Upřímně mám strašně rád situaci, když nám někdo pošle na recenzi singl o jedné nebo dvou písničkách. A ještě více mě fascinuje fakt, že jsme vážně takoví blbci, že podobné párminutové štěky opravdu recenzujeme. V tomhle případě se jedná o tu příjemnější variantu z těch dvou výše zmíněných, tedy rovnou celé dva songy, které nám servíruje mladá finská formace My Reflection.
V čele kapely stojí vizuálně docela sympatická zpěvačka Jenni Räikkönen a pak nějací další čtyři kořeni, kteří ovšem vedle takové kočky stejně nikoho nezajímají, takže je to asi jedno. Uvědomují si to i samotní My Reflection, takže na aktuální fotce je hezky vepředu pěkně vyprsená Jenni a až někde v dálce za ní rozmazaný zbytek. Nehodnotíme tu ovšem vzhled zpěvaček (ačkoliv sem tam by to za to stálo, to zas ne, že ne), ale muziku, tak na ní pojďme…
My Reflection nehrají žádný zázrak, ale z té hudby je cítit, že jim o nic takového ani nejde a že cílem podle všeho bylo stvořit takovou příjemnou nenáročnou poslechovku. Nic proti tomu, zvlášť když ten výsledek není špatný, což je naštěstí případ tohoto singlu. Finové se pohybují někde na pomezí rocku a melodického metálku… vlastně je to záležitost, která by klidně mohla profrčet rádiem a nikoho by to nijak zvlášť neurazilo. Rozhodně se tomu nedá upřít jistá poměrně slušná chytlavost, nenáročnost, zároveň to však není nic vyloženě vtíravého nebo otravného, tudíž za mě v pohodě.
U obou přítomných písniček jsou hlavními zbraněmi refrény, které jsou patřičně chytlavé, zapamatovatelné a člověk se na ně může chytnout hned. Jako celek mi ovšem více sednul titulní kousek “This World Belongs to Us (Tonight)”, k němuž vznikl i videoklip, protože u “Walk” (což naštěstí není cover od Pantery (smích)) mi některé momenty přijdou trochu slabší, třeba předrefrénová pasáž.
Nedělejme si však iluze, My Reflection rozhodně nehrají nic výjimečného nebo trvanlivého. Ale je to poměrně příjemná pohodovka, jež se poslouchá sama a zároveň z vás na rozdíl od jiných expertů nedělá kreténa.
Khroma je relativně mladá formace, jež pochází z Helsinek, hlavního města Finska. Pánové o sobě tvrdí, že drtí elektronický alternativní metal, což mně osobně zní jako vcelku zajímavý žánrový základ, z něhož by klidně mohlo vylézt cokoliv od trip-hopem nasáklé atmosféry až po agresivní parní válec. Tak se pojďme podívat, jak to tedy na debutové desce “Collapse” vypadá…
Pokud nikdo z vás není proti, začal bych několika letmými poznatky ohledně oněch žánrů. Žádné protesty neslyším, tak hurá na věc… Z oněch dvou nenápadných nástřelů, které jsem naznačil v úvodním odstavci, mají Khroma rozhodně blíže k tomu druhému jmenovanému. Tedy, přesněji řečeno, jsou přesně tím druhým jmenovaným. Nějakou atmosféru moc nečekejte – i když se nějaké to zvolnění tempa na “Collapse” jistě najde, gró alba tvoří tah na bránu, který je evidentně tím hlavním, o co Khroma jde. Samozřejmě, do hlavy těm muzikantům nevidím, ale dovolím si předpokládat, že kdyby tomu tak nebylo, jen těžko by “Collapse” znělo tak, jak ve skutečnosti zní.
Druhý poznatek se týká oné proklamované elektroniky. Jsem už starý a naivní kozel, takže když někdo o sobě tvrdí, že hraje electronic metal, fakt tam očekávám nějakou pořádnou elektroniku, nějaké ty beaty a podobné věci. Ale na “Collapse” je té elektroniky mnohem méně, než jsem osobně očekával, a navíc se mi alespoň zpočátku zdálo, že hraje spíš roli jakéhosi doplňku. Popravdě řečeno, na takový ten první poslech, z něhož si málokdy odnesete něco konkrétního a jde pouze o povrchní pocit, mi přišlo, že vlastně poslouchám obyčejnou metalovou placku a elektronika až na pár náznaků kde nic, tu nic.
Úplně hluchý naštěstí ještě nejsem, díky čemuž z toho při dalších posleších ta elektronika vykoukla. Sem tam nějaké nemetalové intro k songu, tuhle sampl, většinou ovšem ten pocit industrialu plyne z chladnosti a strojovosti muziky. Pak přijde dalších pár poslechů, během nichž vám stále bude připadat, že prim na “Collapse” hrají technické moderní riffy a dunící rytmika, ale zároveň se vám to bude zdát čím dál tím elektroničtější, až po čase zjistíte, že ten electronic metal vlastně vůbec není kec. Je možné, že mám v uších nakakáno, že jsem si toho začal všímat až po čase, vy tam všechny ty elektronické prvky třeba uslyšíte hned, kdo ví. Tak či onak, slušelo by se dodat ještě jednu věc, a sice že onu zmiňovanou chladnost a strojovost v tomto případě nemyslím jakkoliv hanlivě, u Khroma je to opravdu pouze vyjádření toho, jak to zní. “Collapse” je totiž do jisté míry docela odměřené album, které nemá potřebu vás chytit kolem ramen a jít s vámi na pivo, místo toho vám radši neosobně nakope prdel.
Pojďme ale dál, abychom se konečně někam posunuli, protože stěžejní na “Collapse” nejsou škatulky, ale úplně jiná věc, a to že je to hodně vágně řečeno nářez. Khroma si mě získali především jednou věcí – jejich muzika je hodně hutná a hlavně nátlaková. Právě velký tlak, s nímž Finové útočí na posluchače, je to hlavní, co jsem si z “Collapse” odnesl a co mě na té nahrávce baví nejvíc. Zjednodušeně řečeno, vyloženě to bouchá a kope. Tomu také odpovídá dost chladný sound, jenž sice příliš dynamiky nepobral, ale k tomu, co Khroma hrají, se podobná neúprosná mechaničnost vlastně hodí.
“Collapse” drtivou většinu své délky jede více či méně podle jednoho mustru. Nekompromisní metalová složka, jež dá tu a tam vzpomenout na technické bohy Meshuggah v méně šíleném podání, jinde třeba připomene ostřejší a nasranější variaci na Fear Factory, se prolíná s kratšími industriálnějšími momenty. Podle tohoto receptu Khroma ukuchtili v podstatě všechny songy, které na svůj debut umístili. Nijak zvlášť to ale nevadí, poněvadž “Collapse” disponuje střízlivou hrací délkou o necelých 35 minutách, díky čemuž se kolem vás ten buchar prožene dřív, než vás vůbec napadne, že byste se třeba mohli začít nudit. Tohohle si cením, protože tvrdím pořád, že si radši poslechnu takhle našlapaných a intenzivních 35 minut, než aby to tam kapela plácala přes hodinu, polovina alba se vám slévala a v poslední čtvrtině jste se regulérně dloubali v nose (a možná i ještě někde jinde) nudou.
Pár lehkých ozvláštnění se nicméně najde i tak, ačkoliv celkový ráz alba ani jedno z nich vůbec nijak nemění. To suverénně nejvýraznější se nachází v samotném závěru “Collapse” v podobě finální “The Martyr Acts”, v níž zpěváka Riku Rinta-Seppälu a jeho řev doplňuje hostující zpěvačka Sara Sayed se svým zajímavým vokálem, který dá Khroma nový rozměr. A je to super, klidně bych takových momentů uvítal i víc, ačkoliv ani za současného stavu se nenudím. Z ostatních songů bych mohl jmenovat třeba parádní “Distorted”, “Cypher” se skvělým samplem nebo “A Vessel to Steer” s atypickým začátkem, ale je to jedno, protože jak už bylo řečeno, v jádru jsou si všechny ty písničky docela podobné a všechny šlapou stejně zodpovědně.
