Instrumentální alba mívají jedno společné – většinou jde o instrumentální orgie toho muzikanta, který se pod desku podepsal, a nezřídka kdy to zní krapet samoúčelně. To však není případ alba “Let Your Life Pass You By” z dílny projektu Drastisch respektive jeho jediného člena – Chrise Buchmana. Ten se totiž rozhodl svůj nejnovější počin (pod lehce pozměněným jménem projektu má od roku 1998 na kontě už dvě řadové desky) pojmout jako vesměs standardně postavené album jen s tím drobným rozdílem, že na něm nikdo nezpívá. A věřte nebo ne, ono to docela obstojně funguje…
Pan Buchman totiž zvládl nahrát album, kterému ten zpěv vlastně vůbec nechybí, protože samotný instrumentál poskytuje dostatek záchytných bodů k tomu, aby posluchač měl pořád co poslouchat. Album je sice postavené především na kytarách, ale ty nijak zvlášť nevyčnívají nad ostatní nástroje a jejich důležitost se projevuje spíše v důsledné práci s nosnými motivy, riffy a obecně melodiemi, které zde hrají důležitou roli. Nahrávka není stylově vyhraněná a bere si z několika různých metalových odvětví, ale nikdy tolik, aby příslušný vliv převážil. Míchají se tu black metalové sypačky s thrashovými nebo heavy riffy, pod tím se jemně hlásí o slovo atmosférické klávesy… prostě všehochuť. Dlužno ale dodat, že to spolu funguje, zejména ty black metalem ovlivněné pasáže mají hodně co do sebe a vlastně většina alba dovede nabídnout nejeden zajímavý moment.
Co se deska s první skladbou rozjede, drží si poměrně vyrovnanou úroveň s tím, že místy vykoukne pasáž zajímavější než zbytek. Vzhledem k tomu, že je celé album poskládáno zručně a chytře, je pak nasnadě, že ty zajímavější pasáže opravdu mají co nabídnout a mohou potěšit i náročnějšího posluchače.
Přiznávám, že jsem od Drastisch nečekal vůbec nic světoborného, ale Chris Buchman přišel s deskou, která svoje kvality má, a není jich vůbec málo. Sice to není velký žádný zázrak, ale rozhodně ani provar. Za mě nečekaně příjemné překvapení.
Podzimní pondělí 7. října. Běžný pracovní den, se všemi jeho radostmi i strastmi. Večer někteří zamířili do hospody, někteří k televizím. Kolem dvou stovek zasvěcených se sešlo v klubu Fléda, protože ten den se zde konalo vystoupení zásadní kapely žánru (dnes už svým způsobem vyčerpaného) zvaného post-rock. Její jméno zní 65daysofstatic a jako support přivezla neméně zajímavé jméno sleepmakeswaves. Místo “pokapely” obsadilo duo Kaplan Bros. Do klubu jsem se nachomýtl naposledy při příležitosti vystoupení kapely Saxon 10. června. Přes léto klub prošel proměnou a modernizací. Nový nábytek, nově ohozené stěny i prostorové uspořádání. V první chvíli mi hlavou proběhl zmatek, protože jsem zahlédl jen zavřené dveře do sálu a chystající se aparaturu v předsálí. To se však jen na svůj noční set chystali Kaplan Bros a záhy byli lidé vpuštěni do sálu. Atmosféra tu byla dosti zajímavá, komorní. Lidé jen tak decentně postávali a bavili se. Spektrum fanoušků bylo relativně široké, od omladinu ze střední školy, přes hipstery, intelektuály z vysoké a nechyběli ani zástupci starší generace.
