Archiv štítku: FIN

Finsko

Amorphis – Circle

Amorphis - Circle
Země: Finsko
Žánr: melodic metal
Datum vydání: 19.4.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Shades of Gray
02. Mission
03. The Wanderer
04. Narrow Path
05. Hopeless Days
06. Nightbird’s Song
07. Into the Abyss
08. Enchanted by the Moon
09. A New Day

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7/10
Kaša – 8/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finští progresivní melodici Amorphis vydávají svá alba s železnou pravidelností co dva roky a ani ten letošní není žádnou výjimkou. Deska “Circle” navazuje na počin “The Beginning of Times”, který onehdá sice sklidil poměrně rozporuplné reakce, ale někteří (mě nevyjímaje) v něm spatřili také záblesky potenciálního dalšího směřování zvuku kapely, které zněly velice slibně. Taková věc na očekáváních pochopitelně jen přidá, a proto jsem i po dílčím zklamání, jaké mi přineslo album minulé, “Circle” vyhlížel s docela vlezlou zvědavostí, co se z toho nakonec vyvrbí, neboť tři v předstihu uvolněné skladby napovídaly, že by to nemuselo dopadnout vůbec marně…

Než ale vynesu ortel a odhalím svůj názor na to, jestli se moje očekávání desky lepší, než jakou byla “The Beginning of Times”, vyplnila, vystačím si s prohlášením, že když nic jiného, tak je na “Circle” na první poslech znát, že zní jinak než něco, co by si člověk mohl představit pod pojmem “typická deska Amorphis posledních šesti let”, ačkoli jde pořád o zcela jasně identifikovatelnou nahrávku Amorphis. Proti “The Beginning of Times”, která oproti svým přechůdcům vznikala v prakticky nezměněných podmínkách, se v případě “Circle” změnilo mnohé už během jejího vzniku. Že se obal nenese v podobném grafickém duchu jako dva předchozí počiny a že se dvorní textař Pekka Kainulainen tentokrát Kalevalou inspiroval jen velmi volně, to je co se týče samotné hudby relativně podružné, ale skutečnost, že se na producentskou židli premiérově posadil workoholik Peter Tägtgren, už je důležitější. A jestli přijmeme fakt, že producent má na výslednou podobu desky občas až překvapivě zásadní vliv, pak musím před panem Tägtgrenem vyseknout ukázkovou poklonu, protože v tomto případě odvedl práci skutečně vynikající. “Circle” zní svěže a ruku v ruce se samotnou hudbou jde o překvapivě ostrou nahrávku, která se místy velmi blíží přesně té představě progresivní cesty, již nastínily některé skladby z “The Beginning of Times”. To zní dost přitažlivě už takhle napsané a věřte mi, že je to přitažlivé i ze sluchátek!

Právě ta progrese a ostrost totiž album definují a berou si pro sebe ty nejlepší momenty alba. Třeba takový drtivý riff ze začátku klipové “Hopeless Days”, vokály a zničující střední část v “Enchanted by the Moon” a řada dalších pasáží totiž po několika posleších nechají člověka v němém údivu, co se to sakra děje, protože ačkoli nemám naposlouchané death metalové začátky kapely, tohle se jim musí blížit suverénně nejvíc za hodně dlouhou dobu. Je to neuvěřitelně osvěžující a proti některým dost přeslazeným uchcávačkám nejen z desky minulé je to obrat o 180° k lepšímu! Přitom i tyhle ostré pasáže nebo rovnou celé skladby dovedou velmi vkusně pracovat se zmiňovaným progresivním feelingem, na němž se částečně podílí skvělá produkce, ale především velmi dobrá skladatelská práce příslušných muzikantů. “Circle” je totiž opravdu dobře napsané album, jemuž nechybí nápady, chytlavost ani variabilita. A právě variabilita je dalším faktorem, který přispívá k přitažlivosti celého alba.

Jistě, najdou se tu více či méně klasické Amorphis songy (tomu asi nejvíce odpovídá trojka “Wanderer”, která je ale i tak přinejmenším slušná), ale pak jsou tu ony progresivnější fláky (kde exceluje podmanivá “Hopeless Days”), na poměry Amorphis poměrně agresivní rubanice (“Enchanted by the Moon” nebo “Shades of Gray”), naopak velmi umírněné kusy (“Into the Abyss”, “A New Day”) a pak dost těžko zařaditelné nicméně velice dobré úlety “Narrow Path” nebo “Nightbird’s Song”, kde první bych byl schopen po bok zařadit spíš folk metalových odbočkek z provenience Nightwish a druhá míchá ostrou sloku s neuvěřitelně hitovým a přece kvalitním melodickým refrénem (a jako jo, taky tam slyším “Alma Mater” od Moonspell, ale čert to vem, prostě je to super song). Pro Amorphis je výhrou, že prakticky všechny skladby (ať už sází na jakýkoli přístup) jsou přinejmenším solidní, většinou pak velmi dobré, ne-li rovnou vynikající. Osobně mezi absolutní špičku řadím trojici “Hopeless Days”, “Nightbird’s Song” a “Enchanted by the Moon” a naproti tomu mě vůbec nezaujala “Into the Abyss”, ale to už asi bude o osobních preferencích, protože ani o té nemohu říct, že by byla špatná…

Stěžejním činitelem, tváří a především hlasem Amorphis je už léta dreadař Tomi Joutsen, a když už jsem tady vokál zmínil, byla by škoda to trochu nerozvést, protože Tomi se tentokrát opravdu vytáhnul. Že mistrně zvládá své dvě klasické polohy, o tom není sporu již pěkně dlouho, jenže na posledním albu to už maličko začalo zavánět nudou, a proto je velmi potěšující, že tentokrát se maestro vytasil hned se dvěma novými polohami, které nemohu hodnotit jinak než skvěle. V prvním případě je řeč o výše posazeném čistém zpěvu, jenž působí až trochu plačtivým dojmem. Ukázkově je ho využito v “Hopeless Days” a také proto smýšlím o této skladbě tak pozitivně. Druhé nové polohy se dočkal growl a Tomi krom klasického hlubokého growlu nyní používá také o něco tenčí a o poznání zvrácenější skřek, který se vyloženě zarývá pod kůži a párá břicha. A opět je to tato nová poloha, jež významně pomáhá dvojici “Nightbird’s Song” a “Enchanted by the Moon”

Kdo dočetl až sem, tomu asi není potřeba zdůrazňovat, že po slabším “The Beginning of Times” Amorphis opět natočili velmi dobrou desku. Co by si ale zdůraznění zasloužilo, to je fakt, že Amorphis dokázali, že nemají zapotřebí vykrádat sami sebe, nejsou to rutinéři a nebojí se zabrousit i do neprozkoumaných vod, byť se od těch prozkoumaných nijak zvlášť nevzdalují. Sice mě trochu mrzí, že se ani tentokrát nepodařilo natočit opravdu dech beroucí desku (a jak lze usuzovat z řady pasáží “Circle”, potenciál by se k tomu rozhodně našel), ale i s tímto vysokým nadprůměrem jsem zcela spokojen a mohu jej bez váhání doporučit.


Další názory:

Klasika – všem se Amorphis líbí a mně zase ne tolik, abych o tom mohl básnit do takové míry jako moji kolegové. Nechápejte mě špatně, na tom albu vlastně není nic špatně, má to dobré nápady v kvalitním provedení, řemeslná zručnost na jedničku, některé momenty jsou vyloženě skvělé, nicméně jako celek jsem si Amorphis nikdy nedokázal úplně oblíbit, na čemž “Circle” nemění zhola nic. Osobně mi u kapely vždycky seděly víc ty tvrdší pasáže, ne ty melancholičtější, díky nimž jsou Amorphis známí spíš. V tomto ohledu mě “Circle” relativně potěšilo, protože se mi nějak zdá, že těch growlingových momentů trochu přibylo. Po tomto tvrzení asi nikoho nepřekvapí, že jsem si na albu nejvíce oblíbil songy jako “Shades of Gray” nebo “Nightbird’s Song”, přičemž druhou jmenovanou bych bez váhání označil jako vrchol nahrávky. Z těch lehčích se mi nejvíce zalíbila druhá “Mission” s parádními melodiemi, naopak třeba taková “Hopeless Days”, kterou všichni okolo vychvalují mě moc neoslovila. Když ovšem své pocity z “Circle” sesumíruji, deska z toho vychází vesměs stejně jako všechny předchozí počiny Amorphis – velmi dobré, vlastně tomu nemám co vytknout, ale prostě si radši pustím jinou muziku…
H.

Od té doby, co se k Amorphis v roce 2005 připojil pěvec Tomi Joutsen, nevydala tahle finská parta slabé album. Některá jsem si oblíbil víc (“Skyforger”), jiná zase míň (“The Beginning of Times”), ovšem stále se jedná o slušně vyrovnanou sérii, která je nyní prodloužena o “Circle”. Všechna poznávací znamení, jež na této kapele mám rád, zůstala zachována, a to je dobře. Producent Peter Tägtgren vnesl do výsledného zvuku trošku svěžesti, jež už minulému albu scházela, a deska se mi poslouchala jedna radost, a protože si i kapela vybrala skladatelsky silnější chvilku, nemohla u mě zavládnout nespokojenost. Po mnoha posleších nemám pocit, že by některé skladby zaostávaly a všechny jsem si bez problému oblíbil, což platí hlavně o úvodní “Shades of Gray” a klipovce “Hopeless Days”, jež jsem si zařadil na osobní žebříček oblíbených skladeb kapely hodně vysoko. Amorphis prostě umí, o tom netřeba pochybovat. Pro fanoušky severské melodiky je novinka povinnost, jež nezklame. Jen tak dál!
Kaša

