Archiv štítku: doom metal

The Corona Lantern

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Země: Česká republika
Žánr: sludge / doom metal

Otázky: H.
Odpovědi: Igor „Iggy“ Krakhmalev, Daniela „Dahlien“ Neumanová, Tonda Smrčka, Dima Borovkov
Počet otázek: 13

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

V loňském roce nás toho v redakci na domácí metalové scéně zas tak moc nezaujalo. Jednou z čestných výjimek ovšem byli The Corona Lantern, kteří se stali velice příjemným objevem. Nejprve na sebe upozornili jarním ípkem „MMXV“ a svůj potenciál následně potvrdili podzimním dlouhohrajícím debutem „Consuming the Tempest“, jenž hned u dvou našich redaktorů zabodoval i v konečném zúčtování hudební sezóny s kódovým označením 2015. A to už byl dostatečný důvod k tomu, abychom spáchali i nějaký ten menší rozhovor. Odpovědí na naše otázky se ujali hned čtyři členové kapely…


Ahoj! První otázka bude možná trochu klišé, ale v tomhle případě mi dává smysl se na ni zeptat – jak vlastně The Corona Lantern vznikla? Spíš než o nějaké suché faktografické údaje mi jde o ty pohnutky, proč bylo nutné dát dohromady nový projekt. Přece jenom vlastně všichni hrajete i v jiných a vcelku aktivních kapelách, navíc z poměrně odlišných odnoží metalu. Jaká tedy byla motivace ke vzniku The Corona Lantern?

Iggy: The Corona Lantern vznikla mou touhou se pokusit udělat pomalejší a atmosféričtějsí  hudbu, původním záměrem bylo složit pár songů ve stylu mých oblíbených Neurosis, ale nakonec se to vyvinulo úplně jinak.

Kdo byl vlastně tím prvním, v jehož hlavě se nápad na tuhle skupinu vylíhnul? A jak se následně dávala dohromady sestava kapely? Spojitost mezi členy Diligence je asi zřejmá, stejně tak není moc velký problém si domyslet, že například s Rise of Surya, kde hraje kytarista Tonda Smrčka, jste se někde během koncertování srazili, ale jak třeba do The Corona Lantern přišel bubeník Šimon, který jinak hrává ve skupinách z odlišných a o poznání jemnějších žánrů? A není to pro něj trochu nezvyk přeskočit z formací jako Akline či Sinuhet do metalu?

Iggy: Nápad na tuhle kapelu se zrodil v mé hlavě, chtěl jsem udělat hudbu odlišnou od Diligence a od kapel, kde jsem působil před tím. Začalo to tak, že jsem udělal první song „Thick Lava in My Mouth“ a pak jsem začal přemýšlet o lidech, co budou ochotní s tím songem jít se mnou do studia.  První člověk, kterého jsem oslovil, byla Dahlien. Tonda se k nám přidal během nahrávání LP „Consuming the Tempest“. Co se týče bubeníka Šimona, tak nějakou dobu jsme spolu hráli v kapele Projekt c.h.u.j., což byla taková směs punku a metalu a ještě nejméně pěti jiných žánrů, takže nemá od metalu až tak daleko, jak se zdá na první pohled.

Když už jsme u těch dalších aktivit – nebude se činnost The Corona Lantern trochu mlátit s ostatními kapelami, když jich všichni dohromady máte poměrně dost? Kdo bude mít přednost, když dojde na nějakou kolizi koncertů? Do případného odehrání dvou setů za jeden večer byste šli?

The Corona Lantern

Dahlien: On ten svojí set za večer pro jednoho člena kapely proběhl a to rovnou na prvním koncertě Corony. Kytarista Iggy si stihl střihnout premiérový koncert jak s TCL, tak v rámci jeho v té době čerstvého angažmá v Demimonde. Takže večerům se dvěma výstupy se nevyhýbáme, záleží, jaké jsou okolnosti, jestli je ta druhá domluvená akce v pořadí dostatečně zajímavá a jestli nám to časový harmonogram vůbec povolí. Osobě mám za sebou už dva dvojáky, první byl minulý rok s Diligence, když jsme vystupovali jeden den jak na Death Coffee festu, tak na festivalu v Trutnově. Tento rok už jsem si dvoják stihla odkroutit i s Keep on Rotting, když byla Žižkovská, na kterou jsme dostali nabídku a zároveň nechtěli pustit již domluvené hraní v Plzni na Deadly Storm. S domlouváním akce se to potom má jednoduše, když už někdo něco má na daný termín, tak je to dané. To by opravdu musela přijít nějaká velká nabídka, například možnost supportu známější zahraniční kapele. Tyhle situace ale zatím nenastávají, takže není co řešit.

Tonda: Tzv. „dvojáky“ jsou velmi ošemetná věc a prakticky stojí dvojnásobný výdej energie, což nemusí být každému plně po chuti. Naštěstí jsem zažil asi jen dva a pouze u jednoho jsem to musel na konci spláchnout třemi skleničkami koly. Holt náhlá absence cukrů dělá své. To bylo kdysi tenkrát na Marjánce, kdy jsem ještě hrál ve Vibrathörr a kvůli neznámým důvodům náš band Rise of Surya (tehdy Asynthetic) spolu se zmíněnýma „Vibroušema“ hráli hnedka po sobě. Šílenost, pokud jste na pódiu zvyklý pařit jak o život. V případě Corony je pravda pohyb o dost volnější, takže bych se dvojáku vůbec nebál. Na kolizi podle mě dojít ani nemusí, když se ví o akci předem a řeší se, jak kdo může/nemůže, takže se jedná zpravidla o namátkovou věc. Ale popravdě, dávat dvojáky si myslím není úplně šťastné řešení už kvůli dalším důvodům, ať už organizačním a dalším. Pak ten druhý dvoják byl jen s jednou kapelou, ale v různých městech, což už bych docela nerad opakoval.

Iggy: Určitě se tomu nevyhneme, ale s tím už se počítalo od začátku, snad to nebude mít až takový vliv na působení kapely.

S tím koncertováním prozatím docela šetříte. Jestli dobře počítám a jestli mi něco neuniklo, tak The Corona Lantern doteď odehrála celkem čtyři akce – třikrát Praha, jednou Jindřichův Hradec. Hodláte do budoucna koncertovat častěji, anebo to záměrně držet spíš na menším počtu akcí? A co nějaké výjezdy do zahraničí?

Dahlien: Je to tak, celkem máme za sebou všehovšudy čtyři výstupy. Šetříme s nimi z vícero důvodů. Jeden čistě faktografický je, že máme basáka, který žije a pracuje v Londýně, takže zde nemůže být osobně přítomen tak často. Určitě bychom rádi hráli o něco častěji, samozřejmě jak jen nám to bude povoleno, ale pravdou je, že zas tak moc lidí o TCL vlastně ještě neví. Jo, sice máme za sebou už jedno EP a dlouhohrající desku, ale pořádnější promo probíhá vlastně až nyní, odstartovaly ho fyzické nosiče „Consuming the Tempest“, které jsme měli u sebe až v půlce března. Chtěli bychom asi dosáhnout nějakého rozumného kompromisu, protože všichni z kapely máme časově náročné práce a své další projekty, které konzumují nemalou porci volného času.

Iggy: To se s časem uvidí, zatím nemůžeme říct nic konkrétního. Ale osobně si myslím, že The Corona Lantern je takovou kapelou, co by neměla hrát každý víkend.

Pojďme nyní k vašemu prvnímu albu „Consuming the Tempest“, které jste čerstvě vydali jako digipack CD. Proč to vlastně zpočátku vyšlo jen digitálně a fyzická edice vychází až po nějakých pěti měsících? Je digipack nějak limitovaný?

Dahlien: Digitální vydání bylo uspíšené kvůli domluvenému prvnímu koncertu, který proběhl v pátek 13. listopadu minulého roku. Chtěli jsme před akcí vypustit ven alespoň nějaké věci, nakonec to dopadlo tak, že celé album bylo na internetu den před živým hraním. Digipacky jsme nechali vyrobit v nákladu 500 kusů.

Iggy: Původně jsme neměli v plánu to vydávat fyzicky, ale díky našemu rakouskému kamarádovi jsme si to nakonec mohli dovolit.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Ještě před „Consuming the Tempest“ jste vydali ípko „MMXV“, na němž se nacházejí dva tracky, které se posléze na desce sice objevily, ale jen jako takové bonusy. Není to trochu škoda ty dva kousky takhle „schovat“ a ani je neuvést na obalu? O samostatném vydání „MMXV“ (třeba na sedmipalci) jste neuvažovali?

Dahlien: To právě měl být ten vtípek. Materiál na Consuming byl daný, vydání fyzického nosiče nebylo o předchozím EPku, proto jsme to ani nechtěli dát na obálku. Je to takový kompromis, tichý dárek pro fanoušky, zahrnout na placku i starší tvorbu. Přijde mi to jako docela šikovné řešení. Sedmipalec by byl pro nás absolutně mimo hru v této fázi, i díky tomu, že jsme ony dvě skladby hned při vypuštění dali zadarmo ke stažení.

Jak jste zatím spokojeni s odezvou na „Consuming the Tempest“? Nemyslím ani tak to, co na to posluchači a kritici říkají, protože z toho mám pocit, že se to zatím všem líbí (alespoň já jsem tedy nějaký negativní názor nikde nezaznamenal), jako spíš kvantitu ohlasů. Co jsem koukal, tak se zatím objevily jen dvě domácí recenze a pak další dvě nebo tři zmínky na nějakých zahraničních webech (byť jedním z nich byl No Clean Singing, což není zrovna malá stránka). Doufali jste, že si „Consuming the Tempest“ získá víc pozornosti, anebo to pokládáte za odpovídající v rámci možností?

