 |
| Země: Brazílie / USA Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 30.9.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,2/10 Odkazy:
|
Že se hudební svět každé dva roky dočká nového alba Soulfly, které bude pravděpodobně znít naprosto stejně jako to předchozí, je stejně očekávatelné, jako že Max Cavalera nezačne nikdy psát hluboké a filozofické texty. Jestli jste v posledních zhruba deseti letech slyšeli byť jen jednu jedinou píseň z dílny těchto Amíků, kteří kdysi do své hudby hojně přidávali nejrůznější tribal prvky a nástroje, už máte předem téměř jasnou představu o tom, co vlastně můžete od nových desek očekávat. Je na tom “Savages” stejně?
Soulfly víceméně úspěšně fungují již šestnáct let, kdy frontman Max Cavalera opustil svou tehdy domácí Sepulturu a založil vlastní projekt. Prvních několik alb se mi velmi líbilo a nejraději mám asi prastaré “Primitive”, které není sice jakkoliv kultovním nebo ultimátně nabušeným a historii měnícím dílem, ale ve své době si nehrálo vůbec na nic a jako takové prostě a jednoduše výborně bavilo. Desky “3” a “Prophecy” byly ještě celkem dobré a daly se poměrně v pohodě poslouchat, ale s “Dark Ages” před nějakými osmi lety se podle mého pokazilo, co mohlo. Cavalera nebyl nikdy extra dobrý skladatel, ale obrovský úpadek v podobě jednoduchých rytmů, opakujících se textů a bezbřehé nudy byl právě na tomto albu hodně zřetelný. Od té doby Soufly prakticky nemusím, protože vše potřebné bylo řečeno už před nějakou tou dekádou a momentálně pro mě jejich muzika nemá skoro žádnou váhu ani význam. Každou novou desku si pustím, důkladně poslechnu a pravidelně po pár neúspěšných pokusech na ní najít cokoliv zajímavého či snad inovativního a zábavného ji odložím. Loňské “Enslaved” se svým materiálem přiklonilo k hutnějším death metalovým riffům (pozor, alespoň nějaká změna!), ale ani to mě nepřesvědčilo o tom, že by Soulfly neměli být už dávno za zenitem. Svým způsobem se totiž jedná o stále stejně zbytečný projekt.
Produkce “Savages” se ujal Terry Date, který v minulosti produkoval fošny kapelám s tak zvučnými jmény jako Pantera, Deftones, Slipknot nebo Limp Bizkit a se Soulfly spolupracoval už po čtvrté (předtím na albech “3”, “Prophecy” a “Dark Ages”). Pro nahrávání novinky Soulfly opět trochu obměnili sestavu a na bubenickou sesli usadil svoje pozadí Zyon Cavalera, Maxův syn. Jestli je dobrou náhradou za zřejmě must-odejivšího Davida Kinkadea, nemohu tak úplně posoudit, protože mi jednoduše oba zní úplně stejně. Zyon je možná silnější v pomalejších částech alba a na těch rychlejších mu maličko dochází dech a energie v paličkách, ale při zběžném poslechu není jakýkoliv rozdíl poznat. Na “Savages” se, jak je to v poslední době zvykem a módou, podílela řada zajímavých vokalistických hostů. Ve skutečnosti je materiál obsahující i jiný než Maxův chraplák skoro ten nejlepší, jaký může “Savages” nabídnout. Přeci jen hlasový projev například takového Mitche Harrise z Napalm Death (který hostuje ve skladbě “K.C.S.”) je nezaměnitelný a dodává hudbě Soulfly úplně nový a mnohem drsnější dojem.