Klidně se přiznám, že jsem ke “Collapse” zpočátku přistupoval poměrně s nedůvěrou, ale o to víc se mi líbí, že mě Finové nakonec přece jenom dokázali přesvědčit a získali si mě na svou stranu. Na svém debutu totiž rozhodně předvádějí kvalitu. Pokud se cítíte na to, že by vám mohla chutnat moderní agresivní a tvrdá metalová deska, do níž prosakuje elektronika (ne ovšem natolik, aby to zaryté posluchače metalu odradilo), pak nevidím důvod, proč bych vám neměl doporučit právě “Collapse”.
Země: Finsko Žánr: doom metal Datum vydání: 21.3.2014 Label: Ranka Kustannus
Tracklist:
01. Пророк
02. Имя на стене
03. Воскресение
04. Дети Биркенау
05. Грязный герой
06. Как философия губит самоотверженных, бескорыстных бюрократов
07. Белорусский снег
08. Всегда так было
09. Этой песни нет
10. Трос, грузовик и темный балкон
Dodneška si docela živě vzpomínám na to, jak jsem se poprvé setkal se jménem finské formace Курск. Bylo to někdy v polovině roku 2008 a samozřejmě se tak tehdy stalo pomocí toho času aktuálního debutu “Черно”. Rozhodně se ovšem nejednalo o lásku na první pohled (poslech). Byl jsem tehdy na album ohromně zvědavý, protože na něj zachytil několik extrémně nadšených ohlasů, jenže první poslech mě docela zklamal a neslyšel jsem v tom nic jiného než vcelku normální doom metal. Nicméně, jak už tomu tak u těch nejlepších záležitostí bývá, první setkání nebývá tak úplně směrodatné – a i “Черно” patřilo k těm nahrávkám, jimž člověk musel dát čas, než se pořádně rozležely a vyrostly do podoby (v tomto případě) doom metalového klenotu. A přesně tehdy jsem se do muziky Курск opravdu zamiloval a finská (tehdy ještě) čtveřice si mohla do notýsku zapsat dalšího fanouška.
Za těch pár let se tu o Курск psalo poměrně dost (znáte to, oblíbené kapely redaktorů mají vždycky protekci), ale kdyby náhodou někdo nevěděl, pojďme si udělat menší vsuvku o tom, čím jsou vlastně tito Finové tolik zajímaví. Pokud jste o nich doposud neslyšeli, jistě vás už do nosu praštila jedna věc – proč jsou všechny názvy v ruštině, když to jsou Finové? Nic složitého – Курск sice pocházejí z Finska, ale jednoduše zpívají rusky a především o Rusku, Sovětském svazu, jejich historii a reáliích. Vokalista Erkki Seppänen v Rusku několik let žil a rusky hovoří naprosto plynule, tudíž si tento jazyk kapela může dovolit.
Pokud si ovšem myslíte, že zajímavost Курск začíná ruštinou a končí tím, že se jmenují podle města, u něhož v roce 1943 proběhla největší tanková bitva dosavadní lidské historie, rozhodně to není pravda. Курск šli mnohem dál – počínaje prodejem funkčním plynových masek v oficiálním obchodě kapely, konče velice netradiční kytarou Samiho Lopakky ve tvaru pušky AK-47. A když už jsme u těch netradičních nástrojů, rozhodně stojí za zmínku rovněž Jaska T. Ylä-Rautio se svou baskytarou, která má pouze jednu jedinou strunu.
Poskočíme o kousek dopředu v čase. Již koncem roku 2009 začíná nahrávání druhé desky, jež se ovšem kvůli vleklým neshodám s labelem Century Media, jenž ji z neznámých důvodů stále odmítal vydat, objevila až v únoru 2011 pod názvem “Ниже”. Asi není moc potřeba dodávat, že po fenomenálním “Черно” jsem se neskutečně těšil a také jsem byl těsně po jejím vydání neskutečně nadšený. Postupně však nadšení znatelně opadlo a časem se ukázalo, že i když je “Ниже” stále kvalitní nahrávka a některé skladby na ní jsou excelentní (třeba téměř geniální “Товарищам”), oproti debutu šlo o znatelný pokles a některé písničky byly trochu hluché.
Nyní po extrémně dlouhé úvodní omáčce poskočme ještě o další časový úsek dopředu, tentokrát však již do současnosti, která patří třetímu dlouhohrajícímu albu Курск s názvem “Имена на стене”. Přestože z “Ниже” si na rozdíl “Черно”, které stále s velkou oblibou točím celé, s odstupem pouštím jen pár vybraných skladeb, i tak jsem se na novinku těšil a doufal jsem, že se Finům podaří svůj druhý počin překonat, ačkoliv je v mezičase opustil původní bubeník Kai Hiili Markus Hiilesmaa, na jehož místo nastoupil Antti Karihtala. Aby bylo formálně řečeno vše, dodejme ještě, že kromě toho se čtveřice rozrostla na pětici s přijetím druhého kytaristy Samiho Kukkohovi, jenž dříve plnil úlohu pouze koncertního hosta a který se s kolegou Samim Lopakkou zná ještě z časů společného působení v kultovních Sentenced, a konečně se pojďme podívat na to, jak “Имена на стене” dopadlo…
Nebudeme to příliš zdržovat a hned na začátek si zodpovíme dvě otázky, které jsme si sice až doposud nepoložili, ale ze všeho výše napsaného tak nějak automaticky vyplývají. Je “Имена на стене” lepší než “Черно”? A je “Имена на стене” lepší než “Ниже”? Odpovědi na obě jsou velice jednoduché – ta první zní ne, ta druhá ano…
Upřímně jsem ovšem nepředpokládal, že by vůbec byla šance “Черно” pokořit. Možná, že jsem až příliš zaujatý a té desce přidávám, ale upřímně si myslím, že se svým debutem si Курск nejspíš nastavili tak extrémně vysokou laťku, že už ji nejspíš nikdy ani neshodí. Což ovšem neznamená, že bych si “Имена на стене” nedokázal užít i tak, protože se rozhodně jedná o parádní nahrávku, která mě baví. Chvíli to sice trvalo, než jsem se do ní dostal a než některé skladby takříkajíc prokoukly, ale ve výsledku mám pocit, že na rozdíl od “Ниже” se zde nenachází žádná vata, což je samozřejmě pozitivní.
Pokud bychom se bavili o vývoji, rozhodně se dá tvrdit, že se Курск drží svého kopyta a nijak zvlášť se na “Имена на стене” neposouvají. Svůj rozpoznatelný ksicht si ostatně pevně definovali už na “Черно”, tak proč by se jej zbavovali, když je to stále zábavné. Všechny typické prvky jejich tvorby tu jsou – pomalé tempo a zatěžkané riffy snad ani nemusím zmiňovat, když se jedná o doom metal, nicméně stojí za zmínku, že muzika Курск má takovou specifickou (asi ruskou?) atmosféru, kterou disponuje i “Имена на стене”. Osobně se mi líbí, že i když jsou Курск z Finska, nehrají to na takové ty uplakané melancholické melodie, které jsou pro tuto zemi charakteristické, ale drhnou ten doom pěkně od podlahy.