Tonda: Řekl bych, že jde všechno přirozeně samo a kladné ohlasy nás nesmírně těší. Je jich potřeba si velmi vážit, ať už jde o české nebo zahraniční. Přesně v tomto momentě si uvědomíte, že to, co děláte, má svůj hlubší smysl a vaše snaha nepřichází vniveč. Děláte něco, co vás a lidi okolo baví a veškerá kladná odezva je dalším hnacím motorem pro postupné zdokonalování se. Ale to platí samozřejmě o kritice, bez ní by se těžko dalo růst. Hlavní je neusnout na vavřínech a pokračovat v tom, co vás osobně vnitřně naplňuje. Je třeba stále dál kráčet po té vytyčené cestě.

The Corona Lantern

Z vizuální prezentace The Corona Lantern je patrný minimalismus, který mě dost baví. Pokládáte takovou abstraktnější elegantní strohost za poznávací znamení kapely? Předpokládám, že nějaká „epičtější“ grafika, jakou třeba děláš pro některé jiné kapely, se u The Corona Lantern asi neobjeví…

Dahlien: Za tak krátkou dobu trvání se onen minimalismus stal Coroně tak trochu vlastní. Jednou se to vyzkoušelo a sedělo to a nebyl důvod zbytečně experimentovat. Navíc, výrazivo je neomezený, takže můžeš udělat tunu minimálů a přitom bude každý vypadat úplně jinak. Když se nad tím zamyslím, tak ona muzika je výpravná a docela ilustrující i sama o sobě. Zprvu jsem prostě jen chtěla naznačit, že jde o pomalejší a náladovější muziku, ale zároveň dát najevo, že máme třeba trochu odlišný sound, zvuk je čistý a to se promítlo i do obálky. Nikdy neříkej nikdy, a pokud nějaká větší změna nastane, tak to bude mít i pádný důvod.

Dima: Minimalistická grafika obecně je ve své podstatě kontrastní. Podle mého názoru není kresba pro pomalý agresivní sludge až tak typická, jde to spíš do kontrastů. Progresivnější výbuchy se v rámci celku shodují s černou a bílou minimalistickou vizualizací. Zároveň je hvězda jedno masivní tělo, které visí nade vším, její účinek je přítomen všude. Celé to vytváří harmonii s riffy, které vychází zevnitř. Myslím, že celý koncept díla, stejně jako i samotná hudba, vytváří jakýsi dualismus, který dělá TCL ještě zajímavější.

The Corona Lantern - MMXV

Na druhou stranu, jak do toho minimalismu zapadá název The Corona Lantern? Jde mi především o to „Corona“ – koróna je, vágně řečeno, vnější atmosféra hvězdy, což mi naopak přijde jako něco poměrně monumentálního, co budí respekt. Jaký význam má mít jméno kapely?

Dahlien: Minimalismus v artu nemusí nutně zobrazovat jen přízemní věci, naopak je mi sympatický, že se jedná o propojení a vzniká významový a obrazový kontrast. I minimalistický věci umí budit respekt, samozřejmě záleží na úhlu pohledu, ale mám za to, že se celkovou atmosféru alba povedlo do nosiče víc než solidně vtisknout. Navíc tu přirozeně nemáš k dispozici jen přední stranu, ale i další plochy a způsob, jakým s nimi naložíš, utváří celkový dojem. Máme šestipanelový digipack s plackou uprostřed a protože je to všechno minimalisticky řešeno a texty se vešly do vnitřních stran panelů, nezbyl prostor na žádný jiný balast okolo, pouze nutný faktografický údaje a kontakty. I to dělá onu celistvost. Přesto to ale působí zvláštním způsobem pompézně, alespoň v mých očích, dost tomu pomáhá i matný povrch, a nezatavená černá. Jak se nad tím zamýšlím, tak je ten vizuál dost možná i moje nejoblíbenější práce.

Kontrast pak můžeš najít v samotném názvu kapely. Chtěla jsem nějakou žánrovku, aby z názvu bylo hned cítit, co posluchač uslyší. Souhra něčeho velkého, organického s něčím, co vytvořil člověk, co má víceméně jasný tvar a strukturu a zároveň v konečným kontextu je vlastně zanedbatelný, protože koróna jako taková nemá příliš velkou intenzitu. Něco, co je ponurý. I když i samotný význam mě posléze překvapil, když jsem zjistila, že „Corona lantern“ je vlastně název pro takový vintage pouliční lampy. Spojila jsem to pak s artem k „MMXV“, ze kterého jsem pak tu lucernu opět vzala a zkombinovala s fragmenty z „Consuming the Tempest“, aby mohl vzniknout komplexní, ale opět v rámci soutěže, minimalistický design na trika.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Šlo by obaly „MMXV“ a „Consuming the Tempest“ chápat jako takovou vizuální reprezentaci názvu The Corona Lantern? V případě EP je to vcelku zřejmé – lucerna (lantern) a za ní v pozadí hvězda a její koróna (corona). Na přebalu „Consuming the Tempest“ je viditelná hvězda a koróna v horní půlce… trojúhelníková konstrukce v dolní půlce má být opět svítilna? A proč jsou na obalu dvě hvězdy?

Dahlien: Není úplně jednoznačný, že se budu graficky motat jen v těchto objektech, v případě EP se to tak nějak nabízelo, zobrazit obě slova názvu v rámci jedné grafiky. Ale Corona jako kapela určitě bude mít v budoucnu další zajímavý témata a proto bych to ráda nechala otevřený. Nastolený styl asi nijak výrazně opouštět nebudeme, tohle se nám líbí, evokuje to tvorbu a jsme s tím spokojení, prostě to funguje. Obal „Consuming the Tempest“ je spíš intuitivní než nějak chladně vypočítavý, takže za každou čárou nemusíš hledat jediný konkrétní význam. Spíš než něco děsně promyšleného je to vlastně docela automatický a spontánní. Jela jsem podle pocitů a vjemů z přímého poslechu skladeb a vlastně tímhle to celé získá onu kompaktnost a jasnost. Najednou to vidíš a říkáš si, že kdyby to bylo vizuelně trochu jinak, tak by se vytrácela intenzita. Takže za těmi dvěma hvězdami si třeba můžeš představit dvojí význam, kontrast. Anebo si nemusíš představovat vůbec nic. Pro mě je daleko zajímavější, když si v něčem člověk může najít ne jednu, ale třeba pět různých interpretací.

The Corona Lantern

Vedle toho se ještě prezentací The Corona Lantern proplétá oprátka, jež se objevuje jednak na promo fotce (která je jen tak mimochodem parádní!), na níž to trochu vypadá, jako kdybyste šli slepí na popravu, druhak i jako background na náhledech CDčka a trika. Je to jen vizuální prvek, který se hodí k muzice, anebo to má mít nějaký hlubší význam? Pokud se nemýlím, třeba sampl na začátku „Sleeping on Warm Ashes“ zní jako houpání provazu ve větru… A o zapracování oprátek do podoby živých koncertů jste neuvažovali?

Iggy: Máme v plánu naši show krok za krokem zdokonalovat, bůh ví, možná se jednou ta oprátka pódiu ukáže.

Dima: Vzezření TCL na jevišti by mělo být podobné grafice, takže co nejméně prvků, které by měly být jasné a striktní. Domnívám se, že hudba sama o sobě říká hodně a možná pokud bychom použili lana, tak už by to bylo příliš. Jinak, lano samotné odhaluje beznaděj skrytou uvnitř hudby, neschopnost naleznout cestu ven z osobních katastrof. Je to symbol řešení každodenního boje uvnitř člověka.

Z vašeho dosavadního fungování mám dojem, že The Corona Lantern nebude jednorázovým a jednoalbovým projektem, ale že má jít o regulérní kapelu. Tím pádem stojí za to se zeptat – jaké budou vaše další plány? Co takhle nějaký videoklip? A přemýšlíte už o novém materiálu, anebo je na to ještě brzo? Budete se snažit držet další tvorbu v nastavených mantinelech, anebo hodláte i nějakým výraznějším způsobem experimentovat? Na koncertě v Žižkostele mi místy přišlo, že by tomu klidně slušel nějaký noisový výjezd…

Tonda: Tak původně se jednalo o koncept projektu, který ani neměl v úmyslu živě vystupovat. Šlo jen o odlišnou uměleckou expresi, co bylo potřeba ventilovat ven. Ale situace vyplynula zcela jinak a Corona už se nedá onálepkovat „studiovým počinem“. S tím vším samozřejmě souvisí nadcházející cíle, kterých bychom rádi dosáhli. Prezentace videoklipem je jednoznačně pro každou kapelu nutnost, tudíž bych řekl, že vás nemine, ale otázkou je v jaké formě. Nechte se překvapit. To samé s hudebním vývojem. Coronu sice definuje pomalé tempo, temná atmosféra a drásavý projev protknutý melodikou, ale myslím, že mantinely je třeba dále rozvíjet a zkoušet i jiné možnosti. Samozřejmě v rámci svého původně nastoleného výrazu, jenž by přirozeně mohl vykrystalizovat do další zajímavé podoby.

Dahlien: Doufám, že si touto odpovědí zbytečně nenaseru do bot, ale za sebe bych ráda prozkoumala i jiné vokální polohy a výraziva, možná místy i více vrstev přes sebe, navazovat a prolínat. Do určitý míry trochu rozvinout to, co jsem v „A Ray Of Black Light Lantern“ načala.

Iggy: Jak jsem říkal, ty plány jsou hodně velké a o videoklipu se v současné době přemýšlí. Na novém materiálu už děláme, ale nechci nic víc prozrazovat.