Jelikož jsem si Amorphis po příchodu frontmana Tomiho Joutsena vskutku oblíbil, s napětím jsem vyčkával, zda si u mě novým počinem napraví reputaci po “The Beginning of Times”, které si mě, pravda, příliš nezískalo. Ačkoli jsem byl po prvním poslechu mírně zmaten, nedlouho poté se mi již novinka začala zamlouvat. Rozhodně bych se “Circle” nebál označit za hitové album, kdy víceméně všechny písně vybízí danou melodii společně s Finy zapět nebo zabroukat. Netřeba se pitvat v tvrzení, že každá skladba je lehce rozeznatelná od té druhé, na což jsme si ostatně u Amorphis zvykli. Kdybych měl jmenovat dvě, tři skladby, jež jsem si nejvíce oblíbil, budou to “Nightbird’s Song”, kde se ukazuje, jak velké monstrum dřímá uvnitř Tomiho hlasivek, “Hopeless Days”, jež je patrně největší hitovkou placky, a třeba dvojice “Mission”, “The Wanderer” mi byla od začátku sympatická. Pakliže bych měl vybrat některou skladbu z protipólu, pro mnohé překvapivě, by si Černého Petra vytáhla hned úvodní “Shades of Grey”, která na mě narozdíl od zbytku alba působí až moc těžkopádně a nepřirozeně. Nicméně Amorphis vydali další výborné album, k němuž se budu vracet rozhodně rád a poslechnu si ho nejen na zpříjemnění dlouhé chvíle.
Skvrn


Finntroll – Blodsvept

Finntroll - Blodsvept
Země: Finsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 22.3.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Blodsvept
02. Ett folk förbannat
03. När jättar marschera
04. Mordminnen
05. Rösets kung
06. Skövlarens död
07. Skogsdotter
08. Häxbrygd
09. Två ormar
10. Fanskapsfylld
11. Midvinterdraken

Hodnocení:
H. – 7/10
Atreides – 8/10
Skvrn – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Jestli se dá o nějaké skupině bezpečně tvrdit, že odstartovala stále neutuchající boom folk metalu, pak by to byli jistě Finntroll, jejichž dnes již notoricky známá deska “Jaktens tid” se už dá jistě považovat jako jedna ze zásadních věcí svého subžánru. Touhle nahrávkou to ovšem samozřejmě nekončí a Finntroll mají na kontě mnohem více povedených alb, vyloženě slabé snad ještě žádné. Jak už to tak bývá, kdo s něčím začne a začne být následně kopírován všemi okolo, stejně bývá o krok vepředu před svou konkurencí, která se utápí v klišé, až by se (myšleno obecně) dalo v případě té dané skupiny mluvit o jisté výlučnosti či speciálnosti. Samozřejmě, nechci to zase zveličovat a samotné Finntroll přespříliš přeceňovat (přece jenom na soudy, zdali se jedná o opravdu zásadní kapelu, je ještě brzo, s tím bych přece počkal aspoň tak deset let), nic to však nemění na faktu, že minimálně v mých očích většinu své konkurence “hopsavého” folk metalu přebíjejí rozdílem aspoň jedné třídy. Živě mě sice tahle cháska nikdy příliš nebavila, ale výborné studiové počiny to bohatě vynahrazují – a to se až doposud dalo tvrdit o všech z nich bez výjimky. Asi netřeba nějak přílišně zdůrazňovat, že nás nyní čeká posouzení toho, jestli šestá řadovka “Blodsvept” dokázala laťku udržet, překonat, nebo naopak podlézt…

Předně by se asi slušelo zdůraznit, že Finntroll se již před nějakou dobou dostali do stádia, kdy se jen jednoduše drží svého kopyta a drhnou si to svoje, aniž by toužili po vymýšlení nějakých přehnaných stylových kotrmelců. Jejich desky jsou mezi sebou stále jasně rozeznatelné a rozhodně vzájemně nesplývají, což je samozřejmě klad, ale přesto se kapela pohybuje v jistých vytyčených mantinelech, které jí ale podle všeho sednou. Tuhle zahrají na tu hopsavější notu, támhle zase o něco vážněji, stále však v rámci svých vlastních mezí. Naše otázka zní, jakým směrem se tedy vydává “Blodsvept”… Zatímco na předchozích dvou počinech “Ur jordens djup” a “Nifelvind” Finntroll o něco více přičichli k té ostřejší formě a tu a tam koketovali i s black metalovým nádechem, obzvláště na té druhé jmenované, na letošní novince se trochu navrací zpátky k té chytlavější a skákavější formě. Přesto bych si ale nedovolil tvrdit, že by “Blodsvept” nějak okatě kopírovalo již vyřčené, jelikož na to jde zase trochu jinak. V některých momentech je totiž album opravdu “jeté” a s tou tanečností vyjelo mimo rámec jen kláves, takže pokud prohlásím, že jisté songy v sobě obsahují i náznaky swingu, rozhodně nebudu přehánět. Zářným příkladem může být čtvrtá “Mordminnen”, v níž je to ke slyšení asi nejmarkantněji.

Co se mi ovšem na Finntroll a líbí a vždy líbilo – i přes podobné hrátky si stále udržují svou tvář a jen těžko by se o nich dalo bavit jako o nějaké zábavové kapele, a to i ve světle některých vyloženě šibnutě-skákacích pasáží, jichž se na “Blodsvept” vyskytuje pěkných pár kousků. Jde především o to, že v podání Finntroll má to hopsání stále hlavu a patu a i přese všechno, co bylo až doposud řečeno, bych si “Blodsvept” nedovolil označit jako vyloženě chlastací album – a to je myslím potřeba zdůraznit, jelikož se mi zdá, že pro spoustu lidí je folk metal pouze synonymem pro soundtrack k nějaké alko-pařbě, což je dle mého skromného názoru jednoduše špatně. Finntroll ovšem dokazují, že to rozhodně jde udělat skočně, s nadhledem a přesto stále seriózně. Právě v tom vidím možná to nejzajímavější, co “Blodsvept” nabízí.

Přestože většina “Blodsvept” se nese v duchu výše řečeného, najde se i pár položek, které mírně vybočují k té o trošku vážnější podobě. Z tohoto ohledu se ihned nabízí vypíchnout “Skövlarens död”, jejíž začátek se povedl vážně na jedničku a z mého pohledu patří k vrcholům celé kolekce. Podobně je na tom paradoxně i singlovka “Häxbrygd”, v níž se sice trochu veselejší melodie objeví, ale především zpěvák Vreth, jenž se zde vytasí s až překvapivě jedovatým vokálem, ji táhne na “temnou stranu síly”. Nebo možná “Häxbrygd” jen jednoduše nepůsobí tak chytlavě jako okolní kolegyně “Skogsdotter” a “Två ormar”, nebo třeba klávesová juchačka “När jättar marschera” zkraje desky.

Tak či onak si mohou Finntroll připsat další solidní fošnu do své sbírky, což je upřímně přesně to, co jsem od “Blodsvept” očekával, a když tak o tom přemýšlím, možná v to vlastně i doufal. Rozhodně jsem od Finntroll nečekal desku, jež by mě posadila na prdel, a také jsem se jí nedočkal; vyhlížel jsem nahrávku, která by byla po hudební stránce dostatečně záživná, zábavná a která by dokázala potvrdit pozici skupiny. Jasně, mohli bychom se na to podívat i z druhé strany a říct, že Finntroll více méně jen naplnili svůj standard, v porovnání s konkurencí je tento standard ovšem stále dostatečně vysoký na to, aby reputace jedné z nejsolidnějších hopsavě folk metalových skupin zůstala na svém místě.


Druhý pohled (Atreides):

“Nové album Finntroll? Hmm, s čím asi přijdou tentokrát?” říkal jsem si tak čtvrt roku nazpět, když se objevily první zprávy o nové desce. A myslím, že jsem další krok kapely odhadl vcelku slušně, ostatně Finntroll není kapela, která by mě dokázala něčím vyloženě překvapit, aniž by za to to musela platit ztrátou typického gezichtu. Přesto se Finntroll povedlo mě za dobu, po kterou vývoj kapely sleduji, několikrát příjemně potěšit, hlavně díky poctivě odvedené práci, hravé atmosféře a jistému puncu originality, který je odlišuje od té hromady vyhopsaných alko-folk-cosi kapel, jakých se dnes po scéně pohybuje plno. Nejinak je tomu i v případě “Blodsvept”.

Po vážnějším “Nifelvind” Finntroll nevykročili ani dál vpřed, ani o krok vzad, nýbrž to na křižovatce vzali obloukem na výpadovku trochu jiným směrem, po okraji projeli kolem “Nifelvind”, následně se trochu vrátili, aby projeli Nadhled, Veselí nad Promyšlenost, načež si udělali zastávku na pár piv u Trollhorna doma v Moonsorrow a nakonec se vrátili tam, kde začali. Slušelo by se podotknout, že před začátkem výletu se stavili ve fabrice z 19. století a ohákli se ve stylu steampunku.

Výsledek? Dospělá hopsačka hrající na podstatně uvolněnější notu než posledně, přesto však nepostrádající atmosféru ani typický výraz Finntroll. Navíc příjemně odsýpá a baví mě ve všech směrech. Deska roku z toho sice nebude, nic to ale nemění na tom, že se k “Blodsvept” milerád vrátím, když budu chtít pořádnou porci neprvoplánové zábavy.


Třetí pohled (Skvrn):

Jako by chtěla tahle severská trollská sebranka vyvézt z omylu ty, kteří po vydání “Nifelvind” sázeli na další přiblížení k blacku… Nic takového se nekoná, naopak Finntroll natočili dle mého nejodlehčenější desku a novým materiálem se spíš vrací o několik let zpátky. Hoši se tentokrát nepustili do nějakého atmosférického intra (které by se sem pravda nehodilo) a jako jeho náhradu zařadili k titulní “Blodsvept” dvaceti sekundovou předehru tvořenou dračími vzdechy (?). Z prvních dvou skladeb je jasné, na čem jsme a co se bude odehrávat dalších 35 minut.

Všudypřítomné hopsavé a dobře zapamatovatelné refrény střídají slavnostně znějící melodie ve stylu “Mordminnen” a “Skogsdotter” či tracky prosáklé skrz naskrz dávkou sebeironie (“Rösets kung”). Nezapomenu zmínit ani “Häxbrygd”, ke které byl natočen videoklip, jenž tuto ironii ještě umocňuje a dokáže nezasvěceným prozradit, čím vlastně Finntroll jsou. A abych jen nechválil? Chytlavé pasáže se po čase snadno oposlouchají a album sem tam působí trochu jednotvárně. Přesto ho k nějaké jiné činnosti jako příjemnou kulisu doporučuji. A nezamýšlela to tak i samotná banda? Pakliže ano, úkol jednoznačně splnila. Promo fotky prozrazovaly jízdu plnou recese a Finntroll se nepřetvarovali! Hudbou se baví a dávají to o sobě náležitě vědět.


