 |
| Datum: 2.3.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Project Pitchfork, Architect, Tear
|
První pohled (H.):
Project Pitchfork se v naší republice naposledy představili nějaký rok a půl zpátky v Praze a už tehdy jsem měl v plánu se vetřít do publika a očíhnout, jak to téhle německé industriální legendě šlape živě, nicméně z různých nehudebních důvodů se tak nestalo. Když se ovšem formace okolo frontmana Petera Spillese v letošním roce vrátila na repete (a shodou okolností do úplně stejného klubu), tak podruhé už jsem neváhal…
Role prvního vystupujícího večera připadla domácímu supportu v podání tříčlenné kapely Tear v nástrojovém obsazení zpěv, baskytara a bicí. Muzikanti se sladili do černých košil se zářivě oranžovými kravatami, což vypadalo dobře stejně jako výborný nápad s baterkou a posléze i laserem na mikrofonu. Až sem v pořádku. Hudebně to vlastně také byla pohoda, sice nic extrémně světoborného, ale poměrně slušně šlapající a chytlavá elektronika. Poměrně záhy mě ovšem začal dost rozčilovat vokál Zdeňka Vovesného, což je docela paradoxní vzhledem k tomu, že právě on je hlavní hybnou silou Tear… při vší úctě mi ale přišlo, že si to prostě moc nedával. Vzhledem k tomu, že do té doby jsem Tear ve studiové podobě neznal, jsem si říkal, jestli to náhodou nebylo jen tím večerem, nicméně po zpětném náslechu poslední řadovky “Nuclear Weapons Shop” z roku 2011 jsem zjistil, že stejně to na mě působí i z alba.
Další věc, která Tear trochu podrážela nohy, byl dost přeřvaný zvuk, jenž skoro trhal uši i přímo u zvukaře, natožpak vepředu. V neposlední řadě se mi zdálo, že skupina hrála až přespříliš dlouho, jelikož minimálně poslední třetina mě už jednoduše nudila. Každopádně, Tear byli rozhodně přesvědčivější v těch rychlejších písničkách, přičemž nejvíce asi v česky zpívané “T.M.A.”, u níž mi přišlo, že si je v ní Zdeněk nejjistější. Docela zajímavá ovšem byla rovněž překopávka “Radioactivity” od legendárních Kraftwerk. Naopak když Tear vytáhli pomalou “The Gem”, tak mi to s prominutím přišlo jako hrůza…
Jako druhý účinkující večera se na pódium po jeho menší přestavbě nachystal Daniel Myer alias Architect (metalový čtenář by si to v žádném případě neměl plést s britskými Architects, to je trochu něco jiného :)). A jednotné číslo je opravdu na místě, protože na to byl sám… tedy, co se lidského, organického materiálu týče, jelikož z toho neorganického mu byly nápomocni ještě laptop, hora čudlíků a perkuse. Takže to tedy vlastně musela být nuda, ne? Koho by bavilo se dívat, jak jeden plešatý fousatý týpek kroutí pár knoflíků na stole? Mezi posluchači metalu je to poměrně rozšířená pověra, že něco podobného ani není pořádný koncert a že u toho člověk chcípne nudou, což někdy klidně i může být pravda, ale případ Architect to rozhodně nebyl, právě naopak, protože to byla neskutečně skvělé a už během prvního songu Myer okamžitě vtáhnul do děje.
Osobně mám letmou zkušenost pouze s posledním loňským albem “Mine”, které je takové hodně poklidné a spíše relaxační. Živě to však bylo úplně naopak a jednalo se o parádní nářez, který nenudil ani minutu. Songy jely z počítače, ale Myer je různým zasvěceným kroucením zmiňovaných knoflíků různě prznil, výjimečně vzal paličky a třísknul do přistavených perkusí, ještě výjimečněji něco málo pronesl do mikrofonu, ale v každém případě na něm bylo znát, že to dělá s hodně velkým zanícením a svou muziku prožívá, což se samozřejmě zákonitě odrazilo i do publika, takže ve výsledku nešlo dělat nic jiného, než “spořádaně” trsat do rytmu (ale zase ne moc, protože mně by se každý smál). Hodně velká paráda.