The Corona Lantern - Consuming the Tempest

Nuže, máme tu poslední otázku – jaké hvězdě vaše koróna patří? Je to obr, anebo trpaslík, anebo snad dokonce nějaká konkrétní? Díky za rozhovor a ať se vám daří!

Dima: TCL patří podle mého k obrovské umírající hvězdě, která hoří zevnitř a tento oheň ovlivňuje vše kolem ní. A během umírání k sobě přitahuje ještě více věcí, čímž urychluje cestu vedoucí ke zkáze. S každou vteřinou lákají její paprsky okolní hmotu, skoro jako kdyby to byla můra hledající světlo, které ji nakonec zabije. Celý proces se neděje v tichosti, naopak, s konstantním praskajícím zvukem nekonečných myšlenek, nechutných pocitů, rozbitých snů a ztracených možností.

Dahlien: Velice zjednodušeně a s nadsázkou – jsme trpaslík, co by byl rád obrem. :) Děkujeme Sicmaggot za možnost vyjádřit se a čtenářům za pozornost při čtení!


Candlemass – Death Thy Lover

Candlemass - Death Thy Lover

Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 3.6.2016
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Death Thy Lover
02. Sleeping Giant
03. Sinister and Sweet
04. The Goose

Hrací doba: 25:28

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Abych řekl pravdu, současné situaci v Candlemass ne úplně rozumím. Kapela před vydáním posledního alba „Psalms for the Dead“ ohlásila, že toto bude úplně poslední a že tímto počinem bude ukončena studiová kariéra skupiny. Již od počátku však bylo jasně řečeno, že jen nebude vznikat nová muzika, ale koncertování bude probíhat i nadále. V pohodě, to beru, i když mě to hodně mrzelo, protože pro Candlemass jsem měl vždycky slabost a tahle kapela má u mě prostě trochu speciální místo. Sice jsem už několikrát prohlásil, že mám metalovou scénu u prdele a zajímá mě jen tak muzika, ale je to pravda jen do jisté míry. Tenhle žánr mě přece jen provází skoro celý můj život, tudíž k tomu mám poněkud sentimentální vztah, a tak je mi prostě smutno, když to takhle skvělé kapely balí, zatímco mrdky jako Sabaton za nadšeného potlesku plní haly. Ale co se dá dělat.

Hlad po tvorbě hudby však zjevně jen tak utnout nejde, pročež se hlavní skladatel Leif Edling takřka okamžitě pustil do nové kapely Avatarium, jejíž produkce je rovněž výborná. Na druhém albu si to Avatarium namířili víc do retra, takže snad z touhy po čistokrevném doom metalu si Leif udělal nový osobní projekt The Doomsday Kingdom, s nímž před pár měsíci vydal povedené ípko „Never Machine“. No, a aby to náhodou nebylo příliš jednoduché, tak zničehonic přestalo platit, že Candlemass už novou muziku nenahrají. Nejsem si jist, jestli to bylo skutečně myšleno skutečně jako „nebudeme nahrávat nic nového“, anebo spíš mírnější „nebudeme nahrávat desky, ale sem tam písničku třeba jo“, to už si úplně přesně nevzpomínám, ale já jsem to pochopil tím prvním způsobem. A přesto tu nový materiál je – trvá 25 minut, jmenuje se „Death Thy Lover“ a je onálepkován jako EP.

V případě „Death Thy Lover“ se ale sluší vypíchnout ještě jednu věc. Candlemass měli vždycky trochu trable se zpěváky. Však historku o tom, jak byl Messiah Marcolin vyhozen, dostal druhou šanci a pak byl vyhozen znovu, protože je to diplomaticky řečeno komplikovaná povaha a i navzdory jeho nespornému pěveckému talentu s ním nešlo vyjít, všichni známe. Nehledě na epizody s dalšími pěvci. Zdálo se, že situace byla vyřešena, když Candlemass do svých řad přijali Roberta Lowea ze Solitude Aeturnus. S ním dali dohromady několik velmi dobrých alb, ale těsně po vydání „Psalms for the Dead“ byl Lowe taktéž odejit – prý kvůli tomu, že flákal koncerty.

Candlemass

Na Robertovo místo nastoupil ostřílený Mats Levén, jenž zpíval třeba v kapele Yngwieho Malmsteena, u At Vance, v Therion a v mnoha dalších formacích, mezi nimiž nechybí ani dva projekty, v nichž se potkal s Leifem Edlingem. Jedná se o seskupení Krux a Abstrakt Algebra (což je kapela kterou Edling založil po prvním rozpadu Candlemass, aby pak Candlemass obnovil, když o Abstrakt Algebra nahrávací společnosti nejevily zájem… je to všechno pěkně zamotané, což?). Nehledě na fakt, že už v roce 2006 se v samotných Candlemass mihl. Původně byl Levén veden jen jako koncertní host, ale v loňském roce byl pasován na regulérního člena a „Death Thy Lover“ je vůbec prvním studiovým počinem (oficiálním, několik raritních demáčů už v minulosti vyšlo na kompilacích či B-stranách singlů), na němž se Levén představuje jako zpěvák Candlemass.

Jak vidno, ta personální historie Candlemass a všech spřízněných projektů, vedlejšáků, bokovek a dalších kapel je pěkně spletitá, že by to vydalo na vlastní a pěkně macatý článek (třeba se do toho i někdy pustím a napíšu to, kdo ví…), takže toho nechme. Nějakou představu, jakou pozici „Death Thy Lover“ v historii Candlemass má, jsme si snad již utvořili, tak pojďme na vlastní náplň novinkového minialba, tedy na hudbu.

Již jsem výše řekl, že Candlemass mám fakt hodně rád. Jsou lidi, pro něž tahle skupina znamená první tři desky a pak už nic, ale já mezi takové nepatřím. Fakt upřímně jsem si užíval i tvorbu v poslední dekádě, počínaje sněhobílým bezejmenným albem, které nazpíval ještě Messiah Marcolin, konče údajně labutí písní „Psalms for the Dead“ – vážně mě to bavilo. Navzdory trochu prapodivné situaci okolo konce-nekonce jsem se tedy těšil i na „Death Thy Lover“, ale tentokrát to se mnou nic moc nedělá. Hudebně se EP samozřejmě nese v typickém duchu Candlemass, čili epičtější doom metal postavený na výrazných riffech a s čistým vokálem. V tomto ohledu „Death Thy Lover“ nijak nevybočuje, což bych ale nepovažoval za negativum, protože přesně tohle od nich chci slyšet.

Jenom se mi zdá, že tentokrát to prostě nemá takovou tu sílu a lehkou skladatelskou ruku, jaká ani na posledních deskách nechyběla. „Sleeping Giant“ možná má solidní ústřední riff, „Death Thy Lover“ také není vyloženě špatná a „The Goose“ je zase příjemně zadoomaně utahaná, jenomže v tom není ona pověstná chemie jako dřív. Všechny čtyři přítomné písně jsou na úrovni těch nejslabších kusů z posledních řadových nahrávek, spíš ještě o kousek níže. Nechtěl jsem to říct na plnou hubu, ale nakonec to asi zaznít musí – „Death Thy Lover“ na mě působí jako nějaký šuplíkový materiál, k jehož vydání nedošlo kvůli nedostatečné kvalitě, jako odřezky a přebytky ze skladatelských seancí posledních desek, nyní servírovány jakožto zbrusu nový počin. Nevím, jestli to tak skutečně je, ale úroveň toho materiálu takové nelichotivé dojmy vzbuzuje.

Candlemass - Death Thy Lover

Jistě, Candlemass jsou stále natolik kvalitní a zkušená formace, že nehrozí, aby se jednalo o neposlouchatelnou záležitost. Poslouchatelnost ovšem automaticky nezaručuje vysokou kvalitu. Buďme upřímní – „Death Thy Lover“ je jednoduše průměrná práce. S legendárním statusem Candlemass sice neotřese, ale v rámci tvorby skupiny patří k tomu horšímu. Chtě nechtě se vkrádá neodbytná myšlenka, že kdyby tohle EP nikdy nevyšlo, posluchači by nebyli ochuzeni vůbec o nic, což z „Death Thy Lover“ dělá docela zbytečnou nahrávku.


Jucifer, The Corona Lantern, King Keporkak

Jucifer

Datum: 26.6.2016
Místo: Praha, Cross Club
Účinkující: Jucifer, King Keporkak, The Corona Lantern

První pohled (Onotius):

Americké sludgemetalové duo Jucifer znám ze studiových desek relativně povrchně, avšak možnost vidět jej naživo jsem si odpustit nemohl. Nejenže jsou svými drtícími intenzivními koncerty pověstní, ale navíc jejich pražská zastávka proběhla po boku neméně zajímavých jmen z českých luhů a hájů – nadějných doomových The Corona Lanetrn a sludgových King Keprokak, jejichž novou desku jsem sice neslyšel, avšak reakce na ni též nebyly zrovna nepříznivé. Třešničkou na již tak solidně nazdobeném dortu pak byl fakt, že byl tento koncert v pražském Crossu, jak to zde bývá zvykem, zadarmo. Musím říct, že každý, kdo si takhle našláplý nedělní večer nechal ujít, má rozhodně čeho litovat. Kapely hrály s poctivým nasazením a společně stály za akcí, jež rozhodně ani v již tak slušné konkurenci letošních koncertů nezapadne.