Tohle všechno ale absolutně nic nemění na tom, že je “Savages” pořád a stále stejná nuda, jako byly poslední čtyři desky, jen s tím rozdílem, že death metalové prvky nastíněné a s takovou slávou představené minule na “Enslaved” jsou zde ještě trochu prohloubeny a naroubovány, kam to jen jde, ale jako takové nejsou zase tak zajímavé a rozhodně ne inovativní. Jestli se dá na hudbě současných Soulfly najít něco vyloženě pozitivního, jedná se určitě o hráčské umění hlavního kytaristy Marca Rizza, který s kapelou spolupracuje už od dob “Prophecy” a jehož kytarový rukopis je natolik zajímavý, zábavný a plný neočekávaných zvratů, že zvedává všech několik posledních záležitostí Soulfly do alespoň průměrných výšek. Téměř v každé skladbě je možné najít hromady nejrůznějších rytmických zvratů, vyhrávek nebo alespoň výborných a přesně sednoucích riffů, které snad jako jediné se ne úplně opakují. Alespoň něco. Basa také nezní úplně marně, i když tvoří jen jakýsi nosný podklad pro hlavní kytarovou linku. Až potud vše celkem v pohodě, tak proč taková obecná nespokojenost? Zní to smutně a drsně, ale jeden z prvků, který by potřeboval primárně obměnit, je mistr Max Cavalera, jehož zpátečnický přístup hudbu Soulfly spíše zazdívá nežli táhne dopředu. Skoro dvacet let úplně stejný hlasový projev, nudné a generické riffování, žádný zájem na nových nebo obměňujících postupech. Když jsem se onehdy bavil s panem šéfredaktorem H., shodli jsme se na tom, že Max nebyl v životě schopen složit dohromady více jak tři rozdílné akordy, což se potvrzuje i na “Savages”. A to nemluvím o stále stejných a opakujících se textech. Přeci jen vyřvávat v refrénu dokola název písničky už není tak cool jako kdysi.
Jestli stojí za to vypíchnout nějakou konkrétní písničku, která mě vážně zaujala, vybral bych asi již výše zmíněné “K.C.S.”, ve které účinkuje coby host Mitch Harris. Nejen díky jeho vokálu, ale i díky koncové dlouhé bubenické vyhrávce a finišujícím abstraktním ethno rytmům se “K.C.S.” dá oproti zbytku nazvat alespoň trochu výjimečnou a zajímavou. “El Comegente” nabízí výborný rozjezd a instrumentálně se u ní bavíme o jednom z kvalitativně nejlepších momentů na “Savages”. Úvod v podobě “Bloodshed” se mi z nějakého zvráceného důvodu také líbí, ale to asi dělá poměrně originální intro, kdy se začínají pomalu rozjíždět bicí za doprovodu vzdálených sirén.
Zkrátka a dobře – “Savages” je dalším naprosto průměrným počinem kapely, která má nejlepší léta většinu své kariéry za sebou. Nebýt mága Marca Rizza, nemělo by dnes vlastně smysl Soulfly poslouchat, protože sám Max by takhle těžkou káru v žádném případě neutáhl. Možná celý článek vyzněl ve výsledku tak, že Maxe Cavaleru bytostně nesnáším a jeho hudbu poslouchám jen proto, že jsem bohapustý masochista a prostě miluji pocit hudebního sebetrýznění. Není tomu tak. Ve skutečnosti jsem zrovna starou Sepulturu a původní Soulfly jednu dobu vážně žral a majstr frontman pro mě tehdy byl něco jako bůh. Je mi to líto, ale musím konstatovat, že časy se prostě mění a hudba, kterou Soulfly v poslední době produkují, mi prostě nic neříká a momentálně ji i považuji za zhola zbytečnou. A nakonec – obal “Savages” je snad ten nejhorší, se kterým se skupina kdy na veřejnosti pochlubila (a to jsem si minule a předminule myslel, že právě tady hůř už být nemůže).