Jako první na scénu s devátou hodinu nastoupili Australané sleepmakeswaves. Od nich jsem nějakého materiálu znalý, byť jejich dlouhohrající nahrávka mě jaksi minula. Koncert pro mě tedy byl spíše neznámou, protože zásadním pilířem byly právě věci z dlouhohrající fošny. Ať už si říká kdo chce co chce, podle mě měl koncert atmosféru, charismaticky působila i zdánlivá nesourodost jednotlivých členů kapely. Stačí si vybavit obrovitého basáka, který jako by vypadl z nějaké sludgové smečky, a vedle něj hubeného hipstera s brýlemi a kytarou, a začnete tušit, o čem mluvím. Image však nebyla to podstatné. Bylo evidentní, že si celá kapela vystoupení užívá. Jejich muzika je rytmická, energická a nervní, sází především na jednoduché instrumentální obsazení (samozřejmě s bohatým využitím efektů) a občasné samply. Jistá strohost vystoupení jen umocňovala celkový dojem. 40 minut se sleepmakeswaves uteklo jako voda a já už s napětím očekával příchod hlavní hvězdy večera.
Na Flédě už jsem byl svědkem několika silných hudebních zážitků. Mezi top počítám třeba vystoupení kapely Swans. Nevěděl jsem, jestli mám od 65daysofstatic očekávat podobnou magii. Dalo by se říct, že můžu být rád, že jsem nic takového neočekával. Jejich styl je totiž dosti decentní, civilní. Vypadají jako obyčejná rocková kapela. Nevím jak v ostatních, ale ve mně vyvolali skutečně širokou škálu emocí, přestože k nějakému absolutnímu prožitku chyběla například projekce nebo něco na ten způsob. Nějaký vizuál, který by vkusně doprovodil hudební stránku. Setlist obsahoval většinou skladby z aktuálního alba “Wild Light” (aby ne, je to turné k jeho podpoře) a z předchozí “We Were Exploding Anyway” (ta přinášela především taneční momenty, ale nebylo to vůbec na škodu). Dostalo se však i na geniální debut. Strunná sekce se střídavě věnovala dvěma kytarám a base, či krabičkám. V různých obměnách a způsobech. Přesně tak, jak to známe z desek, kytarové stěny proložené elektronikou a silnými rytmy. K vystoupení opravdu nedovedu mít nějakou výtku a mám pocit, že koncert kapely, jakou je 65daysofstatic, se nedá jen tak popsat. Vystoupení plynulo naprosto přirozeně a ani na chvíli mě nenapadlo sledovat hodiny. S pokročilejší hodinou skladby nabíraly čím dál větší grády, při “Unmake the Wild Light” jsem šel téměř do kolen. Na pódium dorazil další kytarista na výpomoc a s tím, jak skladba rostla, zvyšovalo se napětí, které následně přešlo do absolutní exploze. Že se bude nejvíce pařit na letitou klasiku “Retreat! Retreat!”, asi nikoho nepřekvapilo. Celkově jsem byl s vystoupením kapely spokojený. Jak se zvukem, ale i s podáním, i když chvílemi bylo na některých členech vidět jistou znuděnost, že je to pro ně vlastně stereotyp. Ale podali i tak stoprocentní výkon, který ve mně zanechal hluboký zážitek a i další dny po tomto koncertě se nemůžu jistých vzpomínek a silných okamžiků zbavit.
Poté v menším sálku spustili svůj set Kaplan Bros, což byla zajímavá kombinace elektroniky se silným využitím 8-bitů a živých bicích. Bubeník byl naprosto excelentní a za to, co za svou baterií předváděl, si potlesk opravdu zasloužil. Několik nadšenců si na jejich produkci zatrsalo. Pro mě šlo spíše o zajímavost a především bubenické představení.
Přál bych si, aby se v Brně dělalo víc takových akcí představujících opravdové špičky žánru, který – ač jej mnoho lidí považuje za vyčerpaný – dokáže stále nabídnout jména, jež rozhodně nejsou zbytečně převařená a mohou se pochlubit talentovanou hrou i kompoziční schopností.
