Archiv štítku: hardcore

Recenze

Swine – Swine

Napsat komentář
Swine - Swine
Země: Austrálie
Žánr: hardcore / punk
Datum vydání: 23.10.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. D.I.Y.
02. Atlas
03. Shitlist
04. Vagina Dentata
05. Hated
06. Die Hipster Die
07. Spectacles
08. Aging Ink Tumour
09. Dionysiac Urge
10. Selfless Shame Promotion
11. Zombie Bite
12. The Complicated Futility of Ignorance
13. Gutter

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Swine

Dva roky po svém vzniku, jenž se datuje ke konci roku 2011, předhazují australští borci Swine své debutové album “Swine”. Tolik k historii této party, protože o samotné kapele se toho moc vyhledat nedá, takže vzhledem k tomu, že ani ona sama toho o sobě na svých oficiálních stránkách nevyzradí, tak se musíte spokojit s vědomím, že krom sestavy se toho ze zákulisí moc nedozvíte. V klasické čtyřčlenné sestavě, jež čítá vokalistu Burdta, kytaristu Ollyho, basáka Nicka a bubeníka Maze, se řítí Swine jako neurvalá mašina, která sere na všechny okolo a debutový počin tomu taky odpovídá.

Album je to rychlé, agresivní, ovšem po vzoru amerických pouštních part taky pěkně špinavé. Špinavé jako ten nejzaplivanější klub v Austrálii, takže je evidentní, že to nebude žádná načančaná rocková záležitost plná vlezlých refrénů, ale tady se drhne ten nejobyčejnější řízný mix hardcoru a punku, jenž je v několika málo momentech dobarvován stoner metalem, aby to mělo tu správnou dřevní atmosféru. Instrumentální osazenstvo Swine si nic nezadá s takovými legendami, jakými jsou Black Flag nebo Bad Brains, takže se většinou funguje v hodně šlapavám tempu, kdy jsou jednotlivé skladby postavené kolem jednoho, v lepší případě dvou, přímočarých a jednoduchých riffů. Přestože kapela vzešla z punkové scény, tak má hodně blízko k crossover thrashovému pojetí stylu, takže kytary jsou dostatečně tvrdé a v některých momentech jsem měl dokonce pocit, že poslouchám umírněnější Converge. Zpěvák Burdt řve, seč mu síly stačí, a jeho barva hlasu je velmi blízká Erlendovi z Kvelertak. I on disponuje neurvalým, přírodním vokálem, se kterým se většinou pohybuje v agresivních rovinách, ale umí rovněž melodicky zjemnit, k čemuž se však neuchyluje moc často (“Vagina Dentata” je jedním z mála případů).

Stejně rychle, jako se na posluchače vrhne úvodní kraťoučká vypalovačka “D.I.Y.”, to i já vezmu poměrně hopem, protože tady není co řešit. Drtivou většinu “Swine” lze charakterizovat jako krátké, dvouminutové fláky, které se s nikým nemažou a prostě si frčí to svoje. Nutno dodat, že přesně v takových peckách jsou Swine velmi silní. Skladby jako “Atlas”, “Shitlist” nebo “Aging Ink Tumour” se rychle staly nosnými body, jež sice vyloženě nevyčnívají, protože jim podebných je na desce hodně, ale takové vály jsem si užíval nejvíc. Občas se tyto jednoduché písně dočkají krátkého oživení v podobě melodického vokálu jako v zabijácké “Zombie Bite” nebo osvěžujícího intermezza v “Die Hipster Die”, kde se v půlce hrací doby skladba utne basovou vyhrávkou, která uvede jediné kytarové sólo celého alba. Co zamrzí, tak že se nedostalo na víc ničivých věcí typu “The Complicated Futility of Ignorance”, jež postrádá jakýkoli řád a za zvuku nervního kytarového kvílení se stává jedním z nejagresivnějších momentů celé desky. Oproti takovým krátkým vypalovačkám pak stojí závěrečná stonerová zatěžkanost “Gutter”. Houpavý riff ustupuje do pozadí baskytaře, která má ve slokách větší prostor, aby jej v uřvaném refrénu opět předala zpět. Přestože k tomu skladba vyloženě svádí, tak postrádá nějaký moment překvapení, ačkoli dostatečným překvapením je tato kompozice sama o sobě, protože zatímco v dosavadních písních se k stonerové atmosféře vždy pouze schylovalo, tak v “Gutter” propukla naplno. I tak je to škoda. Sice nekazí dojem za jinak slušnou deskou, ale konec si “Swine” zasloužilo silnější.

Půlhodinka prvního alba této party je pryč rychleji, než se stihnete rozkoukat. Věřte mi, že jsem se nejednou ani nestihl pořádně zaposlouchat a už se blížil konec. Mám takový pocit, že se při nahrávání “Swine” nic neřešilo, na nikoho se neohlíželo, ale borci si pro radost natočili to, co je baví. Album je to energické, přímočaré a hlavně je z něj cítit takový ten zápal a nadšení. I když mám pro taková alba slabost a mluví tak ze mě i troška toho zaujetí, tak to nemění nic na tom, že Swine vydali velmi slušný materiál, který mě dost dobře pobavil.

Recenze

Locomuerte – Traición Bendición

Napsat komentář
Locomuerte - Traición Bendición
Země: Francie
Žánr: hardcore
Datum vydání: 9.12.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Manera violenta
02. Rongue
03. Pa mi gente
04. Ranfla
05. Aquantate
06. Traición bendición
07. En la calle muero
08. Fuerte y fuerte
09. A fuengo
10. Celoso
11. HxC de prende
12. En la calle vivo

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dooweet

Dovolím si tvrdit, že Francie není zemí zaslíbenou hudebním stylům, jako je hardcore či crossover. Tyto vždy patřily k výsadám zámořské velmoci, kde se tamní scéna New Yorku dokázala vyšvihnout do takových výšin, že si o tom nikdy ani nesnila. Nedivte se tedy, když jsem na Locomuerte koukal, jako na malé zjevení, zvlášť když se na obou dosavadních albech kapela uchýlila k nezvyklé španělštině, jakožto jazyku svých textů. Hned na úvod přiznám, že právě španělštiny, jejímž fanouškem jsem v metalové hudbě nikdy nebyl, jsem se dost bál, ale zpětně říkám, že zcela neoprávněně, protože do skladeb padne jako ulitá. Jen pro úplnost nezbytného úvodu ještě dodám, že debutové album “Máguina de guerra” vyšlo této čtveřici ve vlastním nákladu v roce 2011 a po dvou letech jsou tady zpět, tentokrát již s vydavatelstvím a profesionálním zvukem zaštítěnou deskou “Traición bendición”.

Vzhledem k tomu, že hardcore, či chcete-li crossover/thrash, který hraje v hudbě Locomuerte rovněž nemalou roli, je hudební směřování natolik úzké a limitující, že je takřka nemožné přijít v rámci klasických stylových mantinelů s něčím, co tady ještě nebylo, jsem ani nečekal, že by Locomuerte byli v tomto ohledu něčím výjimeční. Šlo to před nějakými třiceti lety, kdy byla scéna v rozkvětu a blížila se svému vrcholu, ale nyní už se jednotlivé kapely liší v podstatě jen v množství testorenu, který jejich hudbou prosakuje. Někdo se zhlédl v zemitější, metalovější formě hardcoru, jiní zase v jeho tradičnější punkovější verzi. Locomuerte jsou na tom tak nějak uprostřed. “Traición bendición” obsahuje jak hutné metalické riffy, jak je širokým masám představili Agnostic Front, tak rychlá, skoro až thrashová tempa s pouličním vokálem ve stylu Suicidal Tendencies. Obě kapely jsou z tohoto alba cítit na sto honů, což samozřejmě není nic proti ničemu, ale hlavní je v tomto případě otázka, zda dokáží Locomuerte do posluchačstva skrze svou desku nasypat tu správnou dávku energie, bez níž to v tomto stylu prostě nejde.