Další názory:
Soulfly jsou již pěkných pár let až nepříjemně předvídatelní, průhlední a tudíž i docela nudní – tedy alespoň z mého pohledu, protože mě alba, u nichž už v předstihu přesně vím, jak budou znít, až na velmi ojedinělé výjimky prostě nebaví. Jasně, minulé “Enslaved” svým způsobem lehounce překvapilo tím, že mě až nečekaně chytlo, ale zanedlouho i z něj všechno vyprchalo a od doby, kdy jsem na něj psal hodnocení, jsem si to už snad ani jednou nepustil. Ale aspoň v době toho vydání mě to trochu bavilo, kdežto novinka “Savages” se navrací do kolejí předchozích desek, které šlapaly možná tak na první poslech, ale už s tím druhým se člověk malinko začínal nudou dloubat v nose (a posléze kdo ví, kde všude jinde ještě… těch tělesných otvorů je trochu víc a ta nuda byla občas dost velká). “Savages” je na tom podobně. Sem tam sice nabídne docela obstojnou pasáž nebo solidní nápad, ale jako celek to album moc dobře nefunguje a hodně rychle přestává bavit – opravdu už tak s druhým, maximálně třetím poslechem, což se bohužel rozchází s mojí představou o kvalitní nahrávce, neboť mám takovou drzost, abych po opravdu dobré desce požadoval zábavu i po dvojciferném počtu poslechů. V čem je ale u Soulfly problém? Je to přesně to, co už zmiňoval kolega nade mnou – samotný vůdce a ikona kapely. Max Cavalera se totiž s nadsázkou řečeno opravdu kdysi dávno naučil jeden riff a od té doby jej jenom recykluje. Pokud mu to ještě někdo žere, nemám s tím problém, ale já to prostě už slyšet nepotřebuji…
H.
Po loňském počinu “Enslaved”, kterým se Soulfly nadechli po dvou slabších albech k pomyslným lepším zítřkům, jsem samozřejmě od “Savages” očekával minimálně vyrovnání nastavené laťky. Nicméně, sláva se nekoná a tam, kde minulý počin působil svěže a zapojení většího množství death metalových vlivů partě kolem Maxe Cavalery svědčilo, působí novinka jako krok zpátky. V jádru se jedná stále o ten stejný cavalerovský metal, kterého se Max drží od “Dark Ages”, nicméně ne vždy to dopadne dobře. “Savages” je pro mne podobně jako “Conquer” kolekce ne špatných, ale ani skvělých písní, které působí v řadě případů nudně, což určitě nebyl záměr. Za všechny musím zmínit odrhovačku “Cannibal Holocaust” s klasickým refrénem čítající vyřvávání názvu skladby. Ale že Maxova lyrika album od alba upadá, není nic nového, za to ho odsuzovat nebudu. Zaslouží však pověsit za koule do průvanu za to, že za bubenickou stoličku posadil svého syna Zyona. Není úplně marný, to zase ne, a kdyby mi nikdo neřekl, že tam bouchá Maxův dvacetiletý synek, tak to nepoznám, ale jeho hra je prostě nudná a místo toho, aby skladby někam tlačil dopředu, tak je svým projevem brzdí. A může za to hlavně fakt, že se jen zřídka odpoutá od klasického “bum-bác” rytmu. Dokud se jede v střednětempém rytmu, jako třeba v úvodní “Bloodshed” nebo skvělé “El Comegente”, tak je to pořádku, ale když se má zrychlit jako v “Master of Savagery”, tak to najednou nejde. Za co však patří Soulfly uznání, je výběr hostů, který tentokrát dopadl skvěle a hlavně díky Neilu Fallonovi z Clutch a Mitchu Harrisovi z Napalm Death vyčnívá “Ayatollah of Rock ‘N’ Rolla”, respektive “K.C.S.”, nad zbytkem desky. V konečném zúčtování přiznám, že nemám problém si “Savages” pustit a doposlouchat jej do konce. Možná, že se k němu i v budoucnu dobrovolně vrátím, protože mám pro Maxe slabost, ale jeho devátý počin pod hlavičkou Soulfly určitě nepatří k těm nejzdařilejším, spíš bych jej viděl někde ke konci diskografie, bohužel.
Kaša
