 |
| Země: Finsko Žánr: grindcore / crust Datum vydání: 21.3.2014 Label: Inverse Records Původní vydání: 23.11.2013, selfrelease Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Ačkoli grindcore nepatří mezi mé nejoblíbenější žánry a s výjimkou posledních alb Napalm Death tuto hudbu vlastně ani nijak cíleně nevyhledávám, tak když se naskytne šance a já přeci jen k nějaké grindové desce přičichnu, odcházím z tohoto setkání zpravidla velmi spokojený, protože ta hudba prostě má něco do sebe (ne, že bych o tom doposud nějak pochyboval, ale z mého pohledu je to styl, na nějž prostě musím mít náladu, protože ne vždy je mi ona neurvalá rubanice po chuti). A nejinak je tomu i v případě Loath, což je kapela, o kterou bych v běžném denním shonu nijak nezavadil, ovšem když už nám tento promáč v redakci přistál, šanci recenzovat crust/grind z Finska jsem si tentokrát ujít nenechal. A nelituji.
Troška omáčky na úvod, takže si představme, s kým vlastně máme tu čest. Loath je poměrně mladá sebranka ze země tisíců jezer a vzhledem k tomu, že její vznik se datuje teprve k počátku roku 2013, je jasné, že za tu dobu se toho stihnout moc nedá, takže “Total Peace” je debutovým albem této čtveřice, která vystupuje ve složení E, V, M a L, jak znějí přezdívky zúčastněných borců. Album je to svým způsobem klasické, takže kdo se těší na bezútěšnou dávku agrese pod nánosem špinavých crustových kytar a zběsilého grindového tempa, tak by v žádném případě neměl strádat a měl už dopředu vědět, co od desky očekávat, protože onen hudební popisek je celkem jasný, ovšem…
…aniž bych chtěl říct, že výše uvedená kombinace by byla svým způsobem tuctová nebo vyloženě ohraná, ale Loath jdou na svém prvním počinu trošku dál, a tak se stane, že některé momenty znějí vzdáleně jako chrastivý severský death metal a v nejednom případě se ocitnete dokonce v doomovém hávu, což spolu s chladnou atmosférou, jež prostupuje celým počinem bez ohledu na tempo, v němž zrovna frčí, vytváří dojem prezentace postapokalyptické vize světa této finské drtičky. Svůj podíl na tom má jistě občasné zařazení mluveného slova na úkor klasického vokálu, takže abych nemluvil jen v náznacích, příkladem budiž kousky jako “The Commond God” a hlavně “Sect”, která je hudebně na poměry zbytku desky poměrně melodickou věcí. Oběma se klasický vokál vyhýbá obloukem a mluvené slovo se ujímá nadvlády, ovšem výsledek nezní jako tuctová mezihra v prostoru mezi plnohodnotnými skladbami, ale spíš jako snaha posunout výraz kapely jinam do neprobádaných vod. A protože tato chladná odtažitost jde skvěle ruku v ruce s rychlými vypalovačkami typu “Shortcut to Heavenly Bliss”, jež při necelé dvouminutové stopáži plní očekávání, které posluchač vkládá do crust/grindové rychlovky, tak vězte, že ve výsledku je “Total Peace” velmi příjemným posluchačským zážitkem, jenž není tak prvoplánově akční, jak jsem předpokládal, ale to, že se na něm děje víc, než se předpokládá, jej činí velmi atraktivním.
Hned úvod “Total Peace” je poměrně nečekaný. První flák “Humanity” nikam nespěchá a hodně opatrně se prostřednictvím plíživého riffu probíjí kupředu. Když se po dlouhé době zapojí jeden ze zpěváků se svým strhaným řevem, tak to začne vypadat, že se skladba pořádně rozjede, ale kdepak. Kapela to naznačí a opět strhne kormidlo směrem k doomové tryzně. Následuje přímočará věc “Masochist Karma”, jež je spolu s výše zmíněnou “Shortcut to Heavenly Bliss” a “Slave’s Mouth” nejkratším a rovněž nejútočnějším songem celé desky. Špinavá “Psychic Leech” udržuje nastavené tempo, přestože se v několika momentech nepatrně sleví z agrese.