Jsem rád, že můžu říct, že “Traición bendición” energičnost rozhodně nechybí. Asi nemusím vyjmenovávat všechny nezbytné poznávací znamení, jež jsou u Locomuerte přítomny v míře vrchovaté, ale co vyzdvihnu, je vokalista Noxy Dementa, jehož řev je tak akorát řízný jako melodický, takže není problém si s ním zanotovat celou řadu refrénů. Ty sice nejsou tak nosné jako třeba u Hatebreed, ale pokud se pustím do přímého srovnání s poslední řadovkou Suicidal Tendencies, tak to Locomuerte vyhráli na plné čáře, protože to, co Muirově partě letos chybělo, tím je čtveřice El Mitcho, Nico Loco, DevilDivo a zníněný Noxy narvaná až na okraj. Samozřejmě, že mám na mysli hlavně uvěřitelnost a našlapanost materiálu, kdy Francouzům nelze upřít, že se snaží a dávají do svého projevu snad vše, co jenom jde. Je jedno, jestli do toho rubou v rychlejším tempu, nebo zpomalí nezbytnými zasekávačkami, v obou případech to má pořádné koule. Řešit “Traición bendición” nějak hlouběji po jednotlivých skladbách nemá moc smysl, protože kdo už někdy slyšel hardcorové album, tak mi dá za pravdu, že jak jsou dané písně od sebe obvykle dobře rozpoznatelné, tak jsou stejně tak jedna jako druhá. Jen krátce tedy vyberu pár fláků, které nějakým způsobem vyčnívají nad zbytkem půlhodinové stopáže. Určitě nesmím opomenout údernou rychlovku “Fuerte y fuerte”, která je se svou nejkratší stopáží předurčena k roli nářezu, z něhož se posluchač jen tak nevzpamatuje, a přesně tak taky funuje. Hodně se mi líbí dvojblok “Ronque” a “Pa mi gente”, kdy ta první je nemlouvavá rychlovka a druhá klasická HC/crossover hitovka ve středním až rychlém tempu, při které se sborově pořádně zahaleká a všichni jsou spokojení. “Aguantate” zaujme chytlavým refrénem, kdy chytlavostí nemyslím zapamatovatelnost refrénu ve spojení s účelně postavenou kytarou, ale opravdu zpěvný vokál, který se utrhne do melodických vod.

Je pravda, že bych si dokázal aktuální album Locomuerte představit o nějaké dvě, tři skladby kratší, čímž by sice už nic moc na údernosti nezískalo, ale v ideálním případě by se eliminoval slabší závěr, který už nestačí našlapanému úvodu, kdy se střídá hitovka s hitovkou. “Traición bendición” je stylově vyzrálá a hlavně hudebně bezproblémová deska, která by fanouškům tohoto specifického stylu neměla přidat vrásek na čele. Nebudu lhát a přiznám, že si stejně vždycky radši pustím Agnostic Front a Madball, protože aniž bych chtěl snahu Locomuerte nějak devalvovat, tohle už tady prostě bylo v daleko lepší provedení. Jako dobový pokus o přenesení atmosféry konce osmdesátých a počátku devadesátých let scény, o nichž byla nejednou řeč, však má jejich druhé album svůj smysl a tak je k němu třeba přistupovat – s nadhledem a bez velkých ambicí.

Recenze

Satanic Malfunctions – Them

Napsat komentář
Satanic Malfunctions - Them
Země: Velká Británie
Žánr: hardcore / punk / crust
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. Nothing New
02. Technological Religion
03. Them
04. Daze of the Weak
05. No Masters or Slaves
06. On Your Knees
07. Lies
08. Gospel Truth
09. Pissed & Angry
10. Beatings
11. Disorder Rule
12. Trapping of Faith
13. Rules & Regulations
14. Dealing Out Death
15. Anthem
16. Another Fiction
17. On the Cusp
18. Everything’s Digital
19. Do You Know Who You Are
20. Many Go Round

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Britští Satanic Malfunctions se nezdají, ale jejich novinka, která ve všech ohledech vypadá, jako by přicestovala časem z počátku 80. let, je opravdu aktuální počin, jenž vychází předlouhých 22 let od posledního studiového alba “Disgrace to Humanity”, které kapele vyšlo v roce 1990. Nikde se mi nepodařilo vypátrat, co že se to s kapelou dělo během uplynulých dvou dekád, ale s přihlédnutím ke kvalitě jejich letošního záseku, který si to může na férovku rozdat s klasickými počiny v rámci oldschool hardcore scény, na níž se pohybují, je to vlastně fuk, protože hlavní v tuto chvíli je, že jsou Satanic Malfunctions zpět. Silní, nasraní a bez soucitu si drtí to svoje, aniž by někomu museli ustupovat, což je ve výsledku velmi sympatické.

Celkově třetí deska této kapely by se dle povedené obálky dala z fleku zařadit do punkové škatulky, ovšem její hudební kořeny sahají trošku jiným směrem. Tohle je totiž pravý a nefalšovaný HC/punk s crustovými vlivy, který tady byl ještě předtím, než se do této směsice začal míchat metal, čímž vlastně vznikl grindcore, takže zejména fanoušci legendárních Disorder, Discharge či Chaos UK by rozhodně neměli při poslechu “Them” trpět. Nemůžu sice srovnávat s předešlými dvěma alby, ale dle těch několika mála ukázek, co jsem na internetu vyštrachal, nepřepokládám, že by se ten zbytek měl nějak diametrálně lišit a Satanic Malfunctions vlastně jen navazují na svou předchozí práci. Kdo očekává nějaké novátorství a snahu o obměnu již dávno definovaného, tak od “Them” hezky rychle zase ruče pryč, protože tohle je opravdu se vším všudy osmdesátkový počin (dobře, krom toho, že se nahrávalo letos). Od autentického zvuku, přes instrumentální říznost a textovou přímočarost je vše tak, jako tomu bylo před dvaceti lety u známějších spolků jako třeba Disorder, k jejichž odkazu se kapela sama hlásí a vůbec se za to nemusí stydět, protože obě party vzešly takřka ze stejných kořenů, jen s odstupem několika let.

Pokud se jen letmo podíváte níže na finální tracklist “Them”, tak zjistíte, že drtivá většina skladeb se svou stopáží pohybuje kolem hranice jedné minuty, což už předem vypovídá o konečném vyznění. Jen ve třech případech se pokoří “magická” dvouminutovka, a sice s titulní “Them”, “Gospel Truth” a “On the Cusp”, které ovšem ani jedna nijak nevyčnívají z energické exploze ostatních fláků, jež jsou tak přímočaré, jak je pro tyhle party charakteristické. Zpěvák předvádí dost dobrou práci a svým pouličním zabarvením řevu naplňuje podstatu útočného HC/punku, který jeho spoluhráči rozehrávají. Určitě lze namítat a já to bez okolků musím uznat, že tahle alba zní vlastně všechna stejně a rozeznat je od sebe bez hlubší znalosti je takřka nemožné. Totéž se dá říct i o jednotlivých skladbách, jež se na “Them” sešly, a najít si své favority je tak dost subjektivní. Já sám jsem si hned oblíbil vypalovačky jako “Daze of the Week”, v níž se krom rychlého tempa taky na chvíli jen tak letmo zpomalí a zpěvák předvede krom ultrarychlého řevu taky něco, co by se dalo vzdáleně nazvat growlingem a píseň tak perfektně nakopne. Neurvalá hardcorová “Trappings of Faith” je dalším vrcholem s parádním špinavým riffem a intenzivním bicím atakem. Takové ty kraťoučké, pouze několikavteřinové “písně” jsem vždy považoval spíš za experiment a srandu, což platí i o dvojici “Technological Religion” a “Disorder Rule”, které jsou na poměry jiných band ještě pořád dost dlouhé. “Disorder Rule” je mi však blíž. Dostává svému jménu, protože jedná se o krátký crustový bordel bez smysluplného řádu. Nemá smysl popisovat skladbu po skladbě, protože by to klasicky vyznívalo v neprospěch nahrávky, kdy jsou ve své podstatě všechny stejně nasrané a dělat mezi nimi kvalitativní rozdíly ani nejde a deska má náboj hlavně jako celek.