A samozřejmě na novince nechybí ani dvě obrovská esa v rukávu kapely… Tím prvním je Jaska T. Ylä-Rautio a jeho vysoko vytažená baskytara. Ten chlápek sice hraje jen na jednu strunu, ale to, co s ní převádí, hravě strčí do kapsy většinu jeho kolegů, kteří na svém nástroji disponují větším počtem strun. Právě basa je jedna z těch věcí, jež mě na Курск vždy bavily nejvíce, tudíž jsem s faktem, že i “Имена на стене” Ylä-Rautio pořád drtí naprosto ukázkově, nadmíru spokojený. Tím druhým esem v rukávu je pak zpěvák Erkki Seppänen, jenž možná nedisponuje úplně největším rozsahem, ani vás neposadí na prdel nějakou extrémně skvělou vokální technikou, ale vtip je v tom, že on nic takového nepotřebuje, protože má něco jiného, co se u zpěváků vyvažuje zlatem – neskutečné charisma. Jeho zpěv se do té muziky hodí jak nic jiného, umí do toho vložit spoustu emocí a je takovou tou pověstnou třešničkou na dortu, která celku nasadí korunu. Třeba na “Ниже” jen on sám dokázal i ty slabší kusy vytáhnout o třídu výš a na “Имена на стене” opětovně potvrzuje, že prostě setsakra umí.
Zatímco na prvních dvou deskách byly “hitovky”, jež ta alba hned od prvních poslechů táhly (konkrétně mocná hymna “Сталинград” na “Черно” a už zmiňovaná “Товарищам” na “Ниже”), na “Имена на стене” jsem si žádné takové nevšimnul (netvrdím, že to musí být špatně). Třeba singlová skoro-titulní “Имя на стене” patří k těm kusům, k nimž jsem se propracoval až postupně. Vcelku paradoxně mě na novince jako první chytly ty nejpoklidnější kusy, což je případ depresivní “Дети Биркенау” a především procítěné “Белорусский снег”, v jejíchž neriffových pasážích doslova exceluje Erkki Seppänen a téměř si tu skladbu ukradnul takřka celou pro sebe. Nicméně i riff podbarvený vysoce funkční melodií je obrovská paráda.
Možná největších vrcholem “Имена на стене” se však pro mne nakonec stal song, jenž délkou svého názvu trumfnul i “Один день из жизни Егора Кузнецова” z “Черно” – ano, mám samozřejmě na mysli “Как философия губит самоотверженных, бескорыстных бюрократов”. Tenhle kus ovšem není nepřehlédnutelný jen svým jménem, ale i hudebně – třeba mohutný refrén je naprosto exemplární ukázkou toho, proč jsem si muziku Курск tak zamiloval.
Nijak ovšem nechci snižovat kvalitu ostatních písní, jelikož těch pamětihodných válů je na “Имена на стене” určitě víc. Vysokou laťku ostatně nastaví hned úvodní pecka “Пророк” se skvělým ústředním riffem – jasně, je to vlastně docela jednoduché, ale prostě to v sobě má sílu. Posledním kusem, který si neodpustím explicitně jmenovat, pak je osmá “Всегда так было”, což je sice ve své podstatě takový typický song Курск, ale opět – je tam takové to pověstné abstraktní a pocitové “to”, co dělí hudbu na dobrou a špatnou. Na jaké straně barikády se nachází tito Finové, snad netřeba dodávat.
Se závěrečným hodnocením se příliš mazat nebudeme, jelikož vše podstatné už vlastně nejednou zaznělo. Jak si “Имена на стене” stojí vedle předcházejících alb, jsme si pověděli. Stejně tak jsme si už několikrát řekli, že jde o excelentní doom metalovou desku, jak má být. Po trochu slabším “Ниже” je to opět paráda, jakou jsem chtěl od Курск slyšet, tudíž své povídání nemohu zakončit nijak jinak než prohlášením, že mě pánové hodně potěšili a že se hodně těším, až “Имена на стене” postavím do police vedle “Черно” a “Ниже”.
Další názory:
Pokud pominu to, že na rozdíl od kolegy nemám s předchozí tvorbou Курск žádné zkušenosti, tak bych se pod jeho recenzi s klidným srdcem mohl podepsat, protože “Имена на стене” vystihl naprosto přesně. Přiznám, že jsem nikdy nepatřil k fanouškům ruštiny v hudbě, protože mi ten jazyk prostě a jednoduše nešmakuje, ale Курск mě přesvědčili o tom, že člověk se může mýlit, protože majestátní refrény, kterými pěvec Erkki zdobí vály jako “Пророк”, “Имя на стене”, nebo výše opěvovanou “Как философия губит самоотверженных, бескорыстных бюрократов” nemají chybu a po té době, co “Имена на стенe” pravidelně otáčím, se mi zasekly do paměti tak hluboko, že by to chtělo hodně úsilí je odsud vypudit. Mě osobně na albu baví nejvíc “Дети Биркенау”, kterou jsem si oproti kolegovi oblíbil až po čase, protože to není taková ta typická hitovka, která zasekne drápky hned při prvním poslechu, ale zadumaná atmosféra je přesně ta doomová deprese, kterou jsem od Курск očekával předtím, než jsem se do alba pustil. Melodický závěr, ke kterému prvních pět minut pánové spějí, je vynikající, a kdybych měl vypíchnout jeden jediný motiv, nebo moment z celé desky, tak je to právě poslední dvouminutovka tohoto excelentního válu. Když tak nad Курск přemýšlím, tak mi nezbývá než litovat toho, že jsem doposud tuhle partu úspěšně ignoroval jen kvůli tomu, že se netají svou láskou (nebo obdivu?) k ruské historii. Tak či onak, abych to nenatahoval… “Имя на стене” je skvělá nahrávka, jež se ve mně opět rozdmýchala doom metalový plamínek, protože už je to nějaká doba, co mě obdobný žánrový počin takhle bavil. Jo, a to, že Ylä-Rautio hraje na jednostrunnou baskytaru, jsem netušil a teprve teď zpětně smekám klobouk, protože bublající basa vážně ničí. “Воскресение” budiž důkazem.
Země: Finsko Žánr: thrash metal / crossover Datum vydání: 7.3.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Walk to the Morgue
02. Perfect Norm
03. Wasted in Hollywood
04. Bleeding Heart Blues
05. Jewel of Nile
06. Bukowski
07. I Want Your Blood
08. Overtime
09. Backstabber
10. T.A.B.
11. Whoring Hollywood
Nikdy jsem se nijak netajil tím, že crossover thrashové party mám hodně rád. Tato neurvalá hudba, která v sobě pojí rychlost a jednoduchost hardcore punku a agresivitu thrashových kapel, je přesně ten typ muziky, který vyhledávám v případě, že mám zájem o nic neřešící hudební doprovod, jenž si na nic nehraje, nesnaží se bořit stylové mantinely a velmi dobře se poslouchá. Správně tušíte, že Discipline X svým směřováním spadají právě do této škatulky. S notnou dávkou nadsázky by se dalo říct, že by recenze mohla skončit právě zde a věděli byste vše podstatné, protože když už se kapela vydá tímto směrem, tak má natolik úzké hudební mantinely, že je velmi lehké si představit, jak asi zní. A to bez znalosti byť jen jediné skladby.
Vlastně jedinou vyloženou neznámou je tak obvykle zpěvák, kdy lze jen těžko říct, jestli to bude pouliční řvoun jako třeba John McGowan z Cro-Mags či Roger Miret z Agnostic Front, nebo naopak agresivní bijec jako Kelvic Morris z Discharge či Billy Milano z S.O.D. Všechny tyto kapely jsem nezmínil jen tak náhodou, protože nejenže jsou to jedny z největších stylových legend, ale hlavně je jejich vliv z debutového alba Discipline X, “Wasted in Hollywood”, přímo cítit. Pravda, některé písně jsou těmito vlivy načichlé víc, jiné zase míň, ale shrnu to tak, že nemá smysl se bavit o tom, kde Discipline X čerpali. Přimíchejte k tomu místy až punkovou zpěvnost, jíž zaručuje sborové halekání, které se občas zvrhne k tupému vyřvávání “hooo hooo”, což vyloženě nemusím, ale jedním dechem dodávám, že se to dá úplně bez problémů vydržet, protože na druhou stranu tím dotčené skladby získávají až pouličně bojovnou atmosféru (viz “Walk to the Morgue”).