Poslední lehká úprava pódia a na řadu konečně přichází zlatý hřeb večera, díky němuž do Rock Café vážila cestu asi většina přítomných. Project Pitchfork nastoupili v pětičlenné sestavě dvou bicích, dvou kláves, z nichž jedny jako záskok obstarával Daniel Myer z Architect, a samozřejmě i jednoho hlavního vokálu pro Petera Spillese. Připravený stojan na mikrofon, který vypadal jako mutantní kříženec africké fujary a obřího dilda, se odporoučel pryč už během první skladby “Pitch-Black”, aby nezavazel a koncert mohl jet naplno. A nemá cenu to nějak zvlášť natahovat, radši to řeknu hned na začátku – byla to prostě šleha jako prase.
Project Pitchfork zahráli dost velkou nálož 23 songů, na pódiu strávili více jak dvě hodiny, ale místo pro nějakou nudu tak nějak nebylo, jelikož vystoupení mělo doslova neuvěřitelný spád. Mezi skladbami se nekonaly žádné velké prodlevy, Spilles si nehrál na žádného řečníka, maximálně sem tam prohodil větičku, jinak se drtivou většinu času jenom hrálo a hrálo. Kromě samotného frontmana, jenž byl ten večer v parádní formě a všechno vyzpíval v podstatě stejně jak na studiových předlohách (a to i u nejstarších kousků, při jejichž vzniku mu bylo o dvě dekády méně), pro mě byli hvězdami večera i oba bubeníci Achim Färber a Nook, jejichž souhra byla naprosto přesná a bezchybná. Říká se, že dvoje bicí živě vždycky udělají výbornou paseku, a tady se to bezezbytku potvrdilo. Rovněž Daniel Myer si svůj druhý set za večer hodně užíval a neustále se Spillesem vzájemně hecovali. Snad jenom Dirk Scheuber mi občas přišel, jako by tam radši ani nebyl, ale vzhledem k tomu, že jsem stál u opačného konce pódia, tak mě to osobně nijak zvlášť neiritovalo.
Výběr songů byl hodně rozmanitý… převahu sice měla celkem logicky poslední řadovka “Black” z loňského roku, z níž kromě zmiňovaného otvíráku “Pitch-Black” zaznělo dalších šest kusů, přičemž největšího ohlasu se dostalo asi videoklipové “Rain” (ačkoliv skvěle fungovaly fakt všechny), ale jinak Project Pitchfork zodpovědně provětrali téměř celou svou rozsáhlou diskografii až ke kultovnímu debutu “Dhyani” z roku 1991. Z toho zazněly hned dvě ukázky a obě v přídavku – “Fire and Ice” a “K.N.K.A.”, přičemž zejména ta první jmenovaná i přes své stáří hodně zabíjela a agresivní výbuchy, do nichž Spilles vyřvával “Fire and ice, fire and ice”, prostě měly sílu. Osobně mě hodně potěšilo dost silné zastoupení mojí oblíbené desky “Alpha Omega” (tři songy), hlavně pak že zazněla excelentní “Requiem”, která je jedním z mých nejoblíbenějších tracků Project Pitchfork vůbec. Největší mela se však strhla při jedné z těch novějších klasik, fantastické “Beholder”, jež byla právem jedním z vrcholů setu.
Výborná ovšem nebyla pouze kapela, ale také publikum, které v omezeném prostoru Rock Café předvádělo ukázkovou podporu, v kotli se to vařilo dost slušně. Po vizuální stránce také super – Project Pitchfork se do Rock Café vešli i se svou stěnou světel, povětšinou modře nasvícené pódium elektronické muzice sedělo parádně. Jednoduše řečeno, téměř všechno na jedničku. Jediné, co bylo o malinko horší, byl zvuk, který byl sice sám o sobě čitelný a dobrý, ale přespříliš nahlas… když má člověk pět dnů po koncertě pořád zalehlé uši, tak to volume prostě bylo moc vpravo a ne že ne. Nicméně ani tahle víceméně drobnost nezkazila pocit z jednoho excelentního koncertu, jímž vystoupení Project Pitchfork v Praze rozhodně bylo. Možná to nebyl nejlepší koncert života, ale pořád to byla bomba.