“Them” je rozhodně jednou z těch nahrávek, které se musí slyšet a ne se snažit pochopit z psaného projevu. Ne, že by bylo hudebně tak komplexní, to samozřejmě ne, ale ve své jednoduchosti je album tak složité, že popsat jej nějakým rozumným a nezmateným způsobem není jednoduché. Zkuste si najít třicet minut volného času, “Them” jednou otočit, a pokud budete mít stejně jako já chuť si to hned zopakovat, tak do vás zaseklo drápky a už nepustí. Není to sice záležitost na desítky poslechů, to netvrdím, ale má to nepopiratelnou kvalitu, která tkví v uvěřitelnosti a přímočarosti, jež z “Them” jen srší. Krom toho má tahle hudba své kouzlo a já se díky Satanic Malfunctions mohl rozpomínat na dobu, kdy jsem takový hardcore doslova žral, takže přiznávám, že ve výsledném hodnocení je i troška sentimentality, které se mě zmocnila, ale s klidným srdcem můžu říct, že tohle album je vážně dobré.

Reporty

Kvelertak, Årabrot

Napsat komentář
Kvelertak, Årabrot
Datum: 7.10.2013
Místo: Praha, 007
Účinkující: Kvelertak, Årabrot

Pondělí večer pro nás nachystal norské výrostky Kvelertak za doprovodu poskládaného z dalších dvou kapel norské scény – Gerilji a Årabrot. První jmenované snad ani není třeba nijak výrazně představovat, předpokládám, že většina z našich čtenářů o nich alespoň jednou slyšela nebo četla – přinejmenším v naší recenzi na jejich letošní fošnu “Meir”. To ovšem nejspíše neplatí pro zbytek line-upu, který pro mě byl velkou neznámou. Ačkoliv jsem se zapřísáhl, že si seženu alespoň ukázky, ať mám představu, na co to vlastně jdu, nakonec jsem se zasekl na poctivém opakování dvou alb Kvelertak a rozhodl se, že neznámá jména nechám předvést, co v nich vlastně vězí. Nutno přiznat, že to taky tak docela nevyšlo.

Začínalo se v sedm, na místo konání jsem však díky pracovním povinnostem lajdácky dorazil až na půl devátou. To už první Gerilja dávno dohrála (snad příště, hoši) a z prostor strahovské Sedmičky se ozýval zprvu neidentifikovatelný bordel, který se před pódiem ustálil na poměrně těžko zařaditelné žánrové směsce, kterou nás ctili další Norové, Årabrot. Narváno bylo doslova k prasknutí, lidé stáli, kde se dalo, a kdyby jich tam bylo ještě o něco víc, nejspíš by stáli i lidi na lidech, takže jediné, co jsem z kapely viděl, byla frontmanova beranice zaopatřená párem volských rohů. Mnohem zajímavější než mizerný výhled byla samozřejmě hudba, kterou bylo bez problémů slyšet úplně všude, dokonce i zvuk byl na velice dobré úrovni. Zasviněný, hlučný rock opepřený trochou dalšího bordelu v podobě blackových výjezdů a několika téměř sludgových momentů, dokázal dělat s posluchačem divy, obzvlášť když zpěvák začal do mikrofonu zbůhdarma vřeštět a všechno kolem přestalo hrát. Škoda, že tahle hudba na mě má za střízliva spíš introvertní účinky, kdy mi bohatě stačí moje hlava a tělo nepožaduje obvyklou dávku šťouchanců do žeber, nicméně jsem rozhodně nebyl sám, kdo spíše příhlížel (pokud mohl) a poslouchal. Ač hádám, že většina přítomných vcelku pochopitelně šetřila síly na vrchol večera, který se ukázal být ničím jiným, než naprosto zničujícím. Zhruba čtyřicet minut, které jsem zhlédl, ve mně zanechalo velmi dobrý dojem, je tedy velmi pravděpodobné, že se po Årabrot ještě poohlédnu. Takovéhle šílenosti totiž docela můžu, a pokud budou znít na desce alespoň z poloviny tak hlučně jako naživo, pořád to bude dobrý flák hudby.

Přestávka a s ní akutní potřeba vypadnout na čerstvý vzduch. Zimě s žízní lze však jen těžko vzdorovat, takže většinu přestávky jsem i přes nechutnou vydýchanost strávil v klubu a čekal na hlavní hvězdu. Sextet Kvelertak se objevil na podiu záhy, akorát ve chvíli, kdy jsem si začínal vyhlížet nějakou příhodnou pozici, ze které by bylo dobře vidět a zároveň mi v ní nějaká dobrá duše nevyrazila pivo z ruky. A pánové se ani nemuseli příliš snažit, aby dostali publikum do varu. Ono vlastně stačilo jen začít hrát a už při první písni začal kotel pěkně vřít. A že po pár skladbách už bylo pěkně horko – doslova. V malém prostoru se i zbytky vzduchu vydýchaly dřív, než člověk řekne Norsko, a to ani nemusel vynakládat nějakou snahu, aby byl zlitý potem od hlavy k patě. Bohatě stačilo podupávat nohou do rytmu. I přes šílené podmínky, pro které se mi tak trochu srabácky do kotle nechtělo, jsem v něm nakonec chtě nechtě skončil. Ono to vlastně ani nešlo jinak, protože nepařit na Kvelertak, to není nic jiného než vyhozené peníze za vstup. Ne, že by se jejich hudba neposlouchala dobře, to vůbec ne, ale promarnit potenciál energie, ten neskutečný náboj, který kapela dává do publika, za to bych si sypal popel na hlavu ještě hodně dlouho. A že to byl kotel se vším všudy. Vzduchem poletovalo kde co, od vlasů, přes fanoušky, kteří korzovali publikem sem a tam, unášeni lesem rukou, až po frontmana (tedy, doufám, že to byl on, občas mi přišlo, že není tak docela jasné, kde končí publikum a kde začíná kapela). Sic jsem po třech skladbách poněkud vyčerpán usoudil, že loktů pod žebry a otisků bot na obličeji bylo na jeden večer dost, rozhodně nelituji, ačkoliv si zpětně říkám, že jsem tam mohl vydržet ještě o nějakou tu skladbu navíc. Na druhou stranu, být tam ještě o něco déle, nejspíš to s mojí kostrou sekne.

