 |
| Země: Finsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 30.8.2013 Label: earMUSIC Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodncoení: 6/10 Odkazy:
|
Abych vám na úvod nějak přiblížil vztah, který k Tarje chovám – ne, nemám ji rád. Nechci nijak srážet její výkony, to rozhodně ne, ostatně spíš tipuji, že tím, co tu napíšu, pobouřím většinu pravověrných fanoušků Nightwish, kteří stará alba stále chovají v posvátné úctě a mají za to, že je musí bránit do posledního dechu. Ale popravdě řečeno, ještě donedávna jsem Tarju považoval za osobu, od které jsem byl bez úhony ochoten snést možná tak “Wish I Had an Angel”, “Ghost Love Score” a videoklip “Wishmaster” s přepsanými texty, poněvadž všude jinde se její operní hejkání nedalo poslouchat. Ze “starých” Nightwish jsem tak od začátku do konce doposlouchal možná tak “Once” a tím to hasne – přičemž nepočítám, že by se na tom kdy něco změnilo. A v případě sólové dráhy finské pěnice tomu bylo velmi podobně.
Alespoň donedávna, protože aktuální Tarjina deska “Colours in the Dark” mi tak říkajíc poněkud vyrazila dech. Ne tím, že by byla nějak vyloženě úžasná a posadila mě na prdel, ale už jen tím, že jsem tu hodinu a čtvrt dokázal bez uzardění poslouchat a dokonce mi do té hudby její vokál seděl. Za celou dobu poslechu jsem neměl potřebu Tarjin pěvecký projev nahrazovat jakoukoliv jinou ženskou zpěvačkou. Ano, občas mi v některých pasážích přijde přinejmenším úsměvný (pardon, ale z refrénu ve “Victim of Ritual” mi cukají koutky ještě teď, když jej slyším) a ano, občas je přeslazený jako pytel cukrové vaty, ale rozhodně to není nic, co by se nedalo přežít, Tarjin zpěv se mi alespoň tady opravdu líbí, protože když si pustím jakoukoliv desku, kterou dříve nazpívala, tak přes její zpěv prostě nejede vlak. Dost ale o zpěvu, protože ten není jedinou věcí, která se v porovnání s předchozí Tarjinou tvorbou změnila k lepšímu.
Nevím, jestli je to tím, že “My Winter Storm” mi během poměrně krátké doby začalo připadat neuvěřitelně naivní a nedotažené, nebo tím, že jsem k téhle ženské neskutečně kritický, protože ji vážně nemusím. Těžko říct, co je hlavní důvod, přesto mám však dojem, že Tarja konečně došla do stádia, o kterém bych se nebál říct, že určitým způsobem hudebně dospěla. Ne docela, ne úplně, ale když si v hlavně srovnám, co na “My Winter Storm” vyplodila před nějakými šesti lety a co se nachází na aktuální placce, mám dojem, že konečně našla svůj gezicht, kterým se odpoutala jak od současné podoby Nightwish, tak především od té staré (co si budeme povídat, současná kapela směřuje kamsi zcela jinam). Kromě toho mi novinka přijde oproti předchozí tvorbě mnohem více komplexní a soudržná. Směska rocku, metalu a vážné hudby je po skladatelské stránce provázána do jednoho celku mnohem více než na předchozích počinech. Totéž by se dalo říct o atmosféře, která je konzistentnější a snaží se držet pozornost od začátku do konce. Obé je navíc vhodně dokořeněno vlivy z jiných žánrů, obzvláště pomalejší balady jsou místy moc příjemně cítit temněji laděným electrem. Opakem je pak až do soft noisu vyhnaný, chaotický konec “Never Enough”, který mi sice zpočátku přišel poněkud přetažený, avšak po pár posleších jsem jej shledal velmi efektním, čímž skladbu posunul mezi oblíbené kusy na albu. Tohle prostě můžu a popravdě, vůbec bych se nebránil, aby těchto drobností přibývalo.
