 |
| Země: Finsko Žánr: melodic metal Datum vydání: 19.4.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,75/10 Odkazy:
|
Finští progresivní melodici Amorphis vydávají svá alba s železnou pravidelností co dva roky a ani ten letošní není žádnou výjimkou. Deska “Circle” navazuje na počin “The Beginning of Times”, který onehdá sice sklidil poměrně rozporuplné reakce, ale někteří (mě nevyjímaje) v něm spatřili také záblesky potenciálního dalšího směřování zvuku kapely, které zněly velice slibně. Taková věc na očekáváních pochopitelně jen přidá, a proto jsem i po dílčím zklamání, jaké mi přineslo album minulé, “Circle” vyhlížel s docela vlezlou zvědavostí, co se z toho nakonec vyvrbí, neboť tři v předstihu uvolněné skladby napovídaly, že by to nemuselo dopadnout vůbec marně…
Než ale vynesu ortel a odhalím svůj názor na to, jestli se moje očekávání desky lepší, než jakou byla “The Beginning of Times”, vyplnila, vystačím si s prohlášením, že když nic jiného, tak je na “Circle” na první poslech znát, že zní jinak než něco, co by si člověk mohl představit pod pojmem “typická deska Amorphis posledních šesti let”, ačkoli jde pořád o zcela jasně identifikovatelnou nahrávku Amorphis. Proti “The Beginning of Times”, která oproti svým přechůdcům vznikala v prakticky nezměněných podmínkách, se v případě “Circle” změnilo mnohé už během jejího vzniku. Že se obal nenese v podobném grafickém duchu jako dva předchozí počiny a že se dvorní textař Pekka Kainulainen tentokrát Kalevalou inspiroval jen velmi volně, to je co se týče samotné hudby relativně podružné, ale skutečnost, že se na producentskou židli premiérově posadil workoholik Peter Tägtgren, už je důležitější. A jestli přijmeme fakt, že producent má na výslednou podobu desky občas až překvapivě zásadní vliv, pak musím před panem Tägtgrenem vyseknout ukázkovou poklonu, protože v tomto případě odvedl práci skutečně vynikající. “Circle” zní svěže a ruku v ruce se samotnou hudbou jde o překvapivě ostrou nahrávku, která se místy velmi blíží přesně té představě progresivní cesty, již nastínily některé skladby z “The Beginning of Times”. To zní dost přitažlivě už takhle napsané a věřte mi, že je to přitažlivé i ze sluchátek!
Právě ta progrese a ostrost totiž album definují a berou si pro sebe ty nejlepší momenty alba. Třeba takový drtivý riff ze začátku klipové “Hopeless Days”, vokály a zničující střední část v “Enchanted by the Moon” a řada dalších pasáží totiž po několika posleších nechají člověka v němém údivu, co se to sakra děje, protože ačkoli nemám naposlouchané death metalové začátky kapely, tohle se jim musí blížit suverénně nejvíc za hodně dlouhou dobu. Je to neuvěřitelně osvěžující a proti některým dost přeslazeným uchcávačkám nejen z desky minulé je to obrat o 180° k lepšímu! Přitom i tyhle ostré pasáže nebo rovnou celé skladby dovedou velmi vkusně pracovat se zmiňovaným progresivním feelingem, na němž se částečně podílí skvělá produkce, ale především velmi dobrá skladatelská práce příslušných muzikantů. “Circle” je totiž opravdu dobře napsané album, jemuž nechybí nápady, chytlavost ani variabilita. A právě variabilita je dalším faktorem, který přispívá k přitažlivosti celého alba.
Jistě, najdou se tu více či méně klasické Amorphis songy (tomu asi nejvíce odpovídá trojka “Wanderer”, která je ale i tak přinejmenším slušná), ale pak jsou tu ony progresivnější fláky (kde exceluje podmanivá “Hopeless Days”), na poměry Amorphis poměrně agresivní rubanice (“Enchanted by the Moon” nebo “Shades of Gray”), naopak velmi umírněné kusy (“Into the Abyss”, “A New Day”) a pak dost těžko zařaditelné nicméně velice dobré úlety “Narrow Path” nebo “Nightbird’s Song”, kde první bych byl schopen po bok zařadit spíš folk metalových odbočkek z provenience Nightwish a druhá míchá ostrou sloku s neuvěřitelně hitovým a přece kvalitním melodickým refrénem (a jako jo, taky tam slyším “Alma Mater” od Moonspell, ale čert to vem, prostě je to super song). Pro Amorphis je výhrou, že prakticky všechny skladby (ať už sází na jakýkoli přístup) jsou přinejmenším solidní, většinou pak velmi dobré, ne-li rovnou vynikající. Osobně mezi absolutní špičku řadím trojici “Hopeless Days”, “Nightbird’s Song” a “Enchanted by the Moon” a naproti tomu mě vůbec nezaujala “Into the Abyss”, ale to už asi bude o osobních preferencích, protože ani o té nemohu říct, že by byla špatná…
Stěžejním činitelem, tváří a především hlasem Amorphis je už léta dreadař Tomi Joutsen, a když už jsem tady vokál zmínil, byla by škoda to trochu nerozvést, protože Tomi se tentokrát opravdu vytáhnul. Že mistrně zvládá své dvě klasické polohy, o tom není sporu již pěkně dlouho, jenže na posledním albu to už maličko začalo zavánět nudou, a proto je velmi potěšující, že tentokrát se maestro vytasil hned se dvěma novými polohami, které nemohu hodnotit jinak než skvěle. V prvním případě je řeč o výše posazeném čistém zpěvu, jenž působí až trochu plačtivým dojmem. Ukázkově je ho využito v “Hopeless Days” a také proto smýšlím o této skladbě tak pozitivně. Druhé nové polohy se dočkal growl a Tomi krom klasického hlubokého growlu nyní používá také o něco tenčí a o poznání zvrácenější skřek, který se vyloženě zarývá pod kůži a párá břicha. A opět je to tato nová poloha, jež významně pomáhá dvojici “Nightbird’s Song” a “Enchanted by the Moon”…
Kdo dočetl až sem, tomu asi není potřeba zdůrazňovat, že po slabším “The Beginning of Times” Amorphis opět natočili velmi dobrou desku. Co by si ale zdůraznění zasloužilo, to je fakt, že Amorphis dokázali, že nemají zapotřebí vykrádat sami sebe, nejsou to rutinéři a nebojí se zabrousit i do neprozkoumaných vod, byť se od těch prozkoumaných nijak zvlášť nevzdalují. Sice mě trochu mrzí, že se ani tentokrát nepodařilo natočit opravdu dech beroucí desku (a jak lze usuzovat z řady pasáží “Circle”, potenciál by se k tomu rozhodně našel), ale i s tímto vysokým nadprůměrem jsem zcela spokojen a mohu jej bez váhání doporučit.