V setlistu samozřejmě nemohla chybět žádná ze čtyř klipovek a nechyběla ani žádná další vypalovačka (tedy, chyběla, ale zkuste si na koncertu přehrát dvě desky za sebou), jmenovitě třeba “Nekrokosmos” nebo “Ulvetid”. Skvělý moment přinesl refrén “Bruane Brenn”, kdy si většina z té klidnější části publika s kapelou sborem notovala. A i když zrovna tahle jedna je od Kvelertak moje oblíbená, takže mi bylo jasné, že z ní budu nadšený ať se děje, co se děje, skvělých momentů se událo během koncertu tolik, že je nemožné si je všechny zapamatovat a podělit se o ně. Není náhodou, že všechny songy, které vytahovali Kvelertak během večera z rukávu, jsou snad přímo předurčené živému přednesu, během nějž se jejich síla projevuje naplno a mnohokrát silněji, než je tomu na desce. Ostatně, podle toho to také v Sedmičce vypadalo. Zhruba hodinu a čtvrt dlouhý set nabitý energií od začátku do konce, který, pokud jste se dostali do správného bodu varu a rozpoložení, vám nedal vydechnout. Nejspíš i proto, že vám neustále něčí lokty tlačily vzduch ven z plic, ale vem to čert. Myslím, že nikdo na Kvelertak nepřišel za tím účelem, aby odcházel domů jak nažehlený panák. Jestli mě něco ale vyloženě odrovnalo, byl to přístup kapely. Pánové si na nic nehráli, nebáli se kontaktu s fanoušky, ani příjemně civilního vystupování. Pokud si něčím mohli vydobýt můj respekt, pak právě tímto. Navíc se i přes stísněné prostory snažilo všech šest hudebníků nestát na jednom místě jako solný sloup a nutno podotknout, že i to se jim docela podařilo.

Moje první setkání s touhle partou dospělých puberťáků tak dopadlo na výbornou. Atmosféra byla skvělá, nejen díky kapele a publiku, ale i díky výběru klubu, který svojí komorností přímo nahrává úzkému kontaktu mezi kapelou a fanoušky. V závěru musí jít chtě nechtě všechny zápory jako sem tam zahulený zvuk a nesrozumitelnost kytar stranou, protože jestli si tenhle punk budu moct ještě jednou zopakovat, budu jen rád. A Kvelertak rozhodně mají co překonávat, protože tímhle koncertem si nastavili laťku zatraceně vysoko.

Recenze

Kvelertak – Meir

Komentáře: 4
Kvelertak - Meir
Země: Norsko
Žánr: hardcore / metal / punk / hard rock
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Roadrunner Records / Sony Music Scandinavia / Indie Recordings

Tracklist:
01. Åpenbaring
02. Spring fra livet
03. Trepan
04. Bruane brenn
05. Evig vandrar
06. Snilepisk
07. Månelyst
08. Nekrokosmos
09. Undertro
10. Tordenbrak
11. Kvelertak

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
H. – 7/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kvelertak platí aktuálně za jednu z největších severských nadějí na poli rockové hudby, která po vydání eponymního debutu vyletěla tak rychle do laufu, že druhá deska na sebe nenechala dlouho čekat. Rychle rostoucí popularitu lze samozřejmě přisuzovat hudbě, kterou tento sextet produkuje, ovšem řekněme si na rovinu, že svůj díl na tom má taky fakt, že kapela si po vydání svého debutu odnesla cenu za Objev roku a jako bonus vítězství v kategorii Nejlepší rocková kapela při udílení prestižních Spellemann Awards, což je taková norská obdoba slavnějších Grammy, a to už je natolik slušný marketingový poutač, který je schopný interpretovi zajistit širší povědomí napříč posluchačstvem rockové hudby. Ostatně, jak myslíte, že jsem se ke Kvelertak dostal kupříkladu já? Ale hlavní je hudba samotná, takže si pojďme Kvelertak představit z této stránky.

“Meir” za “Kvelertak” kvalitativně nijak výrazně nezaostává, což je pro mě strašně příjemné zjištění, a i když se lehce ubralo na agresivitě, pořád máme tu čest s originálním spojením neoriginálního rock ‘n’ rollu a HC punku, který mi ke kapele sedí víc než obecně proklamovaný severský black metal, ze kterého si toho Kverletak nijak moc nepobrali. Celé to pak zní jako norská kombinace Baroness a Converge, přičemž tyto kapely jsem nevybral náhodou, zvlášť když John Dyer Baizley z prvně jmenovaných kapele opět nakreslil skvělý obal a Kurt Ballou z Converge produkoval obě dosavadní alba. Jeho vliv je dost průhledný a mám takové podezření, že krom producentské stoličky seděl půlkou prdele taky na té skladatelské, protože ostřejší pasáže nejsou zas tak nepodobné jeho domovské kapele. Snažit se však Kvelertak nějak přesněji zaškatulkovat by se nemuselo úplně vyplatit, protože by se v tom člověk dost dobře zamotal, takže to ukončím tím, že své si najde milovník HC, punku, metalu a syrového rock ‘n’ rollu.

Vzhledem k tomu, na jakých hudebních polích se Kvelertak pohybují, mají jejich skladby jistou tendenci splývat dohromady v jeden celek, takže abychom mohli mluvit o povedeném albu, je potřeba, aby riffy nebyly na jedno brdo, refrény, či spíše vokální linky byly dostatečně zapamatovatelné, a to vše při zachování tahu na branku, bez kterého by to všechno sice znělo strašně dobře, nicméně nudně. A protože má těchto aspektů “Meir” vrchovatě, můžu mluvit o velice povedené desce. Necelý tucet skladeb je strašně vyrovnaný a slabých míst bych hledal s obtížemi, tak vypíchnu jenom takové ty milníky, které desku protkávají a které mě osobně sedly nejvíce. “Spring fra livet” si jako jedna z mála kytarově pohrává s black metalem, takže bzučivé riffy jsou v tomto případě výjimka, na kterou by si posluchač neměl zvykat. Erlend Hjelvik vyřvává norský text, seč mu síly stačí, a místy ho doplní i jeho kumpáni, kteří spolu vytvoří mocný sborový doprovod. Ústřední kytarový riff na mě dýchal dokonce stejný vzduch jako Foo Fighters, jejichž kytary sice nejsou z této party cítit na míle daleko, ale tu a tam se ke slovu určitě dostanou. Mým absolutním favoritem se stala mnohými opovrhovaná klipovka “Bruane brenn”, jíž je vyčítána jednoduchá struktura, stupidní riff a vlezlý refrén. Jasně, všechno to tam je, ale nemám nic proti tomu, zvlášť když jsem si v refrénu zavzpomínal na The Ramones. Účel reklamního poutače tenhle kousek zvládne na jedničku a i přes přímočařejší strukturu se nejedná o žádnou lacinou odrhovačku, která by po pár posleších začala lézt na nervy, takže za mě palec nahoru. HC krátké vypalovačky typu “Snilepisk” mě snad nikdy neomrzí, zvlášť když téhle pecce nechybí drive a bez jakékoli nepřirozenosti se v ní protkne východní melodií inspirované kytarové sólo a zběsilý závěr, za který by se neměli stydět ani Converge. Největší překvapení celého “Meir” se skrývá v samotném závěru, kdy přijde na řadu neortodoxní (na poměry kapely a její hudební směřování) devítiminutová “Tordenbrak”, která i navzdory rozmáchlé stopáži ani na moment nenudí a hardrocková rytmika s nervním vokálem Erlenda postupně přeroste až do stoner rockové druhé půlky, která vygraduje za zvuku kytarového kvílení.

Možná se vám zdát, že “Meir” není na první poslech nic zajímavého, ale buďte si jistí, že nudit se ani na chvíli nebudete. Jak už jsem zmínil, nejedná se o kdovíjak originální hudbu, nicméně spojení jednotlivých hudebních vlivů je natolik šikovné, že mi nedělá problém si nahrávku pustit i po nějakých dvaceti posleších a o nějakém náznaku nudy nemůže být řeč. Naživo to musí mít neuvěřitelné grády a vsadím se, že většina skladeb by skvěle fungovala jako koncertní tutovka, při které si fanoušci slušně zaskotačí. Co na tom, že debut byl o kousek lepší, když i “Meir” mě přesvědčilo o tom, že tato šestice umí a pomalu si ji začínám řadit mezi výše jmenované kapely, kde spolu s Mastodon a High on Fire zastávají pozici toho nejlepšího ve své váhové kategorii. S Kvelertak je třeba do budoucna počítat, protože rozdány jim byly jen ty nejsilnější karty, s nimiž si to mohou prohrát jedině sami.