Nutno dodat, že ty pomalejší momenty mají snad ještě větší naléhavost než chaos tvořený kombinací špinavě chrastících a melodicky kvílivých kytar, které podporuje bicí artilerie a dunivá basa. Mou úplně nejoblíbenější písní “Total Peace” se nakonec stala ta nejdelší – “Irstas ääretön tyhjyys”, jež se svou pětiminutovou stopáží zdařile vyčnívá a hudebně se s velkým přehledem posouvá od death/doomového úvodu k razantní šlupce v samém středu, aby se v závěru po doznění chaotického kytarového sóla opět vrátila na svůj začátek. Vokály si zde předává dvojice E a V, i když jen těžko říct, který z nich disponuje klasickým grindovým projevem, jenž občas ujede do death metalových hloubek a skvěle tak pasuje do rychlejších pasáží, a který z nich předvádí skoro blackový jekot v utahaných momentech. Ale o to nejde. Hlavní je, že dohromady jim to jde velmi dobře. No, a protože deska spěje k samému konci skrz vyrovnaný závěr v podobě nářezové “Xeroxed”, přes odtažitě pomalou “The Common God”, kde se k agresivnímu výpadu odhodlají Loath jen na malou chvíli, až k vygradované “Live Through Me”, tak není co řešit a klidně tohle album prohlásím za pořádnou pecku.
Co říci závěrem? “Total Peace” je úderná, agresivní, přesto promyšlená deska, jež nejen díky své krátké stopáži baví od začátku do konce a je jedním z těch případů, kdy se z nulových očekávání vyklubalo velké překvapení, které si mne získalo. Celá desítka skladeb je velmi vyrovnaná a vlastně mě nenapadá hluché místo, jež by kazilo dojem byť jen na krátkou chvíli, proto neváhám s vysokou osmičkou. Pro příznivce crust/grindu jsou Loath se svým debutem rozhodně povinnost, kterou byste si neměli nechat proklouznout mezi prsty, protože navzdory jinak limitujícímu hudebnímu směřování se nebojí vzít si něco i mimo vyhraničené působiště a spojit to v jeden dokonalý celek, což je mi strašně sympatické.
Upřímně nemám sebemenší problém pochopit, proč kolega nade mnou hodnotí “Total Peace” osmičkou. Loath totiž opravdu natočili album, které je ve svém jádru dost zajímavé a rozhodně nejde o prachsprostou grind/crustovou hoblovačkou, jakou jsem popravdě řečeno tak nějak očekával. Ne, že by tam ten hnusný a špinavý nářez nebyl, ale hodně často jej velice šikovně prokládají pomalé umíračky, které celou nahrávkou (trochu paradoxně, když jsem to nazval jako umíráčky) oživují. To je podle mého názoru super a líbí se mi to. Stejně tak se mi líbí, když tu a tam nenápadně zpoza rohu vykoukne letmý dotek black metalu jako třeba ve třetí “Psychic Leech” nebo páté “Sect”. K tomu všemu mi je počínání Loath nějakým způsbem sympatické, protože tyhle špinavé kapely (většinou) prostě bývají uvěřitelné, čehož si cením – a pro Loath to zcela jistě platí. Přesto všechno – abych nepřímo navázal na první větu svého hodnocení – nemůžu hodnotit tak vysoko, protože jakkoliv se mi “Total Peace” líbí, nesebralo mě to až tak moc, což však samozřejmě může být jen subjektivní problém, to nepopírám. Tak jako tak se ovšem stále i pro mě jedná o zajímavý počin, jehož poslechu nemusím nijak zvlášť litovat, protože tak kvalita tam je, o tom žádná.
H.