Discipline X se s tím celkově nijak nemazlí a na “Wasted in Holywood” se nedočkáte žádných příkras nebo úprav. Vypadá to, že čtveřice klasického nástrojového obsazení se na pár dní zavřela do studia a nadrtila jedenáctku skladeb, jejichž průměrná stopáž se pohybuje někde kolem hranice tří minut, přičemž občas se nepřehoupnou ani přes ni. Výsledkem jsou pak krátké úderné vály, které nedávají čas na oddych a už to do vás perou. “Jewel of Nile” a “I Want Your Blood” jsou krásné ukázky toho, že i takto jednoduchá hudba dokáže strhnout. Ještě kratší “Bukowski” a “T.A.B.” jsou pouze mezihry, kdy v druhé jmenované dokonce zapomeňte na nějaké hrábnutí do strun, protože se celá nese na vlně poklidného kytarového vybrnkávání. Když to vezmu kolem a kolem, tak ono o jednotlivých písních toho není nic moc co povídat, protože všechny jsou rychlé a (v rámci stylu) chytlavé. Všechny stojí na jednom ústředním riffu, který je místy víc thrash, místy zase víc punk, ale zpěvák Reksi skladby stejně dostane do jedné roviny díky svému chrapláku, jemuž nechybí uvěřitelnost a občas dokonce zabrousí do melodičtějších vod. Ovšem vyloženě vlezlé refrény nečekejte. Asi nejchytlavější skladbou je “Bleeding Heart Blues”, která se ani na chvíli nevymaní z šlapavějšího tempa, jemuž vládne chytlavá kytarová linka a zpěvný Reksi. Kdybych měl vyjmenovat nejlepší písně, tak bych určitě označil úvodní hitovku “Walk to the Morgue”, rychlovku “Wasted in Hollywood”, jež sice ve slokách mírně zvolní, ale jakmile se spustí kytarově neurčité zběsilé riffování, tak mám dojem, že poslouchám staré Black Flag či Discharge.
Přiznám, že jsem čekal, do jaké míry se na “Wasted in Hollywood” promítne finský původ Discipline X, ale pokud očekáváte, že kytary budou protkány klasickou severskou melodiku, tak na to rovnou zapomeňte, protože tohle je klasická hoblovačka bez kudrlinek. Bez problémů bych tak čtveřici, která před svým aktuálním debutem stihla ještě dvojici EP v podobě “Revolution” a “One of a Kind”, tipoval původem za zámořskou, protože vliv NYHC je místy dosti znatelný. Ve skočném refrénu “Backstabber” jsem Discipline X dokonce podezříval, že nepřiznali hostovačku Rogera Mireta, protože mám pokaždé dojem, že jej slyším v pozadí jako jednoho z členů doprovodného sboru.
Nemá smysl chodit kolem horké kaše a oddalovat to, co je z dosavadního textu zřejmé. “Wasted in Hollywood” má úplně zřetelné pro a proti. Album je to našlapané adrenalinem a není problém jej sjet i dvakrát za sebou, ale neskrývaná jednoduchost, která prostě plyne ze stylového zaměření, je vykoupena nepříliš dlouhou trvanlivostí jednotlivých písní. I když já osobně tuhle hudbu opravdu můžu, tak nakonec stejně skončím u klasických alb, která mám už roky prověřená, takže z tohoto pohledu pro mne nemají Discipline X výraznější smysl, protože takhle jsem ochotný uznat, že to suprově šlape, má to drajv a nechybí tomu nadšení, ale s největší pravděpodobností si jejich debut už v životě nepustím, jelikož jak jsem říkal, radši opráším staré klenoty některé z výše jmenovaných kapel. Přesto však uznávám, že “Wasted in Hollywood” je velmi dobrá práce na dané téma, takže pro fanouška žánru by tohle měla být povinnost, kterou by si neměl nechat ujít, neboť ať si kdo chce říká co chce, tak tahle hudba má i po tisící něco do sebe.
Ymir’s Blood je poměrně mladé uskupení z Finska, jež svůj vznik datuje do roku 2012. A právě v něm také tato trojice vydala své první demíčko pojmenované “Voluspa: Doom Cold as Stone”… pokud vám jeho název přijde nápadně podobný názvu letošního EP napsaného v nadpisu této minirecenze, přijde vám tak správně. Ve skutečnosti se totiž jedná o zcela totožný materiál, jenž akorát nyní vychází znovu, oficiálně, s novým přebalem a doplněn navíc jednou skladbou “Ritual for the Invocation of Thunder”. Původní podobu písniček na demosnímku jsem ovšem neslyšel, pročež nemohu soudit, jestli došlo k nějakým změnám ať už ve zvuku nebo rovnou v samotných kompozicích.
Pojďme už však na samotnou muziku. Jak známo, není viking metal jako viking metal. Pokud byste se těšili na chytlavé pivní halekačky třeba ve stylu Ensiferum a podobných kriplovin, které s opravdovým viking metalem nemají nic společného, nechte si zajít chuť… Ymir’s Blood totiž produkují syrovější viking metal v té původnější formě, čili pojetím, jež má blíž poslední desetiletce minulého tisíciletí než k těm debilním odrhovačkám, které jsou posledních cca deset let naprosto nelogicky vydávány za viking metal. A musím říct, že to je mně osobně obrovsky sympatické, takže už jen za tohle si Finové připisují kladné body.
Ve výsledku sice “Voluspa: Doom Cold as Stone” není žádný vyložený zázrak a jedná se spíše o standardní záležitost, nicméně se musí nechat, že se to velice příjemně poslouchá, Ymir’s Blood dokážou přijít s několika dost povedenými nápady a co je hlavní – jsou uvěřitelní. Není to zázrak, ale pořád je to prvotina, takže asi nikdo nečeká žádnou genialitu, stěžejní je to, že v tom rozhodně je potenciál do budoucna. První tři songy jsou staré dva roky, ale “Ritual for the Invocation of Thunder” bude předpokládám novější kus – a právě na něm je opravdu znát velký pokrok, díky němuž by se Ymir’s Blood klidně mohli stát velmi zajímavou kapelou.
Někteří z naších čtenářů už si za tu dobu, co na tento skromný plátek přispívám, možná stihli všimnout, že mám rád death metal. Fakt jo, dokonce bych se nestyděl tvrdit, že je to můj vyloženě oblíbený žánr. A jako správnému fandovi takhle konzervativního a ještě navíc enormně plodného žánru mi nijak zvlášť nevadí, když kapely dokolečka omílají pětadvacet let staré postupy – stačí mi, když to má hlavu a patu, pěkně to drtí a dobře se to poslouchá, to jsem pak s dotyčnou nahrávkou naprosto spokojený a snad se shodneme na tom, že to jsou poměrně férové nároky, které lze bez nějakých úlev aplikovat i na kapely mladé a nezavedené. A jednou takovou relativně mladou a nezavedenou kapelou, jejíž počin jsem s těmito nároky zkonfrontoval, jsou finští Mesetiah.
Vzhledem k tomu, že si lze opravdu těžko představit, že by měl někdo nějakou bližší představu, co jsou Mesetiah zač (a taky proto, že – jak záhy zjistíte – není moc o čem psát, takže každá věta dobrá), asi neuškodí obligátní představení kapely. Mesetiah pocházejí z města Kokkola, drhnou to v rytmu oldschoolového death metalu a od svého vzniku v roce 2008 stihli nahrát dvě řadovky a také EP “Tesis” – a kdo si prozíravě přečetl nadpis, ten už ví, že právě o tomhle minialbu si dnes trochu popovídáme.