The Crescent – Risti

The Crescent - Risti
Země: Finsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Vesper
02. Sielunsyöjä
03. Käärmeen Polulla
04. Lilitu
05. Eosphoros
06. Choronzon
07. Maankiertäjä
08. Kahdeksas Kuoro
09. Risti

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook

Když tak o tom přemýšlím, docházím k závěru, že deska The Crescent opravdu patřila mezi mé osobní nejočekávanější nahrávky v letošním roce. Jak je to u debutového alba nepříliš známého uskupení vůbec možné? Vlastně úplně lehce, jelikož “Risti” je debutem pouze formálním, nikoliv však opravdovým. Ve skutečnosti skupina funguje již od roku 1995, kdy byla založena, avšak ne jako The Crescent, nýbrž pod jménem Enochian Crescent. Finové se postupem času vyvinuli od syrovější (nicméně stále velmi kvalitní) formy black metalu až kamsi k jeho progresivní verzi, která se v tomto případě vyznačovala tou nejvyšší úrovní, otevřeností vůči dalším vlivem, aniž by postrádala sugestivnost či atmosféru. Kdysi dávno kdosi Enochian Crescent nazval finskou black metalovou elitou, a přestože už si nepamatuji, o koho šlo, do posledního puntíku s ním souhlasím, jelikož minimálně deska “Black Church” a EP “NEF.VI.LIM” jsou opravdové klenoty, kterých si ve své vlastní skromné hudební sbírce vážím opravdu hodně – jak již však bylo řečeno, i předcházející tvorba je bez přehánění úžasná a mám ji velmi rád. Celkově za sebou Enochian Crescent zanechali tři dlouhohrající desky “Telocvovim” (1997), “Omega Telocvovim” (2000) a již zmiňovanou “Black Church” (2006), dále pak dvě výtečná minialba “Babalon Patralx de Telocvovim” (1998) a taktéž zmiňované “NEF.VI.LIM” (2010) a několik dalších neřadových počinů, z nichž z mého pohledu nejpamátnější je asi split “O.B.C.”, na němž Enochian Crescent sdíleli nosič s The True Black Dawn a O (což je jen tak mimochodem také pěkně vypečená sebranka, ti O – milovníkům kvalitního garážového bordelu mohu jen doporučit, to sem ovšem nyní nepatří).

Pro nezasvěcené zůstává nezodpovězenou otázku, co vede relativně zavedenou skupinu ke změně jména po 17 letech fungování. Tím důvodem byl odchod jednoho ze dvou zbývajících zakládajících členů a zároveň jednoho ze dvou hlavních tahounů Enochian Crescent, vokalisty Drakh Wratha, jenž se rozhodl věnovat pouze spřízněným The True Black Dawn. Druhá vůdčí osobnost, kytarista Victor Floghdraki, se v důsledku toho rozhodla činnost stávající kapely ukončit a nadále pokračovat pozměněným jménem, kterýmžto je samozřejmě The Crescent. Předělem mezi oběma formacemi se stal společný split, na němž se objevila úplně poslední skladba Enochian Crescent a úplně první kompozice The Crescent. Odsud už je jen krůček k hlavnímu předmětu našeho dnešního povídání – čerstvému dlouhohrajícímu opusu “Risti”

Hudební stránka dopadla relativně dle očekávání, neboť hlavní tvůrce hudby zůstal na svém místě, čili se dá myslím vcelku bezpečně prohlásit, že “Risti” víceméně pokračuje tam, kde Enochian Crescent skončili s “Black Church”, resp. “NEF.VI.LIM”. Hlavní změna se tedy – naprosto logicky – odehrává v rovině vokálu, jehož se ujal Hellwind Tuonenjoki, známý též jako Hellwind Inferion, který se již objevil v tak velkém množství formací finské undergroundové scény, že to snad ani nemá cenu vyjmenovávat. V porovnání s ním mi vokál Drakh Wratha osobně přišel mnohem maniakálnější a nepříčetnější, nicméně i Hellwind odvádí naprosto úctyhodnou práci a na svého předchůdce navazuje více než důstojně. Těžko říct, jak bych to viděl, kdyby nedošlo ke změně názvu, dost dobře možná bych už jen z principu láteřil nad nepřítomností Wratha, avšak za nastalé situace mi toto řešení přijde jako nejlepší možné a samotný Hellwind za svůj výkon nezaslouží nic jiného než uznalé pokývání hlavou, neboť po celou hrací dobu “Risti” s jistotou dokazuje, že do kapely nebyl přijat jen náhodou.

Přejděme nyní pomalu k již zmiňované hudební stránce a pojďme si alespoň zhruba povědět, oč se v případě The Crescent jedná, neboť – a to aniž bych chtěl kohokoliv ze čtenářů podceňovat – si dovolím odhadovat, že ne všichni měli tu čest s produkcí Enochian Crescent. V jádru se jedná o progresivní black metal, což je ovšem stále poměrně široký pojem, takže co si pod tím má člověk představit? Inu, ve zkratce řečeno – to nejlepší, co si jen představit dokáže. Nejspíš to teď vyznělo poněkud melodramaticky, což rozhodně nebylo účelem, nicméně hudba The Crescent, potažmo Enochian Crescent je opravdu TAK dobrá. Zdaleka nečekejte nic moc ortodoxního, ačkoliv se tak samotná skupina může na první pohled podle fotografií tvářit – ta muzika má opravdu otevřenou mysl a nebojí se nápaditosti, rozmanitosti, změny temp a nálad i poměrně široké variability v rámci jednotlivých skladeb, ačkoliv se jedná o relativně kratší kusy. Někoho by možná mohlo překvapit, že riffy jsou až nečekaně melodické, přesto se ovšem nedá tvrdit, že by The Crescent vyznívali nějak přehnaně melodicky nebo takříkajíc “měkce”. Výsledkem je poměrně ojedinělý black metal, který stojí někde na průsečíku progresivní, melodické a staroškolské větve svého žánru, avšak s tím dodatkem, že nejblíže má jednoznačně k té první.

Snad jediné, na čem “Risti” tak trochu ztrácí, je v mých očích fakt, že – a nemohu si pomoct, i přes změnu jména – navazuje na fenomenální opus “Black Church”. “Risti” – přestože se jedná o bezesporu úžasnou nahrávku, která mne velmi baví a asi hned tak nepřestane – totiž neobsahuje nějaké nepokrytě fantastické kompozice, jež by se téměř dotýkaly dokonalosti, jako tomu bylo na “Black Church” v případě třeba excelentní “Thousand Shadows” nebo geniální “Ghost of Saturn”, která je ve svých dvou minutách tak sugestivní, až se tomu nechce věřit. Tím ovšem neříkám, že by “Risti” neobsahovalo působivé písně – jako příklad mohu bez sebemenších problémů zmínit třeba uhrančivě vygradovanou “Sielunsyöjä”, lahůdkovým refrénem opepřenou “Lilitu” nebo kontrastně vystavěnou “Maankiertäjä”. Avšak pokud bych měl volit jeden jediný vrchol, nejspíše bych sáhnul po předposlední “Kahdeksas Kuoro” se skvostnými sbory. Jak vám jistě došlo z názvů songů, The Crescent v muzice tentokrát z velké části zpívají svým rodným jazykem (s výjimkou středu nahrávky v podobě “Lilitu”, “Eosphoros” a “Choronzon”), což je z mého pohledu další bonbónek, který ještě o něco dál navyšuje nevšednost už tak nepokrytě zajímavé desky.

Upřímně se přiznám, že jsem na “Risti” čekal opravdu hodně dlouho a také jsem toho od alba hodně očekával – o to více mě pak ve výsledku těší fakt, že konečný výsledek mě nijak nezklamal, ba právě naopak. Sice jsem prohlásil, že “Black Church” si aktuálně cením o něco výše, což je za současného stavu věcí pravda a zcela jasně mohu prohlásit, že kdyby se “Risti” nemuselo poměřovat s tímto opusem, dostalo by ode mě aspoň o půl bodu více, ale to nic nemění na faktu, že se mi nové album velmi líbí, čemuž asi trochu napomáhá i to, že jsem i přes vysoká očekávání překonání “Black Church” nepředpokládal. “Risti” nicméně zcela jasně dokazuje, že tahle skupina má jednoznačně smysl a velikou sílu i po výměně jména a odchodu jednoho z někdejších klíčových členů. The Crescent (Enochian Crescent) tak i nadále patří mezi mé velké oblíbence zcela právem.

The Crescent


Další názory:

Enochian Crescent je kapela, která v jistých kruzích vzbuzuje emoce blízké náboženské oddanosti. Sám jsem s nimi neměl dosud žádnou zkušenost, což jsem se rozhodl napravit poslechem alba “Risti”, vydaného již pod hlavičkou nové inkarnace kapely, The Crescent. “Risti” je plné velmi dobrého melodického black metalu, který sem tam sklouzne k progresivnějším vlnám, jindy se zase ocitne v poněkud folkové zahrádce. Tak či onak je to deska na poslech nesmírně příjemná, poměrně jednotná a zároveň dostatečně rozmanitá, aby posluchače nenudila. Tomu ostatně nahrává i hrací doba stěží přesahující čtyřicet minut, kterou bych ještě nedávno kritizoval jako nesmírně krátkou, ovšem dnes je to pro mne spíše příjemná změna. Velmi mě překvapilo, jak snadno se mi “Risti” dostalo pod kůži už při prvním přehrání, nevím ovšem, jestli nezačne po delší době posluchače nudit. Nic tomu však zatím nenasvědčuje. Kolega nade mnou jistě album rozebral dostatečně, a tak není třeba delších řečí. Za mě jasná a zasloužená osmička.
Zajus


Lordi – To Beast or Not to Beast

Lordi - To Beast or Not to Beast
Země: Finsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 19.3.2013
Label: AFM Records

Tracklist:
01. We’re Not Bad for the Kids (We’re Worse)
02. I Luv Ugly
03. The Riff
04. Something Wicked This Way Comes
05. I’m the Best
06. Horrifiction
07. Happy New Fear
08. Schizo Doll
09. Candy for the Cannibal
10. Sincerely with Love
11. SCG6: Otus’ Butcher Clinic

Hodnocení:
Ježura – 5,5/10
H. – 6/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

To by jeden neřekl, jak složité bude vymyslet nějaký pokud možno co nejméně blábolivý úvod k recenzi na novou desku kapely, která vydláždila první metry mojí cesty k extrémní hudbě. Ono je to totiž skoro bezpředmětné. Lordi zná snad naprosto každý, většina takových minimálně nějakou dobu ujížděla na desce “The Arockalypse”, která blahé paměti vystřelila Lordi mezi hvězdy, a málo není ani takových, kteří dnes z úcty ke starým časům Lordi tak nějak registrují, ale že by jejich novinky alespoň čas od času prohnali ušima, na to se mají moc rádi. Co si budeme povídat, já spadám do všech jmenovaných kategorií, a jelikož jsem předchozí album “Babez for Breakfast” po vlně dost děsivých zvěstí raději vynechal, recenzí aktuální novinky “To Beast or Not to Beast” bych si chtěl udělat takový malý průzkum, jestli jsou Lordi model 2013 – v obměněné sestavě a roky po své hvězdné hodině – schopni podat solidní výkon.

