, ambientem i shoegazem naživo vyzní, a proto, když se naskytl čas a byly po ruce zrovna ony necelé tři stovky na vstup, neváhal jsem (zároveň jsem si chtěl trochu vyspravit náladu po neúčasti na vyprodaném koncertu Behemoth a spol.). Byla to tak trochu sázka do loterie – o živé formě hlavní hvězdy večera jsem neměl tušení, od předkapely jsem před vstoupením neznal jedinou notu a do pobřežního studentského klubu FAMU jsem se vydával poprvé.
Prostor skutečně, jak bylo avizováno, v mnohém připomněl zrušenou staroměstskou K4, nicméně v porovnání s tou působil přeci jen civilněji a méně romanticky. Pokud jde o samotný sál, významnou slabinou bylo rozhodně nízké pódium, jež i lidem v předních řadách bránilo vidět naprosto vše, co se na scéně odehrává. Nevím, jak to na tom byli lidé v zadních řadách, ale hádám, že asi moc dobrý výhled neměli. Nicméně, osobní atmosféra v klubu byla velmi sympatická – koneckonců jsem chvíli před koncertem seděl hned vedle obou členů kapely.
Publika se nakonec dostavilo tolik, že lidé celý sál hravě zaplnili, což pro mě bylo celkem překvapující vzhledem k tomu, že Nadju mám stále zafixovanou spíš jako kapelu pro pár fajnšmekrů. Tak či tak, hýbat se celkem dalo, snad jen vzhledem k absenci šatny bylo celkem dobrodružství prohrabat se po koncertě ke svým svrškům pohřbeným na dně hromady oděvů na jediném ze dvou věšáků.
První kapelou byli Rouilleux, Češi koketující s ambientními proudy a tvořící gradujcí hudební plochy za pomoci kytar, syntezátorů, občas bubnů, avšak i trubky či klarinetu. Jednalo se o typ hudby, již bych si doma asi nepustil, avšak takhle naživo tahle pulzující atmosféra celkem fungovala. Byla založena spíše na zvuku samotných nástrojů a gradaci dynamiky skladeb než na nějakých uhrančivých nápadech. Osobně mi místy nesedly právě bubny, které byly na můj vkus až moc banální (ačkoli chápu, že nějaký instrumentální perfekcionismus ani záměrem nebyl). Celkově zanechali pozitivní dojem, i když nějakou chuť vidět jejich vystoupení někdy v budoucnu zase nevyvolali.
Po krátké pauze ve čtvrt na jedenáct nastupuje na pódium introvertně vyhlížející duo – kytarista (obsluhující zároveň pestrou škálu efektů) a zpěvák Aidan Baker a baskytaristka Leah Buckareff. A spouští svou muziku, do níž se mi zprvu pomalu proniká. Kytara je oproti baskytaře méně výrazná, což v porovnání se zvukem, jaký znám z desek, působí neobvykle. Navíc co se týče intenzity, přeci jen zpočátku působí muzika relativně civilně, což se vylepšuje až postupně s časem, zvuk se spravuje a začíná správně působit. Kolébavé pasáže kolébají, rytmické pulzují a na pozadí promítaných černobílých zpomalených záběrů s kočkami a nějakými poloabstraktnímy detaily, se odehrává fascinující hudební rituál. Struny elektrické kytary a smyčec? Proč ne, že. Lidé jsou v patřičně zahloubané, hypnotické náladě a za nášup je publikum patřičně vděčné.
Celkově jsem s vystoupením spokojen, ačkoliv bych si byl schopen představit i ještě trochu intenzivnější zážitek. Možná za to mohla i relativně střízlivá délka vystoupení, jež přeci jen pro hudbu založenou především na atmosféře znamenala menší prostor pro postupnou gradaci. Nicméně si myslím, že mě akce obohatila – zase to mělo trochu jiný nádech než jiné akce podobného hudebního ražení, takže své účasti nelituji a jsem spokojen.
Historie švédské smečky Third Storm je skoro žádná, a přesto docela zajímavá. Formace sice na podzim vydala svůj první větší počin, jímž je EP „Tarîtîya Me“ (právě na něj si teď jen tak mimochodem posvítíme), ale její kořeny se táhnou hluboko do minulosti. Konkrétně až do roku 1986, čili celých 30 let nazpátek. Tehdy Third Storm začali dělat undergroundový osmdesátkový bordel a stihli odehrát jen pár koncertů a natočit nějaký malý počet demíček, jejichž rozšíření bylo tak minimální, až vlastně skoro žádné.