Země: USA Žánr: instrumental rock / country / flamenco Datum vydání: 8.5.2012 Label: 60 Cycle Hum / Rocket Science Ventures
Tracklist:
01. Welcome to Violence
02. Beat It [Michael Jackson cover]
03. Ashland Bump
04. Killafornia
05. The Castle
06. The Hill of the Seven Jackals
07. Noche Acosador
08. The Lust Killer
09. The Lie You Live
10. Creepy Crawler
Sólovou kariéru Johna 5 jsem ignoroval kvůli jeho předchozímu působení v kapele Marilyna Mansona. Obával jsem se totiž, že pokud v Mansonově hudbě ukazuje vše, co umí, nebylo by na jeho sólové desce co poslouchat. Jeho přechod k Robu Zombiemu byl takříkajíc změnou z bláta do louže a důvodů k poslechu jeho sólovek o moc nepřibylo. Je to tedy až jeho šesté album “God Told Me To”, u kterého jsem se přiměl k poslechu. Byla to ovšem chyba čekat tak dlouho, Johnovy schopnosti jsou totiž úplně jinde, než bych čekal.
“Gold Told Me To” je především velmi rozmanitá deska kloubící technickou zručnost se schopností napsat písničku, jež se dobře poslouchá. V předchozí větě je pak důležité hlavně slovo “rozmanitá”, protože takové množství nálad (a v menší míře i stylů) by Johnovi mohli závidět i velikáni sólové kytarové hudby. Album otevírá industriální “Welcome to Violence”, která hned z kraje rozjede nekompromisní metalovou jízdu. Její hlavní riff by se neztratil ani v hudbě Ministry, sóla, která se s ním střídají, pak hraničí s technickou extází. Na rozdíl od písní následujících jde v “Welcome to Violence” hlavně o předvádění síly, je to proto nejrychlejší skladba alba a její umístění hned na začátek může být trochu zavádějící.
Pokud “Welcome to Violence” nerozbila moje představy o Johnově hudbě, druhá “Beat It” to udělala zaručeně. Jak název napovídá, “Beat It” není Johnova vlastní tvorba, nýbrž cover stejnojmenné písně Micheala Jacksona. Není náhoda, že si John 5 vybral právě ji, v jejím nitru se totiž schová proslulé sólo Eddieho Van Halena. Kromě zvýraznění rytmické kytary a nahrazení Jacksnova hlasu kvílící kytarou se John 5 velmi přesně drží originálu a nejvýraznější změnou je tak povedené rozšíření Van Halenova sóla, jež tak v Johnově verzi částečně proniká do refrénu v závěru skladby. Cover “Beat It” není popravdě ničím originálním, ostatně v kytarové verzi ho hrál například Steve Vai, ovšem i tak funguje dobře.
Dalším dílkem do skládačky zvané “God Told Me To” jsou akustické skladby ve stylu španělského flamenca. Nejsem zrovna příznivcem podobné hudby, ovšem byla to právě akustická část alba, jež mě k němu přilákala. Sám John 5 se prohlásil, že právě tyto akustické prvky jsou pro něj zcela nové. Akustických skladeb jsem na albu napočítal přesně pět. Každá má vskutku unikátní náladu, některé jsou pomalejší a dojemné, ovšem nechybí ani rychlejší kusy. Kupříkladu pátá “The Castle” je se svou nesmírně složitou technikou stránkou opravdu povedená. Jemnější nálady naopak zajišťují poslední dvě písně alba, “The Lie You Live” a “Creepy Crawler”. První zmíněná navíc využívá povedené elektrické kytary, ovšem ve velmi nenápadné a takříkajíc podřadné roli. “Creepy Crawler” je pak ideální pro závěr alba, je postavená na tesklivé melodii, takříkajíc hraje na city a vyvolává touhu si album pustit znova od začátku. “Noche Acosador”, asi jediné opravdu plnohodnotné flamenco na albu, se pak třpytí jako drahokam. Sólo v její druhé půli je pak krásnou ukázkou spojení skvělého v kusu s velkým talentem. Abych však jen nechválil, musím zmínit také “Ashland Bump”, první akustickou píseň, na níž při poslechu alba narazíte. Nevím proč, ovšem na rozdíl od svých kolegyň jednoduše nefunguje. Možná je to až příliš “levnou” melodií, ovšem je to jediná skladba alba, jež si časem začala koledovat o přeskočení.