Nechce se mi vytasit verdikt hned zkraje, takže se pokusím text, který by šel shrnout do jedné dvou vět, aniž by čtenář o cokoli podstatného přišel, trochu natáhnout, k čemuž se máloco hodí lépe, než malý dotazníček trochu topgearovského ražení, takže – ještě pořád Lordi nezahodili masky? Ne, nezahodili. Nezačali se čirou náhodou brát vážně? Ne, bohudík. Hoblují si pořád ten svůj kabaretní hard rock? Ano. A konečně otázka za sto bodů – je to pořád stejně dobré jako před lety? Leda ve snu… Jinými slovy, Lordi s drobnými obměnami vaří z těch samých surovin jako nějakých osm let nazpět, ale velmi mírně řečeno to postrádá koule, které stojí za tehdejším nárůstem popularity kapely. Abych byl naprosto konkrétní – ty nejlepší kusy z “To Beast or Not to Beast” se dají srovnávat tak s těmi nepovedenými z “The Arockalypse”, a to je i při vědomí, že “The Arockalypse” byla (a snad i pořád je) slušná a poctivá rocková deska, ne úplně lichotivá vizitka.

Přitom však nejde na férovku tvrdit, že Lordi natočili špatnou desku, protože to tak zkrátka není. Sice to v žádném případě není nijak inteligentní nebo snad – Cthulhu chraň – umělecky hodnotný materiál, ale vyloženě bídná je tu jen jedna skladba a zbytek se víceméně rovným dílem dělí mezi poněkud tupou vatu balancující na hraně poslouchatelnosti a pohodové skladby, které sice nijak zvlášť nepotěší, ale na druhou stranu ani neurazí a vzato kolem a kolem jsou to docela fajn rockovky. Tedy pochopitelně do té doby, než by se vám zachtělo je srovnávat s nějakou opravdu dobrou hard rockovou nahrávkou. Ale co, chtěl bych vědět, jestli někdo opravdu upřímně očekával něco víc, takže je vlastně všechno v normálu. Je zřejmé, že které skladby z “To Beast or Not to Beast” patří do které kategorie, si už každý rozsoudí sám. Troufám si ale tvrdit, že většina hlasů pošle na hanbu otvírák, na jehož celkem slibný rozjezd navazuje akorát zahulákaný a prvoplánově agresivní bordel, který mě napoprvé znechutil celou desku opravdu hodně. Naopak to nejlepší se koncentruje napříč takovými skladbami, jako je docela chytlavá halekačka “I Luv Ugly”, překvapivě svěží “Horrifiction” a koneckonců i klipová “The Riff”. Zbytek pak na srdce posluchačů útočí takřka výhradně několika málo slušnými momenty, ale vypisovat je tu všechny asi valného smyslu nemá. A ještě jsem zapomněl na jednu specialitku, tedy tradiční úlet v podobě “Scartic Circle Gathering”, tentokráte v šesté mutaci. “SCG6: Otus’ Butcher Clinic” je sice sympatickou poctou zesnulému bubeníkovi Otusovi, ale po všech ostatních stránkách jde o zvukovou kvalitou tristní a obecně naprosto zbytečný záznam instrumentální exhibice dotyčného bicmana.

A to je opravdu vše, vážení. Žvanit tu o zvuku nebo výkonech muzikantů je zbytečné, protože oboje bylo slyšeno již mnohokrát, všichni vědí, co mohou čekat, a také se toho dočkají, protože “To Beast or Not to Beast” je zkrátka dalším albem Lordi. Je sice o podstatný kus slabší než několikrát vzpomínané “The Arockalypse” a vůbec první desky, ale i tak si zachovává jisté objektivní kvality, které jej zuby nehty drží nad hranou propasti podprůměru. Když vypnete mozek, může se stát, že si párkrát do rytmu dupnete, nicméně osobně nevidím jediný důvod, proč si vůbec tuhle desku pouštět. Sice po sobě nezanechá škody, ale zkrátka existuje nespočet lepších – ať již z provenience Lordi, nebo rovnou v rámci celého žánru.


Další názory:

Nejde samozřejmě o žádné překvápko, je to klasická deska Lordi, čili nahrávka plná šlapavého chytlavého hard rocku, ale prosta čehokoliv byť jen trochu hodnotného. To snad ani není úplné negativum, tak to jednoduše je, Lordi jsou prostě sranda s nadhledem, sami to vědí a podle toho to taky vypadá. Přemýšlet se u poslechu opravdu nedoporučuje, ale pokud vypnete, tak je to docela příjemná oddechovka, která hezky odsýpá a hezky se poslouchá. Občas to sice skřípe, například hned otvírak “We’re Not Bad for the Kids (We’re Worse)” se příliš nepovedl, ale třeba hned následující stadiónová vyřvávačka “I Luv Ugly” se mi docela líbí. Na rozdíl od mnohých mi nevadí ani singlová “The Riff” i s jejím slavným videoklipem z pražského Albertu… když nic jiného, tak má tenhle song alespoň opravdu zábavný text, po jehož přečtení se mi ta písnička líbí mnohem víc. Celkově deska úplně v klidu…
H.

Prostě Lordi. Netřeba žádných dalších komentářů, protože vše zůstalo při starém. Tím netvrdím, že “To Beast or Not to Beast” je špatná deska. Klasický hymnický rock’n’roll je medicína, kterou můžu, a maskovaná parta tohle umí na jedničku. Samozřejmě netvrdím, že je to něco převratného, co by mě drželo celou dobu v napětí, ale chytlavost a uvolněnost z jejich tvorby jenom srší, a to jsou elementy, které by měly leckterého posluchače na nějakou chvíli zabavit. Osvědčené postupy fungují skvěle a nijak výrazně jsem se při poslechu nenudil. Osobně mě z desky baví spíš šlapavé kousky s velkými refrény jako klipová “The Riff”, “I Luv Ugly”, “Horrifiction”, kterou jsem si z celé desky oblíbil nejvíc (nejen pro hororové klávesy), a třeba ještě “Schizo Doll”. Samozřejmě, že bych našel i nějakou tu vatu, která celkový dojem lehce sráží, ale v celkovém důsledku převažují dobré momenty nad těmi slabšími. Vyjmenované skladby jsou přesně to, co mi scházelo na předchozí, dost nevýrazné a nevyrovnané desce, kterou bych zařadil na úplné dno tvorby Lordi. Novinka je daleko svěžejší a barvitější. Uznávám, že po nulových očekáváních jsem spokojený a “To Beast or Not to Beast” můžu s klidným srdcem doporučit.
Kaša


Stratovarius, Amaranthe, Seven Kingdoms

Stratovarius, Amaranthe
Datum: 22.3.2013
Místo: Zlín, Masters of Rock Café
Účinkující: Stratovarius, Amaranthe, Seven Kingdoms

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Navštívit akci, na které se objeví dvě kapely se zpěvačkou v čele, nepatří k mým úplně ideální představám metalového večera. Ne, že bych vyloženě odmítal ženy-zpěvačky v kapelách, většinou mi jsou tyhle soubory cizí především svým hudebním zaměřením. Zlatým hřebem měli být finští (a ten večer také jediní s mužským zpěvem) Stratovarius, kteří se po odchodu hlavního mozku Tima Tolkkiho nekompromisně snaží svůj hudební odkaz držet i nadále naživu. V případě aktuálního alba “Nemesis” si u mě pozici dost vylepšili, nicméně předchozí živá vystoupení mě nechávala spíše chladným. Byl jsem tedy zvědavý, jestli si u mě vylepší reputaci i koncertně. Druzí souputníci na turné s dvěma headlinery pojmenovaném Nordic Nexus of Nemesis Amaranthe mají také venku aktuální desku “The Nexus”. Třetím do party byli američtí Seven Kingdoms. Návštěvnost této akce byla (aspoň tedy ve Zlíně) skutečně vysoká. Což mělo jako vždy za následek těžkou nedýchatelnost a šílené vedro v sále.

Do klubu jsem dorazil v průběhu setu posledně jmenovaných Seven Kingdoms a nijak u vytržení jsem z jejich vystoupení nebyl. Vcelku energický standardní heavy metal, kterému vévodil ženský hlas. Je fakt, že melodické linky byly celkem chytlavé a i kytarové vyhrávky dokázaly docela pohladit, přesto mi vystoupení přišlo vcelku statické a hlas zpěvačky Sabriny Valentine takový nemastný, neslaný. Ale jinak se projevili sympaticky a ta kytarová práce opravdu dokázala upoutat. Snaživé heavy metalové těleso, které bude asi i nadále dělat desky a své fanoušky si najde, ale ti, co by hledali nějakou přidanou hodnotu, asi maximálně pokývají uznale hlavou a nadále na tvorbu Seven Kingdoms zapomenou.

Dánsko/švédští Amaranthe mají u mě těžkou nevýhodu. Jejich studiová tvorba je pro mě absolutně nezajímavá a těžce hraničící s kýčem. Navíc jich je jak psů, co se týče vokálního obsazení. Čisté vokály mají na starosti Jake E Berg a sličná zpěvačka Elize Ryd. Řev obstaral Henrik Englund ze Scarpoint. Nazvučit to tak, aby vyzněly tři vokály tak, jak mají, není asi žádná sranda. Občasné zvukové zakolísání se objevilo i tady. Jen Henrik se z problémů svým vokálem vyřval. No ale co hudebně? To bylo docela utrpení, já bohužel tuhle diskotéku nedokážu vystát. Rádoby tvrdé kytary a rychlé rytmy, podbarvované tuctovými (až tucavými) klávesami, které za chvíli zní jak dokola opakované motivy z kolotočů. V určitých chvílích dokážou být opravdu energičtí a řádně přitlačit na pilu, jenže jejich tvorba a skladby jsou dělané skoro podle jedné šablony, takže vydržet přes hodinu koncertu nebyla žádná sranda. Postupně se všechny skladby slévaly pro sebe a pod načančaným pozlátkem mi zůstala akorát šedivá nuda. Ne, ani Elize to nezachránila.