Uznávám, že leckoho by mohlo popudit, že program začal s více jak půlhodinovým zpožděním, avšak srovnám-li to se všemi klady nedělního večera, jedná se o chybu skutečně kosmetickou. První kapelou byli již zmiňovaní pražští King Keporkak, a ačkoliv neuchvátili, celkem příjemně zabavili. Čtveřice hudebníků spustila klasický šlapající stoner / sludge metal, který až na pár momentů působil relativně předvídatelně, ale naživo byl moc fajn. Zvuk působil adekvátně (a to ačkoliv se prý od zvukaře zpočátku ozývaly nějaké pochybnosti). Nejvíce pozornosti na sebe na pódiu strhával asi zpívající bubeník Jakub Sedláček, neboť přeci jen tahle kombinace je celkem vzácný úkaz. Ten zároveň obstarával i komunikaci s publikem. Prostor se naplnil a fanoušci si začínali hudbu užívat. Pod scénou pak pobavila asi šestiletá dívenka trsající mezi relativně klasickým metalovým osazenstvem s naprostým zaujetím v očích. Ze skladeb mi v mysli nejvíce uvízla „sabbathovka“, jak ji sám bubeník nazval, „Cursed“ disponující pěkným kontrastem mezi klasickou pomalou riffovačkou v duchu počátků heavy / doom metalu s rychlými skočnými odsýpajícími pasážemi. To vše opatřeno dobrou rytmikou fungovalo naživo slušně.

Vzhledem ke kvalitám loňského debutu tuzemské The Corona Lantern jsem byl velmi potěšen, že budou Jucifer předskakovat zrovna oni. Vzhledem k tomu, že jsem si před čtvrt rokem nechal trestuhodně uniknout jejich vystoupení na Žižkovské noci, mám skoro pocit, jako by mi pořadatelé četli myšlenky. A jak mě ve výsledku jejich set bavil?

Poté co tedy dohráli King Keporkak, scéna se přestavěla a po stranách pódia přibyla dvě plátna s logem kapely. Po chvíli zvučení, kdy se zdálo, že všechny nástroje jsou už relativně v rovnováze, zpěvačka Dahlien zavelí „jdem se převlíkat“ a zatímco se kapela odebírá do zákulisí, nám je jasné že za moment započne manifest pravé hutné metalové temnoty. Mění se světla a na scénu pochodují všichni v černém, s tvářemi zdobenými černými šmouhami. Jediná zpěvačka má bílé tílko a bílý šátek kolem pasu, který kontrastuje s tím černým, jejž při zvučení rituálně obvázala kolem spodku mikrofonu. Zkrátka pro vizuál kapely je důležitý kontrast mezi černou a bílou. Když se ze svého poctivého místa pod pódiem rozhlédnu kolem sebe, vidím, že sál se zaplnil ještě o něco více, než jak tomu bylo u první skupiny večera. A to už spouští první kompozice. A stojí to za to.

The Corona Lantern

Zvuk je, pravda, silnější na basy a rytmiku než na sóla a melodie, avšak vzhledem k tomu, že hudba kapely je stále hodně založena na hutnosti, zas tolik to nevadí. Skladby z loňského debutu „Consuming the Tempest“ vyznívají naprosto suverénně. Má oblíbená sedmiminutová „Incompatible Structures“ a onen parádní melodický postup, který střídá melancholická pasáž a hutný stěžejní riff, naživo funguje patřičně – zde zkrátka nešlo nic jiného než máchat hlavou o sto šest. Při „Beneath the Leaves of Solitary“ pak atmosféra graduje. Vizuálně asi nepřekvapí, že nejvíce pozornosti na sebe brala Dahlien (koneckonců, co si budeme povídat, je ono se na ní fakt moc dobře kouká, hehe). Oproti první kapele The Corona Lanetern využívala více barevných světel a také čas od času zahalila scénu do oparu umělého kouře. Celkově jsem si jejich set užil, ba – pro někoho to bude znít rouhačsky vzhledem k tomu, jak si na naprosté zkáze dali záležet Jucifer – možná dokonce nejvíc z celého večera.

Se skrz naskrz propoceným tričkem a velmi dobře naladěn jdu na vzduch, a když se vracím, Gazelle Amber Valentine zrovna odkrývá hradbu ze zesilovačů. Je jasné, že teď přijde něco, co nás má definitivně dorazit. Ono stačí zvučení, aby bylo jasné, že prioritou je naprostý rachot a obrovské nasazení. Když pak duo dramaticky přichází a spustí s mohutnou zvukovou intenzitou své drtící hudební bahno, člověk nestačí zírat. Edgar Livengood jednou rukou odbíjí první rytmické pasáže, druhou pivem hasí žízeň. A jakmile dopije, pustí se do bicích, jako by je chtěl rozsekat na kousky. Intenzivní zběsilé i rituálně dusavé rytmy sází s takovou vervou, že nejednou málem svou sestavu zboří. Valentine zatím drtí kytaru a zpívá. Co se však týče zvuku, je její zpěv dost utápěn na úkor nástrojů. Ale ono to asi zas tak nevadí, síla Jucifer je naživo víc v těch mohutných tvrdých pasážích, kterých si zde posluchač užije do sytosti. Žádné řečnění mezi skladbami, jen dlouhé pásmo písní Jucifer interpretováno naprosto nekompromisně a se srdcem na dlani. A obecenstvu se to zamlouvá, což se koneckonců odráží i na silné odezvě, jež podnítí přídavek. Teprve při něm atmosféra naprosto vrcholí, především pak v prvních řadách.

Jako celek se akce zatraceně povedla. Když o tom tak zpětně přemýšlím, dramaturgicky se jednalo o velmi vyrovnaný večer a co se týče vystoupení samotných kapel, není na co si stěžovat, ba naopak. Nasazení Jucifer působilo naprosto bezkonkurenčně, nicméně já jsem si ještě o špetku více užil tuzemské The Corona Lantern. Když si vzpomenu, že jsem za vstupné nezaplatil ani korunu, připadám si skoro až provinile. Tohle bylo totiž zkrátka mohutné.


Druhý pohled (Skvrn):

Zastávku na Jucifer jsem upřímně neplánoval. Ohlášení akce mi sice neuniklo, ale vzhledem ke dvěma faktům – mému mimopražství a neznalosti tvorby hlavní hvězdy – jsem byl přesvědčen, že Cross zůstane mou návštěvou nadále nepolíben. Leč nestalo se. Okolnosti chtěly, abych se po Praze v těchto dnech toulal, a na Jucifer jsem tedy nakonec zaskočil. Co si budeme namlouvat, volný vlez vypadal jako dostatečně přesvědčující argument a já, jakožto příslušník toho nejvytříbenějšího vidlactva, vyrazil do Holešovic víceméně na blind.

Jucifer

A taky to tak vypadalo. Víte, první návštěva Crossu, to vám není úplný med – jako labyrint bezva, ale pro rychlé vyhledání samotného koncertního sálu nic moc. Po chvíli konečně úspěch. Sice jsem se mezitím stihl občerstvit, vymočit a ještě objevit další koncertní prostor, ale což, bylo to aspoň s dobrodružstvím. Přesto mě chodby vyplivly na místo určení s dostatečným předstihem. Pár minut před proklamovaným začátkem jsem ani netušil, o jak velkou časovou rezervu šlo. První vystupující, čeští King Keporkak, totiž na pódium vkročili až s přibližně půlhodinovým zpožděním, a že by se časové odchylky od harmonogramu v průběhu večera nějak zásadně krátily, to se říct nedá. Teď však zpět k první kapele večera – pozornost si zaslouží.

Tušil jsem, jak King Keporkak zhruba znějí, ale k utvrzení skrz poslech nikdy nedošlo, až teď. Pražané vše očekávaně vystavěli na úderném stoner/sludgovém základu, který oplýval chytlavostí a nemohl zůstat jen tak bez odezvy. Schopnost složit přímočaré (ale zároveň ne hloupé) songy naživo parádně zafungovala, navíc kolikrát se vám poštěstí vidět tři mlčící kytaristy ve společnosti řvoucího bicmana? Shrňme to takto: Nikterak komplikovaný, ale přesvědčivě podaný set, který nejenže uvedl přítomné publikum do pohybu, ale také ho dokázal zdárně zabavit. Navíc s nadstandardní podporou zvuku.

Pražské The Corona Lantern jsem na rozdíl od toho večera hrajícího zbytku (trochu nešťastné slovo, já vím) již viděl. Před nedávnem v Žižkostele předvedla Corona opravdu parádní set se silnou atmosférou, ucelenou vizuální prezentací a jasnou (další nešťastné slovo) hudební vizí. I nyní se tahle skvadra ukázala ve velmi dobrém světle. Řádný sludge / doom působil v porovnání s King Keporkak mnohem zemitějším a vážnějším dojmem a celý večer posunul zase někam jinam. Předvedený set měl velmi slušné parametry, a i když vystoupení v rámci Žižkovské noci – genius loci Žižkostela je zkrátka mocný hráč, zvlášť v případě hudby, jakou The Corona Lantern produkují – zůstalo nepřekonáno, netřeba smutnit. Bavíme se o nadprůměrném představení, jež mělo výborný spád, své charisma, a to rozhodně není málo.

Pauza na vyvětrání a řádné pročištění hlav před vkročením do Juciferského neznáma. Přestávka pryč. Vstoupil jsem a zaujal pozice v předních řadách. Na pódiu paní Juciferová, s kytarou i řádným metalovým vzezřením. I bicí se brzy dočkaly svého trýznitele. Nástup to byl fenomenální, činely na uvítanou schytaly pěstní lekci, paličky si stísněně povídaly mezi sebou a čekaly na popravu, kterou nešlo oddálit. Ozvaly se první tóny, počátek neprostupné hlukové stěny, jež bolela. Jucifer byli toho večera první, kteří svým nemilosrdným sludgem opustili nepsanými zákony stanovené meze. První půlhodinu jsem tak zůstal spíš než v transu zamrzlý a – tentokrát se nebojím použít to slovo – i šokován. Hluková stěna se hrozivě valila, s bicími v zádech jako nejlepším přítelem na cestách bez zábran.

