 |
| Země: USA Žánr: industrial / electro Datum vydání: 24.2.2012 Label: Season of Mist Tracklist: Disk 2: Odkazy:
|
Když Morbid Angel loni v červnu vydávali konečně novou desku “Illud divinum insanus”, strhlo se okolo toho obrovské haló. Není se co divit, Morbid Angel jsou ve svém ranku kapacita, už jen to by samozřejmě bez sebemenších problémů vzbudilo velkou pozornost, ale pokud byla záležitost umocněna ještě tím, že šlo o první album po osmi letech, první album s dříve ztraceným a nyní znovunalezeným synem Davidem Vincentem po 16 letech a první album bez bubeníka Petea Sandovala vůbec, byla zvědavost na novinku této legendy tak velká, že z ní učinila jeden z nejočekávanějších počinů za dlouhé roky…
Jaká to ovšem pro drtivou většinu fanoušků byla ledová sprcha, když “Illud divinum insanus” opravdu vyšlo. Namísto dalšího death metalové majstrštyku, který by svůj žánr opět posunul mílovými kroky dopředu, jak to Morbid Angel svého času dělali s naprostou přirozeností, dostali příznivci prapodivný experimentální mix metalu (jestli ještě death metalu, i o tom by se dalo živě diskutovat) s industrialem, darkwave muzikou, elektronikou a dalšími neortodoxními paskvily, nad nimiž si má každý správný metalista dle zažitého archetypu odplivnout s takovou razancí, až po jeho sirné slině zůstane na zemi vypálená díra. Avšak to, co fanouškům Morbid Angel nepřišlo na mysl ani v těch nejhorších nočních můrách, byla (pro mnohé velice hořká) realita. “Illud divinum insanus” sice po stylové stránce nebylo zas až tak vizionářským počinem, jak tvrdily tiskové zprávy, mnozí recenzenti i samotní členové kapely v rozhovorech, protože, ruku na srdce, hodně skupin se o propojení metalu a elektroniky pokusilo mnohem dřív (minimálně už v polovině 90. letech, možná ještě dřív, těžko říct přesně) a nezřídka i mnohem lépe, Morbid Angel však nejde upřít to, že před nimi to zkusilo naprosté minimum takto známých skupin (a navíc ještě ze žánru, jenž už z podstaty patří k těm ortodoxnějším), rozhodně nemnoho formací si dovolilo takto hazardovat se svým jménem.
Čas hojí všechny rány, jak se říká, a tak i všechny vášně z “Illud divinum insanus” postupně ochladly, spousta posluchačů odhodila znechucené grimasy a začala se tvářit, jako kdyby takové album nikdy nevyšlo. Ale z nějakého důvodu – možná to bylo čistě i z čisté provokace – se Morbid Angel v již téměř zahojených ranách svých příznivců začali opět vrtat, a to s vervou ještě větší. Celé “Illud divinum insanus” – a to včetně toho minima písniček, které alespoň trochu připomínaly staré dobré časy – totiž předhodili početné lačné smečce elektronických umělců napříč všemi subžánry od klasického industrialu, přes dubstep až po techno (a ještě vše myslitelné mezi tím), aby songy znásilnili do čistě elektro podoby. Aneb další políček ortodoxním. Jména, která by průměrný metalista mohl znát, se až na naprosté výjimky nevyskytují, snad jen Xytras (klávesista švýcarských Samael) a Tim Sköld (bývalý člen sólové kapely Marilyna Mansona) by měli být v povědomí, těm avantgardních experimentů znalejších asi nebude cizí ještě francouzský šílenec Igorrr, ale to je asi tak všechno. Zbytek – čistokrevná diskotéka.