Bohužel, pokud v něčem album ztrácí, je to zacházení s atmosférou. Tarja se místy má ještě co učit, protože dojmy z alba mám občas podobné jako kolega pode mnou, ačkoliv to nevidím tak skepticky – hlavním tahounem jsou svižnější, případně epicky rozmáchlé skladby, které místy o několik délek předhánějí pomalé balady, jež sází spíše na zasněnou atmosféru. Nejsou sice vyloženě špatné, přesto takové “Mystique Voyage” nebo “Darkness” pořád něco chybí, abych je mohl zařadit hned vedle “Victim of Ritual” nebo po bok skvělé dvojice “Deliverance” a “Neverlight”, a nikoli až za ně. Mimochodem, zmíněná dvojice skladeb skvěle graduje do velkého finále a mohla by být skvělou tečkou alba… kdyby pozitivní pocit nebyl zabit naprosto nic neříkající baladou “Until Silence”, která je mi vyloženě proti srsti. Ani následující “Medusa” už nemá co nabídnout, a to jak po skladatelské stránce, tak ani atmosférou. Dokázal bych si představit situaci, kdy by tyhle dvě nešťastné skladby někdo vyškrtl (snad kdokoliv, kdo má trochu hudebního sluchu a soudnosti), neb jde o třináct minut vyložené nudy, která snad ani nemá jiný účel než srážet celkové hodnocení o několik drahocenných půlbodů níže.
“Colours in the Dark” zdaleka není takový průser, jaký jsem očekával. I přes kritiku v předchozím odstavci se dá většina alba překousnout bez problémů a co víc, velká většinu poslechu příjemně ubíhá, obzvlášť když člověk cestuje na delší vzdálenosti. Jediný vyložený průser je tak až samotný závěr, věřím však, že na rozdíl ode mě nebude dělat zástupu obdivovatelek a obdivovatelů nějaký problém album doposlouchat, a pochopím, pokud se mnou nebudou souhlasit. Verdikt se možná může zdát vlažný a zcela určitě by se našli lidi, kteří by hodnotili osmičkou a výše, přesto je podle mě naprosto adekvátní.
Další názory:
Ono by se mohlo zdát, že hodnocení 5,5/10 je pro takovéhle album hodně nespravedlivé a ona je to svým způsobem i pravda, protože “Colours in the Dark” ve svém jádru není úplně špatné, ale má několik poměrně velkých neduhů, které jej táhnou dolů tak moc, že výš prostě jít nemohu. Nějaký velký zázrak to není, ale poslouchá se to úplně bez problému a některé písničky jsou fakt docela povedené, třeba “Never Enough” nebo hlavně “Deliverance”, v níž se objeví pár až překvapivě dobrých momentů, vlastně ani taková “Victim of Ritual” mi nevadí, byť ten refrén mi přijde pořád trochu vtipný. Jenže na druhou stranu deska obsahuje i fakt blbou vatu, především pomalé kýčovité balady jsou vážně zvratky. Osobně podobné patetické hnusy od srdce nesnáším, takže mi to strašně vadí. S tím se trochu pojí i další věc – přestřelená délka. Přijde mi, že na tohle nadávám poslední dobou čím dál tím častěji, ale nemůžu si pomoct, jednoduše nechápu, proč jsou hudebníci přesvědčeni, že musí točit desky hodinové a delší, když prostě nemají na to, aby takovou dobu utáhli (a že to zvládne vážně málokdo). “Colours in the Dark” je toho nádherným příkladem – kdyby ten počin trval cca 40 minut a nebyly na něm ty pomalé uchcávačky, s naprostým přehledem bych mu dal minimálně 7 bodů, možná klidně i o něco víc. Ale když je na tom CDčku 20 minut fakt zbytečných, některé songy jsou tak sladké, že se skoro nedají poslouchat, a ty opravdu dobré nápady jsou rozmělněné nezáživnou omáčkou, tak výš prostě jít nemohu. Možná si někdo řekne, že je to třeba až moc přísné, ale například ta přepálená délka mi vadí tak moc, až to pro mě z “Colours in the Dark” činí v podstatě neposlouchatelnou záležitost. Méně je holt někdy více…
H.