Pokud si myslíte, že vám doteď unikal nějaký dobře skrytý kult, buďte v klidu. Third Storm tehdy žádnou díru nikam neudělali, po dvou letech se rozpadli a ani zpětně nijak nezkultovněli. V biografii skupiny se dokonce píše, že tehdy to bylo všem okolo spíš k smíchu a mezi řádky lze vytušit, že to asi bylo docela amatérské i na poměry 80. let. Takových věcí bylo ve všech zemích Evropy spousta a všechny (asi i právem) zapadly prachem a zapomenulo se na ně, stejně jako na Third Storm.
Jenže to by po téměř 30 letech nesměla přijít obnova činnosti. Z původní sestavy zůstali dva členové, kteří k sobě naverbovali nové muzikanty (a rovnou žádné nazdárky – například Daniela Ekerotha z Usurpress nebo Johana Ericsona z Draconian) a pustili se do nové tvorby, jejímž prvním výsledkem je právě „Tarîtîya Me“. Nicméně, někteří členové, včetně jednoho původního a včetně Ericsona, již sestavu mezi vydáním ípka a vydáním téhle recenze stačili zase opustit.
Nemám tušení, jak Third Storm zněli na svých raných demáčích, a dle toho, co jsem se dočetl, bych stejně asi ani neměl chuť to zjišťovat. „Tarîtîya Me“ je ovšem na úplně jiné úrovni, protože jestli byla prvotní tvorba k smíchu, na aktuálním EP tomu tak rozhodně není. Švédové se pustili do metalové syrovosti, která čerpá především z black metalu a jeho mrazivé atmosféry, ale hojně jsou v ní cítit i vlivy pomalého doom metalu a špetka té rituální nálady plynoucí především z rytmiky v jistých momentech. A ono syrové vyznění nijak nenarušuje ani taková ta typická doomová melodika, jíž se Third Storm rovněž nezalekli.
Švédové se s tím nijak nemazali a rovnou si vyšlápli na dvě poměrně ambiciózní skladby, jež trvají okolo 13 minut. Osobně se mi o chlup víc líbí první „Oath / Nava Agir“, která se přelévá mezi surovým staroškolským black metalem s trochu „nathrashlou“ aurou, aby ve druhé polovině vklouzla do atmosféričtější doomové polohy. Naproti tomu „Tarîtîya Me“ je v podstatě doom metalová po celou dobu svého trvání a ten black metal se zde projevuje spíš v soundu celé nahrávky. Nicméně ani ona není špatná.
„Tarîtîya Me“ není žádný extrémní zázrak ani to není instantní kult, avšak i přesto se jedná o docela příjemnou nahrávku, jež boduje svou syrovostí, neučesaností a jakýmsi příjemně „starým“ feelingem, aniž by byla jen pohodlným obšlehem toho, co bylo v 80. letech. Rozhodně je to dost na to, abych si jméno Third Storm zapamatoval a abych se podíval na jejich chystané dlouhohrající album, které by dle všeho mělo vyjít ještě v tomto roce.
Je to zvláštní, jak se člověku občas povede si nějakou hudbu spojit s nějakou další, úplně nesouvisející věcí. Já osobně třeba poslouchám muziku i při hraní počítačových her a tímhle způsobem už se mi podařilo si vytvořit pár takových spojení, kdy si už asi do konce života při poslechu alba / songu vždycky vzpomenu na tu hru a při hraní té hry si zase vzpomenu na to album / song. Klidně se smějte, ale takhle mám třeba už napořád spojené „Temple of Depression“ od Celtic Frost s jedním levelem staré králičí skákačky Jazz Jackrabbit 2. A něco mi říká, že podobně nepochopitelné spojení jsem si vytvořil i u demosnímku od Blues for the Redsun, navíc docela paradoxní, jelikož ta muzika je ultra-pomalé bahno a já u toho hrál zběsile akční autíčka…
No nic, to byl jen rádoby vtipný úvod, aby ty začátky recenzí nebyly furt stejné, jinak jsme tu dnes samozřejmě do něčeho jiného, než jsou moje výlety do virtuální reality – tím důvodem, proč jsme se zde sešli, jsou samozřejmě sami Blues for the Redsun resp. jejich demáč „Waiting for Enlightenment“. O něm by šlo vcelku rychle a jednoduše, leč velice výstižně říct, že je to tryzna jako svině. Blues for the Redsun se totiž pustili na pole odporně prohnilého sludge / doom metalu, který je v jejich případě vyhnaný až do extrému. Na „Waiting for Enlightenment“ se nenachází ani zrnko jakékoliv naděje na lepší zítřky nebo světla na konci tunelu – tohle je jen neskutečně pomalý hnus, při němž deprese odkapává z reproduktorů.