Jucifer

Svou neskutečnou uvěřitelností a nasazením si mě Jucifer postupně získávali, jen to šlo po vystoupeních klasičtějšího rázu hodně ztuha. Ale roztál jsem. Přestože se na místě drtila jakási směska sludge, dronu a noisu, je třeba zapomenout na statičnost typu Sunn O))). K již zmíněným hudebním vyjádřením přidávali Jucifer punkovou zvrhlost a neskutečnou energii, především pak bubeník. Kdepak, žádné vytříbené finesy, pečlivě rozvíjené rytmy, tady vládla punková drzost. A spolu s ní absolutní svoboda, energická exploze bez náznaku jakéhokoliv pózy. Je mi vedro, vezmu pivo, chrstnu ho na záda, ještě přece nezteplalo. Spadne buben, jdu pro buben, zvednu buben. A palička? Přece se hraje, tak jaképak ohlížení na odlétávající třísky.

Oba protagonisté dohráli, nástroje ztichly, aplaus. Obětí, polibek, čau. Aplaus sílil, návrat. Přídavek jsem si užil ještě víc než již odehrané minuty, přístup Jucifer jsem konečně zcela přijal. Možná pozdě, ale lépe než nikdy. Dohrálo se podruhé, tentokrát již definitivně, kapela se loučí a já odcházím také, nakonec ohromen. Takovouhle parádní romantiku jsem vpravdě nečekal.


Katatonia – The Fall of Hearts

Katatonia - The Fall of Hearts

Země: Švédsko
Žánr: atmospheric / doom metal / dark rock
Datum vydání: 20.5.2016
Label: Peaceville

Tracklist:
01. Takeover
02. Serein
03. Old Heart Falls
04. Decima
05. Sanction
06. Residual
07. Serac
08. Last Song Before the Fade
09. Shifts
10. The Night Subscriber
11. Pale Flag
12. Passer

Hrací doba: 67:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

Melancholičtí švédští tuláci Katatonia se vydávají na další, nyní jubilejní desátou pouť. Pravda, technicky by se dala za desátou desku považovat akustická „Dethroned & Uncrowned“, avšak vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o předělávky skladeb z přechozí řadovky „Dead End Kings“, považuji za korektnější považovat za album honosící se tímto pomyslným titulem až čerstvé „The Fall of Hearts“. Ačkoliv se mi „Dead End Kings“ zamlouvalo (za důkaz čehož může sloužit má dobová recenze), v rámci čekání na nové album se ozývaly spíš obavy.

Katatonia je totiž jednou z těch kapel, jež po významné transformaci žánru zabředly do stylu, jejž na jednu stranu lze nazývat charakteristickým, na druhou stranu občas místy balancuje na hranici předvídatelnosti. A ačkoliv si až na výjimky („Night Is the New Day“) skupina stále drží relativně poměrně vysoký standard, přeci jen jisté opakování patrné je. Obavy trochu posílilo zveřejnění prvního singlu („Old Heart Falls“), který ačkoliv disponoval solidní atmosférou a svěžím zvukem, co se týče nápadů byl tradiční až běda. Nicméně lámat hůl by bylo rozhodně ukvapené. Především vzhledem k tomu, že se z desky nakonec vyloupla povedená propracovaná záležitost ukazující kapelu jako progresivní a zralou entitu, jež má stále co říct.

Za pravdu nám může dát hned povedený otvírák „Takeover“, disponující moc pěknou melodií a především ilustrující změny, jaké se v kapele odehrály. Zapojení bubeníka Daniela Moilanena a kytaristy Rogera Öjerssona do tvůrčího procesu znamená z kompozičního hlediska využití techničtějších kytarových postupů a větší apel na dynamičnost. Navíc struktura zmiňované skladby je o poznání propracovanější, než tomu bylo v písních posledních alb – jako celek připomene skoro až kolegy z Opeth. Zkrátka a dobře, kapela zní moderněji, zároveň paradoxně nehraje tolik na první signální; progresivněji, a přitom stále zachovává přehledné členění; místy i možná popověji, avšak navzdory tomu zní méně ukňouraně. Především má ale člověk pocit, že neposlouchá něco tisíckrát převařeného, ale něco nového a svěžího. Singly „Serein“ a „Old Heart Falls“ pak sice co se motivů týče až zas tolik nepřekvapí, jejich atmosféra ovšem funguje solidně. Propracovanější je první zmiňovaná, nicméně naživo zas myslím zafunguje ta druhá (je to sice celkem předvídatelné klišé, nicméně v kontextu desky funguje).

Pravda, časy, kdy šlo Katatonii nazývat syrovou, už jsou dávno v trapu – hutnost „Viva Emtiness“, o doomových začátcích nemluvě, už holt nevrátíme, ale upřímně řečeno, zrovna při poslechu precizní moderní novinky mi to ani nějak nevadí. „Decima“ disponuje například relativně neobvyklými postupy, které jsou doprovozeny o zajímavou instrumentaci. A ačkoliv v kontextu desky působí nenápadně, zároveň rozhodně u ní nemá člověk pocit, jako by ji někdy slyšel, což se, ruku na srdce, poslední dobou u Katatonie čas od času stávalo. Zvukový kabát novinky působí velmi solidně – pěkně vyniknou jak tvrdé, tak měkké části, přičemž dynamika zde funguje opravdu dobře. Jednou z nejsilnějších skladeb na albu je „Serak“ – další sedmiminutovka, jež má parádní kytary a je velmi dobře napsaná. V jednu chvíli překvapuje precizní rytmikou, jindy klávesovými doprovody a celkově připomíná, že Katatonii stále můžeme považovat za kapelu progresivní.

Nicméně tu jsou písně, které jsou spíš do počtu jako „Shifts“. Naštěstí jim oproti minulosti technické zpracování často přidává na atraktivitě. Například dobrá rytmika u „The Night Subscriber“ dělá i z obyčejnějších motivů velmi zajímavé pasáže. Precizní atmosféru má poloakustická „Pale Flag“, na níž se opět podepíše kvalitní zvukové inženýrství. A samotná melodie také není zrovna marná. Závěrečná „Passer“ je pak opravdu skvělou záležitostí. Zazní zde několik dosud neslyšených poloh a působí originálně. Klávesovými party, progresivními linkami kytar a samotným zpěvem konče.

Katatonia si pohrála s instrumentací a celkovým feelingem a nahrála velmi solidní desku, jež v rámci novější tvorby celkem kvalitativně vyčnívá. Pochvalu si zaslouží především neobvykle propracované kytarové party, které novince dodávají správný náboj. Dále si pak pochvalu zaslouží Jonasovy vokály, protože jsou technicky zase o kus dál než minule. Na jednu stranu je zde méně jednoznačně zapamatovatelných pasáží, ovšem o to více člověka baví se k nahrávce vracet. Zatímco můj soud u „Dead End Kings“ možná mohl ovlivňovat fakt, že se mi tehdy Katatonia hodně trefila do nálady, nyní mám pocit, že by novinka mohla zaujmout i ty, kteří minule usínali nudou. Teda pokud nepočítají s hutným doom metalem, ale spíše s progresí a atmosférou. Jak jsem se zpočátku bál, že budu muset lámat hůl, tak to není potřeba.


Messa – Belfry

Messa - Belfry

Země: Itálie
Žánr: doom metal / ambient / drone
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Alba
02. Babalon
03. Faro
04. Hour of the Wolf
05. Blood
06. Tomba
07. New Horns
08. Bell Tower
09. Outermost
10. Confess

Hrací doba: 57:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music

Člověk kupuje očima, říkává se. A ono to zjevně opravdu platí, jelikož do poslechu desky „Belfry“ jsem šel především proto, že se mi zalíbil její přebal. Jistě, pokud bych věděl, že se pod ním skrývá symphonic power metal, tak by mě ani ten přebal neukecal, ale v momentě, kdy mi byl slíben doom metal s experimentálnějšími doteky, nebylo moc nad čím váhat a šel jsem se podívat na to, co formace s názvem Messa na svém debutu nabízí.

Messa je zcela nové jméno na metalové scéně a „Belfry“ je úplně prvním počinem, jaký kapela vydala. Jak už tomu ale tak bývá, jednotliví členové již něco nahráno (nikoliv nahnáno) mají. Zajímavé je ovšem to, že se muzikanti pohybovali v relativně odlišných žánrech. Zatímco kytarista / baskytarista Mark Sade hraje v rockových kapelách, bubeníka Mistyra lze nalézt v blackmetalových smečkách a zpěvačka Sara, byť na první pohled může vypadat nevinně, chroptí v death/grindových Restos Humanos. A další kytarista Alberto zase působí v kapele míchající rock, funk, jazz, world music a další žánry. A tihle všichni se sešli, aby začali hrát žánr, jaký do té doby nehráli­…

…doom metal. Nicméně pozor, ono žánrové určení Messa není zas až tak jednoznačné. Ačkoliv tento pojem v souvislosti se skupinou nikde moc nevystopujete, já bych se klidně nebál přidat i stoner, protože mnohé riffy čerpají právě z téhle oblasti. Tak či onak, připravte se na to, že se Italové pustili do hodně vintage podoby stylu, což v překladu znamená, že by měli zbystřit ti z vás, kdož uctívají modly jako Black Sabbath, Pentagram nebo Saint Vitus. Prostě takové ty základní stavební kameny toho, co dnes familiárně nazýváme doom metalem.