Doufal jsem, že si chuť napravím aspoň u Stratovarius. Těžko říct, koncert se mi celkem líbil, ale měl některé vážné nedostatky. Zaprvé přehulený zvuk, což působí kolikrát dost nepříjemně, ale to nebyl ten hlavní důvod. Tím byl zpěvák a dnes nejvýraznější tvář kapely, Timo Kotipelto. Nevím, jestli si stojím na uších, ale jeho výkon byl prostě největší slabinou koncertu. Stejně jako už několikrát předtím. Proto nějak nerozumím těm tvrzením, že zpíval nejlíp za posledních pár let, jelikož jsem jednoduše neměl dojem, že by se nějak silně zlepšil. Omlouval se sice, že jeho výkon je ovlivněný nachlazením, ale nezpíval nijak moc lépe nebo hůř než dřív. Jasně, nové skladby si už na desce nastavil níže než dřív, nicméně i tam ujížděl. Hitová “Halcyon Days” patří na desce k nejlepším skladbám, ale tady se objevovala i silná faleš. V případě starších skladeb to někdy ještě utáhl, někdy prostě usekl slabiky, aby nemusel dotahovat. Možná by nebylo na škodu si jednou k těm starším skladbám, kde jsou ty výšky až stratosférické, sednout a trochu je poupravit vzhledem k současným hlasivkovým možnostem.

Jinak ale výkon zbytku kapely potěšil. Je vidět, že jak baskytarista Lauri Porra a kytarista Matias Kupiainen, tak i nejčerstvější člen týmu, bubeník Rolf Pilve, plně zapadli do uvolněných míst a polili výkon živou vodou. Jörg Michael (stejně jako Tolkki) je jenom jeden, ale jeho náhrada za bicími Rolf (potažmo Matias u kytary) se držel statečně i přes občasné kiksy. Docela se mi líbil setlist, který byl plný novinkových skladeb, fungovaly naživo dost dobře. Vděčit za to můžou především tomu, že se jim podařilo je zbavit nudných pasážích a tlačit na pilu. Samozřejmě nemohly chybět klasiky “Black Diamond” či závěrečná “Hunting High and Low”. Mimo zmiňovanou “Halcyon Days” zazněly i “Abandon”, chytlavá “Unbreakable” nebo “Stand My Ground”. Příště by mohli osvěžit i nějaké pecky ze starších alb, kterým se moc nevěnujou. Vystoupení to vážně nebylo úplně špatné, jen bylo srážené ne úplně jistým výkonem Tima Kotipelta. Ale s tím jsem na ten koncert v podstatě šel.


Stratovarius – Nemesis

Stratovarius - Nemesis
Země: Finsko
Žánr: melodic power metal
Datum vydání: 22.2.2013
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Abandon
02. Unbreakable
03. Stand My Ground
04. Halcyon Days
05. Fantasy
06. Out of the Fog
07. Castles in the Air
08. Dragons
09. One Must Fall
10. If the Story Is Over
11. Nemesis

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 6/10
Stick – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook

Třetí album finských Stratovarius po odchodu dlouholetého lídra Tima Tolkkiho se sice stále nese ve znamení power/speed metalu, jako tomu bylo daleko před odchodem zmíněného kytaristy, ale jako důkaz vývoje kapela do své tvorby zahrnuje prvky nové. Kytary jsou tvrdší a přibylo progresivních momentů při nutném zachování veškerých poznávacích znamení. Zatímco Tolkki se po svém odchodu snaží již po několikáté vzkřísit svou kariéru a vydělat nějaké ty chechtáky (aktuálně v připravované metalové opeře Avalon), čímž se začíná měnit v karikaturu sebe sama, tak jeho bývalí kumpáni nelení a pravidelně sázejí solidní desky, které se klasickým žánrovým albům stěží vyrovnají, ale pořád je to poslouchatelné cvičení na téma severské melodiky, jež má své stálé fanoušky.

Asi největším problém současné tvorby Stratovarius je pro mě až přílišná podobnost posledních tří alb. Je jedno, jestli si vezmete “Polaris”, “Elysium” či novinku, ale všechny jsou si podobné jako vejce vejci. Mohl bych vzít kteroukoli skladbu z těchto alb a proházet je mezi sebou bez jakéhokoli dopadu na jejich konečné vyznění. Kytarista Matias Kupiainen, který Tolkkiho nahradil, se brzy ukázal jako zdatný pokračovatel, a to jak na poli hráčském, kdy bych pořádně ani nepoznal, že k nějaké změně došlo, tak v oblasti skladatelské, kde už ta změna patrná je, protože Matias aktuálně v kapele obstarává většinu nového materiálu a vnáší svěží vítr tvorby finské stálice. Velkým překvapením byl pro fanoušky odchod dlouholetého bubeníka Jörga Michaela, který opustil řady kapely po vydání minulého alba a novinka je tak první šancí pro nováčka jménem Rolf Pilve, který je zdaným náhradníkem, protože do rozjetého vlaku naskočil tak hladce, jak jen to šlo, a jeho hra nikterak nevyčnívá ani se nesnaží o nic světoborného. Prostě pohání klávesami opředenou kytarovou lokomotivu, jak jen to jde.

Oproti ostatním členům mě poměrně překvapivě album od alba přestává bavit Timo Kotipelto, který technicky patří ke špičce ve svém žánru, ale to, že se jeho vokální linky opakují se stejnou pravidelností jako měsíční složenky, není nic, na co by se člověk před poslechem nové desky ve skutečnosti těšil. Těch pár opravdu zapamatovatelných momentů jako hitové refrény “Unbreakable”, “Halcyon Days” či vypjatější zpěv v temnější “Out of the Fog” mi zatím pořád umožňují se povznést nad některými vyloženě vycpávkovými elementy, které by si kapela takhle zkušená mohla odpustit, viz baladická nuda “One Must Fall”, ale nic netrvá věčně. Drtivá většina skladeb jede v typickém Strato rytmu, čímž rozuměj svižnější tempo, ze kterého se sleví jen výjimečně, a to buď při majestátněji vzhlížející pasáži plné sborů jako mezihra v “Stand My Ground”, nebo v případě pomalejších balad, kterých není moc, ale oproti výše zmíněné mě třeba “If the Story Is Over” docela bavila, protože je vystavěna kolem hezké melodie, která se mi zalíbila. Klasické vypalovačky nijak nevybočují z dosavadního standardu kapely, takže mluvit o nějakém překvapení je zbytečné a ze skladeb, které by se hodily do tohoto ranku, je nejlepší úvodní šlapavá “Abandon” a především ultrachytlavá “Halcyon Days” se zajímavou střední pasáží s neotřelým zvukem kláves. Na opačné straně se usadila nudná “One Must Fall”, která možná na první poslech překvapí středním tempem, který u Finů není tak obvyklý, ale chybí jí nějaký moment překvapení. “Nemesis” sice není nic, co by mělo způsobit revoluci, ale přehršel melodicky přívětivých momentů zbavil mou mysl občasného uvažování, jestli se tahle či tamta skladba podobá víc kouskům z “Visions” či “Infinite”, a to mi aktuálně ke spokojenosti stačí.

Stratovarius natočili své klasické, v pořadí již čtrnácté studiové album, což je konstatování, které by mělo všem zainteresovaným napovědět, o co jde a v jakém duchu se to ponese. Není to vyloženě můj šálek kávy, protože tuhle hudbu už poslouchám jen sporadicky a spíš z nostalgie, ale když se na desku podívám co nejobjektivněji, tak se dá bez větších problémů opakovaně pozřít, aniž bych trpěl návaly nevolnosti. A já jsem si své favority našel celkem s přehledem, takže ostatní by neměli být žádné problémy. Dobře odvedená práce jako “Nemesis” fanoušky rozhodně neurazí a těm novým by přímočarost a chytlavost neměla být taky na obtíž. Nabízí se přímé srovnání mezi Stratovarius a novinkou “Straight Out of Hell” ne úplně cizích Helloween a musím přiznat, že mě o něco víc baví finská parta, která už sice taky vaří z vody, ale ještě nevystřílela všechny ostré náboje.


Další názory:

Ale tak není to úplně zlé, vlastně je to docela v pohodě, a když to hraje, vůbec nijak mi to nevadí, akorát “Nemesis” nenabízí nic, co by mě nutilo si to pustit znovu, což je v dnešní době, kdy se na člověka valí nové a nové nahrávky den co den, poněkud výrazný handicap. Ano, některé momenty jsou docela příjemné a povedené, jmenovitě třeba začátek “Fantasy” (hlavně klávesy), některé pasáže “Out of the Fog” nebo velmi dobrý refrén “Castles in the Air” (dle mého asi největší vrchol “Nemesis”), přesto si ovšem nemyslím, že bych měl někdy potřebu to slyšet znovu. Když někdy dostanu chuť na Stratovarius, což se sem tam opravdu stane, tak si jednoduše vystačím se starými deskami, které jsem poslouchal před 13-15 lety, kdy jsem podobné žánry ještě takříkajíc žral (ale to není případ jen Stratovarius), což možná není úplně fér, protože “Nemesis” v jádru marné album není, ale nemůžu si pomoct, tak to jednoduše je…
H.