Vlastní obsah „Waiting for Enlightenment“ není ve své podstatě nijak složitý. Hlavní náplní muziky Blues for the Redsun jsou totiž poměrně jednoduché, skoro až primitivní, zato ale hodně, hodně pooooomalé riffy, které jsou hutné až do pekla. Právě kytary, jejichž struny jsou snad potřené mazutem, jak je to blátivé, jsou tím hlavním, na čem to stojí, ne však tím jediným. Vyjma podobně šnečí a podobně ztrápené rytmiky se pod tou bažinou ozývá i nepříčetný jekot a rovněž hlukové ruchy, u nichž bych si já osobně možná nechal líbit ještě větší využití a vytažení do popředí. Takhle jsou totiž víceméně odsouzené jen do atmosférického podmazu, který tam parádně sedne a dokáže ten špinavý umíráček oživit, ale zrovna v takovémhle marastu by ten potenciál hluků a pazvuků mohl být i větší. A to je, vážení, vesměs vše, co se na „Waiting for Enlightenment“ nachází. Dva dlouhé, ultra těžké monotónní kolosy, jež se až na naprosto výjimečné momenty (třeba psychedelické kytarové sólo v první „Left Hand Solution“) nesou v duchu nezřízeného hnusu.
Na jednu stranu se mi určitě líbí, že Blues for the Redsun ten sludge vyhnali fakt na extrém, protože pomaleji a hnusněji už to asi moc nejde; rozhodně je to muzika bez jakýchkoliv kompromisů, přívětivosti, podbízivosti nebo stravitelnosti. Jednoduše je to záležitost jen pro úzkou sortu lidí, kteří to rádi hodně hnusně a bolestivě. Na stranu druhou by tomu možná přece jen slušelo nějaké okořenění, neb místy to Blues for the Redsun drhnou natolik na dřeň, až ta ohavnost trochu ztrácí na síle. Neříkám, že je nutné to přímo zpřístupnit, ale (jak už jsem ostatně výše naznačoval) třeba to ještě více a výrazněji „nahlučit“, zvlášť když se v sestavě nachází jeden člověk speciálně na tohle, by z mého subjektivního úhlu pohledu mohlo pomoct.
Nicméně vzato kolem a kolem je „Waiting for Enlightenment“ pořád dost solidním počinem, jehož odpudivá aura a atmosféra to celé táhne kupředu, a to takovým způsobem, že ani není třeba používat takových těch berliček o demáčovém statusu, protože ve finále to má i navzdory zmiňovanému neduhu na to, aby to mohlo obstát i v konkurenci zavedenějších formací. Ten neduh totiž naštěstí není až tak hrozný, aby to „Waiting for Enlightenment“ zkazilo status zajímavého, byť velice (v tom dobrém slova smyslu) podzemního počinu.
V neposlední řadě je super, že se tu v poslední době konečně začal líhnout pořádný sludge, protože po konci Gospel of the Future tu nějaká výrazná jména z tohohle žánru prostě scházela (z hlavy mě napadají leda tak Tummo a V rukou osudu – s druhými jmenovanými hlavní hvězda naší recenze ostatně vydala i splitko). Blues for the Redsun se k takovým zajímavým jménům vedle The Corona Lantern nebo King Keporkak mohou s klidem zařadit, byť na kontě ještě nemají řadový debut, přičemž jsou to právě oni, kdo je z téhle jmenované trojice ten nejvíc zlý a nepřátelský…
Země: Švédsko Žánr: psychedelic rock / doom metal Datum vydání: 15.1.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Malstroem
02. Theory of Consequence
03. The Outcast
04. Nucleus
05. An Exorcism of Doubts
06. The Obsessed
07. To Transcend Bitterness
08. Helpless
09. Breakdown
Švédští Witchcraft patří do té sorty kapel, které v posledních letech začaly oprašovat to největší retro ze 70. let. Vybraly si záměrně dobu, kdy se teprve rodil heavy metal na prvních albech Black Sabbath a velký vliv měly progrockové, potažmo psychedelicky rockové skupiny, které si naopak libovaly v atmosféricky dotažených a rozmáchlých kompozicích a tvořily tak jakýsi opak k zrovna vznikajícímu tvrdě kytarovému hnutí. A právě švédští Witchcraft jsou jednou ze skupin, které si na kombinaci rockové psychedelie s původním sabbathovským heavy metalem v doomovějším podání přímo libují a postavily na tom svojí kariéru.
Witchcraft, kteří aktuálně vystupují jako trojice, jsou jednou z prvních mladších kapel, které se k tomuto kroku odhodlaly, a nelze je tak obviňovat z cíleného vezení se na módní vlně, ačkoli to, že měli obdobný nápad o něco dřív, z nich nedělá žádné vizionáře, to si řekněme na rovinu. Parta kolem Magnuse Pelandera si poměrně rychle našla svůj vlastní poměr mixu výše uvedených hudebních žánrů, kdy v tom jejich převládá onen heavy / doom metal s utahanými kytarami, bublající baskytarou, která to tvrdí, a minimalistickými bicími, jejichž hra je prostá na nějaké výplně a přechody. Jsou to sice ty úplně nejobyčejnější prvky, jaké lze v této hudbě použít, ale ona se z toho nestala tak rychle klasika jen tak pro nic za nic. Tato formulka i po těch letech funguje minimálně stejně působivě jako před lety (pominu-li absenci legendárních skladeb, které by měly už takřka lidový status).