Klíčová otázka (zvláště pro recenzenta) je, jaký úhel pohledu na “Illud divinum insanus – The Remixes” vlastně zvolit. Uplatňovat na tento počin měřítka klasické desky nelze, protože jí není; dívat se na to za pomoci metalových standardů rovněž nejde, jelikož s metalem to má společné jen logo Morbid Angel na obalu, jinak nic; dívat se na to pohledem fanouška Morbid Angel už by byla vůbec hovadina. Ono když se nad tím člověk zamyslí, v podstatě není cílová skupina, na níž by byla tato kompilace zamířena. Metalový fanda? To je asi vtip. Fanda Morbid Angel? Utopie. Fanda elektroniky? Možná, to už je blíž, ale pochybuji – proč by měl technař poslouchat remixy nějaké death metalové kapely, o níž jaktěživ neslyšel? Napadají mě jen posluchači hodně otevření všemu, ale kolik takových je? Jako šafránu…
Já osobně se mezi otevřené lidi trochu narcisticky řadím a nějaké to kvalitní “tuc-tuc” si poslechnu s chutí, ovšem i z tohoto pohledu musím říct, že zvládnout “Illud divinum insanus – The Remixes” celé v kuse je výkon opravdu nadlidský – a ne, není to dáno jen tím, že třeba jen taková “I Am Morbid” byla zprzněna celkem jedenáctkrát (stejně je většina písní zprasených natolik, že nebýt vokálu, nemáte šanci je poznat), ale tím, že dvě a půl hodiny (a to další osmičku bonusových diskoték u downloadu ještě nepočítám!) něčeho takového je naprosto na mozek. Jako o celku nemá cenu o “Illud divinum insanus – The Remixes” vůbec hovořit. Pojďme se tedy podívat alespoň na to, co mne osobně zaujalo nejvíce…
Kultovní Slovinci Laibach hned na začátek opět dokázali, že jejich předělávky jsou těžké kraviny, ať se jedná o cokoliv. Vlastní muziku mají skvělou, ale předělávky se prostě poslouchat nedají – jejich “I Am Morbid (Wall of Morbid Mix)” není výjimkou. Naopak následující dvě “OmniDead” a “Too Extreme (Black Symphony Edition)” jsou mnohem lepší, ačkoliv je mají na svědomí interpreti, kteří jsou pro mne velkou neznámou. Další opravdu dobrá je až sedmá “Destructos vs. the Earth (DoomsdayMarchMix)” se skvělou apokalyptickou náladou. Micropoint a jejich “I Am Morbid” zaujme tím, že se jedná o naprostý výplach bez slitování – rozhodně jeden z vrcholů, dle mého. Jako poslední bych z prvního disku vyzdvihnul “Existo Vulgoré” od Xytrase, která vybočuje tím, že v některých pasážích alespoň trochu připomíná metal. Je zde znát, že remixoval člověk, který sám metal hraje a má na něj čuch, takže skladbu sice znásilnil elektronikou, ale s citem.
Z druhého disku nezklamali rakouští Nachtmahr, jejichž “Destructos vs. the Earth” se nese v rytmu chytlavého techna, jak je v případě tohoto projektu zvykem. Zato Chris Pohl mi neříká vůbec nic, ale jeho podání “Too Extreme” také patří k tomu nejlepšímu z celé kolekce. Naprostý chlív předvádí DJ Ruffneck s “I Am Morbid”, která zde nemá daleko ani do hájemství noise. Totální zhulenost dle očekávání nabízí i “Remixou Morbidou” od Igorrra. Stejně jako jeho vlastní hudba, i tohle je neuvěřitelně šílený mix všeho se vším v podání neskutečně úchylném. Ten chlap je prostě zvíře.
Samozřejmě jsem nezmínil úplně vše, co by stálo za to, ale myslím si, že to není třeba. Na druhou stranu jsou zde přítomny i skladby, které stojí akorát tak za prd a ještě ani to možná ne. Ten, kdo projekty na tento disk vybíral, dal zcela zjevně přednost kvantitě před kvalitou. Jak jsem již říkal, poslechnout to celé je takřka nemožné – i kvůli nevyrovnané úrovni, i kvůli obludné délce. Pokud by byla selekce přísnější a z toho, co se na “Illud divinum insanus – The Remixes” aktuálně nachází, by se vyextrahovalo to nejlepší, jednalo by se o poslech rozhodně zajímavý – méně je někdy více, jak se říká. Tohle ovšem z nahrávky dělá počin už vůbec téměř zbytečný, protože i těch pár lidí, kteří by to mohli poslouchat, to stejně poslouchat nezvládnou. Osobně jsem si vybral pár songů, s nimiž si vystačím, a jsem spokojený, ale jako celek je to přehnané…
Další názory:
Ti, kteří po vydání kontroverzního “Illud divinum insanus” pobouřeně prskali, teď asi můžou rovnou vzít Morbid Angel útokem, protože vydání něčeho tak svatokrádežného jako dvojalbum remixů působí jako čisté “in your face”. Paradoxem však je, že je to v jádru věci počin velice zajímavý, a já se nestydím tvrdit, že i dobrý! Doposlouchat to do konce sice vyžaduje značnou výdrž (dvě a půl hodiny techna je važně fuška), ale kdo si tím projde, zjistí, že se napříč disky nachází docela velké číslo skladeb, které jsou vážně dobré – místy dokonce lepší než originál! Jistě, určitě ne veškerá náplň tracklistu má co nabídnout, ale je dáno už podstatou věci, že na ploše jednatřiceti skladeb si snad všichni najdou něco, co je zaujme. Otevřeně smýšlející jedinci tak po “Illud divinum insanus – The Remixes” můžou skočit bez bázně a hany a ti, kteří doposud nemohli elektronické hudbě přijít na jméno, třeba díky tomuto počinu změní názor. Na číselné hodnocení to ale přesto nevidím, protože hodnotit něco takového prostým číslem se zkrátka nedá. Seberte odvahu, poslechněte a posuďte sami…
Ježura