Když se ještě naposled vrátím k těm nárokům na dobrou death metalovou žánrovku, jeden by řekl, že po dvou řadových nahrávkách na kontě už kapela asi bude dostatečně vyhraná na to, aby zvládla dodat jakž takž obstojný matroš – tím spíše, když je tím matrošem myšleno dvacetiminutové ípko, které by teoreticky ani nemělo mít dostatek prostoru na to, aby začalo nudit. Jenže člověk míní a nadšení muzikanti mění – “Tesis” je zářným příkladem počinu, který se zasekl někde před polovinou cesty – nikoli však ke genialitě ale k pohodové nahrávce.
Ono to v zásadě není úplně špatné. Riffy jsou sice klišovité až hrůza, ale oukej, to by zase takový problém nebyl, protože se mezi nimi najde určité procento takových, které neurazí a člověk si u nich i poměrně ochotně poklepe nohou. A když si vezmete, že “Tesis” má opravdu suprový zvuk, s nímž by i průměrná nahrávka mohla znít poměrně solidně zabijácky, skoro to vypadá, jako by bylo zaděláno na když ne výhru, tak aspoň na nějakou tu důstojnou plichtu. Jenže dobrý zvuk a pár dobrých riffů zde bohužel zdaleka nestačí ani na tu plichtu…
Problém je, že vedle toho obstojného materiálu je tu tak dvakrát až třikrát tolik takového, který je v lepším případě (a se zavřenýma očima, ušima a kdoví čím ještě) naprosto průměrný, v tom horším pak úplně obyčejně pitomý. A když myslím pitomý, mám tím na mysli žádné nápady, žádnou chytlavost a nedej bože snad tah na branku. Krom toho je to na sebe v nejednom případě nalepeno dost halabala a moc smyslu to věru nedává. Potom není divu, že člověk místo aby si muziku užíval nebo ji alespoň blahosklonně ignoroval, tak se nejednou zastaví a táže se sám sebe, proč to vlastně poslouchá.
Naznačeno to bylo už výše, ale nevidím důvod, proč to neříct ještě jednou a na plnou hubu. “Tesis” má dvacet a půl minuty a přesto nudí a místy dokonce obtěžuje, což je skutečně nelichotivé vysvědčení. Na druhou stranu ale zase nemám úplně chuť celé EP bez milosti sestřelit, a kupodivu v tom ani nemá prsty oblíbený argument o začínajících kapelách, protože kapelu s diskografií, v níž figurují dvě řadovky, lze stěží považovat za začínající. Kdepak, je to zkrátka a jednoduše kvůli těm dobrým momentům, které přeci jen nechávají stéblo naděje, že by to někdy v budoucnu s Mesetiah nemuselo být úplně zlé. Třeba takový šlapavý refrén “Into the Abyss” je vyloženě super, a i když je to jediný motiv celé nahrávky, který jsem si zapamatoval, sem tam se pár obdobně zdařilých momentů ještě objeví, tak třeba snad někdy…
Současnost je ovšem poměrně chmurná, protože “Tesis” vážně není dobré minialbum, a chtěl bych vidět, jak to někdo okecá. Kdepak, když si vezmu, jak výtečnou žánrovku se na svém debutu podařilo stvořit třeba takovým Northern Plague, nějak mě přechází vůle Mesetiah jakkoli bránit. Tohle dílko sice na posluchači žádné hluboké rány nezanechá, ale je prostě úplně zbytečné a jeho poslech je v podstatě dokonalá ztráta času. Těch pár fajn momentů je vlastně jediný důvod, proč nakonec hodnotím půl bodu nad průměrem (bez nich by to bylo klidně šlo někam mezi čtyři a pět bodů), ale důvod k tomu, aby “Tesis” respektive jeho autorům někdo věnoval pozornost, to není ani v nejmenším. Na světě je tolik dobré muziky a život je tak krátký, že nemá smysl jím mrhat na tohle.
Země: Finsko Žánr: heavy / groove metal Datum vydání: 7.2.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. …to Die/Live For
02. Breathe
03. Maze
04. Three in Vain Gods
05. Deadman Walking
06. New Sun
07. Shut My Mind
08. Eye for an Eye
09. Wolfram
10. Creed
11. 11
12. Flask
13. Hangover 18
Pokud jste nikdy neslyšeli o finských Delayhead, nijak si s tím nelamte hlavu. Já o nich v životě taky ještě neslyšel. Na scéně se pohybují zhruba od roku 2010 a na kontě mají kromě dnes recenzované novinky tři roky starou desku “Vol. 40%”. Myslím, že je zbytečné podotýkat, že jsem s ní doposud neměl tu čest. Nicméně pokud je oproti “Vol. 80%” poloviční nejen číslem v názvu, ale i zážitkem, tak snad raději knihu. Finové totiž na své druhé řadovce nenabízí zrovna výstavní kusy. Nenabízí na ní vlastně vůbec nic.
Na tom, že Delayhead drhnou cosi na pomezí heavy metalu a hard rocku trochu šmrcnutého groovovými vlivy, není nic špatně. Že kapela postrádá nápady nejen ve větší míře, ale v jakékoliv míře, už je horší, ale i to by se za určitých okolností ještě dalo skousnout. Jestli tu ale je něco, co mě od samého začátku na “Vol. 80%” vyloženě otravuje, je to způsob, jakým svojí hudbu podávají. Ona totiž postrádá všechno to, na čem musí být heavy metal nebo hard rock v dnešní době postavený, aby člověka nějak zaujal. Abych byl konkrétnější – už dlouho jsem neslyšel desku, která by byla tak moc prázdná a mechanická. “Vol. 80%” chybí jakákoliv živelnost, náboj, energie, prostě cokoliv, co by vás nakopávalo s každým riffem. Nebo alespoň s každým songem. Vážně nezáleží na tom, jakou formu má těch třináct písní mezi první “…to Die/Live For” a poslední “Hangover 18”. Je úplně jedno, jestli do vás budou Delayhead sypat agresivní “Deadman Walking” s uhulákaným refrénem nebo baladickou “Creed”. V jednom každém případě písně postrádají cokoliv, co by vás mohlo zaujmout, a to, co pro mě hudbu dělá hudbou – duši.
“Vol. 80%” je naprosto němá, nic nepředává. Nevtáhne vás, nijak se nesnaží o to, abyste se k jejímu poslechu vraceli. Jediné, co tak mohu hodnotit, je čistě technické provedení – a ani to není kdovíjak slavné. Spíše naopak, ještě podtrhuje všechno to, co jsem desce vytknul v předchozím odstavci. Práce obou kytaristů, Tuomase Saarinena a Ville Viertola, je sice ještě docela dobrá. Splňuje alespoň to nutné minimum, a pokud bych měl hodnotit jen ji, ještě by “Vol. 80%” nedopadlo tak třeskutě špatně. I zbylá instrumentální složka je na tom zhruba podobně. Vedle kytar, basy a bicích jsou tu však dvě věci, které tu mechanickou stránku naprosto zabíjí. První je Tuomasův vokál – který je vážně otřesný. Nesympatický a nehorázně otravný, navrch se celou dobu nese jen v jedné jediné poloze. Po prvním poslechu alba jsem měl sto chutí tomuhle člověku úředním štemplem zakázat jakékoliv pokusy o zpěv a nahradit ho někým, kdo zpívat umí.