Musím se přiznat, že poslední dvě desky Stratovarius jsem vždy stěží doposlouchal. Kdybych je měl zpětně hodnotit, tak víc než čtyři body ode mě nečekejte. Tak nějak jsem na nich postrádal všechno, co jsem na kapele kdysi měl fakt rád. Především se někam ztratily silné melodické nápady. Když jsem si pouštěl novou desku, čekal jsem, že to dopadne stejně. Ale přece jen mě dovedli Stratovarius mile překvapit. “Nemesis” se jim totiž povedlo napěchovat silnými melodickými refrény a hudebními nápady a hlavně, složili poslouchatelné normální metalové skladby! Přestože se neubrání občasné stupiditě, dovedou své nápady kočírovat tak, jak bych to od zkušených borců očekával. Deska klopýtá jen těsně před koncem v podobě vyloženě stupidní “Dragons” a těžce nevýrazné “One Must Fall” (i když i tu “If the Story Is Over” s trapnými flétničkami bych si odpustil), jinak pádí jako dobře namazaný stroj. Těžko jinak nějakou skladbu vyzdvihovat nad ostatní, příjemný poslech lze očekávat od všech z nich (pokud pominu ty, které jsem zmínil). Co ale nechápu, je použití některých klávesových rejstříků, ty, které jsou použity například v jinak brilantní “Halcyon Days”, tu skladbu neskutečně przní, a není to jediný případ na desce, to u mě dost sráží hodnocení. Nicméně tohle album je pro Stratovarius konečně krok kupředu a uvidíme, jak se to vyvine na další desce.
Stick


Rotten Sound – Species at War

Rotten Sound – Species at War
Země: Finsko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 18.1.2013
Label: Season of Mist / Relapse Records

Hodnocení:
nK_! – 8/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Peklo na zemi. Tak by se dalo popsat další z mnoha EP finské grindcorové stálice Rotten Sound. Ruku na srdce, které by se tak ale nazvat nazvat nedalo? Co nás tedy čeká na malém lesklém kotoučku, jehož celková hrací doba jen těsně přesahuje osmiminutovou hranici a na němž najdeme šest nových skladeb?

Především brutální a nekontrolované (nekontrolovatelné) zlo. Upřímně si myslím, že hudební styl, jako je grindcore, se nedá poslouchat doma v obýváku po celý den, protože by se z toho člověk mohl přinejmenším lehce pomátnout. Naživo jde ale o úplně jiný druh kávy! Pěkně drsný a ostnatý druh, u kterého nevíte, zda jej dokážete pozřít bez následků. Větší pekelec v kotli si totiž jen těžko dokážu představit a protože jsem již měl s Rotten Sound živě tu čest, těším se na jejich letní vystoupení na festivalu Brutal Assault. Pěkně se zase vyblbneme.

Species at War” je nahráno s pečlivostí Rotten Sound vlastní a člověk znalý dané problematiky a jejich stylu se bude jako obvykle cítit v sedmém nebi (šestém pekle?). Vokální projev je správně přiostřený a místy zabíhá do nečekaných hloubek a pomalého tempa. Kytary a basa se již tradičně snaží držet krok s bicími utrženými ze řetězu. Vůbec netuším, jak to ten Sami Latva může takhle dávat.

Celé album se nese v duchu svého názvu a tedy v duchu válečného konfliktu. Pořadí písní (viz tracklist níže) a jejich pojmenování dává tušit, že nejde jen o zbytečný sled co nejrychlejšího materiálu, ale pečlivě propracovaný a promyšlený obsah, který je taktéž náležitě otextován. Ne vždy je u grindové kapely možné čekat textové zázraky, ale Rotten Sound již poněkolikáté ukázali, že jejich hudba má také hlubší smysl a přidanou hodnotu. Zajímavé je, že song “War” je o celých 24 sekund delší nežli píseň “Peace”. To člověka nutí k zamyšlení…

Noví “Rotteni” znějí prostě stejně dobře jako vždycky a já nevidím důvod je v hodnocení za cokoliv shazovat dolů. Poctivá a zručně odvedená řemeslná práce a pokud se ve vodách grindcore pohybujete teprve krátkou dobu, nyní víte, kam sáhnout a co naposlouchuat. See ya at Brutal Assault!


Další názory:

Hodnotit osmiminutové EP grindcorových Rotten Sound je poněkud ošemetná záležitost. Fanoušci jim to sežerou i s navijákem, ti, kteří neví, budou buď tupě čumět, nebo si to zamilují. Já jsem někde mezi, slyším, že kluci dělají kvalitní grindcore, ale nevím, co na tom vlastně doceňovat. Pro mě je grindcore fajn, dokud to není bohapustý bordel. Síla takové kapely se většinou projeví hlavně při živém vystoupení, kdy se kotel vybouří. Hoši se s tím od začátku rozhodně neserou a těch osm minut je naprostým výplachem. Chrastivý zvuk, jaký umí vyrobit snad jen ve Skandinávii, nekompromisní tempo, agresivní vokál, všechny songy pod hranicí dvou minut. Prakticky je tady vše, co by tu mělo být. Přestože se nejedná o žádný převratný milník, mně těch osm minut s Rotten Sound utíkalo příjemně, a vám?
Stick


Nightwish – Dark Passion Play

Nightwish - Dark Passion Play
Země: Finsko
Žánr: symphonic / power metal
Datum vydání: 26.9.2007
Label: Spinefarm Records / Nuclear Blast Records / Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Poet and the Pendulum
02. Bye Bye Beautiful
03. Amaranth
04. Cadence of Her Last Breath
05. Master Passion Greed
06. Eva
07. Sahara
08. Whoever Brings the Night
09. For the Heart I Once Had
10. The Islander
11. Last of the Wilds
12. 7 Days of the Wolves
13. Meadows of Heaven

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vážně pochybuji, že by se mezi čtenáři našel někdo, koho minul veškerý ten cirkus, který se okolo finských Nightwish za posledních pět až šest let odehrál, takže si odpustím nastiňování všeobecně známých informací a spíš se pokusím odpovědět na otázku, která po pohledu na nadpis asi vrtá hlavou nejednomu z vás. Proč sakra recenzujeme pět let starou desku, když jsme se na jejího plnokrevného nástupce zaměřili rok nazpět a hodnocení dalšího aktuální počinu s logem Nightwish na přebalu vyšlo před třemi dny? Částečně za to může jistý sentiment, částečně snaha dohnat prosincový nedostatek materiálu k recenzím a alespoň co se mě týče také příležitost (přímo pramenící z druhého jmenovaného důvodu) s odstupem vyřknout ortel nad deskou, která znamenala zlom v historii kapely a která jediná ze strany Sicmaggot chybí k pomyslnému uzavření éry Anette Olzon, která byla z kapely před nějakým časem odejita. Ale dost řečí, drobátko retrospektivní recenze může začít.

Takhle s odstupem je dokonale vidět, jaké místo “Dark Passion Play” v diskografii Nightwish zastává, a skoro to dělá dojem, jako by Tuomas postupný přechod od pompézního symfonického metalu v nejlepší formě (“Once”) k pohádkové teatrálnosti a k popovému výrazu tíhnoucímu charakteru (“Imaginaerum”) na úrovni jednotlivých alb přenesl i na samotné skladby v rámci této konkrétní desky. Ať už se ale jedná o klasický spektákl v podobě “The Poet and the Pendulum” nebo popovými postupy načichlou singlovku “Amaranth” a další, pořád se dá bez uzardění hovořit o v rámci možností poctivé metalové desce, která sice tu a tam zamíří trochu jinam, ale její jádro je jasně definované a neurazí nikoho, kdo vedle těch pěkných melodií žádá od Nightwish také trochu ostřejšího přístupu. Popravdě, když si odmyslím třeba takovou “Eva” a něco málo dalších vyloženě poklidných položek tracklistu, skoro bych si troufl tvrdit, že jde o dost možná nejtvrdší desku, kterou kdy Nightwish vydali, a to zdaleka ne jen díky thrashové rubačce “Master Passion Greed”, kterou bych z pera Tuomase Holopainena opravdu nečekal.

Krom zmiňované palby “Master Passion Greed” není té tvrdosti dosahováno ani tak záměrně jednoduchou a údernou strukturou jednotlivých skladeb (což by se k Nightwish asi ani moc nehodilo), ale je to spíš výsledkem několika faktorů, přičemž tím zásadním je bezesporu kytara Emppu Vuorinena. Když jsem si v recenzi na “Imaginaerum” stěžoval, že kytara nehraje vůbec nic, se slzou v oku jsem vzpomínal právě na “Dark Passion Play”, kde se milý Emppu vyřádil dosytosti. Nejde zde sice hovořit o kdovíjakých orgiích, ale i tak jsou kytarové linky napsané velmi dobře a prakticky jsem se nepřistihl v momentě, kdy by mě jejich poslech nudil. Vcelku úderné riffy, občas sympaticky neurotické pasáže, to všechno je pěkně propracované, až na účelové výjimky se nedočkáme pustého rytmizování v jedné poloze (jak se zhusta děje na “Imaginaerum”), a když dojde na sólo, většinou je velmi vydařené (příkladem budiž “Meadows of Heaven”). Zkrátka a dobře je jasně poznat, že Emppu na svou kytaru opravdu hraje a na většině stopáže se nestydím tvrdit, že na ni hraje opravdu dobře. A jen tak na okraj, po instrumentální stránce je “Dark Passion Play” opravdu hodně slušné, a týká se to všech nástrojů. Spolu s kytarou nejvíce vynikají asi bicí party, které jsou energické, živé, místy velmi chytlavé, a hlavně jim nechybí dynamika. A všechny tyhle instrumentální pozitiva vynikají v plné šíři díky tomu, že se podařilo udržet na uzdě jinak velmi rozsáhlý příspěvek orchestru a perfektně jej vyvážit s ostatními složkami. Ano, takhle nějak by to mělo vypadat.

V úvodu předchozího odstavce jsem mluvil o několika důvodech, které jsou zodpovědné za tvrdý charakter desky, a vedle samotných kompozičních postupů zde vidím ještě jeden velmi důležitý. Tím mám na mysli jakousi specificky potemnělou náladu, jejíž linka se táhne skrz celé album. Tady se nedočkáte žádných pohádek, tady hudba hovoří o veskrze dospělých tématech, a i když se v některých případech sklouzne k obligátnímu dětskému leitmotivu, temnota zůstává. Původ téhle temnoty bych přiřkl několika faktorům, mezi kterými určitě nesmí chybět frustrace a tlak z doby po vyhazovu Tarji Turunen, svým dílem určitě přispěl i zvuk (především kytary), který je sice velmi moderní, ale přitom ani ne moc odlidštěný… Asi toho bude ještě víc, určitě se mi nepodařilo odhalit všechny nitky, které vážou dílčí charakteristiky desky k nějakým reálným důvodům a motivacím, ale důležité je, že to jako celek funguje.