Další názory:

Kvelertak se svým stejnojmenným debutem před třemi lety udělali na scéně dost slušný vítr, nicméně do jisté míry docela zaslouženě, protože jejich HC/punk/black byl opravdu něco jako svěží závan vzduchu. Přesto však, nemohu si pomoct, mě ta muzika nesebrala až tak moc jako všechny okolo, Jasně, rozhodně to bylo dobré, ale ne zas až tak moc… a podobně se to má i s pokračováním “Meir”, od něhož se toho asi dost očekávalo, ale v mých očích je ještě o chlup za debutem “Kvelertak”. Je to slušná muzika, příjemně to šlape, poslechnul jsem si to s chutí, ale zas až tak velký zázrak to není. Navíc mi vadí, že na “Meir” jsem nenašel žádnou opravdu kulervoucí pecku, která by mě chytla za prdel a nepustila, jako byla v případě “Kvelertak” nářezovka “Mjød”. Na novince mi jako nejzajímavější song přijde trochu netypická “Evig vandar”… zbytek – jak již bylo řečeno – rozhodně není zlý, ale taky ne nějak výjimečný.
H.

Kvelertak se opět prezentují albem, na kterém kombinují mnoho zdánlivě nesourodých vlivů. A je to koktejl zábavný a odsýpající. Takový HC rock ‘n’ roll se zajímavou instrumentací, chvílemi se otírající i o blackové vichřice, které jsou ale rázem pohlceny nějakým šlapavým riffem. Chytlavost se tomu vážně nedá upřít, ale musím se přiznat k tomu, že mi tu moc nesedí některé až příliš rozjuchané polohy, ale není jich zas tak tolik. Počin to vůbec není špatný, nicméně jsem si z toho na zadek nějak nesedl.
Stick

Recenze

Unnecessarity – Humano

Napsat komentář
Unnecessarity - Humano
Země: Česká republika
Žánr: progressive hardcore
Datum vydání: 12.12.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Rey Cerebro
02. Mente
03. El Hambre
04. Variante
05. Reformación
06. Dogs of Village

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Unnecessarity

To je mi milé překvapení z karlovarských luhů a hájů! Od téhle smečky jsem asi čekal všelicos, ale že mi jejich materiál skoro vezme vítr z plachet, to jsem fakt nečekal. Místo tuctového nu-metalu, který jsem tak nějak očekával, se na mě vysypala zábavná směska moderního progresivního hardcoru, navíc ještě s výtečným zvukem a velkými mathcorovými přesahy. Lámané rytmy bicích a kytary hrají prim. Když si na stránkách kapely přečtete výčet oblíbených kapel, jako jsou Fear Factory, Mnemic nebo Meshuggah, dá se tušit, odkud bude vítr vát.

Co jsem tak projížděl starší materiály Unnecessarity, přišlo mi, že občas postrádali schopnost vyvážit poměr elektronických vsuvek, samplů a té tvrdší složky své hudby. Tady se sice start téměř půlhodinového materiálu v podobě úvodní skladby “Rey Cerebro” nese ve zběsilých rytmech drum’n’bass, které je ale vzápětí přeřváno technickou hrou všech přítomných a divokým Guanovým řevem. Samply a různé ruchy muziku na “Humano” téměř neopouští, ale víceméně nepřijde chvíle, kdy by si člověk musel stěžovat. Rytmická souhra je tu opravdu na vysoké úrovni a já fakt musím smeknout klobouk před všemi těmi figurami. Obzvlášť obdivuji schopnost bubeníka Urquella si všechny ty pasáže zapamatovat a do puntíku přesně je odehrát. To samé v bleděmodrém platí i o zbytku kapely. Vždyť kytaristovi Detherovi se musí ty sekanice taky někdy pěkně motat. Naživo nejspíš fuška.

Skladby jsou ve většině složité na poslech od začátku do konce, linie se občas špatně následuje, protože chvílemi se některé riffy stávají dost repetitivní. To je pak člověk rád za zvolnění, jakým je výborná saxofónová pasáž ve skladbě “El Hambre”, nebo melodický refrén v bezmála sedmiminutové “Variante”. Co se týče “čistších zpěvů”, tak mi moc pod vousy ale nejdou. Většinou zní hodně zvláštně a chvílemi i nemístně, ale do “Variante” jsou naroubovány trefně. Tahle písnička patří nejspíš k vrcholům celé šestiskladbové kolekce, její motivy jsou neustále rozvíjeny dál a dál, nezasekávají se na místě, jak se tomu občas přihodí. Někdy je těch pět minut na to arytmické sekání příliš dlouhá doba. Přesto se určitě kapele nedá upřít vysoká hráčská úroveň. Album pokračuje v podstatě v jasně nastaveném stylu až do konce. Končí krátkou notickou “Dogs of Village” v angličtině, na které se podílel jako host Decore (spřízněná duše z karlovarské scény, zpěvák Animal Resources). V podstatě taková uvolněná silně elektronická depresivní tečka za celou kolekcí.

Na zajímavosti kapele přidává to, že má většinu skladeb nazpívanou ve španělštině, což je samozřejmě pro českou kapelu dost netypický jazyk. Těmhle futuristickým šílencům ten jazyk ale šíleně sluší, a pokud trpíte odporem k jiným jazykům, než je angličtina, nemusíte se bát, to, že je to odlišné, ještě neznamená, že je to nějak zvlášť rušivé. Jen škoda, že se do jinak krásně vyvedeného digipacku nevešel booklet s texty (aspoň ve španělsko/anglické modifikaci), docela by mě zajímalo, o čem tahle deska je. Podle hudební náplně asi nepůjde o radostné kytičkové popěvky. Přestože si stojím za tím, že občas mi z poslechu něco přijde takové uměle natahované, rád bych se s kapelou setkal naživo a zjistil, jestli má takové koule, jaké čouhají z nahrávky. Rozhodně jsem rád, že v Čechách vznikají takové počiny, za mě určitě nadprůměr.

Recenze

Vekslan – EPMMXII

1 komentář
Vekslan - EPMMXII
Země: Česká republika
Žánr: black metal / hardcore / crust
Datum vydání: březen 2013
Label: DéPéHá Prodakšn

Tracklist:
01. Ve stínu vlka
02. Poslední západ
03. Všechny slzy vyschly
04. Zlámaný kosti

Hodnocení:
H. – 8/10
Stick – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
DéPéHá Prodakšn

Na první pohled to může vypadat, že Vekslan (někdy rovněž psáno jako Vek$laŋ, nicméně “normální” přepis se mně osobně zamlouvá více, tudíž s prominutím budu používat ten) je zcela nová akvizice na domácí scéně, což je technicky vzato pravda, avšak lidi z kapely za nováčky považovat nelze. Ve Vekslan se scházejí hudebníci, kteří působili, resp. působí v kapelách !úl.. a Mörkhimmel. Obzvláště s těmi druhými zmiňovanými, Mörkhimmel, toho mají Vekslan společného poměrně dost – kromě baskytaristy Andyho a zpěváka Slávka totiž navíc sdílejí i velmi podobný styl.