Tímhle však ještě všechna sranda nekončí, jelikož tvrdit, že je Messa další prachobyčejnou kopírkou toho, s čím 45 roků nazpátek psal jistý Iommi rockovou historii, by bylo vůči Italům poměrně nespravedlivé – jakkoliv jsou ty vlivy výše zmiňovaných klasik nepopiratelné. Tušíte správně, že právě v tomhle místě do hry vstoupí to, co jsem hned na začátku našeho povídání nazval experimentálnějšími doteky. Na „Belfry“ totiž najdete i spoustu tichých pasáží, v nichž Messa nechají kytarové riffy být a pustí se do dronových vazeb či minimalistického ambientu. A věřte tomu, že toto nahrávku hodně osvěžuje.

Navíc je super, že podíl experimentálnějších žánrů je na „Belfry“ tak vysoký, že tahle složka není degradována do role pouhého pozadí. Naopak bych se nebál říct, že drone / ambient hraje s doom metalem vyrovnanou partii a že obé má na desce své právoplatné místo. Na základě videoklipové skladby „Babalon“ mohou Messa vypadat jako další cvičení na téma sabbaťáckých šnečích riffů, a to i navzdory několika tišším pasážím či krátké kytarové vazbě hned na začátku. Nicméně ambientní kousky jako „Fårö“, „Tomba“, „Bell Tower“ či vypjatější dronový rozjezd „Alba“ jasně ukazují, že toho Messa umějí i mnohem více. Trochu stranou pak ještě stojí skvělá akustická dohra „Confess“, jež celé „Belfry“ uzavírá.

Abych řekl pravdu, v téhle poloze mě Messa baví možná o kousek víc, ale i tehdy, když se pustí do doomařiny, to není zlé. Líbí se mi především čtvrtá „Hour of the Wolf“, která se rozehrává velmi pozvolně a opět spíše ambientně, ale poté se zlomí do úplně kurevsky chytlavého riffu, s nímž přijde jeden z těch vzácných momentů, kdy  Messa zrychlí. Výtečná je i desetiminutová „Blood“, jejíž struktura je značně proměnlivá. Zejména experimentálnější pasáž ve středu skladby je vysoce povedená a patří k vrcholným momentům „Belfry“.

V neposlední řadě pak musím vyzdvihnout ještě jeden prvek „Belfry“ – vokál. Nemůžu si pomoct, ale mě holky v doom metalu strašně baví. A zrovna Sara zpívá přesně takovým způsobem, jak si to v tomhle žánru představuju. Oproti zvracení v Restos Humanos ukazuje dočista jinou tvář a představuje se v roli typické psychedelické královny s uhrančivým vokálem. Právě ona je pro mě jednou z největších předností nahrávky, a pokud vás tohle baví stejně jako mě, věřte, že si v případě Messa přijdete na své, protože ta holka fakt umí.

Messa

Abych řekl pravdu, tak mi chvilku trvalo, než jsem se do „Belfry“ úplně dostal a než si všechno sedlo na své místo, ale pak už jsem se jenom bavil. Jestli vám zní zajímavě kombinace vintage doom metalu s drone/ambientními vsuvkami a se skvělou zpěvačkou, tak není důvodu, proč byste si debut Messa neměli sehnat. Album roku to není – to si zase řekněme na rovinu, že na takové úrovni Italové nejsou ani zdaleka – ale bavit se rozhodně budete, což v žádném případě není k zahození.


Goatpsalm – Downstream

Goatpsalm - Downstream

Země: Rusko
Žánr: doom / black metal / dark ambient
Datum vydání: 29.2.2016
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
01. Grey Rocks
02. Flowers of the Underworld
03. White Sea
04. Orphan
05. Of Bone and Sinew
06. The Waylayer (A Great Spring Hunger)
07. Downstream

Hrací doba: 58:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Může se vám to zdát nefér (ono to svým způsobem nefér i je), ale většinou nijak zvlášť nehořím touhou uctívat populární (byť někdy třeba jen v omezené míře populární) kapely nebo formace, kolem nichž se vytváří hype. Kolikrát se mi už stalo, že jsem objevil nějakou skupinu, bavilo mě to, ale když si za pár let vydobyla větší věhlas, tak trochu jsem ji opustil. Samozřejmě ne čistě z principu, ale prostě nějak podvědomě mě to přestalo tak táhnout.

Jestli je mi něco naopak velice sympatické, tak to jsou ty opravdu undergroundové projekty, které fungují spíše ve skrytu, a i když třeba v jistých kruzích mohou mít jméno, v obecném povědomí nejsou. Kombinace nepříliš viditelné kapely pro fajnšmekry s  působivou muzikou je pro mě jakožto posluchače takřka ideální stav a právě takovéhle věci si s náramnou oblibou vyhledávám, vyzobávám a následně vychutnávám. Dnes si povíme o skupině, jež přesně taková kritéria splňuje do puntíku.

Základy ruského projektu Goatpsalm sahají do roku 2009 a jsou propojeny s black/deathmetalovou smečkou Sickrites, jejíž dva členové se pustili do bokovky. Tou je právě Goatpsalm a v jejím rámci se vydali do poněkud odlišných vod. Doposud vyšla tři alba, z nichž první dvě bohužel neznám. Do drápů se mi dostala až letošní novinka „Downstream“, do jejíhož poslechu jsem se pustil s tím, že se to tváří relativně solidně, ale když z toho vyleze kravina, tak to snad nějak přežiju. Nicméně, hned s prvním poslechem jsem měl jasno, že tohle bude docela síla a že jakmile budu mít chvíli čas, rozhodně si dostuduji i starší tvorbu.

Když tak o tom přemýšlím, tak se v poslední době neobjevilo moc kapel, které bych do té doby neznal a které by na mě zapůsobily tolik jako Goatpsalm. Nebudeme dále chodit kolem horké kaše – „Downstream“ je excelentní deska, jež rozhodně stojí za slyšení. Aniž bych blíže specifikoval žánr nebo znění formace, buďte si jistí tím, že jestli v hudbě hledáte atmosféru s velkým A, tak toto je záležitost, již byste si v žádném případě neměli nechat proklouznout mezi prsty. Rituální atmosféra sice není jedinou zajímavou věcí na „Downstream“ (mimo jiné i díky tomu, že album boduje ve více rovinách, je to tak dobré), avšak vzato kolem a kolem je to nakonec právě ona, co je stěžejní – a na „Downstream“ se onu náladotvornost podařilo skutečně dotáhnout, výsledkem čehož je pohlcující a sugestivní záležitost.

V úplném jádru je to vlastně doommetalové album. V žádném případě však nejde o typickou žánrovou záležitost, jež by si rochnila ve stylovém klišé – naopak, produkce Goatpsalm má nějaký přesah, což patří k jejím velkým přednostem. Asi moc nepřekvapí lehce blackmetalový odér, který nahrávkou nesporně prostupuje, i když spíš než typické blackmetalové atributy čekejte abstraktnější přítomnost. Jako kdyby se black metal jen vznášel jako opar v pozadí, skrytě tahal za nitky a zahušťoval atmosféru, než aby přímo vstupoval do děje a explicitně se vystavoval na odiv.

Goatpsalm

Co však překvapit může, to je další plejáda nástrojů, jimiž Goatpsalm album koření. Vedle kláves na „Downstream“ se těšte třeba na akustické kytary, flétny, zvonky, brumle či dokonce sanšin. Nicméně, Rusové tohle všechno využívají velice střízlivě a s rozumem, v jejich podání nejde o žádnou samoúčelnost a přítomnost těchto nástrojů není jen tak na efekt. Úplně stejně jako kytara nebo bicí, i všechny tyhle jmenované instrumenty pracují pro celek, pro atmosféru a pro to, aby byly skladby pokud možno co nejpůsobivější…

…čímž se dostáváme k další věci, která si zaslouží vypíchnout a hlavně pochválit. Goatpsalm totiž své kompozice stavějí opravdu chytře, doslova je budují, pomalu rozvíjejí, nechávají posluchače, aby se v jejich útrobách utopil. Jedná se o povětšinou rozvážné kusy, jejichž nálada se ovšem stupňuje, konstantně narůstá a mocně graduje. Především ty nejdelší kusy, úvodní dvojice „Grey Rocks“„Flowers of the Underworld“ a finální „Downstream“, jsou jednoduše úžasné a třeba druhé jmenované prostě nejde odolat. Všechny nabízejí množství výtečných momentů a nenudí ani minutu.

Střed desky, v němž se nacházejí tři kratší kusy, tak může působit trochu slaběji, nicméně i zde je laťka skutečně vysoko. Šestiminutová „Orphan“ rovněž funguje na výbornou a třeba závěr, v němž se proplétá kytarový riff a brumle, je prostě parádní. Nejhybnější a nejmetalovější čtyřminutovka „Of Bone and Sinew“ nakonec z celého počinu působí asi nejobyčejnějším dojmem, ale to spíš jen proto, že stojí vedle tak silné konkurence, protože obecně vzato se i v tomhle případě bavíme o nadprůměru.

Nakonec tu pak jsou dvě kompozice, v nichž se metal neobjevuje vůbec a Goatpsalm v nich nabízejí cosi jako ethno dark ambient. Především třetí „White Sea“ je úžasná a může se směle měřit i s oběma úvodními působivými kolosy. Předposlední „The Waylayer (A Great Spring Hunger)“ se zpočátku tváří velmi minimalisticky, ale nakonec i ona začne nabírat na síle, když se z pozadí pozvolně začne vynořovat melodie, jež se za čas stane ústředním motivem písně, kolem něhož Rusové staví další linky. Věřte tomu, že to je setsakra super.