Dostáváme se tak konečně k poslední trojici skladeb. Všechny vycházejí z podobného konceptu jako úvodní “Welcome to Violence”, ovšem s výjimkou písně “Killafornia” se již kompletně oprošťují od vlivu industrial metalu a staví hlavně na melodiích. V mnoha ohledech se dají přirovnat k tvorbě již zmíněného Joe Satrianiho, který také dokáže ze své kytary vyloudit velmi melodické písně. Na pomyslný Olymp John 5 vystoupá v šesté “The Hill of the Seven Jackals”, která, ač začíná poměrně tvrdě, v sobě nese jedno z nejlepších sól letošního roku. “The Lust Killer” je z poslední trojice nejemotivnější, využívá i akustické kytary a (stejně jako skladby předchozí, ovšem v největší míře) znatelného elektronického podkladu.
“God Told Me To” je album plné překvapení. Pokud pominu skutečnost, že od kytaristy Marylina Mansona a Roba Zombieho bych v žádném případě nečekal takto duchaplnou tvorbu plnou skvělých kytarových kudrlinek, je zde ještě samotná rozmanitost alba, jež mě překvapuje i těší stále dokola. Pokud bych se měl dopustit poněkud nefér srovnání a postavit “Gold Told Me To” proti posledním albům Satrianiho, Gilberta či dokonce Loomise, vyšel by z toho John 5 vítězně. Zmíněná alba jsou totiž ve všech případech excelentními ukázkami práce talentovaných kytaristů, ovšem postrádají duši a emoce, které naopak ve skladbách jako “The Lust Killer” či “Creepy Crawler” v žádném případě nechybí. John 5 si mě získal hned při prvním seznámení a s “God Told Me To” stvořil velmi zajímavé album. Zda je to výjimka, či zda takto dobře zní jeho celá sólová tvorba, se plánuji přesvědčit co nejdříve. “God Told Me To” mi ovšem vystačí na ještě velké množství poslechů.
Další názory:
John 5 se svými sólovými alby celkem úspěšně boří předsudek, že instrumentální kytarová alba jsou vlastně nudné počiny, na kterých se toho příliš zajímavého neděje. Tenhle borec je jednou z mála výjimek a nejen na “God Told Me To” ukazuje, že jeho potenciál zůstával po celou dobu jeho působení vedle Marilyna Mansona nevyužit a o jeho kompozičních schopnostech ani nemluvě. Novinka “God Told Me To” vychází z minulých počinů, snad jen ubylo industriálních vlivů, přibylo akustiky, a kde bylo potřeba, se přitvrdilo. Třeba hned v úvodní palbě “Welcome to Violence” se jede v rychlém industriálním tempu, které je atakováno sólovými výpady Johna 5. Celkem překvapivě pro mě působilo zařazení coveru Jacksonovy “Beat It”, ale mé původní obavy, že tohle nemůže dopadnout dobře, se vytratily hned po prvním poslechu a John 5 se s touhle peckou popral víc než dobře, zpěv je šikovně nahrazen kytarovým kvílením, a i když fenomenální sólo z pera Eddieho Van Halena zůstalo nepřekonáno, tak se jedná o zajímavé osvěžení desky a přidává to na její rozmanitosti. Co jsem na předchozích deskách Johna 5 nemusel, byly akustické skladby, někdy i s vlivem country, ke kterému taky došlo. Na “God Told Me To” naopak působí tyto skladby nenásilně a nenarušují celkovou atmosféru desky, opravdu jsem se při jejich poslechu dobře bavil. Při hodnocení sice nemůžu sáhnout po vyšší známce, než jakou bych udělil mému nejoblíbenějšímu “Songs for Sanity”, ale to nemá vůbec žádný vliv na to, že “God Told Me To” je povedená deska. Kaša
Země: USA Žánr: instrumental rock Datum vydání: 3.4.2007 Label: 60 Cycle Hum
Tracklist:
01. First Victim
02. The Werewolf of Westeria
03. 27 Needles
04. Bella Kiss
05. Black Widow of La Porte
06. Welcome to the Jungle [Guns n’ Roses cover]
07. Harold Rollings Hymn
08. Dead Art in Plainfield
09. Young Thing [Chet Atkins cover]
10. The Washing Away of Wrong
11. July 31st (The Last Stand)
V dnešní době je celkem běžné, že si muzikanti zařizují své vlastní side projecty, kde plně uspokojují své myšlenky, které před kapelou neprošly. Většinou takovou iniciativu vyvíjejí frontmani a lídři kapely, nicméně na následujících řádcích si povíme něco o kytaristovi, který se rozhodl vydat svůj čistě kytarový a sólový výtvor. Mluvím samozřejmě o velmi profitované a očekávané desce „The Devil Knows My Name“ kytaristy z hudební formace Roba Zombieho (ex-Marilyn Manson band), Johnovi 5. Ten sice, jak je výše uvedeno, již nalezl útočiště v jiné kapele po odchodu od Marilyna Mansona, nicméně zřejmě ho to utvrdilo jen v tom, že má dost svého vlastního materiálu, aby mu to vystačilo na jeho čistě vlastní desku.