Po tomto tvrzení budou jistě všichni, kteří měli tu čest s deskou “Zloskřivec”, s níž si Mörkhimmel v loňském roce vydobyli poměrně slušnou pozornost na domácí scéně alternativnějšího extrémního metalu, více či méně tušit, jakým směrem se bude ubírat tvorba Vekslan, prezentovaná na minialbu “EPMMXII”. Čtveřice songů staví na black metalovém základě přiostřeném vlivy žánrů jako hardcore, punk nebo třeba v menší míře i crust. Jak známo, tahle kombinace dokáže být pěkně divoká záležitost, což dokazují například Italové The Secret, jejichž loňská řadovka “Agnus Dei” je kurevsky agresivním nářezem – právě v porovnání s nimi se Vekslan prezentují poměrně umírněnější formou, přesto se nedá tvrdit, že by ten jejich black metal s punkovým nábojem neměl říz, ba právě naopak. Čtvrt hodinka muziky na “EPMMXII” má rozhodně koule, o tom není sporu, dýchá z ní až sympatická špinavost a upřímnost, což je rozhodně super. Hudební nálož navíc místy prořízne skvělá kytarová melodie, jež výslednou podobu opravdu příjemně oživuje – z tohoto ohledu bych vyzdvihnul zejména pasáže ve třech čtvrtinách songu “Poslední západ” a v polovině válu “Všechny slzy vyschly”. Konkrétně tu druhou zmiňovanou bych – kdyby na to mělo dojít – asi volil jako nejlepší z “EPMMXII”, ale jinak jsou vážně dobré všechny čtyři. Už jen z toho je asi jasné, že tím pádem nemá počin na tak krátké ploše sebemenší šanci nudit, i když ho člověk sjede třeba i dvakrát za sebou, což v mém případě bylo takřka pravidlem.

Co jsem tak viděl některé prvotní ohlasy na “EPMMXII”, všiml jsem si, že někomu docela vadí Slávkův afektovaný vokál, nicméně zcela zjevně je to takhle “zprasené” naprosto záměrně, mně osobně to vůbec nevadí – špinavý řev se ke špinavé muzice hodí jak pověstná prdel na ještě pověstnější hrnec. Pokud k tomu navíc připočteme zvuk, který je i přes neustále omílanou špinavost stále velmi dobře čitelný, nic nebrání v tom, aby si člověk nahrávku parádně užil, až je skoro škoda, že to má jen 14 minut a pár vteřin navrch. Z tohoto pohledu trochu zamrzí, že si na nosič nenašla cestu poslední skladba “Bezejmenné smrt nehledá”, která byla v příslušné nahrávací seanci zaznamenána (což bylo už v loňském roce – předpokládám, že právě proto se taky počin jmenuje “EPMMXII”, čili “EP2012”) – ta totiž však vyšla na kompilaci od Damage Done Records. Sice se dá bez problému poslechnout na Bandzone kapely, ale ze svého pohledu posluchače bych víc ocenil to mít všechno pohromadě na jednom disku, zvlášť když se “Bezejmenné smrt nehledá” svou kvalitou od přítomné čtveřice neliší…

Jistě by stály za zmínku ještě technické parametry, protože “EPMMXII” vyšlo jako velmi jednoduše řešený nosič – pálené CDčko s velmi úsporným obalem. Čistě ze svého osobního pohledu bych dal přece jen přednost profi CD s pořádným bookletem, ale podle všeho zde byl evidentní záměr udělat počin v co nejvíce UG stylu, proti čemuž se nedá nic namítat. Navíc docela brutální limitace 66 kusů z “EPMMXII” dělá slušnou raritku, takže nakonec proč ne.

Celkově je prvotina Vekslan možná až překvapivě dobrá, a když o tom přemýšlím tak v přímém srovnání (doslova se to nabízí) se spřízněnými Mörkhimmel a jejich tolik ceněnou loňskou řadovkou “Zloskřivec” bych nakonec asi zvednul ruku spíše ve prospěch Vekslan a “EPMMXII”. Ačkoliv to nejspíš bude znít jako klišé, jedná se o velice dobrý příslib do budoucna, jelikož potenciál je v tom zcela zjevně hodně velký. Zbývá tedy už jen doufat, že na případném dalším počinu (snad již dlouhohrajícím), že to bude minimálně stejně kvalitní jako v případě “EPMMXII”.

Další názory:

Ty vole, tak zpěvák Slávek mě oslovil už v kapele Mörkhimmel, která zněla velice dobře, ale to, co se odehrává na novinkovém EP kapely Vekslan, to je skutečně super materiál. Někdy mám pocit, že takový mix crust/HC a black metalu dokáže vyplodit snad jen česká kapela. Z mého pohledu to zní docela neotřele, zní to nasraně a má to koule. Jen ten vyblitý Slávkův chropot někdy zní spíš legračně než hrozivě, ale to je asi na pohledu každého.
Stick

Recenze

Hatebreed – The Divinity of Purpose

Komentáře: 3
Hatebreed - The Divinity of Purpose
Země: USA
Žánr: hardcore
Datum vydání: 29.1.2013
Label: Nuclear Blast Records / Razor & Tie

Tracklist:
01. Put It to the Torch
02. Honor Never Dies
03. Own Your World
04. The Language
05. Before the Fight Ends You
06. Indivisible
07. Dead Man Breathing
08. The Divinity of Purpose
09. Nothing Scars Me
10. Bitter Truth
11. Boundless (Time to Murder It)
12. Idolized and Vilified

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 7,5/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hardcorové superhvězdy jsou zpět a k tomu vybaveni skvělou formou. Parta kolem Jameyho Jasty si pro letošek přichystala již šesté album (nepočítám kolekci coverů jejích oblíbených vypalovaček “For the Lions”) a dostála svým prohlášením, která slibovala nesmlouvavou a přímočarou desku, protože přesně takové “The Divinity of Purpose” je. Agresivní, nic neřešící a energií nacpané až po okraj. A tak to má u těchto borců být, protože ruku na srdce, kdo si přeje něco jiného?

Na rozdíl od eponymního předchůdce se Hatebreed vrátili hezky zpátky k tomu, co umí nejlíp. Škrkané kytarové riffy a sborové vokály nechybí ani tentokrát, to je samozřejmostí, oproti minulejšku si však Jamey odpustil výlety do vod melodických nápěvů a refrénů, které sice na první poslech působily jako zajímavé ozvláštnění a snaha o posun někam dál, ale po čase jsem si stejně zasteskl po nášupu ve stylu “Perseverance”, které je obecně považováno za opus magnum této pětice z Connecticutu. Hlavní postava a frontman stihl v roce 2011 vydat sólové album, jednoduše pojmenované “Jasta”, na kterém vokálně rozvinul to, co na zmíněném předchůdci pouze nakousl, a přestože se nejedná se o úplně špatné album, tak všichni víme, co umí Jamey ze všeho nejlíp, a právě proto je zde “The Divinity of Purpose”.

Hned z poslechu první skladby, singlové “Put It to the Torch”, musí být všem jasné, oč tady běží. Hatebreed mixují hardcorovou intenzitu a živelnost s metalovou razancí. A dělají to tak šikovně, že během několika let dokázali vyrůst v opravdu prvotřídní hvězdu žánru, která prodejností a oblíbeností již dávno nechala své vzory jako Agnostic Front, Madball či Sick of It All za sebou. Jamey to prostě s lidmi umí a přestože to není žádný pan zpěvák, který by umně střídal několik poloh svého hlasu, tak si radši jede to svoje, ale svým nasazením to dokáže geniálně vykompenzovat, že mu stejně budete zobat z ruky každé slovo. Producent Chris “Zeuss” Harris odvedl jako vždy skvělou práci a technicky není možné tomuto albu co vytknout.