Druhý pohled (Atreides):
Na úvod musím přiznat, že na koncert jsem šel z větší části na blind. Ani jednu z předkapel jsem neznal (a to ani podle jména), přičemž z diskografie legend Project Pitchfork jsem byl obeznámen s posledními dvěma alby a nejvybranějšími peckami z YouTube. Nicméně mi nic nebránilo věřit v to, že půjde akci veskrze epickou a nezapomenutelnou – což v mnoha ohledech byla.
Prvním takovým nezapomenutelným bodem byla první předkapela Tear. Upřímně, něco takového jsem nežral už hodně dlouho a doufám, že uplyne dostatečně dlouhá doba, než zase budu. Jejich ohoz jakoby utekl z výběru toho nejhoršího z konce minulého století (korunován zářivě oranžovými kravatami evokujícími nejmenovanou politickou partaj). K tomu otřesná angličtina i pódiová prezentace. Ukazovátko a baterka skrytá v druhé straně mikrofonu jsou super nápady, frontman je ovšem zvládnul zabít stejně neelegantně, jako prase na jatkách. Navrch poněkud podprůměrný zvuk a přinejlepším průměrná diskotéka, která mě pro všechna předchozí negativa ani tak nebavila jako spíš iritovala. Vyjma nepřesvědčivého vystupování mi dost vadil i fakt, že docela velká část hudby jela ze samplů, což kapele taky docela ublížilo. Jestli nevalný začátek Tear napravili po třetí písni, to nevím. Zkoumat jsem to příliš nehodlal a raději se odebral do předsálí.
O poznání lépe si pak vedl následující Daniel Myer alias Architect. Bude to možná znít až trochu kacířsky, ale v některých momentech snad i lépe, než hlavní hvězda večera, Project Pitchfork. Temné beaty, dechberoucí momenty, skvělé melodie a především neskutečně živá prezentace samotného Architecta, který rozhodně nebyl tím pasivním DJem, který sem tam zakroutí s pár knoflíky. O to víc mě mrzelo, že jeho set trval slabou půlhodinu, což mi na takové jméno a hudbu přijde vážně hodně málo. I předchozí Tear strávili na pódiu k mé nelibosti o dobrou čtvrt hodinu déle, což mi vzhledem k Myerovým kvalitám přišlo poněkud nadhodnocené. Ale budiž – původně jsem šel především na Project Pitchfork a z jejich strany jsem se dočkal excelentního zážitku.
|
Setlist Project Pitchfork: |
Dvouhodinový set nacpaný třiadvaceti songy, ze kterých jsem jich znal přinejlepším polovinu. I ta polovina mi ale nebránila, abych si jejich vystoupení užil. Páru kláves a páru bicích vévodil principál Peter Spilles. Strhující atmosféra a energie, kterou rozdmýchával právě Spilles, hnala Project Pitchfork vpřed po celé dvě hodiny. Masivně přispíval i hostující Daniel Myer. Od dvojice bicích jsem očekával poněkud větší nášup, nakonec se ale velká část znich ztratila za uřvanou basovou linkou, která prala do publika o sto šest. Možnosti Achima Färbera a Nooka mi tak přišly poněkud nevyužity, což je škoda. Když vzpomenu na bubenické majstrštyky v podání Kylesy, která stejný prostor rozezněla v lednu, trochu to zamrzí. Publikum reagovalo ve většině případů bezchybně, jeho odezva byla skvělá – ostatně, Project Pitchfork si snad ani jinou nezasloužili. Jak již podotkl H., velký díl ukousla nová deska, kterou mám docela rád, v čele s “Rain” a “Pitch-Black”. Stejně tak jsem byl rád i za fláky jako “Beholder”.
Užil jsem si však ale i druhou, pro mě neznámou polovinu vystoupení, složenou právě ze staršího (až pro Project Pitchfork téměř archaického) materiálu. Hodně jsem v tomto případě ocenil nejen nasazení kapely, ale i další propriety, jakými byla LED stěna nebo laserová show – ačkoliv po docela odvážných prohlášeních pořadatelů jsem ji očekával v poněkud větších rozměrech. Rozhodně však dodala vystoupení další rozměr. Jediné výraznější negativum již rovněž zmínil kolega nademnou – přehulený zvuk, který byl vážně zatraceně na hlas. V uších mi sice nezvonilo další týden, ale myslím, že i menší nahluchlost po dobu následujících čtyřiadvaceti hodin je docela dostačující. Ale ať tak nebo tak, vynikající akce!