Druhým problémem je zvuk. Nástroje jsou sice čitelné, ale co je to platné, když znějí všechny stejně ploše. Nevím, jestli je to přání kapely nebo neschopnost člověka, který se staral o nahrávání, ale jen to podtrhuje prázdnotu, která na mě z desky čiší každým tónem. Sám nevím, co bych k “Vol. 80%” ještě řekl, protože tohle album si už o moc víc slov nezaslouží. Takže jestli hledáte heavy metalový nášup, Delayhead vynechte. Možná něco takového hrají, ale hrají ho tak otravně, až to bolí. Nízké hodnocení tak není ani tolik za instrumentální stránku, která by se ještě zkousnout dala, ale za to, že to prostě postrádá koule.
Oranssi Pazuzu je skupina, která má na našem skromném plátku poměrně speciální místo… opravdu málokterá kapela zde má recenze na všechna alba, jež doposud vydala, a navíc s tak vysokými známkami. Prvním dvěma deskám “Muukalainen puhuu” a “Kosmonument” jsem dal osobně 10/10, a jestli má děravá paměť nešálí, v případě “Muukalainen puhuu” šlo o vůbec první absolutní hodnocení, které zde kdy padlo. V případě loňského “Valonielu” už jsem sice deset bodů nevytáhnul, nicméně ten půlbod jsem dal dolů spíše proto, aby to nevypadalo, že zde mají tito psychedelic black metaloví Finové ty desítky předplacené.
Tak či onak, s takovouhle konstelací asi nikoho nepřekvapí, že Oranssi Pazuzu už nějaký ten pátek figurovali na předních místech pomyslného seznamu toho, co bych chtěl bezpodmínečně vidět živě. Když tedy konečně nadešel jejich první český koncert, šlo z mého pohledu o naprostou povinnost, tudíž byl program na pátek 21. března už dlouho dopředu jasný – stokilometrová cesta do Prahy a pořádná dávka finské psychedelie…
O otevření večera se postarala domácí dark ambientní formace Tábor radosti, což byla z mého pohledu perfektní volba, protože si z hlavy nějak nevzpomínám na místní metalovou kapelu, jež by k někomu jako Oranssi Pazuzu pasovala lépe. Naopak Tábor radosti se svým silně atmosférickým a rituálním ambientem sem sednul naprosto přirozeně. Ačkoliv mi muzika tohoto jihlavského dua není cizí, živě jsme se vzájemně až doposud vyhýbali, nicméně díky studiu koncertních záznamů a fotek jsem vcelku přesně věděl, co bych měl očekávat – a také jsem to dostal. Ústřední dvojice v maskách byla schovaná za klávesami, pouštěla do lidí uhrančivou atmosféru a za ní se odehrávala neméně hypnotická projekce na plátně. První část koncertu Tábor radosti odehrál s rohatými maskami a právě ta mi také přišla jakoby trochu agresivnější, rytmičtější. Když v polovině duo změnilo vizáž a nasadilo mayské masky, začalo se hrát více na atmosféru a muzika začala být lehce “tripovější”.
V průběhu setu se sice objevilo pár nemilých drobných detailů, které mě rozptylovaly od dění na pódiu (neustále někdo chodil tam a zpátky kolem pódia; těsně po začátku mě chytlo takové chcaní, že kdybych na pár minutek neodběhl, asi bych to pustil do kalhot; ve třech čtvrtinách vystoupení si někdo okolo mě tak monstrózně usral, že se při tom smradu na muziku nešlo soustředit), avšak i tak se mi to zatraceně líbilo, takže ve výsledku rozhodně spokojenost a zároveň skvělý rozjezd večera.
Vzhledem k tomu, že žádní další předskokani již naplánovaní nebyli, nastupují po krátké přestávce samotní Oranssi Pazuzu, kteří oproti omaskovanému Táboru radosti působili dost civilním dojmem, a zahájili svůj první český koncert úvodní skladbou aktuální desky “Valonielu”, tedy s monotónní “Vino verso”. Přesně dle očekávání právě “Valonielu” tvořilo páteř vystoupení, protože s výjimkou “Reikä maisemassa” deska zazněla úplně celá. A nutno říct, že zejména “Ympyrä on viiva tomussa”, jež se objevila v pozici poslední skladby před přídavkem, byla živě naprosto výtečná.
Kromě kusů z “Valonielu” dále zazněla fantastická “Torni” ze split alba s dnes již nefungujícími avantgardní krajany Candy Cane (což mě extrémně potěšilo, jelikož tuhle píseň zbožňuju), v přídavku “Kerettiläinen vuohi”, jediný zástupce debutu “Muukalainen puhuu”, a v neposlední řadě rovněž jeden zbrusu nový song s názvem “Kevät”. Z druhého opusu “Kosmonument” bohužel nezaznělo vůbec nic, což mě na jednu stranu docela mrzelo, neboť minimálně v takovou “Komeetta” jsem fakt hodně doufal, ale nakonec to rozhodně nebylo nic, co by dojem zkazilo, protože Oranssi Pazuzu snad slabý song ještě nenahráli, takže ať sáhnou po čemkoliv, vždycky je to super.
Jak jsem již podotknul, Oranssi Pazuzu působili poměrně civilně, žádná show, žádné rekvizity, žádné plachty, pouze strohé pódium plné nástrojů a hudebníků… pokud tedy za rekvizity nepočítáte poměrně širokou plejádu různých pedálů a krabiček, s nimiž Oranssi Pazuzu kouzlili své psychedelické pazvuky, a za show neberete to, že jednotliví muzikanti svou muziku a její hraní viditelně prožívali a plně se soustředili na svůj výkon. Především baskytarista Ontto a kytarista Moit (kteří se oba rovněž na chvíli vystřídali i u druhých kláves) si zaslouží speciální vypíchnutí, protože sebe ani své nástroje moc nešetřili, což platilo zejména o Moitovi, jenž svou kytaru místy týral vážně hodně a s jejím brutálním kvílením v pár chvílích posouval hudbu Oranssi Pazuzu pomalu až někam na hranici noisu.
Byla zde však jedna věc, která mě… nechci říkat zklamala, ale poměrně překvapila. V živém podání totiž Oranssi Pazuzu zněli o poznání méně psychedelicky než na deskách, byl to trochu větší rock’n’roll, řečeno s hodně velkou nadsázkou, přičemž já osobně jsem očekával přesný opak, tedy že živě ta muzika Oranssi Pazuzu bude ještě větší zkouřenost. Stejně tak se mi zdálo, že v koncertní podobě byly některé skladby docela pozměněny oproti studiovým originálům, například že byly zahrány v trochu jiném tempu.
Nebudu tvrdit, že to byl nejlepší koncert života, protože to rozhodně nebyl. Vlastně abych byl úplně upřímný, ve skutečnosti jsem čekal, že budou Oranssi Pazuzu živě ještě lepší, uhrančivější a hypnotičtější. Tím ovšem nechci říct, že bych byl z jejich vystoupení zklamaný nebo něco na ten způsob, protože i tak šlo pořád skvělý zážitek a hodně se mi to líbilo. Mimoto jsem vážně rád, že jsem tyto Finy konečně viděl hrát na vlastní oči, kompletní sbírku nosičů mám podepsanou, takže ve finále jsem z klubu rozhodně odcházel s pocitem, že se výlet do Prahy vyplatil a že příště jdu hned znova.
Druhý pohled (Atreides):
Bude to asi znít maličko trapně, ale podobně jako u posledního dvojreportu, který jsem spáchal s kolegou H., jsem šel opět víceméně naslepo. V tomhle případě tedy spíše na jedno oko, neboť rituální duo Tábor radosti znám docela dobře z desek i ze dvou koncertů, jichž jsem byl svědkem. Koncert byl zasazen do sklepení staroměstského klubu K4, mně dobře známé prostory vzhledem k tomu, že se nachází přímo pod mojí školou. Oranssi Pazuzu pak pro mě byli veličinou spíše neznámou, neboť v případě takhle psychedelické a rozmanité hudby si jen těžko uděláte o kapele obrázek na základě tří vcelku náhodně vybraných skladeb, které jsem před odchodem na koncert slyšel. Dal jsem však na rady páně H. i dalších přátel a docela slušných 350 korun českých za vlez utratil. A nelituji toho.