Jak je u Hatebreed dobrým zvykem, začíná se pěkně zostra. “Put It to the Torch” i “Honor Never Dies” jsou klasické hardcorové vypalovačky v rychlém tempu, které by měly rozpumpovat opravdu každého. Lyricky se samozřejmě neřeší nic nového, jak říká kolega dole, prostě klasická žánrová klišé, ale tohle k Hatebreed jednoduše patří. Jamey je učebnicovým autorem úderných textů, které plní svůj účel. Nejvíc mě dostala úvodní linka “Sometimes, standing for what you believe, means standing alone!” z “Honor Never Dies”. Jeden chytlavý refrén střídá druhý a o skočné kytarové riffy není nouze. Staronová kytarová dvojka Chris Beattie a Wayne Lozinak se hezky sehrává a druhý jmenovaný dává zapomenout na nezaměnitelného Seana Martina. Ten do Hatebreed kdysi přinesl kytarové riffy svých oblíbených Slayer a dojde na ně i tentokrát. Nejvíce na mě duch thrashové legendy dýchl v “The Language” a především v “Dead Man Breathing”. Jestli tady nepomáhal Kerry King, tak mu museli pánové ten riff ukrást potají. Potěšila mě punková “Indivisible”, na kterou jsem na jejich albu čekal už hezkých pár let. Přestože jsou všechny skladby dost chytlavé a co kus, to potenciální koncertní tutovka, tak bych jako jednu výtku k “The Divinity of Purpose” přece jen měl. Chybí jí takový ten nezapomenutelný šlágr, který zdobí všechny předchozí desky. Na žádnou “Live for This”, “Defeatist” či “In Ashes They Shall Reap” tentokrát nedojde, a to je docela škoda.

Hatebreed nezklamali. Jejich tvorba sice nemá čím překvapit, ale i tak jim to už deset let žeru i s navijákem. “The Divinity of Purpose” je takovou klasickou nahrávkou, na které fanoušci řízného HC/metalu dostanou přesně to, co očekávají. Návrat o nějakých sedm let zpátky se vyvedl, aniž by Hatebreed popírali vývoj, který za poslední léta prodělali. Není potřeba nad tím nijak hlouběji přemýšlet, protože v tomto případě je hlavní intenzita, s jakou na vás pětice udeří. Naživo to bude určitě fungovat na jedničku a přesvědčit se o tom budeme moct na letošním ročníku Brutal Assaultu.

Další názory:

Hatebreed si s předchozí eponymní deskou docela spálili prsty a jasně se ukázalo, že nějaké výraznější experimentování se k této kapele příliš nehodí. Vcelku logicky se tedy zámořská úderka na své novince “The Divinity of Purpose” snaží vrátit k tomu, co jí vždy šlo nejlépe, tedy hardcore s lehce metalových nádechem, k muzice, která má jediný cíl, a sice nakopat všechny prdele široko daleko. Pozitivní je, že se to novince docela daří a už jen díky tomu je dle mého názoru minimálně o třídu výš než nepovedené “Hatebreed”. Na vrcholné placky Hatebreed, za které já osobně považuji trojici “Perserverance”, “The Rise of Brutality” a “Supremacy”, to však stále nemá. Přesto je “The Divinity of Purpose” rozhodně velmi solidní placka a je dobře, že se Hatebreed opět pustili do toho, v čem jsou dobří.
H.

Nejsem kdovíjaký příznivce klasicky laděného hardcoru (byť u Hatebreed s výraznými metalovými kořeny), a tak mě nehorázně překvapilo, jak mě tahle kapela pobavila při svém vystoupení na Brutal Assault, měla opravdu neskutečné koule. Díky tomu jsem se rozhodl, že se trochu zaposlouchám do její aktuální desky, a vůbec to nezní špatně! Samozřejmě texty se drží zajetého žánrového klišé, to ale vůbec nevadí, já to těm chlapíkům a J. Jastovi jednoduše věřím. Dvanáct úderných vypalovaček, které vás jednoduše nakopou do prdele. Nechybí pověstné slayerovské ozvěny. Jestli tohle ještě není to nejlepší, co kapela studiově umí, měl bych se na jejich starší desky víc zaměřit.
Stick

Recenze

Converge – All We Love We Leave Behind

Napsat komentář
Converge - All We Love We Leave Behind
Země: USA
Žánr: hardcore / mathcore
Datum vydání: 9.10.2012
Label: Epitaph Records

Tracklist:
01. Aimless Arrow
02. Trespasses
03. Tender Abuse
04. Sadness Comes Home
05. Empty on the Inside
06. Sparrow’s Fall
07. Glacial Pace
08. Vicious Muse
09. Veins and Veils
10. Coral Blue
11. Shame in the Way
12. Precipice
13. All We Love We Leave Behind
14. Predatory Glow

Hodnocení:
Stick – 9/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Američtí chaotici Converge se po třech letech a po hosty nabitém albu “Axe to Fall” (například Steve von Till z Neurosis, Brad Fickeisen z The Red Chord aj.) rozhodli pro desku, na které nebude host ani jeden. Kapela se oprostila od všelijakých studiových vymožeností, triggerů a konečných úprav. Výsledkem je velmi organicky znějící album, nabízející 38 minut explozivní směsi. A má to takové koule, že když si to narvete na plné kule do sluchátek, máte pocit, že ti chlápci řádí přímo před vámi.

Converge svou hudební cestu jasně nastínili již na svých prvních nahrávkách, se svým základním hudebním výrazivem v hardcoru pracují po celou dobu svojí existence. Vždy byl u nich patrný metalový prvek, ale tentokrát se metalu příbližili víc než kdy dřív. Ruku v ruce s tím jde i zvýšená čitelnost skladeb, ať už mluvíme o výborném zvuku, ve kterém vyniknou všechny nástroje, nebo i o samotných kompozicích. Kurt Ballou jako producent už přesně ví, jak zvukový koktejl pro svou domovskou kapela namíchat tak, aby se nic neztratilo ani výrazně nepřečnívalo. Jestli jsem u Converge vždy něco obdivoval, byla to i hra bubeníka Bena Kollera, který od svého příchodu posunul hranice zase o něco dál. A tady jeho hra vyniká dvakrát tolik, je slyšet téměř každé třísknutí do činelu. Nikdo z přítomných se se svým nástrojem nemazlí, a to ani Jacob Bannon se svými hlasivkami. Nicméně i jeho vokální projev se stal o něco čitelnějším, poprvé mu občas rozumím i celé fráze. Kytarové stěny perfektně provrtává vytažená basa, jejíž figury opravdu stojí za to.

Hned od první skladby “Aimless Arrow” se, jak už je u Converge zvykem, sešlapává pedál k podlaze a nezpomaluje se až na výjimečné okamžiky. Metalové hřeby se zavrtávají do vzteklých paleb “Trespasses” a jedné z nejlepších skladeb alba “Sadness Comes Home” s excelentním hammeringovým riffem a “mastodonovským” feelingem. V “Emptiness on the Inside” poprvé absolutně vyniká souhra perfektně nazvučené rytmiky, která buduje napětí, až mám pocit, že mi kapela vyskočí ze sluchátek ven přímo do pokoje. V tuto chvíli přestávám chápat, jak dokáží do dvou minut narvat pasáží na čtyři skladby a přitom to pořád dává smysl. Minutové nářezy střídají komplexnější skladby v rozvolněnějším tempu. Klasika Converge stylu, přesto tahle deska nepostrádá něco, co z ní dělá něco extra, ne jen další řadovku Converge. Nejspíš se projevuje pokročilejší věk aktérů, o který se Bannon otírá i textově, přestože jde o stará dobrá témata vnitřních svárů, jako by si otevřel cestu k většímu nadhledu. Ono nicméně celá deska je evidentně podaná s nadhledem, který když už vám to neříká nic hudebně, musí být sympatický přístupem.