Goatpsalm

Nemůžu si pomoct, jsem z „Downstream“ vlastně až nadšený. Nečekal jsem toho mnoho, ale muzika Goatpsalm mi vytřela zrak (sluch). Tohle je pro mě osobně povinná koupě, protože „Downstream“ je přesně tím typem desky, jakou chci mít ve svojí sbírce. Hodně velké a hodně příjemné překvapení, a jak již padlo – záležitost, kterou není radno minout.


Blood Ceremony – Lord of Misrule

Blood Ceremony - Lord of Misrule

Země: Kanada
Žánr: psychedelic / occult rock / doom metal
Datum vydání: 25.3.2016
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. The Devil’s Widow
02. Loreley
03. The Rogue’s Lot
04. Lord of Misrule
05. Half Moon Street
06. The Weird of Finistère
07. Flower Phantoms
08. Old Fires
09. Things Present, Things Past

Hrací doba: 44:14

Odkazy:
facebook

Jsou kapely, které mají skutečně originální sound – a takové obdivujete a klaníte se jim. Pak jsou kapely, které naopak znějí tuctově a zaměnitelné – a takové nesnášíte a dissujete to na každém kroku. Nicméně, role se mohou také obrátit. Jsou i kapely, které znějí originálně, ale v honbě za vlastním ksichtem došly do stádia, kdy forma a násilná snaha najít něco, co tu ještě nebylo, vítězí nad obsahem, jenž tam být musí stůj co stůj, ať už hrajete cokoliv. Jsou ovšem i kapely, které znějí neoriginálně a vlastně si jen berou již dávno vymyšlené – a přesto jsou strašně moc super, žerete jim to a ten poslech si užíváte tak moc, až tomu skoro sami nevěříte, že vás to tak baví. A přesně do té poslední sorty patří Blood Ceremony.

Upřímně, tahle čtyřčlenná parta z Toronta nevymýšlí nic nového – ani náhodou ne. Lze ji zařadit do stejné sorty jako třebas Blues Pills či Spiders, tedy takových těch retrorockových skupin uctívajících dekády patřící hluboké minulosti. Vzhledem k psychedelii a výrazně okultnímu zaměření není problém vidět velké paralely i s formacemi jako Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones, Mount Salem, Avatarium na posledním albu, s přivřenýma očima třeba i The Devil’s Blood pro mě za mě… a tuny dalších. Tím netvrdím, že Blood Ceremony od právě jmenovaných opisují, spíš že prostě patří do podobného ranku.

Co je ovšem hlavní inspirací a z té Kanaďané fakt nevykecají ani omylem – samozřejmě Coven. Tato legendární psychedelicrocková formace těžící okultismu je jedním ze základních kamenů téhle hudební odnože, ať už se jedná o inspiraci přímou anebo nepřímou, o tom se tu se mnou snad žádný vocas hádat nebude. Jenže aby toho nebylo málo, „Krvavá ceremonie“ do své tvorby přidala ještě jednu perličku, byť ani ta není zrovna původní a lze docela s jistotou tvrdit, že ji kapela odkoukala od další rockové legendy vzniknuvší na konci 60. let. Ano, mám tím samozřejmě na mysli flétnu po vzoru samotných Jethro Tull.

Nicméně abychom si fakt rozuměli, pojďme si vyjasnit jednu důležitou věc. Dle dosavadního vývoje recenze to může vypadat, že Blood Ceremony jsou vlastně jen kompilátem prověřených postupů rockové psychedelie v okultním balení. Pche, leda tak formálně. V reálu je tahle skupina vážně skvělá a jakkoliv k tomu můžete objektivní výhrady, klidně si je strčte za klobouk, protože mě to brutálně baví. Všechna tři předchozí alba jsem si kurevsky užil a o letošní čtvrté desce „Lord of Misrule“ to platí jakbysmet.

Důvod je nasnadě a rozhodně tentokrát nemám na mysli skutečnost, že rocková psychedelie je moje krevní skupina, a když ji navrch zalijete okultismem, už mě máte napůl v hrsti. Tak to sice je a nestydím se zato (někdo má rád holky, druhý zase vdolky… a třetí zase psychedelii), ale oním důvodem jsem myslel něco jiného – Blood Ceremony jsou jednoduše tak vysoko po kompoziční stránce, že je strašně, strašně těžké nepodlehnout. A vlastně ani není důvod, proč se bránit a odolávat – není ostuda si to užít, když je to taková paráda.

Alespoň já si tedy nedokážu stěžovat, když Blood Ceremony vybalí takové skladby jako „Loreley“ či „The Rouge’s Lot“. Jasně, zrovna v těchto dvou písničkách se nacházejí motivy, které jsou člověku tuze povědomé, ale v podání Blood Ceremony to má kouzlo. Anebo třeba titulní „Lord of Misrule“, „Half Moon Street“, „Flower Phantoms“ a „Old Fires“ – to jsou naprosto regulérní hity. Hity v tom dobrém, ba přímo v tom nejlepším možném slova smyslu. První dvě zmiňované jsou esence rokenrolu, krásná psychedelická atmosféra, výtečné motivy, skvělá flétna a samozřejmě v neposlední řadě – úžasná Alia O’Brien. Na korzetové princezny v symfonickém metalu jsem už alergický, ale okultní holky v rokenrolu zbožňuju a uctívám a zrovna tahle může s klidem posloužit jako jeden z důkazů, proč tomu tak je. O tom, že má tuze podmanivý vokál a charisma až na půdu, snad není sporu.

Blood Ceremony

Pozor ale – Blood Ceremony to ohromně sluší i v pomalém tempu a minimalističtějším provedení. „The Weird of Finistère“ je výtečná a její konejšivá atmosféra nemá chybu, taktéž finální „Things Present, Things Past“ s folkrockovým nádechem bezesporu stojí za hřích. Nejedná se však o obyčejné povinné balady, toho je „Krvavá ceremonie“ daleka. Spíše se připravte na potemnělou náladu, melancholii a drogový opar. A když už jsem se pustil do vyjmenovávání písniček, tak samozřejmě nemohu zapomenou ani na tu poslední, byť ta se na „Lord of Misrule“ nachází vlastně hned na první pozici. Jistěže mám na mysli „The Devil’s Widow“, jež ze zbytku vystupuje svou délku, která správně napovídá cosi o propracovanější struktuře. A snad vás nepřekvapí, když prohlásím, že i zde jsou Blood Ceremony přesvědčiví bez sebemenšího zaváhání.

Jasně, klidně mi můžete vpálit něco o neobjektivnosti nebo snad dokonce nesoudnosti, to vám nikdo zakázat nemůže. Já ale nijak nepopírám ani nezastírám fakt, že tohle je takříkajíc můj šálek čaje a že tyhle věci to u mě mají předem ulehčené. Ale až si „Lord of Misrule“ pustíte, tak si teprve něco povíme. Je to skvělá deska, plná výborných skladeb, silných nápadů, parádní atmošky, uvěřitelná a charismatická. Tečka.


Horizon of the Mute – Horizon of the Mute

Horizon of the Mute - Horizon of the Mute

Země: Finsko
Žánr: doom metal / drone
Datum vydání: 16.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 31:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Horizon of the Mute

Na finské doomaře 0 X í S T jsem narazil při vydání jejich debutové desky „Nil“ z roku 2012, která byla hodně příjemná. Nejednalo se sice o žádný vyložený zázrak, natožpak něco originálního, ale i přesto tahle parta okolo zpěváka a kytaristy Janiho Koskely prokázala cit pro tvorbu mohutných riffů a povedené atmosféry. Nicméně, druhé album „One Eon“, které vyšlo začátkem roku 2015, mi toho už moc nedalo a příliš mě nebavilo. I vzhledem k tomu, že mi tato skupina byla docela sympatická, jsem doufal, že to bylo jen chvilkové zaváhání a se třetí dlouhohrající nahrávkou se 0 X í S T vrátí opět do formy.

Nyní je ovšem jisté, že se tak nestane, jelikož žádná třetí dlouhohrající nahrávka už (nejspíš) nevznikne. 0 X í S T totiž – pro mě docela nečekaně – ohlásili v únoru letošního roku ukončení činnosti. Docela škoda, protože tahle formace dle mého názoru i navzdory slabšímu druhému albu nějaký potenciál měla. Nicméně, věci umírají, aby se mohlo zrodit něco nového. Jani Koskela nijak nezahálel a v podstatě souběžně s rozpadem 0 X í S T ohlásil vznik nového projektu Horizon of the Mute. A to nezahálení je myšleno doslovně, jelikož jen měsíc po skonu své dosavadní skupiny Jani pustil do světa debutový počin svého nového dítka.

Základní zastřešení v podobě doomu je tu stále, ale i přesto se hudba Horizon of the Mute vydává poněkud jiným směrem. 0 X í S T byl čistokrevný doom metal (jakkoliv se sami sebe snažili propagovat podle mě nesmyslnou škatulkou dark metal), ale Horizon of the Mute míří spíše do dronového hájemství. Bezejmenná minialbová prvotina nabízí více jak půlhodinový materiál rozdělený do třech částí, což už není jen malý výkřik do tmy, ale slušná porce muziky, z níž lze poznat, jestli to za něco stojí.

A já osobně jsem z toho poznal to, že… to vlastně není až taková sláva. Nastíněný žánr, tedy drone / doom, muzika Horizon of the Mute samozřejmě splňuje, avšak ve výsledku se celá půlhodinka nese jen dle tohoto jednoduchého receptu: uhození do kytary, několik vteřin jejího doznívání, uhození do kytary, dalších několik vteřin doznívání a takhle furt dokola a dokola a ještě jednou a znovu. V každém tracku. Nad tím je trocha toho murmuru a to je vlastně kompletní náplň EP.