Další názory:
Klasika – všem se Amorphis líbí a mně zase ne tolik, abych o tom mohl básnit do takové míry jako moji kolegové. Nechápejte mě špatně, na tom albu vlastně není nic špatně, má to dobré nápady v kvalitním provedení, řemeslná zručnost na jedničku, některé momenty jsou vyloženě skvělé, nicméně jako celek jsem si Amorphis nikdy nedokázal úplně oblíbit, na čemž “Circle” nemění zhola nic. Osobně mi u kapely vždycky seděly víc ty tvrdší pasáže, ne ty melancholičtější, díky nimž jsou Amorphis známí spíš. V tomto ohledu mě “Circle” relativně potěšilo, protože se mi nějak zdá, že těch growlingových momentů trochu přibylo. Po tomto tvrzení asi nikoho nepřekvapí, že jsem si na albu nejvíce oblíbil songy jako “Shades of Gray” nebo “Nightbird’s Song”, přičemž druhou jmenovanou bych bez váhání označil jako vrchol nahrávky. Z těch lehčích se mi nejvíce zalíbila druhá “Mission” s parádními melodiemi, naopak třeba taková “Hopeless Days”, kterou všichni okolo vychvalují mě moc neoslovila. Když ovšem své pocity z “Circle” sesumíruji, deska z toho vychází vesměs stejně jako všechny předchozí počiny Amorphis – velmi dobré, vlastně tomu nemám co vytknout, ale prostě si radši pustím jinou muziku…
H.
Od té doby, co se k Amorphis v roce 2005 připojil pěvec Tomi Joutsen, nevydala tahle finská parta slabé album. Některá jsem si oblíbil víc (“Skyforger”), jiná zase míň (“The Beginning of Times”), ovšem stále se jedná o slušně vyrovnanou sérii, která je nyní prodloužena o “Circle”. Všechna poznávací znamení, jež na této kapele mám rád, zůstala zachována, a to je dobře. Producent Peter Tägtgren vnesl do výsledného zvuku trošku svěžesti, jež už minulému albu scházela, a deska se mi poslouchala jedna radost, a protože si i kapela vybrala skladatelsky silnější chvilku, nemohla u mě zavládnout nespokojenost. Po mnoha posleších nemám pocit, že by některé skladby zaostávaly a všechny jsem si bez problému oblíbil, což platí hlavně o úvodní “Shades of Gray” a klipovce “Hopeless Days”, jež jsem si zařadil na osobní žebříček oblíbených skladeb kapely hodně vysoko. Amorphis prostě umí, o tom netřeba pochybovat. Pro fanoušky severské melodiky je novinka povinnost, jež nezklame. Jen tak dál!
Kaša
Jelikož jsem si Amorphis po příchodu frontmana Tomiho Joutsena vskutku oblíbil, s napětím jsem vyčkával, zda si u mě novým počinem napraví reputaci po “The Beginning of Times”, které si mě, pravda, příliš nezískalo. Ačkoli jsem byl po prvním poslechu mírně zmaten, nedlouho poté se mi již novinka začala zamlouvat. Rozhodně bych se “Circle” nebál označit za hitové album, kdy víceméně všechny písně vybízí danou melodii společně s Finy zapět nebo zabroukat. Netřeba se pitvat v tvrzení, že každá skladba je lehce rozeznatelná od té druhé, na což jsme si ostatně u Amorphis zvykli. Kdybych měl jmenovat dvě, tři skladby, jež jsem si nejvíce oblíbil, budou to “Nightbird’s Song”, kde se ukazuje, jak velké monstrum dřímá uvnitř Tomiho hlasivek, “Hopeless Days”, jež je patrně největší hitovkou placky, a třeba dvojice “Mission”, “The Wanderer” mi byla od začátku sympatická. Pakliže bych měl vybrat některou skladbu z protipólu, pro mnohé překvapivě, by si Černého Petra vytáhla hned úvodní “Shades of Grey”, která na mě narozdíl od zbytku alba působí až moc těžkopádně a nepřirozeně. Nicméně Amorphis vydali další výborné album, k němuž se budu vracet rozhodně rád a poslechnu si ho nejen na zpříjemnění dlouhé chvíle.
Skvrn