Jestli nějaké skladby z desky vybočují, nebo jsou pro mě opravdu nezvyklé, tak určitě “ploužák” “Coral Blue”, kde prim hraje pulzující basa a valivé kytarové riffy a “čistý” vokál. To se po necelých pěti minutách rozplývá v metalové jízdě “Shame in the Way” a přichází čas snad na největší vrchol desky. Titulní skladba je uvozena “něžným” intrem “Precipice”, kde slyšíme jemné vyhrávky a dokonce i klavír. A následuje peklo, pravá esence Converge, osudová záležitost, která byla přímým zásahem do mého posluchačského srdce. Démonická basa, tribální bicí a opět ten hammeringový riff. Neskutečný nářez. Je zajímavé, že k napsání tohoto textu Jacoba Bannona inspirovala smrt jeho dlouholetého mazlíčka. Velkolepé finále obstarává plíživá “Predatory Glow”, tak a výplach je za námi. Nevidím důvod nedat si druhé kolo.

Converge už jsou zkušení bardi, nicméně do každé svojí desky dávají ze sebe vše. Nestojí na místě a s každou deskou nabízejí posun zase někam jinam, přesto zůstávají věrni svému stylu a HC scéně, na které začali. Dle mého názoru stvořili asi svou nejpřístupnější desku (pozor, neplést si s vyměklostí), na které odhalili na kořen i své metalové vlivy, což vůbec není na škodu, protože to celé desce dává sílu buldozeru s turbem. Deska je tak nabušená, že těch čtyřicet minut uteče ani nemrknete. A najednou si uvědomíte, že chcete víc. Není to “Jane Doe”, ale konečně mi Converge dali desku, na které je všechno na svém místě.

Další názory:

Milovníci hudebního šílenství zbystřete. HC mathcoroví Converge snad nestárnou a i přes (relativně) pokročilejší věk servírují neskutečnou porci směsice hardcore punku, metalcoru a math metalu. Úvodní “Aimless Arrow” zní možná ještě uvolněně, zvláště proto, že zpěvák Jacob Bannon se snaží o jakousi formu čistého zpěvu, ale od druhé skladby v pořadí, dvoukopákové zběsilosti “Trespass”, se jede na plný plyn a nepolevuje se ani na vteřinu. Hromada disharmonických postupů nikterak nezpomaluje přímočarý projev, který stojí hlavně na intenzitě. Občas se objeví osvěžující kytarové momenty, jako třeba Mastodon vyhrávka v “Sadness Comes Home” nebo utahané sabbathovské riffování v “On My Shield”, kterou už nejspíš znáte delší dobu, protože byla vydána již dvěma lety a na novince ji najdete pouze na limitované edici, přesto ji nelze nezmínit, protože patří k jedněm z vrcholů. “All We Love We Leave Behind” je asi nejsilnějším albem od dob přelomového “Jane Doe”, které doslova otevřelo dveře celé generaci následovníků. Na čem se od minula zapracovalo, je parádní zvuk, díky němuž jsou všechny nástroje jasně čitelné, a to i ve chvílích, kdy se Converge snaží vyvolat dojem neskutečné hudební bouře, namátkovou třeba ultra rychlý úvod “No Lights Escape”. Poslední dvě alba “No Heroes” a hosty překypující “Axe to Fall” mnou tak nějak propluly, ale “All We Love We Leave Behind” si mne omotalo kolem prstu.
Kaša

Recenze

Biohazard – Reborn in Defiance

Napsat komentář
Biohazard - Reborn in Defiance
Země: USA
Žánr: hardcore
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. 9:IIIX6.941
02. Vengeance Is Mine
03. Decay
04. Reborn
05. Killing Me
06. Countdown Doom
07. Come Alive
08. Vows of Redemption
09. Waste Away
10. You Were Wrong
11. Skullcrusher
12. Never Give In
13. Season the Sky

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Legenda NYHC se vrací po dlouhých sedmi letech s deskou, která by se dalo zařadit mezi nejočekávanější metalová alba roku 2012. A to nejen kvůli dlouhé prodlevě, kdy od poslední řadovky “Means to an End” uběhlo pěkných pár let, ale především kvůli odchodu zakládajícího člena, baskytaristy a zpěváka Evana Seinfelda. Toto album je posledním, na kterém se před svým odchodem Evan podílel. Současnou sestavu Biohazard tedy pro úplnost tvoří zpěvák/kytarista Billy Graziadei, kytarista Bobby Hambel, Danny Schuler za bicími a nový basák Scott Roberts, který již s kapelou dříve absolvoval turné, ovšem jakožto kytarista.

Na posledních albech se Biohazard tak trochu hledají a nedaří se jim natočit počin, který by byl důstojným následovníkem dnes již legendárních nahrávek z 90. let. Po nu-metalem ovlivněném “Uncivilization”, tvrdě hardcorovém, ovšem průměrném “Kill or Be Killed” a o něco povedenějším, již zmíněném, “Means to an End” přichází se svým novinkovým albem “Reborn in Defiance”, které má v sobě asi nejvíc punkových vlivů od “Mata Leão” z roku 1999. A jaké tedy nové album je?

Prostě další album Biohazard. Na první pohled, tedy poslech, se zdá všechno v pořádku, Biohazard nahráli řadu povedených písní, ale mimoto je na desce zařazeno pár vyloženě průměrných, nudných songů. Většina skladeb se nese v rychlejším tempu namísto klasických střednětempých hardcorových pecek. To by nebylo nijak na škodu, kapela rychlé písně vždycky uměla, jenže tady to nějak nesedí všechno dohromady.

Album otevírá nic neřešící intro, které vzniklo snad jen proto, aby tam nějaké to intro bylo. Všechny následující skladby by se daly rozdělit do dvou skupin, a sice skladby povedené a vyloženě vycpávkové. Kdybych měl být konkrétní a vybrat povedené skladby, tak bych rozhodně sáhl po úvodní skvělé jízdě “Vengeance Is Mine”. Tohle jsou prostě Biohazard jak vyšití, překvapila mě kytarová sóla. Hodně se taky povedla punkem nasáklá čtvrtá skladba “Reborn” se silným refrénem, “Countdown Doom” se zajímavými bicími či rychlá “Come Alive”. O něco přísnější měřítko snesou snad ještě přímočará “Skullcrusher” a “Never Give In”. Bohužel tady v mém případě výčet opravdu zajímavých skladeb končí.

Téměř celá druhá půlka alba mi přijde skoro jako sbírka B-stran a ničím mne nenadchla. Obsahuje sice několik řekněme překvapivých momentů jako piáno a uvolněnou atmosféru ve “Vows of Redemption”, melodický refrén ve “Waste Away”, baladickou “You Were Wrong” a závěrečnou instrumentálku “Season the Sky”, ale i přesto se nejedná o žádnou hitparádu. Mezi vyloženě slabé skladby bych zařadil “Waste Away”, ve které se ovšem povedlo sólo, “You Were Wrong” – tady chlapci šlápli opravdu vedle, melodickou “Killing Me” či “Decay” s refrénem, který mi lezl strašně na nervy a při dalších posleších jsem ji nemilosrdně přeskakoval.

Celkově to vyznívá, že jsem se album rozhodl roztrhat na kusy… abych to uvedl na pravou míru, není to úplně špatné album, to netvrdím, ale pro mě jakožto pro člověka, který na Biohazard vyrostl, je tohle po sedmiletém čekání málo a čekal jsem o hodně víc. Oproti minulému albu se hodně povedl zvuk, ovšem ani ten nedokáže z průměrných skladeb vykouzlit nic víc. Kdybych to měl shrnout, tak se jedná opravdu o průměrné album. Až si budu chtít po nějaké době zase poslechnout Biohazard, určitě sáhnu v rámci diskografie těchto brooklynských borců někam jinam.