Jasně, jednoduchý recept nemusí být na škodu, však Sunn O))) také jen 50 minut ladí kytaru a je to pecka. Produkce Horizon of the Mute mě ovšem moc nezaujala. Takováhle muzika vás musí zhypnotizovat a vtáhnout, což se tady krutě nedaří a tím pádem se jen klouže po povrchu. Když to hraje, tak mi to nevadí, ale to je asi tak všechno, co o tom mohu říct. Nahrávka si nedokáže vynutit pozornost, tudíž to už za pár minut přestávám vnímat a probere mě až ticho po uplynutí celé stopáže. Ve finále se tak jedná o trochu utahané doomové cosi bez nějakého hlubšího smyslu.


Wolvserpent – Aporia:Kāla:Ananta

Wolvserpent - Aporia:Kāla:Ananta

Země: USA
Žánr: drone / doom metal
Datum vydání: 4.3.2016
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Aporia:Kāla:Ananta

Hrací doba: 40:30

Odkazy:
web / facebook

„Perigaea Antahkarana“, poslední deska zámořského dua Wolvserpent, vyšla již před třemi lety. Člověk by skoro očekával, že už by bylo na čase, aby Blake Green (zpěv, kytara) a Brittany McConnell (bicí, housle) navázali se třetím řadovým počinem, ale zatím to nevypadá, že by byl další dlouhohrající monument na obzoru. Namísto toho si Wolvserpent připravili „pouhé“ EP – a „pouhé“ je v hodně velkých uvozovkách, které mají hned dvojitý význam. Jednak jsem tímhle pejorativněji zabarveným pojmenováním nechtěl snižovat význam ípek obecně, druhak „Aporia:Kāla:Ananta“ není žádným drobečkem. Ačkoliv se zde nachází jen jedna skladba a ačkoliv se formálně jedná o minialbum, v reálu tento počin co do stopáže o chlup (ve skutečnosti je to cca půl minuty, ale nevadí) poráží i debutovou desku „Blood Seed“.

Z právě řečeného je asi zde budeme mít co do činění s vpravdě kolosální kompozicí. Pravda, zrovinka Wolvserpent se delších skladeb nikdy nebáli. Ostatně, hned na „Blood Seed“ dali 40minutovou hrací dobu ve dvou stopách a v průběhu své další tvorby dvacet minut na píseň zvládli hned několikrát. Nicméně, 40 minut na song je přece jen trochu vyšší level, takže je otázka, jak se Wolvserpent se svou doposud nejdelší skladbou vůbec poprali a zdali si neukousli větší sousto, než jsou schopni spolknout.

Abych řekl pravdu, asi jsem z toho v předchozím odstavci udělal trochu větší drama, než bylo nutné – „Aporia:Kāla:Ananta“ funguje, to si můžeme říct hned a na rovinu, a ačkoliv v rámci téhle kompozice kapela svůj dosavadní rekord pokořila takřka dvojnásobně, není to pro mě žádné velké překvapení, že i takovouhle ambiciózní minutáž Wolvserpent dokázali utáhnout. Ono co si budeme nalhávat, tohle nikdy nebyla skupina, která by to hrála na jednotlivé songy a která by holdovala písničkové formě. Hudba Wolvserpent byla vždy monolitická, nepracovala s výraznými zapamatovatelnými motivy a spíše sázela na tlak a atmosféru. Tím pádem to s nadsázkou řečeno vždy znělo jako jedna předlouhá skladba, již kdosi „omylem“ naporcoval na vícero malých kousků. „Aporia:Kāla:Ananta“ je tedy vesměs to samé, akorát nenaporcované, tak proč by to fungovat nemělo.

Co se hudební stránky týká, „Aporia:Kāla:Ananta“ nenabízí žádná velká překvapení a pokračuje v nastolené cestě, což ale v tomto případě není špatně. Jedná se tedy o strukturovanou, členitou a chytře budovanou záležitost, Wolvserpent píseň pečlivě gradují skrze dronové vazby a krásné využití houslí (subjektivně mi přijde, že zde hrají výraznější roli než kdykoliv předtím, za což rozhodně palec nahoru) až k mohutným hradbám kytarových riffů, aby posléze povolili, opět spadli do mazlavého dronového bahna a začali stavět zase odznova, ale jiným způsobem a jiným směrem.

Sice jsem výše řekl, že tvorba Wolvserpent nestojí na zapamatovatelných motivech, ale to nijak neodporuje tvrzení, že se na „Aporia:Kāla:Ananta“ nachází spousta výtečných momentů, které na posluchače dokážou zapůsobit. První na ráně jsou v tomhle ohledu housle, jelikož ty jsou zde vážně lahůdkové. Hned úvod nahrávky dokáže vtáhnout po dění – po plíživých minimalistických pěti minutách začnou nesměle nastupovat housle, aby si zanedlouho převzaly hlavní slovo s nádherným motivem, za nímž pomalu začínají růst další nástroje, až Wolvserpent plynule dojdou k nervní rytmice. Dají vám několik málo minut téhle výtečně kombinace, pak pád do ticha a opět začínáme růst ze dna. Člověk se ani nenaděje a víc jak čtvrtina stopáže je pryč. Nicméně, nemyslete si, že EP stojí a padá jen na houslích, i bez nich dokážou Wolvserpent tvořit skvělé momenty, důkazem čehož může být například temná depresivní pasáž od 22. do 25. minuty.

Wolvserpent

Celé „Aporia:Kāla:Ananta“ je vlastně natolik zábavné, že je skoro až podezřelé, jak rychle to utíká. Několikrát se mi dokonce stalo, že jsem se zaposlouchal, a najednou už byl konec, tak jsem to tam hned vpálil znovu a takhle to EP otočil třeba třikrát za sebou. A to u kompozic přesahujících 40 minut hrací doby rozhodně není nic, co by člověk dělal úplně běžně. Ve skutečnosti je ten materiál tak dobrý, že mi přijde skoro až škoda jej označovat jen za EP, když kvalitou i délkou by to ani s nálepkou dlouhohrající desky ostudu nedělalo. Tak či onak se ovšem jedná o velmi povedený počin, který za slyšení stojí.


Chains / Suton – Balkanian Narko Doom

Chains / Suton - Balkanian Narko Doom

Země: Slovinsko / Srbsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 25.4.2016
Label: Ordo MCM

Hrací doba: 51:36

Odkazy Chains:
facebook / bandcamp

Odkazy Suton:

K recenzi poskytl:
Ordo MCM

V dnešní recenzi si posvítíme na další splitko, tentokráte pravověrně doommetalové a balkánské – což lze asi vcelku očekávat od počinu, jehož název zní „Balkanian Narko Doom“. Stylové zaměření tohoto splitu zpochybňovat nelze a původ už vůbec ne. Je ovšem otázkou do pranice, zdali je výsledek tak dobrý, aby skutečně působil tak hypnoticky jako narkotika, jak se nám název snaží napovědět…

Tím zkušenějším jménem na „Balkanian Narko Doom“ je formace Chains ze Slovinska – původně jednočlenný projekt, nicméně později přibyli i další členové, přičemž jedním z nich je i Hylinn Aleks, člověk stojící za Suton. Kruh se uzavírá a spojení mezi oběma kapelami je tudíž zřejmé. Pro pořádek se však sluší dodat, že Suton je (na rozdíl od Chains) novou kapelou a první ukázka její tvorby je prezentována právě zde, na „Balkanian Narko Doom“.

Jako první se slova ujímají Chains, kteří hned na rozjezd nabídnou velmi povedenou doomovou hymnu „Fire Walk with Me“. Té vedle příjemné dávky špinavosti vládne především výtečná okultní atmosféra plynoucí z opilých riffů, líné rytmiky a relativně osobitého vokálního projevu. Když jsem si „Balkanian Narko Doom“ pouštěl, tak jsem ani nedoufal, že by se zde mohl nacházet takto povedený kousek, ale skutečně je to tak – „Fire Walk with Me“ mě zcela upřímně baví, a kdyby se celý počin nesl v takhle vysoké kvalitě, tak by šlo o po čertech zajímavý kousek. Jak se ovšem záhy ukáže, tato píseň je předčasným vrcholem celého splitu.

Ani samotní Chains totiž dále nedokážou dorovnat laťku, již sami s prvním songem nastavili. Popravdě řečeno, hned s druhým kusem „Red Moon Bloody Moon“ mou pozornost naopak zabijí, jakkoliv formálně by tato píseň měla být zajímavější – je méně předvídatelná, žánrově nejednoznačnější, objektivně experimentálnější. Přesto nefunguje a ztracenou pozornost se již do konce hrací doby příliš nedaří nakopnout, jelikož „Catodic Church Celebration“„Medieval Art of Sorcery“ se nesou v obdobném duchu. Abych ale úplně nekecal, u poslední jmenované aspoň trochu zaujme vcelku sympatické ambientnější ladění.

Před chvílí jsem prohlásil, že se pozornost nepodaří nakopnout ne do konce strany Chains, ale do konce hrací doby, čímž jsem vlastně nepřímo řekl, že ani část Suton není žádným velkým trhákem. Jedná se o relativně pohodový hutný doom až doom / death, který vyvrcholí průměrně odvedeným coverem „The Sun Has Turned to Black“ od Electric Wizard. Poslouchatelné to je rozhodně, ale o žádné velké terno se nejedná.

Poslední větu minulého odstavce bych vlastně mohl zarámovat a vystavit ji zde i na závěr, jelikož to platí nejen o straně Suton, ale nakonec i o celém „Balkanian Narko Doom“. Jeden song je sice povedený, ale bude vám stačit si jej pustit na YouTube, protože zbytek je vlastně jen stravitelný, i když poctivě zahraný doommetalový průměr. Ve finále však nepříliš výrazná placka, jíž se příliš pozornosti právem nedostane.