A jak to tedy vše dopadlo? Prvně je třeba říct, že John je nejen skvělý kytarista, ale i chytrý člověk, bylo mu jasné, že na desku složenou z čistě jeho metalových riffů mu lidská populace zanevře. Proto se na to rozhodl jít od lesa a kromě klasického zdvojování kytar zde najdeme i slušné bicí, které nijak nedráždí naše uši, a přitom velice slušně podtrhují rytmus a náladu celé desky. Taky si uvědomil, že pozvat pár hostů, kteří mu pomůžou, není vůbec špatný nápad. Najdeme zde tedy zvuk Joe Satrianiho, Erica Johnsona nebo třeba Jamese Roota.
Tak, zatím zde máme výpis samých superlativů, ale jak to všechno dopadlo? Nebudu vás zbytečně napínat, „The Devil Knows My Name“ je pro mě zatím jednoznačně nejlepší album tohoto roku. A jak je tedy možné, že deska složená „pouze“ z kytar (bicích) dopadla tak dobře? Inu, nejspíš proto, že John 5 je velký umělec a vizionář. K smrti nenávidím pěti minutová heavymetalová sóla [to jsme dva – pozn. Corey(8)], která se na mě linou z většiny metalových skladeb. Tedy zastávám názor: sólo ano, ale s nápadem a jistou živostí. No, a John 5 nám servíruje ne obyčejná sóla, on ve svých leckdy osmiminutových skladbách vypraví příběhy s úžasnou melodií a spádem. Songy mají úžasnou dynamiku, jsou krásně vnitřně propojené, často se mi stávalo, že jsem na konci písničky zapomněl její začátek, protože song se tak krásně vyvinul a přešel do úplně jiné etapy.
Další věc, která mě velmi překvapila, je vtip, humor a odlehčení, které do svých skladeb zakomponoval. John 5 totiž ví, že lidé chtějí dobrou hudbu a hlavně taky zábavu. A co může být zábavnější, než když uprostřed tvrdého metalového riffu začne hrát „veselá“ španělská kytara, později podporována zvukem benja. Po minutě se vše vrátí do normálu a vy se jen pousmějete.
To ani nemluvím o písni „Young Thing“, na kterou si klidně můžete zatančit regulérní tanec v rytmu jive s dobovým zvukem rock’n’rolových bicích. Předělávka slavné písně od Guns n’ Roses, „Welcome to the Jungle“, je kapitola sama o sobě. Hodně je znát předchozí působení v Marilyn Manson band, dočkáme se pár vstupů elektroniky a různých samplů, dokonce je zde jakýsi pokus o skrečování na vinyl, samozřejmě vše pouze v podání kytary. A kdo při závěrečných sólech při písni „Dead Art in Planfield“ neuroní slzu, je prostě kacíř.
Takže materiálu bylo dost a jak to shrnout? Rozhodně na výbornou, protože rozhodnout se udělat takto specifické album a udělat to tak, že i kontroverzní kritik jako já sáhne po kapesníku, to je přeci umění. Znalci hudby a kytaroví mágové, netrhejte mi hlavu, ale nemohu hodnotit jinak. Netvrdím, že toto album bude lámat rekordy v prodeji, ale pokud budeme mít chuť na pravé a od srdce myšlené umění, máme jasnou volbu.