To bychom měli představeny spíše delší skladby, které Witchcraft umí jako málokterá banda podobného ražení, protože třeba na novince jsou čtvrthodinové opusy hned dva a jak „Nucleus“, tak „Breakdown“ jsou dost možná nejlepšími kompozicemi celé nahrávky. Obě totiž skvěle pracují s atmosférou a svými hypnotickými kytarovými plochami mě ihned strhly. „Nucleus“ je z obou spíše tou klasičtější rockovou skladbou, protože jakkoli se postupně vyvíjí, tak minimálně prvních pět minut je ve své podstatě procítěná hard rocková písnička, která však po chvíli přenechá své výsadní postavení experimentálnější gradaci se sbory, k nimž se v samém závěru přidá vokál hostující zpěvačky. Witchcraft se zklidní, nikam nespěchají a v takřka meditativní poloze pomalu usměrňují „Nucleus“ ke svému závěru a jedná se o velmi působivou formulku.
To „Breakdown“ je již od začátku zamýšlena v psychedeličtější rovině, protože postrádá motiv nebo rovnou celou pasáž, díky nímž by se o ní alespoň částečně dalo hovořit jako o přímočaré rockové věci. Těch 15 minut dusivé atmosféry není na poslech vůbec jednoduchých, a přestože se tam toho zas tak moc neděje, tak touto kompozicí vládne takový vnitřní neklid, že jsem byl při prvním poslechu neustále v pozoru, jestli se něco nezačne dít. Ono sice nic převratného nepřijde, protože postupná gradace je od počátku docela průhledná, ale přesto je to velmi silná skladba. Ten zmučený vokál Magnuse v prostřední části, který je plný agónie, nemá chybu a z „Breakdown“ činí v této pasáži velmi syrovou záležitost, jež je ohlodaná takřka na kost.
Může se zdát, že to nejlepší máme s odbytím těchto dvou věcí za sebou a že „Nucleus“ neobsahuje žádné další vrcholy, kvůli nimž by stálo za to si nahrávku se zájmem pustit. Tak tomu naštěstí není, protože oni Witchcraft umí samozřejmě i ty kratší, řekněme přímočařejší kompozice, jimž stále nechybí zatěžkaná atmosféra, ale díky čitelnější struktuře zaujmou jinými prvky. „The Outcast“ nezvykle zpěvným vokálem a hard rockově vyčnívající kytarou, „An Exorcism of Doubts“ a „The Obsessed“ zase sabbathovskými riffy a v druhém případě ještě výraznou rytmikou. Líbí se mi ten neučesaný feeling, jejž si i tyto kratší písně zachovávají a odlišují se tak třeba od Graveyard, kteří znějí samozřejmě ve všech ohledech stejně retro, ale pořád se zaměřují spíš na písničkovost svého materiálu a z toho plynoucí celkovou přístupnost. Witchcraft naopak znějí velmi syrově. Jedinou výjimkou budiž právě „The Outcast“, která je v tomto ohledu opravdu vyčnívající.
Asi vůbec nejvíc jsem si oblíbil úvodní „Malstroem“ a „An Exorcism of Doubts“, které jsou tak na půli cesty mezi vyloženě rozmáchlými kusy a naopak přímočařejšími písněmi, takže v sobě mají oboje. Hlavně ta těžká doomová nálada „Malstroem“ je skvělá a při poslechu jsem měl z kytary a dunící basy husí kůži. „An Exorcism of Doubts“ je velmi podobná, byť ne tak minimalistická a díky občasným změnám tempa člověk neustále neví, co přesně čekat. Ten riff s ochrannou známkou Tonyho Iommiho nemá chybu, a když to slyším, tak nevěřím, že jej Witchcraft neukradli někde z archivů v Birminghamu, odkud Iommi pochází.
Kdybych měl „Nucleus“ srovnávat přímo s předchozím „Legend“, které mám ze všech předchozích alb pořád v paměti, protože jsem jej od vydání několikrát provětral, tak dám přednost novince „Nucleus“, která na mě i přes možnost rozdělení skladeb do několika skupin působí velmi semknutě a hlavně od začátku do konce nepostrádá takové to nepopsatelno, díky němuž se i z takového, dnes už rutinérského přístupu dá vytřískat z posluchače maximum. Velmi silná nahrávka, jež se řadí k tomu nejlepšímu, co Witchcraft nahráli.