Nightwish byli vždy o vokálu, a když se rozloučili s adorovanou Tarjou, mnozí to nesli (a pořád nesou) nelibě, takže není složité si představit, že tento uvolněný post byl pěkně žhavý a ať už by ho naplnil kdokoli, mohl očekávat pěkně perné chvilky. Novou zpěvačkou Nightwish se tehdy stala neznámá Švédka Anette Olzon, a krvežíznivá veřejnost nemohla dostat lepší oběť. Proti klasicky školené (i když by se takovému přívlastku kdejaká operní pěvkyně vysmála) Tarje nastoupila Anette, jejíž hlas je naprostým opakem toho, na co byli všichni zvyklí. A většina jí to také dala pěkně sežrat, otázkou ale zůstává, jestli oprávněně. Zajisté, hlas Anette má barvu, která vyloženě svádí ke zpěvu popových melodií, jenže “Dark Passion Play” nebylo napsáno s ohledem na nějaký konkrétní hlas, tím spíše ne na ten její, a i když řada lidí tvrdí opak, myslím že se se svým úkolem popasovala se ctí. Sice to není taková vokální dominance, jako na “Imaginaerum” a občas mi přijde, že to milá Anette trochu láme přes koleno, ale obecně vzato se rozhodně nejedná o žádný propadák a Anette se za svůj výkon nemusí vůbec stydět… Dostatek prostoru dostal i vokál Marca Hietaly, který je klasicky výborný a ukazuje hned několik poloh. Nejvíc na mě zapůsobila ta něžná ve skvostné baladě “The Islander”, ale to je jen subjektivní, protože dobré jsou opravdu všechny.

Tohle všechno by ale šlo tak trochu čekat. Co jsem alespoň já určitě nečekal, to je nenápadný, ale s trochou trpělivosti jednoznačně identifikovatelný vliv nejrůznějších inspirací. Že Nightwish vždy trochu koketovali s folkem, to není žádná novinka a projevuje se to i na “Dark Passion Play” – jak zcela průhledně u “Last of the Wilds”, která je zjevnou reminiscencí na klasiku “Moondance” z desky “Oceanborn” (která mně osobně sedí mnohem víc), tak velmi působivě na již zmiňované “The Islander”, a nepřeslechnutelné etnické znaky jsem vypozoroval i v případě podmanivé náladovky “Sahara”. O poznání překvapivější je však zakomponování lehkých elektronických vlivů (“Bye Bye Beautiful”), thrash metalu (již několikrát zmíněná “Master Passion Greed”) i dalších metalových žánrů, nebo třeba skvělý příspěvek gospelového sboru v “Meadows of Heaven” či lehce zvrácená a maniakální nátura, kterou oplývá “Whoever Brings the Night” a která mi vzdáleně připomněla “Scaretale” z aktuální desky. Je toho dost, obtížně se to popisuje, ale je to tam, a snad si neutrhnu posměch, když “Dark Passion Play” na poměry Nightwish prohlásím za lehkou progresi.

Jak tak počítám, z toho, co jsem tu zatím napsal, mi vychází velmi povedená deska, a jelikož už nemám nic zásadního k dodání, u tohoto tvrzení zůstanu. Jistě, není to kdovíjaké umění, ale způsob, jakým Nightwish umí balancovat na pomezí kýče a opravdu dobré hudby, zaslouží uznání. V případě “Dark Passion Play” tak učinili velmi zkušeně a výsledek nabízí obstojný zážitek pro každého, kdo zrovna netouží po nějakém vyloženě transcendentálním hudebním zážitku. “Dark Passion Play” je deska pestrá a přesto kompaktní, ale je hlavně velmi dobře napsaná, a i když má své mouchy, skladby jako “The Poet and the Pendulum”, “Sahara”, “The Islander” a řada dalších nabízí nespočet vynikajících zážitků, které poslech desky bohatě ospravedlňují.


Další názory:

“Dark Passion Play” byla svého času určitě velmi rozporuplná deska – slavná skupina vyměnila zpěvačku, která až do té doby byla její tváří, a vzala na uvolněné místo vokalistku značně odlišného stylu… není divu, že “Dark Passion Play” vzbudilo tolik protichůdných emocí. Já osobně nahrávku oproti předchozí tvorbě také považuji za slabší (a to i s odstupem), není to však z důvodu této výměny, nýbrž hlavně kvůli samotné hudební náplni, jež mi jednoduše nepřijde tak dobrá jako v případě některých (ale ne všech) starších počinů. Ze skladeb nejvíce upoutá “The Poet and the Pendulum”, ale spíš jen proto, že je hned na první pozici, sice určitě má své dobré momenty, ale spousta pasáží je naopak naprosto hluchá, stopáž přespříliš natažená a její umístění hned na začátek mi přijde spíš samoúčelné; “Bye Bye Beautiful” je jednoznačně nejlepším songem “Dark Passion Play”, překvapivě příjemná je i rádiová “Amaranth”, tudíž začátek rozhodně není zlý, nicméně ze zbytku už dokáže pořádně zaujmout jedině “Whoever Brings the Night”, “7 Days of the Wolves” a o trochu méně ještě “Sahara”, ale jinak nemohu tvrdit, že by se poslech rovnal nějaké extázi. Když vyškrtnu totálně nechutný výblitek “Eva”, který vybočuje tím, jak naprosto debilní je, vidím na “Dark Passion Play” materiál sice poslouchatelný, ale nijak zvlášť dobrý na to, aby bavil i po letech. Jsou prostě alba, která zkoušku časem nepřežijí, a “Dark Passion Play” patří mezi ně…
H.


Nightwish – Imaginaerum – The Score

Nightwish - Imaginaerum - The Score
Země: Finsko
Žánr: soundtrack / orchestral
Datum vydání: 9.11.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Find Your Story
02. Orphanage Airlines
03. Undertow
04. Spying in the Doorway
05. A Crackling Sphere
06. Sundown
07. Wonderfields
08. Hey Buddy
09. Deeper Down
10. Dare to Enter
11. I Have to Let You Go
12. Heart Lying Still
13. From G to E Minor

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi se jen těžko najde někdo, koho minulo mediální šílenství okolo projektu “Imaginaerum”, pocházejícího z megalomanské hlavy Tuomase Holopainena, principála a neochvějného lídra finských Nightwish. Je tomu skoro rok, co jsem zde hodnotil první část zmíněného konceptu, řadové album “Imaginaerum”, které nakonec po všech těch očekáváních dopadlo relativně rozpačitě. S finálním verdiktem však vyvstalo několik otázek, které lze zodpovědět až nyní, protože tomu není tak dávno, co skládačku “Imaginaerum” doplnil soundtrack ke stejnojmennému filmu, okolo kterého se to všechno točí. Soundtrack nese velmi tradiční podtitul “The Score” a nyní je načase se mu podívat na zoubek.

Žánr soundtrack, nebo chcete-li hudební doprovod filmu, není radno stavět na roveň běžně produkované hudbě. Když totiž pominu různé písničkové výstřelky (nic proti nim, některé písničkové sountracky filmů třeba od takového Quentina Tarantina mezi mnohými už takřka zlidověly), jedná se o specifická díla, na která jsou kladeny poněkud odlišné nároky. Proto páně Holopainenův záměr částečně propojit řadovku “Imaginaerum” s jejím soundtrackovým protějškem budil nejen velká očekávání, ale také řadu rozpaků, které se v případě desky částečně naplnily. Tuomas zkrátka ve své honbě za filmovým zážitkem občas maličko překročil hranici a některé momenty alba prostě filmem zaváněly na sto honů, a výsledku to ne úplně přidávalo. Zvědavost, jak se popere s čistokrevným soundtrackem, pak byla náramná, protože kde jinde už by mohl v plné šíři realizovat své rozmáchlé vize, které už řadu let rouboval na relativně běžnou muziku…

Nebudu si zde hrát na nějakého experta přes filmovou hudbu a na rovinu se přiznám, že moje zkušenosti s ní nejsou nijak zvlášť rozsáhlé. Několik soundtracků však již mýma ušima prošlo, a proto si troufnu tvrdit, že alespoň v rámci klasických symfonických děl je jejich základním stavební kamenem práce s jednotlivými motivy a hudební odraz dění na plátně. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že je klasický soundtrack takovou moderní obdobou symfonické básně. A jelikož jsou Nightwish prakticky synonymem symfonického metalu, dalo by se očekávat, že Tuomas zúročí své bohaté zkušenosti s psaním orchestrálních partů a na formátu soundtracku dostojí pověsti klasického skladatele 21. století, za kterého jej mnozí považují. Jenže to se nestalo. Jistě, orchestr zde zastává drtivou většinu veškerého dění, ale poněkud jinak, než bych si představoval. Namísto aby se Tuomas oprostil od svazujících šablon své běžné tvorby, zde prezentuje prapodivný mix klasických soundtrackových postupů a typických Nightwish posledních let, ovšem nejen melodicky (potud by to bylo v pořádku), ale hlavně skladatelsky. Jestli tedy řadové “Imaginearum” místy trpělo jistou soundtrackovitostí, soundtrack je na tom přesně opačně, akorát je na něm ta rozpolcenost víc znát, a to mu nehorázně škodí.

Hlavní neštěstí spatřuji již v původní myšlence dílčím způsobem svázat oba hudební počiny. Potom není divu, že namísto toho, aby soundtrack s motivy pracoval dynamicky, obměňoval jejich provedení a jejich prostřednictvím vyprávěl příběh, je zde využíváno jednotlivých melodií ve stejném chronologickém sledu, v jakém se objevily na řadovce, a místo toho, aby mi hudba říkala, co se v dané dějové pasáži odehrává, mi říká spíše něco jako “tohle hrálo v ‘Last Ride of the Day’, už se asi blížíme na konec”. Navíc mi v drtivé většině případů spíš než nějaký obraz naskočí podoba příslušného motivu tak, jak ho bylo využito na řadovce, což působí dost samoúčelně (“sledujte, vážně je to provázaný!”) a celý dojem to značně bortí snad každému, kdo původní “Imaginaerum” slyšel. Pravda, nejvýraznější je to asi v takové “Orphanage Airlines”, ale znát je to i jinde. Naproti tomu jsou zde i skladby, které dokazují, že to jde, stačí jen trochu chtít. Důkazem budiž taková “A Crackling Sphere”, která dovádí svoji už tak dost scénickou předlohu “Arabesque” takřka k dokonalosti a působí proti ní mnohem lépe, což je možná způsobeno kontextem, v jakém se obě skladby vyskytují.