Tábor radosti jsem prvně uzřel loni na Hradbách samoty, kde pro mě byli velkým tahákem a tamnímu publiku předvedli skutečně hypnotickou show. Hutná atmosféra, sporé, osvětlení a tuna mlhy se postaraly o skvělý zážitek. Přesně opačné bylo vystoupení o pár měsíců později v maličkém Finalu, které stálo spíš za pendrek vzhledem k technickým problémům. Páteční vystoupení v K4 bych zařadil mezi ně. Sic blíže k vystoupení z Hradeb samoty, stále mi něco chybělo. Hudba sama o sobě byla dobrá, zvuk dokonce parádní. Nechyběly masky ani projekce. Přítomny ale byly dva rušivé elementy – prve, trochu mi chyběla mlha a do jisté míry i větší tma. Když se na to podívám zpětně, tak vlastně i docela dost, protože na Hradbách samoty čas od času nebylo vidět téměř nic a už jen tma samotná dávala nesmírnou hloubku. Druhým důvodem byli, stejně jako u kolegy výše, lidi. Lidi, kteří věčně chodili tam a zpátky, nebetyčně flatulovali a tak dále, prostě přesně ty humanoidní bestie, které vám brání se do hudby pořádně ponořit a užít si ji – což je v případě Táboru radosti dobrá polovina úspěchu. Nu, snad příště.
Po krátké pauze se na pódiu objevili samotní Oranssi Pazuzu. Pětičlenná drogová formace to vzala pěkně z gruntu a vůči “Táborům” pěkně kontrastovala civilním vzevzřením i zběsilým chováním na pódiu. Hudba však naproti tomu stejně hutná a atmosférická, ačkoliv jsou Oranssi Pazuzu žánrem někde docela jinde. Ti skutečně řádili jako komando černá ruka, ať už jde o kytaristy, klávesáky nebo bubeníka – a dokázali mě naprosto pohltit i přesto, že hudbu Oranssi Pazuzu vlastně pořádně neznám. Oproti těm několika málo fragmentům byli oranžoví démoni mnohem kytarovější, rock’n’rollovější a přímočařejší. Mnohem více nakládali do těla, ale přišlo mi, jako by trochu opoměli hlavu, jako jejich hudbou téměř nepolíbenému mi to přišlo tak nějak málo psychedelické, zdrogované a vůbec vyjeté z kolejí – což asi nebude docela mimo mísu, když očividně nejsem sám, kdo má stejný názor. Je dost možné, že kdyby nechyběla mlha, případně kdyby se hrálo v jiném klubu, asi by to bylo o něčem trochu jiném, protože přestože K4 rozhodně není špatný klub, pořád se v něm podstatně lépe nasává než poslouchá takhle složitá a psychedelická hudba.
Tak nebo tak, jak jsem napsal jíž v prvním odstavci, rozhodně nelituji toho, že jsem se na koncert vydal, protože kdoví, kdy se tu Oranssi Pazuzu zase objeví. A pořád budu raději, když zpětně jejich tvorbu naposlouchám namísto toho, abych ji začal objevovat a následně si rvát vlasy, že jsem zase něco prosral.
Pořádně se podívejte na ten obal vpravo… jen černá a bílá barva, sníh, les, zakuklená postava, která v ruce drží zvířecí hlavu… co myslíte, co asi tak kapela s takovýmhle přebalem může hrát za muziku? Stačí jenom dodat, že tato formace s dost špatně zapamatovatelným jménem Hiidenhauta pochází z Finska, a asi si většina z vás podobně jako já pomyslí cosi o typické blasfemické špinavé a podzemní odnoži black metalu z této země.
Finsko se rozhodně nerovná jen heavy/power a melancholicky melodické kapely, právě undergroundový black metal tu má velice silné zastoupení a tradici, jež začala už kdysi dávno u skupin jako Beherit. Je tu spousta extrémně kvalitních ortodoxních smeček, jejichž jmenováním bychom klidně mohli strávit nějaké to odpoledne, ale coby příklad klidně postačí kultovní záležitosti jako Horna, Behexen, Satanic Warmaster, Urn, Barathrum, Goatmoon, True Black Dawn a tuny a tuny dalších…
A právě v tomhle Hiidenhauta trochu klamou tělem. Když jsem se totiž podíval na přebal jejich debutové dloubající desky “Noitia on minun sukuni” (doposud má formace na kontě pouze dvě ípka z loňského roku), ani na vteřinu mě nenapadlo, že by mohli hrát něco jiného než onen charakteristický finský ortodoxní black metal. Black metal sice Hiidenhauta v zásadě tvoří, ale jedná se jeho o melodickou a klávesovou formu… tedy takový ten black metal, který většina posluchačů výše jmenovaných kapel za black metal vůbec nepovažuje a vidí v něm spíš hudbu pro malé děti a metrosexuály. Rozbor vkusu ortodoxních příznivců black metalu však právě teď jaksi není na pořadu dne, tak se konečně pojďme zlehka podívat na samotné “Noitia on minun sukuni”…
Melodický black metal sice není úplně abstraktní pojmenování, ale i ten může nabývat vícera podob. Pokud byste třeba nyní čekali nějakou finskou odpověď na Dimmu Borgir, tak je to taky docela vedle… když už, tak maximálně Dimmu Borgir někdy z druhé poloviny 90. let. Jinak jsem si při poslechu Hiidenhauta vzpomněl spíše na jinou norskou klasiku melodic black metalu, a sice Ancient.
Těch skupin by se však jistě našlo víc, jednoduše řečeno se jedná o melodic black metal, jenž svým vyzněním vcelku jasně směřuje do druhé půle 90. let, ale na druhou stranu – a to je mi sympatické – se zároveň nedá tvrdit, že by se jednalo o vysloveně zpátečnickou záležitost. I tak je to ovšem klasika – poměrně čitelný, přívětivější black metal, sem tam nějaký vstup kláves (které pod riffy nehrají nonstop), občas ke slovu dostane i zpěvačka Riena s čistým vokálem, jejíž hlas je přesně takový, jaký byste v takovéhle konstelaci očekávali. Samozřejmě nesmí chybět ani nějaká ta poklidnější pasáž bez metalových kytar a bicích. Nic zvláštního, ale poslouchá se to docela příjemně, o tom žádná.
Snad jediná věc, jež mě vyloženě potěšila a nečekal jsem ji, je výjimečně použitý náznak folku, bohužel se tak stane asi jen na dvou místech “Noitia on minun sukuni”, jmenovitě v podobě vokálu krátce po polovině “Hiiden virsi” a poté přibližně ve dvou třetinách nejdelší “Kaartuvat”. Na jednu stranu je to takhle v pohodě a vzhledem k tomu, že Hiidenhauta očividně nemají potřebu se profilovat jako folkové uskupení, to jako ozvláštnění stačí, na druhou stranu by mi ovšem nevadilo, kdyby tam toho bylo ještě o chlup více, jelikož se jedná o jedny z nejzajímavějších momentů “Noitia on minun sukuni”.