Vhodné zpracování původního motivu předvádí rovněž můj asi nejoblíbenější počin ze soundtracku, něžná a intimní “Sundown”, která si ústřední motiv propůjčuje z “Turn Loose the Mermaids”, a její nová podoba mě oslovuje mnohem více než předloha. Dokonce do té míry, že bych si ji dovedl bez problémů představit na řadovce, na čemž má určitě zásluhu i skutečnost, že i když “Sundown” využívá soundtrackových postupů, stejně působí spíše písničkovým dojmem. Co se týče dalších slušných položek tracklistu, napadají mě ještě otevírací “Find Your Story” nebo v pořadí třetí “Undertow”, ale to je asi tak všechno, čímž se dostáváme k dalšímu zásadnímu problému, kterým “Imaginaerum – The Score” trpí. Když pominu umírněnou “Sundown” a energickou “A Crackling Sphere”, vzpomenu si jen velmi málo momentů, které by přispívaly k celkové dynamice alba.

Navzdory tomu, že Tuomas sáhl po několika netradičních prvcích, které působí buď velmi svěže (tím mám na mysli lehoučký elektronický podkres nebo třeba do pozadí odsunuté kytarové sólo, které je lepší než cokoli, co Emppuova kytara vyprodukovala na řadovce), nebo o poznání méně svěže (s výjimkou “Sundown” mě opravdu nepřesvědčilo využití sólového zpěvu, prostě se to tam nehodí), se totiž drtivá většina soundtracku nese na jedné vlně a o něčem, jako je třeba sugestivní střídání nálad, si může posluchač nechat jen zdát. Na jednu stranu si říkám, že bych toho chtěl od hudby, která má vhodně doplňovat pohyblivé obrázky, hodně, ale pak si vzpomenu, jaké barvité scenérie a nálady dokázal vykouzlit mistr Howard Shore pro “Pána prstenů”, a rázem jsme tam. kde jsme byli. A to rozhodně není moc lichotivé vysvědčení.

Nightwish

Abychom si rozuměli, ono to není vyloženě špatné, poslouchat jako podklad k nějaké činnosti se to dá bez sebemenších problémů. Problém však spočívá v tom, že i přes dílčí kvality “Imaginaerum – The Score” dost výrazně pokulhává v tom, v čem řada jiných soundtracků klasického ražení exceluje – i přes absenci písničkové formy zprostředkovat působivý zážitek, který usměrňuje posluchačovu fantazii tak, jak to zamýšlí tvůrci příslušného filmu. A kdyby chtěl někdo namítat, že tento soundtrack funguje správně, pak raději nechci vidět, jak je na tom samotný film. Jak to tak vypadá, Tuomas Holopainen si ukousl moc velké sousto a ambiciózní vize projektu, kde by se jednotlivé jeho části vzájemně obohacovaly a dohromady tvořily organický celek, alespoň v mém případě neuspěla. Ba naopak – teprve při vzájemném srovnání obou kompozic je totiž vidět, jak je vzájemné propojení oběma spíše na škodu (čest výjimkám a vlastně také řadovce, která je na tom o poznání lépe), a já upřímně doufám, že to dojde i samotnému Holopainenovi. Protože jestli ne, hodně se bojím, co za kočkopsa pod hlavičkou Nightwish vyjde příště…


0 X í S T – Nil

0 X í S T - Nil
Země: Finsko
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 12.12.2012
Label: Ostra Records

Tracklist:
01. Old World Vanished
02. Nil
03. Cold Dark Matter
04. Arrival
05. Anemone Patens MCCXLIX
06. Of Wood, Stone and Bone
07. Shrivel

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
0 X í S T

Svět je vskutku prapodivné místo, ale hudební svět, který bychom mohli s nadsázkou chápat jako takovou podmnožinu celého světa, je místem ještě podivnějším. Ačkoliv se podle první věty může zdát, že dnes se místo obyčejné recenze budeme pohybovat v oblasti těžké filozofie, vlastně se jedná jen o jakýsi nepříliš povedený úvod, jenž by měl uvozovat následující prapodivnou tezi: stává se, že kapely, které posloucháte spousty a spousty let a u kterých jste si mysleli, že se na jejich tvorbu ani nedokážete dívat kriticky, vás mohou svou novou deskou zklamat; jak blesk z čistého nebe se pak ale může objevit kapela, o níž jste v životě neslyšeli, a ta vám vaši náladu spraví velmi povedenou nahrávkou. Asi vám to již začíná v mozkovnách pálit, že jen těžko bych o tom mluvil, kdyby to nebyl případ i finské formace s poněkud nezvyklým názvem 0 X í S T, podle všeho vyslovovaným “zero exist”. A právě muzice, jež se pod tímto divným jménem ukrývá, se dnes podíváme na zoubek. Hurá na věc!

Možná by nebylo na škodu prolétnout pro začátek nějakou tu úvodní omáčku, jelikož 0 X í S T jsou relativně neznámým pojmem – klidně se přiznám, že pro mě osobně byli donedávna dočista neznámým pojmem. Čili, kapela pochází ze středně velkého městečka Riihimäki na jihu Finska a její vznik se datuje do roku 2008; od té doby se objevily dva neřadové počiny, které měly připravit půdu pro regulérní řadovku – a ta přichází právě nyní pod názvem “Nil”. Tím se pomalu (vlastně to bylo docela rychle) dostáváme k té podstatnější části článku, a sice k hudbě, aneb co že to ti 0 X í S T vlastně hrají. Finové sami sebe nazývají dark metalem, což je ze své podstaty nepříliš přesně definovaná (a asi i definovatelná) škatulka, s níž mnozí nakládají dosti volně. Vlastně se mi občas zdá, že na scéně funguje jakési nepsané pravidlo, že jak je nějaká muzika dostatečně atmosférická, ale nevíte, do jakého šuplíku ji šoupnout, tak ji jednoduše nazvete dark metalem a máte vystaráno. To ovšem není tak úplně případ 0 X í S T, neboť ve světle poslechu “Nil” bych se jejich muziku nebál označit mnohem hmatatelnějším pojmem – doom metal.

Samozřejmě, kdyby na to přišlo, klidně bychom skupinu mohli nazvat pomalým a neveselým dark metalem, což už by nejspíše bylo trochu snáze představitelnější, nicméně označení doom metal mi stále přijde trochu přesnější, jelikož 0 X í S T s tímto žánrem sdílejí nejeden vztyčný pilíř. Pomalé tempo a neveselé vyznění již byly zmíněny – také jsou pro “Nil” určující. Prim hrají hutné a těžké, které se táhnou vskutku ukázkově a pomalu – o to však jistěji – se člověku zarývají do hlavy. 0 X í S T jejich nezřídka až monotónním opakováním budí dojem majestátnosti a všeobepínající atmosféry, nutno ovšem říct, že soudě dle výsledku vědí, proč to dělají, protože ta muzika prostě funguje. Nedá se tvrdit, že by se hudebně jednalo o cosi složitého, vlastně jsou v některých případech ty riffy až překvapivě jednoduché (viz třeba “Cold Dark Matter”), ale jak vidno, ona obligátní formulka, že v jednoduchosti je síla, stále platí. Na “Nil” – triviálně řečeno – nenajdete nic víc než pomalejší tempo, tunu zatěžkaných riffů, extrémní vokál a sem tam nějakou melodii, nicméně i s takovými prostředky se dá stále ještě udělat velice dobré album, čehož je debut 0 X í S T důkazem.

Co se týče melodií, právě ty by možná stály za trochu bližší rozebrání, jelikož právě ty jsou do jisté míry tím důvodem, proč se mi “Nil” ve výsledku tak líbí, pro lepší pochopení si však pro chvíli dovolím operovat s tou myšlenkou, že 0 X í S T opravdu hrají doom metal. Tento žánr mám obecně dost rád, co v něm ale příliš nemusím, to jsou takové ty příliš plačtivé skupiny, které téměř po celou dobu všech svých písní do posluchačů ládují tklivé a ubrečené melodie; naopak mám rád ten těžší doom metal, který je postavený především na riffech. Právě to je případ i 0 X í S T – takto popsané to snad bude znít ještě pochopitelněji, jak se to s “Nil” má. Samozřejmě zde melodie přítomny jsou, to zase ne, že by se na nahrávce úplně nevyskytovaly, ale 0 X í S T s nimi relativně šetří, a když už se s nějakou kytarovou melodií vytasí, necpou ji zbytečně do popředí, neplave nad zbytkem muziky, jak se občas stává, ale je vcelku přirozeně zapuštěná do celku složeného hlavně z riffové hradby. A co se týče mě osobně, přesně tímhle stylem to mám rád, takže možná právě proto na mne “Nil” funguje.

Co se týče jednotlivých skladeb, rozhodně se dá tvrdit, že všechny jsou velmi vyrovnané, jak co do kvality, tak co do struktury. S výjimkou “Arrival”, která je kratší mezihrou, jsou všechny kompozice delšího rázu a jsou postavené na obecném modelu, jaký jsem popsal výše. Díky tomu “Nil” působí hodně celistvě, a přestože se sem tam nějaký oživující prvek objeví (například sólová kytara ve třech čtvrtinách “Of Wood, Stone and Bone”, aby zde byl aspoň jeden konkrétní příklad), z poslechu si odnesete hodně jednolitý dojem. Co je ale hlavní – v žádném případě se nejedná o nudu a 0 X í S T si rozhodně dokážou udržet posluchačovu (tedy přinejmenším pokud jsem tím posluchačem já) pozornost.

I díky tomu bychom na závěr mohli přihodit další filozofické moudro – alba jako “Nil” jsou důkazem, že dobrá hudba se dá dělat, aniž byste museli vymýšlet kdejaké doposud neslyšené kejkle a vylomeniny – evidentně i s tím takzvaně objeveným se stále dají vykouzlit velmi kvalitní alba, která překvapí tím, jako moc jsou zábavná. A to je u počinů, od nichž nečekáte vůbec nic, obzvlášť příjemné. Samozřejmě si nemá cenu namlouvat, že by 0 X í S T nahráli adepta na desku roku, ale to vůbec nic nemění na faktu, že se jedná o moc dobrou chuťovku, která svým způsobem rozhodně stojí za objevení…