Z konkrétních songů u mě vede již jmenovaná rozmáchlejší “Kaartuvat” (a to nejen díky zmiňované pasáži) a hned úvodní “Tuhkasta”, v níž se dost povedly melodičtější vstupy Rieny do jinak relativně rychlejší písničky. Dále se již tu a tam objeví nějaký obstojnější nápad jako třeba zmiňovaný kousek v “Hiiden virsi”, slušný refrén jako v “Raato” nebo chytlavější riff jako třeba ve šlapavém úvodu “Ruumisvedet”, ale v žádném z těchto případů už se nejedná o nic, kvůli čemu bychom ty skladby museli explicitně jmenovat a nějak pitvat, protože si plně vystačíme s tvrzením, že se to prostě dobře poslouchá. A to platí i o obou kratších instrumentálních vsuvkách “Tuo on tuuli nuolen tuoja” a “Sula pohjaan luut levolle” (z nichž hlavně první jmenovaná se relativně povedla), protože ani ty album nijak nebrzdí.
“Noitia on minun sukuni” je prostě pohodová nahrávka. Není to nic výjimečného, ale hezky to plyne, je to v pohodě stravitelné i pro lidi, jimž podzemní špinavý black metal nic neříká, což je ovšem poměrně logické, když jej Hiidenhauta nehrají. Z druhého úhlu pohledu však ani nemůžete očekávat, že byste od této desky dostali něco víc. Pár příjemných relativně poslechů se s tím strávit dá, o tom žádná, jestli je to ale dostatečný důvod k pořízení, to již samozřejmě ponechám na vašem vlastním uvážení…
Datum: 15.3.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Amorphis, Hamferð
Finští metaloví melodici Amorphis přitáhli množství převážně černě oděných jedinců do pražského klubu Rock Café, jež svým umístěním poblíž Národního divadla jako by upozorňovalo na kulturní úroveň, jíž některé koncertní večery reprezentované nejen tímto (za zmínku stojí z poslední doby například koncerty Kylesy či Moonspell) oplývají. O úvod večera se postaralo pro mě doom metalové překvapení Hamferð. Tedy ne úplně překvapení, protože jsem od zdejšího guru H. byl informován, že pokud by se on na koncert vydal, tak zejména kvůli tomuto uskupení. Možná jsem ale jeho slova bral moc na lehkou váhu (tedy dost tomu přispělo, že se mi nedařilo žádnou jejich nahrávku sehnat). O to více mě proto překvapil jejich charismatický projev. Ale pěkně popořádku.
Při příchodu někdy tak deset minut před oficiálním otevíráním sálu jsem po zjištění, že šatna není otevřená, přisedl ke stolku k pár fanouškům. Čekání mi ukrátil jeden z nich, který se mě otázal na nejoblíbenější album Amorphis (možná ho překvapila má odpověď že ze starších “Tuonela”; to, že z novějších preferuji “Skyforger”, ovšem byla zase asi celkem klišé odpověď), přičemž se z něho vyklubal vášnivý fanoušek Sonata Arctica. “Nu, proti gustu žádný dišputát,” říkám si v duchu a dále se chvíli nenápadně bavím tím, jak se vzájemně se svými druhy hašteří, kdo z nich vlastně poslouchá popík. Mezitím je konečně otevřena šatna, takže se vydávám nejdříve tam, poté do samotného sálu, kde čekajícím krátí dlouhou chvíli pouštěná hudba z reproduktorů; v jeden moment matně rozeznávám nějaké My Dying Bride, snad nás chtějí trochu žánrově nasměrovat k Hamferð, říkám si. Prostor, jež je mi znám z již zmiňovaných akcí, je tentokrát připraven i včetně plátna s motivem poslední desky “Circle”, kterou považuji za velice zdařilou v rámci Finy už vyšlapaných cest. Tedy právě ona melodická a hitová tvář doprovázena onou severskou romantikou bude naživo velice intenzivní, říkal jsem si. Nakonec mi dlouhou chvíli při čekání na předkapelu ukrátil rozhovor s jedním vrstevníkem, s nímž jsem stihl tematicky přejít od Emperor až po studium. Scéna je mezitím připravena a přichází…
Odkud nám může být ten člověk, jenž u mikrofonu brilantně střídá growling s čistým zpěvem, povědomý? Tento sympaťák totiž zároveň nyní brázdí vlny progresivního melodického death metalu pod vlajkou Barren Earth (kde letos vystřídal Mikka Kotamäkiho a momentálně s nimi pracuje na třetí desce), tedy další kapely ze země tisíce jezer, jež je bůhvíproč v rámci zdejší scény v globálním měřítku přehlížena. Chceme-li ovšem lokalizovat samotné Hamferð, musíme se vydat severozápadněji do Atlantiku na Faerské ostrovy, kde se roku 2008 zrodil tento nadějný doom metalový projekt. Jejich vystoupení mě dost zaujalo už jen samotnou melancholicky dusivou atmosférou pro žánr typickou, ovšem především pak právě pěveckým výkonem Jóna Aldary i pomalými kytarovými sóly, jež díky tempu naživo krásně vynikla. Pokud jde o zvuk, byl až překvapivě vyrovnaný, což podporovalo celkově dobrý dojem z vystoupení Farských čarodějů. I přes mou jak se zdá ostudnou neznalost jejich tvorby jsem si jejich výstup náležitě užil.
Setlist Amorphis:
01. Shades of Gray
02. Narrow Path
03. Sampo
04. Silver Bride
05. The Wanderer
06. Against Widows
07. My Kantele
08. Into Hiding
09. Nightbird’s Song
10. Vulgar Necrolatry [Abhorrence cover]
11. The Smoke
12. You I Need
13. Hopeless Days
– – – – –
14. Sky Is Mine
15. Black Winter Day
16. House of Sleep
Čekání na hlavní hvězdu večera je už trochu delší, na což také reagují někteří pravděpodobně mimopražští fanoušci pokřiky “Dělejte!” Naštěstí chvíli po čtvrt na deset začíná intro, jež je vystřídáno otvírákem novinky “Shades of Gray”; parádní je refrén, jak je to u Amorphis zvykem, fanouškovský entusiasmus zdá se nevyčíslitelný, sám prozpěvuji společně s Tomim (který třímá svůj oblíbený steampunkový mikrofon), přičemž v duchu dávám za pravdu prohlášením, že je to showman. Zvuk, jenž je ze začátku ze strany kytar trochu přepálený, se během skladby srovnává a ve výsledku je v nejlepším pořádku. Setlist poskládaný převážně ze skladeb z “Circle” a “Skyforger” mi imponuje už jen tím, že z Joutsenovské éry tyto desky považuji za nejpovedenější. S tím, že skladeb z “Far from the Sun” a “Tuonela” se spíše nedočkám, jsem tak nějak počítal, překvapením proto mě bylo několik starších kousků – dva z dnes již klasické desky z roku 1996 “Elegy” (“Against Widows” a “My Kantele”), dva z “Tales from the Thousand Lakes” (“Into Hiding”, “Black Winter Day”) a jedním coverem vedlejší kapely kytaristy Tomiho Koivusaariho, Abhorrence – “Vulgar Necrolatry” (kterou Amorphis předělali pro kompilaci “Magic & Mayhem – Tales from the Early Years”), z čehož se vyklubalo přijemné death metalové zpestření (a klávesák Santeri Kallio si alespoň mohl odpočinout a popít trochu vína z kelímku). O největší fanouškovskou podporu se zasloužily třeba “Silver Bride” svým táhlým refrénem, parádní hitovka “Hopeless Days” a zejména závěrečná a dnes již notoricky známá (ale pořád celkem pěkná) odrhovačka “House of Sleep”. Rád jsem vychutnal i takové “Sampo”, “Sky Is Mine” či monumentální klipovku “The Wanderer”.
Hudebníci ukázali energické vystoupení, jejich nasazení bylo odměněno velkou odezvou ze strany českého publika a musím říci, že stejně jako křestní jméno jejich zakládajícího kytaristy Holopainena, Amorphis jsou zkrátka koncertní e(E)sa. A pokud jde o Hamferð, na tyhle nadané faerské doomaře si budu muset posvítit. Howgh…
